V divadle Komedie mělo premiéru představení Lazarus s podtitulem Zpátky ke hvězdám. Jedná se o muzikál autorské dvojice David Bowie a Enda Walsh. Je předposledním počinem, zároveň rozloučením i odkazem muže mnoha tváří, hudebního chameleona, inovátora, který neustále porušoval hranice a zažil vzlety i hluboké pády. Kdo se někdy našel v melodiích a textech Davida Bowieho, tak ani nemusí číst dál a rovnou ať vyrazí do divadla… Nebude litovat.

Pozoruhodný příběh rozevírá vějíř možných interpretací, vyprávění je to snové, něžné i mrazivé. Působivě představuje svět uvnitř i vně hlavy Thomase Jerome Newtona. Hovoří o jizvách, které nejsou vidět, zlomeném srdci, o uvíznutí mezi dvěma světy. Základní linkou jsou osudy muže, který spadl na Zemi, resp. který opustil svou planetu, rodinu, aby se pokusil najít místo k životu pro své blízké a své společenství. Jeho domovská planeta totiž vysychá a hrozí, že život na ní jednoho dne zanikne. Na Zemi se dokáže hravě prosadit, nashromáždí obrovský majetek, o co se pokusí, to se mu podaří (americký sen jak vystřižený). Zlom nastává ve chvíli, kdy je nucen prozradit svou identitu, aby se mohl vrátit domů. Lidé propadnou strachu z neznámého, někteří nevěří, jiní chápou jeho přítomnost jako ohrožení, následuje ponižování, ubližování, verbální i fyzické, tajné služby jej krutě vyslýchají a nedovolí mu Zemi opustit. Výsledkem je ztráta Mary Lou a možná i ztráta rozumu, uzavření se do světa představ uvnitř své hlavy a světa ukrytého v láhvi ginu… Příběh odcizení se, ztráty motivace, vyhoření… (Záleží na interpretaci každého.)

Jediné, co zbývá, je naděje
A právě zde začíná příběh muzikálu Lazarus, v režii Mariána Amslera. Příběh o naději a uvědomění si toho, co je v životě opravdu důležité. Je volným pokračováním či epilogem osudů T. J. Newtona z filmu Muž, který spadl na Zemi, v němž D. Bowie ztvárnil postavu mimozemšťana. V mnohém koresponduje s Bowieho osobním i uměleckým životem, s nutností prozkoumat životní situace až na dřeň, hledat svá alter ega. (Schopnost tázat se, hledat bez ohledu na následky a užasnout je základní intelektuální silou zdravého lidského ducha, zároveň jsou to principy, bez nichž by nebylo umění, filozofie etc.)
Bowie ve svém testamentu rekapituluje pozemský život, podtrhává to podstatné. Zároveň popouští uzdu své fantazii, odhaluje svět ušpiněných mezilidských vztahů, který může být pro citlivé bytosti místem k nežití, a proto se snaží utéct či se uchylují do oázy světa umění (jeden vzhlíží ke hvězdám, druhý zas spřádá sen o říši krásy, jiný se uzavírá do věže ze slonoviny či věří v Lazarovo i Kristovo vzkříšení). Ohlédnutí muže umírajícího na rakovinu jater má svou sílu. (V den svých 69. narozenin vydává ještě album Blackstar a dva dny poté umírá, pár týdnů po premiéře muzikálu.)
„Rozčiluje mě konečnost života. Teď, když konečně pochopím sebe i ostatní, bych měl umřít – co je to za pitomou hru? To tady není nikdo, s kým by se dala předělat pravidla? Rád bych, aby mi bylo dvě stě tři sta let,“ vyjádřil se o deset let dříve při projevu svých prvních vážnějších zdravotních komplikací. Smrt je jedním z druhů odpojení se. Bowieho přání dlouhověkosti se může vyplnit v životnosti jeho odkazu. (Vřele doporučuji přečíst si program k představení.)

Se zatajeným dechem…
Příběh T. J. Newtona na jevišti v Komedii lze interpretovat i pohádkově. V této souvislosti přímo uhrančivě působí herecké výkony dívky–anděla (Erika Stárková) a Valentina, šviháka v zeleném s havraní hřívou (Pavel Smolárik), který myslivecký klobouk ani nepotřebuje. Není však pokušitelem, jen mu nezbývá než reagovat na přemíru lidského sobectví (Ben a Michael). Je zástupcem temných sil (spolu se svými stíny), zároveň je představitelem chladného pragmatického uvažování bez jakéhokoliv citu. Ošetřovatelka Elly (Nina Horáková) se svým IT manželem (Michal Bednář) sehrají etudy (cítíte je až do morku kostí), které byste ve svém vlastním životě zažít nechtěli, a přesto se nezřídka stávají. Ústřední postava pana Newtona (Igor Orozovič / Ondřej Ruml) se v přesvědčivosti nejvíce liší odstínem barvy vlasů. Každý svůj, každý jiný, oba talentovaní zpěváci, jeden ještě navíc činoherec (jeho subtilní polohy role jsou neuvěřitelně věrohodné). Pohybovou choreografii vystihuje slovo souhra (Stanislava Vlčeková). Dojem náramně umocňuje i minimalistická scéna, přitom tak členitá, že chvílemi nestíháte postřehnout všechno, co se na jevišti děje (Juraj Kuchárek). Projekce (František Pecháček) s režisérovými obrazy, např. Japonky se slunečníkem a Banksyho dívkou s červeným balonkem, skvěle podtrhují vizuální dojem, jinde i významové vyznění (nůž s dvojím ostřím v rukou Thomase).
Sluší se neprozrazovat děj, nepřipravit diváka o moment překvapení. Jediné, co zbývá, je vřele doporučit: Zpátky ke hvězdám! (Několikaminutový aplaus ve stoje je též dobrou vizitkou.)
Podmanivá syrovost, poetičnost a někdy ponurost textů Bowieho písní je slovy těžko vystihnutelná.* Totéž platí i o vyznění dialogů, které kolikrát tlučou jako zvon… (dramaturgie Jana Slouková).
Valentine: „Já nikoho soudit nebudu. Víte, jak je to ničivý? Když se lidi usnesou, že jste zasranej blázen – zaškatulkujou vás! Co takhle projevit trošku laskavosti? Je strašně snadný zadupat někoho do bláta – to svede kdejaký zvíře – ale dopřát člověku šanci najít naději někde, kde žádná není – v tom je pravá laskavost.“

P. S. (český překlad v titulcích – tady by to ani jinak nešlo, jen škoda, že jindy [ve filmech, na divadle] se na překlady písňových textů zapomíná)


Lazarus
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)

Tolerance společnosti vůči módním výstřelkům je dnes už skutečně velká a šokovat dokáží jen ty zcela extrémní, které jsou buď nechutné nebo boří jedny z mála posledních tabu, kterými zůstávají smrt, zrození a sexualita.

Drobný rozruch na módních molech nedávno způsobil Andrej Pejic, který postavil svou kariéru na předvádění ženských modelů. Devatenáctiletý chlapec srbského původu žijící v Austrálii si momentálně užívá toho nejlepšího z obou světů – mužského i ženského. Odmítá jakoukoli změnu svého pohlaví a neodpovídá na otázky týkající se jeho sexuální orientace.

Dělení podle pohlaví jej vůbec nezajímá, on sám však zajímá nejednoho světového fotografa. Známým se stal po pařížské pánské módní přehlídce v červnu 2010, od té doby jeho kariéra raketově stoupá.

Nic nového pod sluncem
Ostatně muži v ženských rolích nejsou novinkou dnešní doby. V antickém divadle hráli muži i ženské role, a to zejména ti s vysokým hlasem. Vzhled nebyl důležitý, neboť byly používány konkrétní masky vždy podle dané role a charakteru celé hry. V Platonově spisu Symposion se dočteme o androgynech jako o bytostech, ve kterých byla spojena mužská i ženská podstata. Protože však tyto bytosti byly příliš silné, rozhodl se je Zeus oslabit rozetnutím na dvě poloviny. Lásku pak nazývá Platón „spojovatelkou staré přirozenosti“, která se snaží rozpolcenou lidskou přirozenost uzdravit tím, že ze dvou učiní opět jedno.

Fascinace bezpohlavností
Možná je Andrej Pejic dnešním slavným androgynem, ale rozhodně není prvním slavným. Nejvýraznějším je pravděpodobně hudebník, herec a umělec David Bowie. Pro mladší generaci můžeme zmínit Billa Kaulitze z Tokio Hotel. Stejně jako mezi muži, tak i mezi slavnými ženami nalézáme bytosti, jejichž bezpohlavnost je pod určitým světlem jasně zřejmá. Kate Moss je důkazem toho, co bylo před lety popsáno jako „chlapecká módní ikona“. Pánský styl se stal u žen sexy, na heterosexuálních mužích nás ale zdůrazněná femininní stránka ještě udivuje. Samozřejmě záleží na každém z nás, jak se k vyjádření sebe sama postaví. V konkrétních případech modelů, zpěváků a dalších tvárných celebrit je výsledek závislý i na lidech, kteří chtějí mít „muže s tváří ženy“ či naopak.

Celá uvolněnost ve společnosti není však pouze otázkou módy. Prolínání mužských a ženských rolí můžeme sledovat každý den kolem sebe. Právě k tomuto tématu se vyjadřuje pro BBC News Magazine módní ředitelka anglických novin The Daily Telegraph Hilary Alexander: „Lidé stále více přijímají transsexuály, homosexuální páry i jejich civilní svazky. Je přirozené, že transsexuálové se objevují i na molech, kde předvádějí pánskou i dámskou kolekci.“

Móda? Už dávno ne.
Jeden příklad z naší domoviny. Na přehlídce CODE:MODE se při předvádění čelenek Jane Bond objevili travestiti a reakcí publika byly nadšené ovace. Z dnešní mladé generace se opravdu už jen málokdo podivuje nebo snad až pohoršuje nad tím, že muž předvádí dámské šaty a doplňky. Prolínání mužských a ženských rolí můžeme sledovat všude kolem sebe. Není to jen otázka gay/lesbické komunity, ale i heterosexuálů. Možná sem v tuto chvíli vstupuje i otázka feminismu – ženy chtějí a vyžadují zvládat to samé, co muži. Opravovat auta, vyměňovat žárovky, programovat a už si nechtějí nazouvat nepohodlné boty a ošívat se v oblečení, které je z mužského pohledu sexy. Stejně tak muži mohou dobře vařit, starat se o děti a dokonce už není ojedinělým případem, že nastoupí místo své partnerky na mateřskou dovolenou. Baví je to? Pokud to dělají dobře, pak asi ano.

A dnešní móda stírání hranic mezi pohlavími jen nahrává. Upnuté džíny nosí kluci i holky, trička růžové barvy už dávno nejsou pouze doménou gayů. Ženskost jako taková v oblasti módy možná ze společnosti mladé generace v dnešní době pomalu mizí, ale to záleží na úhlu pohledu, i tenisky a volné rifle mohou být pro někoho dostatečně ženské. Pokud bychom se však na svět módy a definice pohlaví dívali pod tímto úhlem, pak se mužnost vytratila už dávno a naprosto. Pro koho je dnes znakem mužnosti plnovous, nedbalé oblečení, rozcuchané vlasy? Bez urážky, mnoho zastánců bychom nenašli.

Cesta nemusí být cíl
Možná je tato rozostřenost hranic mezi pohlavími matoucí, a to zejména v problematickém pubertálním a postpubertálním období. Hledání sebe sama trvá déle možná i proto, že nejsme svázáni žádnými dogmaticky stanovenými společenskými pravidly. To je ale pouze jeden z možných názorů. Neochotu pevně stanovit vnitřní pocit vlastní příslušnosti k jednomu z pohlaví můžeme vnímat jako trend, jako přirozený vývoj a možná se za pár desetiletí vrátíme k tomu, že budeme toužit po jednoznačném a jasném signálu, že svým zevnějškem dáme jasně najevo, že je naše tělo a duše v naprostém pohlavním souladu.