Nedávno se pražští občané mohli těšit z otevření zbrusu nového obchodního centra, hned vedle ikonické budovy obchodního domu Máj. Nad novými paláci konzumu se Češi již do jisté míry pohrdavě tvářit naučili, problematika polyfunkčního centra Quadrio ale sahá mnohem hlouběji, než by se zdálo.

Názory na obchodní centrum Quadrio se různí. Kritika se strefuje především do funkční náplně a převládající komerční části. Mnohem méně se ale už odvažuje hodnotit samotnou stavbu, její hmotové uspořádání a její městotvornou schopnost a snahu nějak reagovat na okolí. Pokud chceme začít správně uvažovat nad kritikou této stavby, považuji za nutné se podívat alespoň na blízkou minulost vývoje bloku, který tvoří společně s Májem, a jeho vztah k veřejnému prostoru.

Období koňských povozů
Naše sledování začíná v 19. století, kdy ulicemi ještě jezdily místo aut koňské povozy. Národní třída se ještě jmenovala Ferdinandova a ústila do Ovocné ulice, která směřovala k patě Václavského náměstí. Tramvajové linky vedly právě tudy, z Václavského náměstí přímo k Národnímu divadlu. Místo, kde v budoucnu vyroste Máj a následně Quadrio, je zatím poklidně zastavěné klasickou blokovou zástavbou činžovních domů, jak je známe třeba z Vinohrad. Bloky tvoří pevnou strukturu a mají svůj vnitřní život. Ulice a náměstí jsou jasně vymezené fasádami domů. Solitérní přístup se zatím povoluje spíše velmi výjimečným stavbám typu divadel apod. Poté, co se tramvajová síť rozšířila do dnešní Spálené ulice, získala rohová parcela na lukrativnosti, která začala určovat její směřování.

V první polovině 20. století se blízké okolí začalo rapidně proměňovat a v městské struktuře se začaly objevovat modernistické městské paláce, s komerční, ale i kulturní funkcí, které symbolizovaly především nástup nové éry, ale i změnu společenského života. Roh Národní třídy a Spálené ulice nemohl dlouho odolávat tomuto trendu a roku 1938 zde došlo ke zbourání Šlikovského paláce, který byl ještě postaven v historizujícím slohu 19. století. Nová proluka si jasně říkala o zaplnění novou ikonou současné architektury. Autoři Miroslav Masák, Johny Eisler a Martin Rajniš přišli se stylem high-tech, který byl v té době v rozkvětu. Nová budova zásluhou neotřelé stylizace měla, má i bude mít své příznivce i odpůrce. Nutno však podotknout, že stavba si díky velkému prosklení a novým technologiím mohla dovolit výraz hustého monobloku, který se tak trochu vmáčkl mezi své sousedy. Snad díky rohové charakteristice – autoři sledovali uliční čáru – tak dům vytváří stabilní a dobře uchopitelné nároží. Netrvalo dlouho a zbytek historického bloku musel ustoupit stanici metra B Národní třída. Vestibul stanice byl typickým projevem éry 80. let nejen ve své architektonické podobě, ale i co se týče ztvárnění veřejného prostranství v okolí. Přízemní stavba se jakž takž vypořádala se vztahem jak ke Spálené ulici, tak i k obchodnímu domu Máj, se kterým se propojila pasáží. Naprosto však nezvládla svoje záda do Charvátovy a Vladislavovy ulice. Zde bylo vytvořeno drobné náměstí se stromy a místem k odpočinku. Tento prostor však nejspíš nikdy nebude vhodně fungujícím náměstím, nejen kvůli komplikované geometrii ulic, ale i vinou okolního hmotového uspořádání, které prostor zvláštně disharmonicky rozbíjí. Je naprosto jasné, že zde již nemohla vzniknout čitelná uliční fronta domů, která by vytvořila ulici jako původní blok.

Nesnadnost řešení tohoto místa naznačují nejen proměnlivé charaktery v propagačních vizualizacích k projektu, ale i výsledný stav. Socha předního českého „pornoumělce“ Davida Černého je pouze velmi drahý manévr, jak odlákat pozornost od faktu, že místo je komplikované a nepodařilo se ho adekvátně vyřešit jako dobře fungující veřejný prostor. Tomu nasvědčují i válcové výfuky z metra nebo absence laviček. Někdo by mohl namítnout, že lidé se zde zdržují a děti se honí kolem točící se hlavy Franze Kafky, a tím tedy prostor funguje. Ale sami si přiznejme, co bychom rádi od veřejného prostoru dostali a jestli to je právě zhmotněno v této okázalé umělecké formě. V éře osmdesátkového vestibulu metra byla na náměstíčku také umístěna umělecká instalace ve formě fontány od Pavla Trnky a Zbyňka Kabelíka. Ta však byla svými proporcemi poněkud skromnější a veřejný prostor spíše doplňovala. Hlava Franze Kafky prostory u obchodního centra naprosto ovládla tvrdou hrou kovu a lesku. A tak veřejné prostranství kolem Quadria není jen přehlídkou toho, jak zamaskovat nevydařenou urbanistickou situaci, ale je to i lekce pro nás, abychom si začali více sami všímat našeho společného prostoru a jeho kvalit. Důležité je si uvědomit, že výsledná varianta tohoto místa není jen věcí návrhu a přístupu architektů, ale zároveň parcela nese jisté historické danosti, které se budou projevovat evidentně v každé éře a snaze o řešení této lokality. Proto je třeba, u každé nové vrstvy města, která někde vznikne, snažit se pochopit nejen zásah samotný, ale i kontext a historii. Architektura nemá pouze jedno absolutní řešení – je to spíše forma diskuze, která ovšem musí být řádně podložená. ∞

Decadence Now! s podtitulem Za hranicí krajnosti svou kontroverzností přitahuje stále další a další návštěvníky. Jedná se o výstavu, jejímž nejkladnějším hodnocením se stala věta „to se mi nelíbí“.

Výstava je součástí rozsáhlého projektu Decadence Now!, který probíhá nejen v Rudolfinu, ale současně také v Uměleckoprůmyslovém muzeu a v galerii DOX v Praze, v Domě umění města Brna a v Západočeské galerii v Plzni. Součástí přehlídky jsou také autorské prohlídky, koncerty, promítání filmů, divadelní představení a přednášky. Kurátor projektu Otto M. Urban, který se tématu dekadence a symbolismu věnuje již od 90. let, navazuje na rozsáhlou výstavu o dekadenci v českých zemích V barvách chorobných, která byla v roce 2009 oficiální součástí prezentace naší kultury v době, kdy ČR předsedala EU.

Extrémy lidské existence
Prostory Rudolfina umožnily rozdělit expozici do tematických „kapitol“, které mapují krajní aspekty lidského života: Bolest, Sex, Pop, Obrazy šílenství. V momentě, kdy návštěvník projde těmito čtyřmi výstavními místnostmi, jejichž rozložení tvoří okruh vracející se na stejné místo, uzavře se i pomyslný kruh lidského života končící poslední kapitolou Smrt.

V první místnosti zakouší umělci Krajnost sebe: Bolest. Robert Mapplethorpe, Yasmasa Morimura, Damien Hirst, Cindy Sherman a další autoři ji divákovi předkládají pomocí šokujících autoportrétů. Šokující není jen bolestný výraz nebo nahota. Autoři se objevují svázaní, s prošitými ústy a krvácejícími ránami.

Vagina ze zvířecích kůží a felace pod rentgenem
Druhá kapitola nese jméno Krajnost těla: Sex, tedy klasické domény dekadentního umění. Některá zobrazení lidské sexuality mohou působit dost prvoplánově, že si řeknete „to jsem raději mohl zůstat doma a pustit si porno“. Jejich kýčovitost ale o naší kultuře také leccos vypovídá. Vedle vagíny sešité ze zvířecích kůží a naložené ve formaldehydu nebo fotografií japonské bondáže jsou tu k vidění i humorné kousky, například souložící zvířata na houpačce od Jakea a Dinose Chapmannových nebo felace pod rentgenem od Wima Delvoye.

Pop’s not dead?
Třetí část výstavy, Pop je Krajností krásy, si klade za cíl demytizovat současné pop-idoly, kladné i záporné ikony západní kultury. Když se v 70. letech příznivci punku oblékli do britských vlajek, ukázali cestu některým umělcům. Volně se punkem inspirovali třeba Alexander Kosolapov, David LaChapelle, Zbigniew Libera, Alexander McQueen, Robert Miller, ale i Jiří Černický, David Černý nebo Ondřej Brody.

Sochy současných idolů, jako jsou nahá královna Alžběta a papež od Paola Schmidlina ukazují jejich stará, svraštělá těla. Na bílém těle princezny Diany, symbolu čistoty a dobrosrdečnosti, se vyjímá krvavá rána se zapíchnutým znakem mercedesu připomínající její smrt při dopravní nehodě. Vedle provokativních nápisů, lajniček kokainu, obrazů namalovaných vlastní krví a mickeymousích čepic leží na zemi Adolf Hitler stažený z kůže.

Zoufalství a smrt
Obrazy šílenství, krajnosti mysli ve čtvrté části výstavy znázorňují zoufalé lidské činy nebo lidi, kteří si evidentně neví rady se svou sexualitou nebo obtížnou životní situací. Některé exponáty vycházejí z emo kultury, jako třeba porcelánový panáček s panenkou, kteří si řežou žíly nebo fotografie malé čínské holčičky koupající se ve vaně plné krve.

Celý cyklus končí Smrtí, krajností života. Kovové plastiky lebek Damiena Hirsta, propletené lidské kostry a fotografie Ivana Pinkavy doplňuje tradičně veselejší Keith Haring, jehož naivní umění ve spojení s tématem smrti ale působí o to mrazivěji.

Pro někoho může být výstava Za hranicí krajnosti spíše za hranicí vkusu. Přesto ale boří mýty, že umění musí být pouze krásné. Lidem se slabším žaludkem se vstup nedoporučuje, mládeži do 18 let je výstava dokonce nepřístupná.

POKOJ Č. 13 je dekadentní komnatou aktuální módy a designu. Tematicky navazuje na třetí kapitolu Krajnost Krásy: pop i na jiné celky zhýralé výstavy Decadence Now! Za hranicí krajnosti, která právě probíhá v Galerii Rudolfinum. Od zbytku výstavy izolovaná instalace je do 2. 1. 2011 k vidění v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, ve kterém nabízí další pohledy na „úpadkové“ umění.

Místnost 1: Modelářství a vycpaní mazlíčci
Instalace POKOJ Č. 13 je umístěna ve dvoupatrovém výstavním sále Uměleckoprůmyslového musea. Může být pomyslně rozdělena na čtyři části – Místnost 1, Chodby, Místnost 2 a Druhé patro. Začátek expozice je v režii Davida Černého a jeho skládaček Dead Raped Woman a Jesus Christ, které svým ztvárněním evokují potřeby pro letecké modelářství. Centrální prostor je vyplněn plexisklovým Zahradním trpaslíkem Ondřeje Brodyho ve třech velikostech. Dekadentní prezentace první místnosti graduje skrze mazlíčky Gézy Szöllősiho, což jsou vycpané, nafouknuté a zdeformované hlavy divočáka a krávy s vypoulenýma očima.

Chodby s rozjetými zvířátky
„Jaký vliv mají hračky na děti? Mým záměrem bylo vnést do systému »virus«, který by zrušil vztah mezi předmětem a sférou jeho vlivu.“ Těmito slovy a legem z koncentračního tábora vás v první chodbě uvítá Zbigniew Libera. Oddíl navazuje postavičkami Tima Burtona z plastu a textilu, které jsou známé z filmů Mrtvá nevěsta a Ukradené Vánoce. Pozornosti neujdou hračky Adama Arbera. Jedná se o několik druhů Zajetých zvířátek s úmrtním listem, z jejichž těl vylézají plyšové vnitřnosti. Hračkářský cyklus uzavírají hororové Živé mrtvé panenky od autorské dvojice Ed Long & Damien Glonek, které se blýskly v trhácích Texaský masakr motorovou pilou, Dům tisíce mrtvol, Pátek třináctého a Halloween. Ostatní objekty kapitoly jsou opět dílem Ondřeje Brodyho a Richarda Stipla. Druhý zmiňovaný na stěnách chodby nainstaloval detailně propracované plastiky lidských hlaviček s mnoha výrazy.

Místnost 2: „Neprovokující“ módní oběti
Nejvýraznějším umělcem třetí části je Erwin Olaf s cyklem Oběti módy. Nahé ženy a nazí muži obuti do bot (často s ponožkami) mají hlavy zakryté nákupními taškami od módních magnátů Armani, Gucci a DKNY. Podle textu umístěného vedle vyobrazení autor nechce provokovat ani zraňovat něčí city. Jeho záměr spočívá pouze ve vyjádření vlastního svobodného názoru. Prostoru vévodí dvě latexové ženské postavy v životní velikosti od Roberta Millera – žlutočerná „vosí“ s plynovou maskou a fialová s mufloními rohy. Visící hlavy Zsófie Keresztes a série obrazů s klobouky od Joela-Petera Witkina se vyjímají po stranách místnosti.

Druhé patro v Pařížské
Druhé patro je obsahově nejslabší. Comenius Roethlisberger si bere na paškál světově uznávané módní ikony. Objekty Versace, Gucci, D&G a Chanel vyplňují přední část místnosti. Zadní prostor je věnován lehce dekadentnímu oblečení. Šaty, kožené boty a kabelka navrhnuté Alexandrem McQueenem jsou vypůjčené z prodejny Simple sídlící v Pařížské, nejdražší pražské ulici. Výstava je zakončena celky Nicka Knighta.

Dekadence závěrem
Expozice Uměleckoprůmyslového musea obsahuje mnohé skvosty, a to zejména v „hračkářské“ části. Návaznost a nezbytnost některých objektů není přesvědčivá, ovšem i přesto působí instalace víceméně kompaktně. Pro pochopení souvislostí a vazeb mezi objekty výstavy Decadence Now! je vhodné navštívit POKOJ Č. 13 až po shlédnutí oddílů prezentovaných v Rudolfinu.

Decadence Now!
- Galerie Rudolfinum
- Uměleckoprůmyslovém museu v Praze
- DOX – Centrum současného umění
- Dům umění města Brna
- Západočeská galerie v Plzni a další místa a akce

Více informací na www.decadencenow.cz.