Navenek celí září, jsou přátelští. Přejí si vzájemně jen to nejlepší v osobním životě, kariérní úspěchy v tom profesním. Uvnitř těchto osob však bobtná neuvěřitelná závist, nenávist a deprese. Nejnovější film ostříleného režiséra Cronenberga ukazuje Hollywood nikoliv jako továrnu na sny, ale jako temné prostředí plné morálně zvrácených lidí. Julianne Moore zde předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů, o režisérovi se to však s jistotou říct nedá.

Jeden z nejkontroverznějších režisérů současné kinematografie David Cronenberg začínal u hororu a sci-fi. První komerční úspěch přišel v roce 1975 s dílem Shivers. Časem však jeho snímky začaly překračovat nejrůznější hranice a rodák z Toronta se tak dostal až k psychologickým tématům a ke zkoumání chmurných, odvrácených stránek života. Do svých snímků svérázně dostává množství hnusu a odpornosti. Viditelně. U Map ke hvězdám je to trochu jiné. Jde o zkaženost na první pohled neviditelnou, ale čím dále film postupuje, tím více je možné ji zachytit. Incest, egoismus, různé druhy závislosti a zášti. Tvůrce nám nabízí satirický pohled na hollywoodské prostředí v době kultury posedlé celebritami.

Na tohle psychoterapeut stačit nebude
Mapy zachycují velké množství dějových linií. Archetyp hollywoodské dynastie představuje dysfunkční rodina doktora Weisse (John Cusack), psychoanalytika pečujícího o filmové hvězdy. Jeho žena Christine (Olivia Williams) je matkou a manažerkou jejich adolescentního syna Benjieho (Evan Bird), teen hvězdičky, která propadla v dětství tvrdým drogám. Pošramocenou pověst by mohla napravit nová role. Aby toho nebylo málo, po letech se k nim vrací jejich dcera – pyromanka Agatha (Mia Wasikowska).

Dalším uzlíčkem nervů je stárnoucí herečka Havana (Julianne Moore) se svou nejasnou, temnou historií s vlastní, již mrtvou, matkou. Tu chce ztvárnit v remaku jejího filmu ze 60. let. Pravděpodobně nejnormálnější postavou je řidič a herec začátečník Jerome v podání Roberta Pattinsona, hlavní hvězdy Cronenbergova předchozího snímku Cosmopolis. Vzhledem ke své ordinérní postavě nedostal příliš prostoru, což režisérovi nezazlívám, spíše naopak. Pattinson předvedl standardní výkon bez výrazu. Na rozdíl od herečky Moore, ke které se ještě dostaneme.

Děj nepřekvapil, vyšinutá Julianne Moore ano
Námět Map není zcela originální. Na začátku milénia přišel s podobným námětem (ale povedenějším výsledkem) David Lynch ve svém Mulholland Drive. A dokonce v polovině minulého století natočil Billy Wilder legendární Sunset Boulevard o bývalé filmové hvězdě a její nezvladatelné touze po come­backu. Co se Cronenbergovi skutečně povedlo, je herecké obsazení. Julianne Moore zde totiž exceluje. Mnoho hereček jejího postavení a kvalit (by s největší pravděpodobností) tuto roli odmítlo, nicméně je vidět, že čerstvě 54letá herečka se nebojí snad ničeho. Tvůrce se již očekávatelně nevyhýbá žádným tabu a zachází až do nejniternějších intimností. Postava choré, psychicky zcela narušené Havany musela být značně náročná. Navíc záchodová scéna, kterou Moore zahraje bez viditelných rozpaků, je nezapomenutelná. Jen doufám, že v soukromí, stejně jako Havana, neposílá svou služebnou pro Avian, Vicodin, Xanax, Zoloft, Astragalus a pár dalších prášků. Porota v Cannes na 67. ročníku, kde měl film letos v květnu premiéru, udělila cenu pro nejlepší herečku právě Moore. Skvěle starší kolegyni sekundovala výkonem Burtonova představitelka Alenky Mia Wasikowska. Přesvědčivý byl také výkon mladého Evana Birda. V záplavě hollywoodských jmen, která ve snímku zní nesčetněkrát během mnohdy šílených dialogů, si jedna celebrita střihla taky cameo. Jedná se o Carrie Fisher, známou především jako princeznu Leiu z legendárních Hvězdných válek.

Mapy ke hvězdám mohou zabít americký sen
Kanadský režisér, scenárista a příležitostný herec, který ukazuje stinnou stránku slávy a možná dokonce alegoricky zobrazuje současnou společnost, se opírá o povedený scénář Bruce Wagnera. Ten ho napsal už před léty, z finančních důvodů však bylo možné film natočit až loni. Není však divu, že se pro takto zvrhlou práci spojil právě s Cronenbergem. O hudební podklad se již tradičně postaral režisérův dlouholetý spolupracovník Howard Shore, který podmanivými tóny a melodiemi dodává na mysterióznosti snímku a nejednou určuje gradaci.

Mapy ke hvězdám je poměrně povedený multižánrový snímek o zkažeností protkaném světě. Nicméně je potřeba „mít náladu“ na tento typ filmu. Podobně jako v dalších cronenbergovkách (Videodrome, Moucha, Východní přísliby) se autor soustředí na lidskou zvrácenost a sebedestruktivní sklony. Odkrývá všemožné lidské běsy a nezná hranic. Pro milovníky celebrit a amerických snů by tento snímek měl zůstat zapovězený. Celkově působí Mapy ucelenějším dojmem než jeho předchozí Cosmopolis. Jsou vtipné i šokující zároveň. Nicméně na dřívější, výše zmíněné snímky nedosahují. Chybí jim větší kompaktnost a někdy i spád. ∞


Mapy ke hvězdám (Maps to the Stars)
režie David Cronenberg
USA, 2014, 111 min.

https://www.youtube.com/watch?v=od3PzAHqJtI

„Money makes time. It used to be the other way around. Clock time accelerated the rise of capitalism. People stopped thinking about eternity. They began to concentrate on hours, measurable hours, man-hours, using labor more efficiently.“

Pokud se vám líbila Moucha, Videodrome nebo ExistenZ pro jejich organičnost, fyzičnost a nechutnost, pak na Cosmopolis nechoďte. Pokud ale stejně jako já máte filmy Davida Cronenberga rádi, možná až nekriticky, líbí se vám jeho smysl pro bizarnost a absurditu a vychutnáváte si husí kůži, kterou vyvolává jeho smysl pro jistý druh zvrácenosti, pak věřím, že vás opět nezklame.

S rukou jistou jako neurochirurg se tento režisér pustil do pitvy současného finančního světa. Sleduje jednoho z vyvolených, „nekorunovaného krále Wall Street“, vizionáře Erica Packera (Robert Pattison) v průběhu jednoho dne. A ten začíná prostými slovy „Chci se nechat ostříhat“, což v daném kontextu zní jako šifra, tajemný kód, který otevírá dveře.

A dveře jsou otevřeny. Do luxusní limuzíny, taxíku, bistra, knihovny, restaurace, diskotéky. Dveře se otevírají i všem jeho návštěvám, v limuzíně se domlouvají obchody, získávají informace, jsou uspokojovány Ericovy sexuální potřeby, odehrávají se lékařské prohlídky.

Svět kolem je zde, aby byl zkoumán, podrobován pečlivým analýzám. Které se ale nakonec ukážou chybné, neboť byl opomenut zásadní prvek nepravděpodobnosti, drobná výchylka ve statistice. Jedině skrze ni mohly být následky události, která dopadla na Packerův „komplex“ se zničujícím účinkem, předvídány a s předstihem eliminovány.

Svět je informací, a kdo ví, dokáže ho měnit. Stačí být jen o yoktosekundu pozadu a spolkne vás díra. „Holes are interesting. There are books about holes.“ Eric Packer ztrácí tempo. Jednou větou ztrácí manželství, protože jeho styl nemá úroveň. Ztrácí tak i své jméno. Chyba se v džungli neodpouští, a nakonec čelí jediné větě. „I wanted you to save me.“

„Everything’s a scandal. Dying’s a scandal. But we all do it.“
Celý film je protkán dialogy, tvoří jeho hlavní osu. Samotné kulisy dialogů – tedy oproti ExistenZ, kde byl obraz nutnou a nedílnou součástí k pochopení filmu samotného, nejsou zas tak důležité. Dokážou sice potěšit pozorného detailistu a neúnavného hledače symbolických rovin, paralelních významových rovin a metavýznamů, ale přesto jsem si při sledování Cosmopolis připadala jako mezi francouzskými salónními intelektuály. Jenže tenhle, pro někoho příjemný, pocit snobské sounáležitosti je nutné co nejdříve setřást. Ostatně – co spojuje lépe než společné pohrdání a ironie vyjadřující exkluzivitu? „Do people still shoot at presidents? I thought there were more stimulating targets.“

Roberta Pattisona jsem viděla na plátně poprvé, sága Stmívání mne minula, a tak si mladého bledého muže s pronikavýma očima budu navždy pamatovat jako toho, kdo sice vidí, ale nikoli dostatečně daleko, kdo hovoří, ale málokdy promlouvá, kdo střílí, ale nakonec zasáhne jen sám sebe. Jeho slepota, neschopnost zaměřit se na správný cíl, sledovat jemnou odchylku jej nakonec dovádí do pasti, ze které právě proto nevidí úniku.

Ale možná se snažím najít příliš mnoho významů tam, kde film záměrně nespojuje a ponechává tak prostor, aby potěšil mou domýšlivost a já se chytám do vlastní pasti. A možná právě zde spočívá jeho kouzlo. Najít svoji vlastní past a chytit do ní jen to, bez čeho se lze obejít. Čas to není.

Cosmopolis
CAN / FR / POR / IT, 2012, 108 min.
režie David Cronenberg
natočeno podle stejnojmenné knižní předlohy Dona DeLillo, vydané v roce 2003 v New Yorku