Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

Procházím místností. Dívám se na obraz. Nic neříká. A přesto už slyším tu hudbu. Jak je to možné? „All I ever wanted to do is paint.“ Proč se z úspěšného filmaře, který se věnuje malbě, stává jen „režisér, jenž občas něco nakreslí“? Jako by nebylo přijatelné, aby umělec vynikal ve více médiích současně. Jako by obsah, který chce světu sdělit, nemohl fungovat skrze různé formy. Anebo právě naopak – díky jejichž různosti začíná všechno dávat větší smysl.

V některých litografických obrazech se mi míhají obrysy městečka Twin Peaks. Skoro slyším úvodní znělku. Zaženu tu myšlenku – přece to není možné. Ale sám David Lynch jen krčí rameny. Proč by ne?

David Lynch původně nestudoval filmovou tvorbu. Chtěl být malířem. Až v posledním ročníku, když se mu obraz začal dle jeho vlastních slov „vlnit před očima“ – a to prý nikdy nebral drogy –, zkusil natočit krátkometrážní smyčku. Vznikl film Six Men Getting Sick, ve kterém šest postav postupně zvrací. Šlo jen o experiment – Lynch neměl v úmyslu pokračovat. Ostatně, celé to stálo dvě stě dolarů, což mu tehdy připadalo absurdně drahé. Zřejmě už tušíte, že David Lynch byl od začátku víc než jen „režisérem, co kreslí“.

Film jako podvědomí

Filmy Davida Lynche na první pohled působí jako sled nahodilých obrazových asociací. Mnoho diváků je tak vnímá. Jenže jejich logika je jiná – fungují jako sen, nebo přesněji: Jako logika podvědomí, která je naplněna potlačenými vzpomínkami a archetypy. Právě na tomhle principu stojí i Městečko Twin Peaks. Navenek je to banální ospalé město s běžným životem. Jenže s každou další vrstvou odhalenou během seriálu se dostáváme blíž k temné síle, která se skrývá pod povrchem. Ale je opravdu jen tam? Kolik městeček Twin Peaks ve skutečnosti existuje?

Transcendetální meditace jako cesta k chytání větších ryb

Přijímáte vstup do světa, kde neplatí naše běžné zákony a hranice? David Lynch vypráví příběhy z temných zákoutí lidské duše – z míst, která si obvykle nechceme ani připustit. Za svůj největší zdroj inspirace a uměleckého růstu opakovaně označuje transcendentální meditaci, jejíž propagaci později zasvětil i svou nadaci. „Nápady jsou jako ryby. Když vám stačí malé, zůstaňte na mělčině. Ale pokud chcete ty velké, musíte do hloubky. Tam plavou ryby silnější, ryzejší. Jsou obrovské, abstraktní. A taky velmi krásné.“ Na YouTube je volně ke zhlédnutí video David Lynch explains Transcendental Meditation. A to je zřejmě poprvé – a naposledy – kdy nám opravdu něco vysvětlil.

Post mortem

Pokaždé, když někdo zemře, získá najednou mnohem větší mediální prostor, než by dostal, kdyby ještě žil. První výstava po jeho smrti. Poslední, na které se ještě sám podílel. Až spolu s tím znovuobnoveným zájmem o jeho osobu mi došla jedna klíčová věc. Došla mi právě ve chvíli, kdy jsem procházela temnými zákoutími Lynchovy mysli v rámci právě probíhající výstavy v pražském Centru současného umění Dox: Tohle je všechno, co od něj máme. A víc už toho nebude. A pak už jen ticho. Ale v tom tichu slyším zvláštní, opakující se zvuk. Jako kdyby někdo zaklepal. Nebo snad spíš… zatleskal?

text: Barbora Pavlů

Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Stačí jedna hláška a už víte, z jakého městečka vítr vane. Je David Lynch tím, kým se zdá být?

Místo snění je právě vydaná kniha v nakladatelství Paseka, která unikátně kombinuje žánr biografie a memoáru. Kniha je šesti set stránkovým portrétem vzpomínek, vyprávění, faktů i myšlenek, které vykreslují osobnost Davida Lynche čtivou a vtahující formou nejen pro cinefily, ale pro každého fanouška specifické Lynchovy tvorby a Ameriky padesátých let. Poprvé jsou odkryty okolnosti zrodu jeho smělých filmových vizí i s nabídkou klíče k interpretaci jeho kultovních děl, jako jsou Twin Peaks, Sloní muž, Mazací hlava, Lost Highay, Modrý samet nebo Mulholland Drive.

„Vím ale, že hodně z toho, čím jsme, je předem určeno, když přicházíme na svět. Říká se tomu kolo zrození a umírání a já věřím, že jsme tu byli už mnohokrát. Jeden přírodní zákon hlásá, že co kdo zaseje, to také sklidí, a při narození se můžete spolehnout, že vás během tohoto života dostihne něco z vaší minulosti. Jak je možné, že některé lidi potkáte a zamilujete se do nich, zatímco s jinými se vůbec neseznámíte? Mnohé je stanoveno předem, a třebaže vás mohou trochu ovlivnit rodiče a přátelé, v podstatě jste od začátku tím, kým jste,“ sděluje v knize David Lynch a nechává tak nahlédnout do svého života nejen skrze historky z dětství, studijních let nebo let vrcholově režijních, ale inspiruje také myšlenkami, jež knihou prostupují.

Nesly už Davidovy dětské hry stopy jeho budoucí geniální práce s imaginací, kterou do svých snímků vložil, když jako děti v zimním období položily koberce na silnici, polily je vodou a nechaly zmrznout? Místo snění je inspirativní objevování Lynchovy životní cesty od dětství až k detailům jeho velkolepé tvůrčí práce. Sepsala jej novinářka Kristine McKennová, Lynch ji doplňuje komentáři a knihu mnoha fotografiemi ze svého archivu. Inspirativní čtení plné faktů i snění…

David Lynch, Kristine McKenna: Místo snění
Nakladatelství Paseka
Praha 2020, 608 stran

Nejednou mě napadlo, jaké by bylo vlastnit funkci „střihu“ v reálném životě. Vystřihnout situace, kdy se nic důležitého neděje, kdy se čas vleče a člověk přešlapuje na místě, kde nic – tu nic. Trpělivost sice přináší růže, ale říkejte něco takového filmové hrdince! Copak nestačí jen náznak? Alfred Hitchcock říkal těmto mezičasům „skvrny nudy“. Vystřihněte ze svého života skvrny nudy a máte film, dodal.

Takže si beru virtuální nůžky a šmik: kdesi v propadlišti mizí momenty, kdy v autobuse tupě zírám na něčí zátylek přede mnou nebo kdy jen tak sedím, čumím do blba a škrábu se na nose. Nechávám jen krátké úseky a náznaky – i v akčním filmu se přeci člověk na chvilku zastaví nebo jde na záchod. A zároveň dumám, zda i tato chvíle strávená sezením u počítače a přemýšlením, co dál napsat, je skvrna nudy nebo je to naopak důležitý moment?

Na Facebooku vznikla mimo jiné skupina „Chci funkci Ctrl + Z i v reálném životě“. S kamarády jsme o tom jednou diskutovali a nad pivem se vršily nápady. Co kdyby každý vlastnil jen jednu takovou možnost v celém svém životě? Vyplýtval by tuto šanci jako malé dítě, nebo by si ji syslil na stáří? Že něco je „největší životní průser“ většinou poznáme až ex-post. A naopak. Nic není to, čím se zdá (ani sovy, jak by jistě podotkl David Lynch).

Kdyby tyto funkce existovaly, asi bychom se brzy ocitli v časové smyčce, tak jako ve filmu „Věčný svit neposkvrněné mysli“. To, co by jeden chtěl navždy uchovat, by druhý chtěl navždy vymazat. A drama se rozjíždí. A co kdyby se, nedej bože, i rodiče rozhodli, že svoji funkci „krok zpět“ uplatní na našem početí?

Svým způsobem by se naplnila vize, kterou Milan Kundera rozvíjí v románu Nesmrtelnost. O hrdince, která se rozhodne zmizet a nenechat za sebou žádnou stopu. A kdybych přece jen chtěla za sebou něco zanechat, musím napřed vymyslet, co napsat do kolonky s názvem „Uložit jako“, než bych sáhla po magickém tlačítku „Log out“. Než ten příhodný název vymyslím, budu jen tak sedět a apaticky zírat z okna. Toť skvrna nudy par excellence.