Vosto5 představením Kolonizace v divadle Archa prozkoumává nové možnosti svých předcházejících nápadů – inspirace komiksem a hry mezi diváky. Velice efektní představení trochu kazí slabší příběh, ale ve výsledku to moc nevadí. Rozhodně je na co koukat!

Poslední inscenace souboru Vosto5 měla veliký úspěch. Původní plán, že bude Dechovka jednorázový projekt s velmi omezeným počtem repríz, nevyšel a představení se hraje dodnes. Diváky na Dechovku jistě táhne mimo jiné nezvyklý koncept – v Baráčnické rychtě můžete být nejen svědky, ale i účastníky příběhu o zakládání sokolovny, poválečném odsunu Němců a politických soubojích o pomník padlým.

I nové představení, nazvané Kolonizace, je svým způsobem site-specific; využívá především bohatých technických možností a prostorové variability divadla Archa. Diváci u vstupu dostanou sluchátka a stojíce na parketu se ocitnou v jakémsi obřím kosmickém inkubátoru. Do něj se čirou náhodou provrtá tým vesmírných těžařů, aby ho – odvážně a poněkud bláhově – prozkoumali. Co objeví a jak to dopadne, není ve výsledku důležité. Otázkou zůstává, jestli je relativní banalita děje záměr, nebo problém, totiž jestli není příběh příliš překryt formou.

Ta je totiž opravdu vybroušená. Díky sluchátkům vás zvuk (sound designérem představení je Martin Tvrdý, možná známější jako Bonus) vtáhne přímo doprostřed dění, světelné efekty Tomáše Morávka můžete takřka ohmatávat (protože světlo samo si na vás určitě alespoň jednou sáhne). Dotknout se ostatně, máte-li odvahu, můžete takřka všeho, včetně herců samotných, respektive jejich skafandrů (ty jsou, mimochodem, na první pohled profesionální, při důkladnějším prozkoumání navíc velice vtipné). Po počátečním ohledávání útrob kosmického megavejce totiž průzkumníci sestoupí z rampy divadla do kotle mezi diváky a zbytek představení se odehrává převážně zde.

V Dechovce navíc každého jednoho diváka účinkující přímo zapojí do děje, i kdyby jen tím, že mu hostinská donese půllitr piva. Vesmírní inženýři ale diváky ignorují, prochází špalíry, které publikum vytváří za cenu několikerého šlápnutí na nohu, a tváří se, jako by byli v obrovském prázdném prostoru. Je škoda, že se autorskému triu Havelka-Prokop-Cihlář nepodařilo příběh vymyslet tak, aby využili obrovský potenciál nápaditého a skvěle vyrobeného scénického tvaru.

Vzpoura oslněných mozků
Neubránil jsem se srovnávání s Dechovkou, musím tedy připomenout ještě jednu inscenaci souboru Vosto5, totiž Péráka. Stejně jako ona totiž i Kolonizace čerpá svůj námět ze starého českého komiksu; tentokrát je to Vzpoura mozků, která vycházela na konci sedmdesátých let v časopise ABC. Jména hrdinů k ní odkazují zřetelně, příběh inscenace jen okrajově, hlavní myšlenku ale mají shodnou: přemítají o schopnostech a omezeních člověka v konfrontaci s jiným druhem inteligence – inteligence organismů na bázi křemíku, počítačů a robotů. Uvažují o možnostech poznání a také o hranicích, které by člověk ve svém vlastním zájmu možná neměl překračovat.

Tedy – Vzpoura mozků takto rozhodně přemýšlí. Kolonizace by se jí možná ráda alespoň přiblížila, ale, jak už jsem psal, příběh a jakékoliv myšlenky divákovi trochu unikají, je totiž zahlcen efektním provedením. Možná to byl záměr; já ale od divadla čekám především příběh a až pak podívanou. Kolonizace tak zůstává jen scénickou pornografií, kterou rozhodně stojí za to navštívit, ale nesmíte čekat zážitek přespříliš intelektuální. ∞


Vosto5: Kolonizace
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
premiéra 1. 2., nejbližší reprízy ne 5. 6., po 6. 6., út 7. 6.

Dokumentární a politické divadlo představuje v dnešní Evropě velmi produktivní směr, zatímco čeští umělci pořád spíš prozkoumávají cesty, po nichž by se u nás tento žánr mohl ubírat. Žádný dosavadní kus z jejich produkce si netroufnu označit za zásadní, nebo dokonce přelomový, ale zdá se mi, že ty cesty a cíle jsou stále jasnější.

K otázce politického či dokumentárního divadla a vlastní angažovanosti (případně k tomu, zda tyto dvě věci vůbec spojovat) se každý staví jinak. Velmi aktuální a konkrétní jsou například projekty Báry Polákové. Přímočaré politické satiře vycházející ze skutečných událostí, ať už minulých nebo současných, se věnuje i Divadlo Feste, lék na bolesti společnosti hledá skrze politické divadlo Miroslav Bambušek. Jistě je možné jmenovat dál, ale chci se zaměřit na trend, který se v poslední době také objevuje a který považuju za nejnosnější – tvůrce si vybere látku zahrnující politická témata a zpracovává ji nepoliticky (nebo to takto alespoň deklaruje). Tím se snaží dosáhnout nadčasové výpovědi, která bude rezonovat v konkrétním prostředí, poodhalit motivace člověka a společenství k daným činům a zároveň otevřít debatu podstatnou do budoucna. Takové divadlo má největší šanci s vámi pohnout a nahlodat vás a teprve takové politické divadlo má smysl.

Naděje českého politického divadla
O něco podobného se už několikrát pokusil režisér Jiří Havelka, i když on sám by nejspíš nerad viděl, že o jeho práci pojednávám ve škatulce politického divadla (nebo jakékoli jiné škatulce). Jenže jeho nejnovější režijní počin – osobitý site-specific projekt Dechovka souboru VOSTO5 – zasahuje do kontextu českého dokumentárního, respektive politického divadla tak výrazně, že se tomuto zařazení Havelka už zřejmě nevyhne.

Výchozím materiálem pro inscenaci je poválečný masakr Němců v obci Dobronín na Jihlavsku. Havelka, který je spolu s Karlem F. Tománkem také autorem textu, k tématu nedospěl náhodou. Určitý přesah (i když humorný) ve smyslu obav o budoucnost měl už jeho Svět v ohrožení v brněnském HaDivadle. Po historické látce sáhla několikrát už i VOSTO5 – naposled a nejcelistvěji v Pérákovi, ačkoli angažovanost ve společenském slova smyslu tady spíš zůstala stranou. Nejblíže k pojetí Dechovky tak měla Havelkova práce se studenty DAMU na inscenaci Já, hrdina o bratrech Mašínech. Havelka v ní neprezentoval svůj názor a nevyslovoval jasné stanovisko, ale nutil diváka k zamyšlení, přehodnocování, a to výsostně divadelním způsobem.

„Lidé se mění, dechovka zůstává“
Stejným způsobem je cenná i Dechovka – nestaví se na jednu ani na druhou stranu, nedělá si nároky na historickou pravdu, nemoralizuje, ale spíš ukazuje, jak se rodí zlo v člověku a jak absurdní je tváří v tvář tomuto zlu naše dnešní reflexe. Stejně jako v Mašínech si zakládá na nečernobílém vidění a probouzí v divákovi odpovědnost.

Aktuálnost podporuje zvolené site-specific pojetí. Tři obrazy různých období (prvorepublikové otevření tanečního sálu, poválečné bujaré oslavy a lynč, porevoluční výstavba pomníku obětem masakru) se rovnají třem jednáním ve vesnické sokolovně a „aktivizace“ diváka se děje především tím, že je usazen v hospodském sále Baráčnické rychty. Scénickým provedením by projekt ztratil polovinu své razance. I díky hudbě Jana Kaliny ze skupiny Sto zvířat Dechovka představuje velmi autentický a sugestivní zážitek, přesně takový, jaký by mělo přinést angažované divadlo, aniž by v něm mělo místo politické přesvědčení tvůrce nebo kohokoli z nás.

Dechovka měla být původně uvedena jen čtyřikrát po své premiéře na festivalu 4 + 4 dny v pohybu, ale pro obrovský ohlas přidává produkce další reprízy. Zejména kvůli náročnému personálnímu obsazení (spolu s členy VOSTO5 vystupují v představeních dvě desítky dalších lidí) se ale nedá počítat s častým uváděním. Tento měsíc proběhly reprízy 8. a 9. prosince v Baráčnické rychtě na Malé Straně. Další představení se uskuteční 21., 22. a 23. února na témže místě.

Baráčnická rychta – Jiří Havelka, Karel F. Tománek a VOSTO5: Dechovka
režie Jiří Havelka
dramaturgie Marta Ljubková a Karel F. Tománek
scéna Antonín Šilar
kostýmy Andrea Králová
hudba a text písně Dobrodín Jan Kalina (Sto zvířat)
choreografie Dora Sulženko Hoštová
premiéra 17. 10.