Hluk, ruch, šum, rachot, rev
Screenshot televíznej obrazovky, zrnenie, zvuky za bezpečnými zónami známeho vizuálneho a zvukového doprovodu vysielania. Skladba francúzskeho ruchára Vomira, ktorá znamená v preklade „nič“, ako zhluk nekonkrétnej atmosféry. V duchu žánrového radikálneho harsh noisu predstavuje úzkosť a nepokoj ukryté za plynulo dávkované vertikálne vrstvy napätia. Prečo by sa niekto dobrovoľne vystavoval prenikavému a surovému zvuku, keď si môže pustiť pokojné, rytmické a harmonické? Kakofonická neurčitosť zvuku má niečo dočinenia s vrstvami a dráhami ľudského mozgu. Hudobné sféry radikálnych zvukov sa premietajú do ľudského vnímania neurologickým spôsobom, ktorý ovplyvňuje zaužívané schémy. Tak ako nie je možné povrchne hodnotiť neschopnosť žiť plnohodnotný život, pre depresiu je často poslucháčskym zážitkom definovať si nové hranice.

Stimul premeny
Britský neurovedec Oliver Sacks vo svojej knihe Musicophilia: Tales of Music and the Brain (v českom preklade ako Musicophilia: Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek, 2009) opisuje prípady ľudí, ktorým narušenie nervových dráh spôsobilo rôzne druhy anomálií v súvislosti so zvukmi. Od náhlej posadnutosti počúvania enormného množstva hudby denne, cez zvukové halucinácie, prepadnutie hudobnej produkcii v ovládaní nejakého nástroja alebo speve, cez fóbie a panické záchvaty spôsobené istou zvukovou stopou. Vnímať fenomén, ktorý autor nazval ako „zvláštnu vec vidieť ako sa milióny ľudí hrajú s nezmyselnými melódiami, načúvajú im, zamestnávajú sa a zaoberajú tým, čomu sa hovorí hudba,“ znamená otvoriť svoje kanály pre účinok „nehudobného“ v ľudskom živote. Načaté ambientnou produkciou, cez agresívny tlak nepokojných ľudských emócií, je noise vyústením gradujúcej intenzity života. Duševné oscilácie mapujú túto premenu k silnému a odhodlanému skutočnou surovou esenciou. Ten posun znamená dostať sa bližšie k podstate psychomanipulatívnych svetov a odhaliť skutočné príčiny a následky psychického nepokoja. ∞


autor: Verona Jankovičová

Podzimní melancholie. Touha zachumlat se do deky s hrnkem kakaa a tlustou knížkou. Je to jen naladění se na přírodní cykly, nebo deprese, která se s oblibou omílá v časopisech pro ženy?

Kdo zažil skutečnou depresi, ví, že ta zdaleka není tak útulná a pitoreskní. Nejsou v ní žádné touhy, nic, jen tíha, bolest, všudypřítomný pocit bezmoci, beznaděje a hlavně nesmyslnosti čehokoliv, prostupující tělem, zahalující mysl.

Někteří i v tomto stavu zvládají roboticky plnit své povinnosti a navenek působit vcelku funkčně a sesypávají se až o samotě. Jiní zas dělají jen to nezbytně nutné, zanedbávajíce čím dál tím víc věcí. Lidé neobtěžkaní osobní zkušeností s depresí to pak interpretují jako lenost, snaží se takového člověka vyburcovat k činnosti výčitkami a kritikou. Jenže nic naplat. Deprese totiž není špatná nálada, nedá se jen tak zahnat nějakou „mňamkou“ nebo překonat silou vůle. Je to rozbitý vnitřní „motivátor“ k životu. Přitom absolutně nezáleží na tom, jestli se příslušnému člověku přihodilo něco objektivně špatného nebo jestli má všechno, co by ho mělo činit šťastným. Tato choulostivá součástka lidské duše citlivě reaguje na procesy probíhající hluboko uvnitř. Nahmatat je a vyladit občas pomůže příhodná knížka nebo vřelá komunikace s chápavým člověkem. Po překročení určité meze už je ale potřeba spíše odborná pomoc.

Něco mezi tím poskytuje kniha Irvina D. Yaloma „Láska a její kat“, popisující deset příběhů z jeho terapeutické praxe. Yalom patří k předním představitelům tzv. existenciální psychoterapie, která, jak už její název naznačuje, vychází z existenciální filozofie. Pracuje s předpokladem, že se všichni potýkáme se čtyřmi danostmi života: nevyhnutelností smrti (své a svých blízkých), svobodou, a tudíž i zodpovědností nakládat se svým životem dle vlastní chuti, nepřekonatelností existenciální samoty jednotlivce a absencí jakéhokoliv zřejmého smyslu života.

Pokud se člověk dokáže těmto základním otázkám bytí postavit čelem, plně je přijmout a akceptovat, najde v nich sílu a motivaci k životu. Pokud se jejich řešení vyhýbá, dostává se do situací a stavů, které jiné terapeutické školy obvykle pojmenovávají jako tu či onu nemoc a řeší jako hlavní problém. Existenciální analytik se ale nestaví do pozice vševědoucího odborníka, který sebejistě vede pacienta z bodu A do bodu B. Místo toho s ním navazuje rovnocenný vztah, v němž musí najít odvahu postavit se stejným otázkám, které pacientovi pomáhá demaskovat a odhalovat.

Knížka nepatří do populárního proudu self-help literatury, nepoučuje a nevnucuje žádné názory a odpovědi. Jen poskytuje živě a čtivě napsaný vhled do profese, která se týká každého z nás. Je to inspirativní, podnětné a napínavé čtení, vhodné jak pro kakaovo-přikrývkovou terapii pošmourných nálad, tak pro prevenci skutečné deprese. ∞


Irvin D. Yalom: Láska a její kat
nakladatelství Portál (přeložila Dana Makovičková)
Praha, 2010 (3. vydání), 303 stran

Zatrhnout by vám to mohla jen policie a to v demokracii není tak snadné. Výroba vlastní hlásné trouby by ale stála spoustu úsilí. Prokopávání složitých cestiček ke čtenářům. Respektované noviny nevzniknou přes noc. Pokud si je tedy nekoupíte.

Zaregistrovat si blog na zpravodajském serveru za noc stihnete klidně. Možná vás pak udiví, že tam existují pravidla. Že to nemůžete o těch menšinách, co je všichni pozitivně diskriminují, napsat natvrdo. Administrátor vám článek sundá za nějaké slovo. Něco vám povolí, něco už ne.

„Máme zájem o vaše názory. Máme zájem, abyste sledoval a šířil reklamy, které jsou zdrojem našich příjmů. Svobodu má ten, kdo má zdroje. Vy zdroje nemáte, píšete pro nás. Píšete zadarmo. Bůh vám žehnej. Sdílejte svoje díla ve statusech sociálních sítí a lákejte k nám další čtenáře.

Naše svoboda slova chutná jako opravdová. Co byste nechtěl za tu cenu. Mohl byste pracovat na té opravdové, na vlastním jméně, na sobě, ale člověk nemůže mít všechno. Pracujte na našem políčku. Nezapomeňte ale, že bydlíte v něčem, co postavil někdo jiný. Nemáte s tím žádné starosti. Ale ani si s tím nemůžete nic dělat. Neni to vaše.“

Tento systém přitahuje místo konstruktivních autorů ty konspirační. V reálném světě se běžně s podporou nesetkají, tady naopak tvoří většinu. „Svět kolem je pomatený. Je třeba se spojit a být slyšet.“ Tady se stávají někým. Moralizují o tom, kam to všechno spěje. Nemusejí představovat žádnou stravitelnou alternativu. Stačí se navzájem podporovat.

Nedokážeme diskutovat
Když se dnes člověk podívá do diskusí pod články na zpravodajských serverech, zjistí často, že „nejplusovanější“ příspěvky bývají ty nejmorbidnější. Jako by to bylo dílo trollů, kteří chtějí pobouřit svým cynismem. Tady ale pobuřují naopak ti, jejichž přístup je lidský. To jsou vlastizrádci. Například pod zprávami o žhářských útocích na uprchlická centra v Německu vznikal dojem, že Češi jsou národem vášnivých pyromanů.

Když byla „in“ ukrajinská válka, mluvilo se hodně o proruském trollingu. Schvalování násilí vůči muslimským „nechtěncům“ už ale vzbuzuje jistý druh „chápavého“ pohoršení. Nedokážeme strach z „jejich“ terorismu racionálně zpracovat a zhodnotit. Nebezpečí terorismu nejde nijak předvídat, proto se uchylujeme k magickému myšlení a určujeme viníka.

Polarizace české společnosti je vidět skoro na každém tématu od prezidentské volby přes válku na Ukrajině po kauzu uprchlíků. Rozkol bude možná přímo v nás, v národní psychice. Ve vnitřních vírech a spodních proudech internetu se tento rozkol jen realizuje a radikalizuje. Na internetu si každý hledá informace, které mu vyhovují, a lidi, s nimiž je zajedno. Navzdory počátečním nadějím jednotlivé společenské kruhy spíš izoluje, než aby je propojoval.

Logicky, zíráme do neživých monitorů, místo abychom se zajímali jeden o druhého. Na internetu každý najde svou oporu. V tom je jeho nebezpečí. Roste zodpovědnost správců jeho subjektů. Nemám na mysli stát, ale „adminy“ stránek. Poslední americký školní střelec, který vraždil koncem září v Oregonu, byl ke svému činu na chatu sociální sítě 4chan přímo vyhecován.

Jak to hlídat?
Provozovat populární web, na který může psát kdokoli, není legrace. Čtenost, ke které bloger přijde jako slepý k houslím, má podobné účinky jako alkohol. Provozovatel vydělává, protože závislost přináší klikání. Ale taky bájivost. Psychologie člověka je taková, že když se můj názor neshoduje s většinou, tak ho radši zamlčím. To, co se naopak opakuje dokolečka, se stává pravdou. Protinázor většina zneuctí a zadupe do země. Vytrvají jen splachovací opozičníci.

Administrátor takového prostředí se jeho atmosférou nechává zhypnotizovat. Musí být souhrnem všech blogerů. Měl by zároveň dohlížet na dodržování etického kodexu. V tom tkví jeho schizofrenie. „Třeba muslimové. Chtějí nás vyhodit do povětří, porobit nás, sebrat nám pivo.“ Administrátor muslim není a žádného muslima nezná. Proč by zrovna zpravodajské servery tyhle tsunami strachu a „hejtu“ potlačovaly, když se z nich tak dobře živí? Byly by samy proti sobě. Při pohledu na statistiky nejčtenějších článků na blozích je vidět, co prodává nejvíc.

Je jen na vlastnících každého zpravodajského serveru a na těch, které pověří jeho správou, jaký obsah na něj pustí. Jde o soukromá média, ne veřejnoprávní. Třeba v USA se musejí na zpravodajských serverech blogeři o možnost psát složitě ucházet. Zdaleka to není samozřejmostí. U nás není prioritou kvalita, ale lidovost. S etikou se kalkuluje jen z hlediska čtenosti. Dokud se proti článku nebouří nějaká zájmová skupina, je to OK.

Je-li ale etika takto plovoucí, je vůbec možné o ní mluvit? Pokud by se blogy zpravodajských serverů chtěly tvářit jako poskytovatelé prostoru pro vyjádření jakéhokoli názoru, neměly by se zároveň snažit o vytvoření světa, kde se lidi vzájemně respektují a tolerují? Nesmějte se tolik.

Administrátor dnes není právník, ale uklízeč veřejných záchodků. Mísa aktuálního vkusu je jeho pánem víc než etický kodex. Za blogery a diskutéry si samozřejmě může i samo zpravodajství. Nevypočitatelně mění orientaci, klouže po povrchu, nevkládá události do souvislostí a někdy samo působí jako trolling. V Česku nemá seriózní žurnalistika zatím vybudovanou tradici. Jaká je cesta k lepšímu? Vzdělávání, stáže a osobní diskuse novinářů a „adminů“ s veřejností. Bez emocí a klišé. Zajímat se, jak je to jinde.

Válka blogů
Blogové články jsou extenzí diskusních příspěvků, které jsou odrazem ne nálady ve společnosti, ale nálady čtenářů při „sjíždění“ každodenního přídělu zpráv, fotek a videí. Vzniká závislost na emocích povzbuzená sdílením a požitkem z psaní. Lidi vnímají příběhově, naladí se na určitou dějovou linii, ztotožní se s určitou postavou a hájí ji. Subjektivně interpretují už tak subjektivně postavený výběr zpráv. Sbírají materiál k obhajobě svého názoru. Slouží propagandě a sebepropagandě. Soudí a válčí. Zprávy jsou negativní, bulvární a vytváří stereotypy. Troufnu si říct, že záměrně. Protože je to jednoduché. Zadarmo. ∞

Na módě je zvrácené, ostatně jako na umění obecně, že s sebou může nést temná témata, a přesto se vám může líbit. Je to jako brečet před obrazem. Ne proto, že by vás dojala Maratova smrt, ale prostě proto, že je tak krásný. A ta krása ve vás vyvolá všechno, co teprve chcete prožít. Je to jako video s hořícími lidmi, kteří sedí ve svém obýváku a otráveně se plácají po rukou, jako kdyby po nich lezla moucha. (Jděte do DOXu na výstavu Brave New World, pochopíte, co je to lidská lhostejnost.) To, co se v tom videu děje, vás může znechutit (tedy, mělo by), ale např. já jsem se na něj dívala dvacet minut a nevědomky se celou dobu usmívala.

Stressed, depressed, but well dressed
Vaše oblečení může vyjádřit vaši náladu. Ale může také naopak odvézt pozornost od vašeho emocionálního stavu. Dobře se obléct není jen záležitost etikety a touhy vypadat dobře, ale může vám to zachránit pověst, abyste na párty neměli hysterický záchvat. Když se dobře obléknete, vyhnete se zkrátka tématům, o kterých se zrovna nechcete bavit. Doporučuji: Zlaté kraťasy. Tričko s nápisem Slíbili mi poníka. Chlupatou kabelku. Vlastně chlupaté cokoliv. Ideálně zářivě růžové. Čelenku pro princezny. Tenisky s křidélky. Igelitovou sukni, nejlépe průhlednou.

Jednou jsem se zeptala své kamarádky, jak se má. Odpověděla mi: „Už to mělo hodně úhlů, ale žádný nebyl ten pravý.“ Jakkoliv je ta věta geniální, nejdůležitější na ní je, že je to opravdová odpověď na zevšednělou otázku, kterou už často ani neslyšíme. Ano, vím – nadsázkou opravdovou depresi nezničíte. Ať se oblečete jakkoliv, stín bude mít pořád tu samou barvu. Ale když si stoupnete do správného úhlu ke světlu, tak úplně zmizí. Aspoň na chvíli. ∞

Pokračuje podzim. Období dost depresivní pro nás všechny. Dříve se stmívá, počasí vlhne a blíží se i konec roku, který nám připomíná, kolik jsme toho zase letos nestihli. Je schopen člověk rozlišit sám u sebe lehkou nervozitu a špatnou náladu od skutečné deprese?

Kolik se toho o depresi jako diagnóze vlastně ví? Rozpoznáme na lidech kolem nás, jak se cítí a jestli jí trpí? Deprese je definována jako porucha psychiky projevující se dlouhodobě pokleslými náladami. To je ale velice subjektivní, protože každý se s ní potýká jinak a není jednoduché se do ostatních vcítit a pochopit jednotlivé odchylky. Spektrum pocitů je velké. Pár příběhů s touto diagnózou jsem si poslechla.

1. Jak se cítíš, když zažíváš depresi?
2. Žijeme v době internetu a sociálních sítí. Používáš takový kanál pro ventilování svých prožitků?
3. Odráží se tvůj stav i v běžném životě? Ví tvé okolí o tom, co prožíváš?
4. Daří se ti zvládat depresivní stavy, nebo myslíš, že je k tomu potřebný zásah okolí?
5. Je něco, co ti pomáhá zbavit se deprese?
6. Jak vypadá tvůj běžný den?


Tereza

1. Zažívám dost divné deprese. Často jen sedím v pokoji, s nikým nemluvím a přemýšlím cynicky. Chci si ublížit, protože mám pocit, že si nic jiného nezasloužím.

2. Jediné, co používám, je Twitter. Často tam píšu, jak se cítím a co mi právě projde hlavou, protože si jsem vědoma toho, že najdu lidi, kteří mě chápou a sdílejí stejné pocity.

3. Lidé, kteří o mých stavech věděli, se na mě vysrali a pořád si z toho dělali srandu. Noví lidé, se kterýma se v současnosti bavím, o mých depresích nevědí. Ti, co věděli a zůstali, vědí o každém mém kroku. Navenek se snažím působit bezproblémově. Podle toho, s kým jsem. Pokud pro mě někdo představuje hrozbu, jsem najednou ten nejarogantnější člověk. S někým jsem schopná se zhroutit a s někým se zase smát – jen, aby něco nepoznal.

4. Byla jsem typ člověka, co si myslel, že je všechno v hlavě. Jakmile nebudu chtít mít deprese a budu chtít být v pohodě, půjde to. Myslela jsem, že jde jen o pozitivní myšlení, a hodně jsem dávala na sílu myšlenek. Vždycky mi to vydrželo tak den, a pak jsem se zase zhroutila a začalo to všechno od znova. Pak jsem nakonec už ani nevěřila, že můžu být v pohodě, a všechno šlo ještě víc z kopce. Potom jsem začala chodit k psycholožce.

5. Měla bych se začít věnovat něčemu, co mě naplňuje. Potřebuju nějakou změnu.

6. Ráno vstanu vždycky nevyspalá, připravím se do školy, nějak to tam přežiju, jdu domů. Občas se najím, často mám i nechuť k jídlu. Někdy jdu ven, někdy mezi lidi ani nechci, tak koukám na filmy a piju čaj. Když jsem venku a pak přijdu domů, vysprchuju se, lehnu si a vlastně nedělám nic. Pak třeba kolem dvou usnu a zase všechno dokola.


Tomáš

1. Trpím poruchou autistického spektra, což mohlo hrát roli v mém depresivním myšlení. K tomu všemu není situace doma zrovna nejlepší, stejně tak můj vztah s otcem. Toto všechno velice přispělo ke vzniku deprese.

2. Nejsem velký zastánce sociálních sítí a používám je jen k osobní komunikaci. Myslím, že většina lidí v depresi je spíše uzavřená do sebe, a nemyslím si, že na jakékoliv sociální síti by se mi dostalo pomoci, spíše naopak. Výtvarné umění bylo jedním ze způsobů, jak jsem vše „ventiloval“. Psaní mělo podobný charakter. Většinou se jednalo o krátké povídky nebo soubory na sebe nenavazujících myšlenek.

3. Ze začátku mi deprese nijak život neovlivňovala, až na večery, kdy se stav projevoval nejvíce. Nechtěl jsem mezi lidi, byl jsem unavený, nechtěl jsem dělat žádnou aktivní činnost. Co se však vymklo mojí kontrole, bylo sebepoškozování, kdy vše vyvrcholilo pokusem o sebevraždu. Tento pokus jsem však nějakým záhadným způsobem přežil. Zůstal jsem týden v nemocnici, dokázal jsem se vyhnout pobytu na psychiatrii a domluvit si ambulantní léčbu. Momentálně mám už jen občasné úzkostné stavy, ale ty rychle přechází a po pár dnech zase vymizí.

4. Pokud se ale jedná o depresi vážnější anebo pokud zde hraje roli více faktorů, je problém opravdu těžko řešitelný vnitřně a ve většině případů vyžaduje minimálně ambulantní léčbu na psychiatrii, užívání prášků a profesionální terapii. V mém případě byl nejdůležitější zásah lékaře a užívání antidepresiv.

5. Z hlediska retrospektivního pohledu je to asi včasné řešení problémů. Pro mě osobně také povědomí o poruchách autistického spektra, jelikož v mém případě byl AS diagnostikován až při léčbě depresí. Samotná diagnóza byla osvobozující a vysvětlila spoustu věcí, které jsem u sebe nikdy nechápal.

6. Pokud jsem spal, budil jsem se odpoledne. Dostal jsem do sebe alespoň trochu jídla, otevřel jsem si internet a sledoval jsem videa. V noci, když jsem nemohl spát, tak jsem četl, a četl jsem opravdu hodně. Zhruba jednou, dvakrát týdně jsem si došel do školy zařídit nezbytnosti.


Alena

1. Nechtěně, zbytečně, sama, smutně, naštvaná.

2. Píšu si něco jako deník, ale formou poznámek do mobilu a pak si je občas vytisknu. Na sociálních sítích brečím jen účelově, když se to týká někoho, o kom vím, že si to přečte.

3. Odráží se to i navenek. Dřív jsem nebyla tichá, stydlivá a teď už jo. Nemám zájem se bavit s cizími lidmi, seznamovat se; a stejně tak nemám zájem o to, co si o mně myslí. S lidmi, které znám, jsem naopak v pohodě a jsem ráda středem pozornosti. Občas si tak normálně na něco postěžuju, ale do hloubky a úplně upřímně jsem to probírala jen s jedním člověkem.

4. Nejdůležitější je si to srovnat v hlavě. Naučit se život vnímat z jiného pohledu. Jinak léky, alkohol a drogy neuznávám jako něco, co by pomohlo. Jde o člověka samotného, jestli je schopen se k tomu postavit a něco s tím sám udělat, najít si motivaci a mít důvod žít lepší život.

5. Zbavila bych se jich, kdyby se změnily určité věci.

6. Ráno se půl hodiny snažím dostat z postele, jedu do školy a po škole buď domů, nebo se chvíli s někým zdržím. Spát chodím až kolem jedné ráno. Občas si kreslím nebo hraju na klavír, ale od té doby, co mi začala škola, jsem věčně unavená.


Anna

1. Na internetu jsem četla, že mít depresi je jako topit se, zatímco ostatní okolo tebe plavou. Popsat, jak člověku je, je strašně těžké. Já si připadám, jako by mi někdo zatemnil mozek. Jako by už neexistovalo nic, co by mě těšilo a co by mělo smysl.

2. Pomáhá mi kreslit si, hodně mě baví křídy, protože se u nich zamažu a celý ten proces je hodně uklidňující. Pak mám taky blog, ale ten mi v depresi moc nepomáhá, spíš ho mám jako deník, kdy zpětně vidím, kdy mi bylo blbě, co tomu předcházelo a kdy se to zlepšilo. Taky mi šíleným způsobem pomohla naše dvě psiska. Na druhou stranu s lehkou depresí jsem se naučila pracovat a nemusím ji nijak ventilovat, s tou těžší je to horší, to se nedá vážně nic dělat.

3. Moje okolí to ví, protože jinak bych to nezvládla. Deprese se jen tak zamaskovat nedá a navíc si podle mě člověk pod sebou řeže větev, když nikomu nepoví, jak mu je a že potřebuje pomoct.

4. Podle mě to dost záleží na okolnostech. Jak moc těžká deprese je, jak vznikla a tak. Nejsem úplně pro to, cpát do všech antidepresiva. Rozhodně je dobré to s někým probrat, člověk by v tom neměl být úplně sám. Taky je dost důležité zajít k psychologovi, případně k psychiatrovi, a dostat správnou diagnózu.

5. Ocenila bych zdravý mozek. Příčinou mojí deprese je bipolární afektivní porucha, což znamená, že můj mozek nefunguje tak, jak by měl – a je úplně jedno, jak můj život zrovna vypadá a jak moc šťastná jsem.

6. Vstanu, pracuju, jdu ven se psy a pak pracuju, uvařím, pracuju, podívám se na pár dílů seriálu nebo dokumentů, jdu ven se psy a pak záleží na náladě, jdu ven s kamarády, hraju hry nebo s přítelem koukáme na film. Momentálně jsem v remisi (je mi dobře, jsem normální atd.), takže se toho všeho zuby nehty držím. ∞


autor: Valerie Hrubešová

Nechci nic řešit teď ani potom. Jen spát. Fungovat v tom paralelním světě, kde jsou jiná pravidla. Tam se s tebou vídám, když v realitě na sebe nemáme čas.
Objímáš mě. V týhle posteli je chladno. Ale stačí jen usnout. Dveřma do hezkého světa je spánek.

Jsou asi dvě odpoledne. Odhaduju to, protože budík na oběd mi zvoní v jednu a od tý doby už se jednou rozednilo. Venku je zase světlo. Co se za tu dobu, která zní jak bezčasí, mohlo všechno stát? Pár nepřijatých hovorů. Buď otravoval operátor nebo volal kdoví kdo. Je mi to jedno. Svět se stejně točit nepřestal. Ležím a nechci na nic myslet. Nic řešit.

Naučil ses být tím, kým sis být vždy přál. Svoje slabý stránky a problémy schovals za identitu, která je má ve svých rukou. Víš, že je to tvá role, který uvěřili alespoň ti druzí. Občas se v ní ztrácíš. Pravda tě vždycky dožene a zeptá se tě, jestli jsi sám k sobě upřímný. Tak jsi ji raději zabalil do ruličky a z té sis udělal žezlo. Ty jsi král, pán situace. Tvoříš realitu. A nemá smysl se s tebou přetahovat o tužku ke scénáři. Píšeš si ho sám. Jak potřebuješ. Je předvídatelný. Stereotyp zformovaný v nudu. Nedokážeš už sám sebe jakkoli překvapit a to je to děsivé, s čím se nedokážeš smířit. Jako bys sám sebe dávno prožil a jen se na sebe díval. Znovu a znovu. Jedna podoba identity vrstvená na sebe a opět roztočená jako káča. Kdy se zastaví? Už mě to nezajímá.

Jen být a vát
Jsme jenom těkajícím organismem, shlukem energie, buněk. Reagujeme na podněty, děláme si, co chceme. Narodíme se a umřeme. Jenom ta existence je závazkem a zodpovědností. Nějak ji naplnit. Něco dělat. Najít svůj smysl. Kdyby sis mohl vybrat, čím bys chtěl být, co bys odpověděl? Být tak větrem. Smysl by byl jasný. Vát. Vítr jen je. Člověk přeci nemůže jen být, plynout a existovat v prostoru. Musí jít nakoupit, musí zaplatit nájem, musí. Musí spoustu věcí jen proto, aby vůbec mohl být.

Žiju v mikrosvětě mojí hlavy. Nevidím nic kolem. Nevím, kolik je. Nevím, kolik světla prostupuje do místnosti. Nemám ani zavřený oči a prostě nevidím.

Není to žádnej přepálenej cool filtr z Instagramu, na kterym je všechno krásný. Je to noc, která prostupuje dnem. Teď a tady smíchaný s hutnou mlhou, přes kterou se nedá nadechnout. Duše zabalená v igelitu.

Potkáváme se v klubu. Nebo na ulici. Jak se máš? Skvěle, odpovíš. Všichni se máme skvěle, vždycky, když se potkáme. Proč mi ale neřekneš, jak ti skutečně je? Mě vážně nezajímá, jak se máš skvěle a že máš hodně práce a takový ty univerzální odpovědi, který jsou jak z nejodosobněnějšího seriálu v hlavnim vysílacím čase. Všichni jsme přeci univerzálně šťastní, protože tak to má být.

Kdybych umřela, zastavilo by tě to ve tvym shonu aspoň na pár chvil? Nebo bys to přečetl jako tu smutnější zprávu někde na Facebooku, chvíli se pozastavil nad tím, co všechno jsme spolu prožili, a minutu tichý vzpomínky naplnil pohledem na moji fotku a šel lajkovat další posty? ∞

Jela jsem popřát dědovi k narozeninám. Dovezla jsem dárky a těšila se na klasické sledování videokazet z dětství. Jenže videopřehrávač vypověděl službu a tak v televizi běžely pouze večerní zprávy. Tragédie, autonehody a uprchlíci. A zejména to poslední zmíněné rozpoutalo bouřlivou diskuzi na dosud poklidné rodinné oslavě. Do té doby jsem jen četla v článcích, jak si uvědomili, že největším zlem nejsou běženci, jako spíš lidi v jejich bezprostředním okolí. A já to v tu chvíli pochopila taky. Sledovala jsem své příbuzné, které jsem celý život považovala za hodné a dobré lidi, jak jim z úst vychází slova, jimiž by netitulovali ani nejhoršího nepřítele. Ve vzduchu najednou létalo tolik nenávisti, že jsem ji nestíhala vstřebat. Přišlo mi, jako by se diskuze na sociálních sítích zhmotnila a odehrávala na živo. Najednou jsem neseděla v obýváku svých prarodičů, ale v komentářích na Facebooku.

Reálnou situaci bohužel nezavřete tak snadno jako okno prohlížeče, a tak jsem se musela sama zvednout a odejít pryč. Vzala jsem psy a šla do lesa. Dívala jsem se na ty bezstarostné tvory a hlavou mi svištěly všechny ty věty:

„Vy je budete živit, my ne! My už dožijeme s tím, co máme!“

„Vás budou vraždit a znásilňovat, vy na to doplatíte!“

„Jsou horší jak cikáni, jsou to zvířata!“

Letmé čtení internetových diskuzí k tomuto tématu jsem nenesla lehce, ale slyšet ty fráze vibrovat vzduchem bylo najednou mnohem horší. Bylo to reálné. Ony fráze se mnou seděly v místnosti a kolovaly jim krví stejné geny jako mně.

Jak jsem tak šla polní cestou, pořád jsem měla před očima tu třesoucí se bradu, výraznou gestikulaci, svraštěné obočí a upřený pohled býka útočícího na červený hadr. Ten hadr jsem byla já. Stejně jako zvíře, vycítila druhá manželka mého dědy, že s ní nesouhlasím, a v rámci mého „dobra“ se ze mě rozhodla můj naivní postoj „vytlouct“. V tyto chvíle vlastně už nejde o žádného abstraktního uprchlíka, ale o nás samotné. Tedy o lidi, kteří nesouhlasí s rasismem, xenofobií a lhostejností k lidskému neštěstí. Jsme pro tyto býky reálným terčem, na kterém si mohou vybít svůj strach z jinakosti. Zastupujeme jim při těchto střetech názorů Syřana, kterého většina z nich stejně nikdy nepotká. Bojí se všeho, co je jiné a nestandardní, a preventivně se vůči tomu vymezují. A v tyto chvíle jim i my svými názory o sobě říkáme, že jsme jiní. Děsí se v tuto chvíli snad i nás a o to víc šermují s „fakty“ získanými prostřednictvím TV Nova.

Tito lidé nebojují za svou vlast. Nebojují za dobro mladších generací. Jediné, s čím bojují, je vlastní strach. Strach z toho být lidmi. A to je pro mě deprese. ∞

Co by, kdyby
Klasický scénář pohádek – dobro zvítězí, všichni jsou šťastní a nikoho nenapadne myslet na něco negativního. Proč? Copak je v životě všechno jen dobré, krásné, ideální?

Co kdyby třeba pršelo? Bylo by hnusně, princezně by zmokly načechrané šaty i natočené vlasy a princ by o ni ani pohledem nezavadil. Nevzali by se a neprožili by spolu roky lásky na zámku. Nebo, co kdyby se princ do té věže prostě nedostal? Třeba by nestihl dorazit včas, nebo by nešly otevřít dveře a krásná princezna by se pomalu rozkládala, až by z ní zbyla jen rezavá korunka.

Nebylo by zajímavější, a pro generace malých dětí poučnější, dělat pohádky trochu reálněji? Připravit je na to, že všichni nemůžou být jen šťastní, úspěšní a dokonalí. I princezny občas potřebují antidepresiva, i princové podvádějí a lžou. Nebo spíš potřebujeme idylický a bezkonfliktní prostor, možnost na chvíli uniknout a hledat útěchu?

Pohádky a realita
Dva kontrastní a na první pohled nesouvisející pojmy. Co se ale stane, když je někdo propojí? Alenka na drogách, slon Bimbo týraný v cirkuse a princezna Mulan chránící se před smogem. Takové výjevy zpracoval americký umělec Jeff Hong. Vzal si na paškál rozkošné disneyovské pohádky a zasadil je do reálného současného prostředí. Vytvořil tragikomické fotomontáže a vyslal je do světa. Spojil na první pohled nespojitelné: pohádkové hrdiny zasadil do našeho světa a života, tím z něj udělal místo krutosti, smutku a problémů. Nechal lidi přemýšlet a snít, co kdyby nebylo v pohádkovém světě všechno tak nalajnované a jednoduché. Nastavil naivní pohádkové zrcadlo naší drsné realitě.

Trochu deprese, prosím
Všechno není jen růžové. Kromě záporáků bychom našli i pořádné melancholiky. Spousta klasických děl, od bratří Grimmů přes Boženu Němcovou až po Andersena, je plná depresivních osudů a bezvýchodných situací. Přesto jsou to ale více méně jen výjimky. A jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo.

Třeba jedna hodně ikonická. Šíleně smutná princezna. Podle názvu si řeknete, že na tom asi nebude nejlíp. Je to pohádka – jasně, že neleží zavřená doma paralyzovaná depresí a neví co se životem, nakonec to zase dobře dopadne. Ale nešlo by to zajímavěji? Šťastné příběhy jsou jednoduché a šťastné konce ještě víc. „Nakonec všechno dobře dopadlo“ je fádní věta a pohádky nám prostě nechtějí dovolit si pořádně zadepkařit. Dalo by se argumentovat tím, že pohádky jsou hlavně pro děti, a ty bychom neměli strašit depresivní realitou. No, zaprvé si na to přijdou časem samy, a za druhé – pohádky jsou přece stejně tak pro malé děti, postupně objevující svět, jako pro ostřílené dospěláky s hypotékou na krku. Pro obě strany jinak poučné, pro obě strany jinak důležité.

Realita dokáže být krutá, realita dokáže být depresivní. Je to ale normální život a je jen otázka, proč nám tento žánr nechce dovolit si negativní emoce pořádně prožít. Třeba nás jen brání. Nabízí velkou náruč pochopení, poučení a pozitivního světa. Třeba je to účel. ∞

Na podzim se kolem nás už standardně objevují předčasně vyvěšené vánoční ozdoby a nejrůznější produkty na zlepšení nálady. Listopad je měsícem, který marketing miluje. Cokoli s přídavným jménem „antidepresivní“ si získá velmi snadno pozornost. Veselé barvy a pozitivní obrázky se snaží změnit přirozenou vizualitu dnů, ve kterých převažuje šero, šedo a splín. Deprese jako pojmenování pro stav naší mysli je pojmem, který se snažíme z našeho života vymazat. Jenže lepšího rozpoložení nedosáhneme tak, že to špatné vytěsníme. Články pro zlepšení nálady by naopak měly být o tom, jak překonat strach, depresi přijmout a vědomě ji prožít. Smutek a hluboké prožitky v těch temnějších stránkách našich osobností jsou stejně tak skutečnou součástí jako radost a euforie. Bez jednoho nepocítíme druhé. A čím hlouběji se do své duše ponoříme v těch smutných dnech, tím výše se pak budeme moci dostat v těch radostných. Emoční spektrum je širší, než si myslíme. Společnost se ale přirozeně snaží držet jej v mezích bez výrazných výkyvů, aby jedinec mohl stabilně fungovat jako jednotka. I pro nás samotné je fungování v normě pohodlnější, protože je určitou jistotou – stereotypem, u kterého nemáme strach podívat se do zrcadla, protože vždy uvidíme svoji poznanou tvář. Poznávat sám sebe v těch smutnějších rovinách prožitku je totiž bolestivé a náročné. Přirozeně nechceme cítit bolest a už ani žádnou poznávat nemusíme, protože dnes se dá vše provést bezbolestně. Jak ale cítit radost, když neznáme bolest? Být stále šťastný je nonsens, který v reálném životě nefunguje. Opětovnou radost přinese zbavení se strachu z prožívání smutku. Místo útěku do společnosti a zažehnání špatných myšlenek, strávit čas sám se sebou a zjistit, kdo vlastně jsem. Množství antidepresivních článků v listopadovém vydání Artiklu jsme redukovali na minimum a přinášíme vám naopak pohled na depresi. Pravdivě a bez radostných barev a smajlíků. ∞