Letošní jubilejní ročník festivalu Tanec Praha uzavíralo sólové představení Desh britského tanečníka a choreografa bangladéšského původu Akrama Khana. Již od začátku bylo prezentováno jako hlavní událost sezóny.

Šlo o nejnákladnější a nejrozsáhlejší inscenaci v programu, která si jako jediná vyžádala umístění na největší tuzemské scéně – ve Státní opeře. Ostatně i černá silueta Akrama na bledě modrém pozadí se stala základem vizuální kampaně festivalu. Na jevišti se měl objevit jen jeden tanečník, přesto se na tvorbě podílela obrovská spousta lidí: od oscarového autora vizuálního designu Tima Yipa a uznávané skladatelky Jocelyn Pook po nejobyčejnější obyvatele Bangladéše, kteří přispěli svými životními příběhy.

Zdárně přes úskalí velkoleposti
Tento výčet slouží na jednu stranu jako dobrá vizitka, na druhou stranu je ale zároveň velkým závazkem a tak trochu budí obavy, jestli nepůjde o drahou přeplácanou show zaměřenou na povrchní třpytivost. Naštěstí se v tomto případě naplnila jen ta pozitivní očekávání. Je zřejmé, že Akram využil svých možností k tomu, aby představení zdokonalil, nesnažil se však za vnějšími efekty schovávat, ani nenechal pod jejich vrstvou pohřbít jádro původní myšlenky. Všechny použité vnější prvky se ukázaly být opodstatněné, krásné a nerušivé. Sám velkolepost představení vysvětluje svým zájmem ke zkoumání měřítek – lákalo ho udělat velkou inscenaci pro jednoho člověka, pro sto lidí by byla naopak výzvou minimalistická koncepce. Otázka poměru „velký – malý“ je pro Desh důležitá i v jiných ohledech: je to též vztah „dospělý – dítě“, „člověk – země“, „osobní – obecný“.

Putování časem a prostorem
Jelikož se v představení obrací ke svému otci, potažmo kořenům, musel Akram podniknout několik cest. Ta vnější vedla do Bangladéše, kam se vypravil s tvůrčím týmem včetně skladatelky Jocelyn Pook, která nahrála a použila ruch a hlasy bangladéšských ulic, čímž dala vzniknout působivé a osobité, téměř filmové hudbě. Další cesty vedly dovnitř – zpátky k vlastnímu dětství a otcovým vzpomínkám a minulosti.

Muž buší obrovským kladivem do čtverce umístěného uprostřed scény. Ozývá se mohutné echo. Rituální tanec může začít. Pohyb Akramova těla je střemhlavý, má v sobě nezadržitelnou rychlost. Ne nadarmo říká, že pociťuje spřízněnost s živlem vody – pohyb v něm žije samostatně a neustále, přetéká a stejně jako klidná voda v sobě pořád uchovává potenciální divokou sílu. Na rozdíl od jiných tanečníků je pro něj hudba pouhým doplňkem, ne impulsem a zdrojem.

Oživené příběhy
Celou dobu je na jevišti sám, povolává však různé postavy: pár černých čar na oholené hlavě Akrama vykouzlí na scénu iluzi jeho otce – drobného Bangladéšana zmítaného ve vlnách historického dění. Chrlí ze sebe bengálštinu a špatnou angličtinu, oživuje střepy vzpomínek, podtrhuje bezbrannost člověka ve světě, křičí bolestí.

Nahrávka rozhovoru s malou neteří, pro kterou je Bangladéš již pouhou vzdálenou pohádkovou zemí zahalenou tajemstvím, obývanou exotickými živočichy a pro britskou holčičku nepředstavitelně chudými lidmi. Slova se před zraky diváků okamžitě proměňují na animovanou pohádku, scénu zaplňuje džungle. Malý ztracený kluk utíká před tygry, šplhá do korun stromů, hledá útočiště. Je to též cesta lidským životem, každý je v tomto velkém světě ztraceným dítětem, které vábí džungle svým kouzlem nespočtu záhad. Bojí se a hledá svou vlastní cestu, překonává své strachy a učí se dívat do očí nepříteli.

Tisíce pěstí ve vzduchu, hučí řev pouliční demonstrace: odvaha vzepřít se těm nahoře, dožadovat se své svobody a nezávislosti. Zároveň je tu ale scéna pubertální roztržky s otcem, který nemá pochopení pro zálibu v tanci a nechce, aby se jeho syn vzdával své bangladéšské identity, snažil se vypadat a mluvit jako ostatní britští adolescenti. Poprvé je otcova autorita zpochybněna – revoluce v malém, poslat vlastního otce ke všem čertům. Chvíli bublá adrenalinová radost, vzápětí však přichází pocit malichernosti, objevuje se postavička malého kluka z džungle, který si jenom hraje na rebela a nesměle napodobuje dospělé. Tento pocit podtrhuje i scéna s dvěma židlemi, jedna normální velikosti a druhá obrovská, na níž sedí zdánlivě maličký tanečník. Na závěr se opakuje bušení do země, z prašné zeminy, evokující rodnou zem a otcovu hrobku, vytahuje Akram tradiční bangladéšskou košili, do které se záhy převléká.

Iniciační rituál
Výpověď Akrama je tak ryze intimní, až nabývá archetypální šířky. Nejde o pouhou reflexi kulturních, generačních a politických konfliktů, ty jsou jen na povrchu. Poslání Desh ale není jen hluboké, je přímo hlubinné. Skrývá se tu až jungovská pouť za dospíváním, iniciační rituál mladého muže. Na podvědomé úrovni se chlapec v určitý okamžik vydává cestou svého otce, aby pochopil jeho motivace a činy a na konci zaujal jeho místo. Symbolický otcův pohřeb pak kluka zbavuje pocitu všudypřítomné autority a proměňuje ho v dospělého muže.


Akram Khan: Desh
vizuální design Tim Yip
hudba Jocelyn Pook
světelný design Michael Hulls
autoři příběhů Karthika Nair, Akram Khan
dramaturgie Ruth Little
obrazová animace Yeast Culture
představení proběhlo 3. a 4. července v rámci festivalu Tanec Praha

Tanec je jedním z nejstarších umění světa. Jako každé umění je svým způsobem nadbytečný a nezbytný zároveň. Svého času začal člověk hledat kromě obživy také smysl věcí, vnímat a odrážet realitu kolem sebe. V tu chvíli vznikla kultura jako tvorba přesahující existenční potřeby – člověk se stal člověkem.

Tanec a zpěv jsou nám vlastní, přirozené, používají lidského těla přímo jako nástroje. Jsou bezprostřednější než mluvené slovo nebo kresba, působí mimo rozumový rámec. Řeči těla a hlasovým tónům rozumíme intuitivně, na úrovni pudů.

Přesvědčení, strachy, prosby, koloběh lidského života – to všechno naši předci vkládali do rituálních tanců. Postupně se jejich náplň vyprazdňovala, mystická složka se vytrácela, až nabyly společenské nebo zábavné funkce. Klasický balet je ukázkou ryzí krásy vytříbené formy, mnohdy ale zůstává uniformní a upozaďuje obsah. Oproti tomu moderní tanec se navrací ke sdělení, vnitřní náplni. Forma je pro něj samozřejmostí a nutným prostředkem, nikoliv však cílem. Může mít podobu minimalistickou, kontroverzní, „netaneční“, protože ze své podstaty nemá za cíl diváka udivovat nebo bavit. Moderní tanec je zároveň rozmanitější, prolíná a zasahuje do jiných oblastí – mluveného slova, akrobacie, pantomimy, černého divadla etc.

Co všechno je ještě tanec?
Tanec je pohyb deroucí se ven, rodí se hluboko uvnitř, rozkmitává tělo v rytmu vibrací vlastních emocí a vnějších podnětů. Na jednu stranu je dokonale přirozený, na druhou stranu vyžaduje dlouholetou dřinu, kdy se tělo vycvičí k čistému, náhodami nezanesenému vyjádření. Avšak v moderním tanci ani to neplatí plošně. Jsou představení, která angažují amatéry nebo dokonce lidi s určitými tělesnými omezeními. A přesto, nebo dokonce naopak právě proto, jsou výbornými tanečníky – spoutané tělo jen podněcuje a hromadí vnitřní pohyb. Jsou tak nositeli tance jako dechu a vůle života.

Moderní tanec je různorodý jako lidé samotní. Všichni máme rámcově stejná těla, přesto má každý svůj jedinečný pohyb. I v dokonale sehrané choreografii jsou patrné individuální odchylky, které dílu dodávají půvabnou příchuť lidství. Poznávat hnutí cizí mysli promítnutá do tělesných pohybů je fascinující životní zkušeností. Tanec je o životě, o toleranci, o nás všech.

Festival změnil naše povědomí o tanci
Jednou z největších tanečních událostí současné české scény je festival Tanec Praha. Již 25. rokem přiváží do Prahy představení z nejrůznějších koutů světa. Zasloužil se v republice o objevení pojmu moderní tanec po pádu železné opony, vytvořil povědomí o existenci celé kulturní oblasti, která se během komunismu opomíjela a zanedbávala. Festival je tak mimo jiné ukázkou toho, jak několik málo jedinců s pevnou vůlí a vizí může proměnit společnost. Narozdíl od hudby, filmu nebo literatury jsou představení tohoto druhu jen těžce přenositelná a vyžadují spoluúčast diváka. Proto i dnes, kdy jsou informační brány a mezistátní hranice otevřeny, je mimořádně důležité mít možnost zhlédnout, prožít a poznat přímo na domácí scéně to, co by jinak musel člověk jen těžce dohledávat v různých zemích.

Letos probíhá festival od 27. května do 4. července. Přestože jde o významnou kulturní událost, doprovází ho až intimně přátelská atmosféra. Program je zpestřen nostalgickými vzpomínkami na předchozí léta, mnozí umělci se vrátili vzdát hold houževnatosti a energii tváře a motoru festivalu Yvoně Kreuzmannové.

Z osobních zkušeností bych z letošního programu ráda vypíchla křehké a lámavé představení „Lamali Lokta“ s choreografií Karine Ponties – zvláštní, „papírové“ postavičky, zmítané, muchlané a mačkané vnějším pohybem. Dále pak intimně teskné představení Aline Sanchez Rodriguez „Aline not alone“, protkané hořko-sladkými vzpomínkami na dětství na Kubě. Z výbušných rytmů a smutných tónů ovládajících drobnou tanečnici je cítit osamělost, vykořeněnost člověka, jenž musí opustit milovanou, ale rozporuplnou a dusící zemi. Místy jde tento stesk ještě hlouběji, až k předkům, odvlečeným conquistadory před několika staletími z Afriky. Představení „L’Autre“ zase vytváří svůj vlastní abstraktní svět plný absurdního humoru. Skvěle pracuje se světlem a očekáváními, boří stereotypy.

Ještě byste mohli stihnout
Rozhodně si nenechte ujít velkolepé závěrečné představení Akrama Khana „Desh“, které se odehraje 4. července ve Státní opeře. Jeden z předních tanečníků světa zpracovává téma svých bangladéšských kořenů, střetu kultur a generací. Pestrý a rozmanitý program zahrnuje také přestavení v regionech, tématické přednášky, workshopy, site-specific projekty a promítání.