Když jsi někde moc dlouho, překročíš horizont událostí. Subjektivně vyčerpáš všechny možnosti, i když objektivně jich máš pořád habaděj.

Probodává mě znechucený výraz ženy, která staví na odiv svůj prsten. Reklama na zlatnictví opodál. Parkuju na třídě Tomáše Bati. Z jedné strany autostráda, spalováky se valí v semaforových vlnách, z druhé široký chodník, po kterém kráčí lidstvo. Preciózní životy, neustále se obnovující krize vize. Slunce zapadá, brzy bude noc. Stojím na cestě, nikomu v cestě, mluvím z cesty. Dny se prodlužují na obnošené Zemi, dny na dluh v diamantové zimě. V létě je intenzivně, nelze zůstat věrný.

Přede mnou šedivý muž nechává červené subaru, za deset minut se vrací s rychlovarnou konvicí. Všechno má dvě stránky, skloubí to jen kýč. Můj pes má rád míč, je pro něj prioritou, odměnou i úkolem. Úkol je odměna. V době nám tak drahých energií vnitřní oheň vyhasl, ale nirvána to není, drahý pane. Příští život nastává teď, nasává tě. Den matní, světlo ubývá, ale tma nebude. Vládneme si sami nebo nám vládnou těla? Nebo děla? Nemůžu se rozhodnout.

Prchat

V univerzitní knihovně na gauči čtu rozhovor s Alenou Mornštajnovou. Pode mnou se na vaku uvelebí Asiat, telefonuje. „Nešel bys s tím na chodbu? Já si čtu,“ apeluju na jeho moudrost. „Tady se může mluvit,“ fajtí back. „Jsi stupid?“ ptám se. Chce mě táhnout na recepci, že mi to tam vysvětlí. „Do what you want, když jsi stupid,“ rezignuju. Myslí si, že mu vyhrožuju. „Tak pojď,“ hrotí. „Do what you want. You can talk,“ upřesním. Vrací se na vak.

Vstávám a kupuju si v automatu třetí kafe. „Prosím vás, neotevřel byste mi to? Mně to nejde,“ podává mi flašku holka. „Jo, moment,“ odpovím. Přiložím kreditku a zatím, co se mi plní kelímek, otevřu jí nápoj. „Díky moc,“ zjasní se jí tvář. Beru svůj kelímek a časáky a jdu na druhou stranu.

Bude z nějaké přelidněné země, asi za to nemůže. Ta holka to zachránila. Na druhé straně holka telefonuje, má to na odposlech. Za okny zuří dešťová vichřice. V Reportérovi čtu report Tomáše Poláčka z jeho stopu do Ósaky. Když jsem měl před pár lety zlomenou ruku, přečetl jsem tady jeho knížku Poslední stop: Afrika. Snad napíše i o tomhle.

Stromy mění odstíny, zelená vibruje, na nebi šeď, pak modř. Holka odejde, lehnu si na záda a pohodlně čtu. Do očí mi svítí zářivky. Zvládl bych je zhasnout, na recepci nikdo není, ale s Asiatem jsem vyčerpal limit excesů. A kafe. Kofein neutralizuje adenosin. Mžourám do Reportéra. Íránec sráží Poláčka na zem a volá policii, že je izraelský špion.

Nemysli

Nejde pořád držet dekórum, je dobré se vzepřít. Člověk dostane odpověď, ucítí pod nohama pevnou půdu a může být zase milejší. Musí si rozmyslet, kde svůj vztek vyčerpá. Nesmí přemýšlet moc. Když to moc promyslí, nic za to nestojí. Nic není tak horké, jak se to uvaří. Stačí chvilku počkat, ale nejde čekat věčně. Ne z hlediska času, ale opakování. To jsou dvě různé věci. Nejspíš.

Jdu do druhé, krajské knihovny. Venku je nádherně, ale musím prosvištět Tvar, do kterého přispívám. Není moc čtený, což je dobře, jako je dobře, že Zlín je prázdný. Spolek Živý Zlín se to snaží změnit. Název „živý“ evokuje protiklad „mrtvý“. Když něco není živé, tak je to mrtvé?

Feeluju lhostejnost kolemjdoucích, na tváři mám soumrak bohů. Už tam není, rychle se to mění. Sednu si na lavičku. Kousek ode mě si hraje holčička. „Dívej, dědo!“ volá přese mě každých deset sekund. Děda se na mě dívá, jako bych mu to měl přát.

Co spojuje fragmentovanou identitu Britney Spears s dystopickým světem Balenciagy? Na první pohled málo. Přesto jejich spojení v aktuální kampani otevírá otázky o obrazu, komodifikaci a hranicích mezi kritikou a cynismem.

Když Britney Spears v roce 2021 poprvé po dlouhých letech promluvila veřejně o své situaci, byla stínem svého někdejšího úspěšného já a zároveň se znovu stala ikonou. Už ale nikoli popovou. Veřejně se vyjádřila o třináct let trvajícím zneužívajícím opatrovnictví, pod nímž byla kontrolována nejen finančně, ale i osobně a profesně. Její výpověď u soudu spustila zásadní vlnu podpory a vedla k ukončení opatrovnictví. Z pasivní figury showbyznysu se proměnila v symbol boje za svá práva a vlastní autonomii. Současně začala intenzivně využívat instagram jako prostor sebevyjádření – často chaotického, emotivního a nejednoznačného. Její tělo a hlas jako by byly vystřiženy z minulosti a vloženy do přítomnosti, ve které je její hudební kariéra překonána. V nekonečných smyčkách tanečků před kamerou, v repostech, ve fanouškovských teoriích a retro filtrech nabývá nového života.

Fenomén Balenciaga

Britney Spears se aktuálně stala tváří kolekce Spring 2026 Exactitudes, která vznikla v rámci série Balenciaga Music, a kombinuje limitované oblečení, playlist i remixy jejích nejslavnějších písní. Bývalá zpěvačka dnes působí spíše jako fragment, archivní kód, popová melodie, kterou si automaticky pobrukujeme, ale přesná slova nedokážeme z podvědomí vydolovat. A nyní tvoří leitmotiv kolekce domu pověstného dekonstrukcí, který produkuje oděvy vypovídající spíš o zániku módy než o stylu. Když se tak Britney stává tváří jeho jarní kolekce, zdá se, že nedochází ke klasické spolupráci celebrity a značky.

Estetika španělského baskického luxusního módního domu Balenciaga je chladná, distancovaná, techno-dystopická i nostalgická, jako by se pokoušela nasimulovat již dávno nastalou budoucnost. Přehlídky ve virtuálním dešti, modelky připomínající NPC postavy, hyperrealistické masky, návraty k archivům devadesátkového minimalismu i dvě stě let starým siluetám.

A právě v této umělecky zkonstruované časové bublině, v níž se ztrácí příčiny a následky, vzniká dialog mezi popovou ikonou a konceptuální módní značkou. Ne jako rozhovor dvou entit, ale spíše jako střetávání různých významových vrstev. To nepůsobí lineárně, ale fragmentárně – podobně jako náhodné scrollování archivem internetu. Obraz Britney se neustále vrací, ale pokaždé jinak – remixovaný, ironizovaný, přefiltrovaný a nyní na tričkách kontroverzního domu, který svým podvratným charakterem znejišťuje záměr jeho použití: je tohle ještě móda, nebo už jen simulace módy? Jedná se o obdiv, nebo cynický post-úsměv? Trička s celebritami vlastní prodejním platformám (ultra)rychlé módy si nyní můžeme pořídit spolu s šeredně předraženou cenovkou a prestiží. Kulturní kapitál si snoubí s tím ekonomickým.

Kritický komentář k moci, nebo její prodloužení?

Balenciaga často působí jako ironický komentátor dnešní konzumní společnosti, přičemž její designy záměrně přehánějí absurditu módního průmyslu. Typickým příkladem jsou její roztrhané džíny, které se prodávají za několik tisíc dolarů, přestože by na ulici většina lidí takové kalhoty považovala za odpudivé. Tento paradox, kdy luxusní značka znovu a znovu převrací klasické hodnoty módy naruby, odráží i hlubší kritiku: Balenciaga rýpe do neustálé touhy po novém a výjimečném, zatímco horlivý cyklus spotřeby vyživuje. Její kolekce fungují nejen jako módní artefakty, ale i jako provokace, která nutí zákazníka přehodnotit, co je vlastně hodnota, autenticita a smysl oblečení v éře rychlé módy a digitálního přetížení. Zároveň draze prodává prosté napodobeniny běžných předmětů, například tašku v Ikea stylu za 2 145 dolarů. Tenisky Destroyed Stan Smith ze spolupráce Balenciagy a Adidas připomínající zdevastovanou obuv, prodávané za 820 dolarů, se vyprodaly téměř okamžitě a na aukcích dosáhly ceny přes 3 200 dolarů. V nekonečných diskuzích na Redditu se setkáváme i s otázkou, do jaké míry je agenda Balenciagy sociálním experimentem.

Společnost navíc dlouhodobě čelí závažným obviněním. V minulých kampaních se objevily prvky, které vykazovaly známky sexualizace dětí, propagace násilí a estetizace traumatu. Ať už byly záměrné, či nikoliv (pravděpodobnější je však varianta, že byly pečlivě promyšleny a naplánovány), ukázaly, že Balenciaga se pohybuje na tenké hraně mezi kritikou systému a jeho reprodukcí. Vzniká otázka: Je její koncept ještě kritickým komentářem k moci, nebo jejím prodloužením? A jak chápat, že takové instituci půjčí svoji tvář Britney – žena, která celý život nese důsledky komodifikace svého těla?

Spolupráci mezi nimi by se dalo chápat jako krátké spojení dvou sil – jedné, která touží po návratu, a druhé, která rozkládá samotný pojem návratu svou cynickou hrou s fragmenty minulosti i přítomnosti bez touhy po celku. Britney je opakováním s variací – ve veřejném prostoru se neustále vrací jako proměnlivé echo své původní identity. Balenciaga představuje variaci bez jasnosti původního motivu. Kritici si všímají, že kreativní ředitel Demna opakuje stejné střihy a motivy napříč kolekcemi, a často se hovoří o tom, že značka stagnuje stylisticky a spíše modifikuje to, co už dříve vytvořila. Společně s Britney tvoří ambivalentní duet v době, která víc než která jiná při získávání určitého vzhledu ho už zároveň ztrácí, již definuje fluidita obrazu i významu.

Estetická apropriace bolesti

Britney jako fantom dřívější popkultury se objevila na oblečení domu, který usiluje o definování budoucnosti bez pevných bodů přítomnosti, bez jistoty, že to, co již teď vidíme, skutečně existuje. Z Britney je kód a její instagram je algoritmický deník, který se zjevuje a pozastavením účtu opět mizí. Balenciaga zase tvoří scénografii světu, který již ztratil jakékoli obrysy zakládající se na pravdě či smyslu. Tváří se jako instituce schopná vést dialog s traumaty současnosti, ale často se ukazuje, že jde spíše o estetickou apropriaci bolesti než o skutečné naslouchání.

Britney a Balenciaga tvoří pozoruhodnou scénu. To, co vidíme, nemusí být zamýšleným sdělením, ale konceptuální inscenací kontaktu dvou entit, z nichž ani jedna není celistvá a srozumitelná. Jde tedy o performativní čin, jemuž nelze porozumět? Můžeme pak vůbec hodnotit jejich důvěryhodnost? Co když jsou v jádru prázdné – z Britney zbývá neuzavřené množství interpretací a Balenciaga vystupuje v přestrojení společenské kritiky? Jejich prázdnota pak ale benefituje z výkladů založených na tom, co žijeme my: na únavě z hledání identity, na přetlaku obrazů, na ztrátě důvěry v pravost, v originál. Tato spolupráce tak spíš může být zrcadlovou komnatou, ve které se odráží zkušenost dnešního člověka založená na neustálém opakování internetových motivů, které postrádají hutné těžiště.

Vizuální rezonance

Dialog už netrvá v čase, ale problikává napříč ním, netvoří ho kontinuální hlas, ale nahodilý obraz. A právě v této obrazové kakofonii, v remixu neutuchajících, matoucích a zahlcujících podnětů můžeme nalézt definici naší přítomnosti. Pokud zamžouráme, třeba se rozkryje nové pole mezi kupícími se propracovanými fasádami a otevře se rozřešení: Co když se jedná o metadialog, kdy nejde o obsah, ale o otázku samotné možnosti vést rozhovor v době, kdy hlas už dávno nepatří tělu, ale jeho stylizaci v rámci internetového molochu?

Drazí čtenáři a čtenářky,

každý může mluvit, ale málokdo opravdu naslouchá. Dialog se stal nedostatkovým zbožím – nahradily ho statusy i monology nebo výkřiky v diskuzích na sociálních sítích. Přitom právě schopnost vést dialog je klíčová pro překonávání polarizace, nedorozumění i kulturní uzavřenosti. Nástrojem k vzájemnému pochopení.

Současná filozofiem podle Axela Honnetha, chápe dialog jako nástroj vzájemného uznání. Nestačí jen říkat „já“, musíme být připraveni slyšet i „ty“. Pro Honnetha není dialog jen výměnou názorů, ale především procesem vzájemného uznávání, v němž si lidé potvrzují svou hodnotu, identitu a lidskost.

Bez dialogu se rozpadá sociální soudržnost. V éře digitální fragmentace je nutné hledat nové formy mezilidské komunikace — otevřenější, zranitelnější, skutečně lidské. Honneth klade důraz i na emocionální rovinu vztahů. V dialogu podle něj nehledáme pravdu, ale i morální potvrzení vlastní existence.

Jak se jen lze generačně shodnout v digitální komunikaci, když už i obrázek má pro každou generaci jiný výkladový i emoční význam? Zcela jinak si vykládá plačící obličej zástupce stárnoucích mileniálů, který jej považuje za znázornění smutku. Pro generaci Z už vyjadřuje dojetí a má radostnou, pozitivní emoci.

Toto vydání věnujeme dialogu nejen jako tématu, ale jako způsobu bytí.