Tento článek bych rád věnoval všem svým minulým, přítomným, ale i budoucím internetovým láskám, kvůli kterým budu třicetkrát denně kontrolovat Instagram.

Už ani nevím, kolikrát se mi to stalo. Viděl jsem v davu někoho, kdo se mi líbil, a místo abych šel za ním a seznámil se, snažil jsem se ho vystalkovat na sociálních sítích. Častokrát se mi to povedlo, a tak jsem mohl sledovat každý jeho krok, aniž o tom věděl.

V dnešním světě má každý uživatel sociálních sítí alespoň dvě identity – „materiální“ a digitální. „Materiální“ identita musí snášet každodenní život, kdežto ta digitální si užívá party, je obklopena hromadou kamarádů a jí avokádové toasty. Digitální identita je naše zidealizované já, kterým se chceme prezentovat navenek. A právě někde tady se zrodila lehce perverzní kultura instagramového stalkingu. Proč bych se měl s někým seznamovat v reálu a riskovat všechny trapnosti, které s sebou první interakce přinášejí, když si onu osobu můžu prohlédnout ze všech úhlů z pohodlí domova?

Problematika autentického seznamování v reálném světě se týká mnoha lidí v mém okolí, a proto jsem poprosil přátele a známé, zdali by se mi nesvěřili s příběhy svých „internetových lásek“, tedy lidí, které sledují na sociálních sítích a chtěli by se s nimi seznámit. Nicméně i přesto, že je stalkování zcela běžnou součástí instagramové kultury, veřejně se o něm mluví s opovržením. Z toho důvodu respondenti uveřejnili příběhy pod pseudonymy, jež si sami vybrali.

Viktor
„Jako první mě napadl jeden kluk, Jakub (ING jakubppk) se jmenuje a není z Prahy. Poznal jsem ho přes Tinder, ale samozřejmě později se vynořily další konexe na další pražský buzny, ale to už snad ani nejde, aby to nebylo nějak propojený. Začalo to tak, že já obvykle nemám problém lajknout někomu pár fotek na profilu a ten člověk si toho samozřejmě všimne…, no a prostě jsme se začali sledovat. Líbí se mi na něm, že teď dostudoval mikrobiologii, což je pro mě neskutečný turn on, a je fakt roztomilej, docela potetovanej. Nicméně je zadanej. Bydlí se svým přítelem a teď si pořídil strašně ošklivou kočku. Chtěl bych mu to říct, ale asi by ho to dost urazilo.

Potkali jsme se vlastně jednou, úplně náhodou, když jsem šel někam do kavárny si sednout a učit se a na poslední chvíli jsem si všiml, že jde proti mně. Možná šel i se svým přítelem, ale toho jsem si nevšiml. Jenom jsme se na sebe podívali a pozdravili jsme se, jakože jsme na sebe kejvli. A to byla jediná interakce mezi námi. Jo a vlastně jsme si komentovali ještě instastories, ale nic velkýho, takže asi nemá vůbec tušení o tom, že je to můj crush.“

Olina
„Tak já mám těch internetových lásek víc, ale když jsem o tom tak přemýšlela, tak jedna, co trvá už hodně dlouho, je holka, která se na Instagramu jmenuje blueberrydumpling. Znám ji z blogu, kterej se jmenoval Roekids, ta holka se jmenuje Bára. Nějak jsem na ni narazila ve čtrnácti, když jsem měla období, ve kterém jsem hodně sledovala blogy. Vím, že jsem našla tady ten blog a hodně mě zaujala tím, jak psala, a hlavně mi přišla neskutečně krásná. Byla jsem jí úplně obsessed. Blog jsem neustále sledovala, pak jsem si ji našla i na Facebooku, potom se na ní koukala na Instagramu. Jednu dobu jsem furt »checkovala«, jak vypadá, co nosí, jestli se ostříhala, a vždycky jsem se těšila, až zkontroluju její profil, nebo až vyjde nový článek. Pokaždé jsem čekala na novou změnu v jejím životě.

Několikrát jsem ji potkala, ale vždycky jsem se na ni snažila nekoukat, protože mi to bylo hrozně blbý. Pamatuju si, že jsem z fotek dokonce věděla, kdo je její přítel. Jednou jsem jela kolem random obchodu a viděla jsem tam někoho, kdo mi přišel povědomý. Pak mi došlo, že to je ten její přítel. Přišlo mi to trochu scary, že vlastně o Báře nic nevím a zároveň o ni vím úplně všechno.“

Kristýna
„Profil, který sleduji, se jmenuje danuta x. Ta slečna je z Česka, ale pochází z Běloruska. Řekla bych její příjmení, ale bohužel vůbec netuším, jak se čte. Stalkuju ji čas od času. Seznámila jsem se s ní i osobně, ale nejdřív jsem ji znala z Instagramu. A proč ji vlastně sleduju? Připadá mi, že je její život strašně v pohodě a cool – i když vlastně vím, že v reálu asi není, protože všechno je na Instagramu pozlacený, pofiltrovaný. Každopádně si říkám, že musí mít naprosto perfektní život. Hodně cestuje, fotí jenom sama sebe a je velmi krásná na každé fotce. Teď, když nad tím tak přemýšlím, ani nevím, proč ji sleduju … Nemyslím si, že by mi byla inspirací, protože vůbec není jako já a není to někdo, kým bych se chtěla inspirovat. Na druhou stranu jí nějakým způsobem závidím. Sice ji nesleduju denně, ale minimálně jednou do týdne se podívám, jestli nemá nový příspěvek na profilu. Prostě chci vědět, jak se má. Jsem samozřejmě ráda, že se povaluje na pláži v Barceloně a má se dobře, ale na druhou stranu to ve mně vyvolává závist, že můj život není tak skvělej. Lidé sice vědí, že Instagram je jedna veliká lež, ale i tak to na ně působí.“

Paula
„Nastoupil jsem do metra a stál tam moc hezkej kluk, a tak jsem zvolil do té doby neozkoušenou taktiku. Celou cestu metrem, třeba tak 8 zastávek, jsem na něj bez mrknutí oka zíral. Občas se na mě podíval taky, bral jsem to jako souhlas vzájemných sympatií. Proto, když vystoupil na zastávce, šel jsem za ním. Tak dlouho jsem se přemáhal ho oslovit, až nasedl do nějakýho busu a odjel. Trochu jsem se na sebe zlobil. Uběhlo par dní a já toho kluka úplně random (přísahám, random) našel na Instagramu. Napsal jsem mu a dostalo se mi odpovědi: OMG to jsi ty ten psychopat co mě pronásledoval. Tím naše konverzace skončila. No jenže za pár měsíců mi ten kluk z čista jasna okomentoval storku (ha, taky stalker!). Začali jsme si psát, šli na randíčko a pár tejdnů spolu randili.“ ∞

Vějičkou jsou nám informace, možnost dozvědět se věci. Nabídky práce, akcí, sexu, ksichtů, fotky, hlášky, zprávy. Infotainment. Zprávami se spíš bavíme, než abychom se jimi vzdělávali, hledali hlubší vhled. Jde nám jen o vzhled, základní schéma. Komentujeme v diskurzu své sociální bubliny, šňupeme lajky. Nedá se, taková je doba. Sedím v klidu doma. Můj pohled nic neruší, ale člověk sám je personální bublinou, lidi sami k sobě lnou. Musíme ji aktivně pukat, vždycky se zase scelí. Musíme sami chtít. Vědět.

Děláme si domněnky, to je fakt. Jsou krásné jako pomněnky, ale vadnou. Jsou to jen provizoria, kterými vzdorujeme své nepatrnosti. Absolutní pravda jak známo není. Je jen poctivá cesta k pravdě bez trvalejší odměny. Jako počasí, neustálý pohyb, věčné změny úhlů. Jako když lovec míří na prchající nebezpečnou šelmu. Kdekdo se pasuje do role spasitele, snipera reality. Spoušť bychom měli zmáčknout, jenom když jsme si opravdu jistí. Když netrefíme, trefíme něco v jejím okolí. Bývá kolem ní narváno. Ani trefit není nirvánou. Živá je lepší.

Sociální bublanina
Zpravodajské informace z domova i ze světa se prolínají s reklamou, sviní klamavou. Zejména politickou, nickou, co jména nosí do nebe. Chce od tebe, abys jí věřil. Není divu, že u spousty lidí se setkává s takovou nevolí, že radši vůbec nevolí. „Já jsem změna,“ tvrdí náš veterinář, v náruči ratlíka. Kámoš byl dvojka Pirátů, ale přišili mu posprejované baráky. Tagoval kampaň v subkultuře. „Postavím se k tomu čelem a odstoupím. Narozdíl od někoho.“ Prý už sedí.

„Ničemu nevěřte! Hoax!“ To netvrdím. Jen že je dobré si něco zjistit o pozadí média, které čtete nebo sledujete. Většinou jde o výdělečný podnik a platí heslo: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Nebo myslíte, že si někdo koupí mediální dům, aby ho osvobodil od okolního tlaku, aby konečně mohl psát pravdu? Dřív MAFRu vlastnili Švýcaři. Někdo měl obavy z ovlivňování českého veřejného mínění. Ano, je hůř.

Nechci sparkovat antibabišovskou hysterii. Hysterie k ničemu nevede. Cestou je soucit, koexistence, intuitivní naivita. Ty v ní. Nevymezenost Země. Jdi v ní. Tendenční ještě neznamená lživé. Každé médium má určité převažující zaměření, jím je srozumitelné pro své čtenáře. Totálně objektivní je jenom ledový vesmír a jeho zákonitosti. K tomu má člověk daleko. Cizí hovno smrdí víc.

Popřít relevanci okolních informací by znamenalo umlčet sám sebe. Na okolních informacích jsme závislí při tvorbě vlastního názoru. Považovat za relevantní jen některé by znamenalo uzavřít se do sociální bubliny. Ta vás pak odnese milion mil od reality. Neposedné dítě ji praskne a vy spadnete na kočičí hlavy. Lepší bude vmístit se do davu a bez intence chytat útržky rozhovorů. To je dobrý zdroj.

Cykly Nemesis
Kromě okolních informací nás formuje taky intuice. Intuicí vlastně formujeme ty informace. Je to nástroj, kterým se informací zmocňujeme. Ona může za to, když se schoulíme do sociální bubliny. To děláme, když si nevěříme. Ona dekóduje zprávy a přikládá jim různou váhu. Zjistíme si, kdo vlastní médium, jakého je toto médium žánru a naladění. Přečteme si články nebo shlédneme obsah. To je víc než dost. Necháme to v sobě bublat, nehonosíme se polotovarem. Intuice funguje jenom tichá. Otevřeme si ji pokorou, ne přeřváváním jiných názorů. Musíme nejdřív sami nějaký mít. Každý názor má právo na život a mluví sám za sebe. Pravda se nepotřebuje obhajovat.

Snažit se potlačit něčí názor je jako snažit se potlačit lidskou svobodu. Ta je jak známo nejkrásnější. Když potlačíte něčí svobodu, potlačíte i tu svou. Když něco hejtujete, stanete se tím. Někdy si člověk nemůže pomoct. Stane se vlastním nepřítelem. Nemesis je řecká bohyně odplaty. Mocný soupeř. „Miluj svého nepřítele,“ říká Ježíš. „Pomalu ho přiváděj na společný rytmus,“ říká Dušek. Nejde o válku argumentů, to je jen skill, ani o bezvýhradnou lásku, která v našich podmínkách může být jen materialistickou otupělostí. Jde o nekončící komunikaci, cykly sbližování a vzdalování jako v psychice a vesmíru.

Zkoksované davy
Reklamy zabírají možná největší kus koláče informací, které nás denně atakují, stejně jako na internetu převažuje pornografie. Pronikají všude stejně jako sex. Třeba na Facebooku vám někdo podprahově, energeticky něco dává, inspiruje vás. Říkáte to dalším lidem, sledují ho čím dál víc. Časem tu inspiraci začne prokládat nenápadnými, nevinnými reklamami, vydělávat na vás prachy. Necítíte se vytrolení, chycení na udici, úplně vyuzení tou komercí? Samozřejmě propaguje věci, za které by dal ruku do ohně. Žrát se musí. Ale stejně je to devalvace vašeho vztahu, přesměrování jeho validity na bankovní konto idola.

To, že se nám věci, které jsme zadali do vyhledávání, vrací jako bumerang v podobě bannerů, už kvitujeme s humorem jako samozřejmost. I tím nám obchodníci omotávají kolem krku hada naší chtivosti. Vychytanost lidských potřeb nabývá absurdních rozměrů. Snadno ji zneužívají nejen firmy, ale i režimy, nejdál je v tom ten čínský. O volbách rozhoduje politický marketing. Čím blbější, tím lepší. Z politiky se stává reklama na politiku, parodie. Ano, jsme blbí. Budeme ještě blbější, pokud se informačně neemancipujeme.

Hlavně od internetu. Jenže je tak opojný. Facebook podle studií působí na mozek stejně jako kokain. Lidem pak jejich ovcovatění vůbec nevadí. Naopak, cítí se svobodnější, než kdy dřív. Nejjednodušší cesta často vede do pekel. Děcka jsou na mobilu pořád, musí se vyučovat mediální a virtuální gramotnost. Zkoksované davy hledí do mobilů. Pro osobní mezilidský kontakt zůstává pozornosti málo, zejeme ve stavu konstantního vyrušení.

Samozřejmě jsou tu i klady. Možnost rychle na něco vybrat prachy. Efektivní charita. Můžete se vykoupit z viny a pokračovat ve zhoubném blahobytu na věčné časy. Všude se tvrdí, že se máme líp a líp, zatímco půlka světa je ve válečných plamenech. Vypalují se pralesy, vymírají zvířata. Vzniká sedmý kontinent Plast, šestý smysl hejtu, taje led. Kdo jsme my? Nejsme mimo?

Démon internet
Když je nějaký produkt zadarmo, vy jste ten produkt. Je jím pár očí, do kterých váš idol dostává píár šedých eminencí. Ztotožňuje se s jejich sdělením, místo očí dolary. Inkasuje cash. Říká se tomu product placement. Budget si jím vylepšují taky filmaři. Když si hrdina lokne koly, není to náhoda. Nepanuje v tom ohledu žádný minimalismus. Statisíce, miliony. Podle toho, v jak velkém stádu recipientů se zrovna nacházíte.

Až se někdy naleznete v kolotoči kliků, do kterého nevíte, jak jste se dostali, ani jak se z něj dostat ven, dostanete pocit, že ztrácíte čas, jako byste byli v práci, kterou děláte jenom pro peníze, abyste si jednou v budoucnu splnili svůj sen, vězte, že v práci opravdu jste, akorát vyděláváte někomu jinému a prodáváte zadarmo svou pozornost. Až skončíte, budete úplně vyprodaní. A váš sen? Včera bylo pozdě.

Opusťte klávesnici, myš a démon internet. Plavte. Zaměstnejte svoje ruce vodou. Dlouhými tahy se odrážejte a vnímejte její něžný, nekompromisní odpor. To je realita. Pak můžete zase do práce, aspoň jste se nadechli. Dýchejte co nejvíc. Plavání je o dýchání. ∞

V rukou chytré telefony, oči sklopené do monitorů a výrazy, ze kterých spokojenost a příčetnost postupně mizí. Žijeme v digitální době, drazí. Sami jsme si to vybrali, sami jsme si to zavinili a teď už se jen vypořádáváme s tím, co nám tyto možnosti přináší a co nám berou. Digitální doba nám umožňuje konzumovat vše ve velkém a bezprostředně po velké žranici na to zapomenout – tak je tomu u poslechu hudby, informací čtených z monitorů, prohlížení životů druhých skrze instastories. Dokonce smrt popové hvězdy není důvodem k tomu, nezajít si na její koncert – právě se připravuje obrovské turné hologramu Amy Winehouse. Sociální statut už je také ovlivňován tím, koho máme v přátelích na Facebooku a s kým se v tomto fikčním virtuálním světě bavíme. Digitální doba nás zřejmě baví více, než realita. Já si ale přesto stále ráda zajdu na svá oblíbená místa, která ale bohužel padají jak plechovky na střelnici. Místo kavárny Róza K. v Belgické ulici je beer&burger, v Akropoli si už smažené grundle také nadáte, protože si dáte – hádejte co? Ano, burger a pivo. Stejně tak už se před nějakou dobou přestalo houpat zavěšený kafe a problémy s fungováním má kvůli vysokému nájmu i legendární Dejvická Nádražka. Do knihkupectví Fišer si zajdete už jen pro latté art a po čtyřiadvaceti letech končí i kultovní prostor čítarny Unijazz v Jindřišské ulici. Další genius loci umírá. Opravdu všichni prahneme po unifikovaných franšízách a burgerech? Jako vyjádření sounáležitosti s nezaměnitelným kulturním prostorem čítárny Unijazz pořádáme v pondělí 12. listopadu od 19 hodin manifestační akci Artikl čte pro Unijazz. Její součástí bude nejen čtení textů z úst autorů, ale také premiérové uvedení našeho Artikl videa. Srdečně vás tedy zvu, abyste přišli nejen na ten nejlepší nakládaný hermelín, dokud je to ještě možné, ale abyste svou účastí vyjádřili podporu nejen Unijazzu, ale všem kulturním místům, která postupně mizí v digitální době. ∞