V listopadovém Artiklu minulého roku si v laguně zaplavali brněnští studenti DIFA JAMU v Brně. V tomto čísle se konečně dovlnili také pražští čtvrťáci z DAMU. Komedii o dvou spřízněných rodinách, které se kvůli pomluvám na smrt rozhádají, s názvem Poprask na laguně aneb když vypuknou sváry v překladu Rudolfa Součka režíroval Vojtěch Nejedlý.

Ve srovnání s brněnským studiem Marta má Divadlo Disk na zmatené pobíhání a rvačky dostatečně velký prostor. Iva Bartošová a Petr Vaněk jeviště rozdělili na charakteristické poloviny a do každé z nich umístili kulisu domku, mezi ně šňůru s prádlem a do zadní části jeviště zavěsili plachtu s kresbou pokračující ulice městečka Chioggia. Scéna je funkční, ale oproti Brnu, kde museli daleko více pamatovat na nedostatek prostoru a vyhrát si s jeho nedostatečnou variabilitou, připomíná spíše jednoduché pohádkové kulisy a je celkově nevýrazná.

Kostýmy se ovšem povedly v Praze lépe. Brněnský styl „lehce na punk a co dům dal“ není vůbec špatný k celkové stylizaci, ale Praha si pohrává s detaily. Sjednotili materiál šatů ženských postav, které jsou květované a barvou se dobře hodí buďto k mladší, nebo ke starší ženě. Muži rybáři dostávají například (alespoň zdánlivě) pravé rybářské kalhoty nebo klobouky z černého materiálu připomínající tvrdý igelit. Co se úplně nepovedlo u postav paní Libery a paní Pasquy, byly vycpané části těla, kde ženy mají mít své oblé tvary. Účelem nejspíše bylo udělat postavy starší, ale zvětšení některých částí těla tento klam nepodpořilo. Vrátil se naopak dojem pohádky, kterou nacvičily děti ze základní školy s potřebou se stylizovat do dospěláků a vycpat si břicha nebo prsa.

Kdo z koho
Dvojici starších dam Liberu a Pasqu ztvárnily Jessica Bechyňová a Anna Randárová. Dámy posadily hlas níž, zpomalily pohyby, ale jiskra italských temperamentních žen, co si manžela omotají kolem prstu, tam jednoduše nebyla. Jessica Bechyňová má výrazné rysy a její zjev se velmi odlišuje od ostatních. Nedokázala to však využít ve svůj prospěch. Její Libera je pořád někde v pozadí vyčkávající na svůj moment. Anně Randárové pomáhal výrazný kostým Pasquy k tomu, aby byla více vidět, ale ani prací s mimikou, ani energií, se nedostala o moc dále než Bechyňová. Jak si to tak pomalým tempem brouzdají, brněnské kolegyně Klára Bulantová a Hana Drozdová je dynamickým kraulem rychle předeženou.

Eliška Zbranková (Luccieta), Zuzana Novotná (Orsetta) a Barbora Křupková ze třetího ročníku (Checca) už si rozverné Italky daleko více užívaly. Zuzana Novotná je z trojice jako Orsetta nejvíce jemná a vyspělá, přesto však výrazná a skvěle doplňuje dětsky stylizovanou Barboru Křupkovou a namyšlenou dámu Elišku Zbrankovou. Té konkrétně se dařilo udržet temperamentní ukřivděnou slečnu, po celou dobu měla energii a šmrnc. Dětská stylizace byla vytýkána brněnské Checce Elišce Brumovské, jelikož k herečce z nějakého důvodu úplně neseděla a nebyla celkově dotažena. Barbora Křupková lépe držela dětskou Checcu v určitých mezích, a i když občas až přehnaně dávala najevo svou naivitu a mládí, do celkového pohádkového naladění inscenace to více méně sedělo. V cílové rovince o pár temp předhání pražské absolventky v těchto třech rolích ty brněnské.

Takže vítězem se stává…
V obou absolventských ročnících si především mužská část souboru Goldoniho Poprask nenechá přerůst přes hlavu. Kryštof Dvořáček (Toni), David Krchňavý (Beppo), Michael Goldschmid (Tita-Nanne), Jakub Svojanovský (Isodoro vyšetřovatel) jsou hraví, energičtí a není jim až tak co vytknout. Dobře pracují s hlasem i dynamikou, zbytečně nepřehání stylizaci svých postav, ale zároveň tu a tam nadsazením dodají směšnost situaci. Už nejde jednoznačně rozhodnout, zda byli lepší Brňáci nebo Pražáci a každý měl zkrátka něco do sebe. Zmínit ovšem musím výkon Viktora Kuzníka v roli Fortunáta, jehož špatná výslovnost a vynechávání souhlásek je pro postavu charakteristická. Viktor Kuzník krkolomný text zvládl výborně, stylizace do staršího chlapíka mu nedělala žádný problém a diváci nejedenou odměnili jeho etudy s nesrozumitelným monologem potleskem. V pražském kolektivu opravdu příjemné překvapení. Pavel Čeněk Vaculík vynikl jako Toffolo, mrštný a lehce upištěný hubeňour s velkou energií a silným hlasem, nepolevil ani na chvíli. Role mu skvěle sedla. Dá se říci, že muži vynikají jako celek, kdežto u žen jsou vždy jednotlivé postavy velmi výrazné nebo zcela nevýrazné.

Pražská inscenace byla o něco uhlazenější a mírnější než brněnská. Více se dbalo na detaily a rámcově se přibližovala velmi dobré humorné pohádce. V Brně to byl o něco větší poprask s prvky rozjíveného diskopříběhu zaměřeného na výslovnost a práci s hlasem. V jednotlivostech se občas ročníky předhánějí, ale v celkovém výsledku si všichni v nějakém místě trochu lokli a v jiném se drželi pevně nad hladinou. Obě inscenace stojí za vidění.


Poprask na Laguně aneb když vypuknou sváry
Divadlo DISK (Karlova 26, Praha 1)
Premiéra 15. 11. 2019
nejbližší reprízy út 4. 2., ne 9. 2., so 22. 2. 19:30

Samuel Beckett pojmenoval jednu ze svých her jednoduše Hra (Play) a přesně takové označení by skvěle vystihlo i čtvrtou absolventskou inscenaci herců Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Divadle Disk. Její režisér, slovinský loutkář a hudebník Matija Solce, se však tvorbou jednoho z otců absurdního divadla rozhodl inspirovat pouze volně, a tak získala interaktivní inscenace, založená na hře s objektem, název Beckettomotive.

Stejně jako většina předchozích inscenací letošního absolventského ročníku KALD, jimiž jsou Erekce srdce a rozhlasová hříčka Bitva o Jeruzalém režisérky Petry Tejnorové, Die Young! Martiny Schlegelové a její klubové pokračování Jako hůl (Die Young Vol. 2) Tomáše Vtípila a konečně Kill them all! – The Prague DUB version norského režiséra Tore Vagn Lida, je i Beckettomotive kolektivním dílem režiséra a herců. Jejich počet je zde vyrovnán na tři herečky – Sáru Arnsteinovou, Andělu Blažkovou a Petru Koskovou – a tři herce – Pavla Kozohorského, Iva Sedláčka a Daniela Tůmu; spolužáci Jiří Šimek a Jan Nedbal tentokrát chybí.

Bedřich Beckett
Příchodem do sálu se diváci stávají pasažéry vlaku Bedřich Beckett, jehož zpoždění mohou podle předem daných instrukcí předejít tím, že budou aktivně spolupracovat s herci. U vstupu dostali plánek sálu, jehož hrací prostor je na začátku inscenace bez židlí, obklopený herci sedícími na praktikáblech s nejrůznějšími hudebními nástroji – vedle trubky či klavíru jsou jimi především dvě bicí soupravy. Uprostřed tohoto prostoru visí z provaziště nespočet provázků neboli „komunikačních táhel“, z nichž má každé svůj originální název a za něž mohou diváci libovolně tahat.

Na tyto impulzy se pak rozeznívají nejrůznější zvuky od úderu na buben přes troubení slona až po krátké melodie. Ty nejlákavější z nich („Letenka Praha – Honk Kong“ nebo třeba „Noc s pandou“) jsou ovšem v takové výšce, že na ně ani za spolupráce dvou „cestujících“ nelze dosáhnout, a jejich tajemství není objasněno ani v průběhu celého představení. To ovšem s přihlédnutím k absurditě, prolínající do všech vrstev inscenace, není na škodu, stejně jako fakt, že s přibývajícím počtem diváků už herci nestíhají na podněty reagovat a sál je zaplavován čím dál hlasitější a nahodilejší směsicí zvuků.

Když tato kakofonie dosáhne vrcholu a vlak je připraven k odjezdu, rozdrnčí se telefon, který si sice okamžitě získá pozornost všech diváků, ovšem odhodlávání zvednout ho už trvá podstatně déle. A přitom stačí zodpovědět tak jednoduchou otázku, položenou jednou z hereček: „Are you dead?“ Po několika dalších interaktivních vtipech podobného ražení, jež si vždy vynutí divákovu pozornost prostřednictvím kuželu světla a zvuků hudebních nástrojů, jsou za pomoci několika techniků konečně rozestaveny židle, a to na dvě strany tak, že je publikum rozděleno na poloviny, které k sobě sedí zády.

Vytlač své rácio na talíř a sežer ho!
Divák, který byl jako objekt manipulován k tomu, aby s jinými objekty sám manipuloval, se nyní stává pozorovatelem divadla objektu v jeho tradiční loutkářské podobě. Tradice však končí hned u pojmenování tohoto typu divadla, jelikož loutky jsou vyřezané z molitanu a jde jen o malé hlavičky s hrubými rysy svých vodičů, kteří jejich tělíčka dotvářejí pomocí molitanového kroužku a končetiny prostřednictvím prstů na obou rukách. Jindy je animována jen obyčejná bota anebo budík, poklice, konvice či vodovodní kohoutek. Objekt dokonce častokrát ani není loutkou, jelikož mu není přisouzen vnitřní život, a i animace sama o sobě se chvílemi stává absurdní, jelikož nenese žádný význam a je založena jen na zajímavé vizualitě.

Tyto výstupy jsou předváděny simultánně pro obě části publika vždy dvěma až třemi herci a za doprovodu bicích. Poté jsou praktikábly na kolečkách s herci i bubeníky pomocí techniků odvezeny na druhou stranu a takto po kružnici se odvíjí hlavní část představení. Loutkářské výstupy jsou přitom střídány činoherními, v nichž se absurdita projevuje například opakováním prázdných a na nic nenavazujících vět „Když to tak vezmu, tak asi jo“, „Nevím“ a dalšími. Tato neschopnost učinit rozhodnutí, motání se v kruhu či bloudění bez cíle jistě nebudou mladému publiku neznámé.

Naštěstí je tu ale umění, aby tyto pocity mohlo nahlédnout zvenčí a s humorem. Ať už celou inscenací, anebo jen závěrečnou písní, která je opět založená na neustálém opakování zpívaného refrénu a instrumentální části. Dveře do sálu jsou otevřeny a čeká se jen na to, až úmorné opakování a slova písně o umírání jednoho člověka za druhým vyženou diváky jednoho po druhém pryč. Publikum však nečekaně propadlo hře natolik, že si s propocenými herci namísto odchodu začalo píseň prozpěvovat a podupávat nožkou anebo při zhruba posté znějícím refrénu dokonce tančit.

Ačkoli inscenace nenabízí nikterak převratné poselství, které je vyjádřeno v anotaci poeticky a stručně slovy „Vytlač své rácio na talíř a sežer ho! Skutečnost je nesmyslná,“ s tématem absurdity pracuje důsledně a velmi nápaditě ho zakomponovává i do aspektů formálních. Pro diváka se tak stává zajímavou hrou s iracionalitou v jejích nejrozmanitějších podobách, pokud si ovšem vybere správnou reprízu a do sálu vejde s vědomím, že interaktivita má vždy dva póly. ∞


KALD DAMU: Beckettomotive
Divadlo DISK (Karlova 26, Praha 1)
premiéra 27. 2., psáno z reprízy 3. 3. • nejbližší reprízy 8. 4., 11. 4. 19:30

Rekonstrukce. Čekáme ji u zchátralých domů, u svého nového bytu, u vzpomínek a obzvlášť u policejního vyšetřování. Předpokládali byste však, že se s ní setkáte na jevišti? I to je ale možné. Přesnou a faktickou rekonstrukci „Mašínů“ si pro diváky připravili studenti DAMU v režii Oldřicha Havelky ve hře Já, hrdina.

Alena Kašíková, vnučka zavražděného Oldřicha Kašíka, pro HydePark: Osobnost dědečka naší rodině velmi schází, ať už mně i mému bratrovi, tak i otci a určitě i tetě Haně. Žádný jiný dědeček se v našem životě již nevyskytl. Mému otci bylo sedm a tetě Haně deset let, když bratři Mašínové dědečka svévolně odsoudili ke konci života.

Zpráva ze dne 24. srpna 2011, novinky.cz: Ve věku 81 let zemřel v americkém Ohiu Ctirad Mašín. Ministr obrany Alexandr Vondra mu na pohřbu slavnostně předal vojenské vyznamenání Zlaté lípy in memoriam.

Jiří Pospíšil, ministr spravedlnosti, ODS: Být více Mašínů, neměli bychom tu třeba desítky let diktaturu.
Ivan Štěch, předseda Senátu, ČSSD: Ale tak abych řekl pravdu, tak se mě smrt Ctirada Mašína nijak zvlášť nedotkla, ale o mrtvých jenom dobře.
Přemysl Sobotka, místopředseda Senátu, ODS: Smrti Ctirada Mašína je mi velmi líto, odcházejí pamětníci komunistického teroru.
Karel Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí, TOP 09: Hluboce se mě to dotklo. Mrzí mě, že nedostal opravdové vyznamenání.
Vojtěch Filip, předseda KSČM: Vrah je vrahem a vrahem také zůstane. Terorismus je pořád stejný, ať už v minulosti nebo v současnosti.
Stanislav Huml, nezařazený poslanec: Z právního hlediska nevidím rozdíl mezí Mašíny a norským vrahem Breivikem.

A jak vy pohlížíte na bratry Mašíny? Nebo ještě nemáte názor? Přesně tím se zaobírá nová absolventská inscenace KALD FAMU Já, hrdina s podtitulem Česká (Mašín)érie. Hra v režii Jiřího Havelky nevynáší přesný rozsudek „hrdinové nebo vrazi“, ale prostřednictvím policejního vyšetřování – rekonstrukce předkládá jednotlivá fakta a důkazy. Svůj názor si musíte udělat sami. Na začátku dostanete do ruky hlasovací lístek, který se svým ortelem můžete po představení odevzdat.

Divadlo „jinak“ se v poslední době stalo populární formou vyjádření a nadále se vyvíjí. Tvůrci přicházejí stále s novými originálními způsoby, jak ono „jinak“ představit. V Já, hrdina jsou herci zcela odděleni od publika. Mezi jevištěm a hledištěm totiž stojí polopropustná membrána, která je průhledná z hlediště, zatímco pro herce funguje jako zrcadlo. Sledujete rekonstrukci jednotlivých vražd či zabití, kterých se Mašíni dopustili, a zároveň posloucháte citace z dobových novin, současných online portálů a především velmi zajímavých internetových diskusí, kde lidé mnohdy neváhají použít těch nejbizarnějších argumentů. O vrazích, hrdinech a hře za zrcadlem jsem si povídala s režisérem Jiřím Havelkou.

Jaký máte ze hry pocit?
Dobrý, spojilo se víc věcí dohromady. Zajímavé téma, které prostě vzniklo během soustředění, forma, kterou už mám delší dobu v hlavě – dokumentární, především „rekonstrukční“ představení. Rekonstrukce jako taková mě hodně zaujala. Skvělí jsou i herci, kteří jsou ochotni zkusit nehereckou polohu.

A co diváci, reagují tak, jak jste si představoval?
Nevidím divákům do hlavy a nevím, jak se v průběhu hry vyvíjí jejich názor, navíc se reakce publika hodnotí těžko, vzhledem k tomu, že u této hry nejsou reakce typu „smích“ očekávatelné. Nicméně sledujeme jejich hlasování vždycky po představení. Ze začátku výrazně převažoval názor o vrazích, ale vypadá to, že je začínáme přesvědčovat o hrdinství.

Herci si role neustále mezi sebou střídají a vzhledově vůbec nesedí k postavám, které představují. Třeba jednoho z bratrů Mašínů ztvárnila žena. Je to tak schválně?
Jasně. Snažíme se vystihnout jiný typ divadelnosti, herecky je to větší výzva, než hrát roli. Dnes také chybí jevištní autenticita, vše zavání falešností jako reality show. My hledáme jiný způsob. Rekonstrukcí se snažím zpřítomnit paměť. Další herecká rovina spočívá v imitaci, kdy herci hrají někoho, koho jsme viděli v televizi nebo na youtube. Samozřejmě nesedí pohlaví, nesedí věk a herec vás musí přesvědčit, že nechce nikoho parodovat a chce jen předat přes svoje tělo zážitek z vybraného člověka. Tohle je skutečně takové zveřejňování informací skrze vlastní tělesnost. A myslím, že to herce opravdu chytlo.

Co se týče principu televize, herci vlastně nevidí divadelní sál…
Ne, vidí jenom sebe.

Je to i proto, aby se nenechali ovlivnit?
Do jisté míry ano. Samozřejmě se forma spojuje s obsahem, to je ideální. Snažili jsme se vzít divadlu tu největší devizu – živý kontakt herců a diváků. Diváci jsou posazeni do role, kdy koukají na někoho, kdo je nevidí; jako na kriminálce v Bartolomějské. Mají určovat pachatele a neví o něm nic. To se také muselo dlouho zkoušet, protože se opravdu špatně hraje, když vidíte stále jen sebe a svůj obličej. Diváky herci vidí vždy jen na konci.

Jak dlouho jste vybírali citáty z internetových diskusí?
Hodně dlouho. Byla to autorská dramaturgická práce herců, kteří si měli sami hledat názory pro a proti v celém spektru. Materiálu bylo nakonec na 600 představení a výběr byl dost složitý. Chtěli jsme být názorově pestří, aby divák neustále dostával protichůdné, ale stále faktické informace.

Takže všechno, co je řečeno, jsou fakta?
Přesně tak. Samozřejmě třeba internetové diskuze jsou dramaturgicky upravené, že se třeba vynechaly nenavazující příspěvky, ale nevymýšleli jsme nová slova.

A proč vlastně Mašíni?
Protože to je každodenní, všední hrdinství. Začalo to kauzou člověka, který odmítal prodat své zahradnictví, bylo mu vyhrožováno a stát jej nemohl ochránit. Od něho jsme se dostali na ceny Michala Velíška, které každoročně uděluje ADRA takovým hrdinům všedního dne, zvali jsme si hasiče a najednou jsme se dostali od Velíška k Palachovi a od Palacha k Mašínům. Češi hrdinství rádi zpochybňují a hledají všude záporné věci. „Palach“ byla sebeoběť, ne hrdinství, „Velíšek“ zbytečný čin… U „Mašínů“ se ukázalo, že přestože je hercům teď stejně jako tehdy Mašínům, tak o těchto třech lidech nic nevěděli. Při procházení materiálů jsme neustále konfrontovali protichůdné postoje. Názor se postupně formoval a pak jsme si řekli, že tohle je výzva.

Já, hrdina
divadlo DISK
Karlova 26, Praha 1
st 7. 12. 19:30
ne 11. 12. 19:30
st 14. 12. 19:30

Divákům se představí celkem pět různých projektů s „ubuovskou“ tématikou. Jako první uvede DNz scénické čtení Jarryho hry Ubu králem s téměř padesátičlenným obsazením a Jiřím Ornestem a Zdenou Hadrbolcovu v rolích Otce a Matky Ubu v režii uměleckého šéfa DNz Davida Czesanyho. Následovat bude sobotní promítání záznamu inscenace Král Ubu z roku 1964 v režii Jana Grossmana a představení hostujícího maďarského divadla Maladype Übü király. UBU VÍKEND vyvrcholí v neděli dvěma divadelními představeními. V divadle DISK absolventským představením studentů katedry alternativního a loutkového divadla Ubu Antikrist a inscenací Ubu se baví v režii Jiřího Havelky z repertoáru DNz.


Výběr z programu UBU VÍKENDU:

Alfred Jarry, Miloš Macourek, Jan Grossman – Král Ubu
záznam představení z Divadla Na zábradlí z roku 1968
Ten rok – 1968 – končila divadelní sezóna v Divadle Na zábradlí v červenci. Poslední týden před prázdninami ještě televize natočila Krále Ubu, inscenaci hry praotce absurdního dramatu Alfreda Jarryho, kterou přepracoval Miloš Macourek s Janem Grosmannem, který také divadelní inscenaci režíroval. Přenos se poprvé vysílal až po listopadu 1989. Záznam se zachoval jen díky televizním technikům, kteří si tajně pořídili kopii.
Projekce v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí v sobotu 26. 2. 2011 v 15.00
Vstupné: 30,- Kč

Alfred Jarry – Übü király
Hostování divadla Maladype Maďarsko
Divadlo Maladype (maladype znamená v romštině setkání), které v roce 2002 založil režisér Zoltán Balázs, se stalo jedním z nejprogresivnějších, vysoce kvalitních a nezávislých divadel v Maďarsku. Soubor si vytvořil jedinečný a charakteristický divadelní styl, postavený na intenzivní přítomnosti herců na jevišti a jejich neustálé, přímé komunikaci s diváky. Nepřetržitá improvizace a snaha o zlepšení analytických i syntetických dovedností nutí soubor, aby si vybíral hry, které dokáží podnítit bezprostřední a živou reakci publika. Představení Leonce a Lena, Egg(s)hell, Lorenzaccio i Král Ubu vycházejí z výše zmíněných principů, jiskří dětskou hravostí, osvobozují a vyzařují kreativní energii herců. Divadlo Maladype u nás již několikrát hostovalo například na festivalu Setkání v Zlíně a Divadelním světě v Brno. Premiéra inscenace Übü király se uskutečnila 19. 12. 2009.
Představení v sobotu 26. 2. 2011 v 19.00 v Divadle Na zábradlí
Vstupné: 200,- / 120,- (studenti, senioři)

Ubu Antikrist
Ubu je věčný. Ubu znamená: nezřízenou žravost, suverénní blbost, spontánní krutost. Ne nadarmo říká Velký Inkvizitor Ježíši: Lidé chtějí chleba a ne svobodu. Švejk: Nesmíte ztrácet naději. Každý má duši. Lidi jsou svině. I svině jsou někdy užitečné. Náčelník by řekl: Kdo si svoje zdroje ničí, skončí v píči. Ale co by lidé neudělali pro zábavu. A co teprve Antikrist: snad samo peklo stvořilo nudu a zábavu. Ale co Ubu? Udrží svou vizi? Bude bavit lidi? Nebo se to zas a opět zvrhne v jednu velkou zabijačku? Premiéra 14. 5. 2010.
Představení v neděli 27. 2. 2011 v 17. 00 v divadle DISK
Vstupné: 120,- / 80,- (studenti, senioři)

Jiří Havelka a kolektiv – Ubu se baví
aerodynamická ubunalita
“Svobodným lidem se nesmí dopřát tolik volnosti.”
Budete cestovat na křídlech bezpečí a v teple, dostanete najíst, napít i humor. A v přátelské atmosféře plné dobré nálady se ubavíte k smrti.
Hudební design MIDI LIDI, světová premiéra 22.2.2010.
Představení v neděli 27.2.2011 v 19. 00 v Divadle Na zábradlí
Vstupné: 100 – 350,- (studenti a senioři sleva 40%)

Diskuze s tvůrci všech představení
Foyer Divadla Na zábradlí v 21.00
Vstup volný

Vstupenky na představení prodávají pokladny Divadla Na zábradlí a divadla DISK. Tam lze také zakoupit permanentku na celý víkend v hodnotě 390,- / 290,- / 120,- (plné vstupné/studenti a senioři/ studenti DAMU).

Více v kalendáři na tomto webu.