Politické satiry není nikdy dost. David Mamet se ve své hře Listopad strefuje do míst nejvyšších – do úřadu amerického prezidenta. Jeho hra, aktuálně uváděná v pražském ABC, je sice skoro dekádu stará, přesto stále znovu nabývá na aktuálnosti.

Občas se někomu povede ironické proroctví. V roce 2005 řekl protivný doktor House afroamerickému senátorovi, že ho do prezidentského křesla lidi nikdy nezvolí, protože Bílý dům není bílý jenom podle barvy své fasády; scenáristi se tehdy jistě nenadáli, že o tři a půl roku později bude mít svůj inaugurační projev první prezident tmavé pleti. Podobně nejspíš David Mamet, když v roce 2007 napsal divadelní hru Listopad, netušil, že za pár let bude mít v průzkumech před republikánskými primárkami výrazný náskok někdo jako Donald Trump. Přitom jako by Listopad byl přímo inspirován myšlenkou na někoho, jako je Trump, v čele amerického národa.

V hyperbolizované komedii o politických praktikách (končící prezident si s vědomím, že ho lidi znovu nezvolí, chce ze svého úřadu odnést co nejvíce peněz, a tak hledá, kdo by mu za co mohl ještě zaplatit, komu prodat nějakou tu milost) Mamet ukrývá hlubší úvahu – úvahu o tzv. projevech. O síle slov, řečených od pultíku s namalovaným orlem. O tom, co ta slova dokážou s lidmi udělat, byť jsou při hlubším zamyšlení úplně prázdná, jsou to jen líbivé fráze, které nic neznamenají – nebo lépe, znamenají všechno. Každý se v nich najde, každý obyčejný člověk v nich může vidět svůj světonázor, svou vlastní pravdu o životě, morálce, politice.

První dojem: scéna. Ta z ABC je ve své snaze o přesnost místy až směšná; kde burani postavili prostě nějaký masivní dřevěný stůl, městská divadla postaví papírový, jen aby vypadal přesně jako ten na fotkách Oválné pracovny. Zatímco v brněnské inscenaci byla za okny nějaká nezřetelná zeleň, v Praze mají přesně namalované stromy, větve, lístečky. A tak dále. Kdy se konečně divadla vymaní z ochotnické, dramaťákové snahy o doslovnost?

Představení Buranteatru působilo také mnohem energičtěji. Mametovu textu je vlastní vysoká míra klení; pražská inscenace jako by některé z nich vypustila a ty zbylé pak občas působí jako sprosťárny pro sprosťárny samé, jako prvoplánové útoky na první signální divákova smyslu pro humor: slyším prdel – směju se. Zato Martin Tlapák ze sebe sypal nadávky s vyšší kadencí a větším důrazem a mnohem lépe tak modeloval prezidentův charakter. Podobně Lenka Zbranková v roli Clarice Bernsteinové jako kdyby místy zapomínala na své život ohrožující nachlazení; ptačí chřipka herečky Buranteatru Kateřiny Dostalové působila mnohem věrohodněji a díky tomu zdůrazňovala zápletku.

V něčem má ale pražská inscenace přece jenom navrch. Často se stává, že po přestávce ztratí divadlo energii, prvotní zápal publika i herců vyprchá a všichni už se těší na skleničku v divadelní kavárně. Tentokrát to tak ale nebylo; s přestávkou jako by všichni na scéně načerpali nové síly a druhá půlka šlapala mnohem lépe. I pro publikum to bylo příjemné osvěžení.

Satira… a dál?
Ani jedna z inscenací se bohužel nedokázala pořádně poprat se zásadním nedostatkem Mametova textu a závěr je tak u obou poněkud šroubovaný: zatímco celá hra je vystavěna celkem realisticky, byť s větší či menší mírou nadsázky, na konci se děj překlopí do absurdní frašky. Jako kdyby dramatik nevěděl, kudy z toho ven. Trpké.
Brněnský Buranteatr už bohužel Listopad nehraje. V pražském ABC ale stále ještě bývá plné hlediště. Máte-li tu možnost, zajděte se podívat alespoň tam. Listopad je pozoruhodná hra a výkon především Michala Dlouhého, ale i Jiřího Hány v roli jeho kancléře a všech dalších stojí, přes vše výše řečené, za zhlédnutí. Nezapomínejme ale, prosím, že satira nemá jen pobavit. ∞


Listopad
Divadlo ABC (Vodičkova 28, Praha 1)
premiéra 7. 6. 2014 • nejbližší reprízy 8. 10. a 23. 10. 19:00