Nová divadelní sezóna optimisticky

Petra Kupcová — Tue, 27 Oct 2020 10:50:47 +0000

Dobrých zpráv nikdy není dost, zvláště v nynější době zastíněné koronavirovou pandemií. Vnímáme to všichni. Vše je nejisté. Možná právě proto, nebo spíš určitě právě proto, sáhli tvůrci Národního divadla moravskoslezského v Ostravě po pozitivně laděném titulu, jakým je novela Muž, který sázel stromy od Jeana Giona, kterým otevřeli svou novou, 102. sezónu. A ono dnes stále opakované „jsme v tom všichni společně“ pojali doslova, neboť na této inscenaci se podílejí všechny čtyři soubory NDM, a to činohra, opera, balet a opereta/muzikál.

Projekt, respektive inscenace, uvozující novou sezónu divadla, Muž, který sázel stromy v nastudování režiséra Vojtěcha Štěpánka a dramaturga Adama Golda je skutečně velkým apelem na to, že i jedinec může změnit svět, byť možná se nikdy nedočká své pamětní desky nebo prostě jen slávy. Všichni můžeme být hrdinové, pokud chceme, což vlastně pro dnešek platí dvojnásob; stačí být ohleduplný. Taková je i ústřední postava novely pastýř Elzéard Bouffier (Michal Rataj), který ani v inscenaci a ani v předloze se neprojevuje slovně, ale naopak skrze činy. Rovněž v obou případech tento tichý hrdina je snímán optikou vypravěče (Tomáš Jirman), který se toulá vyprahlou krajinou a sleduje malé velké dílo samotáře Elzéarda Bouffiera, jenž sází stromy a dává tak místům naději, že se zde objeví opět život. Ovšem Štěpánek s Goldem do tohoto svým způsobem utopického příběhu nezapomněli vměstnat (například v rámci scénky s komisí určenou pro ochranu lesa) i cosi nejen pro globální svět, ale především pro Česko, typického, a to několik narážek na chaosem posedlou vládu, zejména samozřejmě na premiéra Andreje Babiše. Muž, který sázel stromy tak není jen tak nějakou lacinou imitací ideálního světa plného dobra, ale představuje i zrcadlo dnešní doby, nebo případně podobenství o dnešní době.

Společně lze dojít ke kráse celku
Činoherní soubor v této inscenaci funguje jako médium, přes které je publiku chronologicky a polopaticky předáván příběh novely, neboť Tomáš Jirman coby vypravěč ji čte přímo na pódiu u mikrofonu. V některých situacích, jako je již zmíněná scénka s komisí, dodává představení komickou rovinu. Zároveň se doplňuje ale i s ostatními soubory a jejich výstupy, jelikož je spojuje stále mlčící postava Elzéarda Bouffiera (Miroslav Rataj), který využívá úsporné mimiky a pomalých pohybů. Tempo a rytmus představení udává hudba orchestru NDM pod vedením dirigenta Marka Šedivého spojená s tanečními výstupy souboru baletu, což mimo jiné také dokresluje působivý lightdesign. Obdivuhodná je také práce s obyčejnými zvuky, jako je chůze v kamenech nebo tok vody, což v divákovi evokuje les.

I bez maškarády se lze obejít
Na propojenosti této inscenace se také samozřejmě podílí i vizuální, respektive prostorové pojetí scény podle návrhu Davida Baziky, které se drží úspornosti. V přední části pódia se nachází po celou dobu část hudebníků a společně s nimi i vypravěč Tomáš Jirman. V pozadí se pak podle daného prostředí mění konstrukce spíše jsou náznakového charakteru, jako jsou například dřevěné trámy poskládané do čtverce. V rámci představení je využito i promítání na závěs, který je v některých chvílích pověšen přes celé jeviště. Jedná se zejména o scény ilustrující první či druhou světovou válku, kde svou roli mimo jiné hraje také symbolika barev (například červená jako prolitá krev nebo ke konci zelená jako barva naděje). Na závěr představení pak po celém jevišti padají listy, zatímco protagonista Elzéarda Bouffiera mizí v útrobách bílé postele a v dolní části Divadla Antonína Dvořáka přicházejí se postavit do postranních ulic sboristky, při čemž některé z nich drží v rukou malou rostlinu v květináči, což sjednocuje diváky s účinkujícími. Toto ohromení je zesíleno i tím, že hudba doznívá, ač už publikum opouští sál.

Muž, který sázel stromy tak představuje neopakovatelný divadelní zážitek, který, musím se přiznat, bych zrovna v Národním divadle moravskoslezském nečekala. Málokdy se stane, aby mě představení konsternovalo natolik, že skutečně cítím nějaké společné sepětí s publikem a účinkujícími, zde se tak stalo, a vzhledem k chování dalších zde přítomných jsem zjevně nebyla jediná. Nedá se nic jiného udělat než NDM pogratulovat k úspěšnému zahájení nové sezóny.

Muž, který sázel stromy
Divadlo Antonína Dvořáka – NDM
(Smetanovo nám. 3104, Ostrava)
premiéra 4. 9. 2020

Na čí straně je vina?

Petra Kupcová — Wed, 13 Feb 2019 14:14:20 +0000

Vztahy mezi Poláky, Židy a Němci se v průběhu staletí různě proměňovaly, za jejich završení se dá považovat druhá světová válka, která je vnímána černobíle. Každý přece ví, kdo byl viník a kdo oběť. Jenže co když ne vše je pravda? Do těchto ran historie se pustil i polský dramatik Tadeusz Słobodzianek ve hře Naše třída, podle které vznikla v Národním divadle moravskoslezském stejnojmenná inscenace, a rozhodně nejde o zaběhané pojetí dějin Polska.

Słobodziankovo drama Naše třída vyšlo v roce 2008 a autor za něj získal prestižní literární cenu Nike. Při uvedeních na divadelních scénách Royal National Theatre v Londýně (2009), ale i ve varšavském Divadle na Woli(2010) vyvolala rozruch. Jedná se totiž o drama zabývající se pogromem na Židy, ve kterém se autor inspiroval skutečnou událostí z července 1941 v Jedwabnem. Impulsem pro napsání hry mu bylo jednak drama Mrtvá třída od Tadeusze Kantora, ale také školní fotografie jedné třídy, na které spolu byl odsouzený vrah z Jedwábného s dalšími spoluviníky a s nimi i oběti pogromu.

Zlo vyvolává další zlo
Naše třída představuje rozsáhlé historické drama, jehož autor si nepřeje, aby při zinscenování docházelo ke škrtům. A tak režisér Janusz Klimsza a dramaturgyně Sylvie Vůjtková měli před sebou nelehký úkol, jednak vyhovět Słobodziankovým požadavkům, ale zároveň zaujmout diváky a udržet si jejich pozornost, i když představení i s přestávkou trvá téměř tři hodiny.

Děj dramatu zachycuje život deseti spolužáků se židovskými a polskými kořeny od dětství až po stáří. Každý jedinec na události, při nichž všichni byli svědky, nahlíží jinak, a tak vzniká historická koláž z příběhů (anti)hrdinů, jejichž cílem je zachránit si za každou cenu hlavně svůj život. Tadeusz Słobodzianek tvrdí, že jeho cílem nebylo hledat viníka a kritizovat Poláky, ale poukázat na to, že zlo vyvolává další zlo. I přesto má drama co dočinění se zobrazením krvavých ran polského národa, který charakterizuje představitelka Ráchelky (Anna Cónová) slovy: „Typický Polák – jedno krásné gesto, a pak léta křivdy.“

Když ožívá fotografie
Vše se odehrává na téměř prázdném prostoru, kde jsou tři řady sedaček rozdělené uličkou uprostřed a tak vzniká statická kompozice jako na fotografii, jelikož většinou herci sedí a vyprávějí svůj příběh. Otázkou je, zda se minimalistická scéna hodí do velkého sálu, jako má Divadlo Antonína Dvořáka. Sice jde o příjemnou změnu v jevištním stylu bez zbytečných dekorací, ale zároveň je potřeba přihlížet k faktu, že velký prostor zabraňuje kontaktu mezi divákem a hercem, což je zrovna u tohoto představení na škodu.

Prostor nesedí ani hercům, jelikož skoro všem nelze plně rozumět, zvláště při rychlém tempu mluvy či šepotu. Jejich výpovědi působí neosobně, jelikož jsou příliš vzdáleni publiku, a tak nevynikají gesta či mimika. Vyprávění jednotlivců působí táhle, herecká akce se děje úsporně a spíše chybí. Paradoxně i v takto nepříznivých podmínkách pro herce, kde plusem je pouze velký hrací prostor, nejvíce vynikají hostující herci z ostravské Komorní scény Aréna, a to Vladislav Georgiev (Heniek), a hlavně Marek Cisovský (Menachem). Tato dvojice hovoří dostatečně nahlas, ale zároveň se obratně po jevišti pohybuje a i neverbálně vypovídá o svých postavách, například Georgiev jako kněz stále opakuje gesta související s modlitbou a křižováním se.

I přesto, že skrze jevištní zpracování Naší třídy vyvstává otázka, zda šlo o záměrný experiment, či omyl, je obdivuhodné, že režisér Janusz Klimsza a dramaturgyně Sylvie Vůjtková sáhli zrovna po tomto titulu. Ne totiž každý je schopen akceptovat takové pojetí dějin Polska, při němž se ztrácí obvyklé vzorce, kdo je viník a kdo zloduch. ∞

Tadeusz Słobodzianek: Naše třída
NDM – Divadlo Antonína Dvořáka (Smetanovo náměstí 8a, Ostrava)
premiéra 8. 11. 2018 • nejbližší reprízy st 20. 2. a út 19. 3. 18:30

ARTIKL » Divadlo Antonína Dvořáka

Nová divadelní sezóna optimisticky

Na čí straně je vina?