Otázka „kde se člověk cítí skutečně doma?“ se může zdát naprosto banální, ale řekněme si narovinu, kdo z nás si na ni dokáže upřímně odpovědět? Své by o tom mohla vyprávět spisovatelka, publicistka a dokumentaristka Dora Kaprálová, jejíž texty inspirovaly režisérku Kamilu Polívkovou k inscenaci s výstižným názvem Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna uvedené v brněnském Divadle Husa na provázku.

Inscenace z velké části staví na Berlínském zápisníku Dory Kaprálové, který doplňují další autorčiny texty, přičemž režijně-dramaturgický koncept si zakládá zejména na motivu cesty a putování z města B. do města B. (Berlín–Brno), ale rozvíjí také téma každodennosti a svým způsobem i „všedních hrdinů“. K tomu se rafinovaně odkazuje uprostřed jeviště nenápadně pověšená šipka, kterou se nijak nedisponuje. Prostě tam je, protože každý z nás máme nějaký směr, nebo v něj alespoň doufáme. Tento detail tak krásně kontrastuje s dalším vybavením scény, jako je obrovský gauč, hromada stolů, židle a korálkový závěs představující naopak něčí domov a stálost. Právě totiž rezonance mezi stálostí a dynamikou života je to, oč tu běží.

Má každodennost odstín šedi?
Dramaturgyně Viktorie Knotková s Kamilou Polívkovou totiž akcentují dokumentaristický styl Kaprálové v módu observace bez zbytečného hodnocení, jehož prostřednictvím se každý kolemjdoucí míjející se s hlavní postavou – Dorou Kaprálovou – může stát hrdinou, například chlapec toužící rozumět vyhynulé řeči ptáků. Tomu opět přispívá i scéna, respektive civilní kostýmy plné zářivých barev kombinované s pastelovými a šedými odstíny vyskytujícími se napříč prostorem. Pro inscenaci není ani tak důležitá dějová linie, jako právě exprese, okamžiky a vjemy narušující kontinuální logické uvažování, stejně jako tomu je například ve zmíněném Berlínském zápisníku, což autorka výstižně nazývá stroboskopickým myšlením. Samotné představení začíná stand-upem Terezie Maračkové o cestě vlakem do Brna, kterým povedeně rozehrává obyčejně-neobyčejné dobrodružství každodenního života Dory Kaprálové v Berlíně, ale také v Brně. Jednou inscenace připomíná reportáž, jindy báseň. Někdy akce srší energií, někdy pro změnu zpomaluje.

O post Dory Kaprálové se dělí šestice herců (Matouš Benda, Růžena Dvořáková, Milan Holenda, Dušan Hřebíček, Tereza Marečková a Markéta Matulová), která určuje směr a rychlost představení, při čemž každý autorku pojímá originálně. Nejvýraznější je zmíněná Tereza Marečková, jejíž projev doprovází spontaneita a určitá komická lidovost, kterou baví diváky. Ve vší zmatenosti a chaosu se jí daří vypointovat autorčiny historky, které vypráví s důležitostí velkého eposu. Podobně ale s narací pracují i další její kolegové, kterým lidová prostořekost padne téměř na míru, čímž se jim daří vytvořit nejen portrét Dory Kaprálové, ale také Berlína a Brna.

Lidskost, barevnost, hravost, poetično, komika a smysl pro detail představují ingredience, ze kterých z inscenace Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna udělala Kamila Polívková dezert ozvláštňující otupělost diváckých chuťových buněk. Stačí skutečně pozorovat, a i denní rutina může zářit barvami.

Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna
Divadlo Archa (Na poříčí 26, Praha 1)
premiéra čt 16. 11. 2023
nejbližší repríza so 6. 4. a so 20. 4. 2024

Kdo někdy aspoň na chvilku nezatoužil po tom natočit si svůj film, nebo ve filmu alespoň hrát?

Americké duo Boy Harsher se v minulé dekádě vyšvihlo díky osobitému pohledu na postpunkový revival, mimo jiné díky tomu, jak se odpoutali od kytarového zvuku, který zásadně obohatili osmdesátkovými synťáky. A protože byli vždy kapelou, které jsou škatulky malé, pustili se v nejnovějším projektu na interdisciplinární pole. The Runner je svým způsobem řadové album, které je ale zároveň soundtrackem k sebereflexivnímu středometrážnímu hororu stejného jména. To vše pod uměleckou supervizí dvojice Augustus Muller a Jae Matthewsové.

The Runner od začátku obejme publikum mysteriózní náladou, jaká má nejen díky doprovodné hudbě blízko k finálním scénám fenomenálně imaginativní třetí série Twin Peaks. Film se pohybuje někde mezi nepříjemně krvavým cronenbergovským body hororem a psychologickým dramatem o mezní životní situaci. Není to náhoda – na projektu začala kapela pracovat poté, co byla zpěvačce Jae Matthewsové diagnostikována roztroušená skleróza. Hororový základ filmu Boy Harsher ozvláštňují momenty, kdy sami komentují, co se ve filmu děje. „Jo, s tím se dokážu ztotožnit,“ říká Jae o postavě, která nedokáže kontrolovat, jakým způsobem popustit své vnitřní puzení a energii.

Boy Harsher se na filmu podíleli na všech úrovních od scénáře, po režii a střih, o hudbě nemluvě. The Runner ještě víc potvrzuje jejich zakotvení v osmdesátkové estetice a totéž platí o hudbě. V jádru znepokojivá, ale zakotvením v dřívější dekádě přece jen něčím příjemná nálada může připomenout tvorbu Stevea Moora, dalšího výrazného amerického muzikanta, který se zamiloval do neonů (a soundtracků). Stejně jako Moore (jinak člen kapel Zombi anebo Lovelock), umí též Boy Harsher sugestivně probouzet bubáky podvědomí a pohrávat si s odkazy na inspirace z osmé dekády minulého století. Ducha Johna Carpentera The Runner nezapře. Znepokojivé výjevy zde doplňuje intertextuální pomrkávání, od dusivé sklíčenosti osvobozuje svěží hudba. Sen natočit vlastní film si Boy Harsher splnili, čeho se od nich dočkáme nyní?

text: Viktor Poláček

Boy Harsher + Hide
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
st 1. 6. 20:00

Letošní mezinárodní festival dokumentárního divadla AKCENT představí na jevišti Divadla Archa tvůrce domácí i světové scény, jejichž díla pramení z hlubokých osobních pohnutek a dotýkají se významných událostí současného světa.

„Chceme milovníkům divadla ukázat, že dokumentární divadlo není nuda. Na druhou stranu si myslíme, že když je v dnešní době divadlo jen „hezké“, tak to prostě nestačí,“ říká ředitelka festivalu Jana Svobodová.

Festival zahájila inscenace Mně 60 slavné čínské choreografky, letošní laureátky ceny J. W. Goetha, Wen Hui. Archa ji uvedla krátce po premiéře na Podzimní festivalu v Paříži v legendárním divadle Théâtre de la Ville.

V listopadu bude AKCENT pokračovat inscenací Ti, kdo mluví sami za sebe, která je založena na autentických výpovědích dvanácti mladých žen. Režisérka Jana Svobodová je zasadila do otevřeného prostoru Archy tak, že si diváci mohou připadat jako v galerii. Protože všechny protagonistky patří k jazykově vybavené generaci, bude inscenace uvedena také v anglické verzi pro zahraniční publikum.

Inscenace Jiřího Honzírka Hrubý domácí produkt se věnuje originálním způsobem tématu exekucí. Jde o nejnovější příspěvek k dokumentárnímu divadlu vzniklý v plzeňské Moving Station
Úspěšná inscenace režiséra Jana Mocka Virtual Ritual přivede diváky do paralelního světa online videoher. Tři oborní průvodci gamerka, youtuber a urbanista provází diváky digitálním městem. Seznamují je s jeho zákonitostmi a rituály, které vytvářejí zdánlivě beztížný svět.
Závěr AKCENTU bude patřit inscenaci korejského divadelního tvůrce a hudebního skladatele Jaha Koo The History of Korean Western Theatre, která se zabývá tím, jak vlivem západní kultury je v Koreji umenšováno povědomí o původním korejském divadle.

AKCENT byl nominován na cenu Divadelních novin jako festival roku 2020.

PROGRAM
28. a 29. 10. Wen Hui: Mně 60 (v čínštině a českými titulky)
21. 11. Jana Svobodová a kol.: Ti, kdo mluví sami za sebe
22. 11. Jana Svobodová a kol.: Those, Who Speak for Themselves (v angličtině)
23. 11. Jiří Honzírek: Hrubý domácí produkt (v češtině)
24. 11. Jan Mocek: Virtual Ritual (v češtině s anglickými titulky)
26. a 27. 11. Jaha Koo: The History of Korean Western Theatre (v korejštině s českými a anglickými titulky)

Mezinárodní festival dokumentárního divadla AKCENT
Divadlo Archa (Na Poříčí 1047/26, Praha 1)
28. 10.-27. 11. 2021

Please the Trees a Manon meurt zahrají v neděli 24. března v pražském Divadle Archa a společnost jim nebude dělat nikdo jiný než oceňovaný americký trubadúr Steve Gunn. Ten se svou skupinou představí nové album The Unseen in Between, které vychází v polovině ledna na labelu Matador.

Vedle intenzivních koncertů českých kapel tedy návštěvníky čeká i tuplovaná porce moderní americany podaná s ohromující vášní, přehledem i nadhledem, fanoušci Kurta Vilea, Wilco nebo Grateful Dead by měli zbystřit.

Steve Gunn chová k tradiční americké hudbě velký respekt, zároveň se ji ale snaží posunout a rozšířit její obzory. Ke známým formám přistupuje přemýšlivě a inovativně, aniž by popíral jejich kořeny. Jeho kombinace do detailu dotaženého zvuku, výrazných melodií a překvapivých písňových konstrukcí bývá často přirovnávána k přelomovým albům Yankee Hotel Foxtrot nebo A Ghost is Born dnes již legendárních Wilco, ovšem svými alby Way Out Weather nebo Eyes On the Line se jim staví na roveň. º


Please the Trees + Manon meurt + special guest: Steve Gunn (USA)
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
ne 24. 3. 20:00 • 350 / 390 Kč


text: Pavlína Svatoňová

Jak se promění naše těla, myšlení a budoucnost za 30 let? Budeme vypadat jako naši rodiče? Divadelní zkoumání přenosu DNA z otce na syna servíruje v rámci festivalu AKCENT nová dokumentární fikce Fatherland. Režiséra Jana Mocka jsem se zeptala na tři otázky.

O čem je tvá nová performance?
Výchozím motivem je pro mě intimní a mnohoznačná situace: na jevišti se potkám se svým o 34 let starším otcem Janem Mockem. Fakt, že se jmenujeme stejně a jsme si i nápadně tělesně podobní, je pro nás impulsem ke hře s identitou, v níž se tátova přítomnost zaměňuje za moji budoucnost. Pomocí předobrazu svého otce můžu tak do jisté míry odhadnout, jak budu vypadat v roce 2052, jak se promění moje tělo a možná i moje myšlení. Zároveň tím vyvstává otázka, do jaké míry je možné se odchýlit od zděděných vzorců chování a tradičních životních scénářů. Vedle osobní, dokumentární roviny bude mít performance i politickou dimenzi, kterou naznačuje její německý název: Faterland. V mužském rodě se budeme zabývat vztahem k místu, odkud pocházíme a performance tak částečně bude portrétem Čech na křižovatce minulosti, současnosti a budoucnosti.

Co si myslí tvůj táta o divadle?
Vlastně nevím, budeš se ho na to muset zeptat. Třeba bude příležitost v rámci představení. ∞


Festival AKCENT: Jan Mocek – Fatherland
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
po 19. 11. 20:00


text: Pavlína Svatoňová

Jak hluboce se do nás vepisují společná historie a paměť? Jaká je cena života a co jsme ochotni obětovat? Jakým způsobem kulturní revoluce dodnes ovlivňuje čínskou současnost a život obyčejných lidí? Jak se mladí Rusové žijící v Čechách vyrovnávají s naším historickým komplexem? Co jsou tabu dneška a jak se k nim vztahujeme? Osmý ročník mezinárodního festivalu dokumentárního divadla AKCENT přináší inspirativní náhled na nejrůznější formy scénického umění, které reaguje na autentické společenské podněty a zabývá se aktuálními otázkami současnosti.

Akcent zahájí 25. října v divadle Archa představení čínského nezávislého souboru Living Dance Studio nazvané RED. Představení se zabývá estetikou a fyzickým slovníkem propagandistického baletu Rudý ženský prapor, který sloužil čínskému režimu jako nástroj ideologického boje. Mechanická paměť lidského těla je zde konfrontována s autentickými výpověďmi a osobními příběhy tanečnic, které v představení vystupovaly. Životu v totalitním systému je věnováno i následující představení Obyčejní lidé, které vzniklo v koprodukci tohoto čínského souboru a divadla Archa.

24. a 25. listopadu uvede Akcent ve spolupráci s Pražským divadelním festivalem německého jazyka oceňovanou inscenaci produkčního domu CAMPO z Gentu Five Easy Pieces. Švýcarský režisér Milo Rau pomocí biografie nejznámějšího belgického zločince, očitých svědectví a rekonstrukcí skutečných událostí stručně představuje historii Belgie a zároveň uvažuje nad možnostmi (re)prezentace lidských pocitů na jevišti. Divadelní projekt s dětmi a dospívajícími ve věku od 8 do 13 let patří k zahraničním vrcholům přehlídky.

V koprodukci s berlínským divadlem HAU a dalšími evropskými divadly se Archa podílí na dokumentárním představení berlínské skupiny andcompany&Co nazvaném Neviditelná republika (Invisible Republic). Představení se dívá na události roku 1968 z neočekávaných úhlů.

Domácí tvůrce zastoupí mladý generační soubor 11:55 se svou inscenací Pravda o 17/11 v režii Petry Tejnorové. Kolektiv tvůrců sdružený v divadle Archa uvede na Akcentu též multimediální představení Rusáci?, které vzniklo formou dialogu mezi českými a ruskými umělci žijícími v Praze. Součástí Akcentu 2018 budou také diskuze, umělecké dílny a setkání neziskových a kulturních organizací působících v oblasti migrace a integrace. ∞


Festival AKCENT
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
25. 10.—8. 12.


text: Pavlína Svatoňová

Rozhovor s Petrem Niklem – malířem, hudebníkem, fotografem, divadelníkem, plaše působícím umělcem s jemným hlasem – o jeho práci, představách a chystané inscenaci Žlutá tma, která bude mít svou premiéru 21. 9. 2018 v Divadle Archa.

Je těžké se ptát nějak duchaplně na tvorbu takto komplexní a imaginativní, takže nechci vědět, jak vás věci napadají a co znamenají. Chci se ptát, jestli si rád hrajete a s čím?
Snažím se být nástrojem a náčiním ke hře, je to pro mne způsob jak poznávat víc sama sebe a potažmo tím i okolní svět. Jak s ním rezonovat a komunikovat s ostatními účastníky světa.

Ve své inscenaci Já jsem tvůj zajíc jste se zabýval minulostí. Máte důvod se k ní znovu vrátit v nové inscenaci Žlutá tma? Nebo už se volná návaznost na „zajíce“ týká něčeho zcela jiného?
Minulost neustále prosakuje do naší přítomnosti. Nemůžeme se vyměnit a popřít svůj život. Vyvolávám si obrazy z osobních prožitků. Barevný melodram Žlutá tma se proto přímo váže na předešlý černobílý melodram Já jsem tvůj zajíc, jen se pokouší využívat jiné prostředky a jiné metafory.

Když chcete být nedílnou součástí svých inscenací, musí vám zážitek z představení něco přinášet. Co je to?
Nemusím nutně být nedílnou součástí, ale když se představení týká osobní autobio­grafické výpovědi, je to na mě. Pro mě je každé vystoupení ze sebe svátkem setkání a spoluprožívání hodinového plutí časem.

Máte vždycky jasnou představu, co sdělujete a jak, nebo se nebráníte nahodilosti a improvizaci?
Celý život je náhoda, nemůžu se jí vyhýbat ani v divadle, naopak chci, aby se děly i pro mě nečekané věci, proto musím mít hru maximálně otevřenu přítomnosti, i když vzhledem k souhře s dalšími je předem domluvena určitá kostra. Hraju-li ale zcela sám, není ani předjímající představa třeba. Vytváří se sama v průběhu hry, pokud k ní mám důvěru. Kdybych tomuto principu tvoření nedůvěřoval, nemělo by smysl hrát.

V anotaci na inscenaci Žlutá tma se píše: „Lze polapit světlo? Prošlý čas nelze potkat. Slunce však stále svítí, a když září, budí minulost.“ Něco jako by vám prokluzovalo mezi prsty a vy se toho i tak nechcete pustit. Co hledáte a snažíte se zachytit?
Anotace začíná větou: „Kdo se moc ptá, moc se dozví.“ Líbí se mi malovat nenamalovatelné, sdělovat nesdělitelné a hrát vlastně nehratelné. Sám jsem ve fázi, kdy pořád hledám text, pořád ho měním a zřejmě budu měnit při každém dalším hraní. ∞

Úchvatný let kolem Zeměkoule, zážitek mimo dosah zemské gravitace a divadlo v unikátním prostředí planetária s 360° projekcí. To vše nabídne představení The Tip of the Tongue.

Výjimečný divadelní zážitek slibuje premiérové uvedení inscenace The Tip of the Tongue (Mám to na jazyku). Vlámský spisovatel a dramatik Pieter De Buysser vytvořil show pro budovu planetária. Na pozvání Divadla Archa tak máte jedinečnou příležitost v atraktivním prostředí pražského planetária v Bubenči zažít kosmologický příběh o přenosných zrcadlech částic, kosmických vírech, černých dírách a hvězdných systémech, stejně jako o Raymondu a Grace. Unikátní spojení divadelního představení a 360° projekce v kopuli Pražského planetária v Královské oboře v Praze 7 nabídne zážitek mimo dosah zemské gravitace.

Příběh sám překonává výraznou časo­prostorovou křivku. Tou prochází třeba holčička, kterou už mesiáš unavuje, nebo ztracený detektiv, jehož už nikdo nehledá. Napětí postupně narůstá díky přenosnému urychlovači částic, vírům v Jihočínském moři, tuctu mlhovinových spirál a majestátní černé díře. Všechny prvky téhle planetární show – ač zcela vybájené – totiž přesto odrážejí současnou politickou a vědeckou realitu. Doporučujeme kosmopolitům, průkopníkům nové vize světa i nacionalistům. Uváděno v angličtině s českými titulky. Více informací a vstupenky na www.archatheatre.cz a www.goout.cz. º


Pieter De Buysser / The Tip of the Tongue (Mám to na jazyku)
Pražské planetárium (Královská obora 233, Praha 7)
st 18. 4. a čt 19. 4. 19:00


text: Pavlína Svatoňová

Společný projekt Divadla Archa a nezávislého divadla Living Dance Studio z Pekingu kombinuje principy dokumentárního divadla a tance. Inscenace Obyčejní lidé porovnává reálné příběhy lidí žijících v Čechách a v Číně a sleduje důležité mezníky v historii obou zemí.

Nedílnou součástí představení je živý interaktivní videomapping, světelný design a hudba. Náš rozhovor vznikl u příležitosti listopadového hostování Living Dance Studia v Praze. Tři otázky směřují na autorky inscenace Obyčejní lidé – Janu Svobodovou a Wen Hui.

Sbíráte materiál terénním způsobem, dotazujete se na zkušenosti obyčejných lidí. Kdo je pro vás obyčejný člověk?
WH: Já jsem podle mě obyčejný člověk. Všichni jsou obyčejní lidé. Nikdo není zvláštní, dokonce ani funkcionář ne. Každý je obyčejný člověk, všichni jsme stejní, jsme si rovni.

JS: Ano, souhlasím, všichni jsme obyčejní. To bylo východisko, když jsme se rozhodli vytvořit společně představení. Rozhodujícím okamžikem byla cesta našeho prezidenta do Číny, kde vystupoval ve jménu „obyčejných“ Čechů. Když se řekne „obyčejný člověk“, myslí se tím, že je nezajímavý nebo zkrátka průměrný. Obyčejný neznamená nezajímavý. V našem představení se zbýváme tématem obyčejných přání, obyčejných strachů, obyčejných zklamání. Jedním z obyčejných přání je být svobodný, žít ve svobodném světě. Nebýt trestán systémem.

JS: Vytvořili jsme skupinu, na kterou když se podíváte, tak se ptáte, jak je možné, že spolu její členové mohou fungovat na jevišti. Máme tam například dvaasedmdesátiletého českého dělníka vedle dívky z vesnice v čínských horách.

Surrealismus a magie versus dokumentární styl, který dbá na autenticitu – jak v těchto intencích společně vytváříte příběh?
WH: Samy se nenazýváme dokumenta­ristkami, ale lidé nám tak říkají a hovoří se o nás jako o tvůrcích dokumentárního divadla. Já jsem nevěděla, co to znamená. Jak jsme již říkaly, nezajímá nás dělat krásné divadlo s ladnými pohyby, soustředíme se na společnost, historii, sociální otázky a společenské jevy.

JS: Zdrojem práce naší skupiny je svět kolem nás. Vše, co používáme na jevišti, jsme našli kolem sebe v divadle – kontejnery na světla, mixážní pulty, dvě bezpečnostní zábrany. Hudební design Jana Buriana velmi často vychází z reálných zvuků. Pracujeme s autentickými texty, které vznikly formou vzájemných rozhovorů. Záleží nám na ukotvení ve skutečných událostech a společenských jevech. Na základě toho pak rozvíjíme imaginární scénický obraz. Všichni pracujeme současně, necháváme se navzájem inspirovat. Je to jako společně dýchat. º


Fyzická paměť a společnost – Taneční dílna s Wen Hui
Studio Divadla Archa (Zlatnická 8, Praha 1)
so 4. 11. 10:00—13:00

Obyčejní lidé
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
so 18. 11., út 21. 11., st 22. 11., čt 23. 11. 20:00


autorka: Pavlína Svatoňová

Při představování projektu Afterparty jste v Arše loni přímo na pódiu rozbil několik vajíček, což některé lidi naštvalo. To je docela slibný začátek. Co nás čeká dál?
Chtěl jsem vytvořit hru pro dva hráče, kteří zjišťují, že se ocitli uprostřed zmatku, osobních krizí, světových krizí, globálních krizí. Ponořují se až na dno a ze dna se vynořuje něco nového. To je Afterparty. Vlastně je to afterparty v pravém slova smyslu. Je to jako afterparty po Havlově Zahradní slavnosti… nebo po nějakém jiném večírku. Afterparty je oslavou konce starých politických rituálů a předehrou k něčemu novému.

Afterparty je divadelní hra, a tak má úplně jiný kontext; přímé politické významy živému uměleckému dílu překážejí. Celá hra je ovšem plná odřezků politických střetů a ideologií. Chtěl jsem se vymanit z rituálů politických blábolů a čelit problémům přímo, jasně, čistě. Zároveň používám hry, hrátky, lži, podvody, krásu, poezii, velmi lidské pocity, porozumění a nedorozumění.

V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že psaní pro vás znamená vytváření prostoru. Jaké prostory tu chcete otevřít?
Postavy Fanny Racine a Jana Ptáčka otevírají nový prostor pro vzdor, do nějž oni sami ještě nikdy nevstoupili. Všechno nové se ale taky dá brát s rezervou: s velkou, starou rezervou pradávných divadelních forem, které nikdy nebyly moderní a ani moderní být nechtěly, protože toužily být spíš komunální než moderní. V tradicích křesťanského, taoistického nebo chasidského vyprávění není novost sama o sobě hodnotou. Je pouze nástrojem k vyvolání změny paradigmatu tak, aby odpovídalo současnému vědění a myšlení.

Řeč politiky a lidská politická představivost byla ritualizována. Rituálem myslím opakování: opakování, které opakuje samo sebe a tím stvrzuje současný stav věcí, existující řád. To má svůj smysl, protože spousta věcí je dobrých a stojí za to je zachovávat. Samotný rituál ale nestačí. Potřebujeme i hru. Hrou se rituál otevírá, přijímá nové prvky a mění své hranice. A cílem mojí hry je právě objevování těch hranic.

Takže když mluvíte o Afterparty jako o popsongu, jak to má fungovat?
Pro mne je důležitá nadčasovost. Čím dál víc si uvědomuji, že dobré umělecké dílo je nadčasový plod své doby: stoprocentně stvořené svojí dobou, ale přitom nadčasové. Je nezbytné být napojený na dějiny umění, na dějiny, které žijeme; musíte se do těch dějin zapsat, jinak nic neznamenáte. Vaše dílo odlétne jako pírko. Každý den o umění čtu, žiji ho, vztahuji se k němu, komunikuji s ním. Žiji s Dürerem i s fotkami Juergena Tellera… Se všemi.

Obsahuje vaše hra Afterparty jakousi krabičku poslední záchrany v postpravdivé společnosti?
Ano, Havlova snaha o „život v pravdě“ se dá brát jako KPZtka pro postpravdivou společnost. Fakta existují a musí se respektovat. Také ale existuje poetika. Umění, estetika, emoce, osobní prožitky. My musíme pravdu a fakta hájit, protože jsou dnes pod opravdu silným tlakem, útočí se na ně ze všech stran. Havlův pojem „život v pravdě“ se mi moc líbí. Jde přitom o něco jiného než o uchopení pravdy.

Mě zajímá, co znamená skutečně žít v pravdě. V demokracii na to můžeme dostat tolik odpovědí, kolika lidí se zeptáme. S těmito odlišnostmi se musíme učit žít. Život v pravdě znamená pro muslima něco jiného než pro ateistu, přesto spolu ale musíme žít a respektovat, že v pravdě žijí oba dva. Život v pravdě je duchovní cvičení. I lidi jako já, pro které je duchovno něco jako legrační bajka, představení vybízí ke starodávnému duchovnímu cvičení. Je to taková hra: nasaď si knír a vyzkoušej si rituál života v pravdě.

Změní se tím něco?
Jistě. Když se vám podaří žít v pravdě, napřed to prožíváte jako šok, katarzi. Je v tom i bolest. Objevíte něco ze sebe sama. I když je to pozitivní, něco, co jste dříve nedělala a teď musíte začít, stejně je to bolestivý zážitek, jako když vám roste nové křídlo. Jako obraz Albrechta Dürera, zlomené Křídlo mandelíka, který podle mě létá dodnes. Je v tom všechno – bolest i krása. ∞


Pieter De Buysser: Afterparty / The After Party
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
premiéra st 22. 3. 20:00 • další reprízy čt 23. 3., pá 24. 3. 20.00 • 290 Kč


autor: Pavlína Svatoňová

Pro dokumentární divadlo je důležitá práce s reálnými zdroji. Takovým zdrojem může být historická událost, společenský problém, autentická přítomnost „experta všedního dne“ na jevišti či reálný společensko-politický kontext. Program letošního 7. ročníku mezinárodního festivalu dokumentárního divadla AKCENT zahrnuje všechny tyto inspirační zdroje.

Představení In Spite of Wishing and Wanting vzniklo ze spolupráce vlámského choreografa Wima Vandekeybuse a hudebníka Davida Byrnea. Choreografie v době svého uvedení v roce 1999 vyvolala obrovský rozruch. Vandekeybus tehdy poprvé vytvořil představení v čistě mužském obsazení. „Wishing and Wanting je hodně o základních lidských touhách. Ty jsou stejně jako strach hybným motorem našich činů,“ říká v rozhovoru po premiérovém uvedení letošního remaku Vandekeybus. „Je pravda, že zde naleznete podivné náhody, které nesou prvky reality, znepokojující obrazy, nehody, obavy. Žijeme ve strachu. Strach je přítomen v každém detailu naší každodennosti,“ doplňuje Vandekeybus ke zvláštní rezonanci, kterou jeho choreografie v současném kontextu evokuje.

Členové britské skupiny Forced Entertainment pod vedením Tima Etchellse v Praze uvedou inscenaci Notebook na základě románu Agoty Kristof Velký sešit. Co má společného scénická adaptace románu s dokumentárním divadlem? Příběh dvou chlapců, kteří mají být ochráněni před hrůzami války, ale nejsou chráněni před vlastní krutostí, vyjadřuje základní a prostupující téma letošního Akcentu: kde se rodí zlo?

Více než rok tým Divadla Archa zkoumal malé americké město, ve kterém se kdysi usídlili Češi. Kde se nachází hranice mezi lpěním na svých vlastních kořenech a ochotou pochopit kulturní dědictví souseda ze zcela jiného konce světa? Představení New Bohemia je více o nás o Češích, kteří žijeme v současnosti tady, než o těch, kteří pečou kolaches s romantickou představou o ztraceném království.

V představení Made in Macau 2.0 dokazují mladí tvůrci Teng Teng Lam a Kevin Chio, jak v jejich zemi pod nadvládou komunistické Číny postupně mizí kulturní i morální hodnoty. Spielraum Kollektiv hledá v inscenaci Busking UN/LIMITED hranice svobody projevu na příkladu pouličních umělců. Umělci ze Státního divadla z Karlsruhe si položili otázku, proč jejich předchůdci za Třetí říše přijali jako normu mizení svých židovských kolegů. Ukrajinka Olya Mykhailiuk se ptá po příčinách nenávisti mezi obyčejnými lidmi ve své zemi.

„Některé inscenace ukazují zrození zla explicitně, v jiných jej můžeme vidět pouze v zárodku. Důležité je, že bez pojmenování jeho podob, bez hledání míst a příčin jeho zrození se mu nemůžeme postavit. V době, kdy pravda přestává být respektovanou hodnotou, je třeba do boje proti zlu postavit zbraně imaginace, metafory a humoru. K tomu slouží Akcent,“ uzavírá ředitelka festivalu Jana Svobodová. ∞


Mezinárodní festival dokumentárního divadla AKCENT
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
10.—27. 11.


autor: Pavlína Svatoňová

Divadlo Archa se stane další scénou oblíbeného festivalu nového cirkusu a divadla Letní Letná. O tom, že Letná končí Na Poříčí se letos můžete přesvědčit na konci srpna.

Mezinárodní team divadla KREPSKO uvede v divadle Archa v pražské premiéře představení Edgar’s Echo, inspirované životem a dílem Lewise Carrolla (Charlese Dodgsona). KREPSKO trumfuje vlastní říší divů s nádechem noční můry. Vše je jinak, než se zdálo.

Mezinárodní divadelní skupina KREPSKO vznikla v roce 2001. Z odvážných improvizací vytvořili vlastní jedinečný divadelní jazyk, který používá prvky cirkusu a loutkového divadla ke sdělení silného příběhu. Divadlo KREPSKO není na festivalu Letní Letná žádným nováčkem, v minulých letech zde uvedlo svá úspěšná představení Nejmenší žena na světě, Mad Cup of Tea, Alma&Amanda, Dronte a další. º


Divadlo KREPSKO – Edgar’s Echo
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
25.—28. 8. 20:00 • 280 Kč
režie Linnea Happonen (FIN), hrají Kristina Dementeva (BY), Juho Sarno (FIN), Katrine Weigelt Nielsen (DK), Pau Zabaleta i Llauger (ES/CT), Jiří Zeman (CZ)


autor: Pavlína Svatoňová

Vezměte texty Nicka Cavea, trochu je řízněte poetikou Glena Hansarda a cynismem Dylana Morana, přidejte hudbu od Duka Speciala a pak zaúkolujte Borise Hybnera, aby z toho udělal show ve stylu Emilie Autumn jako poctu Edith Piaf. Zhruba něco takového jsou The Tiger Lillies.

Koncem dubna se po Praze objevily plakáty, lákající do Archy na koncert The Tiger Lillies. Dominantou plakátu byl černobílý klaun v buřince; netvářil se však rozjásaně, spíš velice dramaticky. Ostatně, klauni už dávno, minimálně od dob Kingovy knihy To, nejsou nic veselého. A veselé nejsou ani postavy téhle londýnské kapely.

To ale ani v nejmenším neznamená, že nejsou zábavní. Naopak, předvádí nevídanou show. Frontman Martyn Jacques hned v prvních okamžicích zaujme svým podivně zabarveným, až eunušským zpěvem. Ten se poslouchán ze záznamu může už po několika minutách stát protivným, ale na živém koncertě povzbuzuje soustředění a nenechává posluchače ani chvíli oddechnout. Jacques navíc podává obdivuhodný výkon: přes takto zdeformovaný projev je jeho pěvecký styl velice profesionální.

Balady a romance
Jen je škoda, že kvůli specifickému zpěvu často není rozumět slovům písní. Soudě z toho mála, co jsem postřehl, jsou texty důležité; atmosféra koncertu by měla sloužit spíše jako podklad k příběhům, ne jako to nejhlavnější. Songy The Tiger Lillies, jež zazněly v Arše, byly převážně odrhovačky, zrozené v londýnských stokách. Heroin, kokain, gin. Vraždy. Děvky. Zkrátka typické atributy podsvětí.

Vizuální a hudební provedení koncertu tomu dost odpovídá. Kromě dýmostroje a světel je vrcholem techniky theremin, jinak je všechno minimalistické, úsporné. Žádné cirkusové pozlátko, spíše romantická ošoupanost. A velká dávka divnosti (navrch k celkové obdivuhodnosti). Nedaří se mi nalézt český výraz; angličtina má trefné slůvko cheap. Show The Tiger Lillies působí levně co do výroby, ale rozhodně ne co se produkce týče.

Šanson, šraml & show
Martynu Jacquesovi sekundují Adrian Stout a Jonas Golland; ten první na basu, pilu a zmiňovaný theremin, ten druhý na perkuse. Oba rovněž v klaunském, neméně děsiví a o nic méně zábavní než zpěvák. Nejlépe kapela zní, když se spojí vokály všech tří, když k Jasquesovu podivnému, vysoko položenému zpěvu přidají jeho pobočníci své dva hlubší hlasy. Pokud vás dosud atmosféra koncertu i příběhy písní nechávaly chladnými, tenhle takřka geniální souzvuk vám spolehlivě přivodí mrazení v zádech. ∞


Koncert The Tiger Lillies se uskutečnil 8. 5. v Divadle Archa.

Sestry Sierra a Bianca Casady zahájily svoji společnou hudební dráhu po znovushledání v roce 2003. V koupelně Sieřina pařížského bytu tehdy vznikla jejich debutová deska La Maison de Mon Rêve. Lo-fi akustická nahrávka doplněná o zvuky digitálních hraček patří k milníkům freakfolkové vlny. K snově surrealistickým náladám a akustickému výrazu se CocoRosie vrací i na své šesté desce Heartache City, kterou představí na svém pražském koncertě v Divadle Archa.

CocoRosie obratně splétají své „divnofolkové“ melodie z akustických nástrojů (klavír, harfa, akustická kytara) doplněných o ruchy, zvuky digitálních hraček a své odlišně zbarvené hlasy. Jejich křehce snové skladby se syrovými a surrealistickými texty nesou prvky folku, jazzu, elektroniky, hiphopu i opery. Mistryně znepokojivých kontrastů prosluly i živými vystoupeními. Jejich koncerty jsou mnohosmyslovou záležitostí přirozeně kombinující různé vizuální a zvukové narativy. Přesvědčit se můžete 16. května v Arše. º


CocoRosie – Heartbreak City
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
po 16. 5. 20:00 • 490 Kč


autor: Pavlína Svatoňová

Praha je jedním z nejoblíbenějších měst pouličních umělců – buskerů. Za poslední čtyři roky neregulované svobody se metropole stala Mekkou pouličního umění.

Jaká je budoucnost pražského buskingu po schválení nové kontroverzní vyhlášky? Bude klid? Nahradí buskery reproduktory obchodů a barů?

V představení BUSKING UN/LIMITED divadelní skupiny Spielraum Kollektiv vás příběhem pouličního umění provedou hudební hvězdy pražských ulic. Poznáte jejich vzpomínky, realitu, sny i obavy a nahlédnete do nepsaných pravidel ulice. Na základě autentických příběhů vznikla dokumentární divadelní inscenace, která vás vtáhne do hry o svobodě, umění a komerci. º


Spielraum Kollektiv: BUSKING UN/LIMITED
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
po 4. 4., po 2. 5., čt 5. 5. 20:00 • 150 Kč


autor: Pavlína Svatoňová

Vosto5 představením Kolonizace v divadle Archa prozkoumává nové možnosti svých předcházejících nápadů – inspirace komiksem a hry mezi diváky. Velice efektní představení trochu kazí slabší příběh, ale ve výsledku to moc nevadí. Rozhodně je na co koukat!

Poslední inscenace souboru Vosto5 měla veliký úspěch. Původní plán, že bude Dechovka jednorázový projekt s velmi omezeným počtem repríz, nevyšel a představení se hraje dodnes. Diváky na Dechovku jistě táhne mimo jiné nezvyklý koncept – v Baráčnické rychtě můžete být nejen svědky, ale i účastníky příběhu o zakládání sokolovny, poválečném odsunu Němců a politických soubojích o pomník padlým.

I nové představení, nazvané Kolonizace, je svým způsobem site-specific; využívá především bohatých technických možností a prostorové variability divadla Archa. Diváci u vstupu dostanou sluchátka a stojíce na parketu se ocitnou v jakémsi obřím kosmickém inkubátoru. Do něj se čirou náhodou provrtá tým vesmírných těžařů, aby ho – odvážně a poněkud bláhově – prozkoumali. Co objeví a jak to dopadne, není ve výsledku důležité. Otázkou zůstává, jestli je relativní banalita děje záměr, nebo problém, totiž jestli není příběh příliš překryt formou.

Ta je totiž opravdu vybroušená. Díky sluchátkům vás zvuk (sound designérem představení je Martin Tvrdý, možná známější jako Bonus) vtáhne přímo doprostřed dění, světelné efekty Tomáše Morávka můžete takřka ohmatávat (protože světlo samo si na vás určitě alespoň jednou sáhne). Dotknout se ostatně, máte-li odvahu, můžete takřka všeho, včetně herců samotných, respektive jejich skafandrů (ty jsou, mimochodem, na první pohled profesionální, při důkladnějším prozkoumání navíc velice vtipné). Po počátečním ohledávání útrob kosmického megavejce totiž průzkumníci sestoupí z rampy divadla do kotle mezi diváky a zbytek představení se odehrává převážně zde.

V Dechovce navíc každého jednoho diváka účinkující přímo zapojí do děje, i kdyby jen tím, že mu hostinská donese půllitr piva. Vesmírní inženýři ale diváky ignorují, prochází špalíry, které publikum vytváří za cenu několikerého šlápnutí na nohu, a tváří se, jako by byli v obrovském prázdném prostoru. Je škoda, že se autorskému triu Havelka-Prokop-Cihlář nepodařilo příběh vymyslet tak, aby využili obrovský potenciál nápaditého a skvěle vyrobeného scénického tvaru.

Vzpoura oslněných mozků
Neubránil jsem se srovnávání s Dechovkou, musím tedy připomenout ještě jednu inscenaci souboru Vosto5, totiž Péráka. Stejně jako ona totiž i Kolonizace čerpá svůj námět ze starého českého komiksu; tentokrát je to Vzpoura mozků, která vycházela na konci sedmdesátých let v časopise ABC. Jména hrdinů k ní odkazují zřetelně, příběh inscenace jen okrajově, hlavní myšlenku ale mají shodnou: přemítají o schopnostech a omezeních člověka v konfrontaci s jiným druhem inteligence – inteligence organismů na bázi křemíku, počítačů a robotů. Uvažují o možnostech poznání a také o hranicích, které by člověk ve svém vlastním zájmu možná neměl překračovat.

Tedy – Vzpoura mozků takto rozhodně přemýšlí. Kolonizace by se jí možná ráda alespoň přiblížila, ale, jak už jsem psal, příběh a jakékoliv myšlenky divákovi trochu unikají, je totiž zahlcen efektním provedením. Možná to byl záměr; já ale od divadla čekám především příběh a až pak podívanou. Kolonizace tak zůstává jen scénickou pornografií, kterou rozhodně stojí za to navštívit, ale nesmíte čekat zážitek přespříliš intelektuální. ∞


Vosto5: Kolonizace
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
premiéra 1. 2., nejbližší reprízy ne 5. 6., po 6. 6., út 7. 6.

Vlámský soubor Ultima Vez uvede v únoru na pozvání Divadla Archa v Praze svoji novou inscenaci „Speak low if you speak love …“. Choreograf Wim Vandekeybus v této novince předkládá mistrnou analýzu lásky, včetně jejích temných a destruktivních účinků. Tam, kde je obtížné o lásce hovořit s pomocí slov, promlouvá Ultima Vez skrze fyzicky výrazný tanec s živou hudbou Maura Pawlowského a zpěvem charismatické jihoafrické zpěvačky Tutu Puoane.

Staňte se na chvíli hlavními hrdiny událostí revolučního roku 1989, vstupte do rolí aktérů demonstrace na Václavském náměstí a podnikněte cestu do minulosti.

V rámci mezinárodního festivalu dokumentárního divadla AKCENT a letošní Noci divadel vám tento trip umožní Konkurz na revoluci. Autorky této multimediální rekonstrukce, argentinské divadelní režisérky Loly Arias jsme se zeptali na následující.

Jak vlastně vznikla myšlenka nastudovat si a pokusit se znovu oživit události malé středoevropské země, jako je Česko?
V zásadě ráda zkoumám vztah mezi minulostí a přítomností. V případě Česka mě velice zaujal fakt, že s revolucí bylo úzce spjato divadlo. Byli to lidé z divadel, kteří se jako první přidali ke studentům a začali nahlas vyjadřovat svůj nesouhlas. Přišlo mi velice zajímavé, že Havel byl dramatik, člověk úzce spjatý s divadlem.

Proč jste si v českém případě vybrala zrovna datum 21. listopadu?
Revoluce začala 17. listopadu a všechny následující dny jsou ve skutečnosti zajímavé. My jsme si zvolili den, kdy se události daly opravdu do pohybu. Je to také první den, kdy se na veřejnosti poprvé objeví nová postava revoluce – Václav Havel. V ten den se začíná rodit otázka, kdo bude novým představitelem této změny.

Jaké reakce od českého publika očekáváte?
Netuším, to uvidíme 21. listopadu. Očekáváme rozdílné reakce, to je de facto i cílem celého projektu – představit rozdílné pohledy na minulost. Hlavními hrdiny Konkurzu na revoluci budou samotní diváci, to oni budou rekonstruovat svoji nedávnou minulost. Mohou přicházet a zase odcházet, jak se jim zlíbí, nebude zde pevný začátek ani konec. Poprvé tuto performance spustíme v den premiéry, nic nebudeme mít předzkoušené, takže ani já netuším, co se na pódiu bude dít. Nikoho nebudeme vybírat, všechno budou mít ve svých rukou diváci, oni budou tvořit příběh, vztah mezi minulostí a současností. My je budeme jen trochu usměrňovat.

Budete mít pro aktivní diváky připravené nějaké převleky?
Ano, budeme mít připravené kostýmy, paruky, texty, fotografie, všechno. ∞


Lola Arias: Konkurz na revoluci (Audition for the Revolution) – Festival Akcent a Noc divadel 2015
Divadlo Archa (Na Poříčí 26, Praha 1)
so 21. 11. 17:00—22:00 • vstup zdarma


autor: Ondřej Nekola