Poslední inscenace Divadla Continuo s názvem Cracks je pohybovou jednohubkou, která nemá myšlenku ani pointu a působí jako spánková paralýza.

Když Divadlo Continuo oznámilo premiéru nové inscenace, očekávání byla tradičně vysoká. Tento ansámbl, jenž si za tři desetiletí existence vybudoval v českém prostředí (s různým hereckým obsazením) mimořádně stabilní pozici, bývá oceňován pro svou fyzickou preciznost, výtvarné nápady, intuitivní poetiku a schopnost vtáhnout diváka do rituální jízdy na hraně reality a snu. Fyzický výkon performerů je také tentokrát profesionální a přesný, hudební složka Anny Luňákové a Jakuba Štourače přirozeně podporuje rytmus představení. Divák tak dostává vizuálně i pohybově kvalitní zážitek, který je esteticky jednotný a řemeslně velmi dobře vypracovaný. Celkové vyznění inscenace Cracks však bohužel zůstává krajinou bez příběhu.

Když se fyzické divadlo tříští o vlastní limity

Samotná inscenace se otevřela typickou continuovskou energií: hutná práce těla, přesné rytmy, pulzující organická akce, práce s maskou. Herci opětovně dokázali to, co umí nejlépe – vést dialog tělem, nikoli slovem. Série fyzických obrazů však připomíná spíš geologický proces než divadelní vyprávění: vrstvy, tlak, trhliny, obnažování struktur. Obraz za obrazem se na jevišti střídaly fragmenty vztahů, náznaky lidského zápasu i momenty smíření, ale vždy se vracela stejná energie, stejný rytmus, stejná amplituda. Opakování stejných obrazů má být symbolem tíhy každodennosti. Působí však jako obraz myšlení člověka, který trpí úzkostnou poruchou a overthinking zblázněním. Vyznění je chladné a smutné.

A právě v tom se objevuje největší slabina Cracks. Přes všechnu technickou bravuru soubor tentokrát nenabídl výraznější dramaturgickou linku, která by jednotlivé sekvence spojila do silnějšího oblouku. Výsledkem je monotónnost, která začala vynikat už po první třetině představení. Divák měl místy pocit, že se ocitl v esteticky krásné, ale stále se opakující smyčce – jako by Continuo sáhlo po svém osvědčeném rejstříku, aniž by riskovalo nový, neprobádaný krok.

Trhliny v dokonalosti, které Continuo nechtěně odhaluje

Cracks se proti očekávání neodehrává v opuštěné továrně, stodole či krajině – jak je pro Continuo typické – ale v klasickém divadelním prostoru, v takzvaném blackboxu, který známe z menších divadel. Už tato volba naznačovala, že soubor chce opět ověřit, jak jeho jazyk funguje v tradičním prostoru s přesně definovanou hranicí mezi „jevištěm“ a „hledištěm“.

Scénografie Heleny Štouračové přichází s okouzlujícím nápadem střídat scény v rychlém tempu pomocí vysunování a vracení kratších opon, kterých je na scéně umístěno několik a které plní funkci filmové klapky. Herci jsou za nimi vždy připraveni a spouští svůj taneční obraz ve chvíli odhalení opony. Velmi artistně se zde střídá v rychlém sledu jeden obraz za druhým a celá kompozice působí svižně a hravě.

Význam existence Divadla Continuo pro jižní Čechy a pro celou ČR je nezměrný. Jejich přínos není jen na poli autorského avantgardního divadla, ale i v jejich schopnosti spolupráce s jinými subjekty, jsou svého druhu divadelní kotvou regionu, jak umělecky, tak pedagogicky. Zabývají se dlouhodobě prací s místní komunitou, podílí se na workshopech a mezinárodních rezidencích. Jejich inscenace zanechávají v českém prostředí výraznou stopu experimentálního uměleckého vyjádření.

Cracks však mezi těmito inscenacemi působí spíše jako návrat k čisté fyzické formě bez většího obsahového rizika. V chybějícím programu se divák mohl dočíst alespoň, které básně Sylvie Plath, Vladimíry Čerepkové, Antonina Artauda či T. S. Eliota autory inspirovaly k této realizaci. Program však nestihli vytvořit, jak se nám vyjádřil principál Pavel Štourač. Inscenací Cracks nám Continuo připomíná, že dramaturg není v divadle zbytečná osoba.

Continuo mezi poezií a únavou

Ačkoliv je Cracks řemeslně precizní a některé momenty doslova mrazivé, především díky výjimečné práci performerů a performerek Kateřiny Šobáňové, Ivana Vanka, Američana Matthewa Wilkse a španělských tanečnic Granady Gallego a Nur Giménez Villarroya, představení jako celek působí dojmem, že se soubor ocitl na prahu vlastního stínu, který zatím odmítl překročit. Po letech, kdy Continuo určovalo směr výtvarně-fyzického site-specific divadla v Česku, by možná stálo za to promýšlet, kam dál. Cracks je kvalitní, ale nepřináší novou otázku, nový impulz, nové riziko. V době, kdy fyzické a taneční divadlo prochází výraznými posuny, by bylo inspirativní vidět Continuo opět překvapovat – nikoli jen svou dovedností, ale i odvahou měnit sebe samo.

Cracks
Švestkový dvůr (Malovice)
psáno z premiéry 8. 11. 2025

Osm večerů, osm představení po osmi minutách, to je 22. ročník mezinárodního site-specific projektu pohybového Divadla Continuo. Na vzniku inscenace se podílelo osm mladých režisérů z různých koutů Evropy. Tématem letošního projektu s názvem 8 byly události 20. století, které se odehrály v letopočtech s osmičkou na konci a jsou zaznamenané na rozhlasových či jiných nahrávkách. Právě audionahrávky byly výchozím materiálem pro práci s pohybem.

Těla jako superorganismus. Třicet lidí v hale a každý musí být napojen na ty ostatní, jeden zrychlí krok a ty v tu chvíli běžíš s ním. Ve spodní části břicha máš centrum, ze kterého vychází veškerý tvůj pohyb. I když ležíš, tvé centrum je aktivní, aby ses mohl kdykoliv s lehkostí zvednout. Každý pohyb má důvod a motivaci. Pohyb se neztrácí, impulz projde celým tělem a může se ti vrátit. Vzniká zde cosi efemérního, co je součástí divadelní scény. Žádný scénář. Tomu předchází fyzická čtrnáctidenní příprava. Smysl se permanentně mění, všechno musí fungovat a nic se nedá vymyslet. Hledáš principy. Find the end – zaznívá na konci improvizace. Pohyb není ilustrací jazyka. Pohyb je jazyk, skrze který se komunikuje divákovi základní emoční situace a fyzický konflikt divadelní situace.

Osm vrcholů a osm stran reagujících na svůj dotyk
Oktagonální konstrukce na poli jako prostor akce. Oktagon jako půdorys prvních vězeňských komplexů. Prostor, ve kterém se odehrálo století. Prolog: Osm nahých lidí se vrací pozpátku do jednoho bodu, kde všechno začíná od začátku. Začínáme na dvou místech paralelně, v roce 1968, kdy byl zavražděn Martin Luther King, a 1978, kdy byl zavražděn lídr křesťansko-demokratické strany a italský premiér Aldo Moro. První datum zpracoval Lucas Ubach, španělský režisér, a druhé Sara Bocchini s Angelou Monaco, dvě italské režisérky. Jak se tyto dvě události dotýkají sebe navzájem? Pohyb se nedá přeložit. Akcentování individuální chyby v systému. Vícehlasá dekonstrukce fenoménu lidských práv. Na jedné straně suverénnost a na straně druhé minimální prostředky, pohybujeme se na vahách, kde nefunguje síla gravitace.

Následují souběžně třikrát tři akce. Prvním vrcholem je klonování. V roce 1998 byl v USA vytvořen první hybridní klon člověka a zvířete – krávy. Zní to trochu jako archetypální příběh o Minotaurovi. Mladá polská režisérka Aga Blaszczak vnesla do prostoru alternativní loutkářský přístup kombinující anatomii lidského těla a loutky. Druhým vrcholem trojúhelníku je rok 1938, což je rok objevení nejznámější psychedelické látky zvané LSD Albertem Hofmannem. Toto téma si vybral Marek Slováček, mladý český režisér. Psychedelika jako třetí mozková revoluce? Zamyšlení nad způsobem, kterým využíváme nástroj naší imaginace a jeho možnosti. Třetím vrcholem je taktéž rok 1938, kdy byla na rozhlasové stanici CBS odvysílána hra Orsona Wellse Válka světů, kterou zpracoval mladý český dramaturg Otto Kauppinen. Mezi obyvateli USA vyvolala paniku, protože mnozí věřili, že jde o skutečnou reportáž o útoku mimozemšťanů. Alienace současné společnosti vyjádřená skrz pohyb, v níž se odhaluje prázdnota obrazů, které o sobě vytváříme, a nepravd, kterým věříme.

Předposlední kóje oktagonu hostila německého režiséra Felixe Baumanna a pomocného režiséra Jakuba Štourače. Toto duo se zaměřilo na příběh Onody Hira, japonského vojáka, ke kterému se neváže jen jedna osmička, ale rovnou tři, a to roky 1948, 1958, 1968, kdy bojoval na Filipínách ve své vlastní druhé světové válce. V roce 1945 totiž neuvěřil zprávám o kapitulaci Japonska v domnění, že jde o nepřátelskou propagandu. Baumannova osmiminutová hra je zdařilým divadelním kouskem vycházejícím z tradice Tadeusze Kantora využívající fyzikálních prvků mrtvého divadla. Hra opět neilustruje Onodův příběh, ale zabývá se fenoménem „zapomenutých“ vojáků.

Černý vzduch
Poslední trojkou, a to roky 1948, 1968, 2018, se zabývala scénografka Lenka Řezníčková. Zpracovávala téma vměšování se Ruska do české a československé politiky. Autorka se inspirovala dokumentem No Place for Fools Olega Mavromatiho. Vizuální pásmo obrazů reflektujících naše vnímání historie v reálném čase.

Představení 8 je epilogem minulého století. Co znamená tělo? Minulost uniká skrze zavřené dveře. V ruinách pod podlahou. Vaše nahé tělo je pohřbeno na poli. Co má vaše tělo teď? Černý vzduch. Hvězdy jsou skryty za zrcadlovou podlahou a ta zmizí za odraženým světlem. Vnímání je vzdálenost v uzavřeném prostoru. Vaše představivost je zrušena opakem a každá možnost se ukázala být nepravděpodobnou. Je to teď vaše tělo? ∞


text: Elena Pecenová

Ztracené předměty a zakopané vzpomínky. Písek, hlína, prach a pomíjivost materiálního světa. Co po člověku zbyde po smrti? Odpověď na tuto otázku hledali účastníci workshopu pořádaného divadlem Continuo.

Letní projekt, jak Divadlo Continuo nazývá třítýdenní workshop s veřejným výstupem, už patří k pravidelným prázdninovým událostem, na které se sjíždějí diváci z celé republiky. Výchozí situace je každý rok stejná: divadelní tým se dvěma desítkami nadšených účastníků z různých koutů světa pod vedením zkušeného režiséra a principála souboru Pavla Štourače obsadí na měsíc a půl vybraný prostor, aby jej vytrhly z normálu a přetvořily v jiný svět.

Několik let projekt takto obýval zámek Kratochvíle. Později se přesouval z místa na místo, vždy ovšem v okolí statku v jižních Čechách s poetickým názvem Švestkový dvůr, kde soubor celoročně žije téměř až komunitním způsobem. Letní projekt již cestoval vlakem z Malovic do Netolic, roztančil sklepy statku Rábín, zkoumal vody rybníka Otrhanec nebo v minulém roce rozsvítil desítkami světel cihelnu ve Vodňanech.

Šestnáct herců, devět zemí světa
Soubor si pro letošní site-specific vybral píseckou sladovnu a její sklepy, kde nejprve tři týdny zkoušel a poté od 8. do 23. 8. prezentoval výslednou inscenaci. „Workshopu se zúčastnilo šestnáct herců, hudebníků, výtvarníků, studentů uměleckých škol i amatérů, a to z devíti zemí světa,“ říká Martina Mohlová, produkční Divadla Continuo. Na rozdíl od minulého roku, kdy soubor využil pro projekt jako předlohu volné pásmo úvah Antoina de Saint-Exupéryho Citadela, letos se nechal inspirovat pouze samotným prostorem. Ve sklepě, jak se inscenace jmenuje, je metaforou pomíjivosti pozemského bytí ve čtyřech zastaveních. Ve čtyřech místnostech postavy odkrývají, nacházejí a opět ztrácejí předměty, vzpomínky i svůj život. Převaděč (Martin Janda) doprovází diváky i hlavní mužskou postavu, v níž se střídají tři herci, na poslední cestě, během níž se postupně zbavujeme všeho, co nás spojuje se životem.

Konec života ve čtyřech obrazech
V první místnosti nastává fyzická smrt hrdiny. S nebožtíkem se postupně loučí skupina žen, jež se poté proměňuje v jakýsi chór. Ze skupiny se oddělí několik performerů, kteří následně vytvoří kapelu, jež v jazzově dynamickém rytmu živě doprovází celou inscenaci. Jak může být loučení těžké, představuje efektní obraz dvojice, která se vzájemně přibíjí hřebíky k zemi a ke stěně.

Druhé zastavení probíhá simultánně ve třech místnostech, přičemž ve všech se ve stejný okamžik odehrává stejná scéna, diváci, kteří se intuitivně rozdělují do tří skupin, sledují oživlé vzpomínky i předměty. Tu se pohne deštník, tam zas spadne pytel, tato akce rozpohybuje ostatní vaky, které se přes sebe začnou převalovat, do toho obživnou i vojenské kabáty v komickém pochodu neustále narážející do sebe i do věcí. Hlavní hrdina je ovšem zrovna zaměstnán něčím zcela jiným, a to luštěním tichých bezeslovných vzkazů a výkřiků, které mu předávají dívky z úst ve formě lodičky, maličkých konfet či stočené do ruličky. Tato scéna představuje bezesporu jeden z nejsilnějších obrazů celého projektu.

Inscenace se pomalu přelévá do své druhé poloviny a zde se bohužel začíná ztrácet dramaturgická linie i hlavní hrdina, což trošku působí, jako by již nebyl dostatek času představení dozkoušet. Ve třetí místnosti za dynamického bubnování herci v jakémsi difuzním pohybu vyhlíží něco nebo někoho, což ovšem nepřichází, takže se nedozvíme, kdo nebo co to mělo být. V poslední místnosti s umělým korytem, představujícím řeku končí za velkými vraty nejen samotná řeka, ale také cesta postav. Celá skupina se zbavuje všeho pozemského a odchází na druhý břeh. Převaděč odchází poslední, odhazuje uschlý lístek ze stromu, který na začátku utrhl, jelikož po smrti už nic člověk nepotřebuje.

Continuo opět nezklamalo
Šestnáct herců, devět zemí světa, změť jazyků a kultur, různé zkušenosti a pouze tři týdny na zkoušení, to je úctyhodná bilance, a pokud hodnotíme Ve sklepě jako výstup z workshopu, lze pouze před jejich výkonem smeknout klobouk. Jednoduchý příběh s jasným sdělením je deviza projektu, která je u Divadla Continuo spíše výjimkou. Poslední skupina překročila tento rok řeku a my se můžeme těšit, ať už v pozici diváků nebo účastníků (workshop je otevřený všem), jaký prostor divadlo zabydlí příští rok. Tajně doufám, že se opět rozhodnou pro exteriér, protože podle mého jejich silně vizuální poetice sluší lépe. Kdo ovšem nechce čekat na příští léto, může další inscenace Divadla Continuo zhlédnout už v září: 13. a 14. 9. Sousedi v Divadle Komedie, 16. 9. Oběť – divadlo Kampa, 19. 9. Cross Club – Now…? a v rámci projektu Containall bude probíhat výstava.

Herci a umělci ze všech koutů světa. Tři týdny intenzivního workshopu u jezera v jižních Čechách. Výsledek? Site-specific projekt Jezero Grus-grus od Divadla Continuo, který slibuje srovnání života lidského a ptačího. Otázky svobody, historie, transformace a zániku pojaté v netypické formě, ale pro toto divadlo charakteristické. Příběh o nalezení či zbourání hranic tady herci vyprávějí všemožně, jen ne přímými slovy. Dejte prostor fantazii, přemýšlejte a nechte se ponořit do atmosféry přírody, hudby i ticha…

Západ slunce na pozadí nádherné krajinné scenérie a setkání nečekaně svěžího vzduchu venkova se zamořenými pražskými plícemi dělají své – pocit euforie, ještě než něco vůbec začalo. Nehledě na roje komárů, kteří se probouzejí hned po setmění. Nehledě na místy až čvachtavé bláto, které rozhodně nebude prospěšné lehkým sandálům a béžovým kalhotám. Tolik o obětech nepoužitelného městského stylu ve prospěch něčeho značně podstatnějšího – dobrého divadla.

Otázky bez odpovědí
Jezero Grus-grus v základních informacích dává návštěvníkovi spoustu prostoru pro let fantazie. Vše se bude odehrávat v Malovicích, na hladině jezera Otrhanec a v jeho okolí. Dá se čekat koncepce, kdy se sami herci stanou průvodci do všech koutů ve svém přírodním jevišti. O obsahu napovídá i název Grus-grus, v češtině jeřáb popelavý. „Je svědkem věcí, které lidské oko nevidí, a jakmile se někde usadí, prochází jednou za tři roky transformací, kdy mu opadá veškeré peří, nemůže létat a nové peří mu dorůstá až s vyvedením mláďat,“ vysvětluje režisér představení Pavel Štourač v rozhovoru pro Český rozhlas.
V den premiéry jsme samozřejmě dorazili dřív a nedočkavě obešli okolí, objevili instalace připomínající strašáky v poli u vstupu, velké jezero přetnuté lávkou opodál a zvláštní stany po březích jezera. Vzniklo tak víc otázek než odpovědí a o to nedočkavěji jsme přešlapovali před začátkem. Stmívá se, puštěný reflektor odhaluje podivně pokroucené stíny rozestavěné na louce a konečně vcházíme dovnitř.

Ľudia, ludi, lidé
Ostře vykreslené obrysy strašáků, ticho a obklopující tma mluví víc než přehledně osvětlené jeviště. Atmosféra nás začíná pohlcovat. Procházíme mezi roztodivnými postavami a všechny ironické úsměšky: „Myslíš, že nás slyší?“ mizí ve chvíli, kdy se „tvorové“ nenadále pohnou. Tančí, zpívají, svíjejí se a pomalu rytmicky postupují do lesa. Najednou se ozve: „Ľudia! Ludi! Lidé!“ Mnohojazyčný výkřik směřovaný na dav návštěvníků, který strašáky se zvědavostí následuje a obklopuje, odhalí nejen jejich přítomnost, ale záhy i jejich podstatu: „Lidé jsou ego-i-stič-tí… zištní… malicherní…“ Malicherní dostávají jedinečnou šanci nahlédnout do života ptáků ve srovnání s tím lidským, projít si historii očima přírody a zažít nové. Prakticky ve tmě provádějí herci příchozí po hrázi rybníka porostlé staletými duby a osvětlené pouhými svíčkami. Na cestě se odhalují jednotlivé nečekané výjevy – tiché, se zpěvem či jen výkřiky. Průhled do dějů běžně nespatřitelných lidskému oku, plynutí přírody v čase, který lidé často vědomě i nevědomě zrychlují.

Putování
Smysl si každý může najít svůj, ovšem v působivém tichu stromů si brzy uvědomíte, jak malou roli hrají slova, když chceme něco sdělit. Důležitá je melodie, výraz, pohyb, ticho, pohled – vše, ne jen bezprostředně slovní sdělení. Kaleidoskop událostí předvádí do půl těla nahého muže, který v agonii se zoufalým křikem bije do těla stromu, dokud ho neutiší tichý zpěv bledé víly, čerstvé, jakoby zrovna narozené. Nebo letokruhy, jež vykreslují roky života dřeva bez ohledu na to, co se děje v okolí. V dalším výjevu panoptikum částí těla bez tváře. Dál vyprávění o člověku – o jednom nebo druhém? O třetím? Sedm a půl miliard a stejně jsme bezmocní, neschopní najít záchytné body. Naprostým vyvrcholením celé atmosféry se stává dvojice tančící tango na lávce přímo uprostřed jezera, po které vzápětí mohli přejít i návštěvníci. Kymácení na černé vodě a bezhlesý dav mířící za světlem na druhém břehu, před sebou vidíte jen záda a černé obrysy – klobouk zcela dolů, v tomto momentu se divadelníkům z Continua podařilo vytvořit neopakovatelnou atmosféru okamžiku, která pokračovala i na cestě k vysoké věži mezi stromy či snad stavěnému hnízdu, za dalšími výjevy na břehu a končila nefalšovaným, ručně poháněným přívozem, který všechny odvezl zpět na louku, kde putování začalo.

Atmosféra ticha
Krása site-specific spočívá v procítění atmosféry místa, na kterém se nacházíte. Jezero Grus-grus provádí okolím na první pohled zcela obyčejného jezera tak, že na atmosféru této lokace už nezapomenete. Ticho zde mluví snad více než jakékoli zvuky – hudba je tu proto, aby vynikla krásou. Nevznikla by bez ticha. Ticho nechává prostor pro vlastní myšlenky, a to je zde snad nejdůležitější. Neexistuje jen jediný správný způsob, kterým by se projekt dal uchopit a vysvětlit. Naopak, je na každém, jaký smysl dohledá v celku, v jednotlivých výjevech či momentech. I když, důkaz o kolektivnosti lidského smýšlení čekal na návštěvníky na samém konci, znovu na louce, kde vše začalo. Opuštěné konstrukce strašáků stály na původních místech pevně zaražené do země. V mnoha se probudila chuť dotknout se přitažlivě kulaté helmy na hlavě jednoho z nich. Zrovna pod tímto jediným se ale skrýval herec a překvapené zvědavce do natažené ruky jemně strkal. Co říct, občas jsme zřejmě všichni děti. Předvídatelné děti.