Na Provázku čtou skrze facebook Dekameron, poměrně vtipné scénky k aktuální situaci produkuje tým Zdravotních klaunů, online vysílá Divadlo Bolka Polívky. Z malých, neziskových divadel se v Brně jako první vzpamatovalo Divadlo Feste v čele s Jiřím Honzírkem. Uveřejnili již (ve spolupráci s hudebnicí Evou Rohleder) online Pohádku pro dlouhou chvíli a hodlají v tvorbě pokračovat.

Jiří, dá se popsat, jak divadlu Feste zkřížila cestu karanténa?
Stávající omezení způsobená epidemií Covid-19 úplně chápeme, respektujeme a podporujeme. Zároveň se s jejich dopady musíme a budeme muset vypořádávat. Finanční výpadek v naší činnosti, způsobený nouzovým stavem, je obrovský, na finanční poměry menšího nezávislého divadla jde opravdu o velkou sumu peněz. Měli jsme ji vydělat na festivalech a předem dohodnutých projektech, z nichž většina se neuskuteční. Zároveň ovšem zjišťujeme, že těch třináct let ve zcela nejistých a zřetelně podfinancovaných podmínkách nás naučilo vysoké míře adaptability a kreativity. Máme už nějak naučeno jít dál, poučit se a fungovat i nadále.

Jakým způsobem budete pokračovat?
V těch prvních dnech po vyhlášení nouzového stavu a karantény jsme byli paralyzovaní. Během tří dnů jsme dostali spoustu zpráv, že se ruší události, s nimiž jsme počítali, co se týče našich příjmů. Pochopili jsme, že ohrožena je realizace všech tří premiér, které máme do konce června v provozním plánu. A pak jsem si sedl k počítači a napsal písničku o karanténě pro hudebnici Evu Rohleder. Písničku o karanténě, pak druhou a kolem nich pár vět. Vznikl text a postupně Pohádka pro dlouhou chvíli, za týden, bez váhání. Mě osobně tohle zachránilo, najednou jsem měl energii dělat další věci, učit se zacházet s internetem a vymyslet, jak připravíme další premiéru bez setkávání s herci. Jdeme dál, držíme to, co jsme si pro rok 2020 předsevzali.

Co dalšího plánujete?
Budeme živě vysílat Národní třídu ve spolupráci s Mall.tv. Je to důležité, ten tým potřebuje společný výsledek, pozastavené komunikační kanály už zase naplno proudí. Autor knihy Jaroslav Rudiš je spokojený a posílá zprávy z Berlína. S tímto živým vysíláním souvisí i dárcovská kampaň, která poběží během streamu i po něm. Propad našich příjmů kvůli neodehraným reprízám je v březnu a bude i v dubnu obrovský, budeme proto upřímně vděčni za každý příspěvek, který diváci pošlou.
Druhou věcí, kterou přesouváme na internet, je nový projekt o nejbohatším Čechovi Petru Kellnerovi, který pro Feste napsal dramatik Roman Sikora.

Pohádka pro dlouhou chvíli
http://www.divadlofeste.cz

Svět už není jako dřív. Dnešní děti si ničeho neváží a mají alergie. Slušný pracovitý člověk nemůže říci svůj názor, protože by byl nekorektní. Ti mladí jezdí na kole a studují dějiny teploušství na univerzitách z peněz pracujících. Lopatu do ruky nevezmou, stejně jako ti Poláci, co nepracují, ale můžou všechno… Někdo by to měl dát do pořádku. Třeba majitel drůbežárny, co nekecá a maká. Nejlepší kandidát, Jan Novák, přichází v podání brněnského divadla Feste.

Knižní předlohu nově uvedené hry Nejlepší kandidát má na svědomí sociolog Stanislav Biler, který je mimo jiné jedním ze zakladatelů původně především satirického hnutí Žít Brno. Ač se i jeho prvotina z roku 2017 může zdát jako kniha plná satiry a ironie, chvílemi díky podobnosti ne zcela náhodné čtenáře/diváka až mrazí.

Johanna je jako mnozí uvězněna ve světě powerpointových prezentací, grafů, kopírek a excelových tabulek. Stále se hledá a nic nenachází. Svým životem a talentem plýtvá v uniformní kanceláři, kde většinu času vaří kafe pro momentálního šéfa. Cesta pohraničím jí připadá jako příjemná změna. I když bude asistovat člověku, který je neustále pod vlivem a není sám bez pomoci schopen poskládat smysluplnou větu. To ovšem nevadí. Nikdo nemusí vědět, co je Jenda Novák zač. Obraz, který bude promítnut divákům, projde rukama marketingového a PR oddělení.

V závěji
Kulisy jsou složeny z krabic a množství skartovaných smluv představujících sníh a zároveň nutný zásah marketingové agentury před kandidaturou na významný post v politice a během ní. Herci pak doplňují prostor kanárkově žlutým oděním ve stylu jarní české krajiny okupované řepkovými lány. Ztvárnění hlavní postavy duševně rozpolcené Johanny Rottové herečkou Annou Duchaňovou vtahuje diváky do děje a mezi nejsilnější momenty rozhodně patří pohovor v personální agentuře či rozhovor s babičkou.

Text prošel dramatizací úspěšně, ovšem především díky své aktuálnosti a pravdivosti. Proslovy kandidáta Nováka jsou často úsměvné, ale se silnou hořkou pachutí.

Poslouchej šumění dob minulých
Divadlo Feste na scénu uvádí především politická a společenská témata. Jedním z cílů uváděných inscenací je propojení humanitních věd a umění. Snaží se tak probouzet diskusi a rozvíjet občanskou společnost. Kus, který si bere na paškál současnou politickou situaci, ale také přístup mladých z velkých měst, kteří žijí ve své dobře izolované sociální bublině, naprosto zapadá do tohoto konceptu. Moudrost předků a víra v tradice se stala obětí politických marketérů v boji o hlasy „slušných lidi s vlastním názorem“. Zbytek obyvatel pozdějšího data narození a těch, jejichž pózující srdce tepají v rytmu pravdy a lásky, zase odmítá alespoň trochu porozumět těm druhým. Národ, který nenajde shodu, nedokáže vzít odpovědnost sám za sebe a nechá se sebou zametat, nemá před sebou budoucnost zalitou sluncem. Občas by měl snad každý jako Johanna na chvíli odejít do míst nesoucích jizvy minulosti, najít vnitřní klid a hlas a selský rozum našich babiček. ∞


Nejlepší kandidát
Divadlo Feste (Masná 9, Brno)
premiéra 5. 5. • nejbližší repríza so 23. 6.

Kateřina Jebavá je pověstná svým nezaměnitelným sarkasmem a racionalitou. Její odchod z angažmá v Divadle Husa na provázku ve mně tedy vzbudil zájem. Má to totiž v hlavě srovnané ve všech situacích. A skutečně – začal její pohyb po nejlepších brněnských inscenacích. Nyní překvapuje originálním ztvárnění textu Frederika Brattberga pod hlavičkou divadla Feste. Inscenace o rodičovství už nemůže být poutavější.

Nechybí ti v inscenaci „Dítě. Člun.“ kolegové?
Ano i ne. Když člověk stojí na jevišti sám, musí si uvědomit, že v divadle má partnery i jinde. V inscenaci „Dítě. Člun.“ jsme dlouho zkoušeli ve dvou, já a režisér, takže jsem taky nebyla sama, byl to neustálý tvůrčí dialog – a tím nemyslím žvanění namísto zkoušení. A při představení vnímám jako své kolegy kluky za technickým pultem. Musíme na sebe být dobře vyladění, aby všechno technicky klaplo: světla, hudba, projekce – cítím to napětí a soustředění z jejich strany. A hlavně jako partnera vnímám každého diváka. Někdy hraju jen pár centimetrů od první řady a do hlediště se vejde asi třicet lidí a máme na sebe zhruba hodinu čas. Sdělíme si toho vzájemně dost, samotou netrpím.


Kamera místo dětských očí

Překvapoval tě přístup Jiřího Honzírka k tomu textu?
Nečekala jsem, že budu hrát všechny tři postavy. Jinak jsme k textu přistupovali „tradičně“, ten text je velmi kompaktní a pro mě má velkou hodnotu nejen obsahovou, ale i v preciznosti formy – je jako dlouhá poema. A proto jsme vyškrtli jen jednu repliku.

Jsi víc herečka, nebo tanečnice?
Jsem herečka. Ráda bych měla kvality tanečnice, ale jsem herečka.

Takže pohybový akcent v této inscenaci nevycházel od tebe? Byla to otázka režie?
Ten pohybový akcent je, myslím, můj vklad. Jeden prvek vznikl ve chvíli, kdy jsem na začátku zkoušky vyprávěla o jistém tanečním představení. A já když vyprávím, dost tančím. A spousta ostatních okamžiků vyplynula podobně. Nemyslím si, že jsem tanečnice nebo zpěvačka, ale moje tělo a hlas jsou moje jediné nástroje, když na to přijde.


Zastavený čas v hlavě jedné matky

Jaké vnímáš nejmarkantnější rozdíly mezi herečkou Kateřinou Šudákovou, která končí JAMU, a ženou Kateřinou Jebavou, která hraje v existenciálním rodičovském dramatu?
Já byla po škole drzá a blbá. To se moc nezlepšilo, jen těch zkušeností přibylo. Víc vnímám, s pokorným úžasem, lidi okolo sebe a jejich osudy, talenty a schopnosti.

Nakolik je „Dítě. Člun.“ z tvé strany autobiografické? Máš dvě děti, podobný scénář jsi možná zažívala už nesčetněkrát.
Já ale vlastně prožívala jiný, starší syn šel ve dvou letech do školky, protože neslyší a školka byla vlastně každodenním tréninkem a rehabilitací. Učili jsme se všichni nový jazyk: já chodila do kurzů českého znakového jazyka a on měl ve školce neslyšící učitele a navíc logopedii a sluchovou výchovu. A byl tam moc šťastný už od začátku a měli nás tam moc rádi. Mladší se ve dvou letech se mnou už vlastně nudil a teď je v malé školce Palouček. Včera mi po cestě řekl: Já je všechny miluju a oni mě taky milujou. Já si ty drásavé okamžiky odžila v nemocnicích a ambulancích, ten pocit, že ti dítě nějaká instituce bere a ty ztrácíš kontrolu. Ale já se tak cítit nechtěla a naučila jsem se být aktivní partner lékařů a odborníků, s respektem se ptát a nabízet jiné varianty, spolupracovat a nečekat, co kdo udělá. ∞


Divadlo Feste: Dítě. Člun.
Divadlo Hudby (Denisova 47, Olomouc)
st 11. 10. 19:00
Industra (Masná 9, Brno)
po 23. 10. 20:30

Vidět „Čekání na konec světa“ a zemřít – pomyslíte si nutně po zhlédnutí poslední režie Jiřího Honzírka, principála Divadla Feste, který představuje na jevišti po „Národní třídě“ nyní už druhou hru Jaroslava Rudiše, napsanou přímo pro toto brněnské divadlo. Intenzivní herecké výkony a rafinovaně zábavné režijní nápady vynášejí „Čekání na konec světa“ na samotný vrchol divadelního dění v ČR. Ale to není zdaleka všechno – Feste nakládá jako nikdy. Jen v posledních týdnech dali vzniknout několika vynikajícím projektům, ve kterých hostují nejtalentovanější hlavy oboru.

Divadlo Feste má takový dobrý zvyk, že z festivalu scénických čtení „Specific“ (každoroční site-specific přehlídky dosud neznámých divadelních textů) vytáhne jednu hru, které se pak věnuje nad rámec jednorázové události. Světlo světa tak jako inscenace spatřily například „Návraty“ norského autora Fredrika Brattberga, uvedené původně v průběhu festivalu „Specific 2015 – Norsko“. Tuto inscenaci nastudoval režisér Tomáš Sýkora už i v novém prostoru FesteLAB (prostoru opuštěných kanceláří stoletého domu na Sukově ulici v Brně), v hlavních rolích s legendární Evou Novotnou a mladým hereckým objevem Josefem Juříkem. Sýkorovo pojetí severské dramatiky se vyznačuje propracovanou až hororovou dramatičností a atmosférou mrazivé krutosti.

Mezigenerační dialog
Na „Ale to je nemilé“, finskou hru autorky Marie Kilpi, padla volba v rámci letošního šestého ročníku festivalu „Specific 2016 – Finsko“. Filip Nuckolls, režisér této nové inscenace Divadla Feste, přistoupil ke svému úkolu s pochopením k bezradnosti hlavních postav, s porozuměním k neporozumění a s dojemným soucitem, který není u absurdních dramat obvyklý. Nevěřím, že by tento text někdo zrežíroval citlivěji.

Běžné rozhovory vnučky s babičkou vyznívají z pohledu vnučky jako obsahově vyprázdněné a banální. Absurdní míjení nepojmenovaných snah obou hrdinek a jejich motivací vyvolává v obou pocit „vůbec se necítím jako o Vánocích“. Současně přivádí diváka k přemýšlení o sobě: Kdy se cítil jako o Vánocích? Kdy se naposledy trpělivě věnoval svým prarodičům? I o tom, co se dělo v jiných zemích v průběhu 60. let minulého století. Obdivuhodně přesně napsaný text zachycuje způsob myšlení starého člověka (opakované měření teploty, času, množství sněhu nebo rychlosti větru, snaha dodržovat vše tak, jak to bylo vždycky). Jiné světy, jiné hodnoty.

Perfektní výprava Martiny Zwyrtek dokáže spojovat hřejivě soukromé (skromná vánoční výzdoba, hřbitovní svíčky) i ty odcizené aspekty příběhu (čistý prostor, uklizená scéna se stolem a věšáky na kabát, civilní kostýmy finského střihu, téměř úplná absence rekvizit). Akcentuje tak propast mezi vroucně emocionální babičkou a intelektuálně založenou vnučkou.

Milé nebo nemilé
Publikum hra rozdělila na dvě extrémní skupiny – sentimentální většinu, pro kterou bylo vše viděné a slyšené jen smutným vánočním příběhem a pak na ty, které absurdní minimalismus divoce rozesmával.

Finská dramatika je u nás hrána sporadicky. Na některé diváky může působit poněkud bezdějově. Možná v ní lze nacházet hlubší a hlubší vrstvy, pokud se ovšem dokážeme správně soustředit. Herecký výkon stálice brněnského hereckého nebe Ivany Hloužkové posouvá celou inscenaci do fatálních dimenzí. Ty v textu gradují až k „sezení v šeru“, kdy se už rezignovaná babička přestává snažit o porozumění, zůstává raději ve svých vzpomínkách, které jsou pro ni cennější než akční přítomnost. A tím vlastně odchází. ∞


Divadlo Feste: Ale to je nemilé
FesteLAB (Sukova 4, Brno)
premiéra 17. 12. 2016 • nejbližší repríza čt 18. 1. 19:00 • 120 Kč