Napjatě očekávaný dramatický debut Petra Šestáka se na prknech Divadla Husa na provázku proměnil v divokou estrádu, která nastavuje zrcadlo všem přítomným, a přitom baví hravostí, dravostí i vycizelovanou pointou.

Představení Darwin & co. je typický „provázek“: myšlenkově nabitých 90 minut plných vášně a odhodlání, s ekologickým podtextem, zároveň nekompromisně zaměřených na diváka a problémy současnosti. Atmosféra inscenace je dynamická – účinkující střídají polohy od jemného humoru až po mrazivou ironii. Často se pracuje s nadsázkou, dojde i na přímé oslovení publika, takže divák není jen pasivní pozorovatel, ale nedílná součást experimentu. První část inscenace ukazuje v rychlém sledu skutečné příběhy hodné vyznamenání Darwinovou cenou. V závěrečných minutách ale přejde smích i posledního diváka. „Tolik bizarních úmrtí na jednom jevišti jako v Petrově existenciální grotesce diváctvo jen tak neuvidí,“ láká umělecký šéf Divadla Husa na provázku a dramaturg inscenace Martin Sládeček.

Podprahové myšlenkové proudění

Silným momentem představení je způsob, jakým klade otázky: Co si ještě můžeme dovolit? Nakolik se lišíme od ostatních živočichů? Čemu se klaníme? Proč pácháme hromadnou sebevraždu? A dokážeme jako lidstvo „evolučně obstát“, nebo se sami zničíme? Dramaturgie není moralizující, spíše nabízí zneklidňující prostor k zamyšlení. „Od chvíle, kdy mi z Provázku nabídli možnost odrazit se při psaní od Darwinových cen, mě bavila představa divadelního groteskna a absurdity, které v sobě tento fenomén automaticky nese. Zároveň se mi ale hned ukazovala přesahová témata a aktualita námětu vzhledem k dnešní době. Příznačné je taky to, jak je propojená s kapitalismem a ideologiemi volného trhu. Námět otevírá i téma rostoucích obav z toho, že se vlastní superschopností či superblbostí vymažeme z evolučního řetězce jako celé lidstvo,“ přibližuje oceňovaný český prozaik a nově také dramatik Petr Šesták.

Vědí, co činí

Herecké výkony jsou energické a přesné, typické pro soubor Provázku – každý člen či každá role má jasný herecký tvar, výraz, vyjádření, názor, ale fungují skvěle i dohromady, jako živý organismus. Výrazným obohacením souboru je zde Pavel Gajdoš, který se zhostil role Darwina s elegancí a alarmujícím apelem. „Jako inscenační tým usilujeme o to nezůstat u vyprávění a řetězení černých anekdot, ale stvořit povídkové postavy, které nenalézají v tomto světě smysl a nekonečnou sebeoptimalizací tvarují sebe k obrazu světa. Chceme naší inscenací mluvit o lidské konečnosti, ale zároveň najít nadhled,“ napovídá režisérka Anna Davidová.

Nutí přemýšlet, zároveň nic nevnucuje

Myšlenku podtrhuje minimalistická scénografie Marka Cpina. Stále stejná scéna (bazén z měkkých matrací cihlové barvy) a několik rekvizit dokáže během chvíle měnit významy tak šikovně, že se stává zábavným kabaretem sama o sobě. Hudba, světla a rytmus scén posunují příběh kupředu a ženou herce s diváky koridorem protichůdných myšlenek.

Darwin je inscenace, která baví i provokuje. Pokud má divák rád divadlo, které není jen příběhem na jevišti, ale myšlenkový prožitek a sebereflektující pobavení, je to silný zážitek. Nepřináší pohodlné odpovědi, ale nutí přemýšlet.

Darwin & co.
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 7. 11. 2025
psáno z reprízy 10. 11. 2025
nejbližší představení st 3. a čt 4. 12. 19:00

Český národ oplývá mnoha dobrými vlastnostmi, které nám ve světě zaručují uznání. Jedna nechvalná nás ale také proslavila: Jsme odborníci na jakoukoliv problematiku.

Valná většina Čechů má názor, který se nebojí sdělovat širší veřejnosti. Občas se však těmito nekompetentními názory napáchá více škody než užitku. Nešťastné pak je, když se tito hrabalovští „strýcové Pepinové“ hrnou do veřejného prostoru, třeba do diskusních pořadů. Pak je to na profesionalitě moderátora, aby krotil jejich touhy remcat prakticky do všeho, co se jeví jako aktuální problém. Občas to však nelze zastavit a moderátor nemá šanci dát diskusi validní směr. Je to obrovská zodpovědnost, která nemusí vždy přinést pozitivní zkušenosti. Brněnské divadlo Husa na provázku se v inscenaci Don Quijote snaží na tuto problematiku nahlížet, ovšem trochu z jiného úhlu pohledu.

Renomovaný režisér Jan Mikulášek spolu s dramaturgem Martinem Sládečkem adaptovali slavný Cervantesův román nejen pro jeviště Provázku, ale také pro dnešní dobu – vždyť román je starý více než čtyři sta let. Po pravdě řečeno, původní dvoudílný „bestseller“ (jak jej označují sami tvůrci) v razantní úpravě nenajde příliš prostoru. Mikulášek se Sládečkem se místo přímých citací rozhodli pro vyjmutí tematických celků, které se jim zdály být rezonující s dnešní dobou, do níž je také zasadili.

Bagatelizace není cesta
Na postavu Dona Quijota můžeme nahlížet mnoha způsoby, kupříkladu jako na nevinného hlupáčka, kterého pro jeho nedomýšlivost a naivitu zneužije krutá společnost. Tato interpretace nejen že nás od četby románu odrazuje, ale zároveň jej devalvuje. Jeho osoba je velmi často povrchně vykládána jako cílevědomý, vášnivý rytíř, který je však poblázněný a jeho činy jsou nesmyslné. Vycházím z jedné z notoricky známých pasáží – oněch bojů proti větrným mlýnům. Hrdina je výsměšně popsán jako blázen, jenž útočí na neživé stavby, za kterými sleduje přízraky. Quijotův blud není jen takto jednoduchý, lze v něm pozorovat spíše dobré vlastnosti, až skoro morálnost než jen šílenost bez precedentu. E. Rostand ve knize Cyrano z Bergeracu Cervantesovu myšlenku využívá k vysvětlení zmíněného boje jako: „Kdo na ně útočí, útočí na lidi, kteří se po větru otáčet nestydí, toho vír lopatek, pokud včas neuhne se, odmrští do bláta, nebo ho k hvězdám vznese!“ (překlad Petr Kopta a Jiří Pokorný, 1971) Pak jsou tedy touha po svobodě i ochota riskovat za své ideály vykresleny pejorativně jako výstřední pošetilost.
Mikulášek se Sládečkem ve své inscenaci nechtějí udělat z Dona Quijota směšnou karikaturu. V jejich interpretaci není nám známým „udatným rytířem“, ale na první pohled docela normálním moderátorem televizní diskusní relace. Během jubilejního stého dílu pořadu, který se zabývá kulturními, sociálními a politickými fenomény dnešní Evropy v nečekaných souvislostech, se probírají hlavní myšlenky Cervantesova románu. Ve studiu se vystřídá mnoho více či méně erudovaných hostů, intelektuální akademická vrstva, herec a v neposlední řadě „odborník“ ze Španělska. Diskuse neprobíhají podle plánu a pro moderátor je to silnou profesní zkouškou. Leitmotivem je hledání novodobého archetypu Dona Quijota nebo definování principů tzv. „kichotismu“ jako fenoménu. Neodborná diskuse hostů, kteří si hrají na intelektuální elitu, se točí jen okolo citací a urážek, ale i faktů, že takové informace stejně už nikoho nezajímají, jelikož lidé potřebují show. Za těchto podmínek není jednoduché vést spořádaný diskusní pořad. A aby toho nebylo málo, tak během debaty trpí moderátor deziluzními přeludy, které z moderátora dělají šíleného jedince.

Žít v iluzi nebo v realitě?
Musím se přiznat, že docela dlouhou dobu jsem se snažil najít Quijota v některém z hostů, později však vše nasvědčovalo faktu, že jím je právě moderátor. Jeho snaha dobrat se odpovědí a důstojné diskuse byla silná, avšak přehnaně idealistická a nemožná. Bylo tragikomické sledovat člověka, který se urputně snaží dobrat se pravdy a neuvědomuje si, že mu není přána. V jediném momentu se opak stal pravdou. Před dvaceti lety potkal svou platonickou lásku, která se (velmi příhodně) jmenovala Dulcinea. Všemi možnými způsoby se ji snažil najít, dokud se neobjevila ve studiu, moderátor však prozřel, neboť zestárla a jeho ideál spočívající ve rčení, že „na světě není větší krásky“ byl zbořen. Quijotský kolorit dotvářel jeho asistent, který jediný sledoval, že tento boj je zbytečný, přesto však stál po jeho boku. Spíše než asistenta tedy připomínal věrného, oddaného sluhu Sancho Panzu.
Do role moderátora byl obsazen Dušan Hřebíček, který v roli ukázal svůj široký herecký záběr. Jeho genialita v podobě adaptace se na jakoukoliv situaci je strhující. Jako moderátor působil jako erudovaný profesionál, který ale občas může ztratit nervy, za což se vzápětí velmi slušně omluví. Tím, jak v pořadu zpovídal neschopné hosty bez kouska sociální inteligence, přičemž ještě trpěl bludy, vzbuzoval hlubokou lítost. Oproti tomu zacházením se svým asistentem (Milan Holenda) i razantním odmítnutím Dulciney (dříve Ivana Uhlířová, dnes Naděžda Kovářová) se lehce přišel o mé divácké sympatie. Zbytek obsazení rychlými střihy dopomáhal svižnému tempu, kterým inscenace kolážovité formy disponovala.

Inscenace Jana Mikuláška jsou povětšinou hravé a kolážovitého charakteru. Převládá v nich vysoká míra stylizace. U Dona Quijota tomu není jinak. Kolorit dotváří výprava Marka Cpina, která děj nenásilně situuje do studia 70. let a použití principu live-cinema, jenž nám přibližuje mnohé detaily, kupříkladu mimiku jednotlivých herců.

Je pozoruhodné, co jsme ochotni obětovat pro své ideály, jak moc ochotni jsme riskovat, abychom se dobrali pravdy. Mikulášek upozorňuje, že onen „kichotismus“ je pro nás vlastně velmi aktuální. V probíhajících diskusích postav sledujeme, jak každý bojuje za svou pravdu, která je až po vzoru Jana Husa jediná a svatá, a že jsou ochotni se za své názory bít do roztrhání těla. Říká se, a myslím, velmi trefně, že jsme národ Švejků a pábitelů, ale není v každém z nás také trochu z postavy Dona Quijota?

text: Lukáš Cenker

Don Quijote
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 294, Brno)
premiéra 25. 10. 2019

Je pochopitelné, že každý se snažíme najít pochopení, ať už se jedná o věc, jev nebo situaci, které nerozumíme. Ani nemoc covid-19 není výjimkou. Jenže volíme k hledání pravdy vždy správné cesty? A proč jsou nyní na vzestupu konspirační teorie? A existuje nějaká šance dosáhnout absolutní objektivity? Tyto otázky sobě i divákům pokládají účinkující v inscenaci Setkání spiklenců v Divadle Husa na provázku, která naráží na limity lidského poznání včetně zpracování informací.

Usaďte se, jako byste byli doma
Že se téma pravdy týká každého z nás zvýrazňuje už samotný formát inscenace. Režiséři Petr Erbes a Boris Jedinák společně s dramaturgyní Kateřinou Menclerovou zvolili otevřenou diskusi mezi diváky a herci, která se postupně přetavuje v groteskní kabaret plný absurdit. Nejedná se zde tak o jakousi metaforu, která vystihuje i běžný „nedivadelní“ rozhovor, v němž se řeší validita nějakého faktu? Přece jen každá jiskřivá debata začíná většinou nevinně, až se nakonec přetaví v neovladatelnou slovní průtrž. Nutno dodat, že celé představení se odehrává v téměř prázdném prostoru s několika židlemi, mikrofony a jednou obrazovkou. Rovněž herci jsou oděni do běžného civilního oblečení. Tudíž i vizuální složka podtrhuje surovost tématu inscenace, protože zbytečně na sebe nestrhává pozornost, a naopak do popředí uvádí samotné aktéry.

Nebojte se, my taky nejsme „čistí“
Druhá část – groteskně kabaretní – naopak útočí přímo na společenství souboru Divadla Husa na provázku. Dialog mezi diváky a účinkujícími totiž téměř násilně přeruší jeden ze členů ansámblu, herec Dominik Teleky, který přichází s konspirační teorií, že již v minulosti se v tomto divadle pila dětská krev. V rámci hledání důkazů kontaktuje s prosbou o svědectví i bývalé „star“ této scény, a to Miroslava Donutila a Boleslava Polívku, avšak je ve svém projevu různě přerušován většinou jeho kolegů, kteří s ním nesouhlasí. Jenže, co když tento zdánlivě nepravděpodobný nesmysl není lež? I na variantu, že někdy většina nemusí stát za skutečně pravdivým faktem, si tvůrci značně pohrávají. Postupně se totiž začnou odhalovat různé nejasnosti, ale i šrámy ansámblu, při čemž se z počátku jevící se lži stává pravda a Setkání spiklenců se proměňuje v kabaret popíječů dětské krve plný živých hudebních výstupů, ale i gagů. Nicméně tato část představení se může jevit po určitém čase jako zdlouhavá a nefunkční. Ačkoliv souvisí s dřívější otevřenou debatou, je mnohem více rozvíjena a postupně akce ztrácí nejen své tempo a rytmus, ale především význam, protože se scény začnou opakovat. Následný epilog Vladimíra Hausera o nesnesitelnosti bytí v chaotickém světě bez jistot je tímto kabaretním pohráváním zredukován o diváckou pozornost, která se vybila v průběhu předchozího dění. A to i přes fakt, že právě Hauserovo sdělení naléhavě pointuje celé Setkání spiklenců, což je dle mého názoru na škodu.

Čím je Setkání spiklenců? Hrou? Snem? Debatou? Nebo vším dohromady? Kdo ví. Stejně jako samotná pravda i toto představení nelze rozklíčovat úplně, což svým způsobem samo o sobě odkazuje na limity lidského poznání. S jistotou však lze říci, že jde o velice citlivou a místy i empatickou výpověď o dnešní hyperinformační době, a to jak z pohledu konspirátorů, tak samotného souboru Divadla Husa na provázku, které v tomto představení dochází k sebereflexi. I přes určité výtky se domnívám, že se jedná o jeden z povedených pokusů o podání výpovědi o aktuální situaci, protože zde není předkládán pouze jeden pohled, ale hned několik.

Setkání spiklenců
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 294, Brno)
premiéra 25. 5. 2021

Kateřina Menclerová je dramaturgyní Divadla Husa na provázku v Brně, kde působí od roku 2019. Její jméno se však také pojí s Městským divadlem Zlín nebo s ostravským Divadlem Petra Bezruče, kde se podílela na mnoha úspěšných inscenacích. Ať už se jedná například o netradičně tradiční úpravu Maryši, nebo vskutku magickou adaptaci Mistra a Markétky. Ovšem i aktuální situace přináší své výzvy. A jak na ně reaguje divadlo? Čtěte dál.

Co je pro vás výchozím bodem, když připravujete inscenaci?
Na začátku zpravidla bývá bytostná potřeba dotknout se určitého tématu či látky. Je pro mne zásadní, aby se každá inscenace vztahovala k určitým neuralgickým bodům reality, kterou žijeme. Potřebuji mít pro sebe vždy upřímně a přísně zodpovězeno, proč je nezbytné, abychom se o danou inscenaci pokoušeli právě teď. Jen pak mohu doufat, že bude něco zjitřovat i v těch, kteří se na ni budou dívat.

A která témata vás zajímají? Soustředíte se při výběru na diváka?
Dramaturgii nevnímám jako plnění nějaké hypotetické divácké objednávky ani jako průzkum veřejného mínění. Často ale pochopitelně myslím na toho, s kým bude výsledný tvar komunikovat. Sedám si za něj a za ním v různých fázích zkoušení do hlediště a pokouším se s ním rozmlouvat. Ohledně témat – předně by bylo potřeba si říct, co kdo považuje za téma. Já stále znovu usiluji ( a stále znovu selhávám) o hledání v tom, co už sedimentovalo jako „témata současnosti“, nějaké nové souvislosti, jemné předivo nečekaných spojnic a důvodů. A pak přijde doba, jako je tato, která vším usazeným zatřese, staré vazby rozruší. Pro mě mimo jiné odkryla to, jak moc a pro kolik lidí je dnešní svět nesrozumitelný, nespojitý a odtažitý. Myslím, že jsme pořád nenašli žádnou šířeji sdílenou analogii za odložená náboženství. Co nám v době, kdy společně nevzýváme žádná božstva, kdy nedůvěřujeme elitám ani žádné reprezentaci, má pomoci pochopit události, jako je třeba celosvětová pandemie? Jak nahradit padlé jistoty něčím jiným? A jak se na tom vlastně domluvit s ostatními? I pro palčivost těchto otázek právě teď chystáme inscenaci o konspiračních teoriích, které jsou vlastně jakousi náhražkou náboženských systémů.

Na tento problém vlastně také narážíte v inscenaci Domov na konci světa, že?
Ano, my jsme se totiž jako lidstvo nakonec prohlásili za božstvo sami, na uprázdněné místo po padlých bozích jsme dosadili sami sebe. Se vším tím prodlužováním života a instrumentálním zvyšováním jeho – na chytrých hodinkách měřené – kvality jsme nabyli pocitu, že naše vlastní konečnost a smrtelnost je vlastně jen jakási chyba. Nedostatek, který je možné a žádoucí odstranit. Odmítnutí a nepochopení vlastní konečnosti je podle mě jeden z důsledků tohoto zmatení a dezorientace.

A co bylo impulsem k tomu, že jste se rozhodli věnovat právě stáří?
Naše společnost stárne a my máme tendenci se k tomuto faktu stavět jako k problému k vyřešení. Diskuse na toto téma se v lepším případě točí kolem důchodových reforem a potřeby nových domovů pro seniory, v horším případě pouze počítáme, kolik nás takové stárnutí bude stát. Nelze-li hodnotu této zcela přirozené fáze lidského života spočítat a vykázat u ní v tabulce pozitivní ekonomické hodnoty, jen složitě v ní hledáme smysl a pátráme raději po způsobech, jak ji popřít, zamaskovat či nejlépe zcela zrušit. K inscenaci o těchto tématech nás také pobídla stále se stupňující posedlost mládím, výkonností a produktivitou. Ve společnosti, která tak ráda vše staré mění za nové, je třeba přemýšlet nad tím, jak moc tímhle uvažováním zplošťujeme svou lidskou zkušenost.

V ostravském Divadle Petra Bezruče jste stála například za adaptací Spalovač mrtvol, ale také za úpravou hodně úspěšné Maryši či autorské inscenace #nejsemrasista_ale. I vzhledem k tomu,že nyní pracujete na inscenaci o konspi­račních teoriích, baví vás spíše interpre­tovat starší texty nebo vytvářet nové?
Dramaturgie, která hledá v rozličných textových zdrojích, je mi velmi blízká. Je mi vlastní svést pokaždé znovu ten nejistý zápas o to, z čeho všeho inscenaci utkat, a to už na rovině textu. S plným vědomím bláhovosti a riskantnosti takového počínání.

Vy vlastně dlouhodobě kooperujete s dvěma výraznými režisérkami. V případě Divadla Petra Bezruče to byla Janka Ryšánek Schmiedtová, v případě Divadla Husa na provázku Anna Davidová. V čem se liší, nebo je společná tato spolupráce?
Děkuju za možnost vyznat se z vděku za to, že jsem mohla a mohu s Aničkou a Jankou spolupracovat. Navíc – pokud vám jde o režisérky a zároveň umělecké šéfky, dostalo se mi této příležitosti hned třikrát. Proto bych v této odpovědi vzala do party i Hanku Mikoláškovou, režisérku a mou někdejší uměleckou šéfku ve zlínském divadle. Každá má svůj svébytný rukopis, svá témata, svůj humor. A přesto je pro mě jako pro dramaturgyni práce s nimi velmi příbuzná. Všechny tři jsou otevřeny dialogu, zvou dramaturga (a nejen jej) do rozhovoru jak při výběru látky a tématu, tak při samotném zkoušení, všechny v sobě nacházejí odvahu zůstat otevřenými a naslouchajícími, aniž by však rezignovaly na vlastní ručení.

A vnímáte obecně nějaké rozdíly mezi Ostravou a Brnem? Z hlediska divadelního kontextu samozřejmě.
Netroufám si zobecňovat. Můžu ale říct, že v Ostravě jsou divadelníci i diváci opravdu semknutí a vlastně i hrdí – mají na co být, Ostrava je město, které svým (nikoliv dovozovým) divadlem do značné míry skutečně žije. Ostrava je tak trochu svět sám pro sebe – to může vést k izolaci, ale já jsem tuhle okolnost zažila naopak jako podnětnou. Leckdo mluví o tom, jak se Ostrava zarývá pod kůži – ani já jsem nezůstala imunní, z lásky k Ostravě (i té divadelní) bych se mohla vyznávat dlouze. Pro Brno, i to divadelní, jsem zahořela už kdysi za studií, z pozice dramaturgyně Provázku ho však zatím teprve poznávám. Jsem ale vděčná za to, že jsem mohla sbírat zkušenosti i jinde a při svém návratu do Brna si s sebou vzít jako talisman kus valašské zemitosti a ostravské divočiny.

Jaké nové výzvy vám přinesl on-line režim i v rámci Pandemického kabaretu herců Divadla Husa na provázku?
Online prostor není a nemůže být plnou analogií obvyklé divadelní činnosti. Nepřemýšleli jsme tedy nad tím, jak naši dosavadní činnost nahradit či jak ji do virtuálního světa „přelít“. Pokusili jsme se prozkoumat možnosti virtuálního prostoru, ale zároveň jsme se do něj odmítali plně přesunout – za okny byl přes veškerou rozbujelost virtuálních aktivit stále život, který bylo možno a záhodno nadále pozorovat a aktivně do něj vstupovat. V pandemii se mimochodem znovu ukázalo, jak semknutým a odhodlaným kolektivem je herecký soubor Divadla Husa na Provázku. Společně s herci jsme tak začali hledat nové nepravidelné formáty, z nichž každý měl trochu jinou funkci či důvod. Poslední měsíce pro nás nebyly dobou útlumu, ale naopak časem výpadů na neprobádané území. Ptala jste se ale na online prostor… v něm jsme se okamžitě po březnovém uzavření divadel vrátili k Boccacciovu Dekameronu, z něhož herci po několik týdnů na pokračování četli. Myslím, že to byl především akt sdílení lidské zkušenosti napříč staletími, ale taky mezi obýváky herců i diváků. S kolegou Martinem Sládečkem jsme se pustili do natáčení podcastů. V nich jsme vedli rozhovory s osobnostmi rozličného zaměření a hledali alespoň nějaké záchytné body v době bortících se jistot. Dosavadním vrcholem našich virtuálních aktivit pak byla spolupráce s projektem KázniceLIVE, pro nějž vznikl právě Pandemický kabaret pod vedením herečky a režisérky Terezy Volánkové. Vnímali jsme ho jako možnost reagovat na groteskní rysy doby a jejich podtržením se s nimi začít vyrovnávat. A také vybranými finančními prostředky podpořit činnost neziskové organizace Podané ruce. Byl to velmi svobodný a spontánní počin hereckého souboru, který nabízel možnost očistit se od sdílených frustrací jejich vyvlečením na denní světlo.

Jaké další inscenace připravujete v Huse na provázku? Ovlivnila vás v tomto ohledu právě tato pandemická situace?
Na jaře jsme se pustili do dobrodružného počinu a při dlouhých skypových rozhovorech se odhodlali postavit současnou sezonu zcela nanovo. Odložili jsme všechny plány a rozhodli se současnou sezonu uzpůsobit tak, aby se plně vztahovala k proměněné (a měnící se) životní zkušenosti. Celá sezona Brave new man tak vznikla až jako reakce na jarní události. Bylo to nesmírně dobrodružné a vzrušující snažit se zachytit takto komplexní fenomén takhle zčerstva, pokusit se pojmenovat podstatu něčeho, co se právě dělo a co se ještě nemohlo začít usazovat. Odstup možný nebyl a potřeba reagovat okamžitě převážila vědomí risku. Už v červnu jsme se tak vydali ze samot vlastních bytů za samotáři z knih Aleše Palána a začali prozkoumávat možné podoby vztahu člověka k civilizaci a vztahu člověka k přírodě – inscenace Raději zešílet v divočině ale na svou premiéru teprve čeká. Teď jsme zase s režisérem Davidem Jařabem vyrazili za divočinou paraguayskou v rámci zkoušení inscenace Čerwuiš. S režiséry a dramaturgy Petrem Erbesem a Borisem Jedinákem se pak pustíme do spletitého terénu konspiračních teorií v autorské inscenaci. Nesmírně se těším i na sklepní inscenaci, která bude vycházet z korespondence Anny Pammrové a Otokara Březiny. Režírovat ji u nás bude Jan Frič. V průběhu všech těch příprav a zkoušení pak budeme bedlivě sledovat, jaká témata turbulentně se vyvíjející situace přinese a která z nich si řeknou o to, aby jim byla věnována sezona příští.

Zemřela, když jí bylo pětadvacet. Byla první českou dirigentkou České filharmonie, kdy řídila provedení své Vojenské symfoniety, a řídila i symfonický orchestr BBC. Během studií navázala milenecký poměr s Bohuslavem Martinů, ale na sklonku života si za manžela vzala spisovatele Jiřího Muchu.

O ženě se ženami
Nejenže Vitka pojednává o ženě, ale za jejím vznikem stojí také ženy, ať už se jedná o autorku stejnojmenné předlohy divadelní hry Kateřinu Tučkovou, nebo režisérku inscenace Annu Davidovou (která je mimo jiné uměleckou šéfkou Divadla Husa na provázku) či dramaturgyni Lucii Němečkovou. Ovšem hereckému obsazení dominují muži, jelikož zde účinkují pouze tři herečky, zato ovšem v silných ženských rolích, a to Tereza Marečková (Vitka – Vítězslava Kaprálová), Ivana Hloužková (Vitčina matka, Charlotte Martinů a švadlena) a Tereza Volánková (Jarmila Vavrdová, Líba a členka emancipačního hnutí ŽNR). Ačkoliv se jedná o chronologické pojednání o životě umělkyně, jednotlivé etapy zde nejsou vykresleny černobíle ani sentimentálně, k čemuž by tento žánr mohl vybízet. Nejde tak o deklamativní představení s akcentem na informativní funkci, ale celé oplývá groteskním šklebem a vtipem.

Na stupínku (slávy)
Celá inscenace se odehrává na scéně, která je podle návrhu Lenky Odvárkové stylizována do orchestřiště složeného ze třístupňového schodiště, kde stojí různě stojany na noty. V jeho horní části se nachází vchod, ve kterém se postavy hojně ocitají, pokud dochází ke změně prostředí či životní etapy, v takový okamžik se využívá i světla, jež koresponduje s danou atmosférou (např. válka – červená). Naproti této konstrukci stojí po levé straně klavír a nachází se zde i orchestr pod vedením Martina Jakubíčka, který tvoří živý hudební doprovod představení. Velice podstatným prvkem scénografie je uprostřed ležící stupínek pro dirigentku, na němž se většinou pohybuje pouze představitelka Vitky, což zdařile akcentuje její celoživotní boj s maskulinním světem, který ji odmítal přijmout jako renomovanou hudební umělkyni. Stejně tak i pro vystižení soudobé atmosféry fungují kostýmy podle Hany Knotkové, přičemž zatímco muži v zásadě nosí z většiny obleky a ženy dlouhé šaty, představitelka Vitky výrazně svůj dresscode střídá, což souvisí s jejím vývojem. Z počátku tak nosí holčičí nabírané světlé šaty, ale pak se sama – po dosažení určitého úspěchu – převléká do obleku, což poukazuje i na její (alespoň částečné) uznání v jejím oboru, avšak po svatbě je opět oděna do šatů, respektive saténové róby.

Loutky a živé bytosti
Nejdůležitější složku představení však tvoří herectví, přičemž postavy stojí mezi sebou v kontrastu skrze motoriku. Většina účinkujících, zvláště mužů, se hýbe strojově v rytmu hudby, který udává orchestr, což působí komicky a poukazuje na tehdejší z konvencí neustupující svět. Výjimkami jsou zde představitelé Jiřího Muchy (Ondřej Kokorský) a Bohuslava Martinů (Dušan Hřebíček), což vyjadřuje jejich respekt vůči Vitce. „Největším esem“ je však sama představitelka Vítězslavy Kaprálové (Tereza Marečková), která získala za tuto roli v roce 2018 Cenu Divadelních novin za herecký výkon bez ohledu na žánry. Oproti svým kolegům má totiž obrovskou výhodu, a to, že nemusí využívat strnulých gest a strojových pohybů, ale naopak může být spontánní, což Marečková je, byť sama do svého jednání absorbuje hudbu. Zároveň však tato polarita napomáhá ke zvýraznění tragikomičnosti života i rozdílnosti charakterů a rozvíjí tento společenský, někdy nudný, kabaret.
Avšak přes to, co jsem zde zmínila, je tato recenze příliš krátká na to, aby zohlednila všechny aspekty tak vydařeného životopisného představení. Jelikož mocně zde funguje i hudba tvořená zejména skladbami této umělkyně, jeví se mi Vitka jako barvitá divadelní báseň o životě zapomenuté osobnosti. Zkrátka jde o nadmíru vydařenou inscenaci…

Vitka
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 294, Brno)
premiéra 23. 2. 2018

„Kdo u čerta vás nutí, abyste se ztotožňovali s motýly, chrobáky, cvrčky či jepicemi?“ Tak se ptali bratři Čapkové poté, co bylo jejich nové dílo Ze života hmyzu rozcupováno kritikou jako předpotopní podobenství. Vladimír Morávek si v závěrečné části cyklu „Čapek (Čapkové) na provázku“ pokládá stejnou otázku a jako odpověď nabízí velkolepou podívanou, která naplní všechny divákovy smysly, místy až na hranici snesitelnosti.

Husa na provázku, kultovní brněnské divadlo, pravidelně několikrát ročně přijíždí do pražské Archy, aby zde představila, co nového se v moravské metropoli urodilo. V polovině dubna přivezla kompletní pentalogii „Čapek (Čapkové) na provázku“, a to dokonce pouhý týden po premiéře její poslední části. Podobně jako dva předchozí starší cykly: Sto roků kobry a Perverze v Čechách představuje i tento velkolepé dílo, jež jistě stojí za vidění. Čapkovská série, na níž soubor intenzivně pracoval po tři roky, obsahuje čtyři inscenace, jež vznikly pod vedením různých režisérů, a doprovodný debatní program Kabinet Čapek seznamující publikum s dědici a zajímavými hosty spojenými s odkazem bratří Čapků.

Ze života hmyzu – s podtitulem OH! Jaká podívaná, ačkoliv uvedené jako poslední, představuje prolog celého projektu. Následují dvě zdramatizované existenciální prózy – baladicky laděný Hordubal v režii J. A. Pitínského a Mikuláškova Trapná muka (výběr z povídkových knih Boží muka a Trapné povídky). Pohádkový kabaret pro štěňata Dášeňka aneb Psí kusy Jiřího Jelínka a Anežky Kubátové zastupuje v díle místo intermezza. Ve srovnání s předešlými sériemi, pro něž byla typická dramaturgická i režijní kompaktnost, Ze života hmyzu spojují zejména jména autorů, zatímco každá jednotlivá část prezentuje svou vlastní poetiku.

Groteskní alegorie nebo pesimistické drama
Groteskní alegorie o lidském pinožení je společným dílem bratří Karla a Josefa Čapků. Po svém vydání před devadesáti lety se hra setkala s velice protichůdnými reakcemi od adorace jako úžasná satira na lásku, bohatství a válku, až po odsouzení jako ošklivé, cynické a pesimistické drama, jemuž chybí pravda.

Ze života hmyzu v režii uměleckého šéfa Divadla Husa na Provázku Vladimíra Morávka je nejen famózní podívanou, jak hlásá samotný podtitul inscenace, ale také moderním mystériem a podobenstvím o naší společnosti. Od prvního tónu do posledního vydechnutí je divák vtažen do hmyzího světa, všechno kolem něj bzučí, cvrká, skáče, běhá, až se člověk může přistihnout, jak se rukou ohání po nějaké nezbedné mušce.

Divadlo, které mluví, zpívá a tančí!
Vladimír Morávek je znám svým megalomanstvím, jež se projevilo i v této inscenaci. Režisér využívá celého prostoru divadla, jak vertikálně tak horizontálně, rozehrává každou kladku a každý tah, po scéně rozvěšuje žebříky a tyče. Publikum usazuje přímo doprostřed celého dění kolem malého pódia, kde se po celou dobu představení rodí Kukla jepice (Anička Duchoňová) v očekávání něčeho opravdu velkého! Židle i uličky jsou velmi těsně vedle sebe, takže diváci jsou neustále atakováni jednotlivými hmyzími postavami, které se pohybují po celém prostoru i mezi sedadly. Celé toto rejdění a stísněný prostor navozuje pocit, jako by člověk seděl uprostřed velkého mraveniště. Chvílemi je až téměř nemožné stíhat všechno dění a divák si může hlavu vykroutit, aby zachytil vše, co se kolem něj děje. Pro zdůraznění animálnosti využívá režisér v choreografiích prvků nového cirkusu, především vzdušné akrobacie (zde si přizval na pomoc zkušeného režiséra Rosťu Nováka), a tak Motýli, Cvrčci, Mravenci, Lumci, Chrobáci a další havěť metají kotrmelce, proplétají se po žebřících, tančí, skotačí, ale také létají na strapsech a šplhají po tyčích. Další dominantní složku tvoří hudba (autorem hudby je Jiří Hájek), jež svým výrazem i jistou „popovostí“ zařazuje inscenaci do žánru muzikálu. Po téměř třech hodinách jen málokdo z hlavy dostane píseň skupiny Kryštof a Ivy Frühlingové, která v podobě leitmotivu doprovází celou inscenaci.

Kolik je na světě Tuláků?
Zásadní dramaturgickou změnu provedl Morávek v případě hlavního protagonisty – Tuláka – to jest toho, co se dívá a zří, jehož postavu zmnožil mezi téměř všechny mužské herce souboru, čímž jeho úděl globalizoval na celou společnost. Tulák v obleku a se zelenou igelitkou, jenž provází celý děj, sleduje frivolní Motýly, ustarané Cvrčky, chamtivé Chrobáky i krvelačně nenasytné Lumky a komentuje jejich jednání. Hlavní hrdina, Hamlet příběhu, ale i představitel nás všech, se na závěr neprobouzí ze snu, ale umírá. (Čapkové napsali hned několik konců.)

Vladimír Morávek svou inscenací dokazuje, že dílo bratří Čapků nepatří jen do školních čítanek, ale je stále živé a má dnešní společnosti co říct. Jeho aktualizace působí na všechny divákovy smysly, takže si za chvíli připadá, jako by se opravdu ocitl v hmyzí říši. Ze života hmyzu nabízí bezpochyby velkolepou podívanou, jen je škoda, že ve všech těch kotrmelcích, hřmící hudbě a efektech se sem tam ztrácí krásný čapkovský jazyk, takže divák z představení odchází doslova s očima navrch hlavy, ovšem vyvstává otázka, zda si odnáší také nějaké poselství.|


Ze života hmyzu – Oh! Jaká podívaná!
Divadlo Husa na provázku
Zelný trh 9, Brno
st 5. 6. a út 18. 6.

Vladimír Morávek, režisér a umělecký šéf Husy na Provázku, je znovu posedlý ruskou klasikou. V rámci pravidelné jarní přehlídky uvedla pražská Archa jeho dramatizaci nejslavnějšího románu Michaila Bulgakova pod pozměněným názvem Maestro a Markétka. Opět se točí kolem hledání boží existence.

Maestro a Markétka odkazuje na projekt Sto roků kobry, zdramatizování čtyř tzv. velkých románů F. M. Dostojevského, který Morávek v Huse uskutečnil v letech 2003–2006. Ideové propojení s Dostojevského tetralogií navazuje i scénograficky. Miloš Zimula zachoval kdysi bílé, nyní už notně ušmudlané stěny předchozího scénografa Jana Štěpánka, jež tvořily nehostinný, jednoduše řešený hrací prostor pro hrdiny předchozích čtyř inscenací. Zůstává i zadní průchod, dveře v levé boční stěně, nepravidelně prosekaný otvor v pravé – připomínka na ďábelský přízrak Ivana Karamazova (ten se později, tentokrát jako přízrak nemocného Mistra, zhmotní v průvodci ďábla Wolanda – Kocourovi), ale hlavně obraz Mrtvý Kristus Hanse Holbeina, který se občas promítá na horní část zadní stěny. Prostor nově zabydluje sestava kovových paland bez slamníků, na něž náměsíčně uléhají jednotlivé postavy a série dvojrozměrných papírových figurín z různých historických etap, které mimo jiné zosobňují hosty na Wolandově plese. Nad touto neútěšnou noclehárnou pro choromyslné svítí žárovičky, snový symbol noční Moskvy, Morávkova letního okouzlení. („Moskva v noci vypadá jako nejkrásnější město světa, chvěje se v záři blikotavými světly – všechny ty surrealistické stavby září jak chrámy zasvěcení a bordel není vidět – je potmě.“)

V úvodu zazní citát z Goethova Fausta: „Té síly díl jsem já, / jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ A černý mág Woland (Jan Kolařík), Maestro, jenž se místo Mistra dostává do titulu inscenace, spolu se svou bandou opanuje jeviště. Přízračný sen začíná…

Režisér (a s Josefem Kovalčukem i autor dramatizace) si dobře uvědomuje, jak nesnadné až nemožné je postihnout během tří hodin všechny linie komplikované předlohy. O nic podobného se ani nesnaží. Z obsáhlého románu vybírá základní scény, na jejichž podkladě podává vlastní, nově interpretovanou výpověď o ďáblově návštěvě Moskvy. Předlohu proměňuje ke svému obrazu a vědomě posouvá charaktery hlavních postav.

Úlisný Maestro a kristovská Markétka
Woland, u Bulgakova paradoxně zástupce spravedlnosti, jenž zavítal do porevoluční, milicí prolezlé a prorezlé odduchovnělé Moskvy, aby potrestal zlo, se u Morávka stává úlisným mafiánským šéfem tlupy. Chaosem, který přišel nastolit a jenž graduje apokalyptickým výjevem hořící metropole, se výsostně baví. Odchyluje se od bulgakovského předobrazu, který spíše odpovídá starozákonnímu pojetí anděla – pokušitele, jenž v principu neodporuje boží vůli.

Zatímco Morávkův a Kolaříkův Maestro Woland mnohem jednoznačněji naplňuje tradiční představu zlého ďábla, Markétka (Andrea Buršová / alternuje Martina Krátká) je naopak morálně vyvýšena. V inscenaci zcela postrádá čarodějnickou, mstivou část své osobnosti. Wolandův ples ji pohoršuje, roli hostitelky trpně přijímá jako oběť pro svého Mistra. Samotnou scénu Markétčina divokého letu, Bulgakovovu paralelu ke Goethově Valpuržině noci, Morávek inscenuje jako Markétčino ukřižování. (Ubohá, do půl těla svlečená Markétka zahalená jen závojem dlouhých plavých vlasů je za napjaté ruce vytažena, vyvlečena vzhůru.) Čistá, spasitelská Markétka, jež přes Wolandův zuřivý odpor odpouští vražedkyni Frídě a zachraňuje Mistra, se pak v Pilátově příběhu neobvykle ale logicky ujímá Ješuovy role.

Zlomený Mistr a zapomenutý Pilát
Bulgakův smutný hrdina, autor románu o Pilátu Pontském, bezejmenný Mistr… Kdysi génius, teď zlomený člověk, nuceně hospitalizovaný, uklizený v psychiatrické léčebně. V podání Michala Daleckého působí ještě zdecimovaněji než v předloze. Celé jeho tělo se napíná v křeči, občas propadá záchvatům vzteku, jakoby se pod vnějším tlakem skutečně zbláznil. Nemá sílu být básníkovi Ivanovi Mistrem. Nemá sílu propustit Piláta za Ješuou. Nemá sílu vůbec k ničemu. Snad jen ke své smrti…

Závěrečná scéna se nese v efektním duchu: na zadní stěny se promítají plameny, uprostřed jeviště se vysouvá čtvercové podium, Maestro s ďábelskou skupinkou opouští hořící město a mrtví Mistr s Markétkou jsou vzkříšeni k věčnému klidu. Jen na Piláta, jehož ztvárnil představitel Mistra, se při tom všem nějak zapomnělo. Poté, co odsoudil Ješuu, s krutou bolestí hlavy odešel ze scény a už se neobjevil. Něco podstatného tak zůstalo nevyřčeno…

Michail Bulgakov: Maestro a Markétka
Divadlo Husa na Provázku
režie Vladimír Morávek
dramatizace Vladimír Morávek