Odpovědnost zavazuje. Odpovědnost svazuje? Osvobozuje? Umrtvuje? Zatemňuje mysl? Otevírá mysl?

Když je někdo například mesiáš, má obrovskou odpovědnost. Protože je mesiáš, bylo mu dáno umět s ní dobře naložit, není z ní nervózní, není vystresovaný. Ale jak je na tom jeho rodný bratr a jak je na tom jeho partnerka, jeho milenka? Jim není dán nadpřirozený vnitřní klid. Oni se nemohou spoléhat na dokonalou intuici, jsou to jen „běžní“ lidé.

Marek se ve svých 72 letech poprvé v životě zamiluje. Je to od něho odpovědné? Hana má pro jeho zamilování jen částečné pochopení. Je to od ní odpovědné?
„Týjo, Marku, když něco řikal Eli, tak… Ale my teď máme odpovědnost, Marku!“ Tohle říká Hana, bývalá milenka mesiáše, který je už desítky let po smrti, jeho bývalému bratrovi Markovi. Oba jsou už v pokročilém věku a všechny ty dlouhé roky od mesiášovy smrti se starají o komunity jeho následovníků, vlastně o nově vznikající duchovní společenství, duchovní hnutí. „Když řekneš to samý, co von, nebude to, jako kdyby to řek von. A lidi potřebujou pravidla. Musíme jim je dát.“

Jak žít s odpovědností? Hana s ní žije trochu křečovitě, Marek zase možná až příliš uvolněně. Hana je vzorem odpovědnosti a pracovitosti, Marek vzorem svobody.
Když se starý Marek zamiluje do mladé masérky, Haně vůbec není jasné, co bude dál. Má Marek právo zamilovat se? A není to tak, že má dokonce povinnost jít směrem, kterým ho to táhne? Kdyby se zatvrdil a zamilování odmítl, bude ještě schopen autenticky vést společenství? Ale když bude věnovat čas a energii svému srdci, bude ještě schopen věnovat dost času své důležité práci? Nezůstane Hana s celou tou prací osamocená?

Jak dostojí Hana a Marek svým odpovědnostem? Podaří se jim to s glancem a šarmem, podaří se jim to upracovaně, nebo se jim to nepodaří vůbec?
Právě tyto a podobné otázky si pokládá Divadlo Kámen ve hře Petra Oda Macháčka Můj bratr mesiáš, která je inspirovaná stejnojmenným románem Martina Vopěnky. Hrají Kristýna Suchá, Lucie Zachovalová, Vít Macháček.

Vizuálně je hra založená na pěti velkých dámských taškách – kabelách různých barev. Nejistota Hany a Marka a určitá drzost či neomalenost jeho nové mladé milenky Natálie jako by byly kompenzovány různobarevným, pastelově laděným vyzařováním těchto kabel, jakýmsi jejich kouzlem, jejich hmatatelností, pevností, solidností.

text: Petr Odo Macháček

Můj bratr mesiáš
Divadlo Kámen (Nekvasilova 2, Praha 8)
so 18. 11. 19:30

Hana má poslání. Ne zrovna malé poslání. Mohla by přispět k něčemu skutečně zásadnímu. Pracuje na tom skoro celý život. Společně s Markem, bratrem Hanina zesnulého muže. Oba jsou už staří a zbývá ještě hodně práce.

Hana je bývalá punkerka. Je velmi tolerantní ke všem zvláštnostem. Teď ale přichází komplikace. Její zásadní spolupracovník na zásadním díle Marek, kterému je přes sedmdesát let, se zamiloval do krásné mladé slečny.

Marek se na stará kolena zamiloval. Co teď s ním a Hanou bude, bude mít Marek ještě čas na práci? Bude schopen a ochoten pracovat naplno? A co tomu řeknou ostatní lidé, kteří se na velkém díle podílejí? Budou ještě Markovi důvěřovat? Budou věřit starému muži s mladou milenkou?

Otázka: Když máme poslání, máme právo na intenzivní osobní život? Můžeme si ho dovolit? Nebo naopak: Když máme poslání, není zároveň nezbytné mít intenzivní osobní život, protože bez něj vyschneme, uondáme se, ztratíme orientaci?

Tuto otázku řeší především Kristýna Suchá v roli Hany. Kristýnu známe z několika dřívějších her Divadla Kámen, ztvárnila například titulní roli ve Zvěstování Bohunce nebo nedávno roli nesnesitelně krásného aristokratického stvoření ve hře Motýlí ú-křik.

Režisér i herci se důsledně snaží nepřiklánět k žádné interpretaci, k žádnému „výsledku“, k žádnému předem připravenému sdělení. Otázka, kterou všichni tři herci řeší, je při každém představení a během každé jeho části zodpovězena jinak. Je na každém divákovi, zda dá víc zapravdu Haně nebo Markovi a Natálii. A především zda si odnese nikoli odpovědi, ale další otázky.

Starého Marka hraje teprve pětadvacetiletý Vít Macháček. Popisnost není nutná, starého muže nemusí nutně hrát starý muž. Jeho milenku Natálii ztvárňuje Lucie Zachovalová známá například jako „dnešní Julie“ z inscenace 2024: Julie a Winston.

Hru Můj bratr mesiáš napsal pro Divadlo Kámen Petr Odo Macháček na motivy stejnojmenného románu Martina Vopěnky. Hlavním scénografickým prvkem jsou videoklipy sester Haugenových ze zimní severské krajiny.

text: Petr Odo Macháček

Můj bratr mesiáš
Divadlo Kámen (Nekvasilova 2, Praha 8)
pátek 22. 9. 19:30

Románem Dešťová hůl završil Jiří Hájíček volnou „jihočeskou venkovskou trilogii morálního neklidu“. Scénárista a režisér Petr Odo Macháček si román zvolil jako inspiraci pro stejnojmennou hru. Divadlo Kámen, kde je inscenace uváděna, tak pokračuje ve svém dlouhodobém záměru – ztvárňování nejsoučasnější české literatury.

Všechny rozpory vedou Zbyňka k tomu, že začne jezdit na motorce, protože jen „na ní, na tý pořádný mašině, může zapomenout na všechny ty pozemky, v hlavně drnčící letargii, úzkost, která nepřešla do vzteku…“ Přirozeně se ale ukazuje, že manželka ani dávná láska mu neumějí jen tak jednoduše pomoci a vesnickou idylu znečišťují mafiánské praktiky lokálních politiků.

V roli Zbyňka alternuje Martin Poláček a režisér, ve dvou dámských rolích se střídají Lucie Zachovalová, Lenka Chadimová a Zdeňka Brychtová. Existenciální rozpory ústřední postavy se řeší civilně, nenásilně, skoro elegantně; přesto je jasné, že jsou zásadní, že se dotýkají rozporů, které řešíme všichni, protože na nich dramaticky závisí celá podstata naší důstojné a pravdivé existence.

Intermezza
Hra má jeden neobvyklý formální prvek: obsahuje sedm krátkých intermezz, při kterých herci přestávají jednat a dávají slovo hostovi večera. Divadlo zve na každý večer jiného hosta. Někdy osloví filosofa či právníka, jindy hudebníka nebo dokonce kapelu, jindy literáta. Účelem intermezz je větší autentičnost představení, pokaždé jiná atmosféra, pokaždé nový pohled na to, co se ve hře zkoumá. Nezamrznutí. Včlenění zajímavých lidí, kteří někdy ani předem nečetli scénář, do divadelního rituálu.

Sestry Haugenovy
Jedinými hosty večera, kteří budou v Dešťové holi hrát opakovaně, budou sestry Haugenovy z norského Tromsø. Tyto tanečnice a performerky spolupracovaly na koncepci celé inscenace a budou – na rozdíl od ostatních hostů – provádět neimprovizované, nýbrž naopak pečlivě připravené scény. Jejich intermezza budou tematicky zaměřena na úsilí některých korporací o drancování severské krajiny. Opět tedy indiánský motiv půdy, která si nepřeje být zneužívána, ale nemá to jednoduché… Nejbližší reprízu inscenace Dešťová hůl uvede karlínské Divadlo Kámen 23. března. První dvojice představení, v nichž se pak představí také sestry Haugenovy, se odehraje 20. a 21. května, druhá pak v září v Tromsø.

Prst se pomalu, za nepříjemné kvílivé ozvěny vznikající třením bříška o dřevěný odpor, šine po stole směrem ke Zbyňkovi, jenž tu jakoby není. V roli vlastní matky sám sobě posílá pokušitele přes tu nekonečnou dálku stolní desky. Výmluvné brechtovské gesto tne do zkamenělého okamžiku a herec jeho poselství duplikuje ve slovech. Na imaginárním lístku, které posel-ruka přepravil až ke Zbyňkovým očím se v soustavě čísel ohlašuje Zbyňkova minulost. Volala Bohuna. Nechala ti tu číslo.

Hra Dešťová hůl inspirovaná stejnojmenným románem (Host, 2016), již letos v červnu poprvé uvedlo karlínské divadlo Kámen (premiéra 16. 6. 2021), není prvním divadelním zpracováním knižní předlohy, kterou divadlo ve svém repertoáru nabízí. Vedle Pelevinovy Svaté knihy vlkodlaka či Topolova Citlivého člověka patří představení k typickému žánru scény, která se volně inspiruje nejen českou prózou, již představuje v neotřelé a experimentální podobě s prvky improvizace, zcizovacích efektů či multimédií. Jak se dočítáme v programu, spíše než převedením předlohy na jeviště je hra volným zpracováním jejího „silového pole“, v němž se podle autora scénáře a režiséra Petra Odo Macháčka ocitá hrdina tváří v tvář otázkám jako „kdo je dneska indián“ či „co je dneska domov“. Tyto i jiné otázky a úryvky z replik jsou pak v krátkých intermezzech reflektovány nejrůznější formou jednotlivcem či dvojící hostů, kteří jsou pro danou reprízu pozváni. V dosud poslední repríze se představili jako improvizátoři výborná Jana Machalická a Jakub Troják, díky nimž hra získala tempo. Nicméně i tyto vstupy se postupně ustálily v kodrcavém rytmu očekávaného vytržení, které místy spíše rušilo spád děje, než aby jej akcelerovalo. Každé opakování má totiž své špatné a dobré trajektorie. Ty dobré posouvají člověka, dění, vývoj směrem kupředu, případně prolamují hloubku. Ty špatné vedou k nekonečnému regresu, který znejasňuje, unavuje či přímo odrazuje od dalšího bádání nebo prožívání. Hra Dešťová hůl putovala po obojakých stezkách; opakování lze však zcela jistě označit za její ústřední motiv a prostředek, jenž stojí za to si přiblížit.

Věčný návrat téhož
Minulost funguje jako farmakon na nespavost a nespokojenost se současným životem hlavního hrdiny Dešťové hole Zbyňka. Na první pohled mimoděčný příjezd na vzpomínkami zaprášený venkov Zbyňkovi nakonec teprve umožňuje návrat do přítomnosti, ze které do Lešic utíká – ke svému současnému vztahu s městským protipólem Bohuny, k Tereze. Ve vsi nachází Zbyněk svou vlastní tělesnost, indiána, kterého v něm akcentuje režisér představení umisťující představitele hlavní postavy opakovaně do jakéhosi tranzu při jeho nočních blouděních nekonečnou bdělostí. Venkov je divočina, kde se realizuje Zbyňkovo navěky unavené městské já. Umožňuje mu fyzicky pracovat, ohledávat křivky jihočeské krajiny i vlastní fyzické limity, nacházet vnitřní i tělesnou sílu. Tak jako Hegelův světový duch se Zbyněk vrací sám k sobě, jako by každé stadium vnitřního vývoje muselo být znovu prožito a internalizováno, aby došlo svého vědomí. Mohli bychom skoro hovořit o věčném návratu. To už bychom se ale vzdalovali charakteru předlohy, v níž se sice o věčné návraty hraje, ve které však formálně tyto návraty nijak zvlášť nefigurují, zatímco v představení naopak velmi výrazně. Hájíček si nelibuje v literárních figurách, tropech nebo různých způsobech opakování, jež pozvedá celkový smysl na novou sémantickou či dějovou úroveň. Jeho vyprávění nese celkem civilní rysy bez zjevných spisovatelských manýr, které by jeho formu činily jakkoli symptomatickou pro dějové zvraty. V představení Dešťová hůl je naopak opakování předváděno na několika rovinách současně a místy s až protivnou pravidelností. Očekáváme-li věčný návrat jiného, jak uspokojivě nabízí Hegelova dialektika vývoje ducha, musíme se v představení spokojit pouze s věčným návratem téhož.

Indiánský ideál v moll
Šedé stěny jeviště stojí před divákem ve své prosté nahotě; na jinak prázdné scéně stojí dva stolky se židlemi a tu a tam se povalují černé negativy běžně bílé stránky potištěné textem, v nichž bychom mohli hledat provázanost s černobílými fotografiemi, které jedna z hereček pomocí přenosného promítacího zařízení roztržitě exponuje po prostoru hlediště. Tento rušivý prvek vrací diváka do divokých letních nocí možná Zbyňkova ztraceného mládí na venkově. Kontrapunkt této mihotavé skutečnosti tvoří nesmírně táhlý a chraplavý tón Zbyňkovy promluvy. Uchu divákovu nepříjemná stylizace hlasu hlavní postavy zřejmě poukazuje na dvě roviny hrdinova vědomí: jednak na jeho nekonečnou únavu bez naděje na spánek, jednak na jeho fascinaci indiánskými rituály, kterou uspokojuje v bezcílných jízdách na starém chopperu. Těžiště potíží, jež v představení nacházím, ulpívá opět na nebetyčném opakování téhož bez naděje na vyvázání se z monotónní struktury představení. Nápadité zcizovací prvky, jimiž herci upozorňují na některé divadelní prostředky, jež známe od dob samotného Brechta, jsou sice osvěžujícím narušením jinak v jednoduchém rytmu utemované dějové posloupnosti, avšak > > stejně jako improvizační intermezza, ani ony nepřináší onen tolik chybějící posun v dějové ani formální stránce hry. Letargický tón opakujícího se Terezina „neskákej mi do řeči“, „nezvyšuj na mě hlas“ je jen jednou z melodií představení, jež dohromady tvoří spíše mollovou, jen místy durově zaznívající těžkopádnost divadelní skladby. Vrstvení metarovin, ať už v textové, či situační doméně hry, je sice rafinované, avšak někdy se dostává za hranice zajímavosti; to když herci verbálně upozorňují na zcizovací efekt, čímž ho dublují – uskutečňují v neplodném opakování. Trochu předvídatelná hra s těmito běžnými divadelními prvky totiž vždy nutně balancuje na hraně mezi laciností a genialitou. Práce s prvky scénického čtení naopak hře velice sedí a je škoda, že režisérsky je tato komponenta vsazena do představení spíše trochu nejistě, částečně přiznaně a částečně trochu nejednoznačně.

Režisér a autor scénáře v jedné osobě prozíravě zvolil jen volnou návaznost na předlohu, která je jinak svou zápletkou příliš objemná na to, aby byla s lehkostí ztvárněna na divadelních prknech. Její jádro nakonec spatřuji především v tom, že se herci místy vyvazují a vzájemně dobře doplňují občasnými změnami v tonalitě a tempu svých replik, jež často připomínají westernovské černobílé klasiky a chyby filmových pásek, které se, místy bohužel již očekávatelně, zadrhávají, a tedy opakují. Potud je výraz představení konzistentní s ústředním motivem indiánského ideálu a částečně ospravedlňuje výše diskutovaný věčný návrat téhož.

Dešťová hůl
Divadlo Kámen (Nekvasilova 2, Praha 8)
premiéra st 16. 6. 2021
nejbližší repríza čt 21. 10.

Jiří Hájíček vydal v nakladatelství Host volnou románovou „venkovskou trilogii morálního neklidu“, jejímž posledním dílem je Dešťová hůl. Divadlo Kámen se programově nechává inspirovat nejsoučasnější českou literaturou a od 16. června nabídne hru vystavěnou právě na půdorysu Dešťové hole.

Autor scénáře a režisér Petr Odo Macháček rád napomáhá ožití literatury na jevišti začleňováním různých motivů, které ve výchozí knize přímo nejsou, jež ovšem podle jeho vnímání odpovídají její atmosféře. Tentokrát se herci Divadla Kámen pustí při hledání odpovědí na otázky typu „co dělat, abych se jednoho rána nevzbudil jako někdo jinej“ a „kdo je dneska indián“ i do průzkumu duchovně pojatého motorkářství a s ním souvisejícího žití „v čirý přítomnosti“.

Hra má několik formálních zvláštností. Diváci si budou například moci sami v hledišti promítat černobílé fotografie Gabriely Kontra z prostředí různých technopárty.
Do hry jsou také organicky začleněna krátká intermezza, při nichž herci předávají slovo hostům pozvaným pro daný večer, například umělcům z jiných než divadelních oborů. Intermezza spolupůsobí při ohledávání vybraných pojmů, které jsou pro hru podstatné.

Mezi hosty provádějícími intermezza bude patřit i norská taneční skupina sester Haugenových, která se zabývá mimo jiné začleňováním tance a performance do běžných prostředí (domov, restaurace apod.)

Dešťová hůl
Divadlo Kámen (Nekvasilova 2, Praha 8)
premiéra st 16. 6. 19:30
nejbližšíí reprízy čt 17. 6. 19:30

text: Blanka Křemenová

Jedno z divadel, které ještě před divadelními prázdninami otevře sál, je Divadlo Kámen. Vytrvalost a pevnost mu byla dána do základů, po neplánované pandemické pauze bude tedy opět možné zhlédnout inscenace S citem a Přesně 42 zubů.

Divadlo Kámen se v poslední době inspiruje výjimečnými díly současné literatury. Opětovně v červnu zahraje dvě takto orientované inscenace: S citem je hra inspirována nejnovějším románem Jáchyma
Topola Citlivý člověk a druhá, Přesně 42 zubů, vychází z románu Viktora Pelevina Svatá kniha vlkodlaka.

Režisér Petr Odo Macháček v nich neusiluje o doslovnou reprodukci literární předlohy a tou se nechává spíše volně inspirovat. Spolu s herci, mezi něž patří například Lucie Zachovalová, Zdeňka Brychtová nebo Vladimir Benderski, vytvářejí tak originální divadlo, které na knihy pohlíží z neobvyklých a – leckdy nečekaných – úhlů.

Inscenace Přesně 42 zubů, šíleně rychlá noční jízda doprovázená (ne)dobrovolnou exkurzí do obdivuhodně organizovaného výrobního závodu, abstraktním obrazem, totemickým rezavým výfukem, vytím a provedením 17 713 zázraků, bude ke zhlédnutí 4. června od 19.30 hodin.

Fragmentací a fragmentovaností mysli se zabývá hra S citem. Některých jejích repríz se účastní sám autor literární předlohy Jáchym Topol, který hru posléze doplňuje svým autorským čtením. Tomu bude tak i 19. června od 19.30 hodin.

Jako svou druhou premiéru sezony uvede Divadlo Kámen hru S citem, kterou navazuje na dramaturgickou linii inscenací čerpajících z literárních předloh. Hra se důsledně zabývá fragmentací a fragmentovaností mysli, jak uvádí režisér a umělecký šéf Divadla Kámen Petr Odo Macháček, a je vystavěna na úryvcích motivů románu Jáchyma Topola Citlivý člověk.

… dneska to bude vo svatbě… vo velkolepý zářící svatbě ve vymydleným posázavským borďásku… vo svatbě, při který vobsluhujou piercingovejma peckama rozfragmentovaný holky z toho borďásku… jsou to andělové, andělkyně, andělky… a vdává se Světlana, a žení se Kája… Světlana je hodná, krásná holka… Kája je hodnej, silnej kluk… voba jsou fragmentovaný i za ušima…

Tato hesla představují fragmenty Topolova románu. Režisér i herci Lenka Chadimová, Lucie Zachovalová a Vladimir Benderski se shodují, že fragmentace mysli nemusí znamenat úpadek, že „Fragmentárnost tolik neřeš. Přechod na fragmentované myšlení je v pohodě. Uvidíš, že se nestane víc, než se lidem stalo před pěti sty lety po rozšíření knihtisku.“
Petr Odo Macháček: „Dnešní fragmentárnost žití bereme jako fakt. Diváci na ni mohou spolu s námi nahlížet z různých úhlů, různě ji žít. Všechny nás občas dovádí k hysterii, ale můžeme se s ní třeba i spřátelit.“

S citem
Divadlo Kámen (Nekvasilova 2, Praha 8)
čt 21. 11. 19:30

text: Blanka Křemenová

Divadlo Kámen zahájí novou sezonu improvizací Eéliška kolem v historické Invalidovně; během podzimu uvede dvě premiéry: v inscenaci Vražda u katedrály ožije upírský motiv spolu s příběhem pokusu o vraždu dvojitého agenta Sergeje Skripala; záblesky románu Citlivý člověk Jáchyma Topola nabídne premiéra hry S citem.

Pražské Divadlo Kámen, které samo sebe popisuje jako „skupinu tvůrců posedlých rituálem divadla“, sídlí v pražském Karlíně a nabízí repertoár založený na činoherním základě a obohacený o prvky fyzického divadla, minimalismu a improvizace.

Novou sezonu zahájí improvizací „jazzového typu“ Eéliška kolem, ve které se ohledává prostor vyzařující tajemnou hluboko zapadlou rodinnou historii; obvykle toto ohledávání probíhá na domácí scéně divadla, nyní se uskuteční ve vznešených, polorozpadlých, tajemných a plných zapadlých historií prostorách pražské Invalidovny; provedou ji čtyři herci, jakási Eéliška a jeden muzikant: Matěj Kratochvíl, který pomocí různých nástrojů vytváří minimalistické, zvukově bohaté a syté plochy, které mají naději rezonovat s oprýskanými barokními zdmi, stropy a podlahami.

Během podzimu Divadlo Kámen uvede dvě nové hry. Vražda u katedrály, jejíž premiéra bude 19. září, spojuje žánr burleskní upírské balady s dokumentárně líčenou kauzou pokusu o vraždu agenta Sergeje Skripala. Hlavní role ztvární Lucie Zachovalová a Zdeňka Brychtová, které se stanou neodolatelnými upírkami stojícími za událostmi osobního i mezinárodního dosahu, popotahujícími nitkami a zároveň v předivu těch nitek zapletenými; Petr Odo Macháček a Miroslav Paulíček se přetransformují do tajných agentů, kteří se kráčejíce ulicemi Salisbury s lahvičkou jedu pokouší otrávit svého bývalého kolegu Skripala.

Hra samotná pak dává vzniknout úvaze nad tím, zda jsou osobní vztahy i politika mezi Východem a Západem hříčkou tajemných bytostí, jimž nejsme schopni odolat. Tato inscenace s limitovaným počtem repríz představuje hravé vybočení z dramaturgie Divadla Kámen.

Hra S citem, jejíž premiéra proběhne 21. listopadu, prozatím zůstává tajemstvím inscenátorů. Jejími pevnými pilíři však budou motivy Topolova románu Citlivý člověk.


text: Blanka Křemenová

Prostory karlínského Divadla Kámen vždycky utichnou až těsně před půlnocí. Kavárna a skromná galerie ve foyer po představení umně zdržují návštěvníky od spěchu na metro. S Petrem Macháčkem jsme si povídali nad sklenkou vína, o čem ten jeho Kámen vlastně je.

Kámen je samozřejmě především divadlo. Volnou rukou, ale s pohledem pevně upřeným k cíli ho řídí Petr Macháček. Už skoro půldruhé dekády se svým souborem hledá hranice scénického vyjádření. „My chceme dělat divadlo, jako když člověk maluje abstraktní obraz. Nechceme uvažovat v běžných kategoriích – tohle bude fungovat, to nebude. Když jsem opravdový malíř, ne obchodník, musím umění dělat tak, abych já byl spokojený, aby mě oslovovalo, aby mě vzrušovalo. Jdu do toho s nějakou svou vizí – a doufám, že co vnímám já, bude vnímat ještě někdo jiný. Ale to už můžu jen doufat,“ popisuje Petr Macháček svou představu. Je zřejmé, že inscenace Divadla Kámen nejsou zrovna odpočinková věc. Kamenný soubor se ale nebojí stát si za svým. „Opravdový hledání, s veškerými riziky, které přináší, včetně vyšší náročnosti pro diváky,“ je pro ně důležitější než obliba mas. Dlužno ale dodat, že hlediště komorního sálu je takřka vždycky obsazené do poslední židle. I náročné divadlo si své publikum najde.

Petr Macháček má nezvyklý způsob režijního vedení: „Forma – slova, gesta, pohyby zůstávají, to je moje práce. Ale interpretaci postavy nechávám na hercích, jak komu zrovna ten den jeho role sedne.“ Když je někdo rozmrzelý v realitě, ať zahraje i svou postavu rozmrzelou, šťastný herec ať hraje šťastného člověka. Funguje to až překvapivě dobře. Výkony herců získávají na uvěřitelnosti. A divák se nemusí bát znovu přijít na hru, kterou už viděl před půl rokem. Druhé představení velmi pravděpodobně dojde i přes formálně stejný příběh k (více či méně) jiným závěrům. „My ohledáváme především lidské vztahy,“ říká principál divadla. V jeho hrách se dokola opakují stejné motivy, ty samé věty, a přes spoustu nedořečeností si postavy rozumí. Všichni se pohybujeme v kruzích a spirálách, máme každý svůj omezený rejstřík gest a mezi sebou komunikujeme jen jejich kombinováním. Když nás někdo doopravdy zná, je schopný předvídat naši další akci. Momentální rozpoložení či nálada ale může její interpretaci úplně převrátit.

Lehce se může stát, že budete z Kamene po představení odcházet s pocitem, že už vás nic nezachrání. Jazyk Macháčkových her, občas připomínající absurdní drama, snadno navodí dojem bezvýchodnosti, začarovaného kruhu, z něhož vypadnete, leda až když všechno proserete. Jindy vám ale kamenný tým předá obrovsky silnou naději, vůli dál bojovat. To je jeden z velkých cílů jejich divadelního snažení: „Kafka, a vlastně i celý absurdní drama později, hru jakoby dekomponuje, rozkládá příběh – na začátku máte zdání nějaké struktury, která pak postupně zmizí v mlze. Což je hezký, ale podle mě už vlastně překonaný. Mohlo by se zase spíš něco postavit. Vyšťourat něco, co není demonstrace, že jde všechno do háje, že se to rozpadá. Mluvím zjednodušeně, samozřejmě, Proces taky má na konci šanci, že by mohl dobře dopadnout… On by přece s nimi vůbec nemusel jít. Myslím, že kdyby řekl, že tam nepůjde, tak tam prostě nepůjde. Dneska je potřeba ne pořád dál věci zamotávat, ale naopak dojít někam, kde se to – ne snad rozmotá, ale kde stojí nějaká… možnost.“ ∞


STUDIO A GALERIE DIVADLA KÁMEN
Nekvasilova 2, Praha 8

Zkuste vyjmenovat tři věci společné publicistkám Mileně Jesenské a Gustě Fučíkové. Tak schválně… Údajně kdysi vzplály pro stejného muže. Zcela jistě se setkaly v koncentračním táboře Ravensbrück. A letos stanou na stejném místě znovu. Alespoň pomyslně. Oním místem bude Studio Hrdinů, které svou druhou sezónu zahájilo premiérou hry Mileniny recepty, inspirovanou osudy Mileny Jesenské a její dcery Honzy Krejcarové.

Další novinku sezóny 2013/2014 s názvem Citový komediant uvede Studio Hrdinů ve středu 2. října. Jak se Janu Horákovi a Michalu Pěchoučkovi povede inscenovat „maximálně apoliticky“ hru o Juliu Fučíkovi, posoudí návštěvníci dvacátého ročníku festivalu … příští vlna / next wave… Zatímco vloni bylo zpřístupnění prostor bývalého kina pod Veletržním palácem a premiéra Célinovy hry Církev mimořádnou a stěžejní událostí festivalu, letos se Studio Hrdinů stává jeho hlavním dějištěm. Vedle středeční premiéry zde najde svoje místo také čtvrteční program, slavnostní páteční Den Poct a především víkendové bloky, jež slibují být vrcholem letošní „nextky“. Festival totiž po dvaceti letech existence nenápadně bilancuje. Jeho dosavadní kurátor Vladimír Hulec podstoupil svou pozici mladé kolegyni Lence Dombrovské, jež připravila sobotní program jako prezentaci nastupující umělecké generace s touhou ukázat další směřování festivalu. Přesto celý program symbolicky završí nedělní ohlédnutí za alternativní scénou posledních dvaceti let.

Vedle Citového komedianta láká … příští vlna / next wave… na několik dalších premiér, koncerty, debaty, knižní křty a poslední část projektu Miroslava Bambuška Cesty energie – čtyřdílného cyklu o základních energetických zdrojích, tvořícího pardubickou část festivalu. Za pozornost stojí také unikátní pokus Alfreda ve dvoře The Stranger Gets and Gift Service, který může spolu s performerem absolvovat vždy jen jeden divák. Tuto možnost bude mít publikum po předchozí domluvě od úterý 1. do čtvrtka
3. října. Celá programová skladba je navržena tak, aby si „nextka“ zachovala své poselství a i nadále byla setkáváním divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy.

Nová sezóna na Veletržní
Pražská část festivalu sice skončí 10. října v NoD/Roxy, ale opuštěné nezůstane ani Studio Hrdinů. Ještě během podzimu se tady chystají další dvě premiéry – Pomocník Walser vycházející z textů a interpretací díla „geniálního literárního outsidera“ Roberta Walsera a hudebně-pohybový projekt DNArt inspirovaný osobou Johanna Gregora Mendela. Dvě nové inscenace a zajímavá hostování přinese také rok 2014. Ředitel Jan Horák zdůraznil, že Studio Hrdinů se bude nadále snažit o spojení s výtvarným uměním, a připomněl trvající spolupráci s Národní galerií.

Vše nasvědčuje tomu, že Studio Hrdinů si podrží linii první sezóny – činoherní projekty vytvářející syntézu divadelních a výtvarných prvků a zaměření na původní autorské texty často zpracovávající specifický vztah umělce a společnosti. Velkou zásluhu na tom má právě i … příští vlna / next wave…, která vloni Studio pomohla nastartovat. Zkusme poděkovat třeba tím, že mezi 26. zářím a 10. říjnem zajdeme na některou z mnoha festivalových produkcí.


Festival … příští vlna / next wave…
Setkání divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy, 20. ročník
26. 9.–10. 10.
vstupné: 100–250 Kč jednotlivá představení; 250–960 Kč permanentky
Praha: Alfred ve dvoře, Divadlo Kámen, Rock Café, Roxy/NoD, Studio Paměť, Trafo Galerie, Studio Hrdinů; Pardubice: Automatické mlýny Josefa Gočára


autor: Tereza Hýsková

Divadlo Kámen ve svých autorských hrách objevuje nové, opomíjené a neobvyklé formy činohry. I přesto činohrou nadále zůstává. Pro návštěvníka, který má v oblibě spíše klasické divadlo, bude zhlédnutí jejich experimentálních představení náročnější. I já odcházela po závěrečném potlesku poněkud v rozpacích…

Nezávislé pražské divadlo pro hledající diváky existuje již od roku 1998. Zpočátku soubor hostoval v pražských klubech a divadlech. Od roku 2007 má v Karlíně svoje vlastní studio, které patří s kapacitou padesát míst mezi nejmenší scény v Praze. Až na nejnovější hru Výhled na řeku Labe jsou všechny jeho inscenace dílem Petra Macháčka – spoluzakladatele, dramatika, uměleckého šéfa a režiséra v jedné osobě. Jeho pojetí moderní experimentální činohry pracuje s jevištním minimalismem. Na scéně po odstranění všech nepotřebných rozptylujících kulis zůstávají například pouze dvě židle. Divákovi je tak umožněno vnímat důležité prvky díla, a to především osobnostní herectví účinkujících.

Promačkat se přes čudlíky k voperátorovi
V pořadí již dvacátá Macháčkova hra s názvem Ras al Chajma v loňském roce zvítězila na české přehlídce experimentujícího divadla v Písku. Pro soubor je její ztvárnění výrazným počinem v oblasti budoucího směřování. Spojuje se v ní scénický i textový minimalismus, herecká improvizace a moderní klasická hudba, kdy zvuk klarinetu provází celým dějem. Hlavní postava vypráví příběh o tak banální nepříjemnosti, jakou je ztráta mobilního telefonu a setkání s jeho poctivým nálezcem. Souběžně se zde prolínají zážitky dalších postav, což diváka nutí být ve střehu. Závěrečná osobní zpověď plná nadějných vyhlídek, které z příjemného setkání vzešly, jistě návštěvníky pozitivně naladí.

Autorské, experimentální, minimalistické, nekomerční, alternativní – takové jsou přívlastky her Divadla Kámen. Jejich ztvárnění v každém případě na diváka silně zapůsobí, ať už méně či více pozitivně.


Křest knihy o Divadle Kámen
(kniha mapuje 15 let tvoření Divadla)
Divadlo Kámen
Nekvasilova 2, Praha 8
čt 26. 9. 19:30