Málokdo asi nezná novinářku Sašu Uhlovou nebo alespoň její knihu Hrdinové kapitalistické práce, kterou upozornila na špatné, zejména platové, pracovní podmínky na tuzemském trhu práce v oblasti manuální činnosti (např. dělník u pásu, prodavačka). Pro koho jiného by tato sociálně aktivistická sonda byla vhodná k divadelnímu zpracování než pro neméně známého režiséra Michala Hábu s hledáčkem na tato témata? Pro tentokrát k tomu došlo na prknech pražského Divadla Komedie a vznikla inscenace ve stylu politického brechtovského divadla se stejným názvem jako knižní předloha.

Nevidím, neslyším, neřeším…
Zároveň inscenace reaguje na covidové události, v rámci kterých si většina umělců
musela najít alternativní práci, většinou v podobném sektoru jako hrdinové knihy Saši Uhlové, což je prezentováno na příběhu opěrní pěvkyně, která pracovala během pandemie v supermarketu. Jak si však asi mnozí pamatují, tehdy v některých částech společnosti včetně politického představenstva panoval názor, že konečně umělci i pracují. Hábovští Hrdinové kapitalistické práce jsou tak komentářem k nejen věčnému problému špatných pracovních podmínek, ale k společenskému jednání během pandemie.

Kontext mě nezajímá…
Jak už je nejen pro Hábovské politické divadlo typické, inscenace je situována do prázdné scény. V jejím pozadí svítí pod sebou tři slova jedná se – jak jinak – o název titulu Hrdinové kapitalistické práce.
Herci pak disponují s několika málo rekvizitami, které jsou však poměrně netradiční, ať už se jedná o minibagr nebo bednu na kolečkách, na niž je napsáno: „kontext“, v níž jsou skryty rozličné typy kostýmů superhrdinů. Ať už se například jedná o pracovní úbor prodavačky či kočičí ženy, které svou nekoherentností představení zdařilým způsobem ozvláštňují. Inscenace si tak logicky rovněž pohrává s myšlenkou, co to její kýžené hrdinství vlastně je, a proto je důležitý kontext, ať už jako společenský aspekt, či krabice. Stejně tak si s antonymy v rámci zcizovacího efektu pohrávají kostýmy. Ze začátku jsou herečky oblečeny do třpytivých večerních šatů, a na konci mají na sobě naopak pracovní oděv, což lze považovat jako analogii ke změně statutu umělce během covidu. Rovněž se však tímto zdůrazňuje fakt, že každý z nás je v meritu věci obyčejný člověk.
Podstatnými jsou pro představení také herecké výkony, při čemž aktéři společně fungují jako jeden organismus, který variabilně pracuje se stylizací zahrnující tragický, ale i komický výraz. Zejména tento fenomenální kontrast lze vypozorovat na herectví Ivany Uhlířové zobrazující vyčerpanou Sašu Uhlovou, a naopak v její ironicko-komické póze se ocitá Halka Třešňáková. Zatímco jedna na jevišti předvádí gesta zármutku a apatie, druhá z představení dělá groteskní show alla superhrdinka kočičí žena. Právě toto napětí mezi smíchem a zarmoucením z osudu hrdinů kapitalistické práce rezonuje celým představením a nutí diváka nad danou problematikou přemýšlet. A jak v celé věci figuruji já? A kdo a kde jsou teda ti hrdinové kapitalistické práce? Lze nějak danou situaci změnit? Inscenace tak stejně jako její předlohy po sobě zanechává velmi brilantním a hravým způsobem stopu vyvolávající další společenský dialog.

Hrdinové kapitalistické práce
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)
premiéra 14. 9. 2020
nejbližší reprízy čt 3. 2. 19:30, čt 3. 3. 19:30

Inscenace, která divákům emocionálně i fakticky přibližuje podmínky nejhůře placené práce a upozorňuje na neviditelné členy naší společnosti.

Novinářka Saša Uhlová pracovala pod změněnou identitou na nejhůře placených pracovních místech: v nemocniční prádelně, v závodě na zpracování kuřat, jako pokladní v supermarketu, v továrně na výrobu sladidel i v třídírně odpadu. Měsíce sledovala, jaké mzdy zaměstnanci skutečně dostávají, a na vlastní kůži zažila pracovní podmínky lidí, které společnost přehlíží, přestože jsou pro její fungování nepostradatelní. Tyto zkušenosti popsala v reportážích, které knižně vyšly pod názvem Hrdinové kapitalistické práce a byly také zpracovány v dokumentárním filmu Apoleny Rychlíkové Hranice práce.

Obě tato díla slouží jako předloha a výchozí materiál chystané stejnojmenné inscenace. Režisér Michal Hába se svým týmem tyto materiály zpracovává do podoby brechtovského politického divadla. Upozorňuje na neviditelné členky a členy naší společnosti a publiku emocionálně i fakticky přibližuje podmínky jejich každodenní práce.
Inscenace vzniká s Volksbühne Berlin v rámci mezinárodního projektu POST-WEST. K vidění bude od 14. září 2020 v Divadle Komedie. Více informací naleznete na www.mestskadivadlaprazska.cz

text: Lucie Korbeliusová

Hrdinové kapitalistické práce
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)
premiéra po 14. 9.
další reprízy čt 24. 9., so 3. 10.

Kdo je ŠVEJK? Co je ŠVEJK? Co znamená ŠVEJK pro nás a co pro zbytek světa? A co pro ten zbytek světa znamenáme my?

Český a německý, ryze současný, ale i dávno minulý pohled na nejslavnějšího hrdinu, kterého dala naše literatura světu. Hašek, Brecht, Hůlová. Tři autoři a jeden fenomén, švejkovství a švejkování, muka tvorby i nemožnosti tvořit, samota v cizině a samota ve vlasti. A hlavně otázka identity „geniálního idiota“, stejně jako pátrání po pravdě o nás samotných. To vše zkoumá inscenace Švejk/Schwejk, která vznikla v koprodukci Městských divadel pražských se Staatstheater Augsburg v režii renomovaného německého režiséra Armina Petrase.
Mezinárodní projekt v sobě propojuje život Jaroslava Haška a Osudy dobrého vojáka Švejka, americká exilová léta Bertolta Brechta s marnou snahou uvést jeho hru Švejk za druhé světové války a nechybí ani současný pražský švejkovský pohled spisovatelky Petry Hůlové v textu, který byl napsán přímo pro tuto inscenaci.
Švejk/Schwejk – hrdina představený trojíma očima. Inscenace bude uvedena od 15. října v divadle Komedie s Evou Salzmannovou, Sarah Haváčovou a Tomášem Milostným a jejich německými kolegy. Hraje se česko-německy. Více na www.mestskadivadlaprazska.cz.

text: Lucie Korbeliusová

Švejk/Schwejk
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)
premiéra čt 15. 10. 2020
další reprízy so 31. 10., po 30. 11.

Ve dnech 14. až 22. dubna se měl již podruhé konat mezinárodní festival Nová Komedie, jehož cílem mělo být upozorňovat na tvorbu mladých talentovaných umělců.

V divadle Komedie mělo premiéru představení Lazarus s podtitulem Zpátky ke hvězdám. Jedná se o muzikál autorské dvojice David Bowie a Enda Walsh. Je předposledním počinem, zároveň rozloučením i odkazem muže mnoha tváří, hudebního chameleona, inovátora, který neustále porušoval hranice a zažil vzlety i hluboké pády. Kdo se někdy našel v melodiích a textech Davida Bowieho, tak ani nemusí číst dál a rovnou ať vyrazí do divadla… Nebude litovat.

Pozoruhodný příběh rozevírá vějíř možných interpretací, vyprávění je to snové, něžné i mrazivé. Působivě představuje svět uvnitř i vně hlavy Thomase Jerome Newtona. Hovoří o jizvách, které nejsou vidět, zlomeném srdci, o uvíznutí mezi dvěma světy. Základní linkou jsou osudy muže, který spadl na Zemi, resp. který opustil svou planetu, rodinu, aby se pokusil najít místo k životu pro své blízké a své společenství. Jeho domovská planeta totiž vysychá a hrozí, že život na ní jednoho dne zanikne. Na Zemi se dokáže hravě prosadit, nashromáždí obrovský majetek, o co se pokusí, to se mu podaří (americký sen jak vystřižený). Zlom nastává ve chvíli, kdy je nucen prozradit svou identitu, aby se mohl vrátit domů. Lidé propadnou strachu z neznámého, někteří nevěří, jiní chápou jeho přítomnost jako ohrožení, následuje ponižování, ubližování, verbální i fyzické, tajné služby jej krutě vyslýchají a nedovolí mu Zemi opustit. Výsledkem je ztráta Mary Lou a možná i ztráta rozumu, uzavření se do světa představ uvnitř své hlavy a světa ukrytého v láhvi ginu… Příběh odcizení se, ztráty motivace, vyhoření… (Záleží na interpretaci každého.)

Jediné, co zbývá, je naděje
A právě zde začíná příběh muzikálu Lazarus, v režii Mariána Amslera. Příběh o naději a uvědomění si toho, co je v životě opravdu důležité. Je volným pokračováním či epilogem osudů T. J. Newtona z filmu Muž, který spadl na Zemi, v němž D. Bowie ztvárnil postavu mimozemšťana. V mnohém koresponduje s Bowieho osobním i uměleckým životem, s nutností prozkoumat životní situace až na dřeň, hledat svá alter ega. (Schopnost tázat se, hledat bez ohledu na následky a užasnout je základní intelektuální silou zdravého lidského ducha, zároveň jsou to principy, bez nichž by nebylo umění, filozofie etc.)
Bowie ve svém testamentu rekapituluje pozemský život, podtrhává to podstatné. Zároveň popouští uzdu své fantazii, odhaluje svět ušpiněných mezilidských vztahů, který může být pro citlivé bytosti místem k nežití, a proto se snaží utéct či se uchylují do oázy světa umění (jeden vzhlíží ke hvězdám, druhý zas spřádá sen o říši krásy, jiný se uzavírá do věže ze slonoviny či věří v Lazarovo i Kristovo vzkříšení). Ohlédnutí muže umírajícího na rakovinu jater má svou sílu. (V den svých 69. narozenin vydává ještě album Blackstar a dva dny poté umírá, pár týdnů po premiéře muzikálu.)
„Rozčiluje mě konečnost života. Teď, když konečně pochopím sebe i ostatní, bych měl umřít – co je to za pitomou hru? To tady není nikdo, s kým by se dala předělat pravidla? Rád bych, aby mi bylo dvě stě tři sta let,“ vyjádřil se o deset let dříve při projevu svých prvních vážnějších zdravotních komplikací. Smrt je jedním z druhů odpojení se. Bowieho přání dlouhověkosti se může vyplnit v životnosti jeho odkazu. (Vřele doporučuji přečíst si program k představení.)

Se zatajeným dechem…
Příběh T. J. Newtona na jevišti v Komedii lze interpretovat i pohádkově. V této souvislosti přímo uhrančivě působí herecké výkony dívky–anděla (Erika Stárková) a Valentina, šviháka v zeleném s havraní hřívou (Pavel Smolárik), který myslivecký klobouk ani nepotřebuje. Není však pokušitelem, jen mu nezbývá než reagovat na přemíru lidského sobectví (Ben a Michael). Je zástupcem temných sil (spolu se svými stíny), zároveň je představitelem chladného pragmatického uvažování bez jakéhokoliv citu. Ošetřovatelka Elly (Nina Horáková) se svým IT manželem (Michal Bednář) sehrají etudy (cítíte je až do morku kostí), které byste ve svém vlastním životě zažít nechtěli, a přesto se nezřídka stávají. Ústřední postava pana Newtona (Igor Orozovič / Ondřej Ruml) se v přesvědčivosti nejvíce liší odstínem barvy vlasů. Každý svůj, každý jiný, oba talentovaní zpěváci, jeden ještě navíc činoherec (jeho subtilní polohy role jsou neuvěřitelně věrohodné). Pohybovou choreografii vystihuje slovo souhra (Stanislava Vlčeková). Dojem náramně umocňuje i minimalistická scéna, přitom tak členitá, že chvílemi nestíháte postřehnout všechno, co se na jevišti děje (Juraj Kuchárek). Projekce (František Pecháček) s režisérovými obrazy, např. Japonky se slunečníkem a Banksyho dívkou s červeným balonkem, skvěle podtrhují vizuální dojem, jinde i významové vyznění (nůž s dvojím ostřím v rukou Thomase).
Sluší se neprozrazovat děj, nepřipravit diváka o moment překvapení. Jediné, co zbývá, je vřele doporučit: Zpátky ke hvězdám! (Několikaminutový aplaus ve stoje je též dobrou vizitkou.)
Podmanivá syrovost, poetičnost a někdy ponurost textů Bowieho písní je slovy těžko vystihnutelná.* Totéž platí i o vyznění dialogů, které kolikrát tlučou jako zvon… (dramaturgie Jana Slouková).
Valentine: „Já nikoho soudit nebudu. Víte, jak je to ničivý? Když se lidi usnesou, že jste zasranej blázen – zaškatulkujou vás! Co takhle projevit trošku laskavosti? Je strašně snadný zadupat někoho do bláta – to svede kdejaký zvíře – ale dopřát člověku šanci najít naději někde, kde žádná není – v tom je pravá laskavost.“

P. S. (český překlad v titulcích – tady by to ani jinak nešlo, jen škoda, že jindy [ve filmech, na divadle] se na překlady písňových textů zapomíná)


Lazarus
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)

Rudolf Habsburský a Přemysl Otakar II. Postavy, které svým konáním zapříčinily zásadní momenty českých a rakouských dějin, ožívají v neobvyklém nazírání na jevišti Divadla Komedie.

Výsměch moci v kontroverzní historické tragédii Sláva a pád krále Otakara v režii Michala Háby předznamenává, že se nebude jednat o další inscenaci povinné kultury, ale o současné divadlo s experimenty, nahotou i dekonstrukcí původní dramatické látky, aby z ní bylo vyždímáno to, co dějinám zůstalo skryto.

Sláva a pád krále Otakara je hrou rakouského spisovatele Franze Grillparzera. Přeložena je Radkem Malým a v celé délce je i vydána. Pro divadelní adaptaci je ale značně zkrácena. Proč sis vybral zrovna toto obšírné historické téma?
Nápad vyšel od Dana Přibyla, dramaturga a ředitele Městských divadel pražských. Našemu inscenačnímu týmu zbylo najít klíč, jak, proč a o čem dnes tuhle historickou látku hrát. Sláva a pád krále Otakara je bez řečí habsburskou propagandou, českého krále Otakara zobrazuje negativně, naopak jeho protivníka, Rudolfa Habsburského, jako ideálního panovníka. Pro mne ale nebylo podstatné se věnovat národním křivdám. Spíš mě zaujal střet dvou způsobů výkonů vlády, dvou mocí rozdílných povah. Stará moc, symbolizovaná Otakarem, je silová. Vládne tvrdou rukou. I hrůzu, kterou pouští, její brutální obraz, je součást její strategie. Rudolf reprezentuje ten měkčí způsob, jak vládnout. A třeba dodat, že o to nebezpečnější – protože je zdánlivě nepřítomný. Společenskou hierarchii ukrývá za možností volby, za obrazem svobody.

Má tahle hra paralelu k dění v dnešní době?
Myslím, že tahle opozice dvou mocí může evokovat vícero dnešních témat a souvislostí. Dá se zmínit třeba i Baumanovo „tekuté zlo“ oproti „pevnému“. Nasnadě je přirovnání s vývojem „po sametu.“ Zdálo se, že s koncem autokratického režimu v roce 89 zmizel jasný nepřítel, že za své problémy si lidé můžou jen sami. Onen pověstný „konec dějin“ je dnes sice všeobecně vysmíván, mentálně jsme v něm ale uvízli. Třeba tím, jak se neustále mluví o „postideologické době.“ V globálním měřítku se nebudu rozpakovat mluvit o neoliberalismu – to je přesně ta ideologie, která vytváří dojem, že je po ideologických střetech a že je jen jedna cesta pro svět, pojem „svoboda“ opakuje jako mantru, která dokáže drtit lidem vlastní solidaritu, a hlavně rozevírá nůžky mezi (super)bohatými a chudými. Jak nám připomíná heslo „system change, no climate change,“ původce vraždění ekosystému planety má svého jasného původce. Superbohatí dneška, respektive ti „rafinovaně mocní“ na způsob Rudolfa dokáží skvěle pracovat s propagandou v současném slova smyslu. Není nutné cenzurovat opozici, stačí když se do veřejného prostoru vrhne spoustu „názorů,“ polopravd, konspiračních teorií a je hotovo. Vliv je možné si zaplatit. Stačí globální situaci znepřehlednit, aby nešlo nastolenou cestu jen tak zvrátit. Dnešním mocným není demokracie ve své současné (a nedostatečné) podobě na překážku, naopak je dobře využitelná, řekl bych, až teatrálně, jako maska.

Kdo vlastní, vládne. Co znamená tohle motto, které hrou prostupuje?
Tato Grillparzerova slova v inscenaci zdůrazňujeme právě v souladu s výkladem o dvou způsobech moci, a především s poukazem na existující společenskou hierarchii. Je zajímavé, že je Grillparzer takto napsal. Když jsem text četl, uhodilo mě to do očí. Po všech těch snahách vykreslit Rudolfa jako ideálního panovníka, přijde jeho posel a Otakarovi to napálí: „sorry jako, ale kdo vlastní, vládne“ a odhalí tak podstatu Rudolfova vládnutí. Zmíním ještě další moje oblíbené verše ze hry: „Když náš dům hoří a hasit nedá se, aspoň ruce při tom ohřejme si.“ Grillparzer samozřejmě nenarážel na dnešní klimatickou situaci, ale v kontextu dneška to v těch slovech úplně zazvoní. Ta slova jsou až morbidně krásná ve své výstižnosti. Věda nám říká, že máme velice omezený čas, než nastanou nezvratné změny. Přesto lidstvo dál jak uhranuté pokračuje stejným směrem. Oba citáty mi přijdou pro dnešní dobu podstatné, ukazují na souvislost kalamitního kapitalismu a ekologické krize. Zároveň je třeba zmínit, že ekologickou krizi je možné vnímat jako způsob, jak se posunout. I lidi, které irituje kritika kapitalismu ve jménu obhajoby lidské důstojnosti a solidarity, jsou najednou ochotnější uznat negativní působení kapitalismu, když dojde na souvislost se změnou klimatu.

V tvé dlouhodobé režijní práci se většinou nejedná o výběr zábavové a odlehčené látky. V čem je tato inscenace divácky náročná?
Je pro mne samozřejmě podstatné dělat inscenace, které se nějak váží k dnešku, to ale neznamená, že bych se vyhýbal humoru. Ba právě naopak. Mám zásadu „ o vážných věcech s humorem“ a naopak. Nemyslím, že by Sláva a pád krále Otakara byla natolik náročná, aby nějakého diváka diskvalifikovala. A myslím, že i přes všechna zmíněná témata je to docela zábavná inscenace.

Machiavelliho Mandragora, satira napsaná na počátku 16. století, zobrazující různost a pokřivenost lidských charakterů, je také pádným odrazem dnešní společnosti. Když nese látka univerzální obsah, lze s ní pracovat kdykoli a kdykoli ji vidět zpracovanou. Co současného najde divák v této Grillparzerově adaptaci?
Jedná se sice o historickou hru, naše interpretace se ale týká dneška a zároveň se nevnímá jako elitářská záležitost. Nebrání se být zábavou. Na scéně je živá kapela a má to sílu. Dá se říct, že je to až fraška. Zároveň snad s klidem můžu tvrdit, že se nám podařilo pouze neparodovat historii nebo „historičnost.“ Ale s humorem a neobvykle nahlédnout povahu moci. Stylem humoru bych skoro řekl, že se jedná o práci „smějících se bestií.“ Narážím samozřejmě na naši divadelní skupinu Lachende Bestien, se kterou jsme naposled v Komedii udělali Nepřítele lidu, ale i ten známý historický stereotyp o Češích. Vysmát se moci je dobrý začátek. Systém to nezmění, ale takový výsměch může být prvním kamínkem na cestě rozdrolení.

Jak dlouho jste inscenaci připravovali?
Klasická doba přípravy inscenace v kamenných divadlech je šest až osm týdnů. Pro Otakara bylo netypické, že se zkoušel ve dvou fázích – před a po prázdninách. První fázi jsme skoro celou prodebatovali. A mělo to smysl. Ve druhé fázi už jsme měli jasno a prostě jsme tu inscenaci nazkoušeli.

Divadlo samo o sobě není úplně demokratický organismus. V poslední době se hovoří o tendenci, že se jeho vnitřní hierarchie popírá a je snaha o jednu linii. Jsi direktivní režisér?
Nejsem ten režisér, který diriguje, odkud kdo má jít. Všechno vzniká v tvůrčím dialogu. Záleží mi na tom, aby zkoušení probíhalo „lidsky.“ Zároveň jsem ale zastáncem režijního divadla. Protože tak mohou vznikat silná díla se silným názorem. V divadle vlastně nejlépe funguje takový ideální komunismus – každý podle svých schopností a možností. Někdo rozumí technickým věcem, tak dělá osvětlovače.
Já dobře vidím věci v celku, tak režíruju. I v divadelních kolektivech většinou stejně vyvstane jedna výraznější osoba, která určuje směr. Ale tenhle způsob práce rozhodně nepopírám, dokonce mu fandím. Sám se k němu ale neobracím.

Je Sláva a pád krále Otakara divadlem „interaktivním?“ A navazuje nějak na tvé předchozí inscenace?
Já sice mám „po brechtovsku“ tendenci rozbíjet čtvrtou stěnu, ale nepotřebuji dělat tu dnes už podle mne přežitou interakci ve stylu, že někdo tahá diváka na jeviště. My jsme tady, diváci jsou v hledišti, hrajeme pro vás divadlo. Zcizování divadelnosti samotné je tedy pro mne způsobem práce nebo principem.

A s tím navazováním: Otakar je třetí inscenace, po provázkovském Hráči a pražském Nepříteli lidu, kde se specificky zveřejňuje režijní dialog s autorem. Ve Slávě a pádu krále Otakara se Grillparzer stal postavou. Nedopisovali jsme jí text, jen jsme Grillparzerovi vložili do úst promluvu jeho vlastní postavy. Díky tomu jsme bez přepisování docílili interpretačního zlomu. Otakar po svém „pádu“ najednou vidí, že je odsouzen k tomu, hrát postavu habsburské propagandy. Text je napsán a nemůže to být jinak, je pevně vázán. Ale zbývá mu „existenciální revolta“ ve smyslu Camusova člověka revoltujícího. V rámci divadla ovšem taková existenciální revolta probíhá skrze divadelní prostředky a jde proti zmíněným divadelním konvencím. Ale nechci prozrazovat. Byť je to podle mě další zábavný prvek a důvod, proč do divadla na Otakara jít.

Čím se opájel Otakar?
Podstatnější je, čím se opájel Grillparzer. Byl to v podstatě šosák, co miloval silné osobnosti a chtěl je básnicky opěvovat. Tahle patriarchální šovinistická kultura – klaním se vám, vy silné osobnosti – mu je evidentně vlastní. Takový Martin Pechlát se až chytal za hlavu, že Grillparzerovi děláme nezaslouženě dobrou službu. Grillparzer napsal k vůdcům vzhlíživé drama s nejasnými situacemi a nedotaženými postavami a my naší úpravou a inscenací z něj děláme autora lepšího než je. Je to samozřejmě troufalé, ale něco na tom je.

Kolik bude repríz?
To nevím, ale doufám, že za to Martin Pechlát dostane nějakou cenu, protože si ji zaslouží. O ty ceny samozřejmě nejde, ale je to skvělá propaganda, aby chodilo hodně lidí a inscenace se hodně hrála. A hodně repríz, režisérovo štěstí.


Sláva a pád krále Otakara
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)
Premiéra 15. 9., další reprízy 4. 10., 19. 10., 16. 11

Zrod nového divadelního proudu na Slovensku je doprovázen osobou českého režiséra a scénáristy Davida Jařaba. Strach je po Rechnitz – Anjel skazy (SND, 2013) a Oběti (Divadlo Aréna, 2015) další inscenací, kterou zde uvedl. Žádná z nich nezapře jeho charakteristický rukopis – filmové střihy, psychologické dusno, hororovou atmosféru, nedořečené náznaky děje, estetiku zmaru a filozofické aspekty textu.

Čtyři roky od rozpadu ansámblu Divadla Komedie (2002–2012) sledujeme se zaujetím další osudy jejích členů. Podle zákona zachování energie zůstává řada z nich na svém uměleckém vrcholu. Rozdělení tandemu Dušan Pařízek – David Jařab je sice fatální ztrátou pro české divadlo, nicméně oba tvoří aktivně dál a jejich práce za zvýšenou pozornost opravdu stojí. Zatímco Dušan Pařízek slaví úspěchy v Německu i v Rakousku, Davidu Jařabovi se daří spoluvytvářet novou vlnu slovenského divadla. Není to v jeho případě poprvé, kromě již zmíněné zlaté éry Divadla Komedie se již dříve (v průběhu 90. let) podílel na ustavení nové generace v HaDivadle (Polášek, Matonoha, Liška, Daniel).

Konec světa už byl
Hysterií z apokalypsy se hra Strach nezabývá. Řeší už situaci postapokalyptickou a pocity lidí, kteří se v ní náhle ocitli. Jejich bezradnost a neschopnost rozklíčovat příčiny současného stavu. Nejistota všech osob je až fyzicky nepříjemná. Jařab tentokrát nepoužívá poetiku morbidnosti, dostává se ještě dál, až za hranice reality – do abstraktního pole vnímání slov a pohybu herců. V tomto je Strach asi nejméně dějový, nezdržuje se konkrétním příběhem, oproti předešlým Jařabovým režiím na Slovensku, které nesly zřetelnější kontury vyprávění. Není jasné, kdy a kde se děj odehrává, dokonce ani kdo jsou hlavní protagonisté. Představení se nese ve vláčném až zpomaleném tempu, což vede zpočátku ke zvýšenému soustředění. Herci umně pracují s podprahovými nástroji, navazují spojení s nekonečnou hloubkou lidského podvědomí. Smutnou magičnost podporují důmyslně inscenované obrazy, odrážející se ve všudypřítomné vodní hladině. Tady Jařab (sám autor scény) využívá divadelních prostředků maximálně.

Nové prostředky absurdního divadla
Komicko-sarkastické části jsou, jako již tradičně, silnou stránkou slovenské činohry. V nich vyniká tentokrát brilantní Richard Stanke. Právě on je současně hercem, obsazeným ve všech Jařabových slovenských produkcích.

Závěrečné scény této hry jsou natolik vtipné a groteskní, až se vtírá divácké přání, aby bylo takto svižně a komediálně pojaté celé představení. Nechybí také aktuální narážky na ekologii či posměšné poznámky o slovensko-rakouských vztazích či současném stavu slovenského divadla.

Na oltář novému způsobu dramaturgie je položena celistvost textu. Snad neměl dramaturg Daniel Majling režisérovi dovolit tolik škrtů a scénických zkratek v původní verzi Petera Lomnického. Jařab se snaží vyhýbat všemu prvoplánovému, ztrácí pak ale často také celé souvislosti, nedokončuje myšlenky.

Celku by prospěla výraznější stylizace, přílišná civilnost sice konvenuje s filmovým pojetím (připomínajícím oživlé filmy z dílny bratří Coenů), ale zaměření na detail po několika úvodních minutách ubírá představení možnost gradace. Existenciální hovory postav mají mnohovýznamový potenciál, který však v této koncepci poněkud zaniká.

Paranoia, nihilismus, ztráta hodnot, zmatek, bezmoc, zoufalství, hysterie – takovou terapii nám nabízí Slovenská nová vlna. ∞


Strach
Slovenské národné divadlo, nová budova (Pribinova 17, Bratislava)
premiéra 4. 6. • nejbližší repríza so 17. 8. 19:00

Dávný řecký mýtus o Sysifovi přetavil kdysi Jan Drda v milou pohádku o Dařbujánu a Pandrholovi. Přinejmenším z jejího filmového zpracování ale spíš než otázka, co by člověk dělal s nesmrtelností, čiší dobově příznačný spor mezi chuďasem a boháčem. Pavel Göbl v knize Penis pravdy a nejnověji divadlo Komedie v její dramatizaci chtějí vrátit důraz zpět na „věc Makropulos“.

Čím dále na východ, tím se lidi mají hůř – to je sdílená představa, která možná trochu zaškobrtne o orientální ropné ráje, ale docela se zarazí až o Japonské ostrovy. Ve zmenšeném měřítku platí i v rámci české kotliny. Pro nás zápaďáky je takovou výspou východního trápení Ostrava. Ta je zároveň v našem povědomí městem poněkud mytickým, městem Maryčky Magdónovy, těžních věží, krajem šedivým a neutěšeným.

Právě zde, mezi lidmi balancujícími na hraně sociálního srázu, se odehrává příběh hledání Penisu pravdy, magického předmětu, který dokáže otevřít nejen tajemství lásky (protože láska a orgasmus chodí vždycky ruku v ruce), ale i Pandořinu skříňku. Ta skrývá pravdu o tom, kde je František Veverka alias Smrťák a proč nikdo na světě nemůže zemřít. Jan Drda nechal Smrt zavřít do sudu, Ostraváci ji zavařili do bojleru. Jenže co dál? Pro malé prosté lidi je to přílišná zodpovědnost – mít Smrt zavřenou ve vlastním sklepě. Uvězněného Smrťáka tedy předají autoritám… a on šplhá po kompetenčním žebříčku stále výš a výš… až k hlavám OSN. Lidstvo si samozřejmě nesmrtelnost přeje, odhlasuje si ji v celosvětovém referendu – a tak Smrťáka vystřelí na oběžnou dráhu.

Chtěli byste být nesmrtelní? No jo, ale – když táhnete takovou káru, jako hrdinové Penisu pravdy, je i jeden život až moc.

Román jako divadelníkova Pandořina skříňka
Inscenace divadla Komedie mají svou, troufám si říct už typickou, estetiku. Ta je silně navázána na dramaturgický plán: v Komedii si vybírají především hry o lidském zoufalství. Scénografie Jana Toboly celkem přesně vystihuje atmosféru děje. I herci jsou na podobné polohy zvyklí – to bohužel znamená nejen kvalitní výkony, ale také, že nikdo z nich v už ztypizovaných charakterech nepřekvapí něčím nadprůměrným.

Největším problémem inscenace je – a za sebe musím říct upřímné bohužel – dramatizace sama. Převést na jeviště hutnou, přes dvě stě stran dlouhou knihu jistě není nic jednoduchého, navíc když je to text plný (dobrých, špatných i úplně šílených) nápadů. V Komedii do dramatizace režisérovi Vojtěchu Štěpánkovi mluvil i sám autor předlohy Pavel Göbl. Výsledkem jejich spolupráce – která nutně musela spočívat ve výběru jen toho nejdůležitějšího z knihy – je jevištní tvar plný retrospekcí a odboček (a dokonce i jednoho tripu do „rozprávkové krajiny“). Režijně jsou zvládnuté jednoduše, ale s grácií. Přesto jsem se na několika místech nemohl ubránit dojmu, že jsem svědkem neuvěřitelné náhody: deus ex machina sestoupí na jeviště ne jednou, aby na závěr všechno vyřešil, ale hned několikrát. Dramatizace by si zkrátka zasloužila pohled ještě někoho třetího, uměřenějšího, kdo by se nebál udělat několik velkých zásahů, i kdyby to mělo být na úkor některého vtipu.

V současné podobě se totiž inscenace vydává nebezpečí, že v divákovi uvízne leccos, jen ne to podstatné. „Nechceme, aby v hlavách diváků zůstalo jen to, že mluvili ostravsky“, říkal Vojtěch Štěpánek před premiérou. Bohužel se tomu nedokázal vyhnout: přehršel šíleností – a jazyk je jen menší z nich – hru neúměrně zatěžuje a filozofické otázky zůstávají skryté pod jejich nánosem. Jen opravdu přemýšlivému diváku možná večer těsně před usnutím něco dojde. Ale upřímně: napadne vás hledat hluboká zamyšlení o lidské odpovědnosti v něčem, co se jmenuje Penis pravdy?

Na Penis pravdy běžte, pokud nejste škarohlídi. Pokud vaší modlou nejsou politická korektnost a spisovný jazyk. Pokud se umíte smát blbým nápadům: divadlo je tu přece i od toho, aby nám ukazovalo věci, které v běžném životě nezažijeme. Zároveň ale nezapomínejte, že umění vždycky musí mít i hlubší smysl, než jen pobavit. ∞


Penis pravdy
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)
premiéra 26. 3. • nejbližší reprízy út 6. 10. a so 24. 10. 19:30

Divadlo Komedie se stále výrazněji profiluje jako scéna obracející pohled na východ Evropy. K dramatům navíc letos přidává doplňkový program pro ty nejodvážnější.

Stěhování ze strašnické periferie do centra, do prostor Divadla Komedie, neměl soubor Company.cz vůbec jednoduché. „Museli jsme rozehnat fámy o tom, že je Komedie zavřená. Dodnes chodí lidi na pokladnu a diví se, že se tu hraje,“ říká současný umělecký šéf Jan Novotný. Nad odchodem souboru Dušana Pařízka totiž mnozí lkali natolik, že divadlo málem pohřbili zaživa. Za ty dva roky ale Company.cz podle něj dokázalo, že si hrát v Divadle Komedie zaslouží: průměrnou návštěvnost mají jejich představení přes 74%. Takový mandát od diváků ponoukl vedení divadla k myšlenkám na vytříbenější, ale zároveň samozřejmě i rizikovější směřování.

Od nové sezóny tak Komedii vetkli do názvu podtitul: Centrum východní dramatiky. „Jsme jediným divadlem v republice, které se systematicky věnuje vyhledávání děl autorů východních proveniencí,“ chlubí se nový ředitel divadla Vojtěch Štěpánek. Připomíná tím, že k východu se obracel zrak dramaturgického týmu celé uplynulé dva roky a teď se rozhodli tuto tendenci oficiálně pojmenovat. V nové sezóně nás díky tomu čeká ze čtyř premiér jen jedna česká: Penis pravdy, dramatizace románu Magnesií Literou ověnčeného Pavla Göbla. Kromě ní se můžeme těšit na „drzou, šílenou, zlou i lyrickou komedii“ Polky Doroty Masłowské Mezi náma dobrý, sugestivní drama makedonského autora Gorana Stefanovského Divoké maso a Korunovaci Marka Modzelewského. Tu bude mimochodem režírovat Robert Talarczyk, ředitel Teatru Śląskiego v Katovicích, s nímž Komedie v rámci svého východního směřování aktuálně navazuje čilou družbu.

Prostor pro extrémy
Aby novinek nebylo málo, rozšiřuje Komedie svůj dramaturgický plán o doprovodný program, nazvaný KOMEDIE+. Již v minulosti jsme mohli vidět ve foyer divadla všelijaké výstavy, teď se ale tyto spolu s koncerty, workshopy nebo cyklem autorských čtení sjednotí v dramaturgickém směřování s činohrou. Divadlo tedy bude hostit například čtení děl se zaměřením na východní dramatiku a textů začínajících českých autorů, především těch, kteří reflektují aktuální společenskou situaci ve východní části Evropy. „Můžeme díky tomu jít do větších extrémů, více si troufat, uvádět věci, které by při dotažené dramatizaci mohly být velkým riskem,“ komentuje nový program herec a režisér Ondřej Mataj.

Komedie s Činoherákem
Smutné dění kolem ústeckého Činoherního studia jistě nemusím rozvlekle opakovat. Dobrou zprávou je, že se soubor nevzdal, pod novou hlavičkou Ústečák hostuje, kde se dá, a hledá náhradní místo, kde by se uchytil. Díky všelidové sbírce a výnosům ze vstupného se jim podařilo sehnat až neuvěřitelnou částku dvou milionů, za které pro sebe chtějí pořídit a zařídit roky nepoužívané ústecké kino Hraničář. Zároveň doufají, že podzimní volby s poměry v Ústí zatřesou a město jim pak vyjde trochu vstříc. Do té doby ale nechtějí sedět s rukama v klíně – díky grantu od města Prahy, a především díky kolegialitě mohou do konce roku hostovat mimo jiné také v Komedii. Ta se navíc vzdává veškerého výtěžku ze vstupného, takže: Pražané, chcete-li podpořit legendární ústecký Činoherák, není jednodušší cesty než vydat se na jejich představení do divadla v Pasáži Vlasty Buriana. ∞


Dorota Masłowska: Mezi náma dobrý (nejbližší premiéra)
Divadlo Komedie (Lazarská 7, Praha 1)
čt 6. 11. 19:30

Vraví sa, že ženy o sebe rozprávajú priveľa, muži zase primálo. V inscenácii s názvom Muži toho herci-vlci o sebe tiež veľa nenarozprávajú. Vrčia, vyjú, hryzú, expandujú pohybom, utekajú a zápasia, vyjadrujú sa telami.

Medzi to najzaujímavejšie, čo je možné v súčasnosti na pražských javiskách vidieť, nepochybne patrí viacžánrový počin režisérky, choreografky a tanečnice Adély Laštovkovej Stodolovej a tvorivého tandemu Skutr, ktorý tvoria Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský.

Pohybovú inscenáciu Muži predstavuje päť hercov, ktorí sa podľa popisu predstavenia „vydávajú do divočiny, aby našli odpovede na tie najvnútornejšie otázky“. Ale viac ako cesta niekam je to cesta naspäť, k základu, koreňom, k niečomu vnútornému, animálnemu a archetypálnemu, čo síce môže byť podvedomé alebo zabudnuté, ale je súčasťou podstaty muža a vo veľkej miere určuje jeho konanie, cítenie a vytvára mužskú identitu. Herci putujú do vnútra, pretavujú sa do podoby vlka, ktorá sa spočiatku vyjadruje rôznymi zášklbami a zvieracími grimasami. Nad scénou svieti lampión – Mesiac; akoby nad mužským putovaním držal stráž práve jeden z najvýznamnejších symbolov ženskej energie. Cyklicky sa opakujúcim vytím sú s ním mužskí predstavitelia ustavične v spojení. Na javisku prebieha zasväcovací rituál; prostredníctvom skúšok od starších hercov-vlkov sa formuje dospelosť najmladšieho člena – Šteňaťa, ktorého stvárnil Aleš Bílik. Tieto skúšky, ale aj rozličné interakcie medzi predstaviteľmi sú dôkazom, že vo všetkých formách mužských vzťahov – od dávnych iniciačných rituálov cez chlapčenské hry až po komplikovaný vzťah otca so synom – je vždy aj trochu krutosti. Na druhej strane sú čisto pánske záležitosti potvrdením dávneho faktu, že mužom sa ich identita ľahšie a prirodzenejšie vyjadruje v chlapskej spoločnosti ako medzi ženami. Predstavenie je pretkávané viacerými vrstvami a postupne sa zaoberá rozličnými problémami, s ktorými sa muži vyrovnávajú; vzťah otca k synovi a syna k neprítomnému otcovi, viera, násilie, homosexualita. Tieto vrstvy hercov-vlkov vnútorne obnažujú a ukazujú celú škálu elementov, ktoré zahŕňa mužská osobnosť – od pudovej agresivity cez nutkavú potrebu poznávať svet a expandovať, zmysel pre humor a chlapčenskú hravosť, až po neistotu a krehkosť.

Päť vlkov a jedna fenka
Zlomovým bodom je príchod Fenky – Adély Laštovkovej Stodolovej (v alternácií so Zuzanou Stavnou). Mužský a ženský element sa vzájomne očucháva, skúša rozmanité polohy vzájomných vzťahov. V úžasnom výkone Adély Laštovkovej Stodolovej je žena-fenka priateľkou, milenkou, matkou aj bohyňou, je úprimná, prefíkaná, bezbranná i drsná. Túli sa, obtiera, zvádza, vyhľadáva pomoc a ochranu, ale i sama chráni. Spomedzi jej mužských kolegov sú výrazné najmä dva protipóly – spomínaný Aleš Bílik ako Šteňa so všetkou svojou zraniteľnosťou a nevinnosťou a Petr Vaněk, predstavujúci vo vlčej svorke alfa-samca. Práve Petr Vaněk je z vynikajúcich mužských predstaviteľov herecky najvýraznejší. Jeho pohybovo-akustické stvárnenie, hravosť, žartovanie a tiež vrecká plné rozličných predmetov dávajú predstaveniu na mnohých miestach nové impulzy.

Návrat do divočiny, návrat k hline
Je potrebné oceniť hĺbku a precíznosť, s akými tvorcovia predstavenia poňali celý proces. Tvorbe predchádzalo nielen štúdium kníh, ktoré sa zaoberajú tématikou mužnosti, ale aj skúsenosti s mužskými konšteláciami – čo sa odrazilo v herecko-tanečnej, a tiež v kostýmovej a scénickej rovine. Jakub Kopecký pracuje s prírodnými materiálmi a elementami – s drevom, hlinou, vodou. Počas predstavenia sa z dreva stáva bojový nástroj i totem, hlinou sa herci-vlci potierajú, nasiakajú niečím výsostne prírodným. Okrem toho, že je hlina priamym spojením s prírodou, je aj pripomienkou biblického vzniku muža, ktorý bol stvorený práve z nej. Veľmi symbolická je tiež kostýmová práca Denisy Novej. Muži sú oblečení do jednoduchých čiernych nohavíc a bielych košieľ, vzadu akoby roztrhaných vlčími pazúrmi. Ženská postava je oproti tomu kontrastná – má na sebe červené šaty s dlhou vlečkou, pripomínajúce krv a oheň, plodnosť, vášeň, sexualitu, ale aj život ako taký a životné cykly.
Zaujímavé je, že aj keď sú Muži tvorení najmä mužskými predstaviteľmi, vyznenie predstavenia je napriek (a možno práve vďaka) všetkej tej živelnosti, sexualite a animálnosti veľmi poetické.


Muži
réžia a dramaturgia Adéla Laštovková Stodolová
hrajú Aleš Bílik, Jakub Folvarčný, Jaro Ondruš / Petr Vančura, Ondřej Nosálek, Petr Vaněk, Zuzana Stavná / Adéla Laštovková Stodolová
Divadlo Komedie
Jungmannova 1, Praha 1
Najbližšie predstavenie prebehne v budúcej sezóne

Stávající soubor Pražského komorního divadla kráčí se vztyčenou hlavou po prknech Divadla Komedie vstříc svému zániku. Máme plakat, vztekat se, tleskat jim, nebo se těšit na nové začátky?

Soubor Pražského komorního divadla (PKD) vznikl v roce 1998 a od roku 2002 provozuje svérázné Divadlo Komedie na rohu ulic Vodičkova a Lazarská. Mimochodem těmto dvěma ulicím byla v minulosti věnována jedna z her pestrého repertoáru souboru (Vodičkova – Lazarská). A právě výběr témat a jejich následné zpracování tuto divadelní scénu odlišuje od ostatních divadel nejen v Praze, ale i v celé republice. Samozřejmě nesmím opomenout herce, režiséry a další významné osobnosti, které se na vzniku představení podílely a zasadily se o nespočet úspěchů.

Lidsky, ne lidově
Každý, kdo kdy v Komedii byl, musí uznat, že prožil něco výjimečného. Jsem si vědoma faktu, že vkus a styl tvůrčí skupiny nemusí být blízký všem a zažila jsem i zhnusené obličeje diváků a odchody uprostřed nejlepšího. Ale i to je přece důkazem silného pohnutí. Stručně řečeno: provokace. Něco, co se v divadlech, která hladí vesměs po srsti, nestane.

Já osobně chodím do Komedie ráda hned z několika důvodů. Mohu se plně spolehnout na kvalitní výběr předloh a na rozdíl od jiných divadel si nemusím vybírat podle konkrétního představení, nebo dokonce herecké hvězdy, ale čistě podle vhodnosti data konání. Zatím se mi nestalo, abych kdy v Komedii viděla něco hloupého, nevkusného nebo nekvalitního. Pokaždé jsem odcházela plná dojmů, myšlenek, nápadů, otázek. Někdy dokonce s úsměvem na rtech (nicméně přiznávám, že zadumaný výraz nebo pootevřená ústa byla častější).

Dále na PKD oceňuji, že nikdy nesklouzli k lidové líbivosti typu „A teď všichni spolu! Tleskáme…“, jaké jsem byla svědkem například v divadle V Dlouhé nebo Pod Palmovkou. Chápu, že zalíbit se publiku je pro divadelníky zárukou denního chleba. Nelze toho však dosahovat za každou cenu a na úkor kvality.

Džíny a bystrá mysl
PKD v Divadle Komedie dokázali, že si své obecenstvo umí najít a udržet i přes nespornou „divnost“ témat a zpracování. Naopak možná právě proto – do židlí nebo polstrovaných křesel usedali většinou lidé mladí duchem všech věkových kategorií. Rozdíl oproti návštěvníkům „obvyklých“ divadelních scén je patrný už podle oblečení. Alternativní kultura, potěšení pro intelektuály, něco jiného. Nehraje se na dojem, dámy tu proto nemusejí cvakat vysokými podpatky a páni mohou přijít rovnou z práce nebo přednáškových sálů v džínách a teniskách.

Přesto tato uvolněnost ve vnějších pravidlech neznamená snížené nároky na pozornost nebo účast diváků při sledování dění na jevišti. Naopak. Lidé, kteří jsou zvyklí si jít do divadla odpočinout, v Komedii nátlak na svůj mozek nebo emoce (nebo kombinaci obojího) často nezvládají. Jde přitom o pouhý nezvyk. Například jedna z posledních premiér – Srdce temnoty – zpracovává natolik náročný text, že je neustálá koncentrace naprostou nutností. Účastníkovi takového večera je pak odměnou hluboký zážitek, který je nepřenosný.

Kam s PraKomDiv-áky?
Článků, které shrnují fakta ohledně uměleckých úspěchů a ocenění souboru, současného nedostatku dotací a následných opatření kolem Divadla Komedie, byla napsána už spousta. Stačí do vyhledavače zadat (pro někoho notoricky známou adresu) www.prakomdiv.cz a pročíst si sekci Napsali o nás.

Situace už je nezvratitelná, do Komedie se s novou sezónou stěhuje soubor Strašnického divadla. Myslí mi proudí už jen pár otázek: Kam budeme my, dlouholetí příznivci Divadla Komedie (a souboru PKD), chodit do divadla? A pustí se PKD do nějakého dalšího projektu? Doufejme, že o samorostech z PKD brzy opět uslyšíme. Do té doby nám budete chybět. Fakt.

Poslední premiéra poslední sezóny souboru Divadla Komedie tématy k zamyšlení jen přetéká. Nepsaná, samozřejmá pravidla, která mnohdy zcela tupě dodržujeme a na jejichž skutečný účel a důvod jsme se přestali ptát. Vrozená a médii podporovaná lačnost po nahlédnutí do soukromí jiných. Prolínání hranic uměleckého projevu s osobní rovinou života umělce.

112 dní před ukončením svého působení v Divadle Komedie uvede tento soubor premiéru hry Kathariny Schmitt pod názvem SAM. Dalo by se říci, že pražská inscenace má dva rodiče: Kamilu Polívkovou a Karla Rodena. Zatímco žena v tomto případě poněkud netypicky zasévá a určuje formu (režie, scéna a kostýmy), muž skrze svůj herecký projev uskuteční samotný porod a péči o novorozeně (jediný herec inscenace).

Na svět tak má podle očekávání přijít svérázný umělec, živá bytost a umělecké dílo v jedné osobě. Uvrhne sám sebe do dočasného vězení, určí si přísná pravidla, nechává se pozorovat a označuje toto počínání za umělecký projev. Po uplynutí stanovené lhůty již však není schopen návratu do normální reality mimo vlastnoručně vyrobenou klec a stává se tak vězněm i věznitelem. Jsou silnější mříže z oceli, nebo omezení v naší hlavě?

Hra slibuje až voyeuristickou podívanou a polemiku nad vztahem umělec – divák. S tímto tématem souvisí celosvětová popularita nejrůznějších reality show a následné společenské uznání jejich účastníků. Nezbývá než se zamyslet nad hranicemi a významem dnešního umění jako takového: Kam až jsme ochotni zajít?

Premiéra se nakonec přesouvá z 10. 4. až na 27. 4. a další reprízy proběhnou v květnu.


SAM
Katharina Schmitt
překlad Viktorie Knotková
režie, scéna a kostýmy Kamila Polívková
dramaturgie Hermann Seeler
hraje Karel Roden
projekce Štěpán Vodrážka
hudba a korepetice Sára Bukovská

Divadlo Komedie
Jungmannova 1, Praha 1
27. 4. premiéra
reprízy 2., 8., 14., 19. a 20. 5. 20:00
132–300 Kč

„Hledal jsem intenzivní text, který by mohl sloužit mému způsobu radikální interperetace. Takový text, který by byl autorskou výzvou. A Joseph Conrad tyto vstupní podmínky splňoval dokonale,“ shrnuje David Jařab důvody, které jej vedly k volbě právě tohoto nepříliš odlehčeného románu. Vůbec první převedení tématu na česká divadelní prkna si vzal na bedra soubor pražského Divadla Komedie.

Z představení jsme odcházeli natolik pohnutí, že jsme nebyli schopni jediného slova. Dlouhé, zadumané ticho konečně prolomilo nesmělé „Půjdem na pivo?“. Až s očima upřenýma na dno sklenice jsme se dokázali o dojmech ze silného zážitku bavit. Na základě rozdílných postřehů jinak názorově blízkých lidí jsem se rozhodla, že s autorem scénáře a zároveň režisérem Davidem Jařabem udělám rozhovor.

Představení se jmenuje Srdce temnoty, přitom ale stejnojmenná kniha není jediným zdrojem pro vaši inscenaci. Jak s textem Josepha Conrada souvisejí citace z Červené knihy C. G. Junga?
Věděl jsem, že si na divadle nevystačím dlouhodobě pouze s představou Kurtze (hlavní hrdina knihy i inscenace – pozn. aut.). S tímto efektem neodhalené hlavní postavy trochu kalkuloval Conrad, ale literární text je celý určen pro naši výsostnou imaginaci, čili si člověk Kurtze může po celou dobu představovat po svém a pak už ho po jeho zjevení takového i vidí. Stejně mohl kalkulovat i Coppola ve svém snímku Apokalypsa (asi nejslavnější filmové adaptaci tohoto románu), ale iluzivní a obrazové možnosti filmu lze využít nezměrně pro budování napětí a očekávání až k závěrečnému vyvrcholení. Takovým prostředkům nemůže divadlo konkurovat. Bylo mi tedy jasné, že musím ukázat Kurtze již dříve, prakticky od začátku, a vytvořit z něj a Marlowa nerozlučnou dvojici, k sobě puzenou a nakonec nucenou se rozejít až za pomoci absolutního násilného činu. Spojením a osudovým připoutáním těchto dvou osob jsem výrazněji nastartoval rovinu podprahového, nevědomého dobrodružství, které už se neodehrává ani tak v africké divočině, ale spíše v pralese lidské duše. Pro tento fiktivní „dialog“ hlavních hrdinů a imaginárně-snové souznění, po kterém měla přijít deziluze a vystřízlivění ze skutečnosti, jsem potřeboval nějaký intenzivní text, nějaké skutečně silné myšlenkové „maso“. Když jsem si pročítal Jungovu Červenou knihu, pochopil jsem, že tohle je přesně ono. Jungova vlastní iniciační cesta ke zlu ve svém nitru, jako cesta k pochopení a přijetí sebe sama, mohla být Marlowovou představou – halucinací o Kurtzovi. Bylo ale zřetelné, že tam, kde Jung dospěl k neuvěřitelnému sebepoznání a prošel kolem propasti temnoty, musel někdo jako Kurtz, někdo s vyšinutým egem a nedostatečnou sebereflexí, nutně v této propasti skončit.

Byl výběr herců pro jednotlivé postavy předem jasně daný?
Psal jsem jako obvykle role hercům na tělo. Vždycky je to samozřejmě sázka do loterie. I s herci, které velmi dobře znáte. Ale to je právě dobrodružství, které za to stojí. Nemohu říct, že naše cesta k výslednému tvaru a hereckému projevu byla lehká – což se vlastně ani u něčeho podobného nedá předpokládat. Mně osobně téma a zkoušení této hry stálo dost sil a vnitřní rovnováhy. Ale už to mám za sebou a těší mě pozorovat, jak si inscenace žije dál svým vlastním životem a jak herci vnitřně nacházejí stále sebevědomější výraz. Divadlo je umělecké dílo, které se vyvíjí. V něčem to může být zneklidňující, ale tady spočívá právě jeho největší přednost.

Pojetí scény je velmi nápadité a ačkoli se během představení v podstatě nezmění, dokonale vykresluje všechna prostředí od interiérů přes plavbu lodí uprostřed džungle až po ta nejtemnější sklepení lidského podvědomí. Jak se vymýšlí takové uspořádání prostoru?
Člověk se v úvahách musí zbavit popisnosti. U příběhu, který se odehrává na jedné straně v africkém pralese a na straně druhé v zákoutích lidské duše, vás může popisnost jen dovést na scestí. Přemýšlím o divadelním prostoru jako o prostorové kompozici, přemýšlím o proporcích, materiálech a skupenstvích. O světle a stínu. Přemýšlím abstraktně, ale pak inscenuji konkrétně. Jestliže jsem prostor „vyrobil“ správně, konkrétní situace v něm najdou své místo a v očích diváka tento prostor podnítí imaginaci. Teprve kombinace takového prostoru s hereckým projevem, zvukem a divákovou představivostí vytvoří výsledný scénografický efekt. Je to dost náročný a riskantní postup, velmi těžko se v takovém prostoru zkouší, protože neposkytuje hercům při hledání konkrétní oporu. Toto riziko je však součástí dobrodružství, právě které mě na divadle láká.

Jak se herci stavěli k nahotě, která mimochodem v kontextu hry vůbec neruší? Neprotestovali třeba proti „patlání“ líčidel po celém těle, blátě na tvářích a dalším divočinám?
Herci divadla Komedie protestují, je-li s nimi manipulováno nebo jsou-li využíváni jako scénický „efekt“. V tomto případě ale bylo jasné, že nejde o nějakou provokaci. Nahota je součástí odhalování vnitřních stavů hlavních hrdinů. Já osobně tento „efekt“ využívám velice nerad. Tady mi ale jeho použití přišlo nosné a přirozené. Pokud daná věc slouží inscenaci, je ochota a otevřenost našich herců absolutní.

Nebát se navštívit své sklepení

Co pro vás osobně cesta do srdce temnoty znamená?
Vždycky jsem byl puzen vydávat se na výpravy do nitra lidské duše a prozkoumávat temné stránky tohoto prostoru. Je to, myslím, cesta, jak se o sobě dozvědět více. Velmi mne také zajímají iracionální polohy lidského myšlení, protože se skrze ně často dostáváme k jakési lidské prehistoričnosti. Takovéto ponory mohou být pro někoho samozřejmě i nepříjemné. Zneklidňováním sebe i okolí ale otevírám možnosti jiných úhlů pohledu na realitu.

Myslíte, že v sobě každý člověk zmíněnou temnotu má a že se za jistých extrémních podmínek dostává na povrch?
Naprosto nepochybně v sobě člověk má světlo i stín. Teprve zkoumáním a přijetím této vlastní obojetnosti může člověk leccos z vlastního počínání a chování pochopit. Může pochopit také něco o lidstvu jako celku. Extrémní podmínky pouze výron temnoty katalyzují a není-li člověk připraven s těmito silami zacházet, může ho to strhnout do sebedestrukce.

Bylo by možné kontrast filozofických úvah a zvířecího chování postav zobecnit na podstatu lidskosti jako věčného souboje rozumové a animální složky?
Dalo by se to říci i takto. Měli bychom hledat prostor pro uvolňování obou složek v sobě. Potlačením jedné či druhé mohou vznikat velké problémy. To je fakt, na který se občas v dnešní době zapomíná. Kultivovaným myšlením a sebekorekcí v sobě člověk nezvítězí nad určitou archetypálností. Anebo jinak: žijeme svou vlastní současnost, ale neseme si v sobě i minulost lidstva. Vypjaté emoce nás občas spolu se sny vrhají někam hluboko zpět. Často nevíme, co si s tím počít. Racionální přístup nám tady ale nepomůže.

Byl jste někdy v Africe? Jaká místa podle vás dokážou člověka takto „vysvléci až na dřeň“ a ukázat všechny jeho slabiny i silné stránky v té nejsyrovější podobě?
Byl jsem v Africe, ale pouze severní. Nemyslím si však, že k pochopení toho, o čem v Srdci temnoty hrajeme, je nutné taková místa navštívit. Temnota je velice blízko, okolo nás a v nás. Kurtzovo království se od našich končin liší jen tím, že důvěřivost domorodců a nedostatek „kontroly” mohou vytvořit živné podmínky pro experimentování s lidskými životy v daleko větší míře. Mohou poskytnout prostředí pro zrození nového boha. Největší obětí takových klamů jsou ale nakonec tito falešní bohové sami. V našem, takzvaném „civilizovaném“ světě lze najít důvěřivé tvory, ale také usurpátory. Napadá mě třeba příklad, kdy za domorodce dosadíme děti a za kolonizátory dospělé. Když se pak někde objeví deviantní prvek, mohou se osudy rodiny proměnit rovněž v děsivou noční můru. Případ Fritzl hovoří za vše.

Rovné zrcadlo vlastní pokřivenosti

Jak se stavíte ke koloniálním snahám „vyspělých“ civilizací, které se leckdy ještě dnes pokoušejí měnit odlišné kultury k obrazu svému? Nejsou takové pokusy o polidštění barbarů svými metodami a motivací samy mnohem barbarštější?
Jsou to především krátkozraké a namyšlené snahy. Z dlouhodobého hlediska se „vyspělým civilizacím“ tento násilný a bezohledný export vlastních hodnot nevyplatí. Momentálně se nacházíme v období, kdy se zničené myšlení v bývalých koloniích obrací především proti vlastním lidem. Myslím si ale, že už sklízíme, ale především ještě budeme sklízet ovoce našeho děsivého vývozu „kultury“ do takzvaného třetího světa i my, představitelé takzvané „bílé elity světa“.

Věříte obecně v dobro lidí, nebo se naopak domníváte, že jsou lidé v podstatě temní, sobečtí, zlí? Takoví, že pokud mají v rukou veškerou moc a neomezené možnosti, jednají „nelidsky“?
Věřím, že dobré síly mají uvnitř člověka drobnou převahu. To je důvod, proč ještě stále existujeme. Myslím si také, že vnitřní harmonizace pozitivních a negativních sil je výrazem dospělosti člověka, a tedy i lidstva. Bude proto záležet, do jaké míry se ocitne moc v rukou nezralosti a infantility.

Jaký pocit nebo myšlenku chcete do diváků zasít právě touto hrou?
Snažím se v divácích podnítit přemýšlení o těchto problémech. Román, a doufám, že i inscenace, jsou zneklidňující. Zneklidnění je rozrušení spokojené ulity, ve které často a také nutně přežíváme. Podněcuje uvažování, podněcuje iracionální pochody v těle a atakuje nás podněty a obrazy, pro které nemáme úplně jednoznačné vysvětlení a nemáme u nich ani jednoznačné pocity. To je dobrá živná půda k cestě za vlastní dospělostí a ven z teploučka našeho falešného pocitu bezpečí.

Srdce temnoty
Divadlo Komedie
Jungmannova 1, Praha 1
čt 19. a ne 29. 1. 20:00
132–300 Kč

scéna a režie David Jařab
scénář David Jařab
na motivy knih Srdce temnoty, Joseph Conrad; Červená kniha, Carl Gustav Jung
hrají Stanislav Majer, Roman Zach, Martin Finger, Marek Daniel, Jiří Štrébl, Martin Pechlát a další