Divadlo na cucky představuje nejprogresivnější divadelní scénu v Olomouckém kraji, zejména pro své politicko-společenské zapálení, ale také autorské inscenace a navazování kontaktů se zahraničními tvůrci (hlavně ze Slovenska). Dramaturgií reaguje především na současné problémy s regionálním přesahem. V posledních dvou sezónách se jednalo především o téma covidu a dezinformací. Kam směřuje nyní a o čem budou vypovídat nové inscenace v nadcházející sezóně? Na to nám odpověděla umělecká šéfka Silvia Vollmann.

Silvia Vollmann (* 1991) vystudovala režii a dramaturgii loutkového divadla na VŠMU v Bratislavě. Inscenací s prvky dokumentárního dramatu Hola, Madrid! (2013) zaujala divadelní veřejnost a byla nominována na prestižní cenu Dosky v kategorii Objev roku. Věnuje se autorským projektům zejména pro mladé publikum: budbabkar (2015), Chlap(c)i (2014; Štúdio 12 Bratislava), Jasne, v pohode (2016; Městské divadlo Žilina) nebo HOAX (2018; Divadlo Andreja Bagara Nitra). V pražském Divadle X10 pohostinsky nastudovala hru Kryptogram (2020) dramatika Davida Mameta. Věnuje se rovněž divadelní tvorbě pro děti, hostovala na renomovaných slovenských loutkových scénách – Loutkové divadlo Žilina, Loutkové divadlo v Košicích a Bratislavské loutkové divadlo. V období mezi lety 2015–2020 externě pracovala pro RTVS (Rozhlas a Televíziu Slovenska) na tvorbě zábavně-vzdělávacích programů pro děti a mládež. Od sezóny 2017/2018 je uměleckou šéfkou olomouckého Divadla na cucky, kde dosud uvedla autorské inscenace Můj BF (2015), MATE (2016), Jsem do tebe (2018) a 1993 (v koprodukci s bratislavskou formací DPM; 2018). Inscenace Zatrolleno (2020) je jejím pátým zdejším počinem, který obdobně jako předešlé projekty vznikl metodou kolektivní tvorby.

O repertoáru Divadla na cucky se obecně ví, že je společensky aktivistické. Co je pro tebe jako uměleckou šéfku určující, když hledáš téma nebo námět pro novou inscenaci?
Usilujeme o určitý typ angažovanosti – skôr než o čistý aktivizmus, nám ide o vyzývanie k uvažovaniu a k debate nad aktuálnymi spoločenskými témami, alebo témami, ktoré momentálne polarizujú spoločnosť. Preto sa v našej dramaturgii objavujú témy ako vplyv sociálnych sietí, národná identita, konšpirácie, trolling, feminizmus, stereotypizácia historických idolov, nacionalizmus… Aktivizmus je často založený na odborných argumentoch, zatiaľ čo v divadle ide o umeleckú reflexiu – tento princíp je pre mňa určujúci. Za najdôležitejšie považujem reflektovať aktuálne témy a témy, ktoré rezonujú v regióne, obzvlášť v ktorom sme a v ktorom pôsobíme. Je dôležité prinášať do neho nové témy a reflektovať tie, ktoré v ňom rezonujú. To pokladám sčasti za našu povinnosť – osveta je podľa môjho názoru jednou zo základných úloh divadla a aj kultúry všeobecne.

Snažíš se, aby inscenace na sebe navazovaly, například jen tématem, anebo jde spíš o náhodný výběr?
V našej dramaturgii máme niekoľko tematických liniek, alebo skôr okruhov. Jeden z nich tvoria lokálne témy a témy z regiónu (napríklad inscenácie Opletal, Otisky alebo Zatrolleno), potom ženské témy a feminizmus (napríklad inscenácie Zkáza totálního myšlení, alebo Pravidla úklidu) a politicko-spoločenské témy, kam by som zaradila inscenácie Opuštěná společnost, Úvod do současné trapnosti, už zderniérovanú 1993 a pripravovanú novinku Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg v réžii Michala Hábu, ktorú premiérujeme už o pár dní. Samozrejme, nie je to striktné zadelenie, myslím si, že tieto tematické linky sa vzájomne stále prepletajú a tým sa snažíme ukotviť náš vlastný divadelný jazyk.

Divadlo na cucky nemá svůj stálý soubor, podle kterého klíče oslovuješ herce a režiséry ke spolupráci?
Tým, že sa zameriavame na autorskú tvorbu, oslovujem režisérky a režisérov, ktorí sa autorskou tvorbou zaoberajú a sú im blízke témy, ktoré nás zaujímajú. Herecké obsadenie závisí potom už od konkrétneho projektu. Aj napriek tomu, že nemáme stály súbor, vždy sa snažím, aby naše herečky a herci u nás pravidelne hrávali a boli obsadení aspoň v dvoch repertoárových inscenáciách. Je to dôležité aj z toho dôvodu, že tvár divadla budú vždy formovať herecké tváre. Stále sme však otvorení všetkým novým spoluprácam, či už hereckým, alebo režijným, pretože aj vďaka nim stále môžeme rásť a posúvať sa.

Ty sama režíruješ inscenaci Zatrolleno, ve které se naráží v souvislosti s covidem na výsostně aktuální problematiku dezinformací. Co pro tebe bylo impulsem k jejímu vzniku?
Východiskom inscenácie Zatrolleno bola reálna kauza z neďalekého Jeseníka, ktorý roku 2020 vyhral verejnú súťaž a ako v jednom z piatich miest v republike tam mali zavádzať 5G siete. To sa však stretlo s ohromnou vlnou nevôle miestneho obyvateľstva, čo vyústilo do verejných zhromaždení plných konšpirácií, verejnej prednášky bio-hackera iniciovanej tamojšími občanmi, až po reportáže v štátnej televízii. Na tomto reálnom príklade staviame ďalej fiktívny príbeh bežných ľudí, ktorí sa stanú obeťami konšpirácií a trollingu (nielen) o 5G. Táto situácia je totiž univerzálna –
vďaka hoaxom o covide a očkovaní sa takisto zradikalizovali bežní ľudia. Vždy ide totiž o citlivé spoločenské témy, v ktorých dominuje najmä strach z neznámeho, nakoľko sme veľmi homogénna spoločnosť. Práve preto takáto situácia môže nastať kdekoľvek; v akomkoľvek meste v našich končinách, nielen v Jeseníku.

Jak je pro tebe při výběru inscenace určující publikum?
Tvoríme a pôsobíme v regióne – prioritne sme tu pre ľudí, ktorí tu žijú, študujú a pracujú. Samozrejme, že by sme chceli byť progresívnejší v dramaturgii a mať výrazné meno v divadelnej obci. Ale v prvom rade musíme tvoriť pre ľudí, ktorí sú tu, inak by naša existencia vôbec nemala zmysel. Nemuseli by sme byť v regióne a tým pádom by sme teda nemuseli byť vôbec. Preto sa snažím uchopiť oba tieto konce a spojiť ich do jednej koncepcie tak, aby sme tvorili pre naše publikum a aby sme do českej nezávislej divadelnej scény stále mali čo priniesť.

Na co nového se mohou diváci těšit v nadcházející sezóně?
V budúcej sezóne pripravujeme autorskú inscenáciu v réžii Tomáša Loužného na lokálnu tému súvisiacu s bývalým vojenským újezdom Libavá, ktorý sa nachádza len kúsok od Olomouca a má nečakane zaujímavú históriu. Tým doplníme našu dramaturgickú linku tém z regiónu a následne pripravujeme ďalšie dva projekty, ktorými doplníme ostatné dramaturgické linky – ženských tém a spoločensko-politických tém. Obzvlášť sa teším, že v budúcej sezóne budeme spolupracovať s režisérkou Barbarou Herz, spoločne v tvorivom tandeme s Annou Smékalovou, s ktorou sú nominované na Cenu Marka Ravenhilla 2020 a 2021.

K čemu je vlastně na zemi žena? Na rozmnožování? Na pečování o rodinu, zejména pak o děti a manžela? Na estetické okouzlování? Nebo je tu pro to, aby se zkrátka stala doplňkem ne-li ozdobou muže? Asi intuitivně cítíme, že s těmito zajetými klišé se ocitáme zpět sto let za opicemi, ale i přesto částečně stále rezonují evropskou společností ve 21. století. Na tuto problematiku reaguje i inscenace Zkáza totálního myšlení, kterou (možná symbolicky) otevřelo svou novou sezónu olomoucké Divadlo na cucky. Je libo drink s příměsí feminismu doplněným ovocem šovinismu? Jestliže ano, vítejte.

Co mají muž a žena společného? Možná lidství?
Projevuje se zde i diverzita názorů, pakliže se mluví o „ženských tématech“, jako je například porod a mateřství obecně – není zde opomíjena role muže. Svým způsobem představení naráží i na problematiku samotného feminismu, který někteří dokážou stále vnímat jako sprosté slovo, a možná právě proto Júlia Rázusová inklinuje ke zdůraznění krize lidství, nežli pouze ženství. Zranitelnost se zde odkrývá nejen z náhledu na ženu, ale i na samotného muže. Tudíž inscenace je spíše spojuje, než odděluje, jak se tomu běžně děje v rámci obecného diskurzu, který stojí na škatulkování.

Každý má svou propast…
Ke zranitelnosti tématu se odkazuje i samotná vizuální podoba inscenace dle návrhu Markéty Plaché, která je značně minimalistická a je metaforou vyprázdněnosti, o kterých se v inscenaci pojednává. Na jevišti je totiž pouze světlé čtvercové molitanové pódium se třemi otvory, z nichž různými způsoby aktéři vylézají, nebo dokonce i hrají ve vnitřní části konstrukce, do níž však nelze vidět. Toto prostorové využití tak svým způsobem zvýrazňuje fakt, že většinou lze věci – včetně partnerství – vnímat zvenčí, ačkoli ve svém jádru se mohou lišit. Scénu pak doplňují rovněž kostýmy. Obě herečky jsou až stereotypně oděny do růžových šatů (které ke konci vyměňují za černou sukni a bílé triko s vestou) a herec má na sobě černou košili s růžovými kalhotami. Oděvy tak svým způsobem zdůrazňují, že muž má rovněž v sobě cosi ženského, stejně jako žena zase mužského.
Nejpodstatnější složku inscenace však představují herecké výkony tří účinkujících, a to Natalie Golovchenko, Táni Malíkové a Zdeňka Lambora, kteří se mezi sebou sehraně doplňují a fungují jako jeden člověk, nikoli jako dvě ženy a jeden muž. Nutno však podotknout, že zde funguje přece jen jakýsi protipól. Zatímco projev Golovchenko a Lambora se nese v poklidném módu bez nadměrně frekventované exprese, často až spíše deklamativní Malíková se naopak pohybuje na rozhraní mezi výraznými gesty, rychlým tempem mluvy a úsporným jednáním jako její kolegové. Oproti působení v brněnském HaDivadle, odkud ji znám především, se Malíková tentokrát prokazuje svými pestrými výrazovými dovednostmi. Totiž právě tato hra účinkujících mezi extrémy i přes existenciální rozměr dodává představení pohonnou hmotu v podobě komičnosti, která vychází právě z absurdnosti situací. Je tomu tak například, když se Táňa Malíková dostává do pozice znavené ustarané matky a hysterickými výstupy narušuje dialog (či možná spíše monology) svých kolegů, kteří tezovitě pojednávají právě o podstatě role matky.

Zkázu totálního myšlení lze tak vnímat jako společenskou terapii, která umožňuje se zasmát (ne-li vysmát) typickým stereotypům, avšak ne lascivním způsobem v podobě rádoby perverzního humoru, ale konfrontací obou stran (např. muže i ženy, feministky i šovinisty, konzervativce i liberála). Svým nahodilým lyrickým pojetím působí jako báseň složena z mnoha rozjímání, ale žádných odpovědí.

Zkáza totálního myšlení
Divadlo na cucky (Dolní náměstí 42, Olomouc)
premiéra 6. 9. 2021
nejbližší repríza so 23. 10.

Rok 2018 se nese ve znamení pro náš národ osudových osmiček, ať se bavíme o vzniku Československa, o Mnichovu, nebo o okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Není divu, že divadelní scény na tato výročí reagují, mezi ně patří i olomoucké Divadlo na cucky s inscenací Opletal. Že tento student medicíny nezemřel v „osmičkovém roce“, ale při protinacistické demonstraci v říjnu 1939, nevadí, byl to přece národní hrdina. Anebo nebyl?

Politické divadlo rovná se provokace
„Je to politické divadlo,“ zdůrazňuje herec Ondřej Jiráček hned na začátku představení. A skutečně, koncept podle režiséra Michala Háby se drží norem tohoto divadelního žánru, avšak mísí do něj i jiné, například detektivku. Byť lze očekávat, že hlavním cílem inscenace je zjistit, kdo byl Jan Opletal, její záměr nabývá úplně jiných podob, totiž hlavně snahy provokovat. Co Čechy trápí celá staletí? Že by národní identita? Kdo vlastně jsme? Ano, Opletal dráždí publikum právě těmito ožehavými otázkami a nebojí se náš národ zobrazit kriticky. Z rádoby dokumentární detektivky o Janu Opletalovi se najednou stává sonda do české historie, ale i současnosti a národní mentality.

Aby představení vizuálně odpovídalo představám diváckého čekávání, že se dozvědí něco o svém národním hrdinovi, scéna podle Adriany Černé září barvami české trikolory a vládne v ní kouzlo minimalismu. Na zemi pouze leží velká česká vlajka a v pozadí je fotografie Jana Opletala. Národním barvám odpovídají i kostýmy herců, herečka Růžena Dvořáková má na sobě modré šaty, Ondřej Jiráček nosí červený oděv a Adam Joura bílý. Celá vizualizace představení tudíž působí jako velký živý oltář českého národa a je otázkou, zda pozitivně, či negativně.

Všemu vládnou hranice
Ovšem na prvním místě zde stojí výkon herecké trojice Růženy Dvořákové, Ondřeje Jiráčka a Adama Joury, kteří bádají po Janu Opletalovi, ale také po národní identitě, v kontextu historie. Jelikož se jedná o politicky angažované divadlo, herci jsou nuceni hrát civilně a často vystupovat ze svých rolí, to ovšem tříčlennému týmu nedělá potíže. Snadno komunikují s diváky: například při příchodu do sálu si s diváky potřásají rukama a představují se jim, nebo dokonce publiku nabízejí chlebíček. Každý herec je vybaven jiným projevem. Dvořáková jedná jako tragédka, Joura je pro změnu komik a Jiráček se drží tragikomické polohy, ovšem i přesto se všichni navzájem doplňují a vystihují tím českou povahu.

Atmosféra v sále je přátelská, ale zároveň drsná. Politické představení se neobejde bez komentářů aktérů. Ti se zde často vysmívají publiku, jelikož ho mystifikují špatnými informacemi a diví se, že žádná reakce nepřichází. Přímočaře tímto jednáním narážejí na mediální šum a neověřené, či dokonce zmanipulované informační zdroje, v čemž se najde asi každý z nás, minimálně jsme chtě nechtě toho součástí, byť jako svědci. Dalším aspektem provokace je němčina často zaznívající z úst Růženy Dvořákové, která zasluhuje obdiv za výbornou výslovnost a rychlé tempo. Právě německý jazyk tvoří hranici mezi diváky, jelikož ne každý mu rozumí, což značně naráží na česko-německé vztahy. Ty se však stávají klíčem pro nalezení české identity. Kdo jsou vlastně ti špatní? My? Oni? Nebo všichni? Zdá se, že inscenace na to odpovídá pokrytecky: „Záleží na situaci.“

V závěru představení dochází k hořkému rozčarování tykajícímu se německé okupace a zavraždění Jana Opletala, při kterém jsou kladeny tyto otázky: Chovali se krutě jen Němci? Kdo je tedy hrdina? A není tím pádem lepší Palach, který se sám dobrovolně upálil? A co znamená oběť v českých dějinách, smrt nepřítele nebo člověka z našich řad? ∞


Michal Hába a kol.: Opletal
Divadlo na cucky (Dolní náměstí 42, Olomouc)
premiéra 11. 5. • nejbližší repríza so 27. 10. 15:00 a 19:00

Všichni to známe. Osamělost, nuda a deprese, tato emocionální směs snad v životě nemine žádného jedince. Ale co s tím, když jde o téma, o kterém se lidé běžně nebaví? Jaké je výchozí řešení? Sebevražda? Restart? Nebo mrtvolné přežívání? To je jen pár tabuziovaných otázek, které zaznívají v divadelní inscenaci Už nikdy sám v olomouckém Divadle na cucky.

V roce 2012 napsal Marc Becker drama Meier Müllerová Schulz aneb Už nikdy sám!. Jedná se o frašku s absurdními, ale zároveň také tragikomickými prvky, ve které figurují pouze dva muži a jedna žena. Na prkna Divadla na cucky se tato hra dostala v červnu 2016 a rozhodně nejde o představení pouze děsící diváky depresí. Byť se hlavní téma dramatu soustředí na existenciální úzkost a samotu v mnoha podobách, režisérka Tereza Říhová a dramaturgyně Karolína Ondrová pojaly toto Beckerovo dílo z opačné strany. Proč by drama o lidských splínech nemohlo být groteskou? Proč by do něj nešel zapojit kus recese a humoru? Nejsou občas naše negativní emoce nejen k pláči, ale i k smíchu?

Jelikož prostor působí sterilně, ohraničeně a ponuře, je zde hojně využíván světelný design střídající červenou, modrou a zelenou barvu, které se odrážejí na stěnách a rozmazávají postavy stojící za jevištěm. Krom toho je zde použito i osvětlení s bodovými a LED diodovými zdroji, avšak často dochází k tlumení světla, což souvisí s psychickým rozpoložením tří aktérů. Stejně jako prostor i postavy jsou skrze kostým laděny do černobílých oděvů a každá z nich má jinou barvu vlasů, muži červenou a zelenou, žena modrou.

Groteska o existenciální úzkosti
Občas se každý cítí sám, ať kvůli absenci přátel, nebo vnitřní úzkosti, to stejné platí u pana Meiera, který si unese pana Schulze jako společníka. Že se jedná o zločin? Omyl, pan Meier je ve skutečnosti milý člověk a laskavý hostitel. Potřebuje si zkrátka s někým popovídat a je mu jedno, že to bude třeba jeho rukojmí. Poté, co přivítá pana Schulze u sebe doma, nastartuje řetězec téměř až bizarních situací, do kterých se připlete osamělá sousedka Müllerová. Nejen že trojice herců upřímně hovoří před diváky o lidské touze se zabít nebo o depresi a splínech, ale zároveň je baví svými neotřelými gesty a přehráváním. Místo aby herečka Petra Ševců mluvila běžným hlasem, ustavičně zvyšuje hlas a křičí, což působí komicky, podobně jsou na tom i její dva kolegové Ondřej Jiráček a Tomáš Žilinský.

Herecký výkon je podřízen rytmu hudby Václava Hrušky, která nápadně připomíná melodie ze starých grotesek. Jednou herci rychle mluví a svižně se pohybují, někdy naopak zpomalí a jejich gesta a motorika vyvolávají v diváckých řadách smích. Zároveň jejich pohybování se po prostoru připomíná šachovou hru a otázkou zůstává, která z figurek nebude vyřazena a naopak. Existuje v jejich případě vítěz? A jak je to v lidském životě? Jsme jen součástí nějaké marné hry? Na tyto otázky do hloubky odpovídají postavy během svých monologů, kdy se přiznávají ke své samotě. ∞


Meier Müllerová Schulz aneb Už nikdy sám!
Divadlo na cucky (Dolní náměstí 42, Olomouc)
premiéra 21. 6. 2017 • nejbližší repríza čt 29. 3. 19:00