Minulost nebývá pevně uzavřeným archivem faktů, ale spíše souborem příběhů, které si neustále znovu vyprávíme. Právě na této hranici mezi dokumentem, rodinnou pamětí a autorskou imaginací vzniká multimediální představení Kopta, absolventský projekt studenta JAMU Martina Jandy.

Inscenace Kopta otevírá dialog napříč časem i kontinenty a vrací do současnosti téměř zapomenutou osobnost houslového virtuosa – Václava Kopty.

Výchozím bodem inscenace je skutečný životní příběh hudebníka, který patřil k výrazným českým houslistům 19. století. Václav Kopta se narodil roku 1845 v Praze do hudební rodiny a už od mládí projevoval mimořádný talent. Studoval na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1864, a pohyboval se mezi významnými osobnostmi své doby. Hrá v orchestru na Žofíně pod vedením Richarda Wagnera a byl v osobním i uměleckém kontaktu s Antonínem Dvořákem. V roce 1866 odešel do Spojených států, kde působil mimo jiné u New York Philharmonic a spolupracoval s dirigentem Theodorem Thomasem. Podílel se tak na formování americké hudební scény v době, kdy se její podoba teprve ustalovala. Přestože dnes jeho jméno širší veřejnost téměř nezná, ve své době byl respektovaným interpretem a součástí generace, která ovlivnila evropskou i americkou hudební kulturu.

Pro Martina Jandu však Václav Kopta nepředstavuje pouze historickou osobnost, ale také přímého předka. Projekt proto vyrůstá z dlouhodobého výzkumu rodinné orální historie, korespondence a archivních materiálů, které se vztahují k jeho životu. Rodinné vzpomínky se postupně staly impulsem k několikaletému pátrání, jehož cílem bylo propojit fakta, fragmenty a osobní vazby do jednotného uměleckého celku.

Právě neúplnost historických pramenů se stává jedním z klíčových principů inscenace. Chybějící informace a „bílá místa“ nejsou vnímány jako překážka, ale jako prostor pro interpretaci. Kopta tak vzniká na pomezí dokumentu a fikce, kde se minulost neukazuje jako definitivní pravda, ale jako otevřený příběh, který lze znovu číst, přepisovat a vztahovat k vlastní přítomnosti.

Autor Martin Janda, student čtvrtého ročníku multimediální tvorby na JAMU, pochází ze Spojených států a ve své tvorbě dlouhodobě pracuje na průsečíku zvuku, obrazu a performativity. Věnuje se elektroakustickým kompozicím, multikanálovému i ambisonickému zvuku, performancím, happeningům i instalacím. Umění chápe jako otevřený proces, v němž se smyslová zkušenost propojuje s konceptuální rovinou a společenským přesahem.

Také Kopta není pouze biografickou rekonstrukcí. Je spíše úvahou o tom, co pro nás minulost znamená: zda jde o soubor ověřitelných dat, nebo o vyprávění, která nám pomáhají porozumět přítomnosti a zároveň se stávají inspirací pro budoucnost. V tomto smyslu se osobní rodinná historie proměňuje v univerzální téma sdílené paměti a identity.

Multimediální představení, které bude uvedeno 12. května připomíná, že zapomnění nemusí být definitivní. Někdy stačí nový pohled, aby se zdánlivě uzavřený osud znovu rozezněl — podobně jako housle, jejichž tón se po letech vrací do prostoru, nyní do brněnského Divadla na Orlí.

Kopta – multimediální představení
Divadlo na Orlí (Orlí 19, Brno)
út 12. 5. 19:00

Každému z nás se zdají sny. Někdy jsou sladké jak cukrová vata na matějské. Někdy to jsou noční můry kyselé třeba jako višně. Obětí dražby se v nejděsivějším snu nemusí stát jen sad, ale vy sami. Krása snů je ovšem v jejich surreálnosti a nečekaných zvratech, při kterých se může stát cokoliv. Přeházet se mohou postavy, místa, jména, časy, autoři i slova. Snovou hru ešuDávotěvS aneb Světová duše uvádí Divadlo na Orlí jako první činoherní premiéru letošní sezóny.

Jde o změnu nebo spíš o výzkum na jevišti. Autorka a režisérka Oxana Smilková spolu s letošními absolventy činoherního herectví Divadelní fakulty JAMU vzala Višňový sad a Racka a spíše než na jejich obsah se zaměřila na to, co je pro Čechova tak typické. Skrytý význam, který zůstává uschován mezi slovy. Ono nevyřčené skýtá nekonečný prostor pro novou a novou interpretaci. Název celé inscenace – Světová duše – si Smilková vypůjčila od samotného Trepleva, který svou hrou hledá nové formy herecké tvorby a divadelního umění.

Dražba světového umění
Celý děj se odehrává jako noční můra komorníka z Višňového sadu Firse. Pro propojení obou nadčasových her se rozhodla Smilková vzít jejich nejzásadnější okamžiky. Pro Višňový sad je to rozhodně dražba. Tentokrát se nejedná o dražbu sadu, ale rovnou uměleckého bohatství naší civilizace. Nechybí dílo Mozartovo ani Leonarda Da Vinciho. Jeho krásná Gioconda se tomu všemu možná jen směje. Postavy Čechovových her se ale rozhodnou jednat, a to pod vedením autorova alter ega Trepleva. Ten postavy provádí jejich proměnou a změnou vnímaní sama sebe a vlastního jednání. Přichází tak zásadní okamžik z Racka, kdy Treplev uvádí svoji Světovou duši.

Kdyby chyby
Jak hlásá sám podtitul, na scénu přicházejí osudy zařazené mezi slova, a to včetně postav. Doslova tak vzniká Raněvský, který je ve Višňovém sadu redukovaný na poznámku. Aby obhájil hodnotu klasického umění, nemůže být ovšem obyčejným Raněvským, který umřel nepoznán, ale stává se profesorem šmrncnutým tak trochu Rudolfem Steinerem.

Na pevných základech klasiky se staví nová nadstavba, ve které nechybí ani nesmrtelná mimočasová láska. Ale jsou věci, které nezmění ani sebevětší přestavba. O to ani nejde. Důležité je pochopit, proč se postava nevymaní z autorova záměru a vždycky se někde najde přebytečná kulka.

Z Racka plameňák
Představení má nepochybně pedagogický záměr. Oxana Smilková umožnila letošním absolventům nahlédnout za hranice autorství a herecké svobody v tvorbě postavy. K tomu mají mladí herci možnost ukázat své hudební kvality, a to jak pěvecky, tak instrumentálně.

Právě myšlenka umožnit postavám, aby tak nějak jednaly za sebe a plnily si svoje přání i obavy, obhajuje někdy až bizarnost a komičnost představení. To je nejspíš k účelu nevyhnutelné, a tak se není co divit, že při západu slunce se s červánky mění Racek v plameňáka. ∞


Světová duše
Divadlo na Orlí (Orlí 19, Brno)
premiéra 5. 9. • nejbližší reprízy po 3. a út 4. 12.

Se stářím přichází moudrost, zkušenosti a rozvážnost. Ovšem není někdy škoda vzdát se veškeré mladické naivity a impulzivnosti, díky které každý den přináší ohňostroj emocí, z nichž láska je ta nejsilnější? Předčasně ukončit období, kdy s každým odmítnutím umíráme a k životu nás budí další krásný dosud neznámý úsměv? Jaké je žít s vroubkem nenaplněných tužeb ukazuje inscenace You brněnského Divadla na Orlí.

Puškin, Lermontov, Gogol, Čechov. Velká jména ruského dramatu, jež zná snad každý a která lákají do divadel již desítky let davy diváků. Současné ruské drama se ovšem takové oblibě netěší. Příjemnou změnou je tudíž uvedení hry You od ruské dramatičky Olji Muchiny v brněnském Divadle na Orlí. Hru momentálně asi neuváděnější ruské současné autorky přinášejí studenti čtvrtého ročníku Ateliéru muzikálového herectví Janáčkovy akademie múzických umění v režii Barbory Chovancové.

Moskva
Nejsou jasná jména, doba ani smysl dialogů. Ve hře vládne všeobecný chaos a nahodilost. Jedno ale divák ví určitě: Místo, kde se byt – ústřední dějiště celé hry, vypadající jako socialistický domeček pro panenky – nachází, je Moskva. Pro jednoho je toto město symbolem největší lásky a naděje, pro jiného zase největší zrady a zklamání. Moskva je jako život, který nám nic nedá zadarmo.

Prvotní nadšení se s věkem a stále únavnější cestou mění v postupnou rezignaci. A nebylo by to Rusko, kdyby se prázdnota, kterou nenalezení životního cíle přináší, nenaplnila vodkou. Ta představuje v místě, kdy už ani nepoznáte, že čas běží vpřed, nutné anestetikum. Ve městě, kde už nepotkáte žádnou známou tvář, je jedinou starou dobrou známou právě láhev.

Čechov současnosti
Hra You je parafrází na Čechovovy Tři sestry. Ovšem zatímco ty se do Moskvy snažily dostat, postavy You v ruské megapoli již jsou a každá se s nastalou situací snaží vyrovnat po svém. Ono to nakonec vypadá, že Moskva není taková výhra, jakou se zdála být třeba kdysi v očích sourozenců Prozorových.

Jako u Čechovových Sester, tématem hry jsou i zde především pocity a emoce. Není proto ani nikterak žádoucí v ní hledat děj. O to větší musí být souhra jednotlivých komponentů představení.

Ani jedna z postav, jak ve svém vlastním boji, tak v samotné hře, nedostává prostor výrazně vyniknout. Studenti se malých rolí zhostili ovšem se ctí. Do paměti se vryje především Stanislava Hajduková v roli urputně veselé a naivní Pirogové a Simona Federková jako jedna z potrhlých babek, které se náhodně v jednotlivých dějstvích objevují.

Hra jako kdyby byla přímo určená souboru dvacátníků. Přesně to jsou léta často bolestivé konfrontace s realitou a postupného umírání dětských snů a představ. Nutno dodat, že kus je možná až moc velké sousto pro začínající divadelníky. Těm se zde naskýtá široký prostor pro vlastní interpretaci. Celkově ale lze brát představení za zdařilé.

Ruský syndrom
Olje Muchině se přezdívá Čechov v sukni. Dalo by se namítnout, že je to hlavně proto, že Anton Pavlovič Čechov je zkrátka něco jako synonymum pro ruské lyrické divadlo. Zkrátka každý ruský autor, který napíše hru plnou především pochmurných emocí, postrádající téměř děj, je takový jakoby Čechov. Muchina ale obdržela toto přízvisko velkého ruského dramatika oprávněně. I kdyby nebyla původem z Moskvy, ale z Lhoty u Lysic, bylo by v jejich hrách cosi čechovovského. I když právě smrt nadějí a smíření se s osudem jsou pro ruské drama, a snad i pro ruský život, osudově typické. ∞


Olja Muchina: YOU
Divadlo na Orlí (Orlí 19, Brno)
premiéra 8. 4. • nejbližší reprízy pá 18. 5., st 23. 5. 19:00