Divadlo Petra Bezruče má inscenaci, která se neohlíží po pietě shakespearovských tradicí. Režijní koncepce Dodo Gombára zde staví na radikálním zcivilnění klasiky a na výrazné herecké osobnosti Josefa Trojana. Jeho Hamlet není romantický melancholik ani intelektuální estét. Je to mladý muž rozleptaný depresí a vyčerpaný světem, který se mu rozpadá před očima. Láska či naděje zde tentokrát chybí úplně.

Shakespearova hra Hamlet patří k nejoblíbenějším dramatům světového repertoáru. Od svého vzniku v roce 1600 se stala zrcadlem různých epoch, které v ní znovu a znovu hledají a spatřují vlastní pochybnosti. Romantici viděli v Hamletovi citlivého snílka, pozdější doba rozervaného intelektuála a existencialisté člověka paralyzovaného vědomím odpovědnosti. Snad každá generace si vytváří svého Hamleta – podle míry naděje, kterou je ještě schopna unést. Právě tato otevřenost interpretacím činí z tragédie o dánském princi stále živý text. Ostravské Divadlo Petra Bezruče přidalo další, výrazně současnou kapitolu.

Morální instinkt vyčerpaného jedince

Trojanova osobní zkušenost s depresivními stavy, o níž herec otevřeně hovoří, se do role promítá s mrazivou autenticitou. Tíživé jsou momenty ticha – krátké herecké pauzy, během nichž se zdá, že se Hamlet propadá sám do sebe. Publikum je nuceno sdílet jeho únavu i bezvýchodnost. Nejde o efektní herectví, ale o vnitřní, až bolestně civilní, přitom krutě cynický projev. Když se rozbíhá k akci, nepůsobí to jako triumf, ale jako poslední výboj energie před definitivním pádem.

Josef Trojan hraje mladého prince jako osobní krizí zkroušeného a nesnesitelným utrpením paralyzovaného mstitele, který už sice v dobro nevěří, přesto ještě ve jménu morálky jedná. Inscenace pracuje s postavou Hamleta jako s někým, kdo už přišel o víru v lidskou důstojnost, ale který svádí boj o vlastní duši. Marně. Boj s vnitřním zlem prohrává. Od prvních výstupů je uzavřený, pohybově úsporný, fyzicky toporný a s očima, které bodají jako dýky. Slova pronáší jakoby mimochodem, bez patosu, s ironickým podtónem, který řeže do masa. Slavné monology nepůsobí jako filozofické eseje, ale jako vnitřní záznamy člověka, který se snaží přežít další den. „Být, či nebýt“ tu není otázkou metafyziky, ale praktickou úvahou někoho, kdo už nemá sílu pokračovat – a přesto ještě pokračuje.

Bezruči ukazují Hamleta jako cynickou svini

Inscenace akcentuje Hamletovu vyčerpanost světem plným pokrytectví. Dvůr je zde chladný, sterilní, téměř korporátní prostor, kde se city nahrazují strategií a vztahy kalkulem. Claudius není démonický tyran, ale uhlazený manažer moci. Nečekaně dojemná Gertruda Markéty Harokové působí spíše jako něžná a odevzdaná žena, která se rozhodla přežít za každou cenu, než jako chladně odhodlaná milenka, která má situaci pod kontrolou. Hamletův cynismus a krutost vůči Ofélii Anny Červeňové není pouhou maskou šílenství, ale výrazem člověka, který nevěří, že by láska mohla obstát v prostředí totální morální eroze.

Režie pracuje s rychlým tempem a úsečnou dikcí, která text zbavuje ornamentu. Dialogy mají místy až surovou současnost, aniž by bylo nutné aktualizovat jazyk. Mezi herci vyniká také Lukáš Melník v roli Oféliina otce Polonia nebo hrdý Oféliin bratr Laertes v podání Jáchyma Kučery. Humor, pokud se objeví, je černý a suchý. Smích publika zní spíš jako obranná reakce. Scéna i kostýmy Hany Kelar Knotkové podporují dojem světa bez iluzí – chladné barvy, ostré světlo, minimum dekorací. Vše je podřízeno soustředěné herecké energii. Na scéně vidíme čtyři stěny chladného středověkého hradu, nebo snad obraz duševní samoty a opuštěnosti. Do celku perfektně zapadá scénická hudba Jakuba Krajíčka, která je hudbou zvuků, nikoli melodií.

Nezralý prevít jako zrcadlo mladé generace

Ostravský Hamlet je po všech stránkách nezralá bytost. Je protivný, sebestředný, krutý a nesnesitelný. Jinou tvář nemá. Cítí odpovědnost napravit křivdu a pomstít otce. Ale je natolik zlomený, že v záchvatu paniky sám nevěří v možnost narovnání pokřivených věcí. V době, kdy cynismus bývá pohodlnou výmluvou nečinnosti, a cool trendem zlaté mládeže, je jeho vyčerpané, ale vytrvalé jednání paradoxně ještě obdivuhodným gestem. Je to princ posledního vzdoru, labutí písně, dopisu na rozloučenou. Jeho příběh je příběhem nezralého jedince, který navzdory svému původnímu záměru apokalypsu sám způsobí. Nastavuje tím zrcadlo generaci, která vyrostla v permanentní krizi a pro niž je únava ze světa výchozím stavem. Shakespearova tragédie v Ostravě získává podobu temné generační výpovědi.

Hamlet
Divadlo Petra Bezruče (28. října 120, Ostrava)
premiéra 22. září 2023
nejbližší repríza pá 6. 3. 18:30, st 18. 3. 19:00

Letos již 26. ročník divadelního festivalu Ost-ra-var dal opět vyniknout několika perlám napříč ostravskými divadly. Diváky ohromila především tragédie Médea v Národním divadle Moravskoslezském nebo rodinné drama Střípky ženy v Divadle Petra Bezruče.

Ost-ra-var je unikátní festival, který se koná každoročně právě v Ostravě a je určen divadelním pedagogům, kritikům a teoretikům, kulturním redaktorům, stejně jako studentům vysokých všech divadelních škol. Smyslem festivalu je v několika dnech nabídnout reprezentativní průřez tvorbou ostravských profesionálních divadel za poslední sezónu.

Přerod antiky nebo-li modernizace
S podtitulem Z toho se tvoje srdce nikdy nevzpamatuje! prozářila jako nejsilnější zážitek festival Euripidova Médea v režii Jakuba Šmída s Petrou Kocmanovou v titulní roli. Toto moderně pojaté uvedení 2500 let staré hry v novém překladu spisovatele Petra Borkovce a grécisty Matyáše Havrdy působilo doslova jako inscenační zázrak. Text o lásce k Iásonovi, pro kterého Médea zradila všechny své blízké, ale který vzápětí zradil ji, za což se mu krvavě pomstila vraždou jejich dětí, překladatelé nejen zkrátili, ale také jazykově omladili. Mimořádné výkony předvedl celý herecký ansámbl, v čele s ohromující Petrou Kocmanovou, ale za strhující výsledek nutno poděkovat také perfektní scénografii. Geniální scéna Petra Vítka je vytvořena jako chodba prvorepublikového hotelu. Kostýmy k ní dokonale doplnil Martin Chocholoušek. Personál hotelu – pokojské, které jsou na scéně většinu času, plní zároveň funkci chóru a jejich závěrečná píseň korintských žen je nenahraditelně dojemná. Celek vtáhne diváka na devadesát minut do staro-nového příběhu a zůstaneme v úžasu nad tím, jak vše dokonale funguje i v představě přítomnosti. Jakub Šmíd nabídl množství důmyslných režijních nápadů, něžných a poetických momentů, které se tak staly protipólem onoho tragického děje. S citem tak vyjádřil intence lásky i nenávisti. Vystihl spektrum všeho, co antické drama nabízí. Jeho ostravskou Médeu budete chtít vidět znovu.

Přerod Bezručů
Vše plyne a nic není stejné. Ani Divadlo Petra Bezruče, kde se v posledních letech střídá jeden zajímavější umělecký šéf za druhým. Ten současný dává prostor ženským tématům pravidelně. Jan Holec tentokrát do Bezručů přináší hru dramatičky Katy Wéber. Střípky ženy publiku vyrazí dech již v první půlce, která je natočená jako dokument domácího porodu, končícího smrtí dítěte. V roli matky zde exceluje Alexandra Palatínusová. Druhá polovina rozplétá rodinné konstelace, důsledky emočních opouštění, mateřská zranění a úzkosti, které jsou potřeba rozkrývat a zhojit. Inscenaci obohacuje čichový vjem, navozující domácí atmosféru – vůně pečené kachny, upečené herci během představení. Bezruči jsou v kondici. Divadelní aplikace Dramox nabízí ke sledování hned 12 představení tohoto divadla, jež si aktuálně drží pevnou pozici mezi nejlepšími českými scénami.

Postupný přerod festivalu
Sympatické změny se uskutečnily také ve vnitřní organizaci festivalu, zejména v rámci rozborových diskuzí. Ty letos proběhly úsporněji a to ve formátu moderovaného pořadu s odborníky. Byly zaměřeny srozumitelnější formou na jednotlivá divadla jako celky, nikoli na samostatné inscenace. Dokázaly se oprostit od každoroční nadvlády toxických diskutérů. Rozborové diskuze jsou ze záznamu k dispozici na platformě Spotify a dostupné přes webové stránky festivalu Ost-ra-var.

Ost-ra-var
Ostrava různá místa
26. ročník proběhl 27. 11. — 1. 12. 2024
27. ročník se uskuteční 26.—30. 11. 2025

Střípky ženy
Divadlo Petra Bezruče (28. října 1701, Ostrava)
premiéra 24. 11. 2023
nejbližší představení pá 31. 1.

Snad nikdo nedokáže popřít fakt, že Ibsenovy hry jsou nadčasové. Jednak za to může téma, ale také to, že zkrátka osobní problémy se nemění. Této (ne)výhody využila i Anna Saavedra a vytvořila autorskou parafrázi Ibsenovy partnerskými komplikacemi nabité Hedy Gablerové s názvem Heda Gablerová: Teorie dospělosti, kterou ve spolupráci s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou a dramaturgyní Kateřinou Menclerovou uvedly na prknech ostravského Divadla Petra Bezruče.

Všude prázdno
To, že Heda Gablerová pojednává především o lidech a jejich vzájemných vazbách, podtrhuje scéna podle návrhu Davida Janoška, který pro inscenaci vytvořil i neméně důležité kostýmy. Jak už je pro Divadlo Petra Bezruče typické, došlo zde ke změně prostorového uspořádání, jelikož se hraje na jevišti umístěném na opačné straně sálu. Byť Heda a Jørgen mají žít v honosné vile, scéna je téměř prázdná. Nalevo se nachází plyšový zelený gauč a napravo obrovská krabice, která v sobě skrývá překvapení odhalené až na závěr, což povedeně vytváří metaforu celého příběhu. Uprostřed se nalézají prosklené dveře, za nimiž se nalézá další hrací prostor, v jehož pozadí je tapeta s podzimní krajinou, což pro změnu odkazuje k melancholickému naladění postav. Stejně tak jako v jiných Ibsenových hrách zde dochází ke klíčovým momentům, které ovšem divák nesmí spatřit.

Vše doplňují Janoškovy kostýmy, které vystihují charakter dané postavy. JUDr. Brack, Tea Elvstedová, Jørgen Tesman i Juliana Tesmanová jsou oděni do formálního oblečení, které s výjimkou Juliany na nich působí jako maškaráda. Samozřejmě jak jinak, Heda se svou róbou se od ostatních aktérů liší, jelikož má na sobě dlouhé žluté šaty a chodí bosa. Nejen však ona, ale i její dřívější milenec Eilert Løvborg se od ostatních odlišuje, protože na rozdíl od ostatních pánů nenosí oblek, ale obyčejné pohodlné oblečení.

V křeči
Největší obdiv si však zaslouží představitelka Hedy Gablerové, Magdaléna Tkačíková, která povedeně osciluje mezi Hedinou společenskou pózou a jejím niterným bojem skrze minimum prostředků. Herečka pracuje především se svou dosti výstižnou mimikou a rozdílným tempem mluvy. Zatímco ve vztahu k ostatním aktérům hovoří klidně, její monology a promluvy k Eilertovi jsou dynamické. Zároveň se po jevišti pohybuje v jakési křeči, kterou zdůrazňuje Hedin rozporuplný charakter.
Domnívám, že se Divadlu Petra Bezruče za poslední dvě sezóny začíná hojně dařit, což dokazují i jejich úspěšné tituly Mistr a Markétka, Maryša nebo právě Heda Gablerová. Jako by „klasika“ byla pro ně výzvou přinést skrze zdařilé aktualizace nové vzkazy, o kterých nikdo neměl ani tušení. Takové podání je atraktivní nejen pro diváky tituly znalých, ale zároveň lákají i mladší publikum k jejich vyhledání.

Heda Gablerová: Teorie dospělosti
Divadlo Petra Bezruče (Třída 28. října, Ostrava)
premiéra 15. března 2019
nejbližšíí reprízy po 6. 1. 19:00 (Brno)

V posledních několika měsících jste o herečce Pavle Gajdošíkové mohli slyšet nesčetněkrát, a to především v souvislosti s její rolí Maryši v ostravském Divadle Petra Bezruče, za níž získala Cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky. Pavla se ovšem nevěnuje jen divadlu, ale také působí v hudební skupině Tamala nebo účinkuje v pořadech a seriálech České televize. O tom, jaká byla její cesta nejen k Maryše, ale také k Ostravě a herectví, mi prozradila v rozhovoru.

Obecně se ví, že ses k divadlu dostala náhodou, jelikož jsi úspěšně absolvovala konkurz do muzikálu Šumař na střeše Městského divadla Zlín. O jakou roli se jednalo a kolik ti tenkrát bylo?
Myslím si, že mi snad bylo míň než dvanáct let, snad jedenáct, a byl to konkurz na nejmladší dcerku Bělku. Předlohou tomuto muzikálu byla Alejchemova hra Tovje vdává dcery a režíroval jej Dodo Gombár, který si přál, aby Bělku hrála holka menší postavy, což jsem splňovala a stále splňuji. (smích)

Měla jsi před tím ambice stát se herečkou?
Ne.

Co ovlivnilo tvou volbu?
Já jsem odjakživa tíhla k muzice a máma se dost zasloužila o to, abych měla dost hudebních kroužků. Hrála jsem na cimbál i na jiné nástroje. Měla jsem kapelu a spíš jsem se vždycky chtěla věnovat tomuhle odvětví. A právě hostování v Městském divadle Zlín mě ovlivnilo, když mi Dodo Gombár řekl o Ostravě a zdejší konzervatoři. No a já jsem to zkusila, a i když jsem byla přijata na gymnázium, rozhodla jsem se nakonec pro Ostravu, a jsem za to ráda.

Původem jsi z Otrokovic, jak sis zvykala na Ostravské velkoměsto?
Jsem poměrně přizpůsobivý člověk, takže to zas nebyl takový problém. Musím říct, že po každoroční zimní „mordoré“ Ostravě sluší jaro, tak jako snad žádnému jinému městu.

V „českém divadelním rybníčku“ jsi teď na sebe upozornila rolí Maryši, za kterou jsi obdržela cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky. V čem myslíš, že se skrývá ono gró tvého úspěchu?
Upřímně řečeno, je to krásná hra a já měla to štěstí, že jsem ji zkoušela se skvělými lidmi. Musím ale uznat, že jsem se velmi rychle s Maryšou sblížila a baví mě hrát každé představení. Beru to taky jako takovou svou malou vlastní terapii.

Takže jste s Maryšou spřízněné?
Ano, ráda bych s ní zašla kamkoli, třeba i na kafe. (smích)

Maryša se na českých scénách objevuje často, je to zkrátka klasika. Viděla jsi ty sama nějaké jiné představení?
Ano, viděla jsem zlínskou Maryšu v režii Martina Františáka s Petrou Hřebíčkovou v hlavní roli a myslím si, že to bylo moc povedené představení. Těším se, až uvidím tu pražskou a brněnskou.

Máš ještě nějaké jiné oblíbené drama z prostředí venkova?
Je jich dost, tak například Gazdina roba je moc krásná hra, ale také Její pastorkyňa. Skvělá hra byla Nevěsta a Doma od Martina Františáka. Teď zrovna budu ve Slováckém divadle přezkušovat hlavní postavu Evy v Kříži u potoka od Karolíny Světlé, která se v mnohém může podobat Maryše.

Nedávno tě bylo možné vidět v jedné z epizod seriálu České televize Zkáza dejvického divadla a také účinkuješ v pořadech pro děti. Pomohl ti úspěch s Maryšou ve tvém kariérním růstu, například v tom, že si opět zahraješ v nějakém seriálu či filmu?
Možná.

Diváci tě mohou vidět nejen na „bezručovských“ prknech, ale také v nejmladším ostravském Divadle Mír. Spatřuješ v těchto dvou scénách nějaké zásadní rozdíly?
Ano, krom prostoru je to hlavně publikum. Myslím si, že je dobře, že tu takové divadlo je. Fandím jim.

Krom divadla se věnuješ i hudbě, jsi členkou skupiny Tamala. Jak bys ve zkratce popsala váš styl a zaměření?
To je zajímavá otázka. Především jsou to mé písničky, které skládám s kytarou. Kluci tomu potom dávají poslouchatelnější podobu. Nepojmenuji vůbec styl, ale spíš jsou to takové výpovědi.

Na co bys ráda diváky pozvala do Divadla Petra Bezruče?
Na všechno.

A z toho, v čem hraješ ty?
Asi na Maryšu nebo na novinku Mistra a Markétku. ∞

Maryša patří mezi českou klasiku, a tak není divu, že se na divadelních scénách objevuje často. Všichni ten příběh znají, minimálně jeho zápletku, ve které stojí mladá dívka Maryša mezi dvěma muži, konkrétně rekrutem Franckem a mlynářem Vávrou. Většinou je na toto drama nahlíženo černobíle a je zřejmé, kdo zde figuruje jako oběť a kdo jako viník, ale co když může být vše jinak? Proti zaběhlým stereotypům se staví ostravské Divadlo Petra Bezruče se svou netradičně tradiční Maryšou.

Režisérkou inscenace je umělecká šéfka divadla Janka Ryšánek Schmiedtová, se kterou se na úpravě původního textu podílela dramaturgyně Kateřina Menclerová. Byť je zachován jazyk předlohy, tvůrkyně si pohrály s expresivitou mluvy dramatu a vsunuly do něj další repliky, díky nimž se Maryša více přibližuje současnému divákovi. Ovšem vše je učiněno střídmě a nenásilně, jedná se hlavně o hospodské scény, kde dochází k šarvátkám mezi Franckem, Vávrou a Lízalem.

Co se týče kostýmů, stejně tak jako v prostoru, tak i zde se pracuje se symbolem. Nejde o tradiční pojetí za využití krojů, jediné co je připomíná, je svatební oděv Maryši a Vávry. Na důležitosti nabývá barevná symbolika a jednoduchost. Například v první části Maryša nosí bílé šaty a v culíku zapletené vlasy, zatímco do nechtěné svatby je oděna do černé a nosí čepec.

Kdo je kdo
Nejpozoruhodnější je koncept postav, jelikož se na ně nahlíží úplně z jiného hlediska, než jsou diváci zvyklí. „Bezručovská“ Maryša se totiž přiklání k interpretacím, ve kterých rozhodně titulní hrdinka není pouhou obětí. Je to žena intelektuálka, která si ráda čte a nerada pracuje, což se projevuje zejména na začátku představení. Zároveň stojí v pozici outsidera a introverta, protože od ostatních aktérů si drží distanc a tak trochu připomíná femme fatale. Tento typ Maryši herečce Pavle Gajdošíkové sedí na míru a s jejími aspekty pracuje v rámci celého představení. Vyhýbá se fyzickému kontaktu s dalšími postavami, zvláště v případě představitele Vávry, a často se buď dívá do prázdna nebo udržuje oční kontakt s diváky coby bezohlednými svědky rodinné tragédie. Už její mimika a gesta dávají sdělení, a tak se zdá, že by tuto roli Gajdošíková byla schopna odehrát i beze slov. Není divu, že nedávno právě za Maryšu získala Cenu Jantar jako nejlepší herečka roku. V případě postavy Vávry dochází také k nabourání stereotypu, jelikož v této inscenaci je to milý a hodný muž, který stojí o Maryšu nejen fyzicky, ale především duševně, což je mu však odepřeno. Tato emocionální potřeba je nejvíce zjevná při scéně první noci, kdy mu náznakově jeho nová žena nabízí své tělo, ale jakýmkoli něžnostem se brání. Možná Vávra u Bezručů působí sympaticky i díky výběru jeho představitele Dušana Urbana, který bravurně doplňuje svoji kolegyni. Stejně jako ona neverbálně komunikuje prostřednictvím gest a udržováním očního kontaktu s diváky.

Pokud se má stále inscenovat česká klasika, pak právě tímto způsobem, který se nedrží jen tradice, ale také pracuje s aspekty blízkými současnému divákovi, například tématem – v tomto případě emocionální, ale i fyzické odcizení mezi mužem a ženou –, a dokáže si jednoduše pohrát se symbolem. Maryšu v repertoáru Divadla Petra Bezruče, ale i v ostravském kontextu, lze považovat jako jedno z nejlepších představení, které se v tomto regionu momentálně hrají. ∞


Maryša
Divadlo Petra Bezruče (třída 28. října 120, Ostrava)
premiéra 26. 1. 2018 • nejbližší reprízy st 10. 4. a út 16. 4. 10:00 (Dům kultury města Ostravy, Ostrava), st 17. 4. 19:00 (Nová scéna Vlast, Frýdek-Místek)

Všichni to známe: hoaxy, nenávistné příspěvky na sociálních sítích, svým obsahem šokující komentáře a polopravdy „hrdinských“ uživatelů. Jak by tento způsob chování ale vypadal mimo on-line prostor? Mohl by vůbec fungovat? Na tyto otázky odpovídá autorská inscenace režiséra Braňa Holička a kol. s názvem #nejsemrasista_ale v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.

Není to poprvé, co se na ostravské scéně objevuje sonda do života v on-line prostředí. Mezi roky 2016 až 2017 se hrálo ve Staré aréně na podobné téma představení Humanity Upgrade soustředící se na dopad médií na náš soukromý život. V případě mladého režiséra Braňa Holička a dramaturgyně Kateřiny Menclerové jde o inscenaci zaměřenou především na nenávistný a nepravdivý obsah příspěvků, kterými překypuje například Facebook, Twitter nebo Instagram. Aby se dostavil silnější morální efekt, ve středu zájmu stojí český občan. Může se tak stát, že se nějaký divák v #nejsemrasista_ale i najde.

Bez wi-fi nelze existovat
Klíčovým momentem pro rozehrání představení se stává situace, kdy pět aktérů – Ondřej Brett, Jakub Burýšek, Lukáš Melník, Michal Sedláček a Magdaléna Tkačíková – nemůže chytit na svých mobilních telefonech signál wi-fi, nakonec naleznou jednu dostupnou síť s přízračným názvem Pravda. Jaké je ale k ní heslo? To je onen cíl, kterého se budou chtít po celou dobu dopídit. Než se ale tak stane, před zraky diváků začne vznikat mediální koláž plná obrazů – on-line chování –, v níž se hlavní role ujímá diskuze na různé téma. Ovšem aktéři mluví jazykem, jenž se užívá při komunikaci na internetu, tudíž je zkratkovitý, vulgární, přímočarý a občas se najde někdo, kdo podléhá kouzlu trollingu.

Mezi nejdrsnější patří debata o syrském chlapci Aljanovi na pláži v tureckém Bodrumu, při které se na jevišti rozpoutá slovní bitva, jestli jde o sabotáž, nebo pravdu. Naráží se tak na „oblíbené české téma“ uprchlíků, v němž jsou herci nelítostně nekompromisní a poukazují na fakt, že naše společnost se rozdělila do dvou skupin, a to na rádoby nacionalisty a altruistické demokraty. Občas je koláž odlehčena míň závažnými kazy české společnosti, ke kterým patří i názor na kulturu a hlavně divadlo. Herci zde diskutují o tom, proč se na různých scénách hrají představení buď komerční, nebo umělecké kvality. Dospívají k tomu, že i světem umění hýbou peníze. Tato divadelní sebereflexe působí vtipně, když si diváci uvědomí, že ji vytváří sami herci, což je paradoxní.

Všude kolem nás pusto
Ač se inscenace nese v nacionálním stylu, na jevišti divák nenalezne žádné atributy češství. Scéna podle Nikoly Tempíra je stylizována do písečné pláže, v jejímž pozadí se nalézá moře vytvořené světlem polopropustným plátnem, za kterým se také občas hraje. Kostýmy vytvořené Lenkou Odvárkovou korespondují s prostorem, aktéři mají na sobě plážové šortky a trička nebo plavky v různých barvách.

Režisér Braňo Holiček svou autorskou hru vidí také ve vedení herců, kteří krom deklamace naučeného textu musí v určitých částech představení improvizovat, a tak je #nejsemrasista_ale tvárnou inscenací, jež se po každé může rozehrát jinak. Z herců nejvíce vyniká Ondřej Brett díky svým demagogickým výstupům, při nichž zuří, křičí, nebrání se vulgarismům a mimikou i gesty dává jasně najevo své názorové přesvědčení, což ale působí na publikum vtipně. S diváky obratně komunikuje Michal Sedláček, jenž Bretta v jeho skečích doplňuje a nedělá mu problém si sednout do hlediště a mluvit s obecenstvem v bezprostřední blízkosti.

#nejsemrasista_ale tématem není ojedinělým představením, jelikož na českých scénách vzniká mediálních sond mnoho, ať se jedná o zmíněné Humanity Upgrade nebo Bůh je DJ v Divadle nad Orlí. Svůj přínos ale tato inscenace má díky redukování tématu na xenofobní obsah na sociálních sítích. Pokud i vy jste zastánci mediálního divadla, neváhejte a pokuste se s herci Divadla Petra Bezruče nalézt heslo k pravdě. ∞

#nejsemrasista_ale
Divadlo Petra Bezruče (28. října 120, Ostrava)
premiéra 18. 5. 2018 • nejbližší repríza st 30. 1. 18:30

Pohlednice, víme v dnešní době, co to je? Posíláte je, nebo někdo je posílá vám? Napadlo vás někdy, co vše v sobě ukrývá pár řádků na tak malém kousku papíru? Že ne? Tak v Divadle Petra Bezruče v Ostravě vám to rádi povědí skrze novou inscenaci s názvem „PS: …odepiš!“, kterou napsaly samy příběhy pohlednic.

Nápad, který přivedl režiséra Lukáše Brutovského a dramaturga Mira Dacha k vytvoření „PS: …odepiš!“ měl své kořeny u jiné divadelní inscenace s názvem „Deník mého otce“, která se hraje v ostravském divadle Antonína Dvořáka. Pro její realizaci Brutovský a Dacho sháněli pohlednice v ostravských antikvariátech. Při tomto objevování je fascinovalo, kolik se jich za posledních sto let dostalo do Ostravy a kolik v sobě skrývají z lidského života. Dohromady nastřádali 1 300 pohlednic, které roztřídili do jednotlivých skupin podle tématu, jako je například narození dítěte či pobyt na táboře. Z jejich příběhů pak poskládali divadelní koláž v podobě této inscenace, která měla premiéru 27. ledna letošního roku. Hrají Kateřina Krejčí, Pavla Gajdošíková, Markéta Matulová, Ondřej Brett, Michal Sedláček, Milan Cimerák, Jakub Burýšek a Vojtěch Říha.

Jednotlivé historky pochází z různých období, nacházíme se tak v rozpětí sta let, při kterém se mění poměry ve společnosti, ať se jedná o komunistický režim či osudy lidí po válce. Ovšem „PS: …odepiš!“ reflektuje i současnost v podobě kráčejícího Miloše Zemana, kterého výborně paroduje Ondřej Brett. Velkým překvapením pro diváky může být i závěrečná scéna přenesená do budoucnosti, ve které se objeví kosmonauti zasílající pohlednici přímo z vesmíru.

Jednotlivé obrazy nejsou ničím propojeny, i přesto však vytváří jakýsi celek, který by se dal nazvat koloběhem života zachycujícím člověka od jeho mládí až po jeho stáří, kde své role zastává i dobový kontext. Některé příběhy jsou stavěny do kontrastu, což napomáhá dát představení groteskní nádech, byť se mnohdy jedná o vážné téma, jako je úmrtí v rodině či vážná nemoc někoho blízkého. Můžeme také pozorovat postupně se vyvíjející se mezilidské vztahy, například mezi dvěma kamarádkami či mladým párem.

Korespondenční monolog
U většiny představení jsme zvyklí na dialog, v „PS: …odepiš!“ dominuje monolog, což má své odůvodnění, jelikož zde běží o korespondenci ožívající v rukou herců. Dialog se vyskytuje většinou jen jako součást gagů, ve kterých zvláště vynikají Michal Sedláček s Ondřejem Brettem. Herecká schopnost převyprávět danou událost či zážitek vytváří obrazec dění kolem pisatele. V tomto ohledu je třeba ocenit Kateřinu Krejčí, Pavlu Gajdošíkovou a Jakuba Burýška, který zejména exceluje v roli malého chlapce na pionýrském táboře. Svou roli zde má i hudební vložka, kterou vytváří sami herci. Zajímavé je také zpracování jeviště, kde si pohrává světlo se stínem a nelze přesně identifikovat, o jaký prostor se jedná, jelikož zde nalezneme pouze pověšený poštovní znak. S jistotou se dá však říci, že „PS: …odepiš!“ je redukce malých obrazů ze života do jedné velké pohlednice. ∞


PS: …odepiš!
Divadlo Petra Bezruče (28. října 120, Ostrava)
premiéra 27. 1. • nejbližší repríza po 27. 3. 18:30

„Festival je určen výhradně divadelním pedagogům, kritikům a teoretikům, kulturním redaktorům a praktickým divadelníkům, stejně jako studentům vysokých škol [...] – tedy všem, kdo mají divadlo jako hlavní náplň pracovní či studijní,“ píše Pavel Šimák, šéf činohry Národního divadla moravskoslezského (NDM). Řeč je o OST-RA-VARu, netradičním divadelním festivalu v Ostravě. Jeho hlavním smyslem je prezentace toho nejlepšího, co se na ostravských divadelních scénách za poslední rok vytvořilo, tomu nejnáročnějšímu publiku.

Co je to za podivný festival!? Pětidenní (30. 11.–4. 12.) divadelní maraton na scénách Divadla Antonína Dvořáka (NDM), Divadla Jiřího Myrona (NDM), Divadla loutek Ostrava a Komorní scény Aréna skončil. Spolu se zmíněnými divadly byla prezentována také tvorba Divadla Petra Bezruče – kvůli rekonstrukci vlastní budovy v Divadle loutek. Nejsem si jistý, nakolik bylo pro běžného diváka obtížné se na jednotlivá představení dostat, nicméně dramaturgové festivalu o něj příliš nestáli.

Příhodnou se tedy jeví otázka „jaký je smysl festivalu“? Z Prahy je do Ostravy daleko, pražští kritikové sem zavítají zřídka, povědomí o místním divadelním dění je tím pádem nedostatečné. Ve chvíli, kdy jsou ostravská divadla více reflektována, informovanost o místní tvorbě se zvětšuje. A taky je díky tomu větší možnost získat nějakou tu cenu.

Každý účastník sice platí (nevelký) akreditační poplatek, ale i tak je festival jednoznačně ztrátový. Už třeba jen proto, že dvě stě dvaceti studentům – tolik jich dorazilo na letošní OST-RA-VAR – poskytuje ubytování zdarma. Rozvíření stojatých vod ostravské divadelní kritiky může mít v konečném důsledku dopad na zvýšení návštěvnosti – důvody pro existenci festivalu se tedy najdou. Přece jen ale zamrzí nepokryté odmítání diváka, který „jen rád chodí do divadla“. Na druhou stranu jiná možnost z kapacitních důvodů sálů není. Už i tak se nejednou stalo, že se početný dav na představení v komornějších prostorech nedostal. Mně takhle utekly hned tři.

Festival představil pouze činoherní inscenace, což ale výsledný výběr nijak zvlášť neztížilo. Vyjma souborů baletu, opery a operety v NDM je totiž veškerá divadelní tvorba vznikající v Ostravě činoherní. Chybí opravdu alternativní divadlo, nejvíce se mu blíží Komorní scéna Aréna, vždy ale pracující s činoherním dramatem. Jakožto Moravák mohu ovšem hrdě prohlásit, že jak Aréna, tak Divadlo Petra Bezruče si už dlouho drží renomé díky precizním hereckým výkonům a kvalitním inscenacím.

Ale abych se také konečně dostal k letošnímu, již patnáctému, ročníku OST-RA-VARu! Inscenací bylo k vidění až pět za den, některé se dočkaly značně rozporuplných reakcí (Pornohvězdy Divadla Petra Bezruče, Marat/Sade NDM), jiné byly všeobecně pozitivně kvitovány (Gottland NDM, Moskva → Petušky NDM), snad opravdu jediným černým Petrem se stala Dívka s pomeranči Divadla loutek, shodně odsouzená diváky i kritiky. Respektive kritiky a kritiky. Ono musí být vůbec prapodivné hrát pro takto složené publikum. Každý tady má vlastní značně kritickou hlavu a za svým názorem si stojí. Projevovalo se to zejména na rozborových seminářích, kde se nejednou stalo, že zatímco jeden odborník tu kterou inscenaci za něco nemilosrdně hanil, druhý ji za totéž vynášel do nebes.

Cenu diváků za nejlepší inscenaci si nakonec odnesla Rodinná slavnost Divadla Petra Bezruče, nejvíce cen připadlo Cenci NDM – za nejlepší scénu, nejlepší kostýmy a nejlepší hudbu. Mozart Igora Orozoviče v Amadeovi (NDM) a Mitzi Terezy Dočkalové v Jubileu (Komorní scéna Aréna) pak získaly cenu za nejlepší mužský respektive ženský herecký výkon.

Do hodnocení samotných inscenací se pouštět nebudu. Už tak je toho ruchu kolem OST-RA-VARu až až. Jen považte: v rámci festivalu trojí hvězdičkové hodnocení kvality představení (od kritiků, redaktorů festivalového Zpravodaje, diváků), dvojí komentování festivalového dění (tištěný Zpravodaj a video Zpravodaj), tři rozborové semináře. O komentářích, kritikách, či glosách jednotlivých kritiků v dalších tištěných i netištěných médiích ani nemluvě.

Já si odnáším krásné zážitky zejména z Jubilea, či Konce masopustu a těším se někdy do budoucna na Moskvu → Petušky a Blechu, které mi kvůli výše zmíněným kapacitním nedořešenostem unikly. Možnosti jet na festival jsem se chopil s radostí, a smysl v jeho pořádání, i v této formě, vidím. Jen stále čekám kdyže bude ten festival pražských divadel pro Ostraváky!?