Michail Bulgakov nebyl jen výtečný spisovatel, byl to také člověk, v němž se přela touha po pravdě a spravedlnosti s uměleckými ambicemi a touhou po slávě. „Izolovat, ale zachovat“ je výjimečně vyvážené představení o spisovatelových zápasech s okolnostmi.

Jistě se nikdo nebude zlobit, když napíšu, že Mistr a Markétka je jeden z nejlepších románů minulého století. Je skvělý po jazykové stránce (a český překlad Aleny Morávkové je mimořádně zdařilý), plný originální obraznosti, satiricky vtipný a přitom lidský a milý… Michail Afanasjevič Bulgakov je ale autorem několika dalších knih, jež jsou kvůli věhlasu jeho velkého románu často opomíjeny. Pro básníkovy životní i umělecké osudy byla však všechna díla podobně důležitá, jako to poslední, nejznámější.

Drama Mileny Steinmasslové, které inscenují v pražském Divadle v Celetné pod názvem Izolovat, ale zachovat, je a není životopisným divadlem. Vypráví o Bulgakovovi především skrze jeho literární a divadelní tvorbu. Některá fakta ze spisovatelova života jsou zcela jistě přizpůsobena v duchu básnické licence, přesný životopis tedy v dramatu nehledejme. Zato inscenace podává zdařilou výpověď o zápasech básníka s vlastním dílem, se svědomím a se všudypřítomnou mocí.

V prostoru jeviště, v kulisách takřka pekelných – oheň, trubky a nebezpečné, velmi nebezpečné schody, jež nikam nevedou – vypráví Milena Steinmasslová, autorka scénáře a zároveň představitelka hlavní dvojrole, příběh spisovatele a člověka Michaila Bulgakova. Chvíli hraje roli tvůrce samotného, chvíli jeho ženy Jeleny; jednoduchým, ale funkčním kostýmním trikem střídá Steinmasslová své dvě postavy, které v mysli diváka nakonec stejně splynou v jednu (a je to spíš Bulgakov, než Jelena; celkem pochopitelně). Parťáka na scéně jí dělá Alexandr Minajev v roli ďábla. Ten rozhodně nezapře inspiraci kocourem Kňourem, ale jeho mefistofelství vůbec nemusíme vnímat nadpřirozeně – takových pokušitelů je všude kolem nás spousta a ten největší, ten sídlí uvnitř, v nás samých.

Partie šachu se Stalinem
Bulgakov napsal svá stěžejní díla ve třicátých letech, v době, kdy tvrdému stalinskému režimu padlo za oběť mnoho politiků, vojevůdců, ale i dalších veřejně činných osob. Včetně spisovatelů. Proč byl ušetřen zrovna Bulgakov?

Klíčem k odpovědi je způsob, jakým inscenace vykresluje Stalina, vůdce sovětského lidu, Prvního čtenáře. Ten je na scéně sice reprezentován pouze známou černobílou fotografií, jeho vliv na všechno dění je ale zřejmý. Udělat ze Stalina definitivní zlo, jednoznačného záporáka v černobílém příběhu – to nedá velkou práci. Steinmasslová jde ale ještě o kousek dál. Stalin je tu ďábelský: dává znovu a znovu naději, občas dokonce o krok ustoupí a život najednou vypadá růžovější… Jen aby režim brzo zase utáhl uzdu a donutil člověka klusat přesně tak, jak si Vozataj Stalin přeje.

Chce-li se pak člověk mít dobře, musí často ustupovat, aby ustupovaly taky represe. Jak ale zazní ve hře: „Zlo má i své dobré stránky. Ty ho ale neospravedlňují, jen mu umožňují existovat.“ Bulgakov se celý život snažil nezpronevěřit se svému svědomí, nezadat si s režimem… nebo alespoň ne víc, než je nutné, aby mohl žít a tvořit. A aby měl velký byt. A pokud možno i slávu. Aby mohl psát a říkat, co chce. Aby…

Postava Bulgakova tak, jak ji vidí Steinmasslová, tedy rozhodně není jednoznačně kladná nebo záporná. Autorka ve spisovateli vidí člověka se všemi jeho poklesky a chybami… A má pro ně pochopení. To je v dnešním světě obrovská deviza.

Rukopisy nehoří
Bulgakovovi se nepodařilo režimu (alespoň občas) nepodlehnout. Na to byl příliš ambiciózní. V představení ale několikrát zazní věta z jeho velkého románu: „Rukopisy nehoří.“ Spisovatel si byl dobře vědom toho, že jakmile něco napíšete, nemůžete to nikdy vzít zpět, i kdybyste všechny své knihy spálili a pro čtenáře upadli do totálního zapomnění; vaše svědomí si ten poklesek bude už navždy pamatovat. ∞


Izolovat, ale zachovat
Divadelní spolek Kašpar v Divadle v Celetné (Celetná 17, Praha 1)
premiéra 25. 11. 2015 • nejbližší reprízy pá 19. 2. 18:00, st 23. 3. 19:30

„Já do lesa nepojedu, já do lesa nepudu,“ pěje výše zmíněný hlavní představitel na úvod a nesmlouvavě se cpe mezi diváky, aby vzápětí vybraného „nebožáka“ donutil foukat do přistrčené foukací harmoniky. Potom se s ruksakem na zádech a dětským koníkem na tyči mezi nohama přesune na forbínu a prodírá se imaginárním nehostinným lesem, na nějž už upozorňovala počáteční píseň. Les zde symbolizuje místo, skrze nějž se hrdina brodí, aby následně sestoupil do podsvětí či nevědomí a tam se setkal a utkal se svým démonem – Strachem. Místo, v němž už před ním zabloudil autor Božské komedie a z kterého vede cesta jen skrze bránu pekel. Zde se poté, co si znavený cestující, výletník, poutník umlel a uvařil horkou kávu na lihovém vařiči, zvedá opona a otevírá se usherovské peklo. Odhalený prostor dokonale nastiňuje atmosféru starého sídla před rozkladem; vzadu velké zrcadlo, nejdříve zahalené plédem, uprostřed široká postel, která zabírá většinu jeviště, ale přitom se vůbec nepoužívá, na ní rudé křeslo, vedle „zapomenutá“ starožitná židle, na které se nesedí, vlevo další zrcadlo, po stranách vysoké svícny, v nichž se postupně zapalují svíce, na dobře viditelném místě „náhodně“ odložený budík, nenápadně upozorňující na krátící se čas. Vše omšelé, zaprášené, starobylé. A vpravo Ona, Usherova nemocná sestra lady Madelaine (Evelína Lenka Jirková), nalíčená jako přízrak, v černém, nehybně sedí v průhledném plastovém křesílku a opírá se o „pyramidku“ z papíru, která se posléze promění v její hrobku. Před divákem se rozevírá scéna jako z hororu. Zánik domu Usherů začíná. A poutník proniká do pekla, vystavuje se strachu.

Herectví jako terapie
Daniel Červinka, stěžejní aktér a iniciátor celé inscenace, hraje posledního příslušníka rodu Usherů, Rodericka, i jeho přítele, jenž za ním cestuje temným lesem, ale také sám sebe. Vypráví se zde nejen Usherův, ale i (nebo hlavně) Červinkův příběh, osud postavy (postav) se propojuje a proplétá s osudem herce. Poeův text doplňují kromě citlivě použitých citací z jiných děl (Čechovův Racek, Shakespearův Večer Tříkrálový, Past na myši Agathy Christie, Maryša bratří Mrštíků ad.) i úryvky z příbalových letáků hercových vlastních četných léků a režisér (Petr Lanta) Červinkovi ponechává i dost prostoru pro improvizaci. Každé představení je zamýšlené jako terapie. Herec, jenž byl dlouho v izolaci, otevřeně mluví o svém vlastním duševním onemocnění i dalších zdravotních problémech. Vypráví zážitky z dětství, hrdě ukazuje na společnou fotku s Václavem Havlem, ale vše udržuje v pevných konturách Usherovy role. Nesklouzává do sentimentálnosti, sebelítosti či trapnosti. Využívá široký rejstřík výrazových prostředků. Zpívá proměněným hlasem, stepuje, maluje. Skutečně se stává oním poutníkem, který se nebojí pohlédnout do zrcadla a setkat se s bezmocí. Jako Roderick Usher tančí s Madelaine, jež při tanci, zdánlivě mrtvá, padá k zemi.

Působila-li některá počáteční místa trochu rozpačitě (především zbytečně dlouhá improvizace kolem přípravy kávy), většina inscenace a zvlášť strhující závěr pomalejší rozjezd bohatě vynahrazuje. Madelaine, tentokrát ve světlých šatech, protrhne papír v pyramidce-hrobce a prorve se ven. Křičí. Roderick ochromený strachem si nasazuje plenkové kalhotky. Ona opětovně zakrývá zrcadlo a staví se před něj. On, Daniel Červinka, potomek starého ruského rodu, začíná recitovat Vysockého Koni priveredlivye („Koně k nezkrocení“). Zní pravoslavná mše a podbarvuje recitaci. On se snaží přiblížit k Ní. Vztáhnout ruce ke své duši.

Edgar Allan Poe: MMXII Zánik domu Usherů
Společnost Dr. Krásy
překlad Josef Schwarz
režie Petr Lanta
hudba DJ Sekkisfader a DJ Švedys
ne 13. 1. 21:00 v Divadle v Celetné