Taneční inscenace Second Practice, vzniklá pod hlavičkou platformy ME-SA a uvedená brněnským kulturním centrem CO.LABS v rámci projektu věnovaného nezávislým ženám-umělkyním s dětmi na i po mateřské dovolené, je výpovědí, která se nepodbízí efektem, ale obstojí silou osobní zkušenosti.

Tanečnice Martina Hajdyla Lacová spojila své síly s polskou choreografkou Renatou Piotrowskou-Auffret a vytvořily pohybové zamyšlení nad otázkou, zda je nutné volit mezi rodinou a kariérou. Jejich Second Practice je inscenací, která nehledá velká gesta ani jednoznačné odpovědi. Nabízí spíše prostor k empatii a pochopení – jak ze strany publika, tak ze strany samotné performerky vůči sobě samé. Je to návrat k původní profesi, který není triumfální, ale pravdivý.

Možnosti návratu

Inscenace pracuje s motivem přetíženosti – fyzické i mentální – nikoli však dramaticky, ale spíše analyticky. Tělo si pamatuje své vrcholy, technickou jistotu a energii minulých let, zároveň však klade odpor, vyžaduje péči a nový druh disciplíny. Právě v tomto napětí se rodí nejzajímavější momenty večera. Retrospektiva dřívějších tanečních poloh a vrcholů Martiny Hajdyly Lacové není nostalgickým ohlížením, ale reflexí, která plynule navazuje na současnost: pohyb se proměňuje, zjednodušuje, místy ztišuje, aniž by ztrácel intenzitu nebo vnitřní logiku.

Choreografická struktura Second Practice je vystavěna tak, aby umožnila vnímat proces, nikoli jen výsledek. Divák sleduje cestu – návrat do kondice, znovunalezení jistoty i radosti z pohybu, ale také přijetí toho, že forma se mění a že zralost může znamenat jiný druh síly než dřívější virtuozita. Lacová nepůsobí jako interpretka, která by chtěla něco dokazovat; spíše jako umělkyně, která se znovu ladí na své tělo a jeho ak-tuál-ní možnosti. Právě tato otevřenost činí inscenaci přesvědčivou a lidsky sdělnou.

Klidná odhodlání

Second Practice není jen sólovým výstupem jedné tanečnice, ale výsledkem partnerské spolupráce, v níž se profesní a osobní roviny přirozeně prolínají. I to koresponduje s hlavním tématem projektu: hledáním udržitelných modelů tvorby pro umělkyně, jejichž životní role se neomezují pouze na uměleckou identitu.

Z performerky je cítit něha a citlivost vůči rodinnému zázemí, které není tematizováno přímo, ale je přítomno v pozadí a pro tanečnici na scéně je už navždy integrální součástí jejího dvojího života, směru, smyslu i prožívání.

Lacové zápas o novou identitu pocítí divák v projevech opatrnosti, stejně jako ve vnitřních odhodláních, v dynamickém rytmu dechu nebo v drobných váháních i v okamžicích zrychlené rozhodnosti. Mateřství zde není překážkou ani romantizovaným symbolem, ale konkrétní zkušeností, která proměnila způsob, jakým tanečnice vnímá čas, únavu i vlastní výkon. Mateřské povinnosti držitelky ceny Thálie jsou na „cenu“ nominovány v inscenaci Second Practice.

Second Practice
CO.LABS, Kounicova 22, Brno
premiéra: 18. 12. 2025
příští uvedení: jaro 2026

Napjatě očekávaný dramatický debut Petra Šestáka se na prknech Divadla Husa na provázku proměnil v divokou estrádu, která nastavuje zrcadlo všem přítomným, a přitom baví hravostí, dravostí i vycizelovanou pointou.

Představení Darwin & co. je typický „provázek“: myšlenkově nabitých 90 minut plných vášně a odhodlání, s ekologickým podtextem, zároveň nekompromisně zaměřených na diváka a problémy současnosti. Atmosféra inscenace je dynamická – účinkující střídají polohy od jemného humoru až po mrazivou ironii. Často se pracuje s nadsázkou, dojde i na přímé oslovení publika, takže divák není jen pasivní pozorovatel, ale nedílná součást experimentu. První část inscenace ukazuje v rychlém sledu skutečné příběhy hodné vyznamenání Darwinovou cenou. V závěrečných minutách ale přejde smích i posledního diváka. „Tolik bizarních úmrtí na jednom jevišti jako v Petrově existenciální grotesce diváctvo jen tak neuvidí,“ láká umělecký šéf Divadla Husa na provázku a dramaturg inscenace Martin Sládeček.

Podprahové myšlenkové proudění

Silným momentem představení je způsob, jakým klade otázky: Co si ještě můžeme dovolit? Nakolik se lišíme od ostatních živočichů? Čemu se klaníme? Proč pácháme hromadnou sebevraždu? A dokážeme jako lidstvo „evolučně obstát“, nebo se sami zničíme? Dramaturgie není moralizující, spíše nabízí zneklidňující prostor k zamyšlení. „Od chvíle, kdy mi z Provázku nabídli možnost odrazit se při psaní od Darwinových cen, mě bavila představa divadelního groteskna a absurdity, které v sobě tento fenomén automaticky nese. Zároveň se mi ale hned ukazovala přesahová témata a aktualita námětu vzhledem k dnešní době. Příznačné je taky to, jak je propojená s kapitalismem a ideologiemi volného trhu. Námět otevírá i téma rostoucích obav z toho, že se vlastní superschopností či superblbostí vymažeme z evolučního řetězce jako celé lidstvo,“ přibližuje oceňovaný český prozaik a nově také dramatik Petr Šesták.

Vědí, co činí

Herecké výkony jsou energické a přesné, typické pro soubor Provázku – každý člen či každá role má jasný herecký tvar, výraz, vyjádření, názor, ale fungují skvěle i dohromady, jako živý organismus. Výrazným obohacením souboru je zde Pavel Gajdoš, který se zhostil role Darwina s elegancí a alarmujícím apelem. „Jako inscenační tým usilujeme o to nezůstat u vyprávění a řetězení černých anekdot, ale stvořit povídkové postavy, které nenalézají v tomto světě smysl a nekonečnou sebeoptimalizací tvarují sebe k obrazu světa. Chceme naší inscenací mluvit o lidské konečnosti, ale zároveň najít nadhled,“ napovídá režisérka Anna Davidová.

Nutí přemýšlet, zároveň nic nevnucuje

Myšlenku podtrhuje minimalistická scénografie Marka Cpina. Stále stejná scéna (bazén z měkkých matrací cihlové barvy) a několik rekvizit dokáže během chvíle měnit významy tak šikovně, že se stává zábavným kabaretem sama o sobě. Hudba, světla a rytmus scén posunují příběh kupředu a ženou herce s diváky koridorem protichůdných myšlenek.

Darwin je inscenace, která baví i provokuje. Pokud má divák rád divadlo, které není jen příběhem na jevišti, ale myšlenkový prožitek a sebereflektující pobavení, je to silný zážitek. Nepřináší pohodlné odpovědi, ale nutí přemýšlet.

Darwin & co.
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 7. 11. 2025
psáno z reprízy 10. 11. 2025
nejbližší představení st 3. a čt 4. 12. 19:00

V záplavě podzimních kulturních událostí patří Pražské křižovatky k těm, které není radno minout. Letos se jejich program rozprostřel mezi říjen a listopad a právě teď přichází druhá festivalová vlna – dvě inscenace vycházející z osobních zpovědí, divadlo s důrazem na důležitost empatie a naši schopnost naslouchat.

Korejský performer Jaha Koo v divadelně-kulinářském projektu Haribo Kimchi vylíčí pocity člověka vykořeněného z vlastní kultury – na jevišti postaví mobilní stánek s pouličním jídlem a během intimního vyprávění o pocitech emigranta bude pro diváky zároveň vařit. V závěrečných festivalových večerech se v Praze poprvé představí Alexander Zeldin s francouzskou adaptací své slavné hry Opatruj se (Beyond Caring). Zeldinova tvorba se vyznačuje realistickým stylem a hlubokou empatií k sociálním tématům a lidským osudům. Inscenace, již přiveze na Pražské křižovatky, vypráví příběh několika brigádníků, kteří se setkávají během noční směny v balírně masných výrobků. Realistické prostředí hry odhaluje podobu prekarizované práce – uklízeček a uklízečů, kteří během krátkých, pouze desetiminutových pauz, na něž mají během směny nárok, prožívají své osobní i pracovní starosti. Po každém představení bude následovat diskuse s tvůrci.

Celá druhá půlka Pražských křižovatek se odehraje v Centru současného umění DOX, které je partnerem letošního festivalu, a se vstupenkou na představení získáte v týž den volný vstup do všech tamních galerijních prostor. Užijte si s Pražskými křižovatkami podzim plný umění!

text: Kateřina Prášilová

Pražské křižovatky
DOX (Poupětova 1, Praha 7)
14.–25. 11. 2025

Co dokáže divadlo s myslí člověka? Nečekaně mnoho. Má v sobě sílu dodat energii do života, probudit fantazii, vyvolat otázky, které se bojíme vyslovit, nebo odlehčit vlastním těžkostem diváka.

Dobré divadlo dokáže zvednout hladinu dopaminu stejně jako setkání s něčím hluboce lidským. Ale když se nepovede přenést na diváka vnitřní život postav, když herci nehrají, ale jen recitují, když mizí emoce i smysl – tehdy se i nejmocnější médium promění v pouhou dekoraci. A to místo, které mělo rezonovat, zůstane jen ozvěnou prázdnoty.

Anton Pavlovič Čechov nikdy nebyl autorem, který by spoléhal na dějové zvraty nebo dramatické vrcholy. Jeho síla spočívala naopak v drobných gestech, v nevyřčeném napětí a v melancholii z promarněných šancí či rovnou životů.

Racek (1895) je hra stále populární, která je aktuálně hrána hned v několika českých divadlech (Městské divadlo Zlín, Divadelní spolek Posun, Volné divadlo a další), a v posledních letech úspěšně uváděná v Dejvickém divadle (od premiéry v roce 2013 až k derniéře 10. dubna 2025, jež byla jako událost online promítaná do českých a slovenských kin) a v Mahenově divadle v Brně (2021). Na Dramoxu je k vidění Racek Divadla v Dlouhé, v režii tandemu SKUTR (2017). Racek v podání Divadla Na zábradlí ovšem dokazuje, že i tato jemná psychologie může být zcela rozmělněna, pokud chybí vnitřní zápal. Výsledkem je představení, které se ztrácí ve vlastní nudě – zcela paradoxně vzhledem k tématu hry.

Bardi zklamali, ostatní nestojí ani za zmínku

Herci, jindy tahouni souboru, se v této rozvleklé mizérii topí. Jiří Vyorálek, obvykle charismatický a výrazný, působí unaveně, bez vnitřního života, jako by jej hra vůbec nebavila. Každé gesto je mechanické, slova prázdná. Jeho Trigorin se mění spíše v karikaturu rozporuplného umělce než v tragickou postavu, s níž by divák mohl soucítit.

Alespoň Jana Plodková představuje světlý bod jinak mdlého večera. Dokáže zachytit jemné vibrace Čechovova textu a vdechnout mu autentický život. Její Arkadinová je hystericky křehká i silná zároveň, a jako jediná na jevišti skutečně působí, že rozumí, co její postava prožívá. V jejím podání se krátce mihne emoce, kterou by si divák přál cítit celou dobu.

Opačným pólem je Jakub Žáček, jehož výkon se sice snaží o energii, ale výsledkem je nepřirozené přehrávání, které vyčnívá z jinak apatického ansámblu jako nepatřičná výjimka. Tam, kde by měl být kontrast, vzniká pouze nesoulad.

Nakloněná scéna

Scénografie Dády Němečka nabízí několik vizuálně zajímavých momentů, z nichž nejvýraznější je nakloněné pódium, evokující potápějící se Titanic. Tato metafora by mohla nést význam, kdyby se ji podařilo propojit s dějem. Hudba Martina Hůly, byť zdařilá, už celek také nezachrání. Všechno, co by mělo a mohlo rezonovat, onen potenciál jednotlivých komponentů inscenace, vyšumí do prázdna. Divák pak může děkovat Bohu, že byl text tak markantně zkrácen.

Racek létá vysoko

Čechov ve svých hrách nabízí potenciál velikosti antického dramatu, v ďábelské kombinaci se schopností gogolovsky zesměšňovat sami sebe. Ovšem atmosféra Čechovových her zásadně závisí na autorském vkladu režiséra – bez něj nemá šanci fungovat. Archivní černobílou fotografií nad futry dveří na scéně se aktuální inscenace Racka odkazuje na tu legendární, kterou v roce 1994 inscenoval ve stejném divadle Petr Lébl v obsazení Zarečné Bárou Hrzánovou, Trepleva Radkem Holubem a Trigorina démonickým Karlem Dobrým (s hudbou Filipa Topola). Tehdy jako první ze tří po sobě jdoucích úspěšných čechovovských premiér (Ivanov 1997, Strýček Váňa 1999), které utvářely živoucí poetiku Divadla Na zábradlí devadesátých let.

Zatímco Léblův Racek představoval radikálně osobní výpověď o sebereflexi, sebeironii a pocitu vlastního selhání, Havelka volí analytický a odcizený přístup, který celkovému vyznění inscenace nepomáhá, neboť zde nevzniká potřebný přenos na diváka. Nefilosofuje a nenachází zde nic existenciálního. Jen pokus o humor.

Není to málo, Jiří Havelko?

Režie Jiřího Havelky se tentokrát minula účinkem. Právě Havelka obvykle dokáže z klasických textů vydolovat překvapivou současnost, ale zde jako by nevěděl, proč se do Racka vůbec pouští. Jeho pojetí je bez směru, bez rytmu a bez srdce. Celek působí dojmem inscenace, která vznikla z povinnosti – nikoli z potřeby sdělit něco podstatného. I mistr tesař se někdy utne. A v případě Jiřího Havelky se to stalo právě tady.

Racek
Divadlo Na zábradlí (Anenské nám. 5, Praha 1)
premiéra 10. 7. 2024
psáno z reprízy 20. 10. 2025
nejbližší představení út 4. 11. 19:00

Splynutí snu a reality. Absurdita i krása, tíha i hravost. Představení Play Dead kanadského kolektivu People Watching drží diváctvo v napětí a nedovolí mu / nenechá ho vydechnout.

Sedím v šapitó, hypnotizovaná a neschopná pohnout se či odvrátit pohled. Husí kůže střídá vzrušení v konečcích prstů. Hlediště utichlo, místy spontánně propuklo ve smích. Se zatajeným dechem čekám na katarzi, která nepřichází.

Představení Play Dead patřilo mezi hlavní hvězdy festivalu nového cirkusu, divadla, hudby a vizuálního umění Letní Letná. Dramaturgie představení je vystavěna jako epizodická koláž, v níž jednotlivé scény/obrazy fungují jako střípky většího příběhu, který není zcela odhalen a směřuje k nevyhnutelnému konci. Některé epizody připomínají retrospektivní pohledy do minulosti, zamlžené vzpomínky postav odhalující část jejich charakteru. Přestože jednotlivé scény působí odděleně, dohromady vytvořily organický celek.

Poetika těla

Play Dead zkoumá risk, vztahy a absurditu lidské existence v rámci fyzického divadla, tanec a akrobacii propojuje i s prvky tradičního cirkusu. Šestice artistů hledá hranice fyzických schopností lidského těla a pracují s ním jako s vypravěčem i nástrojem. Dohromady fungují jako jeden organismus – vzájemně do sebe narážejí, odráží se a splývají. Každý pohyb je precizní a zároveň spontánní, křečovitá posedlost střídá lehkost a plynulost. Příliš silná gravitace v mžiku mizí a artisté připomínají marionety vláčené prostorem. V jedné ze scén se artista za pomoci dlouhých tkaniček stává loutkou, kterou sám ovládá. Ruben Ingwersen se později zoufale snaží udržet talíře rozmístěné napříč jevištěm v pohybu, zatímco zbytek účinkujících uhrančivě sleduje dění v zamrzlém obrazu. Vztahová dynamika je jedním z ústředních témat od první scény inscenace, kde v místy až komické scéně Jérémi Levesque nepřestává vyprávět, zatímco Natasha Patterson postupně ztrácí zájem – její zdvořilé přikyvování se zintenzivňuje a mění v křečovité záklony. Monolog skončí až jejím několika vteřinovým výkřikem.

Mimo tento svět

Významným prvkem je souhra světla a stínu, která společně s repeticí pohybů a hudební dramaturgií dodává představení rytmus a dynamiku. Mimo jemných melodií, klasické hudby a popu, je představení doprovázeno i ruchy a noise music (například v podobě škrtání gramofonové jehly o desku). Nejvýraznější je práce s těmito prvky v destruktivní scéně podkreslené Čajkovského klavírním koncertem č.1 b moll, op.23, v níž samotní artisté osvěcují segmenty scény lampou visící ze stropu a mohou se neviděni přesouvat z místa na místo. Emočně nabitý výstup tak vytváří syrovou chaotickou montáž.

Vizuálně poutavé představení maže hranici mezi snem a realitou, diváctvo ani na okamžik nepouští a nutí ho k vlastní interpretaci. Vtažení do snu (ať příjemného, či nikoliv) a zdánlivé proměny vlastností času a prostoru doprovází celé Play Dead a právě prací s imaginací bez přímého narativu a nejednoznačnosti sdělení přináší hypnotický prožitek.

Play Dead
Letní Letná (Letenské sady, Praha 7)
premiéra 10. 7. 2024
psáno z reprízy 17. 9. 2025

Vtahující, ojedinělá, ale hlavně opulentní show, která na tuzemských prknech nemá obdoby – The Saturn Revue. Nové představení, které je propojením hned několika scénických světů, zve do galaxie plné třpytu, tance, akrobacie, ale i humoru – a to vše za doprovodu živého hudebního tělesa. Inscenace byla právě uvedena na kulturní scéně Nová Spirála v Praze a více o ni prozradí samotný autor David N. Jahn a Jan Cina, který celým představením provází.

Davide, žánr burlesky je vám více než vlastní. Před lety jste založil The Prague Burlesque, která je stále aktivní a v níž vystupujete jako Mr. Sonny Vargas – postava, se kterou se divák setkává i v The Saturn Revue. Nyní přicházíte s tímto unikátním rozšířením. Dá se říci, že jde o nový žánr? Co všechno v sobě The Saturn Revue propojuje?

Kabaret Saturnů je především varietní show s prvky hudební revue, zasazená do retro-futuristické stylizace a tematicky propojená kosmickým milostným příběhem. Burleska je zde jen jednou z ingrediencí – vedle ní se na scéně objevuje groteska, akrobacie, balet, zpěv i plnokrevný big band. A Sonny Vargas? Ten je stejně šarmantní a vtipný jako vždy, tentokrát ovšem výhradně v roli zpěváka.

Kdybyste měl The Prague Burlesque a The Saturn Revue popsat jako dvě planety – jak by se lišily atmosférou, obyvateli a gravitací?

Prague Burlesque je svou velikostí nejblíže Venuši, zatímco Saturn mluví svou velikostí sám za sebe. Kolem něj krouží množství „měsíců“ – od kostymérek, maskérek, rekvizitářů, techniků, inspicientů, osvětlovačů, zvukařů, šatnářek, uvaděčů, číšníků až po produkční. Nová Spirála je obrovský dům a divadelní prostor, který v Evropě nemá obdoby. Saturn Revue je jeho vlajkovou lodí a novým pražským lákadlem.

Z čeho vzešla představa o novém formátu? Přestala vás „tradiční“ burleska žánrově naplňovat?

Formát se vlastně nabízel sám. Plně kruhové pódium s otočnými a zvedacími prvky přímo vybízelo ke komplexnímu scénickému pojetí. Od začátku bylo nutné přemýšlet ve více dimenzích. Jádrem večera je vizuální i emotivní zážitek diváka – mnohovrstevnatý jako cibule, která vás potěší a možná i dojme. Burleska sama o sobě je spíše noční barová zábava; tady jsme chtěli jít dál.

Jak vnímáte české publikum u kabaretního formátu – je jiné než například francouzské nebo britské?

České publikum bývalo tradičně nejkritičtější – a často až příliš pasivní. Poslední roky se to ale zlepšuje. U nás si lidé bohužel stále berou věci osobně, zatímco zahraniční publikum si představení umí opravdu užít, odpustit drobné chyby a být přející. Často se u nás hodnotí spíše kvantita než kvalita a vkusné provedení. Ale věřím, že se to změní.

Show je plná efektů. Může divák čekat i nějaké „libůstky“, jako je v burlesce pověstná sklenka s vodou, ve které Miss Cool Cat tančí?

Kromě pohyblivého pódia máme výraznou scénografii od Marka Cpina, umístěnou přímo ve středu scény. Sklenka nebude chybět, ale dostane ještě další rozměr, který nebudu prozrazovat. Velkou „libůstkou“ je pro mě také živý orchestr hrající evergreeny Counta Basieho a Duka Ellingtona. A nesmím zapomenout na dvanáct úchvatných baletek – Zodiak Dancers.

The Saturn Revue je výlet do jiné galaxie. Na scéně se potkávají burleskní ikony, jazzoví hudebníci, akrobati i komici – jak jste skládal tento „kosmický orchestr“?

Moje kolegyně Terézia Bělčáková, se kterou jsme dělali například Prague Burlesque Festival, má skvělý cit pro výběr umělců. Podařilo se jí sestavit silný ansámbl, který se vzájemně respektuje a inspiruje. Všichni mají společný cíl – aby se show povedla a běžela až do roku 2027, jak máme v plánu.

Když jste vybíral jednotlivé umělce, co bylo hlavní – technická dokonalost, osobnost, nebo schopnost improvizace? Probíhal konkurz?

Oslovovali jsme hlavně umělce, se kterými už jsme spolupracovali nebo o kterých jsme věděli, že by do konceptu skvěle zapadli. Hlavním kritériem je osobnost, profesionalita a zkušenosti, které do projektu přinesou. Konkurz proběhl pouze na baletky a tanečníky. Jana Cinu a jeho alter ego Kryštofa Krhovjáka jsme získali na doporučení. Jasmína Houf nám už dříve dělala uvaděčku v Royal Theatre, takže i tady byla volba jasná.

Proč jste show inscenoval právě v kruhovém prostoru Nové Spirály a jak to ovlivnilo scénář i režii?

Jak už jsem zmínil – kruhové pódium Spirály mi okamžitě evokovalo prstenec Saturnu. To ostatní pak přirozeně navázalo. Nejvíc to ovlivnilo režii účinkujících, protože musejí hrát do všech stran. Často se tak děje několik scén současně, aby žádný divák nepřišel o zážitek.

Co pro vás osobně znamená The Saturn Revue – splněný tvůrčí sen, nebo začátek nové etapy?

Rozhodně začátek nové etapy. Burleskní show produkuji od roku 2007 a většinu času jsem se živil jako barový zpěvák. Nastal čas posunout se dál a udělat některé věci profesionálněji. Opulentní show jako The Saturn Revue byla vždycky můj sen. Teď uvidíme, kam nás zavede.

Je pro vás důležitější ohromit, nebo překvapit?

Není to vlastně totéž? Samozřejmě chci diváky ohromit, příjemně překvapit – a pokud se povede, tak i okouzlit.

Pokud byste měl po premiéře říct jedinou větu, aby divák pochopil, proč jste to celé dělal, jak by zněla?

My si to zasloužíme!

Jane, The Saturn Revue zní pro aktéra enigmaticky, dobrodružně, ale také jako výzva. Jak zněla nabídka, skrze kterou jste se nakonec stal součástí této unikátní show?

Nabídka přišla osudově a zároveň nejvíc lidsky a obyčejně jak bylo možno. Po světě burlesky a kabaretu jsem pokukoval už delší dobu. Jedna z hlavních osobností, která za The Saturn Revue stojí, Miss Cool Cat – Terézia Bělčáková, před nějakou dobou hledala byt a šla se podívat na můj, který jsem opouštěl. A na první prohlídce mi řekla o The Saturn Revue. A já jsem rovnou kývnul. A teď jsme tady.

V jednom ze svých rozhovorů jste zmiňoval, že vás už od mala fascinovalo tajemno, záhady a paranormální jevy a doufal jste, že jednou v životě uvidíte alespoň UFO. A nyní se ocitáte ve vesmírné love story, kde se potkáváte s Michielem coby mimozemšťanem, který působí opravdu jako z jiné planety. Plní se vám s trochou nadsázky ve Spirále vaše dětské sny?

Samozřejmě. Divadlo, umění obecně je o snění a toho bude v naší revue požehnaně. Zároveň se budeme pohybovat mezi světy. A nemám na mysli jen ten lidský a nelidský, mimozemský a pozemský, noční a denní, nízký a vysoký. Ale mluvím i o konkrétních vrstvách, protože už prostor Spirály je magický a poskytuje mnoho proměn a překvapení.

Když se vrátíme k show, jak byste popsal svou roli a jakou „energií“ diváky provádíte?

Je to takový spojenec diváků a performerů. Z podstaty je něco mezi člověkem a vesmírnou entitou. Škádlí, provokuje, uklidňuje, sám se nechává spolu s diváky překvapovat.

Je něco, co jste se během zkoušek musel úplně nově naučit?

Zaprvé nastupovat a vystupovat bezpečně na točny. To je základ. Pak pracovat s 360° prostorem Spirály. Myslet na každého diváka. A protože jsme stále v procesu, uvidíme, co nás ještě čeká.

The Saturn Revue je představení plné lesku, třpytu, kostýmů, líčení, extravagance a zároveň neskutečného osobitého šarmu. Užíváte si tento svět?

Ano. Už od malička mě všechny zmiňované komponenty fascinují. Mým idolem byl Dan Nekonečný v jeho nejzářivějším období se Šumem svistu. A na The Saturn Revue pracují špičky českého set designu a módy. Zuzana Kubíčková a Marek Cpin.

Co pro vás bylo při přípravě na tuto show nejnáročnější?

Asi to, že zkoušení probíhalo a probíhá separátně, každá složka se připravovala zvlášť a až ve finiši se vše spojí. To má v sobě napětí a možnost zázraku.

Do jaké míry je scénář pevně daný a kolik prostoru jste měl pro vlastní herecko-performativní invenci?

Scénář byl daný celkem pevně autorem námětu Davidem N. Jahnem a scenáristou a režisérem Tomášem Procházkou. O všem jsme samozřejmě diskutovali a opět prostor Spirály má to hlavní slovo.

Našla by se ve vaší postavě nebo v příběhu představení paralela s vaším vlastním životem?

Po tom stále pátrám a objevuji. Myslím, že určitá víra v lidstvo je nám určitě společná.

Jste herec, zpěvák, tanečník i moderátor. Jak si mezi těmito disciplínami udržujete rovnováhu a co vás momentálně profesně nejvíc naplňuje?

Upřímně někdy snáze, někdy náročněji. Nejvíc se cítím hercem. A na ostatní si spíš jen hraju.

Máte za sebou zkušenosti z české i zahraniční scény. V čem vidíte největší rozdíl v přístupu k tvorbě u nás a ve světě?

Těch zkušeností ze zahraničí není mnoho, nejcennější byla asi spolupráce s berlínskou režisérkou a choreografkou Constanzou Macras na představení Open for Everything. Myslím, že obecně v Evropě jdeme více po podstatě a významu a sdělení, a třeba v USA, kde jsem teď chvilku pobýval, je na prvním místě forma a profesionalita. Mě osobně baví určitý mix.

Je podle vás české publikum připraveno na představení světového formátu, jako je The Saturn Revue?

Samozřejmě. A my jsme připraveni na něj. Česká kulturní historie byla bohatá na kabarety a revue, tak se ničeho nebojme a nechme se unést.

Kdybyste měl pozvat čtenáře do tohoto unikátního vesmíru jednou větou, jak by zněla?

Náš společný večer je oslavou našich a vašich příběhů a toho, čeho jsme schopni..!

The Saturn Revue
Nová Spirála (Výstaviště 170/00, Praha 7)
6. a 7. 9. 19:00

Vztah otce a syna v inscenaci _____tati připomíná Lynchův film Mazací hlava. Ale je ještě brutálnější, smutnější. Nenabízí lehkost, spíše utonutí v beznaději. Je flashbackem do častých rodinných vztahů v dobách před rokem 1989, jejichž stín si s sebou stále táhneme.

Kulturní platforma CO.LABS vytváří prostor pro nezávislou scénu a rozšiřuje možnosti experimentálního divadla. Podporuje angažované umění, které se nevejde do kamenných divadel. Reflektuje témata z nezvyklých úhlů pohledu a posouvá hranice žánrů. Jejich autorská inscenace _____tati je citlivá, něžná i syrově krutá a je to jediné skutečné coolness drama na české scéně.

Absence lásky aneb chlad, ve kterém to nejvíc pálí

Režie Alexandry Bolfové společně s perfektní dramaturgií Marka Horoščáka a s neskutečně sehranými herci vytvořila v inscenaci _____tati zoufale bolavou a intimní studii o odcizení. Nabízí se tu hluboký prostor mezi slovy, ve kterém se divák buď ztrácí, nebo naopak okamžitě nachází. Následně pak až do konce svoji emoci silně prožívá. Text je fragmentární, záměrně neúplný. Věty se lámou, herci se přerušují, konverzace se objevuje a zase mizí, stejně jako vztahy mezi postavami. Právě v tomto stylu vyniká Mark Kristián Hochman, jehož herectví je přesné, strohé a sevřené, jindy citlivé a dojemné. V hlavní roli vedle něj přímo exceluje Ondřej Kolín.

Výstižná scénografická metafora

Scénografie Elišky Drastíkové je postavená na site-specific prostoru, odehrává se v soukromém bytě, na adrese Bratislavská 1, v brněnském Bronxu. Místo navozuje civilní atmosféru, návštěvu u otce ve starém bytě, kde jsou neopravená okna, vitríny s nepotřebnými věcmi nebo letité dřevěné židle. Hra se divoce a odvážně pohybuje na pomezí rodinného dramatu a existenciální výpovědi jednotlivce.

Celý ten chaos je přesně namířená myšlenka, dokonale sladěný obsah a forma. Ostatně ani pomlka v názvu není náhodná – je to místo ticha, smutku, nostalgie, mlčení a viny. Věty, která nikdy nebyla dokončena.

_____tati
Laboratoř CO.LABS (Kounicova 20, Brno)
premiéra: 17. června 2023
příští uvedení: podzim 2025

Woyzeck. Boj dobra a zla ve společném souladu složek krásy a ohavnosti. Dramatický fragment významného německého dramatika Georga Büchnera. Nikdy nedokončené přelomové dílo, které je důležitým milníkem na cestě moderního dramatu. I po téměř dvou stech letech neustále vybízející k nové interpretaci.

Tentokrát se role režiséra v přepracování pro brněnské HaDivadlo chopil Miroslav Bambušek. Určující dramatickou figurou se v Bambuškově inscenaci stala hudba Tomáše Vtípila, která prohlubuje vnořený mnohovrstevný konflikt.
Inscenace vypráví příběh vojáka, otce, vraha a oběti. Prostý vojáček Woyzeck v podání Marka Kristiána Hochmana bojuje za lepší svět pro sebe i své dítě, které mu porodila jeho družka Marie. Práce se pro něj stává životem, protože musí dostát otcovské povinnosti a zabezpečit svou rodinu. Pod neustálým tlakem prodává své zdraví a upisuje se k hrachovému experimentu, který vnímá jako nevinný přivýdělek. Idealista s čistými úmysly se proměňuje v živoucí trosku. Důsledky hrachové diety na sebe nenechají dlouho čekat. Paranoidní představy, že ho jeho žena podvádí, jsou poslední kapkou. Nekonečný koloběh kapitalistické společnosti jej pohltí a Woyzeck v zatracení spáchá sebevraždu. Společně s sebou vezme do temných hlubin i svou družku Marii. Je ale Woyzeck vrahem, či obětí? A můžeme na tuto otázku vůbec odpovědět?

Emanace konfliktu
Výrazným motivem Woyzecka je role jednotlivce ve společnosti, která byla pro Georga Büchnera velkým tématem. Jeho úvahy na tomto poli vyústily v program, kde je člověk pojat jako subjekt dějin. Člověk podle něj nemůže aktivně zasáhnout do všepohlcujícího procesu dějin, nýbrž stává se pouhou hračkou. I přes to ale roku 1834 vydává brožuru Posel hesenského venkova (Der Hessische Landbote), která byla revoluční výzvou k venkovskému obyvatelstvu volající po svržení bohatých vrstev marxistickou cestou, tedy zezdola. Tento dokument byl použit i v Bambuškově adaptaci, kde byl rozdán mezi diváky pro uvedení do děje a vysvětlení poměrů tehdejší společnosti. Inscenace tedy nebyla pouze přepracováním Büchnerova díla, ale i sondou do jeho života a společenských poměrů doby, která se v paralele k současnosti příliš nezměnila.
Hloubka konfliktu Bambuškova díla se s časem proměňuje. Čím více se inscenace blíží ke svému konci, tím více se konflikt přesouvá do Woyzeckova nitra. Mladý muž plný snů a nadějí se pod tíhou Vtípilovy hudby proměňuje. Schizofrenie ožívá na prknech přímo před vámi. Z neposkvrněného anděla se stává krví potřísněný démon. Lidství se ztrácí a život s ním. Utlačovaný podléhá společnosti a vraždou se od ní osvobozuje.
Důležitou roli hraje i herečka Simona Peková, která ztvárnila postavu hejtmana. Hejtman má představovat typického zástupce buržoazie, postaršího, distingovaného a bohatého muže v dobrém postavení, kterému už ale zdraví příliš neslouží. Využívá a ponižuje Woyzecka, aby zakryl svou prázdnotu a ukojil zbytné animální potřeby. Hejtman má v příběhu svůj osobní tragický konec, který poukazuje na to, že dualita světa chudých a bohatých se nakonec stejně rozplývá.
Z dramaturgického hlediska je původní text Georga Büchnera považován kvůli svému tvaru i obrazům za jednu z nejsložitějších dramatických předloh. Bambušek se ho odvážně chopil a společně s dramaturgem Matějem Nytrou vytvořili moderní tragédii romantického hrdiny, který bojuje se světem, jehož tlak nezná mezí.

text: Andrea Polnická

Woyzeck
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 12. 3. 2019
derniéra 20. 4. 2022

Jsem introvert a poznávání nových lidí je pro mě vždy velkou výzvou. Ale umím vylézt ze své bubliny a jít na rande. Když to ještě někdo popíše jako divadelní experiment na základě psychologického výzkumu, jsem ALL IN.

Co jsem očekávala
Bylo jasně řečeno, že jde o rande s někým z Divadla Husa na provázku. Každá dvojice u jednoho stolu, drink a sada otázek podle vědeckých výzkumů fungující tím správným způsobem. Byla jsem zvědavá jednak na to, kdo se do toho za Provázek pustí, jestli bude naproti mně herec hrát někoho, kdo přišel na rande, nebo tam bude sám za sebe. Také, co se očekává od nás, jestli hrát s nimi, říkat na všechno pravdu? No, napadalo mě mnoho variant. Aby to bylo ještě komplikovanější, schválně jsem přišla se svým dobrým kamarádem, který by na rande rád šel s nějakým sympatickým mužem. Zajímalo mne, jak se k tomu postaví organizátoři.

Co se událo
Stolečky s nachystanými čísly ve tvaru srdíček, drink, příjemné prostředí dvora Divadla Husa na provázku. Po chvíli vyšla skupinka statečných z divadla. Vlastně nebylo podstatné, kdo to konkrétně byl, protože po pár vteřinách si k mému kamarádovi sedla slečna a ke mně paní. A my zamrzli, poněvadž v tu chvíli nám byla naprosto jasné, že tohle žádné rande nebude. Tedy pokud si na to nebudeme prostě hrát. A upřímně, nemám nic proti přátelskému popovídání s velmi sympatickou Evou Yildizovou, ale to bych dorazila na akci Hej pojďme pokecat a poznat se s někým z Provázku. Avšak přišla jsem na akci zvanou Brave new date, ke které psali: „Deset stolů o dvou židlích a přesném počtu nečekaně osobních otázek, po jejichž zodpovězení se do sebe náhodné páry zaručeně zamilují. Tedy… podle vědců. Na jedné straně člověk z Provázku a proti němu…? Třeba právě vy. Hra, sociální experiment, a především zážitek ze setkání a hlubokého rozhovoru s neznámým druhým. Účast, drink i motýli v břiše zdarma.“ (Divadlo Husa na provázku, 2021)
Kolem mě se většinou rozdělili tak, že si k mužům posedali ženy, k ženám muži, ale usuzuji tak až zpětně podle nějakých fotek a nevím to určitě. Třeba se někomu opravdu povedlo něco jako vzdálené rande, možné to je. Zeptala jsem se Evy Yildizové, jak tenhle projekt vznikl a co od toho čekali. Eva mi řekla, že to vlastně mělo být takové přátelské pozvání lidí k osobnímu seznámení s osazenstvem divadla. Měli se pak cítit více vítáni a rádi se tam vracet. OK, pěkná myšlenka, ale špatná reklama.
Nachystané otázky, které jsou opravdu součástí vědeckého výzkumu a mají dané pořadí, aby fungovaly, jsme prošly tak čtyři. Byly tam spíše na pomoc, když už by došla témata k hovoru. Popovídaly jsme si jako dobré známé, bylo to příjemné. Můj kamarád se od slečny dozvěděl, že mají spoustu společných známých, docela se i zasmál, ale odcházeli jsme trochu zklamaní.

Jak bych na to šla já
Kritizovat je jednoduché, takže se pokusím nahodit, jak bych takový divadelní experiment spáchala já. Za prvé, měla bych určitě v záloze více lidí. Nemohu zařídit, aby byla každá sexuální orientace zastoupena, ale určitě bych nad tím alespoň přemýšlela. Proč se nezávazně nezeptat při registraci? A připravit na to herce.
Pro zajímavost, dostala jsem tyto čtyři otázky: 1. Co je tvoje nejhorší vzpomínka? 2. Jaký máš pocit ze vztahu se svou matkou? 3. Vyjmenuj tři věci, které si myslíš, že máte s partnerem společné. 4. Co je důležité, aby o tobě partner věděl? Celý experiment je založen na třiceti šesti otázkách rozdělených do tří sekcí, na jednu sekci je vyhrazeno patnáct minut. My jsme u stolu začaly druhou částí, přešly do první a skončily u třetí. Tedy za druhé, pojďme ten vědecký postup dodržet, ať můžeme hodnotit. Proč ho jinak zařazovat?
A za třetí, dopřála bych návštěvníkům to rande, i když by bylo víceméně hrané. Právě ta hra tomu přece mohla a měla dát ještě další rozměr. Pokud už by tak nezáleželo na těch otázkách, herci se mohli klidně střídat, hádat se o někoho, trochu to nadsadit, prostě dát těm několika lidem na chvíli pocit, že jsou výjimeční. Když se z akce vytratí hra, není přece vůbec důvod být v divadle.

Brave new date
Divadlo Husa na provázku (Zelný trh 9, Brno)
Akce se konala 11. 9. 2021

Začátkem roku 2019 došlo v Ostravě k rozpadu souboru divadla Stará aréna, která zde představovala svými autorskými projekty nejprogresivnější kulturní prostor svého druhu. Její bývalí členové se záhy rozhodli vytvořit novou scénu pojmenovanou jako Studio G, které je nyní uprostřed své první sezóny. Jendou z členek souboru je i herečka Miroslava Georgievová, manželka ředitele Studia G Vladislava Georgieva, která zde i příležitostně režíruje a byla nám ochotna poskytnout rozhovor o konceptu i plánech této nové ostravské scény.

Jak byste Studio G čtenářům představila?
Studio G je nový ostravský kulturní prostor. Rádi bychom, aby byl otevřený divadlu, muzice, tanci, výstavám, přednáškám i církvi a aby byl místem setkávání napříč divadly a generacemi. Zásadní je spolupráce s Janáčkovou konzervatoří v Ostravě (JKO).

Kdybyste ho měla charakterizovat třemi slovy, jaká by to byla?
Tvorba. Otevřenost. Čest.

Co vás vedlo k založení tohoto nového divadla?
Láska k divadlu, touha po něm a po setkávání s lidmi, kteří to cítí stejně.
Takové místo bývalo ve Staré aréně. Chybí nám. Odešli jsme kvůli špatné komunikaci s vedením a nefungujícímu produkčně-technickému zázemí. Dlouho jsme se to snažili řešit, psali jsme výzvy, dopisy, měli jsme schůze s vedením, scházeli jsme se u kolegy v obýváku a zoufale hledali řešení. Nepodařilo se nic, a nakonec jsme hromadně Starou arénu opustili. Přidali se k nám i studenti, kteří měli na podzim roku 2018 premiéru své první inscenace a těšili se, že ji budou v roce 2019 hrát. V únoru všechno skončilo. Bylo to opravdu těžké a bolestné rozhodnutí. Každý ztratil něco jiného, pro nikoho to nebylo jednoduché. Někdo přišel o zaměstnání, někdo o radost dělat něco jiného než ve svém angažmá a někdo o možnost vyzkoušet si něco nového. A mí studenti, myslím, o iluze. Pro mě osobně ztráta spolupráce s Pavlem Gejgušem, Markem Davidem, Davidem Janoškem, Antonínem Dvořákem, se studenty a s kolegy z jiných divadel byla nejen hořká a smutná zkušenost, ale cítila jsem hroznou nespravedlnost a bezmoc. Pak jsme si uvědomili, že přece nebudeme plakat nad ztraceným místem, že divadlo jsou lidé, a můj muž tu hozenou rukavici zvedl. Řekl, že najde prostor a založí nové divadlo, ve kterém se budeme scházet a pracovat.

Ředitelem Studia G je právě váš manžel Vladislav Georgiev. Kdo další tvoří tým vašeho divadla?
Ano, jak Vláďa řekl, tak se stalo. Tým tvoří spřátelené duše. Je to Pavel Gejguš, režisér. Marek David, student režie na JAMU a Antonín Dvořák, dramaturg. Daniela Zarodňanská, manažerka a Jakub Labor, osvětlovač a produkční. Dále herci Marian Mazur, Robin Ferro, Jakub Georgiev a já. Hodně nám pomáhají také studenti Janáčkovy konzervatoře Ostrava. Kompetence nejsou zcela vymezené. Začínáme. Učíme se. Každý dělá, co je momentálně třeba.

Na oficiálních webových stránkách Studia G se lze dočíst, že vašim cílem je navázat na Starou arénu, a to konkrétně na éru 2015–2019, kdy byl zde uměleckým šéfem Pavel Gejguš. V čem tato kontinuita spočívá?
Neděláme si iluze, že založíme divadlo a budeme moci hrát, cokoli budeme chtít. Samozřejmě že finance jsou velký problém. Chtěli bychom hrát třeba současná světová dramata, ale autorská práva jsou většinou velmi drahá. A taky počet herců v inscenaci – musíte je zaplatit – a kapacita sálu je omezená, a tím i příjem ze vstupného. Musíme velmi přemýšlet, jak naložíme s finančními prostředky, ale je tady velká invence ze stran režisérů i herců. Dramaturg hledá, vznikají autorské hry, manažerka shání prostředky k jejich realizaci. Kontinuita spočívá v tom, že chceme divákům nabídnout pohled na současné problémy, moderní divadlo, které se vyjadřuje k dnešní době a lidem v ní. Kontinuita také spočívá ve spolupráci napříč divadly a ve spolupráci zkušených herců a režisérů se začínajícímu herci a studenty. Kontinuální bude i aktivní a početné zapojení studentů Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, jak herecké, tak i například produkční. A pod hlavičkou G Lab (zkratka pro laboratoř) budou moci být realizovány vybrané projekty připravené a režírované talentovanými studenty JKO.

Týká se tato návaznost open air letních představení, které v rozmezí let 2015–2019 Stará aréna pravidelně pořádala?
Letos asi ne, ale je velmi pravděpodobné, že se o to pokusíme v příští sezóně.

V čem spočívá gró repertoáru? Co je pro vás při vytvářením inscenací stěžejní?
Gró spočívá v silném lidském příběhu, v tématu, které se dotkne lidského srdce. Je zde místo i pro humor a možnost vyzkoušet něco nového. Při vytváření inscenace je pro mě stěžejní důvěra, disciplína a spolupráce. S tím pak souvisí radost z tvorby, otevření se vzájemně společnému problému a hledání nejvýhodnějších divadelních řešení ke sdělení. Avšak důvěra, radost a otevření je velmi náročná věc! Patří sem konflikt, hádky, pření se a taky slzy. Vždyť každý zná a ví, že když člověku o něco jde, je to vždy náročné a bolestné. Ať je to výchova dětí, stavba domu nebo práce na lidských vztazích. Tvoření inscenace je taková stavba domu. Musí se tam dobře žít každý den. Představení musí fungovat, dobře stát. A to každou reprízu, i když je vám zle nebo jste pohádaní.

Jaké má plány Studio G do budoucna?
Teď máme před sebou dokončení rekonstrukce nového prostoru a zahájení činnosti v něm. Jsme velmi vděční statutárnímu městu Ostrava a městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz za finanční podporu. Momentálně nás čeká první sezóna. Uvidíme, jestli k nám diváci najdou cestu. Rádi bychom se stali právoplatným členem ostravské divadelní rodiny.

Na co byste ráda diváky do vašeho divadla pozvala a na co se mohou těšit?
Bohužel nevíme, kdy se divadla otevřou. Už teď měli studenti zkoušet v rámci projektu G Lab pohádku Tučňáci na arše, to se musí přesunout na později. Máme připraveny obnovené premiéry inscenací z minula, a to jsou Hordubal, pohádka Haló, Jácíčku, Viktor aneb dítka u moci, Manon, Za horizont a Plavat v jezeře. Pevně věřím, že koncem této sezóny proběhne premiéra hry současného německého dramatika Davida Gieselmanna O klucích aneb Jsem kuchta! v režii Josefa Kačmarčíka a po prázdninách se diváci mohou těšit na Renátu a Václava Klemensovy, kteří již pracují na hře Manželství je vražda od Nicka Halla. Na podzim budou ještě dvě premiéry, v režii Marka Davida to bude jeho autorská hra Planu, inspirovaná příběhem Ryszarda Siwiece, který se v roce 1968 ve Varšavě upálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Závěrem letošního roku má připravenou lahůdku Pavel Gejguš, ale to je zatím tajemství. Každopádně bych ještě diváky kromě do divadla a na spousty dalších produkcí, které chystáme, ráda pozvala do naší divadelní kavárny, která bude vedle divadelního sálu a na jejíž stavbě se také pilně pracuje. Zvu vás všechny k nám, do Géčka. Ať už do divadla, na koncert, na výstavu nebo posedět do kavárny. Moc bychom si přáli, aby to bylo místo osobních a inspirativních setkání.

Rudolf Habsburský a Přemysl Otakar II. Postavy, které svým konáním zapříčinily zásadní momenty českých a rakouských dějin, ožívají v neobvyklém nazírání na jevišti Divadla Komedie.

Výsměch moci v kontroverzní historické tragédii Sláva a pád krále Otakara v režii Michala Háby předznamenává, že se nebude jednat o další inscenaci povinné kultury, ale o současné divadlo s experimenty, nahotou i dekonstrukcí původní dramatické látky, aby z ní bylo vyždímáno to, co dějinám zůstalo skryto.

Sláva a pád krále Otakara je hrou rakouského spisovatele Franze Grillparzera. Přeložena je Radkem Malým a v celé délce je i vydána. Pro divadelní adaptaci je ale značně zkrácena. Proč sis vybral zrovna toto obšírné historické téma?
Nápad vyšel od Dana Přibyla, dramaturga a ředitele Městských divadel pražských. Našemu inscenačnímu týmu zbylo najít klíč, jak, proč a o čem dnes tuhle historickou látku hrát. Sláva a pád krále Otakara je bez řečí habsburskou propagandou, českého krále Otakara zobrazuje negativně, naopak jeho protivníka, Rudolfa Habsburského, jako ideálního panovníka. Pro mne ale nebylo podstatné se věnovat národním křivdám. Spíš mě zaujal střet dvou způsobů výkonů vlády, dvou mocí rozdílných povah. Stará moc, symbolizovaná Otakarem, je silová. Vládne tvrdou rukou. I hrůzu, kterou pouští, její brutální obraz, je součást její strategie. Rudolf reprezentuje ten měkčí způsob, jak vládnout. A třeba dodat, že o to nebezpečnější – protože je zdánlivě nepřítomný. Společenskou hierarchii ukrývá za možností volby, za obrazem svobody.

Má tahle hra paralelu k dění v dnešní době?
Myslím, že tahle opozice dvou mocí může evokovat vícero dnešních témat a souvislostí. Dá se zmínit třeba i Baumanovo „tekuté zlo“ oproti „pevnému“. Nasnadě je přirovnání s vývojem „po sametu.“ Zdálo se, že s koncem autokratického režimu v roce 89 zmizel jasný nepřítel, že za své problémy si lidé můžou jen sami. Onen pověstný „konec dějin“ je dnes sice všeobecně vysmíván, mentálně jsme v něm ale uvízli. Třeba tím, jak se neustále mluví o „postideologické době.“ V globálním měřítku se nebudu rozpakovat mluvit o neoliberalismu – to je přesně ta ideologie, která vytváří dojem, že je po ideologických střetech a že je jen jedna cesta pro svět, pojem „svoboda“ opakuje jako mantru, která dokáže drtit lidem vlastní solidaritu, a hlavně rozevírá nůžky mezi (super)bohatými a chudými. Jak nám připomíná heslo „system change, no climate change,“ původce vraždění ekosystému planety má svého jasného původce. Superbohatí dneška, respektive ti „rafinovaně mocní“ na způsob Rudolfa dokáží skvěle pracovat s propagandou v současném slova smyslu. Není nutné cenzurovat opozici, stačí když se do veřejného prostoru vrhne spoustu „názorů,“ polopravd, konspiračních teorií a je hotovo. Vliv je možné si zaplatit. Stačí globální situaci znepřehlednit, aby nešlo nastolenou cestu jen tak zvrátit. Dnešním mocným není demokracie ve své současné (a nedostatečné) podobě na překážku, naopak je dobře využitelná, řekl bych, až teatrálně, jako maska.

Kdo vlastní, vládne. Co znamená tohle motto, které hrou prostupuje?
Tato Grillparzerova slova v inscenaci zdůrazňujeme právě v souladu s výkladem o dvou způsobech moci, a především s poukazem na existující společenskou hierarchii. Je zajímavé, že je Grillparzer takto napsal. Když jsem text četl, uhodilo mě to do očí. Po všech těch snahách vykreslit Rudolfa jako ideálního panovníka, přijde jeho posel a Otakarovi to napálí: „sorry jako, ale kdo vlastní, vládne“ a odhalí tak podstatu Rudolfova vládnutí. Zmíním ještě další moje oblíbené verše ze hry: „Když náš dům hoří a hasit nedá se, aspoň ruce při tom ohřejme si.“ Grillparzer samozřejmě nenarážel na dnešní klimatickou situaci, ale v kontextu dneška to v těch slovech úplně zazvoní. Ta slova jsou až morbidně krásná ve své výstižnosti. Věda nám říká, že máme velice omezený čas, než nastanou nezvratné změny. Přesto lidstvo dál jak uhranuté pokračuje stejným směrem. Oba citáty mi přijdou pro dnešní dobu podstatné, ukazují na souvislost kalamitního kapitalismu a ekologické krize. Zároveň je třeba zmínit, že ekologickou krizi je možné vnímat jako způsob, jak se posunout. I lidi, které irituje kritika kapitalismu ve jménu obhajoby lidské důstojnosti a solidarity, jsou najednou ochotnější uznat negativní působení kapitalismu, když dojde na souvislost se změnou klimatu.

V tvé dlouhodobé režijní práci se většinou nejedná o výběr zábavové a odlehčené látky. V čem je tato inscenace divácky náročná?
Je pro mne samozřejmě podstatné dělat inscenace, které se nějak váží k dnešku, to ale neznamená, že bych se vyhýbal humoru. Ba právě naopak. Mám zásadu „ o vážných věcech s humorem“ a naopak. Nemyslím, že by Sláva a pád krále Otakara byla natolik náročná, aby nějakého diváka diskvalifikovala. A myslím, že i přes všechna zmíněná témata je to docela zábavná inscenace.

Machiavelliho Mandragora, satira napsaná na počátku 16. století, zobrazující různost a pokřivenost lidských charakterů, je také pádným odrazem dnešní společnosti. Když nese látka univerzální obsah, lze s ní pracovat kdykoli a kdykoli ji vidět zpracovanou. Co současného najde divák v této Grillparzerově adaptaci?
Jedná se sice o historickou hru, naše interpretace se ale týká dneška a zároveň se nevnímá jako elitářská záležitost. Nebrání se být zábavou. Na scéně je živá kapela a má to sílu. Dá se říct, že je to až fraška. Zároveň snad s klidem můžu tvrdit, že se nám podařilo pouze neparodovat historii nebo „historičnost.“ Ale s humorem a neobvykle nahlédnout povahu moci. Stylem humoru bych skoro řekl, že se jedná o práci „smějících se bestií.“ Narážím samozřejmě na naši divadelní skupinu Lachende Bestien, se kterou jsme naposled v Komedii udělali Nepřítele lidu, ale i ten známý historický stereotyp o Češích. Vysmát se moci je dobrý začátek. Systém to nezmění, ale takový výsměch může být prvním kamínkem na cestě rozdrolení.

Jak dlouho jste inscenaci připravovali?
Klasická doba přípravy inscenace v kamenných divadlech je šest až osm týdnů. Pro Otakara bylo netypické, že se zkoušel ve dvou fázích – před a po prázdninách. První fázi jsme skoro celou prodebatovali. A mělo to smysl. Ve druhé fázi už jsme měli jasno a prostě jsme tu inscenaci nazkoušeli.

Divadlo samo o sobě není úplně demokratický organismus. V poslední době se hovoří o tendenci, že se jeho vnitřní hierarchie popírá a je snaha o jednu linii. Jsi direktivní režisér?
Nejsem ten režisér, který diriguje, odkud kdo má jít. Všechno vzniká v tvůrčím dialogu. Záleží mi na tom, aby zkoušení probíhalo „lidsky.“ Zároveň jsem ale zastáncem režijního divadla. Protože tak mohou vznikat silná díla se silným názorem. V divadle vlastně nejlépe funguje takový ideální komunismus – každý podle svých schopností a možností. Někdo rozumí technickým věcem, tak dělá osvětlovače.
Já dobře vidím věci v celku, tak režíruju. I v divadelních kolektivech většinou stejně vyvstane jedna výraznější osoba, která určuje směr. Ale tenhle způsob práce rozhodně nepopírám, dokonce mu fandím. Sám se k němu ale neobracím.

Je Sláva a pád krále Otakara divadlem „interaktivním?“ A navazuje nějak na tvé předchozí inscenace?
Já sice mám „po brechtovsku“ tendenci rozbíjet čtvrtou stěnu, ale nepotřebuji dělat tu dnes už podle mne přežitou interakci ve stylu, že někdo tahá diváka na jeviště. My jsme tady, diváci jsou v hledišti, hrajeme pro vás divadlo. Zcizování divadelnosti samotné je tedy pro mne způsobem práce nebo principem.

A s tím navazováním: Otakar je třetí inscenace, po provázkovském Hráči a pražském Nepříteli lidu, kde se specificky zveřejňuje režijní dialog s autorem. Ve Slávě a pádu krále Otakara se Grillparzer stal postavou. Nedopisovali jsme jí text, jen jsme Grillparzerovi vložili do úst promluvu jeho vlastní postavy. Díky tomu jsme bez přepisování docílili interpretačního zlomu. Otakar po svém „pádu“ najednou vidí, že je odsouzen k tomu, hrát postavu habsburské propagandy. Text je napsán a nemůže to být jinak, je pevně vázán. Ale zbývá mu „existenciální revolta“ ve smyslu Camusova člověka revoltujícího. V rámci divadla ovšem taková existenciální revolta probíhá skrze divadelní prostředky a jde proti zmíněným divadelním konvencím. Ale nechci prozrazovat. Byť je to podle mě další zábavný prvek a důvod, proč do divadla na Otakara jít.

Čím se opájel Otakar?
Podstatnější je, čím se opájel Grillparzer. Byl to v podstatě šosák, co miloval silné osobnosti a chtěl je básnicky opěvovat. Tahle patriarchální šovinistická kultura – klaním se vám, vy silné osobnosti – mu je evidentně vlastní. Takový Martin Pechlát se až chytal za hlavu, že Grillparzerovi děláme nezaslouženě dobrou službu. Grillparzer napsal k vůdcům vzhlíživé drama s nejasnými situacemi a nedotaženými postavami a my naší úpravou a inscenací z něj děláme autora lepšího než je. Je to samozřejmě troufalé, ale něco na tom je.

Kolik bude repríz?
To nevím, ale doufám, že za to Martin Pechlát dostane nějakou cenu, protože si ji zaslouží. O ty ceny samozřejmě nejde, ale je to skvělá propaganda, aby chodilo hodně lidí a inscenace se hodně hrála. A hodně repríz, režisérovo štěstí.


Sláva a pád krále Otakara
Divadlo Komedie (Jungmannova 1, Praha 1)
Premiéra 15. 9., další reprízy 4. 10., 19. 10., 16. 11

Divadlo Kámen zahájí novou sezonu improvizací Eéliška kolem v historické Invalidovně; během podzimu uvede dvě premiéry: v inscenaci Vražda u katedrály ožije upírský motiv spolu s příběhem pokusu o vraždu dvojitého agenta Sergeje Skripala; záblesky románu Citlivý člověk Jáchyma Topola nabídne premiéra hry S citem.

Pražské Divadlo Kámen, které samo sebe popisuje jako „skupinu tvůrců posedlých rituálem divadla“, sídlí v pražském Karlíně a nabízí repertoár založený na činoherním základě a obohacený o prvky fyzického divadla, minimalismu a improvizace.

Novou sezonu zahájí improvizací „jazzového typu“ Eéliška kolem, ve které se ohledává prostor vyzařující tajemnou hluboko zapadlou rodinnou historii; obvykle toto ohledávání probíhá na domácí scéně divadla, nyní se uskuteční ve vznešených, polorozpadlých, tajemných a plných zapadlých historií prostorách pražské Invalidovny; provedou ji čtyři herci, jakási Eéliška a jeden muzikant: Matěj Kratochvíl, který pomocí různých nástrojů vytváří minimalistické, zvukově bohaté a syté plochy, které mají naději rezonovat s oprýskanými barokními zdmi, stropy a podlahami.

Během podzimu Divadlo Kámen uvede dvě nové hry. Vražda u katedrály, jejíž premiéra bude 19. září, spojuje žánr burleskní upírské balady s dokumentárně líčenou kauzou pokusu o vraždu agenta Sergeje Skripala. Hlavní role ztvární Lucie Zachovalová a Zdeňka Brychtová, které se stanou neodolatelnými upírkami stojícími za událostmi osobního i mezinárodního dosahu, popotahujícími nitkami a zároveň v předivu těch nitek zapletenými; Petr Odo Macháček a Miroslav Paulíček se přetransformují do tajných agentů, kteří se kráčejíce ulicemi Salisbury s lahvičkou jedu pokouší otrávit svého bývalého kolegu Skripala.

Hra samotná pak dává vzniknout úvaze nad tím, zda jsou osobní vztahy i politika mezi Východem a Západem hříčkou tajemných bytostí, jimž nejsme schopni odolat. Tato inscenace s limitovaným počtem repríz představuje hravé vybočení z dramaturgie Divadla Kámen.

Hra S citem, jejíž premiéra proběhne 21. listopadu, prozatím zůstává tajemstvím inscenátorů. Jejími pevnými pilíři však budou motivy Topolova románu Citlivý člověk.


text: Blanka Křemenová

Puškinův Evžen Oněgin je jedno z neznámějších romantických děl ruské literatury, ve kterém krom nešťastné lásky rezonuje také silná dávka nihilismu titulního hrdiny. Někomu se tento román ve verších může jevit jako zastaralý a naivní, někdo v něm pro změnu může najít něco aktuálního. Ovšem kdyby se jednalo o záležitost minulosti, zřejmě by nevznikaly časté divadelní adaptace. V letošní sezóně se pro tento počin rozhodli i tvůrci činohry Moravského divadla v Olomouci.

K režii Evžena Oněgina byl přizván Bogdan Kokotek, jenž působí hlavně na polské scéně Těšínského divadla, a to i jako herec. Nejde však o první spolupráci s Moravským divadlem Olomouc, jelikož zde už režíroval například Mistra a Markétku. Společně s dramaturgyní Michaelou Doleželovou pojali původní text konzervativně, a to jednak vzhledem ke zvolenému překladu Josefa Hory, jednak využitím prostoru a kostýmů.

S jevištěm částečně korespondují i kostýmy v pompézním stylu, což se vymyká vizuální jednoduchosti prostoru. Ženy jsou většinou oděny do bílých dlouhých šatů složených z několika vrstev a muži nosí černé fraky, s výjimkou Oněgina (Jan Ťoupalík), který má na sobě v některých chvílích bílý kožešinový kabát. Stejně tomu tak je i u Taťány (Natálie Tichánková), jejíž róba se mění v aktu „přijetí dospělosti“, kdy se provdá a začne nosit červené šaty. V této inscenaci také figuruje estetizující prvek v podobě černě oděné baletky, která na jeviště vstupuje ve vypjatých chvílích a zdůrazňuje jejich ponurost, jak je tomu například při souboji Oněgina a Lenského.

I verše lze vyprázdnit
Ač se tvůrci vzhledem k vizuálnímu provedení snažili o precizní a čistý divadelní tvar, v případě hereckých výkonů se tato vyumělkovanost režisérovi vymstila. Herci totiž využívají pro svůj projev deklamaci, která je dramaticky přehnaná. Dobrým příkladem může být moment, kdy Natálie Tichánková jako Taťána píše Oněginovi dopis. V této fázi herečka text odříkává v obrovské křeči, kterou doprovází nepřirozené a přehnané vzdychání. Někteří diváci dokonce na toto jednání reagují smíchem, avšak tato dramatická část má vyvolat porozumění hlavní hrdince. Nutno podotknout, že Natálie Tichánková tento typ rolí naivních mladých dívek ovládá. Tak je tomu například v Cyranu z Bergeracu, kde hraje Roxanu. Tento deklamativní styl narušuje ztvárnění postavy básníka Vladimíra Lenského Petrem Vaňkem, který různá svá lyrická pojednání o lásce odříkává běžným způsobem mluvy, což je v jeho případě dosti velkým paradoxem. Nelze se tak zbavit otázky, jestli nejde o parodii romantických hrdinů, čemuž ale neodpovídají ostatní složky inscenace. V nepoměru ke svým kolegům stojí Petr Kubes ve vedlejší roli Guillota, skrze jehož perspektivu je částečně příběh Evžena Oněgina vyprávěn. Kubes hovoří naprosto spontánně a přirozeně. Po jevišti se pohybuje svižně, a ač jeho gesta nejsou tak „velkolepá“ jako jeho kolegů v hlavních rolích, je jasné, co chce sdělit.

Říká se, že málo je někdy více, a to platí i o této inscenaci, jelikož snaha o vyumělkovanost se může proměnit ve fiasko. Ač tvůrci se snažili diváky zaujmout například skrze vizuální provedení, herecké výkony předlohu vyprázdnily a neposkytly žádné sdělení, naopak došlo k její nechtěné parodii. Domnívám se však, že tento text má stále dnešnímu publiku co nabídnout, jak tomu bylo například v případě ostravského Divadla Petra Bezruče, kde Jan Mikolášek získal za režii cenu Nadace Český literární fond.


Evžen Oněgin
Moravské divadlo Olomouc (Horní náměstí 22, Olomouc)
premiéra 12. 4. • nejbližší repríza 20. 9.

Každý z nás asi už zažil rozchod, po kterém si řekl, že se vztahy definitivně končí a bude raději žít sám. Stejně tak to má i hlavní postava Jindřicha Langera z představení Sex zadarmo nedostaneš od olomouckého Divadla Tramtarie. Jenže dá se být úplně single? A jak vyřešit prosté pudové potřeby? To jsou otázky, o které zde běží.

Režisér Jiří Antonín Trnka a dramaturg Vladislav Kracík se při tvorbě této inscenace inspirovali komiksem kanadského spisovatele Chestera Browna. Už sám podtitul Můj život s prostitutkami naznačuje, o co půjde. Hlavní hrdina Jindra (Miroslav Černý) se po rozchodu se svou dlouholetou partnerkou rozhodne dát přednost placenému sexu před vztahy. Vše se ovšem odehrává retrospektivně, kdy svůj příběh komentuje, ale také často promlouvá k divákům. Dle programu se má jednat o nekompromisní, provokativní, trochu nahořklou komedii, u níž by se začervenal i Quentin Tarantino, jak je tomu ale v realitě?

Klišé a stereotypy jako sázka na jistotu
Samotný problém nestojí na narativní linii inscenace, ale v jejím obsahu a formě. Tvůrci totiž vsadili na osvědčená klišé a stereotypy, jež se během představení opakují nesčetněkrát. Například sestřičky svádí doktory, Romky nejlépe ovládají sex a manželství znamená konec intimního života. I kdyby mělo jít o nadsázku, tyto motivy se stále publiku předhazují a kvůli tomu přestávají působit vtipně. Navíc se skoro vše odehrává z mužské perspektivy, a tak nedochází k prostoru pro „obhajobu“ druhého pohlaví, což nezachraňuje ani zpověď prostitutky Lady (Petra Konev Čiháková), jedné z hlavních ženských postav. Vše je zde zkrátka černobílé. Opravdu je tedy tato komedie taková, jak je divadlem prezentovaná? Představení nepůsobí ani kompaktně, jelikož se dělí do dvou částí, které se výrazně žánrově liší a s nimi i psychologizace postav. Zatímco v první polovině jde o komedii s narážkami na sex a různé jeho praktiky, v níž hlavní hrdina působí zcela free, druhá půlka se obrací na cosi mezi krimi, road movie a melodramatem. Zde se Jindřich snaží osvobodit prostitutku Ladu z područí obchodníků s bílým masem v Německu, protože se do ní zamiloval, což se děje velice zdlouhavě.

Zároveň také nevyrovnaně působí herecké výkony, zatímco Miroslav Černý (Jindřich) jako vypravěč „velkého příběhu“ má dosti umělý projev, byť nelze popřít jeho snahu hojně komunikovat diváky, jeho rádoby vtipné komentáře vyznívají trapně, což možná zapříčiňuje i samotný text. Oproti němu Petra Konev Čiháková (Lada, Jana, Niki a další) ve svých rolích působí přirozeně, a dokonce je schopna vytvořit komické situace, jelikož využívá i neverbální mluvy, jako jsou mimika a gesta, kterou Černý postrádá.

Nahota na divadle dnes nepohorší
Jako jednu z mála věcí na této inscenaci lze pochválit její vizuální provedení podle Adély Szturc, jež je variabilní a jednoduché. Na jevišti se nachází vysoký stůl a několik velkých červených a černých kostek po obou stranách, jež jednou představují postel, pak například bar nebo sedačku. Pochopitelně jak se samo nabízí podle tématu, zatímco muži zůstávají po většinu času neformálně oblečeni, herečky jsou oděny do různých typů negližé a spodního prádla, což ovšem někdy působí až zbytečně podbízivě vůči divákům.

Nejvíc na škodu je, že byť po obsahové stránce se jeví inscenace prázdná, přece jen se v ní poselství pro diváka nachází, a to zamyšlení nad plusy a mínusy dnešního trendu single života. Vše však ničí jednoduchý humor, který je pro zde hraná představení typický a možná proto se ho užívá i při Sex zadarmo nedostaneš, jelikož se jím nasytí stálí návštěvníci této scény. Pak se však nabízí otázka: Je Divadlo Tramtarie stále alternativní, jak má i ve svém oficiálním názvu?


Sex zadarmo nedostaneš aneb Můj život s prostitutkami
Divadlo Tramtarie (Hynaisova 11, Olomouc)
Nejbližší reprízy pá 16. 8. a so 17. 8. 19:00

V posledních několika měsících jste o herečce Pavle Gajdošíkové mohli slyšet nesčetněkrát, a to především v souvislosti s její rolí Maryši v ostravském Divadle Petra Bezruče, za níž získala Cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky. Pavla se ovšem nevěnuje jen divadlu, ale také působí v hudební skupině Tamala nebo účinkuje v pořadech a seriálech České televize. O tom, jaká byla její cesta nejen k Maryše, ale také k Ostravě a herectví, mi prozradila v rozhovoru.

Obecně se ví, že ses k divadlu dostala náhodou, jelikož jsi úspěšně absolvovala konkurz do muzikálu Šumař na střeše Městského divadla Zlín. O jakou roli se jednalo a kolik ti tenkrát bylo?
Myslím si, že mi snad bylo míň než dvanáct let, snad jedenáct, a byl to konkurz na nejmladší dcerku Bělku. Předlohou tomuto muzikálu byla Alejchemova hra Tovje vdává dcery a režíroval jej Dodo Gombár, který si přál, aby Bělku hrála holka menší postavy, což jsem splňovala a stále splňuji. (smích)

Měla jsi před tím ambice stát se herečkou?
Ne.

Co ovlivnilo tvou volbu?
Já jsem odjakživa tíhla k muzice a máma se dost zasloužila o to, abych měla dost hudebních kroužků. Hrála jsem na cimbál i na jiné nástroje. Měla jsem kapelu a spíš jsem se vždycky chtěla věnovat tomuhle odvětví. A právě hostování v Městském divadle Zlín mě ovlivnilo, když mi Dodo Gombár řekl o Ostravě a zdejší konzervatoři. No a já jsem to zkusila, a i když jsem byla přijata na gymnázium, rozhodla jsem se nakonec pro Ostravu, a jsem za to ráda.

Původem jsi z Otrokovic, jak sis zvykala na Ostravské velkoměsto?
Jsem poměrně přizpůsobivý člověk, takže to zas nebyl takový problém. Musím říct, že po každoroční zimní „mordoré“ Ostravě sluší jaro, tak jako snad žádnému jinému městu.

V „českém divadelním rybníčku“ jsi teď na sebe upozornila rolí Maryši, za kterou jsi obdržela cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky. V čem myslíš, že se skrývá ono gró tvého úspěchu?
Upřímně řečeno, je to krásná hra a já měla to štěstí, že jsem ji zkoušela se skvělými lidmi. Musím ale uznat, že jsem se velmi rychle s Maryšou sblížila a baví mě hrát každé představení. Beru to taky jako takovou svou malou vlastní terapii.

Takže jste s Maryšou spřízněné?
Ano, ráda bych s ní zašla kamkoli, třeba i na kafe. (smích)

Maryša se na českých scénách objevuje často, je to zkrátka klasika. Viděla jsi ty sama nějaké jiné představení?
Ano, viděla jsem zlínskou Maryšu v režii Martina Františáka s Petrou Hřebíčkovou v hlavní roli a myslím si, že to bylo moc povedené představení. Těším se, až uvidím tu pražskou a brněnskou.

Máš ještě nějaké jiné oblíbené drama z prostředí venkova?
Je jich dost, tak například Gazdina roba je moc krásná hra, ale také Její pastorkyňa. Skvělá hra byla Nevěsta a Doma od Martina Františáka. Teď zrovna budu ve Slováckém divadle přezkušovat hlavní postavu Evy v Kříži u potoka od Karolíny Světlé, která se v mnohém může podobat Maryše.

Nedávno tě bylo možné vidět v jedné z epizod seriálu České televize Zkáza dejvického divadla a také účinkuješ v pořadech pro děti. Pomohl ti úspěch s Maryšou ve tvém kariérním růstu, například v tom, že si opět zahraješ v nějakém seriálu či filmu?
Možná.

Diváci tě mohou vidět nejen na „bezručovských“ prknech, ale také v nejmladším ostravském Divadle Mír. Spatřuješ v těchto dvou scénách nějaké zásadní rozdíly?
Ano, krom prostoru je to hlavně publikum. Myslím si, že je dobře, že tu takové divadlo je. Fandím jim.

Krom divadla se věnuješ i hudbě, jsi členkou skupiny Tamala. Jak bys ve zkratce popsala váš styl a zaměření?
To je zajímavá otázka. Především jsou to mé písničky, které skládám s kytarou. Kluci tomu potom dávají poslouchatelnější podobu. Nepojmenuji vůbec styl, ale spíš jsou to takové výpovědi.

Na co bys ráda diváky pozvala do Divadla Petra Bezruče?
Na všechno.

A z toho, v čem hraješ ty?
Asi na Maryšu nebo na novinku Mistra a Markétku. ∞

Dvě setkání s CAMP Q na pražské Štvanici. „Galavečer“ s osudovou tombolou ve stylu TV reality show, druhé pak komentovaná prohlídka intergalaktického adaptačního tábora, kdy už si nikdo moc nepamatoval (možná raději ani nechtěl), jak to „tenkrát“ vlastně bylo…

CAMP Q bez života je skanzen. Vyprázdněné místo, téměř němé kulisy: vnitřní a vnější zóna, oddělené ploty, svět ve světě, kdysi místo paralelní reality. Dispozicí totožné s uprchlickými tábory v jiných evropských zemích. Nemocnice, škola, zázemí pracovníků tábora a ostrahy, pódium pro galavečer, showroom technicky nejvyspělejší a nejdravější civilizace Zeyris, kde bylo možno ochutnat vodu extrahovanou z plastu, kávové želé (chuťově jednoznačně převyšující instantní náhražky pozemšťanů). Do vnější zóny měli „klienti“ tábora přístup jen přes den v jasně daném režimu a v případě výjimečných situací (ad nemocnice) i jindy. Ve vnitřní zóně se nacházely ubikace všech vesmírných civilizací, které dorazily na Zemi po zániku životadárné hvězdy v jejich galaxii. Země poskytla azyl či útočiště (záleží na úhlu pohledu) zástupcům čtyř vesmírných civilizací, resp. třem, které mohly podstoupit dvouletý adaptační program, jehož závěrečnou fází měla být integrace vybraných (a prověřených) mimozemských jedinců do lidské společnosti. Krom ubikací se v této zóně tábora nacházela kantýna, univerzální kaple, resp. prostor pro meditaci a duchovní potěchu, vědecká laboratoř kmene Zeyris (legálně zřízená s vědomím vedoucích tábora), křišťálová „knihovna“ Fénických žen, kde uchovávaly své kolektivní vědomí, a žároviště, kde tyto ženy završovaly svůj dvouletý životní cyklus – obdobně jako bájný Fénix –, aby následně mohly povstat z popela a opět vstoupit do svého znovuzrozeného těla. Fénické ženy vytvořily i botanický „skleník“ ukrývající všechny krásy světa navzdory smrti a pomíjivosti. Královna mravenčích Attas měla své komnaty (přesněji kokony) v ústraní na opačném konci vnitřní zóny. Mravenčí lid pak obýval ubikace (kontejnery) v sousedství příbytků Zeyris a Fénických žen. Tam se nacházel i sklad s proviantem kmene Attas, regály plné nejkvalitnějšího kaolinu, který ve svém těle produkovala královna a jenž byl jedinou potravou tohoto lidu.

O stravování Attasanů už byla řeč. Éterické Fénické ženy vyhledávají samotu, nežijí ve společenství, ani netouží být integrovány a opustit brány tábora. Vnímány očima lidí mohou připomínat poustevníky či asketický ženský řád. Tomu odpovídají jejich obydlí i jejich nehmotná potrava, žijí pozemským uměním, kulturou, resp. z nich. Aby zahnaly hlad, vdechují kouř z uměleckých děl, artefaktů, reprodukcí etc. Můžete být svědky vybraného gurmánského až orgastického zážitku nad hořícími verši Václava Hraběte, zároveň přemýšlíte, co může vyvolat tak prudký záchvat dusivého dávivého kašle po jednom „přivonění“. (Jediné slyšitelné slovo v kakofonickém chóru kašle prozradilo spartakiádní text písně českého krále nevkusu, banality a laciného štěstí, mimochodem nedávno oceněného medailí Za zásluhy naším králem Ubu, veličenstvem ohyzdnosti a služebníkem temných sil Mordoru.)

O potravě a stravovacích návycích kmene Zeyris se autorovi zápisků mnoho zjistit nepodařilo. Podle nabídky v showroomu by člověk řekl, že co se týče stravy, budou národem uměřeným a ovládajícím své chutě… Tento pocit posiluje i skutečnost, že cukr v jakékoliv podobě a jakémkoli skupenství představuje pro tento mimozemský druh smrtelnou hrozbu, resp. působí většinou jako prudký jed, v ojedinělých případech vyvolává těžkou závislost (nabízí se srovnání s alkoholismem v indiánských kulturách Severní Ameriky).

Zdání někdy klame
Sympatie vyvolávali příslušníci kmene Zeyris ve více ohledech. Zdvořilí a kultivovaní, zdravě sebevědomí i asertivní, inteligentní jedinci, nadmíru přizpůsobiví, navíc svým vzhledem nejpodobnější lidem, šik oblečení, trochu fintiví (to, co zprvu působilo jako vkusný šperk či módní doplněk, se časem sice ukázalo jako nezbytné zdravotní pomůcky (výztuhy, dlahy), zemská gravitace totiž tomuto druhu způsobovala řídnutí kostí – vyznění však jakoby načasované, soucit má blízko k sympatii.) Navíc během slavnostního večera, kdy návštěvníci v CAMP Q měli rozhodnout o tom, kdo z internovaných vzbuzuje největší sympatie mezi publikem a kdo nejlépe zvládl integraci, a tudíž jako vyvolený první opustí brány tábora, Zeyřané uspořádali svatbu. A nebyla to ledasjaká veselka, šlo o spojení dvou vysoce postavených rodin, navíc lidskýma očima netradiční podoba svazku i lásky. (V této souvislosti nelze nevidět duševní spříznění Zeyris a Julia Zeyera, jenž ve své tvorbě často reflektoval netradiční podoby lásky.) Jedna nevěsta, dva ženichové, jeden ochráncem rodiny… Dojemný svatební obřad, jen s poněkud hořkým koncem, rundou becherovky od šéfa tábora Hraničky. Jedna strana mince. Pak přijdete k příbytkům kmene a žasnete nad až poněkud nevkusnou okázalostí interiéru (trochu připomíná obývací pokoje jednoho dříve kočovného etnika či domácí oltáře panny Marie v jistých slovanských i románských zemích). Dozvíte se, že Zeyris vyznávají kastovní rozdělení společnosti, kdy vyvolení žijí v palácích a ti méně šťastní v čeledníku, chlévu pro služebnictvo. A úplnou náhodou se ocitnete v jejich laboratoři ve chvíli, kdy je přístupná i tajná laboratoř ukrytá v podzemí té legální. Podle informací pracovníků tábora zde Zeyřané zkoumali technologie, které by jim měly získat trvalou nadvládu nad lidskou civilizací. V kuloárech se šeptalo, že to je důvod, proč byli Zeyris diskvalifikováni v hlasování návštěvníků, oficiálně však příslušníci jiných kmenů nasbírali více hlasů… (snad jisté způsoby nebudou brzy vlastní celému vesmíru). Ve výsledku však toto rozhodnutí Bubu Yirovi zachránilo život (získal o sto hlasů více než oficiální vítěz), poněvadž výhra v této soutěži se stala danajským darem… a dost zhořkla i hlasujícím návštěvníkům.

Kam poděla se zdvořilost?
Když byla řeč o zdvořilosti a kultivovanosti kmene Zeyris, nutno podotknout, že i ostatní mimozemské kmeny se vyznačovaly těmito vlastnostmi. Někdy to mohlo být asi trochu zištné, podmíněné okolnostmi (režim uprchlického tábora je dost blízký vězeňskému režimu), přesto však nebylo pochyb, že by to byla zdvořilost falešná. Fénické ženy navíc tento dojem umocňovaly svou rozvážností a přemýšlivým vyjadřováním. Jejich pomalé tempo jako by vyřezávalo hrany a plošky diamantu – oproti žoviálnímu, častokrát banálnímu plkání či obhroublému povýšeneckému projevu (bez jakéhokoliv náznaku taktu či ohleduplného chování vůči druhému) některých zaměstnanců tábora, ostrahy, televizních moderátorů… (Stačí si vzpomenout, jaké situace každý z nás někdy zažil např. v tramvaji či v jiném veřejném prostoru.) Kolektivní sdílení a transmise pocitů mravenčích Attas (mezi lidmi na Zemi se tomu asi nejvíce přibližuje schopnost empatie) a jejich geneticky zakódovaný altruismus působí jako oáza v poušti sobectví. V tomto ohledu bylo velkou radostí poznávat mimozemské kmeny, jejich mentalitu, kulturu, zvyky. Díky srovnání s jinými vzorci chování si uvědomíte, že byť jste pozemšťan, tak si občas ve svém životě připadáte jak mimozemšťan.

Apokalypsa?
Jak bylo naznačeno výše, ke konci „galavečera“ dojde k incidentu, který dost zásadně změní situaci. Je velmi pravděpodobné, že to souvisí s iniciativou „Mimozemšťany v ČR nechceme!“, jejíž zastánci občas protestovali před branami tábora. Co dokáže způsobit zákeřný a zbabělý čin? Fénické ženy popřou svou přirozenost být samy sebou a samy se sebou, propadnou kanibalismu. Pro Zeyris byla ochota k totálnímu přizpůsobení málem osudná, vyváznuvší Bubo Yiro však získá zbraň a podaří se mu snad v táboře vyvolat vzpouru… Pisatel těchto řádků o tom však mnoho neví, když může, vyhýbá se davu. Raději trávil čas ve skromném hloučku u královny Attas, představoval si, jaké to asi bylo, když se před dvěma lety královna ocitla na Zemi jen v doprovodu dvou zástupců mravenčího lidu (ostatní se již narodili na „naší“ planetě). Jaké by to bylo nebýt popela Fénických žen? A jak jsou jejich jména zvukomalebná a co znamenají? Onomatopa, Fábula, Múzis, Harmonia… Přemítání a vzpomínky. Nebylo těžké pochopit, proč kantýna zela prázdnotou a jediné využití měla při lidské kuchařské show, kterých je v televizi plno. Bylo zajímavé sledovat, který z lidských zástupců má větší svazek klíčů u pasu a co to asi znamená… Úsměv na rtech vyvolalo zjištění, že kapli, místo určené pro duševní potěchu, nikdo z přechodných obyvatel tábora nevyužíval, resp. někteří jedinci napříč kmeny ji začali používat jako místo pro potěchu tělesnou, jako hodinový hotel. Čtvrtou mimozemskou civilizací byli Ježci, černé krystaly, které dokázaly růst, zprvu z pozitivní energie (samy ji i vytvářely podobně jako mláďata domácích mazlíčků), když však dorostly do určité velikosti, začaly žít z negativní energie lidí, dokázaly i člověka pohltit. Ti jediní na Zemi zůstali. Nedalo by se jich využít jako „odsávač“ negativní energie extrémistů z obou stran politického spektra, náboženských, vlasteneckých fanatiků, zkrátka všech, co by si potřebovali na chvíli odskočit a trochu „ulevit“? Vytržení z těchto úvah způsobil hřmot startujících motorů, oslnění kužely světla a vzkaz: Země je krásné místo pro život, není však určeno pro nás, starejte se prosím o ni, aby taková co nejdéle zůstala…

To zažil a sepsal mimopozemšťan Nailik
P. S. Česká expozice Pražského Qquadriennale 2019 se šestihodinovou imerzivní inscenací do níž se opravdu ponoříte, vnoříte… (význam slova imerzivní) je vskutku unikátní. Vytvářel ji mnohočetný tým, čtyři autoři (dva z Katalánska), čtyři režiséři, sedm scénografů, podílelo se na ní skoro sedmdesát herců z několika souborů. Inscenace vznikla v koprodukci Tygra v tísni, Divadla Letí a Jihočeského divadla. Za zmínku ještě stojí působivá hudba a sound-design Ivana Achera. (Více o představení a jeho tvůrcích si lze přečíst na www.campq.cz.) Scénář měl přes 230 stran, primárně však byl kostrou výstavby fikčního světa příběhu, jeho soudržnosti a věrohodnosti, profesionální improvizace herců pak představení dotvářela. Výsledek je nesmírně působivý a přesvědčivý. V některých situacích bylo až nemožné určit, kdo je herec a kdo divák (ad vnoření se do příběhu). Je radost vidět, že reprezentace České republiky může být vysoce profesionální i důstojná. ∞


CAMPQ – Tygr v tísni / Divadlo LETÍ / Jihočeské divadlo
ostrov Štvanice (Praha 7)
premiéra 6. 6.
náplavka u Dlouhého mostu (České Budějovice)
repríza 13.—14. 9.

Již od roku 2016 pracuje mezioborový tým badatelů a badatelek výzkumného projektu Laterna magika na sběru archiválií ze soukromých a veřejných sbírek, desítkách rozhovorů s pamětníky, zabývá se zpracováním unikátního filmového materiálu a také rekonstrukcí tanečních sekvencí z inscenací Laterny magiky metodou motion capture. Celý projekt vyvrcholil vydáním knihy a výstavou od května 2019 v Brně. Na podzim se výstavy dočká i Praha v prostoru MeetFactory. Hlavním řešitelem projektu je Národní filmový archiv.

Vernisáž výstavy s názvem Laterna magika: dekonstrukce a aktualizace se v brněnském Domě umění uskutečnila 21. května 2019. Výstava, která potrvá do 28. července 2019, představuje výsledky čtyřletého výzkumu i dosud nezveřejněné archivní materiály a prováže je s novými uměleckými díly. Kurátorky výstavy a zároveň autorky publikace Lucie Česálková a Kateřina Svatoňová se pokouší odhalit základní principy Laterny magiky, pochopit podstatu multimediálního představení, jeho možnosti i limity. Výstava tak přináší nejen multismyslový zážitek, ale zároveň rozkrývá i některé otázky, které s sebou tato experimentální scéna v průběhu svého působení nesla. Zaměří se tak mimo jiné na roli umělce během normalizace, politickou reprezentaci, propagaci a institucionální zázemí. Nedílnou součástí výstavy jsou umělecká díla a performance Zbyňka Baladrána, jenž měl na starosti architekturu, tanečnice a choreografky Markéty Kuttnerové či intermediálního umělce Michala Kindernaye. Na webu laterna-research.cz najdete rozhovory s pamětníky i výzkumným týmem, videa a dobové fotografie. º


text: Veronika Zíková

Byl tomu rok, kdy v pražské La Fabrice mělo premiéru představení Duet pro jeden hlas, v režii Viktora Polesného. Příběh z pera Toma Kempinského inspirovaný osudy violoncellistky Jacqueline du Pré, jejíž nadějnou kariéru nemilosrdně ukončila lékařská diagnóza, roztroušená skleróza. Již protimluv v názvu hry naznačuje její monologický charakter, a to v několika polohách.

Příběh se odehrává v psychiatrické ordinaci dr. Alfreda Feldmanna (Jiří Novotný) během několika sezení, na něž „dochází“ (v kolečkovém křesle) houslová virtuoska Stephanie Abrahams (Zuzana Stivínová). Pokouší se vyrovnat s nesmlouvavým ortelem. Na počátku vidíme úspěšnou, pochopitelně sebevědomou ženu, jíž se splnily všechny životní sny (jak profesní, tak osobní). Přichází na přání svého milujícího manžela, přitom sama užitečnost sezení s psychiatrem nevnímá, považuje je za ztrátu času (což dává dost okázale a pohrdavě najevo), rovněž zprvu dosti přesvědčivě odmítá nezvratnost onemocnění, resp. následky s ním spojené. Její sebevědomí posilují alternativní plány, jak zůstat pracovně činná, i když se již nemůže věnovat tomu, co má z hloubi duše nejraději. („Když hraju, tak jsem. Hudba je, pane doktore, ten největší výraz lidství, jaký existuje. Neexistuje Bůh, ale vím, odkud se ta »představa Boha« vzala, vzala se z hudby!“) Jako rozbuška působí předjímavá otázka lékaře, zda by onemocnění nemohlo způsobit rozpad vztahu s manželem. Při dalších setkáních v ordinaci odmítání důsledků nemoci přechází do agrese, později do smlouvání sama se sebou (etuda s popelářem). Tehdy je již manželství v troskách a plány vyučovat hře na housle a zároveň být sekretářkou manžela jsou rovněž tytam. Stav duševní věrohodně odráží i zevnějšek Stefanie, její oblečení a zanedbanost, ponoření se do vlastního trápení a ztráta atributů dámy. Průběh hry, její dramatická výstavba, poměrně věrně odpovídá fázím odmítání a přijetí nemoci, jak jsou zaznamenány v psychologických učebnicích. Závěrečné fázi přijetí diagnózy a odhodlání nenechat se zlomit či v rámci možností se krutému osudu vzepřít předchází plamenná řeč dr. Feldmanna, v níž vystoupí ze své profesionální role naslouchajícího a zdrženlivě pokorného lékaře. Brání se příkoří a křivdám, jež dlouho snášel, brání svou profesní čest, zároveň nabízí řešení: překonat svoje já, resp. je vidět v kontextu svízelných osudů těch, kteří měli štěstí ještě méně.

Vhled do nitra
Toto je jen svrchní rovina příběhu. Otázky dr. Feldmanna nám umožňují nahlédnout vícevrstevnatou podstatu lidské duše, nástrahy života, rány osudu a traumata z dětství, s nimiž je každý z nás nucen se vyrovnávat, někdy s větším, někdy s menším úspěchem. Stefaniina zpověď vytváří rámec, v němž přítomná konfrontace s nemocí působí velmi neútěšně a bez nadějných vyhlídek. Dovídáme se, co pro Stefanii znamenala hudba, když jí v devíti letech zemřela matka, jak jí pomáhala z bolesti vykřesat radost a překonat ztrátu nejbližší bytosti. Jak musela vybojovat a obhájit před svým otcem své niterné rozhodnutí věnovat se hře na housle. To vše zvládla díky své až obdivuhodné síle vůle, píli a touze. Existují však situace, kdy člověk nemůže vyhrát. Jediné, co mu zbývá, je vědomí a rozhodnutí, zda bude poraženým, který si zachoval čest a vnitřní sílu až do úplného konce. Memento mori.

Tady a teď
Uvědomění si svého konce může být přítomno v každém okamžiku všedního dne. Přistupuji ke svým blízkým, zálibám, pracovním povinnostem etc. naplno, či polovičatě, činím tak s radostí, nebo jen formálně? Každý zanecháváme svou stopu. Tvůrci představení též. Svědčí o tom funkční, minimalistická scéna Šimona Cabana, kdy prázdný prostor kol lékařova pracovního stolu a projekce výhledu z oken ordinace zaplňuje – někdy až přeplňuje – temperamentní několikavrstevnatý herecký projev Zuzany Stivínové (v této souvislosti stojí za připomenutí Pohlavní životy siamských dvojčat I. Welshe v Meetfactory v režii Natálie Deákové, kde je divák svědkem obdobného hereckého koncertu společně s Anitou Krausovou, dříve Pavlou Beretovou). Rychlost převleků Stefaniiných kostýmů (Jarka Procházková) a tempo představení též o něčem vypovídá, na samém konci jste překvapeni, že uběhla skoro hodina a půl. Jisté zpomalení ve vnímání plynutí času může způsobit ohnivý monolog dr. Feldmanna a jeho místy až přespříliš knižní charakter, ale kdo rád poslouchá mluvené slovo, ten si představení užije i prožije. ∞


Duet pro jeden hlas
La Fabrika (Komunardů 30, Praha 7)
premiéra 21. 5. 2018 • nejbližší reprízy so 15. 6. a út 18. 6. 19:30