V roce 2016 začala psát, založila divadelní soubor, necelý rok nato nazkoušela inscenaci z poloviny ve svém pokoji a její Diverzanti sklízejí obdiv publika. Kdo je tato mladá autorka se silnými tématy a talentem?

Koho napadlo založit soubor Diverzanti?
S nápadem založit soubor jsem přišla já. Záměrně jsem oslovila lidi, kteří v minulosti již působili v nějakém divadelním souboru, ale díky studiu v Brně se od daných souborů vzdálili, a tak se divadelního tvoření museli vzdát. Většina studovala divadelní vědu a tam praxe hodně chybí, takže nejeden student zatouží tvořit. S nápadem založení souboru jsem si pohrávala celkem dlouho, ale až s námětem první hry jsem přešla k činům. Konkrétní úvahy o směřování souboru už potom vznikaly v hospodě se spoluzakladatelkami Karolínou Baňkovou, Kateřinou Vaněčkovou, Magdalenou Vyskočilovou a Michaelou Dovjakovou.

S jakým cílem jste do toho šli?
S úplně jednoduchým – vyzkoušet si autorské divadlo, tvořit a být spolu. Ale především dělat divadlo, nikoliv o něm jen žvanit. Ty cíle se proměnily po první inscenaci, kdy jsme si uvědomili, jak skvěle jsme si sedli a baví nás společně tvořit. Není tam prakticky žádný stud. Z prvotních cílů tedy zůstalo, že chceme být autorští, ale především že chceme řešit v inscenacích věci, které nás trápí v současném dění, byť se to občas odráží na historickém kontextu.

Bylo těžké sehnat herce?
Vůbec ne. To bylo na tom to nejjednodušší. První člen byla má tehdejší spolubydlící Karolína Baňková, která mi dále doporučila své spolužačky z ročníku. Snažila jsem se na ně trochu soustředit a poznat je. Poté jsem jim poslala text (Ne)chtěné útěchy a měla štěstí, že téma všechny pohltilo stejně jako mě. Následně se k nám přidal Matěj Pohořálek, kterého zrovna vyhodili z herectví na JAMU.

Současná situace je taková, že nám neustále píší lidé, zda by se k nám mohli připojit. Naposledy, když jsme to počítali, bylo žádostí už kolem dvaceti, což nás samozřejmě neskutečně těší, ale bohužel všichni chtějí hrát a nikdo z nich nechce dělat souboru technické zázemí. Musíme je tedy odmítat, protože herecká složka je momentálně plně obsazená.

Kdy jsi ty sama začala psát dramatické texty?
Až v roce 2016. Mým prvním textem byla právě (Ne)chtěná útěcha. Do svých dvaceti jsem neměla v úmyslu napsat dramatický text či cokoliv jiného. Jediné, co jsem předtím dopsala do konce, byla moje maturitní slohová práce. Kouzlo psaní jsem objevila tedy poměrně pozdě.

Byl tvůj záměr i sama text zinscenovat?
Moji ambicí vlastně nikdy nebylo psaní. Na gymnáziu jsem hrála ochotnické divadlo, ale táhlo mě to stále k režii, takže již na střední škole jsem režírovala pár inscenací. V Brně jsem poté chtěla založit soubor, kde bych se mohla režijně vyřádit. Ani nevím, kdy jsem se rozhodla, že námět utěšitelek si zpracuji sama.

Vidíš se spíš jako dramatik, režisér nebo dramaturg?
Před založením Diverzantů bych řekla jednoznačně režisér, ale při prvním psaní jsem pochopila, že jsem právě zas objevila kus sebe. Do jisté míry je to možná i lenost (v hodně nadneseném slova smyslu), neboť když si něco napíšu, tak všemu rozumím – ději, zvratům, ale především postavám, jejich jednání a jejich povahám. Potom je mnohem jednodušší tyhle informace předat hercům. Zatím mám bohužel zkušenost s tím, že jsem dramatik, dramaturg a režisér v jedné osobě. Těším se a vlastně doufám, že si v budoucnu vyzkouším být jen dramaturgyní, nebo jen režisérkou, či jen dramatičkou. Teď se však vidím více jako dramatik-režisér.

Kateřina Volánková (* 1993) Absolventka divadelní vědy a kulturního managementu na Masarykově univerzitě, založila spolu s kolegy studenty v roce 2016 brněnský soubor Diverzanti, který svou poetikou velmi rychle oslovil mnoho diváků. Na svém kontě má dvě úspěšné inscenace (Ne)chtěná útěcha a Domeček za hranicí slušnosti. Za oba texty zároveň získala čestné uznání v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2016 a 2017. Nyní se chystá studovat na pražské DAMU.

Jak se pracuje s lidmi, kteří prošli minimální hereckou průpravou? V čem vidíš výhody a nevýhody?
Velkou nevýhodou amatérského uskupení je nedostatek zázemí a lidských zdrojů. První hru jsme zkoušeli u mě v bytě. Scénografie Útěchy byla sice nenáročná, ale když jsem do mého pokoje dala tři palety, nemohla jsem se dostat do šatní skříně nebo si sednout k psacímu stolu. Já sama tedy musela režírovat z postele. V našem případě tu opět hraje výraznou roli štěstí a vstřícnost divadelního studia Paradox, následně poté Projektu CED.

Další nevýhodou je flexibilita. Každý ze členů studuje, pracuje a já (co se zkoušení týče) jsem v tomhle dost náročná. Zastávám názor, že zkoušení má smysl, jen pokud je intenzivní. Útěchu jsme zkoušeli třeba i pětkrát týdně – zkoušky byly ráno před přednáškami, mezi obědem a přednáškou, anebo třeba večer od osmi do půlnoci. Také se praktikovaly celovíkendové zkoušky, které byly od 10 do 22 hodin. V profesionálním divadle je to běžná praxe, ale u amatérského spolku je to netypické.

Naopak velkou výhodou je odevzdanost členů a především jejich energie. Samozřejmě herectví není u Diverzantů „školené“, ale jejich jednání na scéně z nich vychází intuitivně, což v řadě situací není vůbec na škodu. Naopak si nechají poradit, a hledají různé cesty, jak se postavě přiblížit, aby jim to bylo přirozené. Navíc mám ohromnou radost, že se jejich herectví s každou reprízou proměňuje a neustále se posouvá, právě díky jejich vytrvalosti v práci na postavě. Nejvíce to je vidět na Útěše, která měla již 28. reprízu a proměna od premiéry je opravdu viditelná.

(Ne)chtěná útěcha je tematicky zaměřená na ženy. Proč jsi vybrala ke zpracování zrovna otázku znásilnění? Nebo tě více zajímala celková problematika válečných zločinů? Odkud přišla inspirace?
Obecně se dost zajímám o historii 20. století. Je to neuvěřitelná doba kontrastů a náhlých zvratů, takže téma utěšitelek jsem objevila náhodou, když jsem pročítala jednu německou disertaci o válečných obětech. O utěšitelkách tam byl malý odstaveček, a tak začalo moje pátrání, které trvalo tři roky. Téma utěšitelek mi přijde až děsivě aktuální, stejně tak přehlížení násilí a nerovnosti ve společnosti.

Když jsi přemýšlela, jak na scéně znázornit citlivé a násilné scény, o jakých možnostech jsi uvažovala?
Už při psaní jsem měla dost jasnou představu, ze které jsem nechtěla polevit. Od začátku jsem věděla, že aby se dalo koukat hodinu na znásilňování žen, musí to být křehké a vyjadřovat onu ženskou jemnost. Pohybová stylizace skrz tanec se jevila tedy nejrozumněji. Měla jsem pak zase ohromné štěstí, že jsem se náhodou seznámila s Dušanem Krausem (studentem muzikálového herectví), který dokázal moje představy do tance proměnit. To samé platilo i o kostýmech. Nechtěla jsem žádnou nahotu, a tak jediná nahá část ženského těla jsou holé nohy, které jsou skvělé jako vyjadřovací prostředek.

Princip jakési pohybové choreografie používáš také v druhé inscenaci Domeček za hranicí slušnosti. Máš pocit, že se ti s textem v kombinaci se stylizovaným pohybem pracuje dobře? Jak nad tím uvažuješ?
Tohle je trochu těžké vysvětlit, protože tomu sama ještě moc nerozumím. Když píšu, tak už mám v hlavě dost jasné obrazy. Ty vychází i z toho, že mám ráda stylizované divadlo. Nejsem fanouškem konverzačních komedií, naopak mám ráda, když mi divadlo ukazuje děj skrze metafory, stylizované herectví, obrazy a pohyb. Proto má tvorba k takovému divadlu tíhne.

Inscenace Domeček měla premiéru v dost napjaté situaci v české společnosti. Byl i toto důvod uvedení?
Byl. Proto Domeček vznikal na amatérské poměry tak rychle. Zkoušet se začalo v lednu a v březnu byla premiéra. Zpětně si nemyslím, že to bylo úplně šťastné. Načasování sice vyšlo skvěle, ale Domeček čeká ještě spousta práce.

Cítíš sama nějakou nutnost připomínat téma 50. až 80. let? Máš pocit, že to tvé generaci je už dnes víceméně jedno?
Bohužel mám. Vlastně nejsem moc konfliktní typ, ale současná politická situace mě dokáže vytočit vždycky a ještě více to, že mladí lidé se neangažují, nechodí volit, a vlastně ani nedokážou popsat současnou politiku, natož tu před padesáti lety. Ostatně se není čemu divit, neboť na školách dějepis končí 50. léty a konec dějin 20. století se jen tak rychle „profrčí“.

Před začátkem zkoušení Domečku jsme vyrazili do ulic na takový miniprůzkum s 5 otázkami: Kdo to byla Horáková? Kdo to byl Píka? Kdo byl Slánský? Co to bylo Pražské jaro? A co je Charta 77?

Každý člen měl určitou cílovou skupinu, snahou bylo pokrýt jak ženy, tak i muže nejrůznějších věkových kategorií. A výsledky byly šílené. Z 10 lidí věděli jen 3, že byla Horáková popravena, ale proč, to už nevěděl nikdo. O ostatních otázkách škoda mluvit. Já doufám, že to byla jen smutná náhoda, že jsme zrovna potkali ty, kteří nevěděli. Další otázkou pak zůstává, kolik z těchto lidí přijde do divadla.

Hodláš se i nadále věnovat podobným tématům?
Pro mě je divadlo prostor pro vyjadřování se k daným věcem, které mě zajímají a které se mě dotýkají. Někdo se vyjadřuje skrze statusy na Facebooku, někdo píše blogy, pro mě je nejjednodušší to zpracovat do divadelní verze. Autorské divadlo je v tomhle neuvěřitelně svobodné, takže se ho do budoucna určitě vzdávat nechci, a již teď máme s Diverzanty další dva náměty s aktuálním odkazem. Témata nám tedy zatím nechybí.

Čeká tě studium na DAMU. Proč cítíš potřebu studovat něco, co už prakticky děláš? Co očekáváš od toho studia? Jak skloubíš studium a práci s Diverzanty?
Slovo „dělám“ mi přijde zatím dost troufalé. Teprve hledám a divadelně „osahávám“. Se založením souboru jsem se sama hodila do hluboké vody a vše probíhá formou pokus-omyl. Myslím, že na DAMU jsem se dostala právě i díky Diverzantům, neboť tvorba mě naučila lépe si utřídit myšlenky a uvědomit si, co chci sdělovat. Od studia čekám prostor. Prostor hledat možnosti konkrétnějšího sdělování a také prostor naučit se pracovat s hercem, porozumět lépe textům. Zkrátka prostor pro tvorbu, dělání chyb a následné učení se z nich. S Diverzanty chci nadále pracovat, naopak nikdo z nás nepřemýšlel, že bychom měli spolupráci ukončit. ∞