Netřeba detailně rozebírat kauzu Klinika a nosit tak dříví do lesa. Během deseti dnů působení tohoto pražského sociálně-kulturního centra se o medializaci zasloužily samy okolnosti. Samozřejmě – ty by nevznikly bez akce a reakce.

Neformální občanská iniciativa několika desítek lidí z oblasti akademické a neziskové sféry, občanského aktivismu a alternativní a autonomní kultury objednala kontejner a uklidila pět let prázdný objekt bývalé žižkovské polikliniky v Jeseniově ulici od nebezpečného odpadu. Prostor zkultivovali. A 29. 11. následně obsadili. Zabrali jej pro účely zřízení autonomního kulturního sociálního centra, které slibovalo kulturu každý den. Od zahájení Sousedskou slavností ve středu 3. 12. několik takových dnů, včetně nocí, proběhlo, a ten desátý přišli kultivovat těžkooděnci. A rovnou ranami do hlavy.

Bij a bij ho do hlavy
Se svobodnými lidmi se opravdu jedná pěstmi? Iniciativa Klinika měla od svého vzniku množství podporovatelů – dalších akademiků či lidí, kteří mají zájem vytvářet hodnoty odlišné od těch mainstreamových. Kteří chtějí vzdělávat a předávat určité hodnoty nehledě na ty cenové. Klinika chtěla nabízet nízkoprahovou kulturu založenou na DIY – tedy být soběstačná a autonomní, fungující na bázi dobrovolnosti jednotlivců. Prostor v Jeseniově ulici je majetkem státu, který budovu nijak nevyužíval, a není těžké domyslet si, jakým nejrůznějším aktivitám mohl takový prázdný objekt, který navíc nebyl dostatečně zabezpečen proti vniknutí dovnitř, sloužit za útočiště. V prvotním oparu pomáhání a chránění byli zástupci Policie ČR potěšeni, že iniciativa z vlastní invence uklízí objekt. Netrvalo ale dlouho a přišla ultimáta a termíny pro jeho opuštění. Následovala demonstrace pro zachování Kliniky, která byla podpořena bezmála tisíci lidmi. Takové množství už ukazuje společnosti zrcadlo poměrně veliké s jasným odrazem – o tuto podobu kultury je v naší zemi zájem; co více, je potřebná. Paradoxní je, že vzbuzuje takové nepochopení hlavně v Praze. Podobná autonomní centra fungují v dalších městech České republiky, ale Praha je zřejmě svým přístupem k nim stát ve státě. Podobným, poměrně atraktivním centrem i z hlediska turistického zájmu je squat Køpi 137 fungující v centru Berlína, jehož historie sahá už k začátku devadesátých let.

Svoboda je rozmanitost
Nepodporuji squatterství, podporuji rozmanitost společnosti, která vždy měla svou šíři. Kultura se nedá programově usměrnit nebo redukovat pouze na její libou formu, jež je někým vyhodnocena. Kultura je vytvářena sama sebou. Když bude potlačována, společnosti budou chybět její různorodé podoby, které se navzájem vymezují, ale i doplňují. Utváří celek. Každá individuální kultura může paralelně fungovat s další, když do ní nebude tou odlišnou zasahováno. V nutnosti měnit zaniká svoboda. O svobodu jsme bojovali, a teď s ní neumíme nakládat. Kultura není nemoc, která potřebuje léčit. Léčit potřebuje strach a předsudky. Proto by Kliniku měla společnost podpořit. ∞

To nejlepší nakonec. Co se týče nezávislých kulturních akcí, po šest let, po šest sezón, zosobňuje toto heslo samorostlá kulturní událost, která, eufemisticky řečeno, není právě synonymem žhavé letní noci. Podaří se zde občas přimrznout. Nedáte-li si pozor a zázvorový čaj, můžete se tu i nastydnout. V každém případě ale na Freeze Festu máte možnost spatřit, slyšet a zažít to, co v Čechách málokde.

Ve srovnání s nedohlednými džunglemi vojenských prostorů, hostících akci v předchozích letech, vtiskly letošku do větší míry svůj punc industriální kulisy – mírně zchátralý areál bývalé uhelné elektrárny, podle baťovského modelu střídající zástavbu s přírodními plochami. Prakticky to oproti ročníkům minulým znamenalo více betonu a asfaltu a méně místa pro hudební produkce; vměstnaly se pouze čtyři stage. Zdálky viditelnou dominantu místa tvořil dnes již oblaka dusivého dýmu nevypouštějící komín, z něhož bylo během akce navzdory zákazu vstupu nutno sundat menší množství samozvaných stavbylezců.

Při průzkumu areálu zblízka každý milovník industriální romantiky aka Gotham City / Fallout nutně zaplesal nad centrální halou – Katedrálou –, do níž zmíněný tyčící se monument ústil.

Potenciál tohoto úchvatného prostoru zůstal bohužel zčásti nevyužitý. Výkonnost ozvučení sousední Bass music stage po letech klidu rozpohybovala nánosy uhlí v zásobnících nad prostory prvního patra Katedrály, z bezpečnostních důvodů tak nezbylo než zde umístěnou galerii, bar, chillout a v neposlední řadě nádherný výhled na „místo činu“ navzdory hodinám a dnům tvrdé práce FreakDome crew oželet.

Unikátní zvukové zážitky nabídla v sobotu 14. září Bass music stage. Hudebníci se střídali v intervalu dvaceti minut, každou chvíli tak v rámci této Dubwise Conference aparaturu rozezvučel další z pestré škály dubových subžánrů a odstínů.

Kromě nepřetržité exhibice a procvičování na vlastním paloučku vytřela špička českých žonglérů účastníkům zrak ohnivým průvodem o sobotní noci.

Podivuhodná světla nehořela jen na roztočených řetězech a tyčích. Vizuální orgie byly přichystány po straně Katedrály, jejíž vnější stěna posloužila jako projekční plocha, kde mezi pohádkově nasvícenými barely na vodu ovládal svůj arzenál mistr videoartu vytvářející gigantické pohyblivé obrazy.

Hned vedle se skrýval další chod této vizuální hostiny. Vstupem do přilehlého hangáru se ocitl člověk v hájemství interaktivna – z dřívějších ročníků známý reaktivní projektor reagoval na vstup lidské bytosti do vyznačené plochy na podlaze a převedl její pohyb do ornamentální podoby.

Pečlivý a přepestrý výběr toho nejzajímavějšího z kapel tuzemska i blízkého zahraničí naservírovala k tanci i poslechu Chalupářská band stage, třešničku na dortu zosobnilo pařížské uskupení Pornostereo.

Zásobování rovnými beaty obstarávala Acidelika stage, mocným příspěvkem k celkové atmosféře tohoto prostoru bylo opět stmelující šapitó, po stranách tradičně dekorované psychedelickými plachtami a strategicky doplněné sousedící čajovnou v plně nekuřáckém stanu, kteréžto prostředí působilo v pulzujícím továrním areálu jako nefalšované pohlazení na duši.

Skutečně jako intergalaktický koutek se zaparkovanou vesmírnou lodí působila Bamboo stage, poskytující libovolně neškoleným kolemjdoucím možnost zkusit si naživo vytvořit plnohodnotnou elektronickou hudbu. Pozoruhodně organicky vyhlížející bambufonomat obklopovaly rovněž v předchozích letech představené důmyslné lahůdky pro oko, palouček s DIY posezením a působivý světelný park.

Návštěvníkům vizuální a zvukovou krmí již přesyceným poskytla duchovní posílení a poučení rozsahem nevelká, informacemi však nabitá knihovna, omezenou kvantitu dohánějící kvalitou a nábojem vystavené literatury.

Ne že by se zde ovšem nabízelo pouze občerstvení duševní. Vedle zmíněné čajovny poskytovalo oddech, horké nápoje, příjemnou hudbu i možnost výtvarného vyžití také Kafé Killout, kde se množství návštěvníků včetně těch nejmenších vyřádilo se štětci a dalšími malovátky za doprovodu pečlivé selekce zkušených DJs.

Kdo před doprovodem hudebním dává přednost mluvenému slovu, měl zde k dispozici krytou divadelní scénu a literárním koutkem doplněné kino s tradiční filmovou nabídkou – tedy takovou, jakou jinde neuvidíte.

Do umění se zde bylo možno i obléci – po areálu bylo strategicky rozmístěno hned několik stánků / workshopů, dávajících nahlédnout do tajů sítotiskové techniky, přítomné dámy mimoto hojně ocenily stánek s nevídanými DIY šperky.

Ač rozsahem menší, nezůstal nejčerstvější Freeze Fest dřívějším ročníkům pranic dlužen; opět dokázal na čas proměnit fádní betonové kulisy v hostinu smyslů a ostrůvek nezávislé kultury a za to patří všem zúčastněným obrovský dík.

Na přelomu první a druhé půlky září vypukne pátý ročník art festivalu FREEZE FEST. Své jubileum oslaví přestěhováním do bývalé raketové základny Bratronice u Kladna. Pro skalní příznivce Milovic, dřívějšího místa konání, to však není žádný důvod k zoufání – nekomerčnost, tvůrčí svoboda a možnost seberealizace se přemisťují spolu s festivalem. Rozlehlost a členitost nových prostor navíc umožnily rozšíření programu.

Hlavní ideou zakladatelů FREEZE FESTu (pořádá občanské sdružení Kultura jinak) bylo vytvořit alternativu vzrůstajícímu počtu masových akcí, kde hrají ty samé kapely stále dokola a jejichž produkce a atmosféra se od sebe nijak výrazně neliší. Dalším podnětem bylo přání, aby se každý zájemce mohl libovolným způsobem zapojit do festivalového chodu. Základna je už cca deset dnů před zahájením otevřená všem, kdo se chtějí výtvarně realizovat a vizuálně prostor vylepšit, k dispozici je materiál pro tvorbu instalací, soch a spousty dalšího. Kdo má chuť a nápad, může vést workshopy, přednášky, performovat, hrát divadlo, promítat, DJovat i hrát naživo či se jinak umělecky angažovat – stačí se domluvit s organizátory jednotlivých scén.

Na místě budou k vidění různé audiovizuální, videomappingové a interaktivní instalace od zahraničních i tuzemských umělců. Kromě nich budou v areálu základny a v jejím blízkém okolí instalace od návštěvníků – tvůrců: nahlášeny už jsou například několikametrové sochy a UV bludiště. Program zajišťuje šest hudebních jevišť zaměřených na psytrance, techno, house, minimal, bass music, oldschool electro a experimental, vrátilo se pódium určené pro živé kapely nejrůznějších žánrů. Po roční pauze organizátoři opět připravují divadelní scénu, tentokrát v komornějším hangárovém pojetí. Chybět nebude ani knihovna, kino, různé výstavy obrazů a fotografií. Přiučit se nějaké nové dovednosti můžete na workshopech (žonglovací, bublinkový, hudební a další), připravují se fireshow a různé exhibice. Návštěvníci najdou zázemí i pro své děti – součástí zařízení festivalu je dětský koutek se speciálním programem.

FREEZE FEST aneb Kultura jinak 2012, 5. ročník
Bratronice u Kladna
14.–16. 9.
celý festival 250 Kč
so od 21:00 + ne 200 Kč
www.freezefest.cz

Pokud jste nestihli rozkvést s jarem, ani v létě není pozdě na nějakou tu osvěžující změnu. Třeba nový účes. Jak na to?

Na libovolných částech hlavy ustřihněte několik dredů. Pečlivě vyberte pole působiště. Nejlépe tak, aby se dalo zakrýt a nevznikl holý prostor. Ideálně ustřihněte každý týden pouze jeden dred a uschovejte ho do krabičky od zmrzliny. V místech, kde si toužíte udržet pruh přirozených kadeří (těch nezacuchaných), ustřihněte dred asi tak pět centimetrů od hlavy. Zbývající „ocásek“ se pokuste rozčesat nejdříve prsty, poté hřebenem. Ano, je nejvyšší čas po devíti letech vzít do ruky hřeben! Nejprve na návštěvě očíhněte, jestli se nějaký nenachází v cizí poličce v koupelně. Pokud jste objevili pár malých breberek neznámého druhu, je na čase pořídit si česadlo vlastní. Půjčené mlčky vraťte na původní místo. Tak aby na první pohled nejevilo známky zneužití.

Ustřižené dredy uložte někde, kde je nikdo nenajde. Mohly by nedopatřením skončit v koši. Když se vám bude zdát, že už není do čeho stříhnout, a spolubydlící je zrovna na pár dní pryč, pusťte se do práce. Mějte v záloze celý víkend a pozvěte partnera nebo jinou příbuznou duši na návštěvu.

Mějte vše připraveno
Den první věnujte vybírání těch nejlepších. Ne každý totiž bude použit v prvním kole. Obzvlášť pokud jste stříhali až příliš usilovně. Pomoc spolupachatele při této akci je téměř nezbytná. Rozdělejte melírovací prášek s peroxidem. Jako vhodné nanášedlo se osvědčila tyčka od nanuku. Nemůžete ji najít? Zkuste zalovit pod kočičím záchodkem. Možná si ji tam nějaký černobílý lotr schoval čistě pro své účely. No a teď šup do toho. Pravou rukou chyťte jeden konec dredu, levou druhý. Připraveni? Teď přišla velká chvíle vašeho pomocníka. Povzbuzujte ho, ať co nejdůkladněji vtírá vzniklou kašičku.

Po vyplýtvání směsi odložte dílo do plastového umyvadýlka a odneste působit do pokoje, kam nemají kočky přístup. Možná vás budou chtít potrestat za ukradené dřívko. Nebo spíše budou chtít při vzniku nového účesu asistovat. Avšak jejich pomoc není příliš vítaná. Po uplynutí dostatečné doby (až si vzpomenete!) dredy opláchněte a směs z nich vymyjte. Zanadávejte, že snaha nedopadla podle vašich očekávání. Pokud už nemáte další melírovací přísady a hlavně trpělivost, spokojte se s výsledkem. Nechte oschnout.

Napínavý výsledek
Jste trochu bystří? Schovejte si dřívko od nanuku. Skončilo už v koši? Nevadí. I když lije, že by psa nevyhnal, musíte vyrazit ven. Ulovit alespoň klacík. Postup je už velmi podobný předchozímu dni – podržet, důkladně nanést. Tentokrát zelenou barvu. Nebo jinou. To je na vás. Chcete, aby se na dredech co nejlépe uchytila? Obarvené je zamotejte do igelitového sáčku. Uložte do šatní skříně. Nechte působit dvacet čtyři hodin. Možná barva chytí podle vašich představ. Spíše se ale smiřte s tím, že ne. Dozvíte se to při dalším vymývání.

Nastává napínavá chvilka. Zcela rozhodující okamžik, kdy prověříte třeba svého partnera. Jestliže neumí šít, nebo šití předstírat, vybrali jste si špatně. Zručného poznáte tak, že jím našité dredy (na dredy rostoucí), vydrží alespoň týden, než je poztrácíte. Z nového účesu se vytrvale radujte dva dny. Je možné, že barva nepřežije první kontakt se šamponem. Nic vám ale nebrání pokus kdykoli zopakovat. Máte strach ze zničených vlasů? Pokud máte dredy, tak už asi ne.

O bleším trhu v Praze jste dříve mohli slyšet buď z vyprávění vašich zcestovalých přátel, nebo odvážlivců, kteří se vypravili na tzv. bleší trh-burzu do Kolbenky. Až konečně, před rokem a půl, objevili se dva nadšenci, jejichž zásluhou se nejdříve na náměstí Míru a posléze i na náplavce u Palackého náměstí začaly konat blešáky, které ctí svou tradici, mají milou a přátelskou atmosféru a neprodávají se na nich vietnamské tepláky a prošlé jogurty.

Ráno
…scházím na zasněženou náplavku u Palackého náměstí, kde má každou chvíli vypuknout bleší trh. Od jara se zde odehrávají pravé bleší trhy (jak je pořadatelé veřejně prezentují) vždy první a třetí sobotu v měsíci. Kdybych chtěl jít na náměstí Míru, musel bych si ještě týden počkat. Z dálky vidím hrstku trhovců vybalovat své zboží na rozložené deky, malé stolky, věšáky na prádlo a podobné důmyslné pulty a pultíky. Všímám si i dvou pánů, kteří jednotlivé prodejce obcházejí, krátce se s nimi o něčem dohadují, načež jeden z nich zaryje patu do zmrzlého sněhu a vymezí prostor. Později se dozvídám, že to jsou sami pořadatelé celé akce. Ale to bych předbíhal.

Zablešené trhy
Bleší trhy se uskutečňují v evropských městech již řadu desetiletí, v některých případech století. Nejstarším známým bleším trhem je pařížský Marché aux puces de St. Ouen. Odtud pochází i označení bleší, které se ujalo i v jiných jazycích (Flea market, Flohmarkt aj.) a má řadu etymologických vysvětlení. Nejpravděpodobněji vzniklo tak, že na těchto trzích obchodovali trhovci se zbožím mnohdy starým, použitým a špinavým, zkrátka z druhé kategorie, a proto se mezi ně mohly snadno dostat blechy. Dalšími možnými vysvětleními je buď, že se tyto trhy často přemísťovaly z místa na místo, nebo že trhovců i zákázníků bylo na jednom místě zkrátka mnoho. V obou případech podobnost s blechami netřeba zdůrazňovat.

Bleší trh zahřeje
„Hlavně že nám nesněží,“ staví se statečně k mrazivému ránu starší dáma, jež nabízí všechno možné od vidliček přes lampy až po knihy. Souhlasně přikývnu a popojdu o kousek dál. Zaujme mě mladý pár nabízející ručně vyráběné náušnice, rámečky a náramky, jimž nelze upřít vynalézavost a nápaditost. Zastavuji se na kus řeči. „Musíme anglicky, moje přítelkyně nemluví česky,“ prosí mě sympatický kluk. Dozvídám se, že slečna se jmenuje Vaiva a pochází z Litvy. Usměvavá mi popisuje proces výroby originálních produktů. Některé jsou z kousků dřeva, jiné vymodelované z polymerované hlíny a dekorované jsou efektní technikou dekupáže. „Na bleší trhy jsem zvyklá ze svého rodného města Kaunas. Je to hodně oblíbená akce hlavně mezi holkama, které stejně jako já něco vyrábějí. Tady v Praze jsme podruhé a moc se mi tu líbí. Když si člověk povídá s lidmi a dělí se s nimi o zážitky, tak mu ani není zima,“ zakončuje a já si uvědomuji, že právě s lehkostí vystihla podstatu této akce, totiž že se zde především lidé setkávají, mohou si spolu popovídat, vyměnit si postřehy nebo zavzpomínat nad předměty z doby dávné i nedávné. Přestože mi umrzaly palce u nohou, za celou dobu naší konverzace s Vaivou jsem na to ani nepomyslel.

Hadry od tety
Na druhém konci řady trhovců starší pán sice pečlivě, ale naprosto nesystematicky vyskládává na rozložený igelit všemožné hadry. Zastavuji se i u něj a jeho vstřícnost mě těší. „Bejt chudý a ještě smutný, bylo by to nápadný,“ říká mi s úsměvem na tváři a vzápětí svou pozornost upne na povolený šroubek, jenž nedrží na stojanu, který by snad vnesl trochu řádu do nabízeného zboží. Pan Zdeněk je trhovcem od samého počátku těchto bleších trhů společně se svou manželkou. Jejich skromné podnikání vzniklo velmi prozaicky. „Moje teta měla butik, takže všechno, co tu vidíte, je vybraný z jejího krámu. Oblečení, boty, šály. Všechno možný. Někdy taky něco koupím i sám, a pak to tady bouchnu,“ přibližuje a já se přistihuju, že mu zírám na fialový nos a zmrzlé tváře a v duchu mu zapínám rozepnutou košili u krku. Jako by mi četl myšlenky, dodává: „Zima je zima, ale hezká na horách. Dneska to nejde,“ a povzdechne si, aby už bylo zase teplo a lidi chodili víc.

Dušínovská pravidla
„V podstatě nám tady chyběl bleší trh v pravém slova smyslu, tak jsme si s kamarádem řekli, že ho musíme udělat sami. Chtěli jsme, aby fungoval tak, jak jsme zvyklí z jiných evropských měst,“ vysvětluje mi zkraje na kost promrzlý pořadatel David Košek, kterého jsem si odchytil u jednoho z prodejců. Společně s Pavlem Šikem vytvořili trhy z čistého entuziasmu a většinu nákladů hradí z vlastní kapsy, i když symbolicky přispívají trhovci za pronájem místa. Zajímá mě, koho na svém trhu vítají a koho na něj nepustí. „Sepsali jsme soubor pravidel, abychom udrželi ráz trhu takový, jaký jsme si předsevzali. Musíme jejich dodržování hlídat, protože se vyskytují prodejci, kteří si je nepřečtou, nebo je záměrně porušují,“ přibližuje. Když si pozdějijednotlivé podmínky a pravidla pročítám, zjišťuji, že jejich poslání je značně šlechetné. Na trhu se nesmí objevit předměty jakkoli asociující násilí (zbraně, válečné předměty, předměty s rasistickým nebo jiným nedemokratickým podtextem), dále zaručené prodejní taháky (květiny, potraviny, parfémy, erotické pomůcky atp.), prodávat se nesmí ani autodíly a velké spotřebiče (podle mého názoru z estetického hlediska), a dokonce ani položky typu stavební spoření, patenty nebo pojištění.

Budoucnost je ve hvězdách a na radnici
Vzpomenu si ještě na ručně vyráběné výrobky a ptám se na postoj organizátorů k rukodělným trhovcům. „Vytvořili jsme hand-made sekci, abychom vyšli vstříct všem, kteří něco vyrábějí, a nemají své výtvory kde prodat. Sekce je omezená na deset trhovců, protože zase nechceme, aby se z nás stal trh šperkařů. Setkalo se to s úspěchem především u mladých lidí.“ Vidím, že pan Košek už přes klepající zuby téměř neartikuluje, a tak spěchám s poslední, a přece podstatnou otázkou. „Budoucnost jistou nemáme,“ překvapuje mě svojí přímočarou odpovědí. Zajímá mě, jak to myslí, a dostáváme se k podpoře města. „Já jsem vždycky přístup města vychvaloval a nejvíc bývalou starostku Prahy 2 paní Černochovou, která měla tu odvahu nás zpočátku podpořit a hodně nám s tím pomohla. Teď se ale objevily nějaké překvapivé nesrovnalosti, a tak čekáme, jakým způsobem se nová radnice zachová. Může se i stát, že budeme nuceni skončit. Je to ve hvězdách,“ zaskočil mě pan Košek. Nenapadá mě tedy nic lepšího, než jim popřát hodně štěstí a včlením se do davu okukujících lidí u vedlejšího stánku.

Renesance starých krámů
Na tvářích lidí okolo sebe vidím úsměvy a další výrazy spokojenosti, včetně úžasu nad nabízenými artikly. Všímám si turistů, rodinek s dětmi, mladých párů, dam a pánů v pokročilém věku – zkrátka průřez všemi generacemi. Je to milý pohled, jenž nejde dohromady s existenční nejistotou, kterou mi poodkryl pan Šik. V duchu se ujišťuji, že se město k bleším trhům postaví zodpovědně – místo aby je potopilo, tak je podpoří. Podobná akce má v Praze své místo a smysl, o tom jsem přesvědčen. Když se chystám odejít, zastavím se ještě u mladých manželů, kteří si prohlížejí stolek se starožitnostmi. Na klišovitou otázku, co se jim na blešácích nejvíc líbí, dostávám zásadní odpověď. „Všechny ty staré, zajímavé a často kuriózní věci, které byly kdysi používané, a pak je někdo odložil, můžou právě a jenom tady dostat novej život.“ Hřebíček na hlavičku.

Do It Yourself, neboli česky udělej si sám. Není to organizace ani konkrétní hnutí, je to životní styl lidí, kterým se nelíbí způsob, jak se dělají věci na světě, a proto je dělají po svém.

Idea karnevalu se zrodila v roce 2003, vybojovala si oficiální povolení města a od té doby se z ní stala každoroční oslava konce léta v ulicích. Lidé si vyrábí kostýmy, masky, ale i různé pohyblivé skulptury, povozy, chodí na chůdách, jezdí na kolech, bruslích, koloběžkách, popelnicích a vsadila bych se, že loni jsem zahlédla i hrdinu, co tu dlouhou trasu šlapal na lyžích. Fantazii a tvořivosti se prostě meze nekladou, protože jak se píše na oficiálních stránkách karnevalu, svoboda je především neomezená možnost sebevyjádření.

Barevné ulice i techno na Staromáku
V průvodu tradičně jezdí několik soundystémů v dodávkách, které se starají o hudební produkci skládající se hlavně z elektroniky, reggae nebo punku. Organizátoři rovněž dostali povolení k několika zastávkám v centru města a věřte mi – hodinová freeparty plná neuvěřitelně namaskovaných dupajících tvorů je například na Staroměstském náměstí skutečně drsný pohled. Hlavně pro japonské turisty.

Závažnější zranění nebo konflikty s policií nejsou zvykem a odpadky (stejně jako příliš unavení účastníci) se sbírají už cestou. A jelikož je karneval v sobotu, afterparties až do rána se konají vždy hned v několika spřátelených klubech.

Chodící kamery i tajní policisti
V průběhu let vystřídal karneval několik oficiálních témat, kterých se samozřejmě zdaleka všichni nemuseli držet. Šlo spíš o upozornění na konkrétní problémy, které dávaly celé akci náboj demonstrace – například téma roku 2008 „Svoboda místo strachu“ měla varovat společnost před stále se zvyšující mírou kontroly veřejných prostor a zásahů do soukromí jedince. V průvodu se pak vyrojilo množství pochodujících obřích kamer, televizí, policistů, politiků nebo lidé v igelitovém oblečení, kteří „nemají co skrývat“. A kdo nestihl vyrobit masku, ten aspoň dostal na záda ceduli „TAJNEJ“.

Armáda rozzlobených squatterů
V minulém roce se akce pořádala pod hlavičkou Týdne nepřizpůsobivosti, squatterské iniciativy, která vznikla jako reakce na vyklizení Milady. Nad tím si zamnuli ruce internetoví pisálci i některé televizní stanice a začali děsit veřejnost prohlášeními jako „Prahou demonstrovalo tři tisíce squatterů“. Zábavné, vzhledem k tomu, že žít jich v Praze skutečně takové množství, tak by každý z dotyčných novinářů musel mít minimálně jednoho schovaného ve sklepě.

Letos je tedy v myšlence karnevalu opět více streetparty a méně demonstrace, jde především o radost z tvorby a vizuální vyjádření jedince. Organizátoři nejspíš určí více různých témat a námětů pro masky. Prozatím je datum určeno na 9. října, aktuální info hledejte na http://www.csaf.cz/akcie.php?id=1630 a už můžete začít přemýšlet, jestli půjdete za vodovod nebo fialovou mrkev.

Od 1. července se otevřel bod svépomoci a opravy jízdních kol, z volné inspirace DIY dílnami po celém světě. Můžete si půjčit nářadí, koupit si základní díly a vlastníma rukama si tak opravit drobné závady způsobené pražskou dlažbou i dopravou. Pokud to nezvládnete, můžete požádat o pomoc. Bajkazyl najdete na náplavce Rašínova nábřeží, v kóji č. 7, přímo pod Palackého náměstím a také na facebooku.

Když se chce člověk aktivně zapojit do dění kolem, nestačí jen čekat, až na dveře zaklepe vhodná příležitost. Je třeba nacházet podobně smýšlející lidi a hledat cestu, jak získat prostředky nebo jak o sobě dát vědět. V takové chvíli jistě pomůže, můžete-li se obrátit na někoho, kdo je zkušený a nechybí mu elán.

Nikdo neví, co v kom dřímá
Stejnojmennou grantovou výzvu letos zadala Jihomoravská komunitní nadace sídlící v Moravské Nové Vsi a působící zejména na Břeclavsku a Hodonínsku. Tak vznikla podpora pro mladé lidi do 26 let: umělce, sportovce a nadšence všeho druhu, kteří mají sice spoustu zajímavých nápadů, ale chybí jim peníze.

„Jihomoravská komunitní nadace podporuje kulturní, výchovné, ekologické, sportovní a další projekty, které přinášejí prospěch místním obyvatelům a přispívají k rozvoji regionu. Podporuje činnost lidí, kterým není lhostejný osud místa, ve kterém žijí.“ Informuje jeden ze členů Klubu přátel JKM, Robert Vdoviak. S podporou nadace funguje například sochařské sympozium v Širokém Dvoře u Břeclavi nebo byly opraveny památky v Mikulově.

Dobrovolnická činnost
Bez dobrovolníků by nadace tohoto typu mohla fungovat jen stěží. Dobrovolnická základna se v poslední době rozrostla a funguje také v Praze, a to ve spolupráci s pražskou nadací VIA. Benefiční akce jsou spojeny s aukcí moravských vín a tímto způsobem mimo jiné získává nadace donátory a partnery.

Touha něco změnit
Jihomoravská komunitní nadace je příkladem hesla „think globally – act locally.“ Představuje platformu pro lidi, kteří za cenu, že budou dělat neplacenou „práci navíc“ získávají zkušenosti do svého budoucího profesního života – pomáhají na světlo světa zajímavým projektům vytvořených svými vrstevníky.

Z Prahy je možná na Jižní Moravu daleko, ale myšlenka vzájemné podpory lidí sdílející společnou vizi je v mnoha směrech podnětná. Když se nám něco nelíbí, můžeme buď mávnout rukou, donekonečna nadávat nad pivem, nebo se pokusit něco změnit. A na to, abychom udělali něco prospěšného, nemusíme evidentně jezdit na druhý konec zeměkoule. Můžeme začít doslova za humny.

Více informací na webu: http://www.jmkn.cz, http://www.jmkn.cz/news/grantova-vyzva-nikdo-nevi-co-v-kom-drima/

V dnešní době plné spektakulárních hraných snímků jsme stále vystavováni jedné z největších lží – že film je drahý. Ano, je to pravda, zbytečné filmy jsou skutečně drahé.

Naproti tomu hand-made film, tedy rukodělný film, při jehož vytváření autor obcuje s filmovou matérií přímo bez použití kamery, představuje nejlevnější a nejsvobodnější způsob filmové tvorby dostupný každému. Oč je hand-made film levnější, o to je náročnější na trpělivost a bezbřehý idealismus tvůrce, který nad čtyřiadvaceti filmovými políčky stráví celé hodiny, aby pak projektorem proběhly za jedinou vteřinu.

Obcování s filmovou matérií
Autor kreslí nebo maluje barvami přímo na průhledný filmový pás či vyškrabává tvary do černého filmového pásu s cílem vytvořit abstraktní pohyblivý obraz. Může také proškrábat či chemicky narušovat filmovou emulzi nalezeného materiálu s již natočeným obrazem a těžit tak z napětí mezi reálným obrazem a vytvářenou grafickou strukturou. Je také možné přímo na filmový pás nalepovat různé průsvitné materiály, případně vytvářet otvory děrovačkami, průbojníky či šicím strojem atp.

Tvůrce buď zpracuje postupně políčko po políčku nebo naopak využije filmového pásu ke gestickým tahům, které vedou napříč několika políčky. Vytvořený obraz je pak promítnut projektorem na plátno, což znamená, že je ve výsledku řádově desettisíckrát zvětšen! Z každého tahu štětcem, každého škrábnutí do emulze pak vyvstanou tvary či struktury ve svých detailech neočekávané a předem nevykalkulovatelné. Princip spontánního gesta a řízené náhody na straně jedné spojený s precizností práce v rámci jednoho miniaturního filmového políčka na straně druhé tak vytváří základní pracovní metodu každého tvůrce, který se permanentně pohybuje na hranici mezi mikrometrovou přesností a náhodou.

Od znouzectnosti k DIY filmu
Za objevitele techniky hand-made filmu je považován Novozélanďan Len Lye, který se z nedostatku finančních prostředků k natočení vlastního filmu rozhodl použít vyhozené kousky filmu, které očistil. Získal čirý filmový pás a začal na něj kreslit. Přínos Lena Lye netkví jen v pouhém malování na film, ale zejména v rezignaci na filmové políčko jako na základní jednotku filmu, nanáší barvy napříč filmovým pásem a otvírá prostor informelního filmu. Tímto svým přístupem předjímá vývoj, který nastal v malířství (abstraktní expresionismus, action paintig) o celé desetiletí později. Za svého pobytu v Anglii vytvořil Len Lye řadu dnes již klasických hand-made filmů (A Colour Box – 1935, Kaleidoscope – 1935, Colour Flight – 1938), přičemž vrcholným dílem tohoto období se stal film Trade Tattoo (1937), ve kterém použil nejen abstraktních tvarů vytvořených nejrůznějšími rukodělnými postupy, ale spojil je navíc s dokumentárními záběry průmyslového života Británie, čímž dospěl ke zcela novému typu syntetického filmového obrazu, který spojuje abstraktní motivy s reálnými v rámci jednoho záběru. V padesátých letech Len Lye rezignoval na barvu, která byla vždy jeho hlavním výrazovým prostředkem, a pracoval výhradně rytím a vyškrabáváním do černého filmového pásu (Free Radicals – 1957 a Particles in Space – 1966).

Nejznámějším tvůrcem hand-made filmů se stal Skot Norman McLaren, který převzal tuto techniku od Lena Lye a dále ji zpopularizoval díky „figurativnosti“ a narativitě, které jsou pro jeho filmy typické. Celosvětový ohlas si vydobyl svým jednoduchým příběhem o boji dvou ptačích bytostí nazvaným Blinkity Blank (1955), který vznikl technikou proškrabování do filmového pásu.

Zcela nezávisle na Len Lyeovi objevil počátkem čtyřicátých let techniku hand-made filmu Američan Harry Smith, jež svoji metodu nazýval „batikovaný film“, a který ve svých raných dílech Early Abstractions spojuje geometrické tvary s informelní texturou nanášenou na film sprejem.

V roce 1963 dochází k novátorskému kroku v oblasti hand-made filmu, když Američan Stan Brakhage nalepuje ve svém filmu Mothlight na filmový pás křidélka uhynulého hmyzu a části rostlin. Už nikoli kresba či grafické gesto, ale reálný objekt sám, ve své fyzické přítomnosti, se tak stává součástí filmu!

Český hand-made film
V Čechách se hand-made film objevuje až koncem šedesátých let, kdy začíná vytvářet své první filmy Petr Skala, který byl po následující dvě desetiletí prakticky jediným u nás praktikujícím tvůrcem hand-made filmů. Aniž by přitom znal dílo Lye, Smithe či Brakhage, navazoval Skala zcela spontánně na tradici české informelní malby (Tomalík, Medek, aj.), kterou zintimnil a zkoncentroval do velikosti filmového políčka. Pro Petra Skalu představoval hand-made film jedinou možnost svobodné autorské tvorby v období normalizace, takže můžeme o jeho filmech mluvit jako o abstraktním pohyblivém obrazu osobního zápasu se světem či jako o matrici autorova nitra otištěné do materie filmu. Dílo Petra Skaly čítající na osmdesát krátkých filmů představuje jeden z nejoriginálnějších počinů v historii našeho filmu.

Do českého hand-made filmu můžeme zařadit i Martina Klappera, výtvarníka a hudebníka žijícího od poloviny osmdesátých let v Kodani, který hand-made filmy používal jako nedílnou součást koncertních vystoupení.

Z českých tvůrců generace let devadesátých se nejsvědomitěji věnoval hand-made filmu Martin Blažíček, který po vynikajících prvotinách (Neo-B – 1997, Test – 1997, Studie I – 1998 aj.) využíval techniky rukodělného filmu i ve filmových performancích, v nichž kladl důraz na materiálovou podstatu filmu a neopakovatelnost aktu filmové projekce. Právě ona bytostná nefixovatelnost je hlavní předností hand-made filmu. Každou novou projekcí se film poškozuje, barvy se stírají, nalepené objekty odpadávají, až se postupem času stává celý film nepromítatelným – jaká to radost z pokorného přijetí pomíjivosti. V dnešní době, kdy každý chce vše nesmyslně archivovat, ukládat, zachovávat, kdy se věnují horentní částky na archivaci odpadků lidské kultury, je proto samo vytváření hand-made filmů ze své podstaty očistné.

Various Artists
D-I-Y (Do It Yourself, The rise in the independent music industry after punk)
Soul Jazz Records

Tato kompilace vyšla sice už před pár lety, ale je skvělým hudebním dokumentem k tématu DIY. Obsahuje i miničasopis s rozhovory a profily kapel, ze kterého jsou i následující řádky a rozhovor s Geoffem Travisem z record labelu Rough Trade.

překlad: Martin Mikuláš, Phono.cz

Po punkovém roce 1977 se v Anglii vyrojila řada nových nezávislých vydavatelství, obchodů, studií, manufaktur, distributorů, DJů a časopisů. Kapely a labely vznikaly mimo již rozjetý hudební průmysl a postrádaly znalosti o vedení podniku. Nová pravidla a struktury řízení tak vznikaly téměř náhodně, což vedlo ke společnému smyslu pro vedení a spolupráci mezi obchody, labely i umělci. Smlouvy pro umělce s férovým podílem 50 % pro label a 50 % pro kapelu se staly standardem. Dělaly se většinou jen na jedno album a kapela pak mohla klidně přejít k jiné firmě. Šéf Factory Records Tony Wilson dokonce prohlásil, že kapelám patří vše a vydavatelství nic. Tento rovnostářský přístup vedl k vytvoření formace později známé jako Cartel, první nezávislé sítě k distribuci hudby, kterou inicioval Geoff Travis z record shopu Rough Trade.

Record shop Rough Trade jsi otevřel někdy v roce 1976 nebo 77. Měli jste na krámě jenom punk?
GT: Byl to spíš „pre-punk“, bylo to asi šest měsíců před punkem, když jsme otevřeli. Na začátku jsme měli spoustu secondhandových rockových desek jako Tim Buckley, Van Morrison, Jackson Brown a samozřejmě The Stooges a New York Dolls. A hodně reggae, lokální, protože jsme byli v místní reggae komunitě. Pak se kolem nás strhla ta punková bouře a najednou to bylo všude. 101ers hráli v Albionu a do obchodu začali chodit lidi jako Mick Jones, Steve Jones nebo Billy Idol.

Aby se mrkli, jestli máte jejich desky?
GT: Možná se přišli podívat, jestli je máme skladem. Ale ještě předtím, než je začali vydávat, měl náš krám už nějakou reputaci. Vozili jsme zajímavé desky z Ameriky jako třeba první Pere Ubu, kterou vydal David Thomas vlastním nákladem. Dozvěděli jsme se o nich a psal jsem těm lidem dopisy, jestli je můžeme koupit. Tak jsem se seznámil s Edem Bahlmanem a Ginou Franklin z 99 Records, kde vydávali ESG, Liquid Liquid atd. Část mé práce nákupčího bylo nacházení neobvyklých věcí, které nikdo jiný neměl, doslova jsem je stopoval. Například v Paddingtonu existoval takový label – šli jste nahoru a tam seděl Francouz Larry a měli Sky Dog. To byli lidi, kteří přivezli první EP od Flaming Groovies, Sick of You od Iggyho Popa, bootlegy Velvet Underground a tak. Spousta lidí k nám pro takové desky chodila. Sky Dog byli dobrý, protože to byli tak trochu hipíci, ale milovali punkovou hudbu. V bytě na Ladbroke Grove bydlel se mnou taky chlapík jménem Boss Goodman a ten uspořádal festival Fun City, kde hráli MC5. Byla to totální katastrofa. Boss byl lunatik jako třeba Hells Angels, milej kluk. Otevřeli jste jeho ledničku a tam nebylo nic kromě pět let starýho mlíka a hromada LSD. Ale byla to legrace. Ladbroke Grove toho hodně pamatuje. Hippie scéna, Jimi Hendrix, sídlili tam Island Records a když se to zkřížilo s punkovou scénou, byla to skvělá lokalita.

Dokončení rozhovoru z tištěného časopisu.

Kolik jste prodali kopií jedné desky v obchodě?
GT: Kupoval jsem od každého kusu tak 50, takže docela dost.

To bylo všechno na krám?
GT: Ano, tenkrát se to vše prodalo v obchodě, ale nápad založit distribuci vznikl právě tehdy. První kapela, která za námi přišla s vlastním singlem, byli Desperate Bicycles. Přišli jako že tohle jsme udělali a vypadali upřímně. Tak jsem řek jó, zajímavý, to zní dobře, trochu divně, pár jich koupíme. A tím to začalo. Přišel Green ze Scritti Politti a přinesl svou desku, Skank Bloc Bologna, taky Daniel Miller a přinesl pásku T.V.O.D a Warm Leatherette. Já jsem byl za pultem, pustili jsme to nahlas a když se někdo ozval od pokladny s dotazem, co to je, bylo to dobrý znamení.
Když se objevili Buzzcocks se Spiral Scratch, bylo to velký. Jejich manažer Richard Boon přijel do Londýna a pustil nám pásku a my na to, to je skvělý! Byl to první nezávislý singl vyrobený v Anglii, který šel dobře na odbyt. Co si pamatuju, tak se ho prodalo několik tisíc. A s tím přišel nápad, že bysme měli mít národní distribuci.

Jak jste to udělali?
GT: Přirozeně potkáváš lidi se stejným smýšlením a nápady, tak jsme se seznámili s ostatními obchody v zemi. Spřátelili jsme se s Petem ze Small Wonder, obchodu z Walthamstow, protože vydal Patricka Fitzgeralda a první singl Cure a my jich koupili hromady. Pak jsme poznali další obchody, Jeffa z Probe (Liverpool), Boba z Last Up At Fast (Edinburgh), Lloyda z Revolveru (Bristol), atd.

Byly to obchody podobné Rough Trade?
GT: Ano, všechny vypadaly docela stejně, všichni měli podobné nápady. Kolem bylo spousta muzikantů, co dělali fakt dobrý věci a nám se líbil nápad dělat si vše sami (DO IT YOURSELF). Když jsi byl v kapele, přišel jsi i na to, který obchody by prodávaly tvoje desky, a tak se začala tvořit síť. My jsme ji nazvali Cartel a snažili se ji profesionálně řídit. Brali jsme to naprosto vážně – napůl obchodně a napůl politicky – s cílem vytvořit řádnou nezávislou distribuční celonárodní síť. To znamenalo, že už jste nemuseli být u velké nahrávací firmy, nepotřebovali jste třetí stranu, abyste mohli prodávat svoje desky. Díky této myšlence jste měli svůj osud pod kontrolou. Byla to skvělá věc a fungovalo to. Rostlo to a rostlo a děly se úžasný věci, například když se Tony Wilson snažil získat smlouvu pro Joy Division u EMI, jejich manažer Rob Gretton prohlásil, že na to serou a udělají si to sami, a šli do toho s Factory. To byly zlomové okamžiky.

Takže Rough Trade distribuovaly Factory?
GT: Jo, všechny ty skvělý labely, Factory, 4AD, Mute, Creation. Roky jsme pro ně dělali takové potrubí a posílali to do světa, fungovalo to výborně. Pamatuju se na rozhovor s Tonym – myslím, že album Swell Maps vyšlo ve stejný den jako Joy Division – a Tony se ptal, kolik jsme toho prodali. Řekl jsem mu nějaké číslo a bylo to víc než Joy Division! O pár let později toho samozřejmě Joy Division prodali mnohem více, ale byla to zábava a duchovně nás to naplňovalo. Crass přišel do krámu s Johnem Loderem, který později založil Southern Studios a pak Southern Distribution. Crass se objevil ve vší své parádě, vypadal trochu vystrašeně a nemohl být milejší. Vzali byste nějaký naše desky? Pokecali jsme a něco koupili. Stejný to bylo s Genesis P. Orridge (Throbbing Gristle).

Kolik obchodů bylo v Cartelu?
GT: Klíčové obchody byly Revolver v Bristolu, Red Rhino v Yorku a Leamington Spa, Small Wonder ve Východním Londýně, Geoff z Probe v Liverpoolu, Fast v Edinburghu. Staly se regionálními centry a prodávaly do své oblasti, jako mlíkaři.

Fungovaly tedy i jako velkoobchod?
GT: Ano, byla to centra distribuční sítě a pokrývala jejich území, například Edinburgh prodával do Glasgow a tak podobně.

Takže to byl kolektiv?
GT: Byl to kolektiv v tom smyslu, že jsme spolu všichni mluvili, měli jsme stejné cíle a byli jsme součástí stejné věci, věděli jsme, že můžeme pomoct kapele. Mám na mysli třeba singly Depeche Mode, prodali jsme jich spoustu! A bylo dobré mít v tom systém, základnu a lidi pracující pro stejnou věc. Vydrželo to docela dlouho. A architektem jsem nebyl ani tak já, postavili to lidi jako Richard Scott z Rough Trade. Distribuce sídlila v takové boudě za record shopem. Později jsme se přestěhovali za roh do Elgin Crescent do mnohem větších skladových prostor.

A label běžel současně?
GT: Ano, to byla vždycky moje záležitost. Pomáhal jsem rozjet distribuci a stal se hlavním nákupčím pro record shop. Tak jsem se asi stal A&R manažerem labelu, mluvil jsem s kapelama, co přicházeli se svými nahrávkami.

Když jsi se staral o label, pracoval jsi v record shopu?
GT: Dlouhá léta ano, bral jsem pět liber týdně a zpočátku jsem ještě hrál čtyři noci v týdnu jako DJ v Dingwalls, abych si trochu přivydělal. Hrával jsem tam jenom soulový desky, téměř schválně úplný opak toho, co jsme měli v krámu.

Proč skončila distribuce Rough Trade?
GT: Distribuce skončila, protože se příliš rozrostla. Chci říct, že administrace úplně zkolabovala, katastrofálně, byli jsme příliš úspěšní. Proměnilo se to v ohromný obchod a v jednu chvíli tam pracovalo asi 120 lidí – v Německu, Americe a Anglii. Přijde mi, že s velkým růstem k nám přišla spousta lidí s profesionálním, více konvenčním a obchodním zázemím a mluvili tou manažerskou hantýrkou, což byl pěkný nesmysl. Já jsem docela inteligentní, ale nedokázal jsem pochopit, o čem to kurva mluví. Ten jazyk byl hodně rozvracečský. Myslím, že to hodně pokazili, protože zničili komunitní atmosféru. Fungovali jsme dlouho jako komunita, měli jsme stejné peníze a to vytvářelo úplně jinou atmosféru.

Byli jste proti velkým nahrávacím firmám?
GT: Na velkých labelech vycházela spousta dobrý muziky, ale bylo skvělý, že spousta nových muzikantů chtěla být součástí tohoto nového systému. Skutečnost, že Joy Division zůstali u Factory, že Smiths podepsali smlouvu s Rough Trade, to byly důležité okamžiky.

Je Rough Trade dnes stejný jako dřív?
GT: Ne tím samým způsobem. Myslím že se proměnil v menší a soudržnější skupinu lidí. Tím chci říct, že nesnáším politikaření v kancelářích, je to strašná ztráta času. A Jeanette Lee, která dneska spoluvlastní Rough Trade, byla v kapele Public Image a taky spolu s Donem Lettsem otevřela obchod Acme Attractions na Kings Road. Pořád tak spolu sdílíme stejného ducha. Je to částečně anarchie, částečně punk a částečně přísná pracovní morálka. Je to podivná míchanice.

Existuje dneska nezávislý hudební průmysl?
GT: Ano existuje, ale vypadá už trošku jinak, protože tohle všechno byl specifický okamžik v čase, všechno bylo hodně vzrušují a bylo to jako poprvé na pódiu, něco nového. Dneska je to vzrušující, ale jiným způsobem – samotná hudba je vzrušující. A ty struktury, politika a teoretizování jsou ve finále mnohem méně zábavné, než samotná práce, kterou lidi dělají a co produkují.

Ale kdyby se vám podařilo je dostat do pozice, kde se propojí?
GT: To je pravda. Když se propojí, je to dobrý. Jenom je to dneska dost jiný. Je těžké mít hodně času na přemýšlení o tom, co se děje, když máš skloněnou hlavu a makáš a snažíš se přežít. Je to jiný. Musíš si uvědomit, že na začátku byly hudební noviny jako Sounds, Melody Makers, NME a samozřejmě John Peel. Ti všichni toho byli součástí. Dneska máš samozřejmě internet. Není to o tom, že bychom chtěli všichni zbohatnout. Byl by to hezký vedlejší efekt, ale než se to dozvíš, už seš stejně mrtvej, takže to je hlavně snaha dělat věci, který miluješ.

Ještě pořád vás to baví?
GT: Jo, ani nevim proč. Zažili jsme tolik problémů, ale to je život. Ale taky jsou okamžiky, kdy jsi spokojenej.

What the hell is Sealand? It’s a platform sunk into a sandbar situated 6 miles off the Suffolk coast of England. Built to guard the British river system during WWII it was abandoned by the army in 1956, along with dozens of others along the coastline and left to rot.

Enter Major Paddy Roy Bates
Now referred to by himself and other Sealanders as “Prince Roy”, with his family he squatted on the platform in 1968 hoping to broadcast pirate radio and succeed the platform from the British Commonwealth. The Principality of Sealand now prints its own currency, passports, has its own constitution, national anthem, flag, and claims to be a fully functioning “nation” boasting a citizenship of 27. The country claims also to excel in a variety of sports including: soccer, mini golf and pole dancing (True.)

Over the years Roy and his 27 fellow Sealanders defended their adopted home in vicious battles against British, Dutch and German invaders. But did this burst Prince Roy’s bubble? No-sir-ee. When the British expanded their international waters from 2, to 10 kilometers The Prince expanded Sealand’s zone too. Subsequently Sealand has claimed several square kilometers of England’s south east coast in a lengthy legal battle.

Despite the obvious perks of being an inhabitant of this flourishing nation it is currently up for sale. That’s right, you too can be the prince, the head honcho, the chief or the owner of your very own off-shore principality. Forget pacific islands that will only sink under the rising seas, for the princely sum of 750 000 000 Euro the illustrious principality can be yours today! But let the buyer beware. Like the Hutts in West Australia, Rainbow creek in Victoria or the politically charged gay Coral Sea Islands in Queensland (check out “Micronations” on Wikipedia.org), Sealand, the nation, is struggling; desperately in search of recognition and an accepted place in the world.

For more information you can check out http://www.sealandgov.org

Šedý plac, který zdobily jen psí exkrementy, přes noc zezelenal. Zanedbaný záhonek u zastávky je rázem vypletý. A v autobuse jste potkali zívající holku, co v ruce drží prázdný kanystr a za nehty jí zbyly kousky hlíny.

Když jsem si připravovala materiál, zjistila jsem, že s články o guerilla gardeningu se v poslední době roztrhl pytel. Že by za to mohla Ondřej Liška a jeho pojetí partyzánského zahradničení v rámci Mezinárodního dne Země jakožto součásti předvolebních aktivit Zelených?

Ať už je to tak nebo onak, rozhodně je dobře, že se DIY aktivity jako je dobrovolná péče o veřejnou zeleň dostávají více do povědomí. Třeba se pak samozvaným zahradníkům přestanou ztrácet s péčí vybrané, koupené a zasazené květiny, které zalili vodou donesenou z vlastního domova. Třeba si lidé svého okolí začnou více všímat – a nemusí to být zrovna rozbíjení asfaltu jako v brooklynských ulicích. Stačí s sebou vzít petlahev s vodou a cestou na tramvaj zalít čerstvě osázený záhonek. Stačí chtít.

Teď je naším pokojíčkem ulice
„Guerilla gardening není individuální nebo hromadnou akcí. Nemá návod nebo něco předem nevylučuje. Je to osazování veřejného prostoru živými rostlinami a jediné kritérium je, aby prostor byl lepší než před tím.“ Jiří Šebesta je jedním z „partyzánských zahrádkářů,“ jak sebe a sobě podobné nazývá, který byl ochoten vystoupit pod vlastním jménem. Jak se vlastně k takovým aktivitám dostal? „Vyrůstal jsem na malém městě v domě se zahradou. Byl jsem zvyklý, že každý pečuje o svůj životní prostor. Zvelebuje ho a snaží se ho udělat co nejlepším. Jako malí jsme si lepili plakát na zeď svého pokojíčku, teď je naším pokojíčkem naše ulice a sousedství. Místo plakátu beru do ruky motyku a sazenici. Nechci nechávat svůj životní prostor na »pospas« starostům a jejich často nepěkným rozhodnutím. Chci vyjít ven se sousedy a měnit ho přímo.“

S rostlinami roste i síla
Rozhodnout, kdy guerilla gardening započal, je nemožné. Lidé se vždy o své okolí starali – až do doby, kdy touhu po kráse ubila tíha lhostejnosti, tak dobře zasazená během normalizace a dnes opět vystrkující své jedovaté rohy, a ke které se ve městech přidává hroší kůže anonymity. Mnozí z guerillových zahradníků vidí předobraz svých aktivit v novele Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Jiní tvrdí, že vše začalo roku 1973 v New Yorku, když Liz Christy se svými přáteli vyčistila pozemek plný odpadků a osázela ho květinami (dodnes funguje, podívejte se na www.lizchristygarden.org).

Slovo guerilla v názvu těchto aktivit ale napovídá, že ne vždy šlo o zcela mírumilovné akce. Příkladem může být londýnský May Day Protest v roce 2000, kdy se několik stovek lidí snažilo přeměnit park před budovou britského parlamentu ve kvetoucí zahradu. Jenže v moment, kdy kdosi instaloval zeleného čerokéze na hlavu sochy Winstona Churchilla, policii došla trpělivost a akci rozpustila. Výsledkem bylo 95 aktivistů pod zámkem a devět zraněných policistů, nemluvě o obligátní rozbité výloze fast-foodu.

Takové akce v sobě nesou náboj původní guerilly – protestu proti zastavování krajiny, proti zbytečně vyasfaltovaným plochám, proti šedi města, kde není místo pro stromy. Tvrdé jádro míří často proti vlastnickým právům asfaltové lobby a ropných magnátů.

V posledních letech se ale objevuje odlehčenější forma. Guerilla gardening se stal tichým protestem a zároveň noční zábavou pro ty, kterým stav jejich okolí není lhostejný. Jiří Šebesta to potvrzuje: „Název v sobě nese mnohem více konfliktu než je realita. Během samotné guerilly většinou k žádnému konfliktu nedochází. Všechen konflikt se děje posléze – kdy si lidi odnášejí vysazené květiny domů nebo úřadem pověřené společnosti při úklidu města »uklízejí« i naše instalace. Guerilla je zcela mimo jakýkoliv územní plán města, ale ve své podstatě je natolik pozitivní, že konflikty spíše řeší než vyvolává.“

Samozvaní zahradníci v Čechách
Stačí se rozhlédnout po internetu a rychle zjistíte, že česká scéna motyček a sazenic doslova kvete – ale také má svá slabá místa. Facebook hostí hned dvě skupiny – brněnskou a pražskou. Ta druhá patří mezi jedny z největších na světě – s více jak tisícem členů se jedná o opravdu úctyhodně velkou buňku. Jejich zeď nese nejen pozitivní komentáře, ale najdeme tu i občasné stížnosti.

Podobně je na tom i otevřené fórum na diskuzním serveru Nyx, které nese název guerilla gardening v názvu. Za všechny zveřejňuji slova Ybuko: „Mam vymysleny konkretni »projekt« a potrebuju neco, co se rychle chytne a poroste to bez zalevani… Nejsem si totiz jisty, jestli za par mesicu nekdo neprijde a neusmikne to, tak aby to stihlo vyrust do aspon nejake vysky. Dalsi vec je, ze by bylo dobre vybrat neco, co prezije zimu – nevim jak jsou na tom ktere kytky s prezivanim v mrazech.“

Jsou tu ale i mnohem pozitivnější zkušenosti: „Náhodní diváci guerill jsou z drtivé většiny pozitivně naladěni. Přestože by oni samotní většinou žádnou energii pro veřejný prostor nevydali, jsou nadšeni, že existují z jejich pohledu naprostí »blázni«, co dělají zadarmo něco, co slouží všem,“ říká Jiří Šebesta a dodává: „Toto nastavení naší společnosti bychom také rádi změnili. Doufám, že třeba za 30 let bude guerilla normální věcí, jako když jdete vynést odpadky do popelnice. Strašně nám fandí starší lidé, kteří okolí svých domů většinou vnímají velmi silně.“

Stačí chtít
Až půjdete příště ven, zkuste si spočítat, kolik plácků k osázení po cestě potkáte. Nemusíte hledat ideální místo, protože „nejlepší lokalita je ta, která je blízko vašeho domova nebo na cestě, kudy chodíte často, abyste mohli na váš záhon občas dohlédnout a zkontrolovat jej,“ půjčuji si slova Jiřího Šebesty.

Pak už stačí jen chtít. Kožené pracovní rukavice a motyčku či malou lopatku koupíte po cestě domů, kde si rovnou natočíte kanystr vody. V srpnu je sezóna sázení lilie bílé, čemeřice a řebčíku královského, v září můžete začít vysazovat cibuloviny na jaro a říjen je pak ve znamení stromů. Tak ať to roste!