Není jich mnoho, ale právě takové osobnosti, jakou je Sofia Acosta alias Coast2c, jsou pro komunitu alternativních hudebníků velmi důležité. Více než deset let působí jako DJka, ale je také promotérkou a booking agentkou kolektivu, který s přáteli založila v rodném Mexiku. Před několika lety ji s manželem přivedla pracovní příležitost do Spojených států. Když uvážíme, čemu hispánská komunita musí v USA čelit, byl to vlastně docela odvážný krok. Sama Coast2c říká, že to pro ni ze začátku bylo tvrdé a trvalo ji skoro tři roky než se v Portlandu ve státě Oregon na západním pobřeží USA začala cítit dobře.

Jako zkušená DJka v Mexiku vystupovala minimálně dva dny v týdnu a jako rezidentka v několika klubech nezřídka hrávala v kuse až sedm hodin. V Portlandu si našla cestu ke komunitě kolem galerie S1, ve které sídlí také tamní Synth Library. Díky tomu se dostala až do Prahy, společně s námi také otevřela pražskou Synth Library a vystoupila na festivalu Metamachine. V portlandské pobočce začala nejdříve učit DJing jako lektorka dobrovolnice, a pravidelně vystupovala na tamních akcích. Podle reakcí jejích kolegů se stala během krátké doby „nejoblíbenější DJkou celé tamní komunity“.

V portlandské Synth Library začala také novou kapitolu, co se hudebních nástrojů a technologií týká, již dva roky pracuje i s modulárními syntezátory a s úsměvem se svěřuje, že jí to konečně začíná dávat větší smysl. Takový bezprostřední a upřímný přístup není v komunitě odborníků na hudební technologie příliš častým jevem, Sofia rozhodně dokáže všem začínajícím a méně sebevědomým dodat odvahu a takové je i poslání Synth Library. „Cítím se tam jako doma. Jsem velmi vděčná za tuto komunitu, která je otevřená, chce sdílet své znalosti a nápady, chce experimentovat a poskytuje nám zdroje a nástroje, díky kterým můžeme tvořit a spolupracovat.“

Coast2c si zatím kromě klasických DJských přehrávačů CDJs nejvíce oblíbila práci s bicími automaty neboli drum machines, ale nikdy se prý nepovažovala za zvlášť zběhlou v technologiích: „Vždy se mi líbila myšlenka, že nové technologie mohou přinášet nové možnost. Když jsem byla dítě, do světa technologií mě uvedl můj mladší bratr skrze počítače a počítačové hry. Jakmile se mi propojil svět hudby nebo vizuálního umění a technologií, začalo mě to zajímat ještě víc. Líbilo se mi, že díky technologiím mžete tvořit hudbu aniž byste měli klasické hudební vzdělání a znali noty. Když pak máte technologie k dispozici, je to daleko demokratičtější přístup k hudební tvorbě. Já byla v hudebním světě vždy spíše frustrovaná a technologie jsou v tomto ohledu rozhodně velkým pomocníkem a zdrojem. Navíc nabízí velký prostor pro experimentování.“

Dobrodružství s mašinkami
Kromě dobrodružství s hudebními technologiemi se Coast2c stále věnuje práci promotérky a pravidelně zve do USA zástupce mexické progresivní elektronické scény, které si naštěstí v posledních letech začíná všímat čím dál více promotérů a publicistů po celém světě. Se svou pravidelnou party Gran Ritmos, kterou pořádá s přítelem Michaelem Brucem chtěla ukázat, že Latinská Amerika není jen cumbia, salsa nebo reggaeton. V minulosti tak pozvala například hudebníky a hudebnice jako je Mijo, Siete Catorce, EsamiPau, Hexorcismos nebo kolektiv Sonido Inconsciente. Zatímco si, podle svých slov, může do Portlandu přivést kousek domova, daří se jí také odstraňovat stigma spojená s latinskoamerickým původem.

Po odkazu bohaté historie, tradicích i skvělých lidech Mexika se Coast2c prý často stýská, ale dodává, že dnešní Mexiko trpí velmi složitými, někdy až obskurními problémy a často tam narazíte i na nehumánní jednání. Naposledy dorazila do své rodné země den po velkém zemětřesení, takže se spíše než hudební scéně musela věnovat zachraňování lidských životů. „Snažím se teď být otevřenější k různým prostředím a zemím, do kterých cestuji. Nakonec jsme přeci všichni obyvatelé jedné planety.“ ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Každá závěrečná párty by měla být velkolepá. A stejně jako každý rok bude i poslední akce roku 2016 v Chapeau Rouge poskládaná ze setů místních rezidentních DJs. Právě zveřejněný program slibuje tři patra nabitá muzikou, nebude chybět house, dubstep, techno ani d’n'b.

První patro ovládne pohodová dvojice DJ Fatte a djane LuMichell. Ta se stará o zábavu každé úterý v club floor na svojí akci Partylicious, která letos oslavila už deset let r’n'b rytmů.

Club stage bude patřit house & techno music v podání matadora pražských klubů Dana Cooleyho známého také z Radia 1. Střídat ho bude neméně slavný DJ Schwa, který se na scéně pohybuje už šestnáct let. Dalším veteránem české house music je Lucas Hulan, zakladatel Nightphunk Recordings. Kvarteto DJs této stage doplní Thomas Tesla, který je za hranicemi České republiky také dobře známým londýnským DJem.

Patro s názvem Underground ovládnou DJs ze známé pražské crew Bass Drop. Svoji účast přislíbil pravidelný DJ středečních párty Wed Bass, který si říká Hlava. Chybět nebude ani Novinski nebo Low Tact a další zástupci tohoto uskupení s pořádnou porcí dubstepu a d’n'b.

Vstupenky na poslední letošní párty jsou v prodeji na serveru GoOut za 200 a 300 Kč, na místě budou k dostání za 400 Kč. Kdykoliv během večera je možné odejít z klubu třeba na ohňostroj a zase se vrátit zpět. Nový rok se slaví tancem až do osmé ranní! º


autor: Hedvika Pajerová

Eddie Richards, Terry Francis a Nathan Coles. Že je znáš? Že jsi na nich byl na legendární Wiggle London party? V dubnu kvůli pořádné porci poctivé house music nemusíš ani vytáhnout paty z města! Ne jeden, ale všichni tři residenti ti přivezou kus Wiggle London party až pod nos, do třípatrového klubu Chapeau Rouge v centru Prahy. Party se koná 30. dubna ve všech patrech klubu!

Mixmag nazval Eddieho Richardse britským kmotrem house a techno music, což rozhodně není mimo. Eddie byl jeden z prvních, kdo začal v 80. letech experimentovat s prvky house music, ale také jedním z prvních mix DJs residentů v Camden Palace, který Record Mirror zvolil nejlepším klubem na světě.
Terry Francis vyhrál v roce 1997 prestižní cenu Best New DJ časopisu Muzik magazine. Co dělal Terry před tím, zajímalo málokoho, ale od té doby každého zajímá, kdy ho uslyší naživo. Jeho mix album Architecture pak vydobyté postavení na scéně definitivně ukotvilo a dnes stále patří k nejlepším house DJs nejen v Londýně, ale i na celém světě.

Byl to Nathan Coles, kdo společně s Terry Francisem začal pořádat dnes již legendární Wiggle parties. Nathanova kariéra se v průběhu neuvěřitelných dvaceti let zapsala do srdcí příznivců house music na čtyřech kontinentech.
Že jsou čarodějnice většinou málo čarovné? Přijď posledního dubna do Chapeau Rouge. Jedni z největších mágů house music na světě ti vykouzlí Wiggle party v Praze! º


autor: Hedvika Pajerová

Martin Juráček je nepřehlédnutelným jevem nejen české klubové scény. Posledních 15 let rozeznívá parkety jako DJ Gadjo.cz, DJ Mackie Messer, Tropicalista nebo DJ Tarantino. Pod každým z těchto jmen se věnuje odlišným hudebním žánrům, všechna ale pojí láska k hudbě a spontánní radostné veselici.

Po bouřlivém mládí se přiklonil k myšlence Straight edge, ale schopnost bavit sebe i ostatní mu evidentně koluje v krvi přirozeně. Sešli jsme se na sluncem zalité pražské náplavce, abychom si popovídali nad džbánkem zázvorové limonády.

Chtěl jsi být DJem od malička, nebo se to sešlo tak nějak náhodou?
Moje premiéra byla někdy v 7. třídě na karnevalu základní školy v Bošáci, kde jsem pouštěl ještě z cívkových magnetofonů Tesla. Tenkrát nejvíc letěla československá pop music. Mě ale hodně bavila kapela Queen a myslím Black Sabbath, které někdo musel přitáhnout ze zahraničí a nahrát. Pamatuji si, že jeden z velkých zlomů přišel, když jsem ve svých asi 14 letech viděl koncert Abraxas, což byla legendární kapela Nové vlny. Silné období plné emocí a napětí. Pak už to jelo a já zůstal dokonale chycen celoživotní vášní pro hudbu. Díky ní jsem se později dostal k poslechu Stravinského, Šostakoviče nebo Arvo Parta a k organizování festivalu industriální hudby. Mnohé věci přišly jakoby náhodou a některé jsem si musel tvrdě vyvzdorovat.

Koukám, že tvůj zájem o hudbu měl nejen dobré počátky, ale i kvalitní vývoj. Hraješ nejrůznější žánry – cigánskou, balkánskou, latinskoamerickou hudbu, swing & jazz etc. Dokážeš zahrát cokoliv, nebo jsou věci, vůči kterým se vymezuješ? Pustil bys třeba „Jede jede mašinka“?
Mašinku? Ježíšmarjá. V Čechách bez mašinky prostě vlak nejede. Naštěstí mě na hraní zvou lidé, kteří nic takového nevyžadují. Samozřejmě se mi už v životě párkrát stalo, že jsem se octnul Mašince tváří v tvář, nicméně jsem se jí nenechal nikdy rozválcovat a podle reakcí lidí to byla vždy dobrá zábava. Na menších městech lidi často chtějí slyšet Kabáty. Já říkám: „Kabáty? Super věc, v zimě, když mrzne, doporučuju. Ale já to nehraju. Nezlobte se, prosím.“ Když chtějí něco českého, nabídnu třeba Voskovce a Wericha nebo Waldemara Matušku. Neřeknu jim, že jsou hloupí, navíc si to ani nemyslím. Na druhou stranu teď jsem v situaci, kdy se hraním živím. Takže spoustu věcí ve světě hudby, které mám osobně rád, si prostě nedovolím na večírku pustit. Jsou dělané pro úplně jiné příležitosti.

Jak hraješ? Máš hotové playlisty, nebo improvizuješ?
Jedna věc je odehrát 90 minut nabouchaného připraveného setu a jiná hrát 6 hodin v kuse. Já znám obě ty role. Delší hraní má naprosto jiný průběh. Pozoruješ, jak se ti parket mění před očima, jak jsou lidé postupně čím dál veselejší a uvolněnější. Zásadně se nepřipravuji, ale úplná improvizace to také není. Když mě před 10 lety pozvali jako Tropicalistu hrát na oslavu Día de los muertos, což je mexický svátek mrtvých, nechtěji, abych hrál jako na nějakém cigánském bašavelu nebo ska punk mejdanu. Logicky se to celé musí odehrávat v latino duchu s převahou mexického mariachi a cumbie. Nachystáš se podle žánru a pak v rámci něj na místě improvizuješ. Hodně zamrzí, když doma držíš v rukou CD a říkáš si, že ho dnes nebudeš potřebovat, a pak za tebou za večer třikrát někdo přijde, že by se zrovna hodilo. To se ale stává všem multižánrovým DJům. Všem, co mají rádi hudbu, a ne žánry.

Což jsi i ty.
Ano, já mám rád hudbu jako celek. Když vystupuji dnes jako Gadjo.cz, tak většinou míchám hodně věcí. Navíc od podzimu hrajeme spolu s mým mladším synem Mikulášem – DJ Revue – a je to paráda. Máš něco léta vyzkoušené, potvrzené, že to funguje, přijde Mikuláš a říká „tati, co to je za blbost, pojďme to udělat jinak“. A je to jinak a taky fantastické! Pořád se učím novým kouskům a strašně mě to furt baví.

Před časem jsem hrál v Londýně a na vedlejší stagi hrál klučina z mobilu. Jsem koukal. V Čechách řešili, zda někdo hraje z vinylů, cédéček nebo laptopu, a v Londýně jela divoká party pro 500 lidí z telefonu a ještě do toho DJ dával break dance s prvky akrobatického rock and rollu. Bylo to velice svěží a sympatické. Moc se mi to líbilo.

Poslední dobou české taneční parkety ovládl electroswing. Co si o něm myslíš?
Všechno, o čem jsme se bavili, je jenom populární hudba – Queen, Manu Chao, Balkan Beat Box nebo kapela Gogol Bordello. Všechno je součástí obrovského hudebního průmyslu, který je zase součástí průmyslu volného času. A electroswing je jenom čerstvě zářící hvězda na hudebním nebi. Jako DJ mám občas nevýhodu a někdy výhodu, že jsem si nechal vlepit označení zakladatele electroswingu v Čechách. Spolupořádal jsem první takovou tančírnu v Čechách ještě u příležitosti 100 let od narození Djanga Reinhardta. Od začátku jasně vidím veliký rozdíl mezi produkcí dva tři roky starých Facebookových bublin, které pouští po klubech electroswingové hity a třeba kapelou, která ho hraje už léta, mnohem déle, než se samotné označení electroswing používá. Na druhou stranu vždycky říkám, že je v podstatě úplně jedno, jak k hudbě člověk dojde. Nápaditost, odvaha, fantazie, ochota k nějakému tomu hudebnímu dobrodružství – to všechno jsou jednotlivosti, které přispívají k vytvoření zajímavého, vkusného celku, který se může stát milým překvapením pro každého.

A jsou tu takoví dobrodruzi?
No, moc jich v electroswingu není, víc je těch líbivých, marketingově dobře propracovaných produktů. Každý výrazný hudební trend dřív nebo později dospěje k nadprodukci. Nadprodukce asi nikdy nic extra kvalitního nepřinesla. Electroswing se přesně trefil do vkusu doby a společenské objednávky. Takže pokud bychom ho chtěli kritizovat, nevyhneme se kritice společnosti jako celku. Společnosti, která je ovládaná totální nadprodukcí všeho.

Já jsem ale strašně rád, že jsem se jako organizátor tančíren dožil toho, že na naše akce přichází davy lidí, kteří tancují v párech. To tady posledních pár desítek let opravdu chybělo.

Organizuješ pravidelné tančírny na Nové scéně Národního divadla, což jsou akce s velice příjemnou atmosférou. Člověk tam vidí úplně jiné tváře než na obvyklé klubové pařbě.
Ano, naše tančírny, ať už tradičnější Swing Imperium nebo aktuálnější Electro Swing River, mají na domácí scéně velice výrazné a silné postavení. Není to obyčejná klubová noc, jakých jsou dnes mračna, ale jedinečná společenská událost v kouzelném prostředí Nové scény Národního divadla s fantastickým výhledem na noční život centra Prahy. Největší radost mám ale samozřejmě z návštěvníků. Slušní, tolerantní, velice kultivovaní lidé milující hudbu a tanec. Všechny kluby potřebují na vstupu bouchače k řešení konfliktů. Naši džentlmeni u vchodu jsou bez těžké práce, jenom se fotí s děvčaty. Radost, jazz, swing a elegance. A pokaždé plné parkety. Posledně se dovnitř nedostalo několik stovek lidí, protože bylo prostě vyprodáno.

V čem myslíš, že je tajemství úspěchu?
Jak říkám, je hodně v místě a těch lidech, kteří za námi chodí. Kromě toho jsme v evropském měřítku vlastně jedinečná electroswingová tančírna s vlastní radio relací (Radio 1 Swing Imperium), s nádhernými vizuály Lenky Boorové nebo originální textovou prezentací. Také se snažíme být vybíraví, co se týče obchodních partnerů. Jsou tady nekonečné nabídky firem, které by rády z oblíbené tančírny udělaly za pár šupů obrovskou prezentaci značek. Zázemí silných značek může být pohodlné, ale ne za každou cenu. Naštěstí, i když mám často hlavu v oblacích, moje nohy stále swingují na zemi, takže se daří šikovně a elegantně balancovat. Myslím, že i to umí návštěvníci ocenit. Naše práce je tak silně inspirující, že nás konkurence občas kopíruje i s našimi gramatickými chybami. Co víc si můžu přát?

Pracoval jsi taky na baru, dělal jsi zahradníka… Co ti přináší práce DJe?
Já jsem velmi rád, že se mi jako DJovi podařilo zahrát na spoustě velkých pódií po boku skvělých muzikantů a mých hvězd. Hrál jsem vedle Klezmatics, Fanfare Ciocarlia, Caravan Palace, na koncertě Parov Stelar se mi dokonce povedlo zahrát před ním jako DJ Mackie Messer a po něm jako Gadjo.cz. Všechna ta koncertní pódia beru jako odměnu, pamlsek za dobrou práci. Třeba teď tady byla podruhé electroswingová diva Alice Francise a pro mě bylo největším potěšením vidět, jak po svém koncertě tančí i s kapelou na mém parketě mezi lidmi. To samé se mi stalo v lednu s Fanfare Ciociarlia. Další fantastickou věcí na vystupování je spolupráce s lidmi, kterých si vážím profesně i lidsky, jako Mário Bihári, František Tomášek, v minulosti Šimon Ornest a další boží megatalenti…

Jsem ale hlavně nesmírně rád, že i přes profesní úspěch mám pořád kolem sebe pár dobrých kamarádů a přátel, na které je spolehnutí. Že je pro mne rodina pořád největší prioritou, že mám hezký vztah s mými dětmi. Jsem vděčný za to, že jsem nezpohodlněl, nezlenivěl a nemám strach být otevřený. Že mě stále těší temperamentní a svobodomyslný tah na bránu. To vše dohromady je pro mne vlastně mnohem víc než samotné vystupování.

Jaké máš letos plány? Kde by tě v nejbližší době mohli lidi slyšet hrát?
Velký pátek 18. dubna na Nové scéně Národního divadla – pokračování série elegantních tančíren ELECTRO SWING RIVER, tentokrát s koncertem nové hvězdy české klubové scény VOILA! a premiérou jejich videoklipu, tanečními minilekcemi, projekcemi nejlepších němých filmů a opět hlavní cenou večera 10 000 korun pro nejhezčí swingový outfit. 29. dubna vystoupíme s Máriem na pódiu Lucerna Music Baru s excelentní německou hvězdou Tape Five, dále připravuji výstavu hvězdy balkánského expresionismu, výtvarníka Paula Hittera. Také vrcholí přípravy na Electro swing summer festival v centru města s parádním programem a silnou podporou, takže na léto přesuneme tančírny pod širé nebe. Těším se na společná vystoupení s Máriem Bihárim na festivalech Pohoda, Rock for People, Jazz in City, Beats for Love nebo v Budapešti a Londýně. Všechny ty cesty beru jako šanci naučit se něco nového, co by šlo stejně dobře nebo lépe u nás doma v centru Prahy. Prostě letní inspirace pro další domácí práci. ∞

Na střeše OD Kotva s jedinečným výhledem na Staré Město pražské si můžete vychutnávat atmosféru jako na horách v Apres Ski stanu. Apres Ski je prostorné 16úhelníkové šapitó s plně vybaveným barem, DJským pultem a prostorem k tančení a sezení.

S Bombardinem, tedy dobrým italským lomcovákem, či Majzlem, lahodným pivem Maisel’s Weisse, nebo s kvalitní pálenkou se budete cítit jako na kopci v Alpách. Projekt je otevřen pouze na zimní sezónu a jeho cílem je doplnit kulturní zážitky v centru Prahy o atmosféru jako v Apres Ski baru.

První párty se zde uskutečnily v listopadu, například na zahájení proběhla electroswingová tančírna s DJ Paolo di Maki, DJové zde mixují také electro nebo nostalgické retro 90s hity. V prosinci bude šapitó, vyhřívané na příjemných 20 °C, také otevřeno denně a pátky a soboty opět oživí DJs a další hudební projekty. V té době už by mohla být kolem stanu pěkná hromádka sněhu.

Apres Ski stan se otevírá každý den v 16:00 a DJs začínají roztáčet své vinyly každý pátek a sobotu od 19:00. Bar je tedy dobré si vybrat jako startovní místo před cestou do klubů, kterých je v okolí Kotvy směrem k Dlouhé ulici nepřeberně.

Bavte se! Už znáte to motto? Festival pohody – každý den v centru Prahy. Info o programu na www.apresskikotva.cz.

Apres Ski stan
OD Kotva – 5. patro
náměstí Republiky 8, Praha 1
po–ne 16:00–22:00
každý den vstup zdarma

autor: Karel Perný

Již poněkolikáté se v pražském klubu Roxy konal DJský workshop pro začátečníky, tentokrát 14. února. Kurz nejen pro mladé lidi, kteří chtějí teoreticky či prakticky nahlédnout pod pokličku DJingu. Roli učitele zde zastává DJ Ghonzales, působící na domácí taneční scéně již od roku 1997.

„Je to dobrá příležitost opět pracovat s mladými lidmi. Učím se učit a zdravě je motivovat,“ komentuje svou roli Ghonzales. S výukou má totiž zkušenosti. Od konce 90. let působil zhruba pět let v DJské škole LIVC a kurz je pro něj tedy výzvou i zábavou zároveň.

Dát do toho své srdce
Učit se DJing od nuly není ale očividně tak jednoduché, jak se zdá. Na kurzy chodí lidé úplně bez zkušeností, ale i se základními znalostmi, mezi něž patří například práce s mixážním pultem, umění srovnat desku a samozřejmě i určitý cit a rytmus. Studenti se učí na technice, kterou používají pro své sety i všichni DJs hrající v Roxy. Tedy dva gramofony, dvě míchací CDs a speciální „mixák“. „Někteří v DJingu vidí hodně rutinní práce a často už podruhé nedorazí. Ti s opravdovým zájmem a chutí se ale vracejí a jsou za tuto příležitost rádi,“ komentuje studentský cyklus Ghonzales.

Kurzy si samozřejmě kladou za cíl představit DJing v celé jeho kráse. Tedy nejen naučit ovládat potřebnou techniku, ale poskytnout i základní orientaci na taneční scéně. Záleží pak na každém, kterým směrem se vydá. Ghonzales se snaží studenty motivovat, aby nacházeli svou vlastní cestu, dávali do hraní své srdce a hudební cítění. „Z vlastní zkušenosti vím, že jen vlastní cesta přináší skutečné uspokojení,“ říká.

Zahrát si na festivalu
Energii nyní studenti směřují hlavně k tomu, aby byli co nejdříve schopni vyrazit „do terénu“. Od března do června bude probíhat kurz pro mírně pokročilé a v červnu má společnost Dialog Jesenius, která organizuje mimo jiné i tento projekt, v plánu festival uměleckých akademií. Na něj by Ghonzales rád tyto studenty připravil, jelikož to může být jejich vůbec první veřejné vystoupení. A to je příležitost, kterou by byl téměř hřích nevyužít.

Termíny konání DJských workshopů 20. 3., 22. 3., 17. 4., 24. 4., 22. 5., 29. 5., 12. 6., 26. 6.

Skream, teprve 24letý DJ a producent, který je považován za jednoho z otců dubstepu, nastoupil za DJský pult okolo druhé ranní (poté co všechny přítomné patřičně rozpumpoval Breakage) a své sety tříštil o dav pod sebou celé dvě hodiny. Dubstepová horečka sobotní Roxy i přes novou klimatizaci všechny pořádně rozpálila. V kotli se naráželo, strkalo a hypovalo. Propocené tváře i trika, mávající ruce, skákající nohy, výkřiky, aplausy – maximální propojení davu se svým králem. Poslouchalo se vším. Tak, jak to má být. A já jsem si uvědomil, že tento zvuk ke dnešní době právě pro svojí syrovost, tvrdost a technickou dokonalost patří. Stejně jako moje explodující hlava k rozsekanému tělu, když jsem se druhý den ráno probudil. Akce se povedla!