Trocha praktické teorie ještě nikomu neublížila, říkal jsem si při promýšlení tohoto textu. Smíchat od všeho trochu a doufat, že výsledný koktejl bude pitelný, je práce nejistá. Někdy se daří, někdy je to horší. Tento nápoj je živoucí směsí LSD, papežské anekdoty, nejistoty, kritiky a vědecké metateorie.

Když se řekne dobrodružství, každému se vybaví mnoho konotací. Pro někoho je dobrodružstvím výlet mimo město, někdo jej vidí v neprobádaných krajinách kdesi daleko za hranicemi Evropy, někomu stačí jít nakoupit do samoobsluhy a už se cítí být dobrodruhem. Dobro druh. Dobrý druh.

Kdo je dobrý druh – dobrodruh? Ten, kdo v sobě nikdy nepotlačil vnitřní dítě. Pro pocítění jeho přítomnosti je potřeba vzdát se pýchy a přílišného sebevědomí. Všechno jsou to naše vlastní více či méně fungující konstrukty. Papež František v nedávném prohlášení uvedl, že se ho spolu s ostatními účastníky jezuitského semináře v Buenos Aires jeden profesor zeptal, zda mají ve zvyku se na sebe po dobu jedné minuty dívat do zrcadla. Mlčky a nehnutě. Nikdo neodpověděl, že to dělává. Od té doby to prý Svatý otec občas zkoušel. Svěřil se, že pokaždé, když to zkusí, propukne do půl minuty v záchvat smíchu. „Směji se sám sobě a to je velmi důležité. Člověk si musí umět říct, jak je hloupý, ošklivý a mnoho dalšího…“

„Papa, raď!“
Dobrodružství je zažívat sám sebe, sebe-vědomě zjišťovat, kdo je já a zda je vůbec taková otázka relevantní. V dokumentárním filmu Have a good trip, který lze zároveň vnímat jako návod, jak se správně postavit psychedelickému zážitku, protagonisté říkají, že pokud jste na LSD, není nic horšího, než se zahledět na svůj obličej v zrcadle. Jednoznačný spouštěč bad tripu. Z Have a good trip je rázem Have a bad trip. Papa, raď!

Dobrodružství je základem života, každý den je výzvou, každý den je malým dobrodružstvím. Vstát, vyčistit si zuby, vyrazit ven, vrátit se domů, vyčistit zuby, spát. A čas mezitím vyplnit čímkoliv. Uplynulé měsíce měly permanentní nádech neobvyklého času. Svět se zastavil a my s ním. Hranice se postupně otevírají, letadla vzlétají na své pravidelné trasy, před restauracemi je tolik stolků a židlí jako nikdy dřív. Společnost ožila a dýchá svobodněji, zdravěji a snad i poučeněji. Bez roušek. Život po karanténě je jiný. Předně proto, že ještě nikdo neví, jak konkrétně to každého jednoho zasáhne. I to je svým způsobem dobrodružným aspektem současnosti.

Zbytné aspekty života
Velkou neznámou zůstává, které kulturní instituce přežijí dobu pokaranténní a které jsme měli možnost navštívit naposledy začátkem března. Jisté je jedno. Pokud přijde další úplné zastavení ekonomiky, položí to nejen kulturu. Nepřežijí to žádné gastronomické podniky, zanikne turistický průmysl, přestane být funkční model Airbnb. Kromě toho však reálně hrozí, že se přestanou vydávat knihy, veškeré „zbytné“ aspekty života budou balancovat na hranici přežití. Dobrodružství nejistoty začne. Co se všemi těmi absolventy humanitních oborů, kteří najednou nebudou moci najít intelektuální práci? Věčná otázka. A co se všemi těmi absolventy technických oborů, kteří nebudou potřeba rovněž?

Lékem na radikální tendence ve společnosti, farmakonem proti totalitarismu v levé či pravé podobě je bohatství. Toho si jsou vědomy politické elity západního světa od druhé světové války. Po té první bylo zásadní chybou ekonomicky potupit Německo a nechat v jeho ruinách vybujet nacismus. Zrovna tak v občanskou válkou zbídačeném carském Rusku vzešlo sémě komunismu a rozšířilo se do půlky Evropy. Jediným štěstím zbytku Evropy bylo poválečné znovunastartování ekonomiky Marshallovým plánem a dalšími aktivními a celostními přístupy k řešení nenadálého zničení výrobních prostředků. Ať se nám to líbí, nebo ne, kola ekonomiky se musí točit, jinak by se lidská rasa vyhubila navzájem. Tlupa proti tlupě, rasa proti rase, národ proti národu.

Falzifikací k lepším zítřkům
Poučeni krizovým vývojem a historií můžeme samolibě tvrdit, že pokud přesně víme, jak se ta či ona společnost dostala do krize, je třeba neudělat stejné chyby a krizi se vyhneme. Dobrodružství historie je však vždy jedinečné. Stejné příčiny mohou mít jiné následky. A stejné následky mohou mít jiné příčiny. Historiografie patří do okruhu takzvaných idiografických oborů, které jsou veskrze definovány předchozími dvěma větami. I přes úpěnlivou snahu porozumět procesům, které jsou ovlivnitelné jednotlivcem, nedopadnou vždy dva v počátcích naprosto stejně nastavené duchovědné experimenty podle očekávání. A to je právě kumšt duchovědných oborů, jak je definoval Wilhelm Dilthey. Oproti těm přírodovědným, kterým jde o exaktní výklady světa z hlediska příčinnosti, duchovědné obory dobrodružně balancují na hraně všemožných myslitelných významů a výkladů jedné skutečnosti. Vědecké poznání se neposouvá kupředu skrze permanentní verifikaci dalších prvků, které zapadají do teoretického rámce.
Dobrodružství poznání začíná jinde. Karl Raimund Popper přichází se systémem kritického racionalismu, jehož hlavním prvkem je fakt, že pro teorii se nemusí hledat důkazy, aby byla stále znovu potvrzována. Mnohem podstatnější jsou hranice, na nichž lze danou teorii vyvrátit. Popper tuto snahu o vyvrácení teorie nazývá falzifikací, přičemž falzifikace je obecným předpokladem pro vědeckou teorii. Pokud je vědecká teorie falzifikovatelná, je to vědecká teorie. Pozoruhodným dovětkem kritického racionalismu, jenž však v žádném případě nestojí na konci zájmu o tento koncept, se stává princip nadřazenosti svobody a svobodného uvažování nad pravdou. Pokud je společenské ovzduší svobodné, přístup k jednotlivým teoriím poznání se stává neomezeným a především kriticky hodnotitelným, tedy falzifikovatelným. Pokud se k němu tak nemůže přistupovat, stává se omezenou a zahnívající teorií, která je uzavřená vůči vnějším podnětům a vůči samotné skutečnosti, která je proměnlivá. Zároveň taková teo­rie přestává být vědeckou teorií a stává se dogmatem/ideologií, jelikož jí není umožněno, aby k ní bylo přistupováno kriticky a aby byla otevřena falzifikaci. Dobrodružství se uzavírá. Nebo ne?

Dobré dobrodružství je zdravit na ulici neznámé lidi. Přicházet na to, že až tak neznámými nejsou. Dobrý den. Zkuste to.

Oční kontakt způsobí produkci dopaminu, který se vylučuje, když má pro vás něco význam, třeba když žebrákovi hodíte drobák. Pozdrav k němu přimíchá serotonin, který se vylučuje při dobře fungujících vztazích, třeba když manželce přinesete růži (bezdůvodně). Silnějším nálevem je pak sex. Dobře se družit, to je vlastně pářit se. Co se týče družení pouličního, ne každý je mu nakloněn. Vyčkejte předběžného pozitivního signálu recipienta. Jinak se dostaví adrenalin, který aktivizuje tělo k útěku. Vylučuje se, když máme pocit, že nám jde o život. Třeba když jedeme na černo. Nejhorší je, když spadne klec. Není, kam utéct.

Prázdniny, potažmo léto (každopádně to chce nějaké uvolnění), jsou platformou pro dobrodružství, ale jestli se v něj promění, to je na vás, stejně jako to, jestli bude foglarovské nebo jinak přírodní. Je čas to promyslet. Nepromýšlet příliš, nepřemýšlet, nepřehánět, myslet. Myšlení není psycho, je to uvědomování si, užívání. Zážitek, to je, oč tu běží. Dá se zážitek koupit? Při pohledu na nabídku cestovních kanceláří se zdá, že ano. Jsou lidé, kteří za něj dají peníze raději než třeba za kuchyň. Kuchyň, ta okorá, ale zážitek je navždy. A to se vyplatí. Každopádně platí, že ty nejlepší věci jsou zadarmo.

Zážitek a šok
Podmínkou zážitku je vystoupení z komfortní zóny. To za vás nikdo neudělá. V závitech zůstane nezcizitelný suvenýr vzpomínky. Musí nějak kontrastovat s tím, co bylo. To naznačuje, že nemusí být jenom pozitivní. Negativnímu zážitku se říká šok. Dneska jsem šel po ulici a nějaký kluk si zapálil cigaretu. Jedním tahem taky dělbuch. Hodil ho do úzké ulice, ze které právě vyšel. Bouchlo to, až když byl kluk, který šel svižnou chůzí, opodál, zatímco já jsem tam pořád ještě lelkoval. Naštvaní nájemníci přilehlého balkónu si mysleli, že jsem pachatelem. Spílali mi, přitom jsem byl větší obětí než oni. „Dobrý den,“ nedal jsem se, „to jsem nebouchl já, ale nějaký borec.“ Nic neřekli, ale nechali mě už žít. Jedenáct dní před tím jsem seděl v autě a četl Platformu od Houellebecqa. Komfortní čtení. Do boku mi nacouval bavorák. Ne při opatrném manévru, ale pořádnou rychlostí. Můj vůz stál uprostřed prázdného parkoviště. On se podle svých slov podíval do pravého zrcátka, pak do levého. Nic neviděl, tak se pořádně, svobodně rozjel, jak to řidiči bavoráků mívají ve zvyku. V cestě jsem četl já. Škůdce se jmenoval Tomáš Tvrdý. For real.

Šoky asi nastupují, když se člověk málo družil. „Chceš teda někam zajít zítra?“ psal jsem jí o den dříve. „Chci.“ „Tak jo.“ „Nějaký plán? Nebo by to bylo moc aktivity?“ „Krapet.“ „Proč jsi tak pasivní?“ „Pussyvní.“ Když jsem si před pár lety zlomil po pádu z kola loket, taky to bylo během nerealizovaného setkání. Něco zažít, nepropásnout. To je možná to třaskavé napětí, které se musí uvolňovat, ne jen pozorovat kačenky. Ale pozorování je poezie. Člověk se světu jeví jetě, když jen tak sedí a hledí, ale kdo vidí, ten se nerozhlíží. Včera jsem viděl kačera, kachnu a deset kachňátek, úplně malinkatých. Najednou připluli dva cizí kačeři a kačenu od jejích kachňátek odehnali, asi dvacet metrů. Po splněné misi spokojeně plavali pryč. Byla to jednorázová razie. Matka za kachňátky hned zase pelášila. Kačer, který byl s ní, si čistil křídla a vůbec si jí nevšímal. Byly tam i potápky. Ty vozí mladé na zádech. Kačeny ne. Ale kačeny jich mají deset. Potápky jen dvě.

Vyzrát a vyhrát
K dobrodružným pozorováním patří taky čtení. Někdy se změní v unášení, kdy všechno kolem stojí, všední, zatímco vy plujete plní vděku za to čtivo, kuřivo. Tak to mám teď s Houellebecqem. Předtím jsem to tak měl s Welshem. Tak, že od toho člověka pak vděčně přečtu veškeré dílo a utratím za to majlant. Dobrodružství je vystoupit z běžnodenního bažení, soužení. Žít můžeme, jen když se na to můžeme soustředit. Skládat střípky, pojit momenty. Pro spoustu lidí je dobrodružstvím sociální síť. Když se chcete s někým seznámit, ale nemáte na to koule, napíšete mu. „Jak je?“ „Známe se?“ „Dělám na tom.“ „Tak hodně štěstí.“ „Pomůžeš mi?“ „Jak?“ „Potkáme se a vyslechneš mě.“ „Co mi chceš říct?“ „Nevím. Já toho nakecám.“ „Nemusím ukecané lidi.“ „Jaké musíš lidi?“ „Nemusím žádné.“ „Jaké můžeš?“ Chce to asi plán. Ale sociální síť je absencí plánu. Učiněné bahno.

Když se chcete družit, musíte mít plán. Když chcete být sami, plán mít nemusíte. To je taky důvod, proč většina lidí, kteří chtějí být sami, bývají sami. Ne proto, že jsou tak blíž Bohu. To jsou kecy. Ale ani proto, že by byli líní a sobečtí. Je to proto, že nemají fantazii. Já třeba dokážu krásně procítit jemné nuance okamžení, ale jak zpívá Trabant: „Jsem černý pasažér, nemám cíl ani směr.“ Chtěl bych napsat román, ale nemám nápad. Možná bych ho i měl, ale nemám odvahu se do toho pustit. Dobrodružství si žádá fantazii. Vymýšlet si. Vymýšlet se. Říká se tomu mystifikace. A možná odvaha. Člověk musí přesvědčit sám sebe, že na to má. Musí vymyslet, jak to bude, přesvědčit svět, že má pravdu. Že může. Já nevyhrávám rád. Když vedu, zpomalím. Když se mi něco podaří, příště to už neudělám.

Plichtím to. Možná proto, že miluju dobrodružství. Musí být nečekané. Jako poezie. Báseň nemusí být dokonalá. Musí v ní být to. To to. Aby to bezprostředně navazovalo. Aby se rodilo jedno z druhého. Někdy nejdu na síť, ale na blok. Psaní je to samé, co čtení, akorát to zrovna zároveň píšete. Pak to někam pošlete, a když to otisknou, máte moc. Literatura jako jediné umění dokáže člověka úplně pohltit, ale přitom ho nechá být sám sebou. Tím má blízko k sexu. Film vás vymaže, hudba taky, čtenář je ale přítomný. Tvoří. S vámi. Literatura dokáže úplně pohltit dobrodružnou energii. Je to pak docela i o izolaci a smutku. Nikdo ale neříkal, že dobrodružství je procházka růžovou zahradou.

Nabízí se, že slovo dobrodružství vzniklo původně od substantiva dobro-druh. Tudíž statečný, odvážný druh v jakékoli situaci. Jak ho chápeme dnes, předznamenává dobrý konec nebo pokračování, popřípadě nová přátelství, setkání, zážitky s příznivým osudem po boku. V opačném případě by to pak byla spíše tragédie nebo přinejmenším tragikomedie.

Život je sám o sobě dobrodružstvím. Pokaždé, když se vydáváme na nějakou cestu z bezpečí domova od šálku čaje z vyhřátého křesla. Ale můžeme se s ním setkat i s knihou v ruce, kdy se otevírá příběh, který nás vtahuje do svých útrob, do víru událostí, a my v nich najednou spatřujeme analogie se svým životem, se sebou samými, v našich vztazích, pocitech. Pak se objevují nové rituály nebo se křísí ty staré, zapomenuté. Z té dávné doby, kdy jsme lezli po stromech, kradli sousedovic šťavnatá kyselá jablka a oddávali se bezelstně létu a slunci. Kdy jsme četli Sherlocka Holmese nebo strašidelné povídky Alana Edgara Poa s baterkou pod peřinou a tak krásně se báli. A každý nový den byl plný očekávání a příslibů.

Dobrodružství je vždy spojeno s poznáváním, s novými obzory, často s překročením naších možností, s překonáním sebe samých, svých horizontů. Je poháněno zvídavostí. A výsledkem je proniknutí do nových sfér. Často se na této průzkumné cestě skrývá nebezpečí, alespoň pomyslné, někdy i strach a obavy, aby pak mohly být úspěšně překonány.

Dobrodružství je pohyb – jang. Klid je spočinutí – jin. Dobrodružství je ryzí energie, může být cílem i prostředkem, často obojím. Vyžaduje rychlé rozhodování. Čin. Obvykle je spojováno s mládím. Ne věkem, ale vnitřním mládím a svěžestí. Dobrodružství nebývá rekapitulací, ta přijde později, v jin. Ale tady akce rychle střídá reakci. Objevuje se nový vhled a také pohled na skutečnost, bytí, kterým jsme unášeni jako bárka na moři.

Naše moderní civilizace je dosti líná ve srovnání s životy našich předků v předchozích staletích. Kdy se plavilo po řekách a mořích, dobývaly vrcholky hor, objevovaly kontinenty a stavba železnice byla bláhovou novinkou. My jsme vlastně takoví domácí mazlíčci, peciválové, kteří mají ve spíži něco dobrého na zub a chodí na procházku do parku. Náš intelekt je založen spíše na teorii než na praxi, kdy povětšinou těžíme z receptů našich pradědů a prabáb. Ovšem až do chvíle, kdy je ztratíme nebo smeteme ze stolu se slovy, že své boule si natlučeme sami a vydáme se vstříc do neznáma, k poznání světa skrze sebe sama a sama sebe skrze svět.

Dnes celý den tiše prší, jako ostatně poměrně často během tohoto jara požehnaného klidem. Nutí to právě otevírat knihy, listovat stránkami a číst si. Objevovat nové a zároveň staré příběhy. Staré ve své nekonečnosti, od nepaměti, které zachovaly svou stopu na věky věků v propadlišti času.

Dobrodružství, která zažíváme, nemusejí být chtěná ani plánovaná. Někdy jsme jejich svědky a ony se stanou součástí našich příběhů. Někdy je vyhledáváme, protože potřebujeme cítit, že žijeme. Je to nový začátek, nebo návrat do minulosti. Často vzniká z pochybení, vybočení, výplesku emocí, netrpělivosti. Je to oheň poznání v nás. Kdy uděláme chybu, abychom pak dostali odpověď na niterné otázky, které ukrýváme ve své duši.

Dobrodružství je ukryto v každé bytosti, v každém osudu, protože ono je osud. Chcete-li, náš charakter, který je osudu strůjcem. Když ne v činech, tak v mysli směřujeme ke hvězdám, abychom mohli žít tady na Zemi.

Dobrodružství pokračuje. Byly jím dny uplynulých týdnů a budou jím i ty nadcházející. V pomyslném mezníku mezi obdobím skrytém pod rouškami a obdobím distance dvou metrů v uzavřených prostorách a bujarém bezprostředním veselení v prostorách otevřených jsme se Dobrodružstvím nechali inspirovat a uzmuli jsme si ho jako téma červencového Artiklu. Jaké články takový pojem přináší, můžete nyní prozkoumat a stát se tak dobrodruhem, jakým čtenář bezpochyby je. Vždyť jen každý nadpis je pomyslnou šipkou k cestě, po které se můžete vydat. A tak jako přináší nejedno dobrodružství (dá-li se ovšem jeho množství počítat, dělit, členit, komparovat…) cestování, které umožňuje prožívat bezprostřední přítomnost – ať tedy s rouškami nebo bez… – umožňuje i četba objevování obsahu, který se otevírá každým jednotlivým uzmutím znaku složeného ve slovo. Pokud se zrovna nenachází naše lidstvo v simulaci situace, která prověřuje jeho zdatnost adaptability, lze se na veškeré dění dívat jako na výpravu do dobrodružného světa, jehož podoba je hrací deskou a jednotlivé kroky jsou zpodobněny vržením kostky. Pamatujete na Jumanji? V době, kdy cestovat ve fyzickém prostoru není z mnoha důvodů zcela možné, začínají být texty skládající se v knihy mapou po místech, do kterých nás bez limitů hranic přenáší fantazie. A texty jsou takovými mapami, které fantazii směrují konkrétní cestou. Důležité je mít správnou orientaci a držet kompas pevně ve svých rukou tak, jako to děláte právě s novým vydáním Artiklu, který vás nechává objevovat dobrodružství nejrůznějších kulturních sfér.

Název knihy mnoho nenapoví. Počet stran spíš odradí, ale nominace na Booker Prize už něco naznačuje. David Mitchell je bezpochyby pan autor. Psát umí a v této knize dokazuje, jak umí používat různé styly a stavět světy, aniž by se kniha rozpadla na fragmenty. Ocitnete se tak nejen v přelidněné Číně budoucnosti, na korábu plujícím po rozbouřeném moři, se skladatelem a jeho ženou, ale také v představách, ve vzpomínkách a tak trochu v současnosti. Tyto světy vždy něco pojí, některé prvky se objevují v každé části knihy, někdy se samy nabízejí, jindy je hledáte; např. podoba lidí a jejich povah, resp. přímo rodové linie, místa, která jste v knize navštívili jednou, navštívíte opět ve vzpomínkách jiných lidí nebo v příbězích místní společnosti. Je to reálně fantaskní svět. Nejste zahlcováni přemírou děje nebo prvků jednotlivých světů, ale vždy se dozvíte vše, co k pochopení děje potřebujete. Kniha Atlas mraků je proto vhodná k četbě téměř kdykoliv, kdekoliv a pro kohokoliv. Obzvlášť v létě, kdy má fantazie čtenáře pracuje a umožňuje mi vnořit se do příběhu natolik, že na obzoru očekávám siluetu korábu nebo Angličana na motorce jedoucího vstříc svému dobrodružství.

Titul: Atlas mraků
Autor: David Mitchell
Nakladatel: BB art
ISBN 80-7341-940-8
Překlad: Jana Housarová
492 stran
Praha, 2006