Divadlo Petra Bezruče má inscenaci, která se neohlíží po pietě shakespearovských tradicí. Režijní koncepce Dodo Gombára zde staví na radikálním zcivilnění klasiky a na výrazné herecké osobnosti Josefa Trojana. Jeho Hamlet není romantický melancholik ani intelektuální estét. Je to mladý muž rozleptaný depresí a vyčerpaný světem, který se mu rozpadá před očima. Láska či naděje zde tentokrát chybí úplně.

Shakespearova hra Hamlet patří k nejoblíbenějším dramatům světového repertoáru. Od svého vzniku v roce 1600 se stala zrcadlem různých epoch, které v ní znovu a znovu hledají a spatřují vlastní pochybnosti. Romantici viděli v Hamletovi citlivého snílka, pozdější doba rozervaného intelektuála a existencialisté člověka paralyzovaného vědomím odpovědnosti. Snad každá generace si vytváří svého Hamleta – podle míry naděje, kterou je ještě schopna unést. Právě tato otevřenost interpretacím činí z tragédie o dánském princi stále živý text. Ostravské Divadlo Petra Bezruče přidalo další, výrazně současnou kapitolu.

Morální instinkt vyčerpaného jedince

Trojanova osobní zkušenost s depresivními stavy, o níž herec otevřeně hovoří, se do role promítá s mrazivou autenticitou. Tíživé jsou momenty ticha – krátké herecké pauzy, během nichž se zdá, že se Hamlet propadá sám do sebe. Publikum je nuceno sdílet jeho únavu i bezvýchodnost. Nejde o efektní herectví, ale o vnitřní, až bolestně civilní, přitom krutě cynický projev. Když se rozbíhá k akci, nepůsobí to jako triumf, ale jako poslední výboj energie před definitivním pádem.

Josef Trojan hraje mladého prince jako osobní krizí zkroušeného a nesnesitelným utrpením paralyzovaného mstitele, který už sice v dobro nevěří, přesto ještě ve jménu morálky jedná. Inscenace pracuje s postavou Hamleta jako s někým, kdo už přišel o víru v lidskou důstojnost, ale který svádí boj o vlastní duši. Marně. Boj s vnitřním zlem prohrává. Od prvních výstupů je uzavřený, pohybově úsporný, fyzicky toporný a s očima, které bodají jako dýky. Slova pronáší jakoby mimochodem, bez patosu, s ironickým podtónem, který řeže do masa. Slavné monology nepůsobí jako filozofické eseje, ale jako vnitřní záznamy člověka, který se snaží přežít další den. „Být, či nebýt“ tu není otázkou metafyziky, ale praktickou úvahou někoho, kdo už nemá sílu pokračovat – a přesto ještě pokračuje.

Bezruči ukazují Hamleta jako cynickou svini

Inscenace akcentuje Hamletovu vyčerpanost světem plným pokrytectví. Dvůr je zde chladný, sterilní, téměř korporátní prostor, kde se city nahrazují strategií a vztahy kalkulem. Claudius není démonický tyran, ale uhlazený manažer moci. Nečekaně dojemná Gertruda Markéty Harokové působí spíše jako něžná a odevzdaná žena, která se rozhodla přežít za každou cenu, než jako chladně odhodlaná milenka, která má situaci pod kontrolou. Hamletův cynismus a krutost vůči Ofélii Anny Červeňové není pouhou maskou šílenství, ale výrazem člověka, který nevěří, že by láska mohla obstát v prostředí totální morální eroze.

Režie pracuje s rychlým tempem a úsečnou dikcí, která text zbavuje ornamentu. Dialogy mají místy až surovou současnost, aniž by bylo nutné aktualizovat jazyk. Mezi herci vyniká také Lukáš Melník v roli Oféliina otce Polonia nebo hrdý Oféliin bratr Laertes v podání Jáchyma Kučery. Humor, pokud se objeví, je černý a suchý. Smích publika zní spíš jako obranná reakce. Scéna i kostýmy Hany Kelar Knotkové podporují dojem světa bez iluzí – chladné barvy, ostré světlo, minimum dekorací. Vše je podřízeno soustředěné herecké energii. Na scéně vidíme čtyři stěny chladného středověkého hradu, nebo snad obraz duševní samoty a opuštěnosti. Do celku perfektně zapadá scénická hudba Jakuba Krajíčka, která je hudbou zvuků, nikoli melodií.

Nezralý prevít jako zrcadlo mladé generace

Ostravský Hamlet je po všech stránkách nezralá bytost. Je protivný, sebestředný, krutý a nesnesitelný. Jinou tvář nemá. Cítí odpovědnost napravit křivdu a pomstít otce. Ale je natolik zlomený, že v záchvatu paniky sám nevěří v možnost narovnání pokřivených věcí. V době, kdy cynismus bývá pohodlnou výmluvou nečinnosti, a cool trendem zlaté mládeže, je jeho vyčerpané, ale vytrvalé jednání paradoxně ještě obdivuhodným gestem. Je to princ posledního vzdoru, labutí písně, dopisu na rozloučenou. Jeho příběh je příběhem nezralého jedince, který navzdory svému původnímu záměru apokalypsu sám způsobí. Nastavuje tím zrcadlo generaci, která vyrostla v permanentní krizi a pro niž je únava ze světa výchozím stavem. Shakespearova tragédie v Ostravě získává podobu temné generační výpovědi.

Hamlet
Divadlo Petra Bezruče (28. října 120, Ostrava)
premiéra 22. září 2023
nejbližší repríza pá 6. 3. 18:30, st 18. 3. 19:00

Knihu Mariuse Szczygieła Gottland není nutno dlouze představovat. Je možné zachytit všechny zákruty a spletitosti české historie i na divadelních prknech? Po ostravském Divadle Jiřího Myrona se o to pokouší i Švandovo divadlo na Smíchově.

A to si bere na pomoc dva triky. Tím prvním je ztvárnění více osobností jedním hercem. Ten druhý se jmenuje „Facebook“. Ano, už zase ono neustále připomínané prokletí dnešní společnosti. Pomocí promítání různých facebookových statusů jednotlivých osobností tvůrci docílili efektivního propojování děje. „Josef Goebbels je ve vztahu s uživatelkou Lída Baarová.“ „Tomáš Baťa, prodejce nejkvalitnější české obuvi – toto se líbí uživateli Antonín Baťa.“

Ne že by facebookové projekce byly nepostradatelné, jednotliví herci přepínají mezi velkým množstvím charakterů rychle a přesvědčivě. Během minuty tak můžeme poskočit o několik desetiletí dopředu a zase zpět. Kdo nečetl knihu nebo nezná všechny dějinné souvislosti, si však pravděpodobně nespojí vše. Ale hlavní, na přeskáčku vypravované hitorické linie jsou zřetelné. Baťa, Goebbels/Baarová, smrt Jana Procházky, stavba Stalinova pomníku, Golden Kids. Nejdůležitějšími motivy jsou případ „pochodně 2003“ – mladíka Zdeňka Adamce, který se v roce 2003 upálil po vzoru Palacha a Zajíce na protest proti konzumní společnosti a samozřejmě v posledních několika dekádách v kulturní sféře nepřehlédnutelně viditelný Karel Gott.

Scéna je v tomto případě jednoduchá – stačí pár židlí, hercům obleky, mimika dělá divy. Gottland ve Švandově divadle se s předlohou vypořádal důstojně. Vhodné pro ty z vás, kteří byste zachtěli oprášit si své historické znalosti či si užít divadlo s netradiční narativní formou.

režie Petr Štindl
scénář Petr Štindl a Dodo Gombár
dramaturgie Lucie Kolouchová
hrají Martina Krátká, Patrik Děrgel, Zuzana Onufráková a další