Co oči nevidí, to srdce nebolí. Narůstá ve mně bolavý pocit, že jsme si až příliš zvykli lidský život fyzicky zneviditelňovat, pokud byl ve vztahu k domluveným společenským normám vyhodnocen jako problematický, nenormální. Počet vězňů a vězeňkyň v Čechách roste. Psychicky „labilní“ končí za zdmi léčeben. „Nepohodlná“ či „nepřizpůsobivá“ těla jsou odsunuta, zavřena a podrobena disciplinační praxi. Nejde to ale dělat jinak?

Galerie Display se na pozadí myšlenek Angely Davis Jsou věznice překonané a Michela Foucaulta (z jeho pestré palety titulů zde vypichuji Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, z níž vychází i název výstavy) zamýšlí nad fenoménem věznic, psychiatrických ústavů a jejich vztahem k distribuci moci. Jak uvádí Davis, která zkoumanou problematiku vztahuje k vězeňskému systému v USA (lze jí ale aplikovat globálně), míra kriminality roste a věznice se jako odkladiště lidských subjektů plní, aniž by docházelo k jejich kýženému napravení. Vězení popisuje spíše jako nešťastné a přežité prostředí plné dehumanizace, genderově podmíněného zneužívání nebo rasismu, který stále prostupuje systémem. Nedochází k adresování příčin trestné činnosti a k řešení daných problémů napříč různými komunitami, z nichž tato (společenským řádem nadefinovaná) defektnost vyrůstá, nýbrž k odsouvání nežádoucích osob z našeho zorného pole za zdi příslušných institucí. Co oči nevidí, to srdce neotravuje.
Kurátorské duo (Ema Čabová a Peter Sit) modeluje svůj koncept na základě osobních zkušeností s vězeňskou praxí a psychiatrickou léčebnou. Společnými jmenovateli se stává, izolace, přísná „disciplinace“, pokoření a jakýsi palčivý pocit viny. V galerijním prostředí zviditelňují ony aspekty jinak pečlivě ukryté za vysoké stěny, zametené pod koberec a běžným očím nepřístupné a dávají prostor pro kritickou reflexi těchto komplexů skrze vybrané výtvarné přístupy Any Hoffner, Juraje Čaby, Tomáše Červeně, Jakoba Jakobsena a skupiny PentHouss. Ke slovu se tak dostávají jedinci systematicky přehlížení, podrobení a eliminovaní z naší „normální“, komfortní přítomnosti.

Nechte je mluvit, nechte je být slyšet
Červené plakáty mě svou saturací bijí do očí. Rakousko-jugoslávská umělkyně Ana Hoffner modrým fontem na červeném pozadí cituje části manifestu uskupení Prisons Information Group. Skupina zformovaná v 70. letech na popud Michela Foucaulta (a dalších) upozorňovala na tristní podmínky vězňů a vězeňkyň ve francouzských věznicích. Jejich nekompromisní společensko-transformační rétoriku lze shrnout jedním z citátů: „Nechť se staneme lidmi, kteří budou netolerantní vůči věznicím, právnímu systému, nemocničnímu systému, vojenské službě atd.“

Statičnost vystavených objektů doplňuje a nabourává video situované na stojanu u zdi. Křiklavá vizualita pohyblivého obrazu se skládá ze syntézy ztišených klipů EKV, alternativní punkrockové kapely z Bělehradu a ze sekvenčních záběrů firmy Strabag, která mimo jiné využívala a vykořisťovala vězeňskou pracovní sílu (za hodinu práce jim v roce 2016 platila méně než euro). Obrazové pole dále rámuje výrazné textové sdělení vycházející z investigativní reportáže, jež odkrývá nehumánní podmínky ilegálně najímaných vězňů při stavbě dálnic. Hoffner se zde, spolu se skupinou Prisons Information Group, kterou v díle cituje, stává hlasem umlčovaných, skrze níž dochází k vizuální artikulaci bolestných podmínek. Jejích bída se mi propaluje kůží.

Trestající a trestaní
Pokračuji potemnělým prostorem. Dravou, do ruda zbarvenou estetiku střídají obrázky komornějších rozměrů s uvolněným rukopisem. V první místnosti je neviditelná dřina a bolest vězeňského života zprostředkována spíše skrze narativ třetí osoby (umělkyně, kolektivní texty). Nyní se setkávám s tvorbou samotných vězňů (Juraje Čaby a Tomáše Červeně). Naskýtá se mi tak autentický ponor do vězeňských cel a světa dehumanizovaných. Nenápadný formát vystavených kreseb neubírá na jejich syrovosti a lidskosti. Po pravé straně poté spatřuji ledabyle přibitá hesla z pera Jakoba Jakobsena, dánského vizuálního umělce a spisovatele. Jakobsen propaguje ideu „nemocnice pro samoléčbu“ (Hospital for Self Medication), kde by si člověk mohl odpočinout a uzdravit se od nekonečného víru produktivistického ableismu. Když kurátor Peter Sit popsal svou zkušenost s hospitalizací na psychiatrickém oddělení, připodobnil ho k vězení. Jakobsenův koncept lze vnímat jako místo oproštěné od těchto disciplinačních, izolujících rámců. Jeho text s údernými anaforami všechny zranitelné spojuje a namísto zdí staví mosty. Vzájemná blízkost a péče se stává jakýmsi úběžníkem umělcových tendencí. Vytváří tak momenty setkání v řetězech, v šílenství, v nemoci, v přežití…

S formátově subtilnější tvorbou pak kontrastuje monumentální video performance skupiny PentHouss s názvem Call to Arms. Svými rozměry i zvukovou složkou (v uších mi doteď hučí zremixované sirény) si podmaňuje prostor. Call to Arms na rozdíl od přímé výtvarné tvorby odsouzených jedinců operuje s tematikou represivního aparátu (konkrétně těžkooděnců), a konfrontuje mě tudíž s druhou stranou pomyslné mince. Od trestaných k trestajícím. Těla v rámci choreografie pomalu splývají v jeden odzbrojující šik. Připadám si přikovaná k podlaze a za zvuků trhavých houkaček sním o budoucnosti bez mříží, dohledu a mechanismů útlaku. Naivně, intenzivně.

Dohlížet a trestat
Galerie Display (Dittrichova 9, Praha 2)
15. 12. 2023–25. 2. 2024