Letošní česká nominace na Oscara – film Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské – ukazuje, že dokument už dávno není jen formát „mluvících hlav“. V současnosti dokumentární film může být esejí, experimentem, performancí – způsobem, jak nahlédnout svět z jiného úhlu.

V říjnu proběhl v Jihlavě už 29. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Festival, který vznikl jako rozradostněný studentský nápad, se pod vedením Marka Hovorky stal jedním z klíčových míst setkávání dokumentaristů z celého světa.

Láska, perspektiva a odvaha porozumět

Festivalová dramaturgie letos představila několik linií – od intimních příběhů po globální témata. Hlavní soutěžní sekce Opus Bonum se zaměřila na hranice – osobní, duchovní, společenské i geografické.

Ji.hlavu letos znovu navštívil významný tchajwanský režisér Tsai Ming-liang, který během festivalu natočí jeden ze svých „chodeckých filmů“. V nich jeho dvorní herec Lee Kang-sheng ztvárňuje buddhistického mnicha, jenž extrémně pomalu kráčí různými místy po celém světě. Tyto filmy se soustředí na plynutí času, meditační klid a kontemplaci – v kontrastu s rušným prostředím měst. O to zajímavější tak bude výsledný snímek, který vznikne právě během živého festivalového dění.

Sekce Česká radost, která představuje nové české dokumentární filmy a tradičně festival zahajuje, uvedla snímek Virtuální přítelkyně Barbory Chalupové o intimitě a digitální éře OnlyFans a také film Kaprálová Petra Záruby o skladatelce Vítězslavě Kaprálové a nové generaci dirigentek.

Téma paměti a identity přinesl snímek Království mýdlových bublin Taťány Markové o rodině Schichtů – zakladatelích „mýdla s jelenem“.

Současné dění silně rezonovalo i ve festivalové znělce ukrajinského režiséra Sergeje Loznici. Odehrává se v metru města Dnipro – místě, kde se každodennost střetává s realitou války. Kontrast mezi ranní špičkou a okamžiky, kdy se lidé skrývají před nálety, odhaluje napětí mezi zahlcením každodenními starostmi a nejistotou ohledně směřování vlastního života.

Jídlo jako útočiště i zrcadlo doby

Někde jsem četla, že bychom se měli přestat chovat, jako by byla normální doba. Není. O pár set kilometrů směrem na východ zuří už několik let válka. Lidmi hýbe klimatická krize, populisté a extremisté na vzestupu, ochrana lidských práv, neustálá inflace, bytová krize… Možná i proto se letošní Ji.hlava obrátila k tématu, které je všem společné: k jídlu.

„Hledali jsme téma, které lidi spojuje. A vyšlo nám z toho jídlo, vaření, stolování. Ukázalo se, jak moc odráží dobu, v níž vzniká,“ říká Marek Hovorka.

Festivalová retrospektiva se věnuje proměnám československé společnosti prostřednictvím kuchyní od padesátých do osmdesátých let – od poválečného nedostatku, centrálního plánování přes etiketu  stolování, vznik polotovarů až ke kulinářským pořadům s Jiřinou Bohdalovou.

Součástí byla i projekce Repas de Bébé Louise Lumièra z roku 1895 – jednoho z prvních filmů vůbec. Zdá se, že fascinace jídlem provází film od samého začátku.

Proč bude dokument vždy důležitý

Jaké příběhy dnes vyprávějí dokumentaristé o světě, který se mění rychleji, než ho stíháme chápat?

Dřív dokument hledal pravdu, dnes spíš zkoumá perspektivu – odkud a kým je vyprávěn.

Éra klasických dokumentů, jak jsme si je dříve představovali, je pryč. Přesto právě dokumentární film nadále nese původní smysl filmu samotného – zaznamenávat skutečnost.

V době, kdy je možné během okamžiku vytvořit jakýkoliv efekt, obraz či postavu – nejen digitálně, ale i pomocí umělé inteligence, se poctivá dokumentární práce stává o to důležitější.

Dnes, kdy dokážeme uměle vytvořit prakticky cokoli, je dokument jedním z posledních způsobů, jak zachytit realitu. I když vždy jen z jednoho pohledu zůstává autentický – lidský.

Možná právě dokument nejlépe ukazuje, jak hledat smysl v době, kdy jsme o něj přišli.

Ať už skrze talíř polévky, nebo jízdu metrem.

Současný dokumentární film je dobrý. I přesto, že může tato věta znít stejně hloupě jako věta „každé tepláky jsou na gumu“, nevynechám ji. Skutečně si to myslím. Když je něco dobré, neznamená to, že je to věčné. Bude to dobré i příští rok? Možná ano – tedy, jak budou vypadat nadcházející roky v dokumentu?

Na večeru pořádaném v druhé polovině září Institutem dokumentárního filmu, Českým filmovým centrem a za podpory DAFilms.cz byly představeny dokumentární snímky (v různých fázích produkce), od kterých se očekává, že budou v nedaleké době i dokončeny. Celkem režiséři představili deset projektů, z nichž mohl divák zhlédnout i krátkou ukázku. Výsledkem byl pro mě jako pro příznivce dokumentárního žánru slovutný hřejivý pocit u srdce a konejšivý pokoj v duši. Tuzemský dokumentární film totiž, zdá se, zůstává různorodým, co se týče tématu i co se týče zpracování.

V českém dokumentu je třeba takový „náročný“ Vachek a pak je tu „drzý“ Klusák, ale i „empatická“ Sommerová. Deset počinů prezentovaných na zmiňovaném panelu připravovaných českých dokumentů naznačilo, že by mělo být ono jedinečné autorské zpracování významné i pro další směřování české dokumentární kinematografie. Obdobně různorodá byla i témata prezentovaných filmů, a to od sociální tematiky zastoupené například projektem Miroslava Janka Normální autistický film přes esejisticky pojatý snímek Planeta Česko (režie Marián Polák) pojednávající o fenoménu nové divočiny až po experimentální Relikty socialistické architektury (režie Haruna Honcoop). Pokud se vrátíme k onomu autorskému přístupu, pak o ukázkovém příkladu můžeme mluvit v případě připravovaného dokumentu Modlany Akbar režiséra Martina Duška. Ten patří, podobně jako třeba Vít Klusák, do kategorie filmařů, jimž se daří poukázat na problém skrz nelaskavý humor. Publikum pak tento typ režisérů ve snímku nejen cítí (tedy cítí, že je zrovna onen autor za kamerou), ale dokonce jej často i vidí. Režisér totiž nejen pozoruje, ale v dokumentovaném dění i sám jedná. Tento přístup, alespoň dle prezentované ukázky, využívá Dušek i tentokrát, když se zaměřuje na prostředí vesnice Modlany, kam se na značnou část roku přemisťují kuvajtští návštěvníci nedalekých lázní.

Zajímavým projektem se zdá být i dokumentární cyklus Česká fotka, věnující se různým tendencím fotografie. Mezi tvůrci jednotlivých dílů je například Jan Gogola ml., Lucie Králová nebo Lukáš Kokeš. A právě důraz na osobité zpracování částí je předpokladem toho, že se bude vymykat klasickému pojetí dokumentárního cyklu a každý díl bude jedinečný už jen tím, že je dle tvůrců podstatné zachytit, proč a jak fotografové fotí, spíš než zachycení toho, kdo fotí a co je foceno.

„Jsme tu doma“
Součástí večera byla i předpremiéra dokumentárního snímku Češi proti Čechům režiséra Tomáše Kratochvíla. Ten se ve své předešlé tvorbě věnoval romské komunitě, a to filmy Shakespeare v ghettu (2012) nebo Gadžo (2014) – uvedený v rámci cyklu Český žurnál. Češi proti Čechům mají stejné téma, jaké zpracovával už ve zmiňovaném Gadžovi. Otázku rasismu, netolerance a sociálního vyloučení Kratochvíl opět představuje z pohledu člověka, který se ve snímku odkrývá stejně jako sociální aktéři, na něž míří. Oproti předchozímu filmu však pojímá téma rasismu komplexněji.

V místech, kde se děj z velké části odehrává, se konaly protesty namířené právě proti menšinám žijícím v městských ghettech. Do jednoho z těchto ghett se rozhodl na určitou dobu přestěhovat i režisér, aby si místo zažil a mohl předávat vlastní zkušenost. Důvodem však nebyla pouze tato altruistická myšlenka, ale i režisérova „sobecká“ potřeba udělat něco se svým vlastním životem, což se divák nemusí nijak složitě „dovtipovat“, neboť režisér to sám přiznává hned v úvodu. Dokument, který má pomoci řešit problém, a to nejen společenský, ale i ten tvůrcův. Odvážně upřímné.

Zažít, abych pochopil a předal dál
Není ničím novým, když režisér zasahuje do dění před kamerou, není novinkou ani to, pokud se rozhodne před objektivem naprosto odkrýt a stát se hlavním objektem. Už méně obvyklé je to, když se intimní linka spojí s onou linkou angažovanosti a navíc to funguje. Tomáš Kratochvíl nevyužívá svůj osobní příběh pouze k jakémusi zarámování filmu, ale daří se mu jej začleňovat jako právoplatné téma snímku. To, co natáčí, propojuje s aktuálními problémy, jež jako člověk prožívá. Celý film je doprovázen jeho vyprávěním. Ač by mohlo skládání dvou tematických linek působit rušivě, neděje se tak. Jedinou obavu jsem zažila v momentě, kdy se v začátku filmu objevuje záběr na režiséra sedícího na parapetu s pohledem upřeným do dáli. Další levitující sebekýč se však již naštěstí neobjevil.

Autor natočil a představil i to, co si většina lidí raději nechává pro sebe. K zobrazení rasistických postojů využívá například i svou vlastní rodinu, i těm klade otázky a jejich negativní postoj vůči Romům veřejně publikuje. V obecné rovině je vidět, že se při dotazování napříč celým dokumentem zaměřuje na příčinu rasistických názorů, s nimiž se setkává, a doptáváním poukazuje na to, že často lidé vycházejí ze zkušeností, které jim byly předány buď sousedem, strýcem, nebo „sestrou bratra tchána ženy“, tedy, že nevychází ze zkušenosti vlastní. Tento aktivistický přístup k natáčení, který je navíc posilněn o záběry z protiromských demonstrací, je výraznější až v druhé polovině dokumentu, první polovina je více ovlivněna postavou režiséra, jeho životem v ghettu.

Kratochvílova role je v podstatě rolí smírčího, ukázkově se mu daří ji naplnit v momentech, kdy svou vlastní rodinu přizve do svého dočasného bytu v ghettu nebo když nechává do kamery namluvit vzkaz své „romské rodiny“, který poté pouští své rodině biologické a naopak. V obecné rovině se mu daří ilustrovat, že předsudky jsou mocné, nebezpečné a zároveň dost často „vadné“, a z osobní roviny příběhu se k divákovi dostane zpráva, že teď už se autorovi jako člověku snad daří lépe.
Je to dobrý dokument. ∞


Češi proti Čechům
režie Tomáš Kratochvíl
Česko, 2015, 88 min.

Dokumentární detektivně-umělecká roadmovie o vpravdě cimrmanovském objevování nejutajenější fotografky 20. století.

John Maloof je mladý muž, který dokáže ocenit staré harampádí. Jeho lovištěm jsou bleší trhy i drobné aukce. Stejně jako každý takový hokynář-zlatokop, i on za svou kariéru zákonitě narazil na obrovskou spoustu bezcenného šrotu, ale zato nikdy nepřehlédnul zlatou hroudu v kupce sena. Tím zásadním nálezem pro něj byla škatule plná nevyvolaného filmu. Jakási pozůstalost, autor neznámý. Zdánlivě bezcenné snímky se ale Maloofovi zdály jako nadmíru povedené. Tak se tedy rozhodl zkompletovat veškeré dílo tajuplného fotografa a zjistit o něm víc. A natočit o tom dokument.

Rozsáhlé fotografické dílo, čítající přes 150 tisíc snímků, zanechala po sobě jistá Vivian Maier, chůva z povolání. Maloof ze zpovědí jejích bývalých zaměstnavatelů postupně skládá obraz uzavřené, ale rázné ženy s podivínskými manýry. A není moc od čeho se odpíchnout! Rodinu nezaložila a své fotografie nikomu neukazovala. Čím více střípků z jejího života je nalezeno, tím záhadnějším se její charakter ale jeví. Film se přesto nechová senzacechtivě a tak nepředkládá žádné přímočaré teorie, které by její osobnost svázaly nějakou definicí. Jedna žena, o kterou se v mládí Vivian Maier starala, například dramaticky (ač poněkud nepřesvědčivě) mluví o domácím násilí. Relevance její výpovědi je však ponechána zcela na divákovi.

Správce depozitáře
Zvláště viditelná a zásadní je pro Vivian Maier tendence neustále archivovat. Zprávy z novin, účtenky, jízdenky, poznámky, letáčky, cokoliv. Svým skladištěm v kufrech a krabicích uváděla všechny rodiny, ve kterých působila, k šílenství. Určitým způsobem měla stejný přístup i k fotografování. Nedělala více záběrů, pouze okamžité pouliční momentky. Zachycovala a uskladňovala drobné okamžiky a náhodné chodce amerických ulic posledního půlstoletí. A pokračovat v této vášni se zavázal i John Maloof, který nechává její kompletní dílo profesionálně skenovat a archivovat.

Maloof nechce snímky podřizovat žádné kvalitativní selekci, a tak je velkým problémem uskladnění celého díla – žádná instituce nechce ubytovat stohy fotografií „nezajetého“ autora. Vivian Maier sice nikdy neusilovala o publicitu svého díla, tomu ale rozhodně nelze upřít uměleckou hodnotu. Snímky mají jedinečnou atmosféru, jsou precizně komponovány, mají vtip i humanistické poselství. Veřejnost laická je „lajkuje“ po tisících, veřejnost odborná je přirovnává k dílu Helen Levitt či Diane Arbus.

Bez Maxe Broda nebylo by Kafky
Poněkud ožehavým tématem je etická stránka celého počinu. Je správné, že nálezce díla Vivian Maier rozprodává tisky fotografií a vydává publikace? Maloof v rozhovorech uvádí, že vydělané peníze utápí v digitalizaci a uchovávání veškerého materiálu. Nedomnívám se tedy, že by se obohacoval a propagoval na cizím díle. Sice cítí zodpovědnost dílo co nejdůstojnějším způsobem přiblížit veřejnosti, ale nemá v plánu na něm parazitovat. Naopak opustil dráhu překupníka a lákají ho nové projekty: začal fotit a rád by i točil další filmy. A pokud někomu chybí velká gesta typu „Vzdávám se honoráře ve prospěch chudiny, vdov a sirotků!“, tak by se jich měl dožadovat spíše od zaopatřených pantátů (vysloužilé tenisty nevyjímaje).

Pokud vnímáme „Hledání Vivien Maier“ jako počin čistě filmový, nasnadě je srovnávání s dokumentem „Searching for Sugar Man“ (2012), který příběhem o objevu zapomenutého umělce dojal i Oscarovou porotu. Zmíněný film ovšem předkládá „jen“ milé vyprávění se zápletkou, jejím rozuzlením a dobrým koncem. V případu Vivian Maier ale vidím větší hloubku, širší přesah a taky um nezabřednout do patosu. John Maloof neměl v plánu vyprávět pohádku, ale jen zviditelnit fotografické dílo, které by jinak nikdy nespatřilo světlo světa.

Přesto se celkově jedná o divácky příjemný konzistentní snímek. Neobsahuje žádné revoluční postupy v dokumentární tvorbě. Ale nemá ani citelné vady, ač rozhovory z většiny točil sám John Maloof, bez jakékoliv předchozí filmové zkušenosti. Zejména kvůli montáži a celkovému komponování filmu s ním dokument dokončil ostřílenější tvůrce Charlie Siskel. Snímek má citlivý, taktní přístup k celé kauze a využívá záplavu fotografického materiálu, takže o umělecké činnosti Vivian Maier nelze při sledování filmu pochybovat. Místo v učebnicích, které se pro ni snaží Maloof vybojovat, si totiž právem zaslouží. ∞


Hledání Vivian Maier (Finding Vivian Maier)
režie John Maloof, Charlie Siskel
USA, 2013, 83 min.

Očekávaná premiéra hraného dokumentu Nick Cave: 20 000 dní na Zemi se přiblížila. Dne 9. října ho do kin uvede Asociace českých filmových klubů.

Nick Cave si při natáčení nové desky usmyslel, že místo klasického hudebního klipu nechá natočit celovečerní film. A stejně jako v předchozích letech předal otěže do rukou filmařům Iainu Forsythovi a Jane Pollardové, kteří dali vzniknout několika jeho dřívějším klipům. Vznikl tak hraný dokument, zachycující čtyřiadvacet hodin s hudební ikonou, na pomezí reality a fikce.

Hudební nadšenci se mohou těšit na scény z běžného Caveova dne. Budou moci sledovat zdlouhavý proces nahrávání alba, emotivní záznamy z vystoupení i rodinný večer s dětmi u televize. Ve filmu nechybí ani některá velká jména, která se objevila v Nickově uměleckém životě. Ve snímku si zahrál například herec Ray Winstone, dlouholetý kolega z kapely The Bad Seeds Warren Ellis či Kylie Minogue, s níž Cave nazpíval jednu ze svých nejznámějších písní. A krom jiného velký prostor samozřejmě dostane samotná hudební tvorba, jež zní téměř po celou dobu – jedná se přece o film k novému albu. Dovolím si tvrdit, že po zhlédnutí dokumentu je zážitek z následného poslechu samotné desky Push the Sky Away mnohokrát intenzivnější. º


Nick Cave: 20 000 dní na Zemi / 20,000 Days on Earth
režie Iain Forsyth, Jane Pollard
Velká Británie, 2014, 95 min.

Předstírali jste někdy orgasmus? A dovedli byste ho fingovat před publikem plným zvědavých diváků?

Vzdychání, vzdychání, kroucení, slastné přivírání očí, vzdychání… Ne, tohle není skutečný orgasmus. Jen hra na pódiu, soutěž o nejlepší předstírání sexuálního vyvrcholení. Co myslíte, velký úlet nebo prima zábava?

Takhle začíná dokumentární film Nahraný orgasmus. Vidíte ženy na jevišti, jak úpěnlivé hekání do mikrofonu prokládají hovory o tom, že jejich sexuální život připomíná frašku. Pak vystupují s nahraným orgasmem muži, kteří se tváří, jako že jich se to ve skutečnosti netýká. Ženy i muže oceníte jako úžasné herce a jejich projevy jako naprosto uvěřitelné. Celé publikum se směje a baví. Ale o co vlastně v téhle netradiční show jde? Pobavit se sdílením podobných zážitků? Vyhrát cenu? Ztrapňují se účastníci soutěže tím, že propírají veřejně detaily svého intimního života?

Kdo umí nejlépe předstírat, se odkryje ve třetí části vystoupení. Moderátor Lazlo Pearlman se znovu objeví a zcela nečekaně se začne vysvlékat. Přítomní s každým odhozeným kouskem víc a víc kulí oči. A nakonec zůstanou strnulí v němém úžasu. Před nimi stojí nahý muž a mezi nohama nemá penis, jak by všichni předpokládali. Má vagínu. Nechává obecenstvo ponořené v tichu a odchází do zákulisí. Pak se znovu vrací, aby si lehl doprostřed pódia na postel, nahý, posypaný bílým pudrem, a dovoluje ostatním, aby kolem něj kroužili, prohlíželi si ho a kladli mu otázky.

Mezi pravdou a lží
Pearlman se chce dostat pod povrch sexuálního předstírání a odhalit, že předstírání jako takové se táhne celým lidským životem. Snaha dostát očekávání nejen svých partnerů a rodin, ale i společnosti. Naplnit modely, které byly mnohým odmalička předkládány jako jediné možné. Celou svou performanci staví na momentu překvapení. Na šoku, kdy si diváci uvědomují, že všechno není jen takové, jak to předpokládá jejich stereotypní mysl. Pearlman nechce být exhibicionistou, kterého baví ukazovat své tělo. Jeho přáním je stát se pro druhé zrcadlem. Tvrdí, že lidi víc věcí spojuje, než rozděluje. S výsledkem své show však není spokojen. Ubíjejí ho stále stejné vlezlé a intimní otázky týkající se jeho sexuální orientace či sexuálního života. Pořád marně doufá, že ostatní pochopí, co tím vším chce říct.

Představení dál piluje a začne vystupovat v barcelonském klubu společně s další osobou, která se narozdíl od něj pyšní prsy a penisem. Show sklízí mnohem lepší ohlasy než ta původní s předstíraným orgasmem. Brzy se však diváci chodí dívat na Pearlmana, jako na muže s vagínou, již s představou, o čem vystoupení vlastně bude. Pearlman se tak stává pouhým vystavovaným kabaretním exponátem a performance ztrácí moment překvapení a tím i celý svůj význam.

Marně se snaží zasadit o svět, ve kterém by nemuseli lidé nic předstírat. Chce ostatní přimět k zamyšlení nad absurditou společnosti, kde se mnohdy slepě podřizujeme navyklým pravidlům a požadavkům, aniž bychom s nimi vědomě souhlasili. Možná chce slyšet to, co všichni ostatní. Touží být ostatními přijímán přesně takový, jaký je, bez potřeby dělat se lepším nebo tím, kým by ho chtěli mít druzí. Navzdory své jinakosti být bez jakéhokoliv vysvětlování a sebeobhajování respektován.

Pearlman se ale nevzdává a za každou cenu hledá další způsoby, jak prostřednictvím svého těla provokovat a popouzet ostatní k přemýšlení. Touží zbořit navyklé hodnocení a kategorizování. Nabízí se tedy otázka, kdo trpí větší obsesí? Pearlman, podléhající nutkavé touze šokovat a otevírat tak lidem oči, nebo právě ta většina, která je posedlá snahou zařadit ho do určité škatulky? Jak málo je možné dostat se pod povrch, když leckdy dáváme přednost okamžitým soudům a zasazování situace do stereotypních vzorců své mysli. Těžko se pak divit, když nevychází výsledek dle nalinkovaných představ. ∞


Nahraný orgasmus (Fake orgasm)
režie Jordi Sol
Španělsko, 2010, 85 min.

Za sedmero horami, za sedmero dolinami, žil jednou jeden …, kterého znali jen ti před horami a před dolinami. A doma nikdo. Díky dokumentu Pátrání po Sugar Manovi se to však rychle změnilo.

Nejspíš jste nikdy neslyšeli hity jako Sugar Man, Street Boy, I Wonder. Zpívajícího dělníka Sixto Rodrigueze objevili hudební producenti v jednom z detroitských barů. Vzhledem k jeho podmanivému hlasu i prorockým textům mu ihned věštili velký úspěch. Ve své rodné Americe se však nikdy neprosadil. Vydal dvě desky, ale obě propadly. Zato pirátská kopie jeho nahrávky ho v sedmdesátých letech proslavila v Jihoafrické republice a udělala z něj místní hvězdu formátu Elvise Presleyho. Také o Rodriguezově smrti se vyprávěly ledasjaké historky. Ale reálně nebylo možné dopátrat se podložených informací o tom, jak vlastně zemřel. Upálil se na pódiu? Zastřelil se při koncertě?

Bylo nebylo
V Jižní Africe deska Cold Fact způsobila velký poprask. Na tehdy izolovaný kontinent pronikla hudba, která mladé oslovila, a Rodriguez se pro ně se svými texty stal symbolem protestu proti režimu. Byl ovšem záhadnou postavou, o jejímž životě nikdo nic nevěděl. Smést prach ze stop svého oblíbeného zpěváka se vydali dva jeho velcí fanoušci. Toužili rozluštit, jaký jeho osud doopravdy byl. Na obalu k desce se ale žádné podrobnosti nedozvěděli. Zkoušeli tedy analyzovat jednotlivé písně. Krok za krokem se dostali třeba až k vydavatelstvím.

Netřeba více prozrazovat. Kdyby se nejednalo o realitu, ale o smyšlený scénář, jistě by ho většina diváků odsoudila jako naprostý kýč. Pokud máte v oblibě dojemné pohádky, budete nadšení. Pokud jste k podobným příběhům skeptičtí, budete pochybovat, že se jedná o skutečnost, a spíš podlehnete myšlence, že jde o promyšlený marketingový tah a snahu drnkat na emocionální strunu divákům, kteří milují šťastné konce. Jisté však je, že Pátrání po Sugar Manovi získalo řadu ocenění a filmoví kritici mu udělili Oscara za Nejlepší dokumentární film roku 2013.

Skoro bych se vsadila, že i vy po jeho zhlédnutí budete odcházet s úsměvem a nějakou tou písničkou na rtech. A třeba si hned doma pustíte na YouTube celé album.


Pátrání po Sugar Manovi
Searching for Sugar Man
režie Malik Bendjelloul
Švédsko, Velká Británie,
2012, 86 min.

„Vypustili jsme síly, které nedokážeme ovládat. Od počátku naší existence jsou vzduch, voda a všechny formy života propojeny vzájemnými vazbami. A my jsme tyto vazby zpřetrhali.“

Přesně tohle říkají tvůrci dokumentu Home ústy Zdeňka Svěráka, který slovem provází jeho české diváky. Snímek je výsledkem spolupráce fotografa, žurnalisty a ochránce životního prostředí Yanna Arthus-Bertranda a producenta a režiséra Luca Bessona. Celý projekt sestavili jako mozaiku záběrů pořízených z paluby letadla či z koše horkovzdušného balónu. Kamera z výšky zachytila více než padesátku zemí světa – divoká africká zvířata, arktické ledovce, měsíční krajiny vzniklé těžbou nerostů nebo toxické břečky vznikající urputným dobýváním břidlicových písků. Bertrand za pomoci svých obrazů předvádí zrod Země a života na ní. A samozřejmě evoluční úspěch Homo sapiens, jenž si s dovedností sobě vlastní podřezává větvičku, na které by se jinak docela hezky sedělo.

Óda na rychlost
Soběstačnost nepatří mezi vlastnosti žádného živého organismu. Člověka nevyjímaje. Tvůrci filmu používají známé tvrzení, že všechno souvisí se vším. Životní podmínky na naší planetě jsou výsledkem složitých vztahů. Existence jednoho organismu většinou podmiňuje existenci jiného. Nepostradatelná je samozřejmě voda, sluneční světlo, kyslík. Tvůrci filmu se snaží demonstrovat křehkou harmonii těchto vztahů a to, jak jednoduše ji lze narušit. „Rychleji a rychleji“ zazní několikrát během filmu v souvislosti s nárůstem populace, expanzí měst, těžbou nerostných surovin. Lidé chtějí rychleji získat více energie, aby si mohli rychleji a více užívat a aby si udrželi životní standard. Na co jsme si zvykli jako na samozřejmost, to pak stále vyžadujeme. Hodnoty, na kterých stavíme naše životy, považujeme za správné. Co je na rychlosti špatného, říkám si. Potřebuji přeci rychlejší internet do mobilu a rychlejší operační systém do počítače. Chci rychleji zhubnout nebo rychle nabrat svalovou hmotu, rychle se občerstvit – ideálně u stánku rychlého občerstvení. Potřebuji auto s vyšším výkonem, vyvine totiž vyšší rychlost, to mi zrychlí puls a zvedne adrenalin. Rychle a zběsile. Co na tom, že planeta začíná být v dezolátním stavu nebo že někteří lidé pijí zkaženou vodu a jedí koláčky z bláta. Zrychlilo se vše: globální oteplování, tání ledovců, kácení deštných pralesů a vymírání živočišných druhů.

Apokalyptičtí jezdci na koních CO₂
Přes vesměs kladné ohlasy, které snímek provázejí, na mě působil trošku jako výukový film pro základní školy. Umím si představit jeho promítání na hodinách občanské nauky, existuje-li ten předmět ještě. V podstatě jde jen o sumarizaci faktů o fungování Země a problémů, které způsobuje jediný živočich – člověk. Domnívám se, že většinu předkládaných informací lidé obecně znají. Divák se vydává na exkurzi za těmi nejvážnějšími neduhy naší planety. Informace však nejdou (a ve sto dvaceti minutách ani nemohou jít) příliš do hloubky. Což se ale paradoxně stává i přínosem snímku. Tvůrci filmu totiž chtějí, aby jej zhlédlo co nejvíce lidí, kteří se snad následně zamyslí. Dokument tedy musí být a je přehledný a lehce srozumitelný. Může se tak stát inspirací k následné výpravě pod povrch konkrétních problémů. Za zmínku také stojí trošku tendenční zacházení s některými daty. Podle některých klimatologů by se například roztáním grónského ledovce hladiny oceánů o sedm metrů, jak se tvrdí v dokumentu Home, nezvedly. Voda by stoupla zřejmě „jen“ o desítky centimetrů. Sedm metrů se uvádí v hodně černých scénářích. A na závěr. Nesouhlasím s větou, která ve filmu zazní: „Zatím jsme nepochopili, že mrháme tím, co nám příroda poskytuje.“ Myslím, že to víme, jen mhouříme oči, abychom to neviděli v tak jasných konturách.

http://www.youtube.com/watch?v=Ii8O872bElM

Domov aneb Kam směřuje naše cesta
Home
režie Yann Arthus-Bertrand
Francie, 2009, 95 min.

autor: Richard Böhm

Co se opravdu skrývá za prodejními akcemi cílenými na důchodce? Režisérka Silvie Dymáková ve filmu Šmejdi ukazuje drsné pozadí těchto předváděcích setkání a zájezdů. Odkrývá velmi propracované strategie prodejců, ale odhaluje i jejich hrubé chování ke starším lidem, které dokonce párkrát skončilo i trvalými následky. Díky skryté kameře se jí podařilo získat materiál, jenž dokumentuje manipulativní taktiky a nátlak na důchodce.

Prodejní akce se staly novodobým českým fenoménem. Důchodci, kteří je navštěvují, se na nich stávají závislými. Starší lidé často nemají, s kým by trávili volný čas, jsou opuštění a hledají nějaké rozptýlení, zábavu, přátele. Proto se obvykle na takový zájezd poprvé vydají, neboť mají představu o výletu například na zámek, tedy o příjemně stráveném čase. Firmy, které akce pořádají, mají k dispozici rozsáhlou síť kontaktů, jež využívají k rozesílání pozvánek. Na těch často stojí, že dotyčný něco vyhraje, pokud se ovšem zúčastní. Výhra je ale v konečném důsledku zpravidla pro výherce velmi drahou záležitostí. Obvykle zde chybí destinace, napsané je pouze místo odjezdu. Pořadatelé někdy lákají například na návštěvu Náchodského zámku, místo toho ovšem se svými oběťmi stráví většinu dne v kulturním domě nebo hospodě, kde se odehrává prodejní akce, a až po šesté hodině dorazí k zámku, který už je samozřejmě zavřený.

Prodejci jako nástroje lidského ponižování
Kdo jsou to ti lidé, kteří se skrývají za postem prodejce? Často tací, kteří mají problém najít práci a jsou lákáni na vysoký plat. Jejich postavení jim dává pocit nadřazenosti a moci, a proto nemají žádné zábrany někoho ponižovat a chovat se k němu agresivně. Pokud si někdo z přítomných odmítne koupit jejich produkt, vyhrožují dotyčnému, třeba tím, že bude bez oběda, což je například pro diabetiky velmi nebezpečné. Ale u toho neskončí. Nenechají je ani nastoupit do zpátečního autobusu, jsou vulgární a dokonce i násilničtí. Jako důkaz slouží záznam telefonátu na záchranku, v němž žena volá kvůli muži, který má s největší pravděpodobností infarkt, ale bodyguardi ji k němu nechtějí vůbec pustit, natož mu poskytnout první pomoc. V dokumentu mají tito prodavači rozmazané obličeje, ale pravdou je, že policie zná jejich skutečnou totožnost a díky tomuto filmu zahájila vyšetřování, které by mělo podobným praktikám učinit přítrž.

Podle právníka Jana Černého, se kterým režisérka dokument konzultovala, se prodejci často dopouštějí trestného činu podvodu. Prodávají totiž například hrnec s údajně čtyřvrstvým dnem a lákají právě na jednu z těchto čtyř složek: je prý tajná a díky ní tento hrnec rozmrazuje i za studena. To je ale hloupost. Při testech se totiž zjistilo, že hrnec žádnou tajnou složku nemá a jedná se o bezcenný výrobek. Prodejci za něj naopak požadují i několik tisíc korun.

Vstup jen pro vyvolené
Ne každý, kdo chce, se ale může takové akce zúčastnit. Přímo u vchodu stojí pověření lidé a kontrolují, kdo kolem nich projde. Režisérka se o to se svou kamarádkou snažila, ale bylo jí řečeno, že dovnitř nemůže bez pozvánky, která chodí lidem do schránek. Na otázku, zda si mohou vstup zaplatit, jim bylo odpovězeno negativně. Zároveň prodejce pošeptal druhému: „Ty vypadají, že jsou z čoiky.“ (Česká obchodní inspekce). Ovšem jakmile se tam vydala jakožto doprovod své údajné babičky nebo dědečka, dovnitř ji vpustili.

Odpověď na otázku, proč důchodci na tyto akce jezdí opakovaně, uvedla psycholožka Romana Mazalová (zúčastňovala se jich společně se Sylvií Dymákovou). Podle ní se tito lidé stávají na prodejních zájezdech závislí stejně, jako může být člověk závislý na alkoholu nebo jiných drogách. I v dokumentu můžeme vidět, jak někteří i přes své zadlužení neustále na akce jezdí a co víc, kupují další a další předražené nekvalitní zboží za desetitisíce korun.

Snímek byl sice natočen převážně skrytou kamerou a je mu vyčítán příliš publicistický rámec, přesto má obsahové kvality, jež tato negativa zdaleka převyšují. Jeho obsah je šokující a odhaluje nezákonné praktiky, které se nám dějí téměř před očima. Ještě před premiérou dokumentu zhruba rok a půl zpátky byl proto předán policii jakožto důkazní materiál. Film měl premiéru na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět a rok před uvedením do kin se o něm začalo psát. Byl natočen i speciální díl Pekla na talíři (seriálu, v němž šéf Pražského kulinářského institutu Roman Vaněk poukazuje na úroveň české gastronomie a stolování) s režisérkou jakožto hostem pořadu. Přesto, pokud o filmu někdo ze starších lidí neslyšel, doufejme, že ho upozorní někdo z příbuzných. Zhlédnutí filmu v kině je pro lidi starší 65 let zadarmo.


autor: Karolína Pláničková

Občas si lidé v tramvaji vyprávějí neskutečně poutavé historky. Jakmile zaslechnu zajímavou větu, hned natahuji uši. Víc než vymyšlené filmové příběhy mohou oslovit ty, které vytvořil život. Především proto si mě získal dokument Rozčarovaní.

Najděte dvě neobyčejné osoby, ale s jistou podobností, usaďte je proti sobě a do ruky vezměte kameru. Zdá se to snadné. Ale jen najít takové dva jedince může dát dost práce.

Marcus Lindeen ve svém dokumentu představuje Mikaela a Orlanda, dva muže, kteří podstoupili změnu pohlaví. Není to ale šťastný příběh o ženské duši uvězněné v mužském těle, která se operací vymaňuje ze svého žaláře a její život dostává vysněný rozměr. Těmto dvěma zákrok nepřináší toužebné vysvobození. Ba naopak. Začnou přemýšlet, zda takové neodvolatelné rozhodnutí opravdu měli učinit. Pozdě je plakat nad rozlitým mlékem, natož nad odstraněným penisem. Možná ale další naději nabízí přeoperace zpět na původní pohlaví.

Kým jsem
Mikael i Orlando se snaží změnou pohlaví pochopit vlastní identitu. Oba těžce hledají své místo ve společnosti. Zdá se, že sami sebe nenacházejí ani v pozici muže, ani v roli ženy. Navzdory stejným problémům si charakterově podobni nejsou. Uzavřenější Mikael se ze všech sil snaží zapadnout do normálního života, excentrický Orlando sám sebe definuje jako příslušníka třetího pohlaví.

Navzájem si pokládají otázky a sdělují své dojmy a zkušenosti. Jejich osobní příběhy jsou odlišné. Orlandův život se jeví mnohem rozmanitější. Byl jedním z prvních přeoperovaných mužů ve Švédsku. Dokonce se později už jako žena vdal za muže, který o jeho přeměně léta neměl tušení. Z upřímných svědectví obou protagonistů se dozvíte spousty informací, na které byste se nejspíš sami chtěli zeptat. Přesto mi pár otázek chybělo. Například jestli a jak se s jejich změnou smířila rodina.

Jednoduchost s hloubkou
Režisér jistě odvedl dobrou práci při stříhání natočeného materiálu. Také se snažil tahat za neviditelné nitky tak, aby se rozkryla právě ta část příběhů, která stála za poslech. Snímek se vzpírá standardním dokumentárním konvencím. Dokáže udržet pozornost, přestože nabízí pohled pouze na dvě vyprávějící postavy a záběry několika fotografií, které si vzájemně ukazují. Dává divákovi prostor, aby se soustředil jen na výrazy osob a jejich slova. Toto vnímání, vzhledem k natáčecímu studiovému prostředí, nic nenarušuje.

Lze se tedy velmi dobře vcítit do zmatenosti obou hrdinů dokumentu a do jejich nelehké situace. Dnešní doba bohužel stále není nakloněna lidem, kteří se nedají zaškatulkovat, a proto je pro ně smíření se sebou samými ještě obtížnější. Nakolik je důležité cítit se jako muž či jako žena? Definovat sám sebe pohlavím? Ve své podstatě jde přece především o duši. A duše pohlaví nemá.

Rozčarovaní (Ångrarna)
Švédsko, 2010, 58 min.
režie Marcus Lindeen

Ztohoven jsou skupina, kterou znáte, i když nechcete. Moderní rebelové, „ti, kteří udělali v televizi ten atomovej výbuch a veřejně vyvěsili čísla všech politiků“. Díky reputaci známých odpůrců pravidel na jejich nový počin, film Občan K., vyrazil nebo chce vyrazit každý, kdo se považuje za člověka kulturního, dění sledujícího. Stojí to ale za to?

Po projekci stojím v klasické ženské frontě vy-víte-kam zabořena do svých neútěšných myšlenek a řeším své věčné dilema. Mám problém být kritická. Otevřeně říct, že něco stálo za starou bačkoru. A ano, s tím je opravdu těžké psát recenze. Před každým koncertem, filmem a představením se modlím, ať je to dobré nebo alespoň ucházející, jenže někdy to prostě přijít musí. Že to není dobré ani ucházející. Vlastně to není ani strašné. Prostě jen nijaké. Evidentně ale nejsem jediná, kdo není schopný dát dohromady komplexní názor na právě zhlédnutý film. Dívky vedle mě ve frontě si vyměňují hlášky: „Ty vole, to bylo super! Co myslíš?“ Druhá souhlasí: „Jo, fakt super! Hustý!“ Chvíli na sebe uznale pokyvují, jako by chtěly ještě něco dodat, nic je však nenapadne, a tak čekají dál v tichu.

Pivní filozofie
Neřekla bych, že lidé obvykle vyjadřují svůj názor jedním jediným slovem a neurčitým přikyvováním, spíše bych to hodnotila jako důkaz toho, že o dané věci není zrovna moc co říct. Alespoň co se týče superlativů. Občan K. je dokument o snaze oblafnout nudnou byrokratickou realitu. Vyfotíte se, zmutujete svoji fotografii v počítačovém programu s kamarádem. Pak vezmete fotografii mutanta a necháte si ji každý namontovat na občanku. Vy jste pak váš kamarád, váš kamarád je vy. Pokud ovšem předpokládáte, že vaše osoba není nic víc, než plastová kartička. Myšlenka určitě zajímavá – členové skupiny dokázali třeba na cizí doklad odletět do Anglie nebo se oženit. Úřady za celou dobu nezapochybovaly, že by se jednalo o nějaký podvrh. Skvělý příběh a fakta na zhruba půlhodinovou studii, plnou kuriózních příběhů, kdy jste v pohodě prošli s cizí občankou. Film je však dlouhý více než hodinu a za celou dobu se k zrovna velké dávce kuriózních příběhů nedostanete. Zato vás však čeká várka pivně-filozofických zamyšlení o hodnotě celého projektu a jaké to je, žít s cizí identitou. Něco jako kdybyste se dobrovolně čtyřicet minut koukali na to, jak někdo u psychoterapeuta odpovídá na otázku „jak se cítíte“. Bavilo by vás to?

Kde je ten mutant?
Než jsem na film odcházela, pročetla jsem několik recenzí. Všechny sborově mluvily o masírování vlastního ega a nebetyčné nudě. Říkala jsem si, že recenzenti jsou jen další fádní konformisti, kteří nepochopili čin, bourající hranice společnosti. Po zhlédnutí musím uvést, že jsem buď také fádní konformista, nebo tady prostě žádná převratná hranice nepadla.

Samozřejmě je dobré si na věci vytvořit názor vlastní. Tedy jít a podívat se, co že je to za film, který všichni hodnotitelé tak vesele cupují. A ještě než vyrazíte, mám pro vás jeden úkol. Podívejte se na svoji občanku. Podívejte se na fotografii individua, které se tam nachází, pak do zrcadla. Spočítejte si, kolik známých by mohlo bez větších potíží na vaši občanku projít. Zamyslete se nad tím, kde vlastně spočívá vtip toho, že morfujete svoji fotku s kamarádem a s velkou slávou si ji umisťujete na občanský průkaz. Vždyť na průkazové fotografii většina lidí vypadá, jako by je s někým zmorfovali, a možná to dokonce nebyla bytost pozemského původu.

Občan K.
dokumentární film o záměně identit členů skupiny Ztohoven
Česká republika, 2012, 72 min.
režie Michal Romeo Dvořák