V areálu Automatických mlýnů v Pardubicích, kde sídlí také Galerie města Pardubic (GAMPA), můžete navštívit reprezentaci benátského pavilonu ve výstavním projektu Cecoslovacchia. Proč?

Odpovědí může být nejen to, že je tomu původnímu pavilonu v benátském Giardini tento rok právě 100 let, ale možná i to, že za tak dlouhou dobu je dění v tomto výstavním prostoru opředeno mnoha kauzami, nejasnostmi a zřídkakdy pak výstavou, která by právě umění měla reprezentovat v tom nejvýsostnějším výběru.

Snad i proto se kurátor Vojtěch Novák v prostorách pardubické GAMPY rozhodl pár vybraných výstavních situací obnovit a v podobě přeneseného pavilonu zhmotňuje v jednom momentu několik historických etap a tehdejších uměleckých konceptů, které byly součástí České a Slovenské umělecké reprezentace na benátském bienále, prestižní přehlídce konané už od roku 1895. V období ohrožení kultury nejen v Čechách, ale výrazně i na Slovensku, je tato výstava hlavně symbolickým aktem, který otázky ohledně povahy uměleckých institucí otevírá – a akcentuje. A pod kontrolou kurátorského vedení nabízí pohled na klíčové momenty posledních let.

Benátky se potopí, potopí se i pavilon?

Kurátorský přístup pracuje s architekturou jako s médiem paměti – a zároveň jako místem střetu, přetváření i vyprázdnění. V tomto ohledu výstava silně rezonuje s aktuálními diskusemi o kolektivní identitě, poststátní paměti a významu kulturních institucí. Obzvlášť v československém kontextu, kde oficiální i osobní příběhy po roce 1993 často divergují, má podobný návrat ke společnému symbolu potenciál přinášet hlubší reflexi. Ovšem, co skutečně společného, kromě jednoho pavilonu v Benátkách, máme ještě dnes? Historie je jedním z pout, ovšem nazírání na nejrůznější problémy a podoba jejich řešení vytváří fazety kultury, která už si dávno nepodává ruce. Romantická představa bratrství (a sesterství) napříč hranicemi nejen fyzickými, ale i mentálními, se rozpadá. Máme zájem znovu vytvářet společnou identitu?

Mezi vystavujícími umělci pardubické výstavy je Eva Koťátková, jejíž projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí byl prezentován na minulém ročníku Benátského bienále (2024), Vojtěch Fröhlich se svým dílem PAUZA (2022), reagujícím na nevyužití pavilonu během Benátského bienále v témže roce. Součástí výstavy je také záznam spontánního happeningu Marcely Steinbachové a Karolíny Vrankové Please donate! (2021), který proběhl v době několikaletého uzavření pavilonu poté, co ho v roce 2019 poškodil pád stromu. Se zcela symbolickým dílem SLOVACCHIACECO (2014), kterým Tomáš Džadoň na 14. bienále architektury v Benátkách poukazoval právě na nerovnoměrné využívání tohoto výstavního pavilonu, je zastoupen jako jediný slovenský autor právě on. Zastoupen je také Dominik Lang, který ve svých instalacích uvažuje nad modernistickou tradicí a kombinuje ji se současnými způsoby prezentace. Tentokrát zasahuje přímo do prostor pardubického pavilonu.

Když se potopí pavilon, zůstane nám kultura?

Přesto nelze přehlédnout určité limity projektu. Zastoupení slovenské strany – jak autorsky, tak tematicky – působí ve srovnání s tou českou výrazně slabším dojmem. Slovenský umělec Tomáš Džadoň je jediným zástupcem v jinak převážně české sestavě, což nechtěně narušuje rovnováhu, kterou výstava jinak tematizuje. Také interpretace původního pavilonu zůstává spíše na úrovni symbolu – chybí hlubší historický kontext, který by návštěvníkovi osvětlil jeho dobovou funkci jako nástroje kulturní diplomacie i ideologické reprezentace. Co se skutečně povedlo, je evokace pavilonu.

Cecoslovacchia
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
28. 6. – 28. 9.

Galerie města Pardubic (GAMPA) na konci června představila výstavní projekt CECOSLOVACCHIA, jehož záměrem je „přenést“ budovu Českého a Slovenského výstavního pavilonu z historické části areálu Benátského bienále – Giardini, do České republiky, aby ho doslova přiblížila domácímu publiku.

Pavilon, jehož průčelí nese italský nápis Cecoslovacchia, byl postaven v roce 1925 za účelem prezentace tehdejší Československé republiky na prestižní mezinárodní přehlídce současného umění – Benátském bienále (La Biennale d’Arte di Venezia). Letos pavilon oslaví 100 let od svého otevření, toto jubileum se tak stává příležitostí k reflexi. Stejnojmenná výstava v GAMPĚ pojednává nejen o historii pavilonu a jeho současném stavu, ale též o kulturním a politickém dění v obou zemích, které pavilon i přes rozdělení Československa dále spojuje.

Mezi vystavujícími umělci je Eva Koťátková, jejíž projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí byl prezentován na minulém ročníku Benátského bienále (2024) i Dominik Lang, jenž Českou a Slovenskou republiku zastupoval v roce 2011 s projektem Spící město. Lang v díle pro Pardubickou galerii pracuje s prostorovými souvislostmi. Svým kresebným zásahem na stěny architektury symbolicky propojuje dvě místa. Materiál z architektury výstavy bude po deinstalaci recyklován a využit při rekonstrukci jediného dochovaného výstavního pavilonu, který byl v roce 1931 součástí doposud největší kulturní události Pardubic – Celostátní výstavy tělesné výchovy a sportu. Po skončení přehlídky byla stavba převezena do parku Léčebných lázní Bohdaneč, kde v současné době chátrá. Smyslem tohoto paralelního projektu je památku obnovit a znovu zpřístupnit jako prostor pro prezentaci současného mladého umění.

Součástí výstavy je rovněž záznam spontánního happeningu Marcely Steinbachové a Karolíny Vrankové Please donate! (2021), který proběhl v době několikaletého uzavření pavilonu poté, co ho v roce 2019 poškodil pád stromu či dílo Vojtěcha Fröhlicha PAUZA (2022), reagující na nevyužití pavilonu během Benátského bienále v roce 2022. Ve spolupráci s Divadlem 29 realizujeme letní sérii akcí CecoslovacchiaLive, zaměřenou na slovenské umělce působící v oblasti performativního umění. Výstava CECOSLOVACCHIA tak není jen ohlédnutím za historií benátského pavilonu, ale především živým a aktuálním gestem.

text: Lucie Oplíštilová

CECOSLOVACCHIA
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
28. 6. – 28. 9.

Letošní podzim opět hraje na notu fanouškům architektury a přichází s dalším Dnem architektury. Vedle historiků, architektů a teoretiků architektury se letos do pestrého programu festivalu zapojí i několik zajímavých osobností, jako třeba raper Vladimir 518 nebo sochař Dominik Lang.

Architektura a veřejný prostor se těší stále větší pozornosti široké veřejnosti v Praze i mimo metropoli. Lví podíl na tom mají akce popularizující architekturu, mezi které již pátým rokem patří celorepublikový festival Den architektury, který organizuje občanské sdružení KRUH. Nabitý program během prvního říjnového víkendu nabídne procházky, výpravy, cyklovyjížďky s architekty, teoretiky či aktivisty, unikátní exkurze, rodinné workshopy, přednášky a nově i přehlídku filmů o architektuře.

V Praze se vedle historických ikon architektury již tradičně můžeme těšit například na cykloprojížďku s Tomášem Cachem, který působí v Kanceláři veřejného prostoru na pražském IPRu, nebo zkoumání topografie Vltavy s předním českým krajinářským architektem Štěpánem Špoulou, dále pak třeba na workshop na pomezí umění a architektury ve Veletržním paláci s Dominikem Langem, laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Program však reflektuje i řadu akutních témat, jakým je například ochrana architektury normalizace a necitlivé bourání staveb bruselského stylu. Je evidentní, že budovy ze 70. let, které jsou součástí naší místní historie a tvoří cennou výpověď o době svého vzniku, budí u mladší generace velký zájem. I v této souvislosti by neměla vaší pozornosti uniknout procházka v doprovodu Vladimira 518 po stavbách architekta Václava Aulického.

Zájem přední ikony českého hiphopu o architekturu není žádnou novinkou, přece jen od „streetu“ a graffiti je k městu a architektuře jen malý krůček. Již v minulosti ho uchvátil český brutalismus v podání Karla Pragera nebo manželů Machoninových. Jistá obsese z techniky a signálních zařízení inspirovala Vladimira 518 k vlastní komentované procházce k vysílači na Žižkově a několika dalším stavbám Václava Aulického. Ne náhodou v sobě Aulického stavby nesou silnou technicistní estetiku. Stejně jako televizní věž, tak i automatická telefonní ústředna v Praze-Dejvicích nebo areál budov tranzitního plynovodu na Vinohradech jsou ve své podstatě stavby technologické, kde je hlavní důraz kladen na provoz zařízení v kombinaci s jeho obsluhou. Zásluhou architekta pak je, že i tyto typy objektů mohou získat svou osobitou estetiku a zapamatovatelné charisma. Díky této pluralitě zároveň často stojí na okraji veřejného zájmu a i jejich hodnocení pak je nelehký úkol. Vladimir 518 si letos vybral komplikované téma, ale pro svou subkulturu zcela příznačné. Stavby typu plynovodů, vodáren nebo televizních vysílačů město vyživují. Dobře živené město se projevuje pestře, a to především v ulicích, nebo chcete-li „na streetu“, jak by dodali kluci z PSH. º


Den architektury
různá města ČR a SR
3.—4. 10. • vstup zdarma

Film a Architektura / doprovodný program Dne Architektury
Kino Světozor (Vodičkova 41, Praha 1)
Kino 35 (Štěpánská 35, Praha 1)
2.—4. 10. • 100 / 80 Kč

Přemýšlím o práci, která mě čeká, i když bych nejraději vypnul a jen odpočíval. Ve skutečnosti ale nemám důvod k povzdechnutí, protože mě čekají velmi zajímavé projekty, na které se těším… Začátkem června se otevírá Bienále v Benátkách a také Sochy v ulicích Brna, které letos uvádí Karel Císař. Z jiného soudku jsou události, které se právě rozjíždějí a působí mi radost. Například dnes přijela do Prahy Althea Tauberger, kanadská umělkyně, která je u nás ve škole novým hostujícím pedagogem. Připravila výjimečný program výuky zaměřený na pražský veřejný prostor a realizace v něm. Před týdnem také skončila v Galerii Jelení výstava Barbory Klímové Tímto okamžikem…