Výstava Říp: kontext a současnost, připravená pro Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, zkoumá horu Říp a její dnešní význam prostřednictvím aktuální tvorby studentů a studentek Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a jejich pedagogů. Videa, grafiky a zvukové instalace se propojují s malbami zachycujícími Říp ze sbírek galerie a společně vytvářejí vizuální dojem obrazárny.

Kurátorky Petra Mazáčová a Kristýna Pozlerová přizvaly ke spolupráci studentky, studenty a vedoucí ateliérů Fotografie, Aplikované fotografie, Time-based Media, Interaktivní média, Digitální média a Objekt–prostor–akce. Jejich díla – od fotografií po prostorové instalace – rezonují s prostředím barokní jízdárny a reflektují současné pohledy na horu, která v sobě nese množství paralelních významů.

V českém kulturním prostoru se Říp znovu objevuje jako bod, skrze který redefinujeme národní identitu i otázku toho, kam vlastně patříme. Domov zde nevystupuje jako pevná kotva, ale spíše jako proměnlivý rámec – něco, co existuje především ve způsobech, jak o něm vyprávíme.

Výstava ukazuje Říp jako místo nesoucí mnoho různorodých významů. Skrze práce Dimitrie Orestova nebo Kamily Turlubekové a Yuliye Povetkiny můžeme sledovat perspektivu zahraničních studentů a studentek, kteří zkoumají proměnu identity člověka v novém prostředí. S lehkou ironií naopak pracuje umělecká skupina KILAN a dvojice Martin B. Pecha a Lukáš Richter, jejichž video Mýtus o knedlíku paroduje mytizaci každodenních objektů. Tematicky doplňuje ironický pohled Vojtěch Frydl se svou videohrou Trdelník na hoře Říp, která poukazuje na kapitalizaci tradičních hodnot vznik klamného kulturního kontextu.

V přední části sálu je pod obrazem hory Říp od Otakara Nejedlého rozložen turistický stan, v němž Eliáš Kabzan prostřednictvím projekce a hudby zachycuje atmosféru hory během bouřky. Instalace spolu s olejomalbou vytváří působivý scénografický výjev. Podobné propojení tradice se současností se odehrává i v zadní části sálu, kde praporu spolku Říp, s vyobrazením svatého Jiří, navrženému klasikem české malby Josefem Mánesem, sekunduje malba Řípu od Jiřího Pitrmuce.

Výstava představuje Říp jako hauntologický prostor – místo, kde se minulost neuzavírá, ale vrací se jako vrstva přítomnosti. Vyprávění s horou spojená fungují jako sdílené fikce, jejichž síla nespočívá v historické ověřitelnosti, ale v neustálém opakování. Nastupující generace k nim přistupuje s odstupem, často skrze ironii a zpochybňování. Tento přístup však neznamená popření těchto příběhů, ale naopak způsob, jak je udržet v pohybu.

text: Vojtěch Hanyš

Říp: kontext a současnost
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem (Očkova 5, 413 01, Roudnice nad Labem)
15. 5. – 13. 9.

„Vypustili jsme síly, které nedokážeme ovládat. Od počátku naší existence jsou vzduch, voda a všechny formy života propojeny vzájemnými vazbami. A my jsme tyto vazby zpřetrhali.“

Přesně tohle říkají tvůrci dokumentu Home ústy Zdeňka Svěráka, který slovem provází jeho české diváky. Snímek je výsledkem spolupráce fotografa, žurnalisty a ochránce životního prostředí Yanna Arthus-Bertranda a producenta a režiséra Luca Bessona. Celý projekt sestavili jako mozaiku záběrů pořízených z paluby letadla či z koše horkovzdušného balónu. Kamera z výšky zachytila více než padesátku zemí světa – divoká africká zvířata, arktické ledovce, měsíční krajiny vzniklé těžbou nerostů nebo toxické břečky vznikající urputným dobýváním břidlicových písků. Bertrand za pomoci svých obrazů předvádí zrod Země a života na ní. A samozřejmě evoluční úspěch Homo sapiens, jenž si s dovedností sobě vlastní podřezává větvičku, na které by se jinak docela hezky sedělo.

Óda na rychlost
Soběstačnost nepatří mezi vlastnosti žádného živého organismu. Člověka nevyjímaje. Tvůrci filmu používají známé tvrzení, že všechno souvisí se vším. Životní podmínky na naší planetě jsou výsledkem složitých vztahů. Existence jednoho organismu většinou podmiňuje existenci jiného. Nepostradatelná je samozřejmě voda, sluneční světlo, kyslík. Tvůrci filmu se snaží demonstrovat křehkou harmonii těchto vztahů a to, jak jednoduše ji lze narušit. „Rychleji a rychleji“ zazní několikrát během filmu v souvislosti s nárůstem populace, expanzí měst, těžbou nerostných surovin. Lidé chtějí rychleji získat více energie, aby si mohli rychleji a více užívat a aby si udrželi životní standard. Na co jsme si zvykli jako na samozřejmost, to pak stále vyžadujeme. Hodnoty, na kterých stavíme naše životy, považujeme za správné. Co je na rychlosti špatného, říkám si. Potřebuji přeci rychlejší internet do mobilu a rychlejší operační systém do počítače. Chci rychleji zhubnout nebo rychle nabrat svalovou hmotu, rychle se občerstvit – ideálně u stánku rychlého občerstvení. Potřebuji auto s vyšším výkonem, vyvine totiž vyšší rychlost, to mi zrychlí puls a zvedne adrenalin. Rychle a zběsile. Co na tom, že planeta začíná být v dezolátním stavu nebo že někteří lidé pijí zkaženou vodu a jedí koláčky z bláta. Zrychlilo se vše: globální oteplování, tání ledovců, kácení deštných pralesů a vymírání živočišných druhů.

Apokalyptičtí jezdci na koních CO₂
Přes vesměs kladné ohlasy, které snímek provázejí, na mě působil trošku jako výukový film pro základní školy. Umím si představit jeho promítání na hodinách občanské nauky, existuje-li ten předmět ještě. V podstatě jde jen o sumarizaci faktů o fungování Země a problémů, které způsobuje jediný živočich – člověk. Domnívám se, že většinu předkládaných informací lidé obecně znají. Divák se vydává na exkurzi za těmi nejvážnějšími neduhy naší planety. Informace však nejdou (a ve sto dvaceti minutách ani nemohou jít) příliš do hloubky. Což se ale paradoxně stává i přínosem snímku. Tvůrci filmu totiž chtějí, aby jej zhlédlo co nejvíce lidí, kteří se snad následně zamyslí. Dokument tedy musí být a je přehledný a lehce srozumitelný. Může se tak stát inspirací k následné výpravě pod povrch konkrétních problémů. Za zmínku také stojí trošku tendenční zacházení s některými daty. Podle některých klimatologů by se například roztáním grónského ledovce hladiny oceánů o sedm metrů, jak se tvrdí v dokumentu Home, nezvedly. Voda by stoupla zřejmě „jen“ o desítky centimetrů. Sedm metrů se uvádí v hodně černých scénářích. A na závěr. Nesouhlasím s větou, která ve filmu zazní: „Zatím jsme nepochopili, že mrháme tím, co nám příroda poskytuje.“ Myslím, že to víme, jen mhouříme oči, abychom to neviděli v tak jasných konturách.

http://www.youtube.com/watch?v=Ii8O872bElM

Domov aneb Kam směřuje naše cesta
Home
režie Yann Arthus-Bertrand
Francie, 2009, 95 min.

autor: Richard Böhm