V žurnalistice je práce s informacemi a jejich interpretací zásadní. Právě tyto roviny propojuje výstava HIT BY NEWS, doprovázená obsáhlým katalogem. Vychází v příhodný čas.

V Centru současného umění DOX se dlouhodobě probírají témata kultury, společnosti a vizuálního umění. A co jiného než právě press art může být v současnosti, kdy digitální prostor vytlačuje ten tištěný, více aktuální?

Co přesně press art je, rozkrývá stejnojmenná výstava, která je k navštívení až do 23. srpna. Tuto svébytnou linii moderního umění reprezentuje výběr kurátora Christopha Doswalda, který ji sestavil ze sbírky Annette a Petera Nobelových. Výstava HIT BY NEWS přináší pronikavý a kritický pohled na fascinující téma společnosti, která byla, je a nadále bude utvářena médii. Stejně tak katalog na svých 464 stranách představuje přes 450 koláží, tisků a fotografií od více než 200 umělců a ukazuje, jak média formovala naši představu o skutečnosti. Editorský koncept vychází z logiky samotné výstavy: sleduje průnik umění a médií napříč 20. a 21. stoletím a klade důraz na to, jak se obraz světa utváří skrze tisk, titulky a vizuální zkratky. Nejde však o encyklopedický přehled. Spíše o promyšleně komponovaný celek, v němž se reprodukce děl prolínají s esejistickými texty reflektujícími proměny mediální krajiny. Od avantgardních experimentů přes apropriace až po konceptuální gesta se zde opakovaně vrací otázka: co vlastně čteme, když čteme zprávy?

Co čteme, když čteme?

V katalogu jsou prezentována díla významných osobností světového umění, mimo jiné díla Andyho Warhola, Roberta Rauschenberga, Gerharda Richtera, Sigmara Polkeho či Barbary Kruger. Kromě rozsáhlého textu kurátora, úvahy spolumajitele sbírky Petera Nobela a příspěvku kunsthistoričky Dorothey Strauss, obsahuje katalog také unikátní obsah: dosud česky nepublikovanou esej Jeana Baudrillarda. Katalog, graficky zpracovaný Danielem Korčakem, je tak nejen archivem výstavy samotné, ale přehledně sestaveným celkem mapujícím vývoj press artu od počátku 20. století až po současnost. Včetně kontextu a různých pohledů na vztah umění, médií a obrazu současného světa.

Katalog tak mimoděk nastavuje zrcadlo i současné žurnalistice. Ta se dnes pohybuje mezi snahou o věrohodnost a tlakem na okamžitou pozornost, často za cenu zjednodušení či dramatizace. Umělci zastoupení v publikaci tyto mechanismy odhalují s ironií i skepsí – a právě proto jejich práce nepůsobí jako historické artefakty, ale jako komentář k dnešku. A nemusím se vracet ani o mnoho dní zpět: i současné mediální kauzy ukazují, jak tenká je hranice mezi veřejným zájmem, senzacechtivostí a odpovědnou žurnalistikou. Ani zázemí tiskové agentury Reuters, jejíž redaktoři údajně odhalili skutečnou identitu Banksyho, není neomezeným arbitrem pro kroky, ze kterých se stal etický přešlap a názorná ukázka toho, jak právě investigativní žurnalistika a touha po unikátním obsahu může ohrozit nejen tvorbu a angažované umění, ale v případě konkretizování jména autora, který tvoří vědomě v médiu anonymity i jeho samotnou osobnost a bezpečnost.

HIT BY NEWS v knižní podobě připomíná, že médium není neutrální nosič sdělení, nýbrž aktivní činitel, který realitu formuje. V literární rubrice obstojí nejen díky kvalitě textů, ale i schopnosti tematizovat samotný akt čtení. Katalog se tak stává nejen průvodcem výstavou, ale i výzvou k pomalejšímu, soustředěnějšímu čtení světa, který nás každodenně zasahuje zprávami.

Sedím na temné pavlači a postupně můj pohled zabírá různé části světa, který se kolem mě rozprostírá. Kousek přede mnou zábradlí, jehož obrysy se vyjeví poté, co je můj zrak zaostří. V protějším domě jedno z oken červeně září, ve vedlejším okně pozoruji obrys sedící osoby shrbené nad mobilem na pozadí zeleně rozsvíceného pokoje. Soustředím se na vzdálenost jednotlivých fragmentů mého okolí, postupně se ukazují ve všech svých rozměrech, vystupují jejich detaily, uspořádání, hranice. I jejich zasazení v prostoru se najednou zdá jako samostatný jev hodný zkoumání. Všechno se mi zdá tak surreálné.

Moje pozornost je vycvičena z virtuální reality. Zdá se to paradoxní, že? To, co jsem právě popsala, byl můj „skutečný“ zážitek po víkendu plném sledování imerzních digitálních děl. Nejen sledování, byla jsem v nich silně angažovaná pohybem – ať už se jednalo o nepatrné fyziologické procesy uvnitř či na povrchu mého těla a vnitřní impulsy, nebo o vědomá a záměrná gesta při samotném „hraní“. Na mysl mi vytanula myšlenka amerického ekologa a filozofa Davida Abrama, že technologie nás připravují o schopnost vidět věci vícerozměrně, namísto toho se omezujeme na dvourozměrné displeje a tento způsob vnímání pak převádíme i do hmatatelného světa. Je stále těžší vnímat předměty a jejich části v plastičnosti, která je jim vlastní.

Virtuální realitou k rozprostřenosti věcí

Zní to absurdně, ale zdá se mi, že zkušenost s VR můj způsob vnímání přivedla k této reliéfovosti, mnohovrstevnatosti a rozprostřenosti věcí. Připadá mi, jako by mi připomenula tu magii hmatatelných, různostranných věcí. Ve VR jste neustále překvapováni tím, co a kde se okolo vás objevuje, co se k vám přibližuje a k čemu se přibližujete vy. Zdá se to tak fyzické, reálné, ale přesto jste si vědomi, že jste v galerii a máte na sobě headset, díky němuž se vám to všechno vyjevuje. Prvky, které vás obklopují, objevují se a mizí, nahrazují jiné. Vidíte je stále z jiné perspektivy, zdají se tak fantastické, neuvěřitelné, vzbuzují úžas. A právě tyto emoce a reakce se mi vryly do těla a nyní se v nich odráží každý spadený list, dlažební kostka či kus kovového zábradlí.

Vyvolával podobné pocity ve svých počátcích film? Působily snímky tak neskutečně a skutečně zároveň? Dnes stále větší část populace filmy nudí, její pozornost se snadno nechá rozptýlit, což je do velké míry důsledek ultrakrátkometrážních videí na sociálních sítích. Pokud chcete, aby si člověk prohlédl alespoň několik sekund z vašeho videa, musíte ho zaujmout v prvních třech sekundách, doporučují odborníci na tvorbu na virtuálních platformách. Možná může VR disponovat sebereflexivním efektem pouze v začátcích. A pokud se někdy stane společensky běžnou a sdílenou zkušeností, spadne do módu zvyku a její transformační tendence se vytratí.

Lekce znakové řeči, pobyt v pokojové rakvi i zkušenost s potratem

Sekce AsteRisk* zkoumala politická a společenská témata. Neslyšící kluk Eddie (Eddie a já, Maya Shekel) mě naučil pár výrazů ve znakové řeči, mohli jsme si jejich prostřednictvím povídat, dokázala jsem ho jimi uklidnit nebo mu dodat kuráž. V tomto vyprávění naše spojenectví vedlo ke šťastnému konci – i přes počáteční obavy a rozhodnutí neúčastnit se školního výletu, po noci lesního dobrodružství s příšerkou, jejíž roli jsem zaujala, Eddie nakonec do autobusu za novými zážitky nastupuje.

Naopak Pokoj nebo rakev (Kay Kwan, Lam Le) je poutí, která se odehrává na jednom místě, a paradoxně proto je tak náročná. Dílo konfrontuje diváka s extrémem bytové krize odehrávající se v Hong Kongu. Tlak na naše smysly a fyzickou stísněnost či až klaustrofobické pocity, které v miniaturním bytě (resp. pokoji) zažíváme, nás vedou k empatii vyvstávající nikoli z intelektuální úvahy, ale ze syrového tělesného pocítění prostoru, který mnozí obyvatele Hong Kongu sdílí.

Popovídala jsem si i s Kristen (The Choice – Chapter 2 & 3, Joanne Popińska), ženou popisující svůj zážitek s potratem v Texasu. Na základě tamního zákona má zdravotnický personál právo lhát, pokud má podezření, že pokud by se žena dozvěděla pravdu o svém plodu, rozhodla by se pro potrat. A to je přesně scénář, kterým si prošla i Kristen, jež s manželem toužila po zdravé dceři. V průběhu jsem mohla volit otázky, které jí položím, a tak měl celý zážitek povahu intimního rozhovoru.

Impulsivita, hra s realitou, rave

V hlavní soutěži mě zaujal Impuls: Hra s realitou (May Abdalla, Barry Gene Murphy). Na pár metrech čtverečních, které jsem měla k dispozici, jsem mohla pozorovat impulsivní chování několika protagonistů s diagnostikovaným ADHD. Dílo mě prostřednictvím autentických výpovědí a interaktivních herních prvků přivedlo do subjektivního světa čtyř lidí, kteří se s ní dennodenně vypořádávají. Jednoho z nich jsem pozorovala při nebezpečných skocích mezi domy, další postavu jsem potkávala v trápení nad náhlými rozhodnutími a nepromyšlenými činy v interakci s druhými, kterým nedokázala zabránit. I přes mou jistou obeznámenost s ADHD měl pro mě tento mixed reality dokument edukační efekt navázaný na osobní vtažení do jednotlivých příběhů s jednotící linkou.

Největším zážitkem pro mě byl RAVE švýcarského režiséra Patricka Muroniho, který pojal toto téma jako rituál, zasvěcení. Byla jsem v roli 17leté dívky, kterou její starší sestra se svou partou bere na její první rave. Trasa k němu je ale dlouhá, je třeba se naladit, připravit a najít ten správný směr k lesnímu parketu. Na úplném začátku piju vodu z plastové lahve, moje vidění je rozostřené, těla ostatních i jejich okolí tvoří spíše barevné pigmenty než celistvá hmota. Když se ukáže, že spolu s vodou jsem vypila i LSD, přichází lehká panika a zároveň vzrušení. Když konečně dorazíme do cíle, už je jen tanec a tolik dechberoucích barevných vjemů, které trvají dost dlouho na to, abych se po skončení tohoto zážitku několik desítek minut vzpamatovávala. V mém těle doznívají beaty acid techna a vybavují se mi ty úchvatné barvy a světla houpající se a probleskující všude, kam se podívám.

Plastisapiens, netopýří vidění a můj vztah s posledním stromem

Tématem letošního ročníku festivalu byly mimolidské perspektivy. (K vidění byla výstava ART*VR: Mimolidské perspektivy do 23. 11. 2025.) Tato část festivalu pohltila diváka do různých způsobů percepce. Mohli jsme cítit totožnost s tkáněmi ve vnitřním prostředí plastovo-lidského těla, jímž se postupně stáváme. V poetické meditaci na téma lidské identity v éře plastového antropocénu Člověk plastový (Miri Chekhanovich, Édith Jorisch) jsem se stala hybridní bytostí – plastisapientem procházejícím proměnou, která rozostřuje hranice mezi organickým a syntetickým. Ruce se mi v průběhu zkušenosti mění, prostředí je měkké, poddajné, podivně příjemné. Environmentální halucinace, která nenásilně podněcuje otázky: v co vyústíme, když plast přestane být vnějším odpadem a stane se námi?

Nasazuji si masku netopýří hlavy, pohybuji se po foyer hlavního výstavního sálu a vydávám co nejvyšší zvuky. Na základě nich se mi totiž před očima tvoří barevně znázorněné vlny – frekvence převedené do vizuálního kódu. Dílo Netopýří zrak (Jiabao Li, Botao Hu, Matt McCorkle) rezonuje s filozofickou otázkou: „Jaké je to být netopýrem?“ Tu položil už americký filozof Thomas Nagel ve stejnojmenné eseji z roku 1974, kdy zkoumal možnost poznání světa z perspektivy bytosti s odlišnými smysly.

V díle Poslední strom (kol. Fresh Do) vnímám svůj vliv v široké síti ekosystému. V tichém kontemplativním prostředí v blízkosti stromu se nořím do jiného časového rytmu: strom zde není kulisou, ale bytostí, skrze niž vnímám sebe sama. Svým pohybem ovlivňuji jeho tempo, proudění vzduchu i světlo. Lidské tělo se proměňuje ve vztahu s jiným a ladí se na hluboký věk dřeviny.

Tělesné poznání světa

Dá se očekávat, že díla VR díky naší osobní angažovanosti posuzujeme subjektivněji než jiná umělecká média. Je logické, že nás zaujmou náměty, které jsou bližší naší vlastní zkušenosti a nastavení a dokážou nás zcela pohltit. Pokud jsme ale dost otevření, mohou nás imerzní práce uchvátit tím, jak odlišnou zkušenost od té naší nám dokážou zprostředkovat. Myslím, že tato schopnost dovést diváky k reflexi, přemýšlení nad svou pozicí v široké síti vztahů a nad perspektivami druhých, je zásadní zásluhou umění VR.

Opouštím místo festivalu a uvažuji nad transformační silou, jakou virtuální realita může mít v rukou umělců, kteří s ní zacházejí nikoli jako s atrakcí, ale jako s citlivým médiem. Imerzní práce pak nejsou jen vizuálními instalacemi, ale prostředími, která nás vtahují do jiných těl, rytmů, forem existence – ať už jde o netopýří echolokaci, život stromu, raveovou extázi, neurodiverzní vnímání, environmentální mutace, nebo tísnivou realitu mikrobytu. Při pavlačové kontemplaci vzpomínám na filozofii Merleau-Pontyho – tělem chápeme svět, poznáváme, díky tělu jsme, stáváme se. Jeho zapojení ve VR mi připomíná, že prostor mu není vnější, děje se ve mně a já skrze něj. Reflektované tělo si uvědomuje svou pozici spolutvůrce zkušenosti a světa.

V záplavě podzimních kulturních událostí patří Pražské křižovatky k těm, které není radno minout. Letos se jejich program rozprostřel mezi říjen a listopad a právě teď přichází druhá festivalová vlna – dvě inscenace vycházející z osobních zpovědí, divadlo s důrazem na důležitost empatie a naši schopnost naslouchat.

Korejský performer Jaha Koo v divadelně-kulinářském projektu Haribo Kimchi vylíčí pocity člověka vykořeněného z vlastní kultury – na jevišti postaví mobilní stánek s pouličním jídlem a během intimního vyprávění o pocitech emigranta bude pro diváky zároveň vařit. V závěrečných festivalových večerech se v Praze poprvé představí Alexander Zeldin s francouzskou adaptací své slavné hry Opatruj se (Beyond Caring). Zeldinova tvorba se vyznačuje realistickým stylem a hlubokou empatií k sociálním tématům a lidským osudům. Inscenace, již přiveze na Pražské křižovatky, vypráví příběh několika brigádníků, kteří se setkávají během noční směny v balírně masných výrobků. Realistické prostředí hry odhaluje podobu prekarizované práce – uklízeček a uklízečů, kteří během krátkých, pouze desetiminutových pauz, na něž mají během směny nárok, prožívají své osobní i pracovní starosti. Po každém představení bude následovat diskuse s tvůrci.

Celá druhá půlka Pražských křižovatek se odehraje v Centru současného umění DOX, které je partnerem letošního festivalu, a se vstupenkou na představení získáte v týž den volný vstup do všech tamních galerijních prostor. Užijte si s Pražskými křižovatkami podzim plný umění!

text: Kateřina Prášilová

Pražské křižovatky
DOX (Poupětova 1, Praha 7)
14.–25. 11. 2025

Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

Procházím místností. Dívám se na obraz. Nic neříká. A přesto už slyším tu hudbu. Jak je to možné? „All I ever wanted to do is paint.“ Proč se z úspěšného filmaře, který se věnuje malbě, stává jen „režisér, jenž občas něco nakreslí“? Jako by nebylo přijatelné, aby umělec vynikal ve více médiích současně. Jako by obsah, který chce světu sdělit, nemohl fungovat skrze různé formy. Anebo právě naopak – díky jejichž různosti začíná všechno dávat větší smysl.

V některých litografických obrazech se mi míhají obrysy městečka Twin Peaks. Skoro slyším úvodní znělku. Zaženu tu myšlenku – přece to není možné. Ale sám David Lynch jen krčí rameny. Proč by ne?

David Lynch původně nestudoval filmovou tvorbu. Chtěl být malířem. Až v posledním ročníku, když se mu obraz začal dle jeho vlastních slov „vlnit před očima“ – a to prý nikdy nebral drogy –, zkusil natočit krátkometrážní smyčku. Vznikl film Six Men Getting Sick, ve kterém šest postav postupně zvrací. Šlo jen o experiment – Lynch neměl v úmyslu pokračovat. Ostatně, celé to stálo dvě stě dolarů, což mu tehdy připadalo absurdně drahé. Zřejmě už tušíte, že David Lynch byl od začátku víc než jen „režisérem, co kreslí“.

Film jako podvědomí

Filmy Davida Lynche na první pohled působí jako sled nahodilých obrazových asociací. Mnoho diváků je tak vnímá. Jenže jejich logika je jiná – fungují jako sen, nebo přesněji: Jako logika podvědomí, která je naplněna potlačenými vzpomínkami a archetypy. Právě na tomhle principu stojí i Městečko Twin Peaks. Navenek je to banální ospalé město s běžným životem. Jenže s každou další vrstvou odhalenou během seriálu se dostáváme blíž k temné síle, která se skrývá pod povrchem. Ale je opravdu jen tam? Kolik městeček Twin Peaks ve skutečnosti existuje?

Transcendetální meditace jako cesta k chytání větších ryb

Přijímáte vstup do světa, kde neplatí naše běžné zákony a hranice? David Lynch vypráví příběhy z temných zákoutí lidské duše – z míst, která si obvykle nechceme ani připustit. Za svůj největší zdroj inspirace a uměleckého růstu opakovaně označuje transcendentální meditaci, jejíž propagaci později zasvětil i svou nadaci. „Nápady jsou jako ryby. Když vám stačí malé, zůstaňte na mělčině. Ale pokud chcete ty velké, musíte do hloubky. Tam plavou ryby silnější, ryzejší. Jsou obrovské, abstraktní. A taky velmi krásné.“ Na YouTube je volně ke zhlédnutí video David Lynch explains Transcendental Meditation. A to je zřejmě poprvé – a naposledy – kdy nám opravdu něco vysvětlil.

Post mortem

Pokaždé, když někdo zemře, získá najednou mnohem větší mediální prostor, než by dostal, kdyby ještě žil. První výstava po jeho smrti. Poslední, na které se ještě sám podílel. Až spolu s tím znovuobnoveným zájmem o jeho osobu mi došla jedna klíčová věc. Došla mi právě ve chvíli, kdy jsem procházela temnými zákoutími Lynchovy mysli v rámci právě probíhající výstavy v pražském Centru současného umění Dox: Tohle je všechno, co od něj máme. A víc už toho nebude. A pak už jen ticho. Ale v tom tichu slyším zvláštní, opakující se zvuk. Jako kdyby někdo zaklepal. Nebo snad spíš… zatleskal?

text: Barbora Pavlů

Architektura kulturních institucí není neutrální – ovlivňuje, jak vnímáme umění, jak se v prostoru pohybujeme a kdo se v něm cítí vítán. Tento text porovnává tři typy výstavních prostor v Praze – státní, soukromé a alternativní – a ukazuje, jak se v nich odrážejí různé podoby moci, estetiky i přístupu k publiku.

Kulturní instituce nejsou jen obsahem, jsou i formou. Architektura galerie, typ vstupu, rozmístění exponátů, ticho sálu, výška stropu, to vše utváří, jakým způsobem divák vnímá umění a jakou roli v tom sám hraje. Prostor není jen kulisou. Je aktivním činitelem, který nese mocenskou logiku: Odděluje, směruje, legitimizuje. Často nenápadně, právě svou zdánlivou samozřejmostí.

Tento článek se zaměřuje na tři různé typy kulturních prostor v Praze: státní, soukromý a alternativní. Každý z nich reprezentuje jiný vztah ke své architektuře a tím i jiný způsob komunikace s publikem.

Veletržní palác: monument jako dědictví

Sídlo sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze je příkladem toho, jak architektura může zároveň inspirovat i odrazovat. Funkcionalistická budova z 30. let minulého století je svou monumentalitou výjimečná, ale také komplikovaná. Prostor, který by měl být otevřený a srozumitelný, na mnohé působí chladně, uzavřeně, neosobně. Orientace je složitá, vztah mezi návštěvníkem a dílem často přerušovaný prázdnými plochami nebo nejasným značením.

Na některé působí tento typ prostoru vznešeně, na jiné odtažitě. Představa „národní galerie“ jako autoritativní instituce je zde doslovně vtělena do architektury. Otázkou zůstává, zda je tento rámec přístupný skutečně široké veřejnosti, nebo zda spíše posiluje dojem, že umění je záležitostí odborníků a znalých.

DOX: designovaná neutralita

Centrum současného umění DOX sídlí v bývalé tovární hale, která byla zrekonstruována do podoby světlého, čistého a vizuálně přehledného prostoru. Architektura zde působí moderně a vstřícně, návštěvník se v ní cítí komfortně. Prázdné stěny, otevřené výstavní sály a doplňující kavárna či knihkupectví vytvářejí prostředí, kde je kultura propojena s volným časem, občanskou vybaveností a estetikou současného designu.

Tato estetika však zároveň může působit jako nová forma exkluze. Jde o prostor, který implicitně sděluje, jaký typ chování, návštěvníka i obsahu se od něj očekává. Umění zde není konfrontační, ale součástí širšího „kulturního zážitku“. Prostor je uhlazený – a s ním i způsob, jakým umožňuje vnímat umění.

Off-spaces: prozatímnost a svoboda

Mimo oficiální instituce existuje síť alternativních prostor, které se často nacházejí v bývalých skladech, bytech, ateliérech nebo jiných „neutrálních“ místech. Jejich společným znakem je prozatímnost a s ní spojená pružnost. Výstavní formáty se přizpůsobují konkrétním podmínkám, místo nevytváří iluzi nadčasovosti, ale přiznává svou mate-riál-nost.

V těchto prostorách není návštěvník oddělen od díla, ale stává se jeho součástí. Chybí zde recepce, směrové cedule, katalogy. Setkání s uměním je přímé, často i neformální. Tato blízkost s sebou nese intenzitu, ale také určitou zranitelnost: Bez rozpočtů, bez technického zázemí, bez institucionální opory jsou tyto prostory závislé na entuziasmu jednotlivců a kolektivů.

Zároveň právě zde vznikají nové formy výstavnictví: Site-specific instalace, performativní intervence, komunitní aktivity, které by v tradičních institucích nebyly možné. Architektura těchto míst není dopředu daná, ale rodí se s každým novým projektem.

Architektura jako rámec, který utváří obsah

Prostor není jen pasivním kontextem – aktivně formuje způsob, jakým umění vnímáme, interpretujeme a komu je určeno. Veletržní palác, DOX a off-spaces v Praze představují tři rozdílné přístupy: od autoritativní monumentality přes uhlazenou neutralitu až po experimentální otevřenost.

Každý z těchto přístupů nese své výhody i svá omezení. Společně však ukazují, že architektura kulturních institucí není nikdy jen estetickým rozhodnutím, ale je také politickým gestem. Určuje, kdo má přístup, jak se může pohybovat, co smí očekávat.

Jak zní 50 klavírů současně? A jak lze rozeznít jeho jednotlivé součásti pomocí elektroniky? Co za nápady se rodí v hlavách těch nejproslavenějších současných skladatelů a jaké budou světové premiéry jejich mladých českých kolegů? Jak to vypadá, když špičkový soubor soudobé hudby poprvé čte novou skladbu?

Nejaktuálnější trendy na poli současné hudby objevíte na letošním festivalu Pražské jaro. Série Prague Offspring nabízí ve dnech 31. května a 1. června koncerty, workshopy a mistrovské kurzy v Centru současného umění DOX. Představí skladby Rebeccy Saunders, Enna Poppeho nebo Kaiji Saariaho, od jejíhož úmrtí uplyne 2. června přesně rok. Nové skladby vytvořené speciálně pro rezidenční ansámbl Klangforum Wien zkomponovali Timea Hvozdíková, Michal Jindrák, Martin Klusák, Michal Wróblewski a Matěj Sloboda.

Co neslýchaného ještě na Pražském jaru uslyšíte? Padesát mikrotonálně laděných pian rozmístěných v kruhu je v centru monumentální skladby 11 000 strun od Georga Friedricha Haase, jež se dočká uvedení 2. června ve Foru Karlín. Je plná fascinujících zvukových efektů a někdy působí dojmem elektronické hudby. Na zvukový potenciál piana i jeho součástí se 20. května zaměří Michal Rataj a Jan Trojan v unikátním site-specific projektu Pianofonia v Národním technickém muzeu. Orchestre Philharmonique de Radio France provede 27. května světovou premiéru houslového koncertu Svatyně od Kryštofa Mařatky inspirovanou pravěkým uměním. Závěrečný koncert Pražského jara 3. června v Rudolfinu nabídne evropskou premiéru Superorganisms Miroslava Srnky. Vznikla v době, která podle jejího autora svoje problémy nebude moci bez semknutí lidského superorganismu vyřešit.

Letos poprvé se Pražské jaro vydává mimo hudební vody. Neobvyklou výzvu festivalu přijali výtvarníci Milan Grygar, Petr Nikl, Ivan Pinkava, Jakub Roztočil, Ira Svobodová a Daniel Vlček. V rámci projektu Pražské jaro Art Salon je festival oslovil s jedním společným zadáním – vytvořit dílo inspirované cyklem symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany.

text: Alexandra Antih Střelcová

Soudobá hudba na festivalu Pražské jaro
Praha – různá místa (Rudolfinum, DOX, Forum Karlín, Národní technické muzeum)
12. 5. — 3. 6 .

S tématem radikalizace a extremismu ve společnosti se v poslední době setkáváme velmi často, ať se jedná o otázku migrace, nebo o postoj k válečnému konfliktu na Ukrajině. Nutnost řešit tento problém nedávno zvýraznil říjnový útok na LGBT skupinu na Slovensku, při čemž vraždil teprve devatenáctiletý mladík, který ke svému činu sepsal i manifest. Napadlo vás, jaké myšlenky takovému člověku běží hlavou? Jaké jsou jeho motivace? Velmi nevybíravý a upřímný vhled do této problematiky nabízí multižánrová a intermediální inscenace Commander souboru Farma v jeskyni, jejíž repríza dne 25. října byla pořádána právě na počest obětí již zmíněného útoku.

V dubnu 2020 dopadla estonská policie lídra krajně pravicové teroristické organizace s názvem Feuerkrieg Division (FKD), který si nechal přezdívat Commander a jemuž bylo teprve třináct let. Jak je to možné? Odpověď zní: Uplatnění gamifikace v rámci propagandy, což znamená zvyšování zájmu o konkrétní věc za pomocí herního prostředí. Apel na výkon funguje jako páka nad zmocněním se mladého jedince. Zrovna tato událost se stala inspirací pro vytvoření inscenace, která je pojmenovaná po hlavním aktérovi a citují se v ní fragmenty dialogů z komunikačního kanálu FKD. V režii Viliama Dočolomanského a dramaturgii Sodji Zupanc Lotker a Markéty Hrehorové se představení dělí do dvou částí, a sice filmu a fyzického divadla, které mezi sebou vedou velmi funkční konverzaci.

Prosím, snažme se o vzájemný dialog!
Obě zmíněné části představuji svébytná díla, která se však navzájem doplňují a mají společné barevné spektrum i leitmotivy. Například akvárko či prut, protože všichni aktéři jsou jakoby rybami, které někdo chytá na svoji udičku. Zároveň v obou prostředích panuje ponurost a studená barvitost, ať se jedná o černou, nebo tmavě zelenou. Projekce filmu visí nad jevištěm, které zeje téměř prázdnotou. Pouze v levé části je vytvořen prostor pro živý hudební doprovod, jenž někdy velmi nepříjemnými, ale opodstatněnými zvuky zdůrazňuje surovost celého tématu inscenace. Projekce zobrazuje jakési akvárko, ve kterém postupně dochází k proměně několika mladých lidí/ bytostí ve štvance radikálních myšlenek, jež pohlcují nejen je, ale jsou nebezpečné pro celou společnost. Divák poznává různé lokace od dětského pískoviště přes opuštěné budovy, ve kterých se zradikalizovaní jedinci schází. Frekventovaně se opakuje motiv ryby a volně se houpajícího herního ovladače v dětském pokoji, které odkazují ke všudypřítomné manipulaci vyvolané slovním psaným i mluveným projevem. Fyzické divadlo pak pod ním vytváří studii natočeného a citovaného, a naopak klade důraz nikoli na verbální výrazové prostředky, ale právě na emoční a fyzické pochody. Jednotliví aktéři mezi sebou v rytmu hudby vedou souboj, jeden se snaží druhého podmanit, a to například za pomocí využití zbraní a agrese. Lze se vůbec vyznat v tom, kdo je viník, a kdo oběť? V inscenaci se nesoudí, ale pouze předkládají podněty ke společenskému dialogu. Přece další soud vyvolává zas další, před čím tvůrci citlivým způsobem varují.

Kromě dialogu obou částí jsou pozoruhodné herecké výkony zejména dětských aktérů, kteří figurují v projekci, protože velmi mrazivé repliky podávají s ještě mrazivějším odhodláním a autenticitou, při tom do všeho dodávají paradoxně špetku lhostejnosti. Místy mluví jako stroje naprogramované nenávidět, čímž apelují na publikum, aby ztratili iluze o dětském světě plného dobra a naivních myšlenek. Zkrátka Viliam Dočolomanský dokazuje, že patří mezi režijní špičky a dokáže obdivuhodně pracovat i se zhmotněným zlem. Rovněž taneční kreace pracují akcentem na metamorfózy agrese, ať už intelektuální, či fyzické, a nelze se od nich odtrhnout. Černobílé vidění světa se v nich neuplatňuje, ale ten, kdo v jednom čísle představoval oběť, v druhém pokořuje agresora se stejnou dávkou násilí a negativní energie. Do toho všeho film i představení na sebe odkazují společně a vzniká jakási velmi otevřená výpověď o zlu panujícím v současném světě, před kterým se nedá skrýt ani ve vlastní ložnici. Je všude, i když ho nechceme vidět. Commander představuje jednu z nejpovedenějších sociálních sond, kterou jsem kdy měla možnost zhlédnout. Viliam Dočolomanský společně se svým týmem opravdu virtuózně předvedl, jak lze vést funkční dialog nejen napříč společností, ale i v rámci různých druhů umění.

Farma v jeskyni: Commander
DOX (Poupětova 1, Praha 7)
premiéra 13. 6. 2022

Zúžit realitu na jedno téma, které se line okolo kritické reflexe digitálního světa, je cílem projektu rozšířené výstavy #DATAMAZE – Datové bludiště v Centru současného umění DOX. Koncept výstavy se vyvíjí v čase a aktuálně tak reaguje na nejnovější fenomény, které se právě v souvislosti s touto problematikou objevují.

S rozvojem internetu a digitálních médií nastala nová éra prostoru, ve kterém lidstvo funguje a se kterým se učí vypořádat. S jeho neomezenými možnostmi, které dokazuje neustále se rozvíjející digitální prostředí a důsledky, které z jeho užívání pramení, se setkáváme častokrát nevědomě a ještě častěji jsme jeho součástí, ani bychom si to vůbec uvědomili a dokonce – aniž by se nás na to někdo zeptal.

Jádrem výstavy je časová osa internetu. Ta diváky seznamuje s téměř padesátiletou historií tohoto média. Za tuto dobu se otevřel uživatelský svět, o kterém už dnes víme, že nemá pouze jednu vrstvu, ale lze se nořit i do jeho hlubin, jejíž obsah není přístupný pomocí klasických webových vyhledávačů. Jsou označovány jako deep web a dark net a diskutovány jsou právě kvůli svým možnostem, které nabízí. U dark netu se jedná hlavně o možnost nelegálních aktivit – od koupě nejrůznějších věcí jako jsou zbraně či drogy. Tuto platformu konfrontovala svou kritickou intervencí umělecká skupina !Mediengruppe Bitnik akcí Random Darknet Shopper (Náhodný nákupčí na darknetu): sbírka pořízená botem (2014–2016). Jejich projekt poukazuje na umělou inteligenci, která může vykonávat činnosti jako člověk. Například si po dobu výstavy samostatně objednávat předměty, které jsou pak její součástí. Na jednu z jejich výstav objednal robot tabletky extáze, které nakonec zabavila policie. Svým aktem se skupina dostala k otázce, kdo je vlastně zodpovědný za tento čin – umělec nebo digitální systém?

Další – z dnes už běžně v uměleckém prostředí reflektovaný fenomén – kamery streetview mapující veřejné prostranství a zaznamenávající jej do celistvé sítě, se stále potýká s paradoxy, na které se umělci snaží upozorňovat. Zaznamenat veřejné prostředí a přitom uchovat skrytou identitu nespočetného množství lidí, kteří jím prostupují, je stále technologicky nedořešená věc a je jen otázkou mnoha desítek hodin, kdy hledač tváří nalezne tu s nerozostřenou identitou. Italský umělec Paolo Cirio ve svém projektu Přízraky z ulice (2012–2018) pracuje s kamerami streetview také; jeho záměrem je navrátit „ukradené“ lidské postavy z digitální datové sítě do původních míst. Vybere záběr postavy, v životní velikosti ji vytiskne a vylepuje ji na původní místo, kde byla kamerami zachycena.

Stejně tak známá škála, která nás nedovolí pustit dále v registraci, zvolíme-li si příliš jednoduché heslo. Tedy jednoduché ve smyslu kombinací znaků. Přesto ale velká i malá písmena a množství čísel nejsou zárukou ochrany uživatelského účtu. Německý umělec Aram Bartholl vydal soubor osmi knih Zapomněli jste heslo? (2013), které obsahují 4,7 milionů hesel ukradených hackery sociální síti Linkedln v červnu 2012. Můžete si tak knihu prolistovat a své vlastní heslo v ní najít.

Projekt #DATAMAZE – Datové bludiště, jehož autorem je Michal Kučerák, bude v Centru současného umění DOX přístupný dva roky a návštěvníkům umožní kritickou konfrontaci s právě se objevujícími fenomény digitálního světa. Vedle stálé expozice, která bude pravidelně poskytovat prostor digitálnímu umění, bude #DATAMAZE fungovat také jako otevřené pracoviště, kde budou probíhat improvizované workshopy a setkávání. Jeho součástí bude knihovna s virtuálními i tištěnými publikacemi a bude určené především vzdělávání a sebevzdělávání v oblasti digitální tematiky. ∞


#DATAMAZE – Datové bludiště
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
8. 6. 2018—8. 6. 2020

Deník není jen blok v zásuvce nočního stolku, do kterého ukrýváme naše myšlenky a prožitky. Deník může být i kresba, koláž, zaznamenávající plynutí času, začátek a konec jedné epochy. Výstava VIVA LUBOŠ PLNÝ! nám kromě jiného takovéto netradiční záznamy představuje. Seznámit se s tvorbou tohoto umělce, jediného českého zástupce na loňském Bienále v Benátkách, se nyní můžete v Centru současného umění DOX až do 12. března 2018.

„On dělá jinak než většina lidí ty kresby. On tam kreslí nějaký kosti a těla. Něco vystřihuje z časopisů, pak do toho lepí,“ říká Vincenc, syn Luboše Plného v dokumentu Jaroslava Brabce Orbis Artis, jenž je součástí výstavy probíhající v Centru současného umění DOX. Jednoduše, dětsky vyjádřená jinakost tvorby autora, jež je označována jako art brut neboli umění v syrové podobě. Nejde o umělecký směr, který bychom mohli snadno definovat. Podstatou zde je tvůrce, kterého s ostatními „artbrutalisty“ nespojuje forma či obsah děl. Společnou jim je naopak právě ona jinakost, odchýlení se od toho, co známe, absence uměleckého vzdělání a jedinečnost tvorby mimo zažité vzorce.

Cesta k neexistujícímu titulu
Po spletitých chodbách DOXu konečně přicházím do první části výstavy věnované Luboši Plnému. Vítá mě rentgenový snímek. Zcela příhodně, neboť z tvorby Luboše Plného čiší fascinace lidských tělem, anatomií, ale i potřeba zaznamenávat plynutí času a proces stárnutí.

Procházím životní kapitolu autora s názvem „akademický model“, kterou sám Luboš Plný označuje za nejdůležitější období svého života. Poté, co ho nepřijali ke studiu na Akademii výtvarného umění, zvolil autor neotřelý přístup, jak se i přesto na akademii dostat. Po dobu šesti let stál modelem, aby po ukončení svého „studia“ zažádal „diplomovou prací“ o udělení neexistujícího titulu akademický model. Ten mu tehdejší rektor akademie skutečně udělil. Na fotografiích, kterými „diplomovou práci“ doplnil, ho můžeme vidět v pózách známých ze slavných historických obrazů, ale i jako Michelangelova Davida. Autor si po udělení titulu akademický model vytvořil vlastní kulaté razítko, na kterém je v pozici diskobola a kterým díla označuje. Ovšem i bez něho jeho tvorbu snadno rozeznáte.

„Inspiroval mě tady ten deníček, který mi asi pravděpodobně maminka založila, když jsem se narodil,“ zamýšlí se Plný ve zmíněném dokumentu Jaroslava Brabce. Možná, že v něm touha zaznamenávat a podávat svědectví o důležitých okamžicích života vznikla už kdysi dávno, v dětství.

Díky dokumentu, který je promítán v třetí části výstavy, pak můžeme zprostředkovaně být i u procesu vzniku děl autora. Ten vždy začíná podkladem, který ho dle jeho slov „zbaví respektu před bílou plochou.“ Vytvoří si osu a z ní dále vychází, přesto výsledek není dopředu úplně znám, během intuitivního procesu se představa proměňuje. Věta o respektu z bílé plochy se mi ukládá do paměti a vybavuje se mi následně při psaní textu. Přemýšlím o tom, že mě někdy dokáže více fascinovat ten neuchopitelný proces tvoření spíše než výsledné dílo jako takové. Zejména jde-li o umělce takto osobitého.

Ze setkání s uměním označovaným jako art brut si tak odnáším myšlenku, že je to především jinakost, odchýlení od normálu, anomálie, která pro mě činí umění hodnotným a obohacujícím. Prostřednictvím vystavených děl Luboše Plného zažívám dotyk s osobností tvůrce, který se nebojí na svém vlastním těle zkoušet hranice fyzické bolesti. A který nám nepřekládá recyklaci již kdysi vytvořeného a viděného, ale jehož tvorba je hravým, nekonvenčním a nezapomenutelným uměleckým vyjádřením. ∞


VIVA LUBOŠ PLNÝ!
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
14. 12.—12. 3.

Skrze moderní média můžeme v reálném čase sledovat ledacos: od pasoucích se zvířat v severských lesích přes jízdu vlakem zimní krajinou až po válku a brutality páchané uskupením známým jako Islámský stát. Denně nám tak před očima prolétají desítky obrazů z celého světa. Celkový obraz nám však uniká, jak se pokouší ukázat výstava Před očima: Příběhy Iráku.

Mám to ještě před očima. Jako zbytek filmu nebo znehybnělou fotku. Je asi taková: kuchyň nezrekonstruovaného panelového domu, člověk mně blízký s očima prosvícenýma tabletem, který si pokládá na mikrovlnku, k níž si přistavuje židli – to aby se nemusel před obrazovkou příliš hrbit, lepší pracovní stůl zkrátka nemá. „Zkurvený migranti, nikdo je tu nechce!“ Odpovídám na to jen chabě a z povinnosti, hádám se beze snahy, vím, že tuhle válku nemůžu vyhrát a názor té osoby nezměním: neslyší mě, i když poslouchá. A tak se vztekám taky: mlčky a v sedě. Neshodneme se, ale nechci na ni být zlý…

„You are welcome“
Jeden z posledních obrázků pozdního léta. Tedy nedlouho před návratem do Prahy, kde jsem si začal přivydělávat jako kustod v Centru současného umění DOX. Právě tam jsem mlčky a v sedě z několika desítek odpracovaných hodin mnohé strávil právě u fotografické výstavy Před očima: Příběhy Iráku. Jak ale podotýká anotace na webových stránkách, u českého názvu se vytrácí podstatná slovní hříčka: „The title of the exhibition »OVER MY EYES« comes from the literal translation of the Kurdish Ser Chaw and the Arabic Ala 3iny, which are both used to say »you are welcome«.“ Použití by však mělo být ještě specifičtější: v arabštině se jedná o naši odpověď v případě, kdy se na nás někdo obrátí o pomoc a my ji dotyčnému poskytneme.

„You are welcome,“ odpovídám úslužně na poděkování skupince mladých cizinců, nejspíše středoškoláků, která se mě ptá, kde naleznou toalety. O knížku a kabát, které jsem měl odložené na židli, projevili větší zájem než o odborný výklad průvodkyně. Návštěvníků ze zahraničí je tu stejně nebo i více než těch z Česka. Nechodí jich mnoho – alespoň ne v době mojí směny. Před očima je mám všechny: návštěvníci upírající pohled na fotografii jedenáctiletého chlapce, plavajícího Nawafa, který z vody zase upírá pohled na své diváky už z propagačních plakátů k výstavě. Chlapec, jehož rodiče zemřeli při bojích s Islámským státem, ke kterému se ze strachu přidala většina jeho příbuzných. On sám se místo toho rozhodl utéct, a tak se dostal do iráckého sirotčince, kde ho potkal fotograf Ali Arkady.

Jako kustod sedím vždy tam, kde je to potřeba, vždy několik hodin na témže místě. Výstavu tak nepoznávám celistvě, rozpadá se mi do izolovaných, obtížně propojitelných částí. Jednou z nich je i projekt „Map of Displacement“, částečně přístupný online (www.mapofdisplacement.com). „Since January 2014, Iraq’s war against ISIS has displaced over a tenth of the country’s population.“

„A víš, že všichni ti lidi, o kterých tu nadáváš, před tímhle vším utíkají, že sami utíkají před tím, čeho se ty tady bojíš?“ ptám se unaveně ke konci léta v kuchyni paneláku kdesi na Vysočině.

„Maj tam zůstat a bojovat!“

„Tak si představ v podobný situaci mě, nebo třeba svoje vnoučata. To bys jim dala do ruky zbraně, ať bojujou? To totiž dělaj ty, před kterýma oni utíkaj.“

„Nedala. Vy přece žijete tady. Oni ať si zůstanou tam.“

„IT’S WAR!“
Celá výstava se mi propojí do smysluplného celku až na jedné ranní komentované prohlídce v rámci povinného školení. Malá armáda rozespalých kustodů se zastavuje u stěny oblepené novinovými články. Stojíme tak ve zhmotnělé mediální bublině s tučnými nadpisy předních stránek novin, rozšířené o fotografie zbraní, vojáků, výbuchů, světových politiků. Mediální i vizuální obraz, vůči kterému se zbytek výstavy vymezuje: Irák = „IT’S WAR!“, jak křičí jeden z titulků. Převažující obraz a asociace Iráku v západním (mediálním) světě. Lustr, přes který nepronikne každodenní život lidí. Jak se ale dozvídáme z výkladu, sami autoři výstavy si už při rešerši nebyli tak úplně jistí: nakolik západní mediální svět skutečně vypadá takto a nakolik vyhledáváme pouze články, které do takového obrazu zapadají?

Což navždy stavíme dům
Přecházíme dál. Při přechodu mě ještě stihne do očí udeřit fotka Saddama Husseina s tučným „We got him!“, ale to už stojíme v části, která se v kontrastu k té předchozí záměrně jeví poněkud prázdná. Není v ní nic, s výjimkou promítaného ohně, který v jeskyni plápolá stále dokola s tím, jak se opakuje videosmyčka, ocitovaných veršů z Eposu o Gilgamešovi na stěně a mapy, na které namísto moderních politických hranic najdeme pouze řeky Eufrat a Tigris. Tady to všechno začíná: očištění od předsudků a mediální zátěže skrze oheň platonské jeskyně, odkazy ke kolébce západní civilizace, na úrodnou oblast nejstarších měst a nejstaršího příběhu o hledání nesmrtelnosti…

„Kdo z vás to četl?“ ptá se lektor a ruce kustodů se ani nehnou. „Ale známe to všichni…“

„Jak se proboha vypíná ten oheň?“ ptá se kustodka v jinou chvíli a v jiný den ke konci své služby s rukou nataženou vysoko nad sebe. S ovladačem míří na projektor. „Hrozně blbě. Fakt.“

Plížíme se ospale fotografiemi země nikoho, územím pašeráků, pro které jsou hranice jen na mapě nakreslené čáry rozhádaných politiků. Každodenní život se tu odehrává bez hranic, stejně jako se bez lidí, kteří zde žijí, obejde pozornost médií. I moje pozornost s nimi upadá. A tak najednou, jen s drobným střihem, stojíme opět ve válce. Perspektiva je však opačná než ta na počátku: „… každodenní život na pozadí války, něco, co si v Evropě sami na vlastní kůži nedokážeme příliš představit,“ doznívají slova lektora. Válka jako upozaděná kulisa kdesi vzadu. Pozadí, na kterém probíhá každodenní život. Právě v téhle části nalezneme fotku Nawafa v bazénu. Právě zde najdeme fotku ženy zahalené v burce, která kráčí městem, jehož horizont je zastřen kouřem stejně černým jako její šat. A znovu zde nalézám ten rozčilený hlas pozdního léta: „Sáms to viděl, tenkrát v tý Vídni. Všechny ty zahalený ženský. Vždyť tohle už není Evropa. Vždyť to je šílený, šílený, kam vede náboženskej fanatismus.“

Protože my jsme ti racionální, my jsme ti sekularizovaní a nenáboženští, my jsme ti, kdo přemýšlí a vidí natolik, že si do nasvícených galerií chodíme pro rituální zážitky, jež mají očistit a v zaběhlých pozicích znejistit skrze oheň z projektoru a plápolání z reproduktoru.

„Přijedeš za mnou teda do Prahy?“

„Hrozně ráda! Ale znáš mě. Na ty galerie moc nejsem.“ ∞


Před očima: Příběhy Iráku
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
8. 9.—8. 1. • 180 / 90 Kč


autor: Jakub Haubert

Až do konce srpna můžete v Centru současného umění DOX navštívit výstavu „Víření prachu“ na české scéně poněkud opomíjené osobnosti – sochaře a malíře Richarda Kočího (* 1954). Přehlížení je úděl velké části umělců jeho generace, jež se po revoluci vrátila z emigrace a měla problém se etablovat na naší malé scéně, protože viditelnost zajišťují spíše kontakty než tvorba.

Bohužel to nikde ve světě nefunguje tak, že by umělce někdo objevoval a zahlcoval skvělými nabídkami výstav. Pokud nechcete být zastoupeni v galerii, které budete platit přibližně polovinu svého honoráře za to, že zprostředkuje prodej díla a bude vás prezentovat na výstavách, patrně moc vidět nebudete. Kočí vystavuje po téměř šestileté odmlce, což má své kladné i záporné stránky. Ta negativní je přílišné zahlcení relativně skromného prostoru, patrně z potřeby ukázat co nejvíce děl odlišných charakterů, vzniklých v období dlouhé odmlky. Po estetické stránce tento přístup výstavě poněkud uškodil, neboť díla nemají dostatek místa, aby dýchala, a návštěvníkovi se nedostává prostoru, aby si je mohl v klidu s odstupem prohlédnout. Nelíbí se mi, že pro výstavu byla vymezena tak malá část, jelikož by rozhodně zasluhovala více místa než současně probíhající třípatrová expozice „Sportu zdar!“. Nicméně z těchto rozhodnutí můžeme číst charakter galerie, která dá přednost nesmyslnému patosu děl nesourodých kvalit a hodnot s vidinou návštěvního úspěchu. Tím chci říci, že jde o galerii, která má umění přibližovat spíše masám, než lidem, kteří se v něm už orientují a mají jistá očekávání.

U Kočího je až šokující rozpor mezi jeho malířskou a sochařskou tvorbou. Stáváme se svědky obrovského kontrastu. Malby na plátnech svou barevností i kompozicí působí jako obrazy z druhé poloviny minulého století, možná je ovlivnila osmdesátá léta, která Kočí strávil ve Španělsku. Oproti tomu černobílé laminované objekty zavěšené na zdech působí velmi současně, nikoliv motivem, ale především formou. Celkově jsou forma i zpracování až pozoruhodně pečlivě a dokonale zvládnuty. Richard Kočí je v současné době jeden z mála autorů, kteří celý proces vytváří osobně, tedy bez pomoci řemeslníků. Dřevěné zaoblené sochy vznikají podle předem narýsovaných šablon (rysy jsou na výstavě zarámovány na zdech), podle kterých řeže malé plátky překližky, jež postupně skládá, sevře, slepí a pak na řadu přichází nekonečné broušení a víření prachu. ∞


Richard Kočí: Víření prachu
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
3. 6.—31. 8. • 180 / 90 Kč

Narodili jsme se do doby, v níž peníze hrají zásadní roli. A kdo tvrdí opak, je pózista a nebo patří k ideové menšině. Jakou ale roli hrají finance v uměleckém světě, kde se za jejich pomoci rodí nová díla, nebo jakým způsobem může umělec tento ekonomicky nerovnoměrný svět bojkotovat? Je to vůbec možné? Pokud ano, jakým způsobem? Na podobné otázky se snaží nalézt odpověď výstava v uměleckém centru DOX.

Výstava s názvem Duše peněz pojala otázku bohatství, komodit a hodnotných statků jako kulturní fenomén naší doby. Peníze potřebujeme, abychom mohli vůbec žít. Naopak bez peněz se dá jen přežívat. Zní to jak klišé, ale kdo žije nohama na zemi, ví, jaké to je, čekat do výplaty. Určitě znáte některá z nespočetných rčení, která slýcháme od dětství: „Bez peněz do hospody nelez“ či „ani kuře zadarmo nehrabe“. Ať se nám to líbí nebo ne, je to zásadní fakt. Žijeme v době peněz a možnost tento fakt změnit se stává současnou utopií. Mimo jiné si můžeme vzít ponaučení z bývalého režimu, kdy snaha o to, aby měli všichni stejně, nevyšla. Výstavu Duše peněz tvoří díla 27 zahraničních i českých umělců, která rozmanitě reagují na velký vliv peněz a jejich působení na společnost. Ta nás nutí zamyslet se, zkoumat či se nad vším tím absurdním monopolem zasmát.

Nejvíce mě zaujal cyklus velkoplošných fotografií od Španěla Fernanda Molerese z 90. let minulého století. Zachycuje na nich například osiřelé děti, které byly během občanské války nuceny pracovat na farmě, v jejímž nejbližším okolí hrozil výbuch bezpočtu min. Nebo fotograf zachycuje skládku odpadů v Guatemale, kde úmorně pracují děti v kouři z odpadů, které často vzplanou. Takové škodlivé požáry tam trvají i několik dní. Není proto divu, že jsou děti nemocné a kouř jim způsobuje mnoho problémů. Cyklus fotografií ilustruje tyto podmínky velice živě. Autor zachycením těchto silných a převážně drsných fotografií upozorňuje na hrozivé podmínky na naší zemi, které si většina z nás neuvědomuje nebo nepřipouští, i když o nich ví. Je důležité vidět věci z různých úhlů a před utrpením ostatních nezavírat oči. Výstava kromě názorných ukázek způsobu života různých etnik a společností skrz fotografické médium dává prostor i humornějším způsobům ukázky vlivu peněz. V hlavní místnosti výstavy můžete několikrát narazit na velká prasátka origami, která vypadají jako složená z papíru. Vytvořil je mnohostranný německý umělec Daniel Knorr a jako materiál použil kov. Na výstavě Duše peněz může divák porovnávat díla z různých částí světa mezi sebou. Českou scénu reprezentuje Jiří Georg Dokoupil se svými otisky bublin na plátně, již zmíněný František Kupka, dále Vojtěch Pavlíček a Marek Schovánek. ∞


DUŠE PENĚZ
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
19. 2.—6. 6. • 180 / 90 Kč

Jakým způsobem tvoří kubánští autoři mladší generace, kteří svými výtvory reflektují nejen politickou situaci na Kubě? Jak umění využívají k propagaci nesouhlasu s diktaturou, která tam stále přetrvává? Různorodý umělecký pohled na vládu s neomezenou mocí můžeme nalézt v Centru současného umění DOX, v němž se představuje pětice kubánských tvůrců.

Výstava s názvem „Cuba en vivo“ neboli „Kuba naživo“ prezentuje tvorbu pěti umělců pocházejících z Kuby. Tento projekt připravila kurátorka Iveta Kopicová. Chtěla jím ukázat současnou uměleckou scénu na Kubě, která ji velice oslovila. Podařilo se jí přivést mladé talentované tvůrce mimo jejich zemi a ukázat jejich tvorbu. Patří k nim dokumentární fotograf Arien Chang Castan (* 1979), experimentátor Rodney Batista Herrera (* 1988), audiovizuální umělec Ricardo Miguel Hernández (* 1984) a malíř Maczel Lang Santiesteban (* 1984). Pátým umělcem, který sice věkově do skupiny nezapadá, ale přínosně ji dotváří, je o jednu generaci starší disident Francis Sanchez (* 1970). Každý z výtvarníků osobitým způsobem ukazuje své pojetí místa, které, ačkoliv je nám vzdálené vzdušnou čarou přes osm tisíc kilometrů, je nám díky naší historii bližší, než se na první pohled zdá.

Na začátek revoluce vzpomíná mnoho Kubánců v dobrém. Ovšem na její pokračování, kdy se začala hroutit ekonomická situace kvůli blokádě ze strany USA, již ne. Za podpory Sovětského svazu se pomyslná brána do Karibiku zavřela a ze slibů o demokratické zemi sešlo. Fidel Castro nastolil ideje komunismu, a tím se již blížíme k oné spojitosti s naší zemí. V současné době vládne na Kubě jeho bratr Raúl Castro Ruz. Pořád je oslavován socialismus, kvůli kterému se politika dotýká každého občana na ostrově. Není proto divu, že se nejen mladší generace snaží dovolat změny. Jednou z cest je i umělecká tvorba, kterou systém nemůže umlčet, ale ona na něj může poukázat.

Umělci na výstavě v DOXu ukazují na zmíněnou složitou politickou situaci, která má vliv na všechny obyvatele ostrova, různými prostředky a metaforami. Například Maczel Lang Santiesteban kreslí a maluje městské scenerie a jeho významovou linií se stává otázka konzumu. Součástí děl jsou i kusy různých log, používaných na ostrově. Jsou v kolážovitých skládankách prezentovány divákovi. Zaujaly mě také akvarelové krajiny, které z dálky připomínají svěží horské vrcholy. Zblízka pod namodralou barevností objevíme místo přírodních útvarů jen zdeformované PET láhve. Tento kritický a zároveň lehce sarkastický přístup aplikuje Santiesteban na většinu svých děl. Jeho kresebná práce svědčí o dobře uchopené malířské kvalitě. Kromě kritiky konzumního života jeho tvorbou prostupuje hledání vlastní identity skrze kubánskou minulost.

Hybridi – nositelé mnohoznačných metafor
Ze všech umělců mě nejvíce oslovil Rodney Batista Herrera. Jeho kontroverzní fotografie zpodobňují transformaci těla po smrti. Rekonstrukce různých částí lidských těl spolu s odlišnými předměty či zvířecími ostatky vytvářejí jinou realitu. Pomocí těl v různých stádiích rozkladu a zásahy do nich ukazuje lidskou transformaci. Nesnaží se ale být nijak neuctivý k smrti, spíše využívá směsici ostatků jako prostředek komunikace a názorný příklad manipulace. Sám se nebrání nazývat svá díla zátišími. Jeho tvorba burcuje, přesto na mě působí jeho fotografie smrti nečekaně klidným dojmem. Hybridi, které tvoří a následně uchovává v podobě fotografie, jsou nositeli mnohoznačných metafor. Vymýšlí jim nové příběhy a situace. Orgány a tělesné pozůstatky, které umělec využívá do „obrazů smrti“, získává z mrtvých těl z márnice, kde jsou uchovávány pro anatomický výzkum. Využívá i ostatky naložené ve formaldehydu. Čas na nich zanechává otisky, které Herrera ve svůj prospěch využívá. Všechny zmíněné aspekty tvorby můžeme vidět na několika vystavených fotografiích. Divák může posoudit, jak moc jej tento přístup burcuje, uráží nebo inspiruje.

Více takových projektů
Výstava v DOXu kromě různých pohledů umělců na politickou situaci v jejich zemi také ukazuje, že je Kuba i přes to všechno krásným a výjimečným místem. Zejména na fotografiích Ariena Changa Castana, který ji dokumentuje, a díky tomu poznává všechna možná zákoutí z nevšedních pohledů. Místo přece utváří především lidé, kteří v něm žijí své životy. Skrze umění lze snáze tato sdělení uchopit a propojit. Podle mého by takových projektů mělo být více, abychom se nenásilnou formou mohli vzdělávat v tom, že svoboda není samozřejmostí a je nutné si jí vážit a ochraňovat ji. Na to bychom neměli zapomínat, ať už jsme se narodili před rokem 1989, nebo po něm. Vědění nás totiž bude provázet po celý život. Tím, že víme, se můžeme poučit z historie a vyvarovat se stejných chyb. Možnost nahlédnout do různorodých obrazů Kuby potrvá do 4. dubna. ∞


CUBA EN VIVO
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
22. 1.—4. 4. • 180 / 90 Kč

Soubor Farma v jeskyni na konci ledna uvedl svou novou inscenaci Odtržení. V centru současného umění DOX proběhla intenzivní scénická studie společenského fenoménu hikikomori.

Farma v jeskyni loni zkoumala rozrůstající se společenský fenomén hikikomori. Stav, kdy se jedinec po dobu šesti a více měsíců uzavírá před okolním světem za hranicemi svého pokoje. Tento fenomén byl poprvé diagnostikován v Japonsku, a proto nese označení v japonštině, které doslova znamená „odtrhnuvší se“. Případů hypersenzitivních jedinců, kteří před světem dobrovolně zavírají dveře svých domovů, už je na celém světě přes milion. I v Česku mají své zastoupení.

V Tokiu soubor Farma v jeskyni nasbíral informace a výpovědi jednotlivých hikikomori a ztvárnil je propojením videa, hudby, tance a pohybu – drsné zjištění, jak dnešní společnost mladých lidí může dopadnout. Tlak a nároky, kterým čelí, povinnosti a stereotypní život. To vše se promítá do rozhodnutí odtrhnout se. Jedná se o druh sociální fobie, který však není klasifikován jako nemoc. Je to pouze stav či označení.

Farma v jeskyni si schválně vybírá nepohodlná témata, která ve svých, do žánru nezařaditelných, inscenacích zkoumá. Stejně tak to bylo s Japonskem. Zaměřili se na skutečnost, kterou se japonská společnost nechlubí a naopak se ji snaží skrývat. Následoval výzkum v podobě rozhovorů přímo s odtrženými jedinci a diskuzí s odborníky i s rodinami, které takovou zkušeností prošly. Na základě několikaměsíční práce vznikla neobvykle pojatá performance, která má zázemí v Centru současného umění DOX. Zvláště proto, že fenoménu hikikomori byla věnovaná i část výstavy Brave New World, na které Farma v jeskyni spolupracovala.

Útěk do izolace
Uvítání afektovaně působícími kustodkami lomeno tanečnicemi a pohled na lidský exponát. Zakrvácená těla vzájemně identických polonahých dívek, které ve vykloubených pozicích leží na šedých autosedačkách. Vše na veliké točně, jako exemplář z muzea. Opodál vidíme zavřená těla ve skleněných vitrínách. Všechno jsou to živé dívky, připomínající přerostlé panenky. Všechno Asiatky, stejně (ne)oblečené. Další takový klon čeká diváky na scéně. Nepoznáme, zda se jedná o ženu či muže – je to jakýsi unisex. Univerzální oběť systému, která se snaží se zběsilým okolím udržet krok. Marně.

Zranitelnou Asiatku postupně obklopí již zmíněné přísně upravené kustodky – bělošky, které mohou připomínat sekretářky nebo byrokratky či symbolizovat obecně chaotickou a jasně danou společnost. Organizovaně a systematicky předvádějí jakýsi souboj mezi společností a jedincem. Souboj o místo ve světě, o práci či o zařazení do zaběhlého života.

Nátlak a agrese osob na scéně stále graduje. Tanec a proplétání se do jednoduchých židlí se stává symbolem celé inscenace. Značí to ono místo ve společnosti, podporu, či škatule, do kterých chtějí všechny mladé dostat? Podobně pracují i s další rekvizitou – klopotně se soukají a svazují dlouhými gumami, škrtidly. Příznačná symbolika reality, která je často velmi svazující. Pronikavé pohledy okolí a nároky, před kterými nejde uniknout. Expresivní a násilné tahy tělem vzbuzují strach i pocit bezmoci. Všechny postavy se pohybují s velkou ladností a afektovaností. Scéna se mění každou chvíli, střídají se prvky provedení i vizáž tanečnic. Výpověď ale zůstává stále silná. Celou inscenací se nese ještě živá hudba a mluvený text. Jedná se o autentické výpovědi lidí, kteří touží po izolaci od společnosti. Prosté citace z rozhovorů s hikikomori lidmi. O to mrazivější celý výjev je.

Po souboji s realitou a nátlakem okolí zranitelná bytost doslova padá. Bortí zeď – dveře pokoje či domova – a odkrývá vlastní mikrosvět odtržení. Na scéně se rozprostírá vodní plocha, na které polehávají nevinná a zhroucená těla obětí systému ve svém ideálním světě nicnedělání. Paralyzované duše neschopné ničeho, zavřené před světem a realitou. Pohled do nepochopitelné říše – emocionálně zploštělí lidé, kteří touží po určité oáze klidu, dlení a jednoduché existence. Přidává se ještě motiv zoufalé snahy matky vysvobodit své dítě ze stavu rezignace, snahy zařadit ho zpět do života. Její neúspěšný pokus má pointu v závěru.

Apatická těla hozená na břeh naší společnosti – to je teď aktuální téma, které je na čase začít řešit a uvědomovat si, co vše obnáší. S tak důležitou informací k nám ale přichází divadelní soubor. To jsme všichni tak izolovaní, že o takovém problému nevíme? Až umělci nás musí varovat před nemocí dnešní doby? ∞


Farma v jeskyni: Odtržení
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
po 14. 3., út 15. 3. 19:00 a pá 22. 4., so 23. 4. 19:00 • 200 / 100 Kč

Více než dvacet umělců z celého světa vyjadřuje svůj postoj k rozličnému politickému dění. Výstava „Brave New World“ v centru současného umění DOX se týká nás všech. Nezavírejme oči před tím, co se okolo nás děje.

Rozsáhlá expozice konfrontuje literární díla tří autorů se současnou společenskou situací. K vybraným titulům patří Orwellův román „1984“, „451 stupňů Fahrenheita“ od Raye Bradburyho a „Konec civilizace“ Aldouse Huxleyho. Jejich dystopické vize jsou zasazeny do kontextu se současnou tvorbou českých i světových umělců, kteří se dlouhodobě věnují tématům týkajících se společenského dohledu, konzumní společnosti a světa médií. Výstava je rozdělena do tří hlavních částí, v nichž je mimo jiné věnován prostor i k posezení a začtení se do daného románu.

V podobném duchu se pak nese celá výstava. Jsme vystaveni nemilosrdnému pohledu na realitu současného světa, která je děsivější, než si ji v minulosti vůbec dokázali literáti představit, a stala se skutečnou i přes varování skryté v jejich románech. Při pohledu na stěnu s výčtem statistik obětí vražd páchaných státní mocí běhá mráz po zádech. Kurátoři výstavy Leoš Válka a Michaela Šilpochová udeřili hřebík na hlavičku, protože v rámci současného diskursu je jejich výstava vskutku aktuální.

Mezi nejvýraznější díla zde patří bezesporu instalace Barbory Bálkové „Odnikud nikam“ zachycující čtyři diktátory. Hyperrealistické sochy životní velikosti zachycují v nelichotivých pozicích Hitlera, Stalina, Mao Ce-tunga a Kim Čong-una jako „houpací koníky“. V tomto kontextu jsou oni těmi manipulovatelnými figurami, které vyzývají k podřízení se vůli diváka, ke hře, či k tomu, aby byli sami ovládáni. Dalším výrazným dílem je monumentální site specific instalace studia NUMEN/FOR USE, do níž lze přímo vstoupit a odnést si z ní neopakovatelnou zkušenost, kdy si budete připadat jako buňka ve vašem těle. A poslední monumentální instalací je „Predestinace“ od Jense Hikela a Leoše Války, jež prostupuje celými třemi patry věže DOX. ∞


Brave New World
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
11. 9.—25. 1. (13. 12. komentovaná prohlídka) • 180 / 90 Kč

Kdybychom chtěli vidět, jak vypadá ruský soudní proces v praxi, běžně bychom nejspíš neměli možnost něco takového zjistit. Ani letadlem to do Moskvy není zrovna blízko a jazyková bariéra by mladším generacím bez základů ruštiny mohla činit potíže. Simulace takového procesu se ale nyní dá najít i v Praze. Místo letadla pojedeme metrem a obejdeme se i bez znalosti azbuky.

Není lepší způsob jak vyjádřit absurditu než karikaturou – zjednodušeným a humorným představením situace. V Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích právě probíhá výstava, umožňující návštěvníkovi nahlédnout do mechanismu ruského justičního systému. Komiksové postavy v nadživotní velikosti představují osobnosti soudního procesu s Michailem Chodorkovským a Platonem Lebeděvem, kteří byli odsouzeni kvůli zpronevěře a daňovým únikům.

Michail Chodorkovskij je ruský podnikatel a v 90. letech byl také jednou z nejvýznamnějších postav ruského hospodářství. V roce 2003 byl zadržen, trestně stíhán a odsouzen k trestu odnětí svobody. Od března 2009 do prosince 2010 probíhal druhý proces, a právě do toho můžeme na výstavě nahlédnout.

Kreslíř Alexandr Kotljarov zaznamenával celý proces v dnes už zakázaném opozičním deníku Ježednevnyj žurnal, přičemž každý den přidával online komiksové útržky z procesu s výroky jeho představitelů. Výstava „Proces“ vznikla původně v roce 2010, kdy deník nabídl kurátorovi Antonu Litvinovi, aby připravil expozici z Kotljarových kreseb. Ten nechal komiksy zvětšit do nadživotní velikosti a sestavil soubor těch nejabsurdnějších, popírajících většinu zákonitostí fungujících v klasickém procesu. Výstava se nejdříve konala v Moskvě a nyní to je poprvé, kdy jsou zvětšeniny umístěny mimo Rusko.

Součástí expozice jsou také dva videosnímky ve smyčce promítané na dvou televizích. První video s názvem Průvod pochází z tvorby kurátora celé výstavy Antona Litvinova a zachycuje tři zimní protestní pochody v Moskvě. Mottem těchto průvodů byla věta „My se vrátíme,“ což se také autor snažil v devítiminutovém videu zachytit. Druhý snímek s názvem Restaurování je rovněž natočen Antonem Litvinovem a reflektuje současnou ruskou politickou situaci pomocí vyobrazení výroby typického ruského suvenýru – dřevěné panenky matrjošky. Výroba začíná broušením nejmenší panenky, poté vložené do větší, následně také vybroušené. Na konci je klasická podoba panenky nahrazena portréty politických vůdců, přičemž poslední a největší nese tvář Vladimira Putina. Není broušena klasickým způsobem jako ostatní, ale je použita látka pro dosažení většího lesku.

Kurátor výstavy Anton Litvin, původem ruský umělec, kurátor a protiputinovský kulturní aktivista, žijící v současnosti v Praze, se podílí na velkém množství projektů. Jedním z nich je festival Kulturus, který na různých místech v Praze představuje současné ruské umělce a jejich počiny.

Výstava se vtiskne do paměti takřka každému a zanechá v něm smíšený pohled na něco, s čím nemá divák žádnou přímou zkušenost. Ať už bude názor na ruský soudní systém po shlédnutí expozice jakýkoliv či zůstane nezměněn, určitě stojí za to ji navštívit. ∞


PROCES
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
31. 7.—14. 9. • 180 / 90 / 40 Kč


autor: Valerie Hrubešová

Umělec Jean Dubuffet byl prvním, kdo tvorbu psychicky nemocných tvůrců uchopil pojmem. Syrové umění, pod kterýmžto termínem je známo nám, nazval art brut. Jak taková tvorba vypadá a čím se liší od té institucionalizované?

Dubuffet je stěžejní postavou, která umění nemocných solitérních tvůrců propojila s uměleckým světem. Přesnější je ale konstatovat, že díky jeho vymezení jej spíše oddělila. Dubuffet se kromě samotné tvorby věnoval umění i teoreticky. V roce 1968 publikoval studii Dusivá kultura, ve které rozebírá pojmy „kulturní“ a „surový“. Postavil v ní proti sobě dva světy, z nichž jeden vychází z přirozenosti, autentičnosti a nepodmíněnosti a nese další přívlastky, které nejsou ovlivněny dlouhodobější návazností něčeho na další, umělým utvářením či záměrem. Ten syrový, v podstatě čistý, esenciální přístup, vycházející z niterné nutnosti, kdy Dubuffet tvrdí, že konstruktivní je pouze nihilismus. Tedy popírání všeobecně přijímaných hodnot a dogmat. Tím obšírněji opsal a rozvinul pojem art brut, který se zrodil v jeho ústech ale už dříve – po druhé světové válce. Ve statutu Společnosti art brut, jež tyto periferijní umělecké projevy sbírala, v roce 1949 definoval syrové umění jako takové, které je vytvořeno bezvýznamnými lidmi a představuje specifický charakter osobní invence, spontánnosti a svobody vůči konvencím a zaběhnutým zvyklostem. Hlubší snahu o porozumění takovým dílům doprovázel vliv psychiatra Hanse Prinzhorna. Dubuffet pak začal zkoumat sbírky děl z ústavů psychicky chorých a hledal v nich možnost obrody umění.

Autenticita neředěná rozumem
Další díla spojuje podobný prvek – jejich existence se zakládá na dostupných materiálech. Složitost je pak právě v jejich využití a v koncové podobě. U veškerých prací lze vysledovat obsesivní přístup v jejich vytváření. Obsese se častokrát zhmotňuje v opakování nějakého detailu nebo jednoho námětu, který je násoben. Pro tvůrce má vše smysl. Veškeré existující má řád, jen na první pohled to vypadá, že žádný není. Ve všech dílech je zřejmý absurdní perfekcionismus. Sebemenší námět, který může být pouhým detailem, je doveden až k patologické dokonalosti. Celek tvoří rukopis autorů, který je pro všechna jejich vyjádření jednotný. Není hledáním podoby sdělování, je jeho jedinou cestou ve své autentické podobě. Díla nabízejí úzkost, frustraci, strach a údiv či obdiv. Lze je obtížně uchopit, protože odráží cizí vnitřní světy, které osobám bez stejné zkušenosti nemohou být v měřítku jedna ku jedné předány. Usnadňují to jednotlivé popisy, umožňující divákovi alespoň jemně nahlédnout do možných myšlenkových pochodů autorů. Výstava je silným zážitkem, který opět může otevřít otázku, co to vlastně umění je, k čemu slouží a proč by nějaké mělo být povyšováno nad další. ∞


ART BRUT LIVE – sbírka abcd | Bruno Decharme
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
27. 3.—17. 8.

I to nejvíce objektivní tvrzení je subjektivně zabarvené. Nelze jednoznačně definovat něco neexaktního, co je postavené na myšlence a vzájemných souvislostech. Bude to vždy úhel pohledu, který je nutně zabarven. Nebo dokonce zmanipulován.

Termín demokracie je naší společnosti známý již desítky let. Definujeme ji minimálně jako vyspělou, ekonomicky soběstačnou či alespoň částečně stabilní, se západním způsobem myšlení. Není ale už jen termín demokracie jako označení přístupu vlády, na kterém se všichni občané rovně podílejí, vyprázdněnou jistotou svobody? Výstava Mody demokracie v Centru současného umění DOX tento společenský modus zkoumá hned z několika hledisek. Z kulturního, politického, sociálního a samozřejmě estetického. Ukazuje a srovnává podobu demokracie v rámci různých geografických částí v Evropě i jinde ve světě. Na autentických příbězích představuje v různém měřítku dopadu podobu demokracie. Formou videozáznamů přináší vhled do praktik tajných služeb a skrze výpověď přímého účastníka stírá hranici mezi fiktivním světem a tím reálným. Dialog s analytikem infrastruktury pro NSA na Havaji otevírá polemiku nad hranou, jak ostře Národní bezpečnostní agentura zasahuje do soukromí jednotlivců. Velkou část výstavy tvoří právě videozáznamy, které na běžném televizním kanálu ke shlédnutí určitě nebudou. Pojem demokracie je na výstavě kurátorované Jaroslavem Andělem skloňován více než čtyřiceti autory italské, české a jihoamerické sekce.