Konfrontace se možná bojíš i proto, že cítíš křehkost situace. Možná tě napadlo, jak snadné je ocitnout se na dně. Úplně na dně. Na ulici. Na drogách. V kriminálu. V dluzích. Sám. Zapomeneš na pokutu dopravnímu podniku a ta se rázem vyšplhá na mnohanásobek. Podepíšeš nevýhodnou smlouvu, nevšimneš si malých písmen dole. Zkusíš drogu, jen jednou, určitě, a pak v tom jedeš. Neplatíš alimenty nebo pojištění, a najednou ti chodí dopisy s modrým pruhem. Něco málo ukradneš a chytí tě. Jsi v podmínce. Pak se něco zvrtne, a jdeš si sednout. Venku nemůžeš najít práci, všude chtěj čistý rejstřík. Někdo tě odsoudí, jiný lituje, ostatním jsi jedno. V rodině se něco porouchalo, už to není jako dřív, nevěří ti, domlouvají ti, křičí na tebe, vyhrožují, dávají podmínky a ultimáta. Možná tě vyhodí z domu, pokud u nich bydlíš, nebo přeruší kontakt. Víš, že mamka brečí, chce tě zpátky, jenže ty už nejsi její, a táta je kruťas. Nebo na tebe kašlou, když z tebe nic není, tak jdi pryč, nechceme tě. Nebo maji sami svý rejže dost, pijou, nemají prachy, nepracují. A ty chceš od všeho a od všech utéct. Nemuset řešit ty sračky kolem, neřešit, že se ti život bortí pod rukama, že ti všechno, cos kdy měl a chtěl, uniká. Jdeš za kámošem, co ani není tvůj kámoš, zkrátka ti prodá drogy, jdeš, dáš si, rázem ti je dobře, nemusíš myslet, nemusíš řešit, všechno se vzdaluje… Jenže droga není zadara, napřed máš něco ušetřeného, chodíš na brigády, něco si půjčíš, pak prodáváš své věci, pak už nemáš co prodat, tak co zbývá. Žebrat, krást, kradeš i doma, když tě tam někdo pustí. Pak si jdeš něco dát, pro to zapomnění, nakopnutí, takřka nezvladatelný příval energie, nemusíš spát, nemusíš jíst, žiješ nonstop a jsi nahoře. Někdy pak taky zatraceně dole. Stíhy, deprese, chceš se vším skončit, už v tom všem dál jet nechceš, pryč, daleko, utéct, umřít…

Jenže droga není zadara
Pak ti to dojde. Něco se stane, a tobě se najednou na chvíli vyjasní. Uvidíš sebe v těch sračkách, zpřetrhané vazby, zlomená důvěra, zdraví v kopru, budoucnost v hajzlu, už ne. Najednou s tím vším chceš seknout. Zas si oblíknout svou starou kůži, starej život bez euforie, zato s obyčejnou radostí z toho, že svítí slunce, ptáci zpívají a ty máš s kým zajít na pivo, komu zavolat, když je ti blbě. Jenže to spíš chceš chtít, protože všechno kromě drogy je hrozně bledý, nezajímavý, všední. Stýská se ti po normálních pocitech – únava po celodenní chůzi venku, radost z maličkosti, probuzení po dobře prospané noci, stýská se ti i po obyčejném smutku, naštvanosti. Jen ne to hrozivý prázdno, za kterým je zas jen prázdno. Vzchopíš se, vyškrábeš poslední zbytky sil a vůle a jdeš. A pak to kolečko: detox, psychina, terapeutická komunita, jestli vydržíš. Doléčovák. A pak – co pak? Volnost? Možnost postavit si znovu život tak, jak chceš, jak opravdu chceš? Nebo do toho zas spadnout, vrátit se zpátky, vše odznova a přece jinak. Teď už to není flirt, který se jen pozvolna mění v závislý vztah, teď zazvoníš na dveře toho, kdo ti tolik bral a tak málo dával, připlazíš se skoro po kolenou, žadoníš, a dostaneš. Lítáš v tom zas. Anebo ne, zvládls to, a kámen po kameni si stavíš svůj nový svět s novýma kámošema, s novýma koníčkama, v novém městě. Už se tam nechceš vracet, na každým rohu můžeš někoho potkat, ne, nechci, už jsem jinde, nech mě, jsem čistej. A jsi čistej. Ale snadné to není, tohle není tabula rasa, to je jen přetřené na bílo, abys to minulé pohřbil někde dole, abys to přepsal úhledným krasopisem. Občas něco přeškrtáš, začneš znovu na novým řádku, ale jo, jde to, nějak to šlape. Soustředíš se na to, co je teď, co bude a může být. Co bylo, bylo, nech to být. Řešíš, co jde, splácíš, pracuješ, sekáš dobrotu. Snažíš se unikat, jen se neohlížet, jít, třebaže pomalu, ale hlavně vytrvale, a pokud to jde, aspoň krapet zrychlovat krok. Cítíš, jak se to všechno vzdaluje, jak je to jen jako hodně slabá ozvěna, už se ti docela daří nemyslet na to všechno, i když ve snech se to někdy vrací, je to živý, ale probudíš se z toho! Pomalu se takzvaně začleňuješ, zas zkoušíš žít jako spořádaný občan, zase nabíráš důvěru, už se máš kam vracet, je to na dobré cestě, unikáš tomu, máš to daleko za sebou, už se neohlížíš, díváš se před sebe, zdá se, že se vše daří, vítězíš, nad tím vším, ale hlavně nad sebou, žiješ!

Co bylo, bylo, nech to být
Jen té chuti se nikdy nezbavíš, do konce života, musíš před ní stále unikat, stále s ní soupeřit. Jednou tě dostala a nepustí, svině. Byla to jízda, nadupaná, napěchovaná ohromnou energií, barvy, zvuky, akce, lidi, a teď jdeš v mírném vánku, který se líně povaluje kolem tebe, svítí slunce, cvrlikají ptáci, je klid, pohoda, trochu nuda. Ale ty zatraceně dobře víš, že tenhle klid je daleko víc než zběsilý útěk od jednoho k druhému a od obou zároveň. Víš, co tahle pohoda dala zabrat. Chuť je, ale ty hrozně věříš tomu, že jsi silnější než ona… ∞

„Tahleta píčovina s psanim deníku je stejně návyková jako herák,“ píše hrdina Mark Renton do svého deníku na odvykací kúře. Pokud vás láká zkusit heroin, nemusíte hned stahovat biceps a naklepávat žílu. Začtěte se do Welshovy nově vyšlé bichle. Zatímco gram nekvalitního heroinu pořídíte za tisícovku, přes šest set stran kvalitní četby vás přijde na necelé čtyři stovky.

Sága o edinburských „smažkách“ začíná koncem sedmdesátých let minulého století. Ministerskou předsedkyní se ve Spojeném království stává Margaret Thatcherová. Skotové ji nesnášejí stejně jako všechny Angličany (podobně jako Češi Němce – historie útlaku). Masová nezaměstnanost, rasismus, fotbal, muzika, přátelství, drogy, sex, násilí, sídlištní romantika čtvrti Leith – to jsou ingredience, ze kterých Welsh uvařil velmi slušný „matroš“.

Do češtiny Skagboys (skag je Welshův nejoblíbenější výraz pro heroin) přebásnil Robert Tschorn. Udělal s nimi přesně to, co Tamara Váňová s Mládím v hajzlu C. D. Payna. Dal do nich českou duši. To má s Welshem o něco větší cenu než s Paynem, protože ten se přinejhorším dá přelouskat i v originále. S Welshem je to těžší – píše skotským dialektem a pouličním slangem. Rekreační angličtinář před ním neobstojí. Tschornovi se povedlo skotskou hatmatilku přebásnit do jejího českého ekvivalentu, a to čtivě. Slovníkem Heráků: „Píčus zmáknul koží překlad.“

My do toho nepadneme, my ne
Na periferii Edinburghu se vyrábí prvotřídní heroin. Někdo ho z továrny tajně vynáší ven. Pár dalších lidí ho prodává. A spousta dalších se do něj zamiluje. „Mám strašně silnej pocit, že všechno je, bylo a bude totálně v rychtyku. Věci nejsou jenom správně, ale přesně tak, jak mají bejt,“ rozplývá se Mark po první šleze, kterou do něj vpravil bývalý spoluhráč z fotbalu Johnny Swan alias Labuťáček. Začíná jiný mač. „To se ti povedlo… něco zajímavýho… Johne.“

S nejlepším kamarádem Sifonem si Mark slibuje, že do toho nespadnou. Slibují si to, i když se v tom už topí. Welsh ale nechává každého, kdo si šlehne, zmizet v heroinovém víru. Zřejmě jde o věrný obraz reality – skotský autor si závislostí prošel. Po zavření místního drop-inu si „heráci“ začnou píchat společným nádobíčkem. Stříkačka koluje jako „brko“. V pekle „absťáku“ je to každému jedno. Začne se šířit nový virus – HIV.

Edinburgh se v osmdesátých letech stává evropským hlavním městěm AIDS. Welsh to v knize reflektuje Poznámkami k epidemii – chladnými výčty z měsíčních nemocničních zpráv o nově nakažených, kde figuruje jméno, věk, povolání a způsob infikace. Mezi důvody drtivě převažuje nitrožilní aplikace drog. Dále Welsh jednotlivé kapitoly prokládá Feťáckými dilematy – kurzívou popisovanými mezními situacemi, jako je absťák, opojení bezprostředně po nástřelu, předávkování nebo cynická lhostejnost k vlastnímu osudu. Kurzívové vsuvky s výkřiky nebo snovými obrazy používá i v normálním ději.

Taková drbárna
Součástí knihy je také deník Marka Rentona z pětačtyřicetidenní „odvykačky“. Kniha jím začíná i končí a odlišuje ho psací písmo, na které si spousta čtenářů stěžovala. Zprvu i mně přišlo nečitelné a popadl mě vztek na odpovědné grafiky z nakladatelství Argo. Deníkové pasáže jsem přeskočil. V „absťáku“ po dočtení knihy jsem je ale ještě vděčně dojel. Nakonec mi přišly příjemnější než běžný knižní font. Kromě zmíněných nezvyklých formátů Heráky ozvláštňuje taky to, že v některých kapitolách vypráví Welsh ve třetí osobě, zatímco jiné si rozdělují Mark, Sifon, Spud, Begbie, Tommy, Matty a další. Jejich výpovědi se vzájemně potvrzují v některých detailech, takže je to taková drbárna.

Možná Marka a spol. znáte z filmu Trainspotting s nezapomenutelným Ewanem McGregorem v hlavní roli. Režisér Danny Boyle snímek natočil podle stejnojmenné Welshovy prvotiny, která vyšla v roce 1993. Heráci nejsou jejím pokračováním, ale „předkračováním“. Po dvaceti letech Welshe napadlo sepsat, jak se hrdinové Trainspottingu dostali do závislosti, a šel do hloubky – Heráci mají 614 stran oproti trainspottingovým 350. Třetí díl napsal už v roce 2002. Jmenuje se Porno.
V Trainspottingu není jediné zbytečné slovo. Heráci jsou rozvolněnější, přesto hustější. Dvacet let poctivého tréninku je znát. Těšil jsem se u nich na každou další četbu. Gagy volajícími po zfilmování se taky jen hemží. Welshovy romány tak napůl scénáři už jsou. Nezabředá moc hluboko do motivace postav. Nezdůvodňuje jejich činy, nepovyšuje se nad ně. Nechává je plynout a vysvětlí je o desítky stránek později. Nebo vůbec. Jako v životě.

Citlivě vulgární
„Fascinuje mě, jak si lidi posírají životy. Zajímá mě, proč tak často jednají proti vlastnímu zájmu,“ vysvětluje v jednom rozhovoru Welsh své zaujetí temnými stránkami lidské povahy. Trpělivě kreslí pavučiny vztahů a okolností, které hrdiny přivádějí na scestí. Zachycuje jejich „ups and downs“. Nezapomíná na roli náhody neboli spouštěče. Jako chameleón střídá první osoby jednotlivých postav – každá píše a myslí trochu jinak, ale vždy přesvědčivě. V jednu chvíli vás rozesměje situační komikou a (ne)citlivou vulgaritou (hlavně tady patří uznání i překladateli), ve druhé se vám udělá šoufl z explicitního popisu násilí. Ve třetí vás vzruší sexuálním obsahem. Nic z toho ale nedělá prvoplánově, prostě jede svou upřímnost. Hemží se pasážemi, které byste si dali za rámeček, a slogany, které byste si vytetovali. Nebo i vyfetovali. ∞


Irvin Welsh: Heráci
nakladatelství Argo
Praha, 2014, 614 stran

Zažili jste někdy, že vás kniha vytočila? Už svým názvem? Mé syny zničil heroin není dílem žádné spisovatelky, ale matky dvou chlapců (dvojčat Nicka a Simona), která popsala skutečný příběh. Elizabeth Burton-Phillipsová tak vypráví o svých dětech a jejich životě na drogách.

Kniha má být varováním pro ostatní, podporou pro podobně stižené rodiče. Popisuje život dvojčat od narození až po smrt jednoho z nich. Na čtivosti jí dodávají i vyjádření synů a známých rodiny, kterými matka doplňuje svůj pohled. Všechno začíná v partě kouřením cigaret. Chlapci nastupují na feťáckou scénu a pokračují přes další drogy až do cílové stanice heroin. Matka je celou dobu ze všech sil podporuje, dává jim peníze, později dokonce kupuje heroin a maže dluhy u dealerů. Kluci se potloukají po bytech, ubytovnách i na ulici. S jejich budoucností to nevypadá vůbec slavně. Matka jim několikrát zařídí odvykací léčbu, jenže – pokud někdo přestat nechce, je vše zbytečné.

V některých pasážích se autorce daří čtenáře od drog odrazovat. Pro knihy a filmy s feťáckou tematikou je totiž typický spíše opak – např. kniha Herák, film My děti ze stanice zoo a další. Navozují v člověku chuť si drogu dát, protože popisují, jak úžasné pocity by po ní mohl prožít. Ale kniha Mé syny zničil heroin se věnuje především záporům života v závislosti. Příkladem může být pasáž, v níž kluci od rána celý den přemýšlejí, jak seženou heroin. Jakmile si ho konečně dají, na chvíli se cítí normálně a dokážou fungovat. Ale velmi rychle nastává doba nervozity a shánění fetu. Celkem reálná ukázka nevýhody závislosti.

Heroin, ten to zavinil!
A proč mě tedy kniha rozčílila? Nervy mi drásaly některé pojmy. Například už samotný název – Mé syny zničil heroin. Další: nebýt heroinu, mí kluci by vedli úžasný život, tohle dokážou drogy udělat vaší rodině, a tak dále a dále až do aleluja. Podobných výrazů je v knize víc než dost. Vše čistý alibismus. Heroin snad není ničitel cizích životů. Naředil se, vlezl do stříkačky a bodl se někomu do žíly? Každý o svém životě rozhoduje sám. Pokud strčím prsty do zásuvky, může za to zásuvka? Zdá se, že někteří lidé si stále myslí, že ano. Autorka vidí problémy všude kolem, ale nejméně v synech samých. Domnívá se, že za spoustu věcí můžou dealeři. Asi jí stále nedošlo, že její synové taky drogy prodávali.

Způsob, jakým si matka syny idealizuje, nabývá širších rozměrů díky příspěvkům jejich bližních a příbuzných. Ti svorně tvrdí, jak skvělí a úžasní kluci byli. Nějak pozapomínají na tu maličkost, že fetovali, okrádali dealery i vlastní rodiče. Upozorňují spíš na jejich návštěvy kostela a víru v Boha. Až podezřele vychvalují charaktery obou chlapců. Na čemž logicky něco nehraje. Asi jsou všichni přáteli matky a ví, co vše si protrpěla, proto nejsou schopni ji zasáhnout upřímností a odkrytím reality?

Nelíbilo se mi ani, jak matka trvala na popření Nickovy sebevraždy. Nakonec výrok zněl – příčina smrti neznámá. Tvrdila, že tento verdikt dal jeho smrti aspoň trochu důstojnosti. Celé křesťanské rodině až příliš záleželo na nepravdivém pojmenování příčiny úmrtí. Mně osobně se jeví tato touha naprosto absurdní. Popírání reality. Oběšení pro mě nepředstavuje neznámou příčinu úmrtí.

Výhrada číslo pět: rodinu tvořila ještě starší dcera, o které se autorka zmiňuje jen na začátku knihy. Vůbec nesleduje, jak celou situaci zvládala ona – zda se necítila odstrkovaná v momentech, kdy jejím bratrům bylo natolik pomáháno, že na ni samotnou podpora nezbyla.

Svou obžalobu uzavírám větami, po kterých bych knihu nejraději vzteky rozcupovala na kousky: „Přemýšlela jsem o těch nespočetných dnech, kdy jsem Boha prosila, aby Nickovi pomohl osvobodit se od jeho návyku. Vzpomínám si, jak vzteklá a rozčarovaná jsem byla, protože Bůh mé modlitby nevyslyšel.“ Pro ateistu je tohle jako rána pěstí.

Ani Bůh už nepomůže
Překvapilo mě, kolik různých státních a charitativních organizací se v Anglii zabývá drogově závislými. Nabízí jim ubytování, léky tlumící fyzickou závislost na droze. I přesto, že lidé zapojení v tomto programu si dále zvesela fetují. Člověk nemající s drogami nic společného vidí pouze vyhazování peněz.

Chápu, že matka knihu napsala, aby ulevila svému žalu, a zároveň měla pocit, že tím může někomu pomoci. Zapojila se do nejrůznějších organizací a na základě svých zkušeností se snaží podpořit rodiny drogově závislých. Sice se trápí výčitkami, ale na své syny nedá dopustit. Toto jednostranné stanovisko mne nutilo postavit se do opozice. Proč tedy knihu číst? Někdy není špatné podívat se na svět očima druhých lidí. Konfrontovat se s opačným názorem. A kdo ví? Kdo se v podobné situaci neocitl, nemůže s jistotou říci, že by se zachoval jinak. Nikdy neříkej nikdy.

Mé syny zničil heroin
JOTA, 2008, 272 stran
autor Elizabeth Burton-Phillipsová

Drogy jsou špatné. Zabíjejí mozkové buňky a mysl i tělo strádají. Feťák začne zanedbávat svůj zevnějšek, své blízké, domácí práce a práci obecně. To můžeme vidět na každém rohu. Jenže existuje droga, po které se mozek naopak nastartuje, donutí vás dát svůj vzhled, domácnost i kariéru do latě a přinese vám přízeň žen, šéfa i bytné. Dáte si?

Pokud řeknete ano, vítejte ve světě Limitless. Film zpracovává téma dostatečně lákavé a nebezpečné zároveň; tedy mix, který cílí na široké spektrum diváků. S nějakým druhem drogy má alespoň minimální zkušenost každý z nás, když poctivě započítáme nejen alkohol a cigarety, ale taky kávu a čokoládu. Hlad po další dávce a opojný rauš tedy není ničím novým a je stále aktuálním. Aby snímek se zápletkou o drogově závislém sympaťákovi nezapadl mezi tuny příbuzných „béček“, stačilo přidat chytré dialogy, trochu vypiplat scénář, vybrat dobré herce a svěřit vizuální stránku nějakému hračičkovi. A ejhle! Vznikl příběh, který by se klidně mohl stát! Navíc se zrodil charakter, se kterým je snadné se ztotožnit.

Je jím flink, který už nekonečně dlouho píše knihu, zanedbává svou skvělou přítelkyni, svůj byt a sám sebe. Má sice ambice a dokonce i předpoklady svých vzdálených cílů dosáhnout, ale vlastní lenost mu brání. Chudáček malej, říkáte si možná. No a? Tak ať se snaží, lempl! Přece si nemůže myslet, že jednoho krásného dne jen tak spolkne nějakou čarovnou pilulku a všechno najednou půjde bez námahy, nebo co.

Spolkni mě!
A co když přesně taková pilulka existuje? Ve filmu tak staví zmíněného neschopu před nemalé dilema: spolknout, či nespolknout? A pak tedy ještě: spolknout zas a znovu, nebo se vrátit k polodementnímu, těžkopádnému, bordelářskému stadiu?

Běh událostí na plátně staví diváka před otázku, co by dělal on sám v takové situaci. Nabídka je asi podobně lákavá jako lahvička s nápisem „Vypij mě“ ve slavném příběhu o Alence. Jenomže zázračně užívat všech smyslů naplno a rozplétat mozkové závity není možné donekonečna. Je jasné, že vlastnosti nadčlověka jsou jen vypůjčené a že si droga svou daň začne dřív nebo později vybírat. A že o ni začnou mít nemalý zájem i další lidé.

Nechci a nebudu o filmu prozrazovat víc. Určité dějové zvraty jsou více či méně předvídatelné, závěr filmu zůstává podivně otevřený. Hvězdné obsazení tu zastupuje „jen“ Robert De Niro, ale Bradley Cooper je v hlavní roli úchvatný. Přesvědčivě ztvárňuje neschopného losera bezpodpůrných prostředků i perfektního muže s pilulí v břiše. Dám ruku do ohně za to, že jeho kouzlu propadnete a vybaví se vám řada kamarádů z blízkého okolí, kteří vám budou alespoň jednoho z těch dvou alter-eg připomínat.

Rozumný feťák šetří
Jediné, co mi bylo ve filmu trochu proti srsti, byla nerozumná rozhodnutí, kterých se hlavní postavy občas dopouštěly. V některých momentech mě prostě napadlo, že tak chytrý člověk by přece takovou kravinu neudělal. Základní chyba nedostatečné zásoby drogy takzvaně „na horší časy“ mi přišla vyloženě školácká. A taky že z ní pro našeho sympatického závisláka pramenila nejedna potíž.

Na závěr bych ještě vyzdvihla vizuální stránku filmu. Pozměněná realita pod vlivem zázračné látky je na plátně vykreslena tak, že si po filmu nejste úplně jistí, zda vám do kelímku při vstupu do kina náhodou taky někdo něco nepřidal. Překvapivě doporučeníhodný zážitek. Málokdy totiž film znamená zážitek.

Všemocný / Limitless
režie Neil Burger
USA, 2011, 105 min