Když se historik a spisovatel Michal Konečný během výzkumu ke své diplomové práci probíral dobovými novinami z přelomu 19. a 20. století, povšiml si, že novinové výstřižky vykreslují poměrně výstižně historii lokality i životy lidí, kteří ji obývají. Tehdy však ještě netušil, že se o několik let později právě tyto materiály stanou zdrojem pro povídkovou knihu Krvavý Bronx, která se snaží uchovat vzpomínky na divokou historii brněnské ulice Cejl a jejího blízkého okolí.

Tzv. brněnský Bronx se rozprostírá v blízkosti samotného centra města. Na první pohled je zřejmé, že je zde něco jinak. Ať už se jedná o všudypřítomné romské spoluobčany, budovy v dezolátním stavu, či zamřížované zastavárny na každém kroku, najednou máte pocit, že jste v nedalekých středověkých uličkách přešli kolem bludného kamene a ocitli jste se v jiném městě. Řada lidí nazývá Cejl a blízké ulice Bratislavskou a Francouzskou ghettem a jejich návštěvě se vyhýbá či jde raději po chodníku se skloněnou hlavou.

Této skutečnosti si byl vědom i úspěšný brněnský spisovatel a nakladatel Martin Reiner. Když se stal zastupitelem městské části Brno-střed, oslovil historika Michala Konečného s výzvou pozvednout tuto městskou část a něčím ji ozvláštnit. Tak se vynořil nápad, využít výstřižky z dobových Moravských novin, které často skýtaly řadu bizarních, vtipných, romantických, a především pravdivých příběhů lidí, kteří v této městské části dříve žili. Dvě brněnská nakladatelství Host a Druhé město spojila síly. Oslovila své nejlepší autory a autorky a dala vzniknout antologii fiktivních povídek o Cejlu sepsaných na základě pravdivých příběhů, které se odehrály přímo v jeho ulicích.

Stručná historie jedné čtvrti
Jak řekl spisovatel Rafael Sabatini: „… kde není poznání minulosti, nemůže být vize budoucnosti.“ Tak knížka krvavý Bronx začíná historickým exkurzem autora Michala Konečného do minulosti dané lokality. Dozvídáme se, že příběhy násilí a kriminality ji provází již více než 200 let. V dávných dobách se jednalo o část předměstí, kde se nacházely převážně venkovské usedlosti a lidé se věnovali zemědělství a řemeslům. Zemská vláda zde rovněž vystavěla káznici, protože zde bylo dostatek místa. Stejný důvod do této lokace přivábil i řadu podnikatelů. S přelomem 19. století se proměnila i společnost. Vzrostla průmyslová výroba a z dřívějších feudálů se stali kapitalisté, co se honili za ziskem. Předměstí se na rozdíl od městského centra stalo domovem jak pro chudinu, tak bohaté podnikatele. Čechy i nově příchozí Němce. Je tedy jasné, že sociální, náboženské a národnostní napětí mezi odlišnými sociálními vrstvami se dalo krájet. Na předměstí jako by se zastavil čas. Jak uvádí Michal Konečný: „S tím, aby ulice kolem Cejlu vypadaly reprezentativně, aby zde byl dostatek zeleně a aby výstavba splňovala základní hygienické požadavky, si téměř nikdo hlavu nelámal.“ Funkcionalistické vily nacházející se v nedalekých Černých polích působily jako symfonie z jiného vesmíru. Odchod Židů, příchod Němců, poválečné škody a následný odchod Němců a příchod Čechů proměnily původní lokalitu k nepoznání. Dle slov Michala Konečného: „Tato část Brna se stávala čím dál tím smutnějším místem, vstupujícím do veřejné debaty pouze v souvislosti s katastrofálním stavem zdejších domů, hygieny nebo inženýrských sítí.“

Vrahem byl zahradník… nebo snad lékárník?
Šestnáct úspěšných autorů a autorek, jmenujme např. Alenu Mornštajnovou, Kateřinu Tučkovou, Jana Němce či Doru Kaprálovou, se zhostilo úlohy z novinových výstřižků z druhé poloviny 19. století poskládat příběhy lidí, kteří prožívali své životy ve čtvrti, která je již skoro dvě staletí známá pro svou kriminalitu, zvýšený počet sebevražd, alkoholismus a sexuální násilí. Tak vznikly fiktivní příběhy např. o sňatkovém podvodníkovi, místním židovském zloději, lékárníkovi, který se otrávil jedem, či samotném králi Cejlu. Jsou to právě příběhy, které lokalitě vdechují svou atmosféru a díky kterým se lidé ztotožňují s daným místem. Ačkoliv lidi z povídek neznáme, představujeme si, jaký život asi prožili, a když kráčíme po ulicích, po kterých asi kráčeli oni, říkáme si někdy tiše v hlavě – co když se teď naproti mně objeví?

Autorům knihy Krvavý Bronx se rozhodně podařilo dát lidem prostor k zamyšlení, čím si tato lokalita během bouřlivého devatenáctého a dvacátého století prošla. Texty jsou velmi přesvědčivé a velmi jednoduše vás vtáhnou do příběhu. Časté germanismy či vulgární výrazy dodávají příběhům na autenticitě a dotvářejí tak obraz historie lokality. Náhled do minulosti nám dává možnost pochopit, jaký byl vývoj této oblasti a proč se v poslední době stala vyhledávaným cílem developerů. S jejich příchodem se však lokalita mění a brzy ji již nepoznáme. Proměna je přirozeným procesem a nemá smysl se jí stavět do cesty. Byla by však škoda, kdybychom si historickou paměť krajiny neuchovali. Pojďme se tedy začíst do jejích příběhů na stránkách knihy Krvavý Bronx.

Tak nějak by mohl znít reklamní slogan na poezii. Nová sbírka básní Tomáše Přidala se vyznačuje hrubým, brčálově zeleným povrchem, nemá patřičně postfakticky křiklavý přebal. Zdobí ji bílý název Čalouník a jméno autora, na zadní straně pak monotónnost kalí jen nenápadná kresba jointa.

Rezignace na výraznou image činí titul v dnešní přemotivované době paradoxně atraktivnějším, než kdyby na sebe bezostyšně lákal, stejně jako hezkou dívku v záplavě testosteronových křiklounů upoutá spíš mlčenlivý jinoch, třeba s jointem za uchem. Měl jsem v plánu Čalouníka nějakou dobu ignorovat, ale sáhl jsem po něm hned, jak jsem si ho koupil, možná proto, že byl červen a začínalo léto. Člověka se zmocní nostalgie po dětství na chatě s mořem času na čtení a knihovnou plnou knih. Mnohé z nich přitom vypadají podobně jako Čalouník – dávno ztratily svůj přebal.
Jde o už jedenáctý autorský počin tohoto Brňáka. Po dvou e-knihách v letech 2012 a 2014 se v roce 2018 důstojně vrací na papír. Promlouvá s neztupeným břitem. Překypuje invencí nejen poetickou, básním přidává hodnotu i vlastními ilustracemi (písmo se dělí půl na půl s černobílou tuší). Obrázky jsou něco mezi naivním uměním a art brut. Na nezúčastněného pozorovatele mohou svou nepropracovaností dělat dojem, že se autor asi podobně nemaže ani s básněmi. Taky že ne. A právě proto jsou dobré. Podobnou výtvarně-literární nenucenost známe třeba od Charlese Bukowského.
Od Přidala jsem kdysi četl už jeho Pikantní poldy (Druhé město, 2011), trklo mě to právě díky těm charakteristickým kresbám, v Poldech byly křiklavě barevné. Z knihy jsem byl tehdy nadšený, hned po dočtení jsem ji věnoval, což je dobré znamení. Čtení dostává kresby do mnohem lepšího světla, než když si je čtenář jen prohlíží. Přidalovy básně na nich nevisí, spíš než ilustracemi jsou pro ně zpestřením. Samy básně sebevědomým pohledem zprůhledňují nánosy žvanění zanesený pojem poezie, žvanění však nehaní (žvanění je platformou pro strohost).
Před pár lety jsem měl z Pikantních poldů učiněné satori. Četl jsem je v autě během čekání na neplacené parkovací místo. Teď stojím na místě placeném a změny doznal i Přidal. Ubral básním zápletky a nejsou už uvozené třemi tečkami. Dělí je jen strany, na jejichž půldruhé stovce autor nakládá věrné čtenářské základně bez příkras jako dlouholeté manželce, která už od něj leccos pochopí, včetně toho, co pochopit nejde. Rochní se v mužné stoickosti plné možností.

Dřevní básně
Styl básní by se dal definovat jako nikam nevedoucí fabulace. Jeho nositelem je i Milan Ohnisko, Čalouníkův odpovědný redaktor, který v současnosti chystá novou sbírku Starej pop. Jak být dobrý v něčem, co nikam nevede? Odpověď hledáme všichni, kdo žijeme. Je to jako s tou lákavě nelákavou obálkou. Je třeba se nepřetvařovat. Příběh v básnické sbírce není na škodu, ale když už není, má to i své výhody. Čtenář nemusí číst chronologicky, může se oddat rozšafnému listování. Mnoho básníků, hlavně těch mladých, se snaží vtisknout poezii, literární formě, která je volností svého uchopení bytostně nevážná, závažné sdělení, se kterým se pak ztotožňují. Staří bardi jako Přidal či Ohnisko dávají své poezii jen tolik vážnosti, kolik unese. Nechávají čtenáři jeho vážnost, možnost volby a nalezení. V protikladu k těm angažovaně nasraným zůstávají zenově nestranní.

Absence příběhu Čalouníkovi nebrání být osobní. Téma má, mezi jeho básněmi se proplétá třeba symbol stoickosti (která je věku po padesátce vlastní) – strom. „Ani borovice / se neubrání pláči // Ani slzy / nejsou bez očí // Ani oči nechutnají / jako piniové oříšky // když zůstanou / na jazyku“, (s. 20). Strom je tu i poražený, objevuje se kmen nebo jeho části – polena. „Teď – jestli prominete – / všem odpouštím / Mohu na ně plivat / drobná polena“, (s. 154). Obecně jde o dřevo. „Po stěně černá / voda teče / spánek se stal / prášků terčem // Dřevěný právník // Dřevěný prst osudu“, (s. 74). K mistrovství Přidal dovádí svůj styl ve všeříkajících dvouřádkových výkřicích, které bezvadně vyznívají díky tomu, že se jim věnuje vždy celá strana. „[S]e sochařinou je konec / vrátili mi řidičák“, (s. 60). Nechává jazyk, aby promluvil sám, nic mu nepřikazuje, je si vědom, že u slov nejde o víc než o hru odrazů, tak proč jim cpát smysl? Hru hraje, ale nesnaží se ji ovládnout, což je sympatické „Byli jsme si / tak jisti Buddhou // Jeho vůz však odjel // Byli jsme si / tak jisti / než kolo dharmy / odjelo“, (s. 22).

Je to druh poezie, která se diametrálně lépe čte, než se o ní píše. Vzpírá se popisu, plazí se jako hlad. Nejde v ní o poznávání vědomí, vědomí se na papíře přímo zhmotňuje. „Jestli tyto řádky čteš, pod postelí jsem,“ cituje autora anotace. Pokud „čteš“ dobře, nemusí jít o nadsázku. Přidal v básních personifikuje unikání vědomí, je to až metafyzický zážitek. Možná člověk na tuhle četbu musí být připravený podobně jako na poslech jazzu nebo pohled na abstraktní obrazy. „Pes má nové kolo / mě však stihla průtrž / schoval jsem se / v supermarketu // Stiskl jsem / koláč s pudinkem / jestli je čerstvý / Nalepil se mi / na ruku // Pes má nové kolo / Koho byste ale / chtěli dnes utáhnout / na neorealismu“, (s. 44).
Zazní i hmatatelnější melodie, vážnost tématu v nich ale nestupňuje žádný patos. „Kdo by čas od času neměl / nacistického dědečka // Tenhle dělal bachaře / v Mauthausenu / a jiný sloužil v Osvětimi / Zrovna se na to díváme / v televizi // případ chlapce / a jeho dědy // Vnuk říká do kamery: / Byl na mě vždycky hodný / O tom co dělal za války / mi řekl těsně před tím / než z něj začaly / vylétávat ty divné věci / které vypadaly / skoro jako on“ (s. 42). O deset stran dál na dvoustraně už niterná koláž s kresbou tyranosaura nesoucího skleněnou nádobu. „Godzilla naporcovaná / do zavařovaček / / Profesor je mrtev / Honolulu zničeno // Oko překrývá / kop.“ (s. 52).

Tomáš Přidal: Čalouník
Druhé město
Brno 2019, 160 stran