„Co když vidím něco zcela jiného než ostatní? Co je pozorované, a co představované? Co je prožívané, a co skutečné? A když propojím všechny části, uvidím celek?“ – tyto i podobné otázky orientovaly práci umělecké dvojice Davida Böhma a Jiřího Franty na výstavě Fabulant.

Místo, tedy Dům fotografie, sehrálo zásadní roli. „Koncepci nám nabídl prostor. Ten je pro nás opravdu důležitej. Dvě podobná patra, my jsme dva autoři, fakt, že je to Dům fotografie, práce s tématem reprodukce, množení fotografií, líbilo se nám, že se jedná o nějaké opakování, rozptýlenost a možnost něco dělat dvakrát,“ vysvětluje Jiří Franta princip práce na výstavě.

Při tomto uvažování autoři vyšli z důvěrně známé dětské encyklopedie Už vím proč (1980) manželů Škodových s ilustracemi Vojtěcha Kubašty. Jde o strukturovaný heslář přírodních jevů a lidských vynálezů, jejichž podstata je tu vysvětlena srozumitelně a nekomplikovaně. Otázky, které dospělé pročítání encyklopedie přineslo, se ukázaly být různorodé a převážně naléhavé: Jak si vystačit s encyklopedickými hesly v době, kdy se svět přestal skládat z jednotlivých fenoménů, ale je stále více sítí nepoznatelných vztahů? Jak přistupovat k informaci tam, kde žádní dva pozorovatelé nevidí stejnou věc stejně? Jak dospět ke shodě, když každý z aktérů vypráví jiný příběh?

Autoři výstavy – jak je jejich zvykem – nedávají odpovědi, jen konstatují, že na rozdíl od dětských let dnes vědí, že už nechtějí všemu rozumět. Co zbývá, je přijmout realitu bez možnosti jejího racionálního uchopení. Vnímat skrze intuici, smysly a emoce, které nakonec vždy rozhodnou o tom, zda se vzájemně shodneme, nebo skončíme ve válce.

text: Jana Smrčková

David Böhm – Jiří Franta: Fabulant
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
18. 6. — 29. 9.

Esence povědomých detailů městské rea­lity, střípky metropolitní architektury, projekční plátna v podobě prosklených paláců, to jsou fotografie Jaroslava Beneše. Ty nejznámější teď můžete vidět v Galerii hlavního města Prahy v Domě fotografie na výstavě Ex Urbi.

Jaroslav Beneš se narodil v roce 1946 v Plzni. Absolvoval zemědělsko­‑technickou školu Plasy a původně se živil jako kulisák v plzeňském divadle Alfa, kde začal profesionálně fotografovat. Později přesídlil do Prahy a pracoval jako archivář a fotograf Pražských vodovodů a kanalizací. Působil v okruhu fotografů v polské Vratislavi a v tamní galerii Foto­‑Medium­‑Art, byl u zrodu Aktivu volné fotografie a Pražského domu fotografie a patřil do skupiny Český dřevák.

Jeho fotografie zachycují pomíjivou kompozici světelných přechodů na skle, vlhkých stop na drsné omítce, vyšisovaném laminátu, asfaltu nebo jiných industriálních součástech městské reality. Je to surová skutečnost, kterou produkuje lidské společenství, člověk je však ze snímků vyhoštěn. Autor se někdy marně vydává zpět za těmito momenty, ale zjišťuje, že jsou neopakovatelné.
Série fotografií z vylidněného pražského metra z 80. let je ve srovnání se současnými snímky odcizená a chladná, jako metafora toho zmrtvělého, vyprázdněného času. Abstrahované kompozice s detaily architektury jej nepřestaly zajímat, jeho současná tvorba však nabízí nový pohled na městský organismus a zejména na jeho část napadenou virem graffiti. V období nedávné pandemie vznikla série snímků, které mají reflektovat depresivní atmosféru těchto měsíců. Série CV 19 však svými zářivými barvami a někdy překvapivě romantickými detaily prozrazují spíše Benešovu touhu uniknout temným myšlenkám a pracují se zcela novým pojetím struktury obrazu.

Jaroslav Beneš: Ex Urbi
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
13. 6. — 15. 10.

text: Kristýna Černá

Galerie hlavního města Prahy si na jaro připravila velkou retrospektivní výstavu fotografa Karla Otty Hrubého. Ta bude k vidění v Domě fotografie od 7. března.

Významný český fotograf, kritik, pedagog, výtvarník, ale také jazzman, se narodil ve Vídni, nicméně dětství strávil ve Znojmě a studia v Brně. Po konci druhé světové války se vydal na dráhu fotoreportéra. Jeho fotografie jsou spjaty s dobou svého vzniku, reflektují autorovy osobní zájmy, dobové názorové trendy i aktuální společenskou situaci. Objektiv se stal Hrubého stálým společníkem, fotografie byla jakýmsi deníkem jeho života.

Výstava v Domě fotografie GHMP navazuje na výstavní projekt Domu umění města Brna. Koncepce výstavy vychází z hlavních tematických oblastí, kterým se K. O. Hrubý věnoval. V expozici je tak možné sledovat jeho dílo od samotných počátků, kdy navazoval na tradice české meziválečné avantgardní fotografie. Fotografie vytvořené v duchu socialistického realismu doplňují snímky s folklórní tematikou, o kterou se zajímal. V další části pak jsou vystaveny fotografie poetizující každodenní události a krajinu. Právě krajina se stala Hrubého stálým objektem zájmu. Skrze čočku kamery zachycoval jak přírodu idylickou, tak tu člověkem zdevastovanou.

V šedesátých letech se také začal věnovat inscenované fotografii a patří k jejím průkopníkům. Do inscenací zapojoval své studenty i rodinu. Mnozí jeho žáci tento fotografický žánr rozvíjeli a určovali tak jeden z trendů domácí fotografie kolem roku 1970. Na inscenované snímky pak kontextuálně navazují Hrubého koláže. Závěr výstavy představuje období života, kdy se K. O. Hrubý věnoval malbě obrazů poetického naivizujícího pojetí.

Výstava provázející vývojem díla K. O. Hrubého bude v Domě fotografie k vidění až do 21. května.

text: Kristýna Černá

Karel Otto Hrubý
Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
7. 3. — 21. 5.

Co má společného Alfons Mucha se slováckými kroji a propastí Macocha? Odpověď na otázku naleznete v Domě fotografie, kde Galerie hlavního města Prahy připravila výstavu o návštěvě Augusta Rodina v Praze a na Moravě.

Francouzský sochař Auguste Rodin navštívil Prahu a Moravu v roce 1902. Tato cesta, spojená s jeho tehdy největší zahraniční výstavou, byla důležitá nejen pro něj samotného, ale i pro místní kulturní klima. Rodinův vliv byl zásadní pro tehdejší generaci umělců, kterým pomohl v cestě k modernímu výtvarnému směřování, odklonu od vídeňského akademismu a orientaci k francouzskému umění. Z toho, co tehdejší umělecká a společenská elita považovala za důležité této významné návštěvě ukázat, můžeme dovodit podstatné informace o charakteru té doby.

GHMP nyní vystavuje fotografie, sochy a folklorní artefakty mapující tuto významnou historickou událost. Věnuje se především doprovodnému programu, který Rodinovi připravili dnes známí umělci, jako byl Joža Uprka, Alfons Mucha nebo Josef Mařatka, v Praze a na Moravě, kde navštívil propast Macochu, Brno nebo Hroznovou Lhotu. Program vyvrcholil při příležitosti jeho návštěvy Výstavy slovenských a moravských výtvarných umělců v Hodoníně, kde proběhla velkolepá folklorní slavnost, která byla zcela uměle připraveným počinem, nevážícím se na konkrétní události v životě venkova, jako jsou hody či jiné svátky.

Výstava v Domě fotografie doslova mapuje Rodinovu návštěvu a pohlíží na ni jako na kulturní a sociopolitický milník. Jedno z klíčových témat se věnuje roli folklóru ve smyslu národní reprezentace. Kromě exponátů od Augusta Rodina, jeho následovatelů a současných umělkyň, nabízí kurátoři také vhled do emancipace fotografie jako média vytvářejícího paměťovou stopu.

text: Kristýna Černá

Pražská Pallas a Moravská Hellas. 1902: August Rodin v Praze a na Moravě
GHMP, Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
25. 10. 2022 — 29. 1. 2023

Albert Einstein, Ernest Hemingway či Marie Curie-Skłodowská nebo Fryderyk Chopin. To jsou osobnosti, jejichž busty lze ve fotografickém uchopení autorské dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka obdivovat ve dvou patrech Domu fotografie Galerie Hlavního města Prahy. A slovo obdivovat je zde patřičně rozšířeno poťouchlým úsměvem.

Přestože v prvních chvílích po vkročení do sálu divák nechápe, na jakém vlasteneckém představení se právě ocitl, opona, která je metaforickou součástí instalace, ho nenechá dlouho vážným. První patro velkoformátových fotografií zachycujících plastiky nejrůznějších polských osobností a osob, se v jazyce fotografie rozpovídávají nejen o rozmanitém rukopisu svého autora, ale také o institucionální kritice, neprogramové absurditě a výtvarném jazyce, ve kterém Jasanský (* 1965) s Polákem (* 1966) pod vlivem iniciační náhody odkrývají sociálně-historická témata.

Kritika ve výtvarném jazyce
Fotografické soubory Jasanského s Polákem jsou tvořené v cyklech, jinak tomu není ani v jejich poslední práci. Její rozměr navíc rozšiřuje další paradox, kterým právě fotografie nepřestává okouzlovat. Fotografie zaznamenává vybraný úsek z reality. Její primární podstatou není zkreslovat skutečnost, ale tu vybranou předložit z jiného úhlu, výseku, pohledu. Kam až se ale fotograf od tohoto základu dokáže vzdálit, kolik vrstev na tento základní pilíř postaví, záleží na něm. A přestože Jasanský s Polákem skutečnost dokumentovali, zachytili ji v mnoha dalších vrstvách. Vytvořili realitu zcela odlišnou od té původní.

Dokumentace uměleckých děl, tedy v tomto případě bust Alfonse Karného v přirozeném prostředí polského muzea, by pro fotografa mohlo být téma pracovní zakázky nebo cvičného úkolu. Jasanský s Polákem ponechali vše tak, jak je, a pouze zachycovali. Přesto tímto pasivním aktem tvůrčí činnosti přinesli na svých snímcích absurditu, kurióznost, ale i hořkost a kritiku. První patro výstavy předkládá barevné fotografie bust, druhé přechází do černobílého uchopení, všechny fotografie ale po chvíli začínají budit rozpaky. Sochy na snímcích jsou různě deformované světlem, které jim vytváří kruhy pod očima, zkresluje tvar vlasů a naprosto mění původní sochařský styl Karného. Fotografický soubor tak v pouhém zachycení autenticity kritizuje nejen atypické umístění soch na nejrůznějších podstavcích nebo dokonce na podlaze, ale hlavně chybné nasvícení, kterým instituce zcela mění původní autorský záměr. Chyby, které by si dělník fotografie nemohl v zakázce dovolit zachytit, jsou v čistotě fotografického přístupu Jasanského s Polákem dovedeny do výtvarného konceptu par excellence.

Přestože se Karny věnoval celoživotně hlavně sochařským portrétům, v muzeu se skví i akt, který, přestože předloženou koncepci výstavy nepochopitelně narušuje, obkresluje svými tvary autenticitu a v podobě fotografie je vystaven v Domě fotografie stejně tak jako fyzicky ve svém polském domě. Nechybí ani zachycení sochy Karného v dětství, který výstavu pomyslně uzavírá.

Jasanský / Polák / Karny
Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
17. 9. 2019—12. 1. 2020

Československo, druhá polovina 70. let a období normalizace. Přesně do této doby jsou zasazeny fotografie Vladimíra Ambroze dokumentující řadu jeho performancí a akcí ve veřejném prostoru tehdejší socialistické společnosti. Pražský Dům fotografie nám nabízí možnost poznat krátké a téměř neznámé umělecké období tohoto brněnského architekta, a to do 29. dubna 2018.

„Překračování určených a předepsaných směrů, příkazů a zvyklostí je často posunem kupředu a směřuje k vysvobození ze schématu.“ Across, Brno, 1978.

Pokud se podíváte do životopisu Vladimíra Ambroze (* 1952), pochopíte, že je víc než absolventem brněnské fakulty architektury a zakladatelem ateliéru A.M.O.S. DESIGN, jenž stojí za rekonstrukcí vily Tugendhat. Do výčtu Ambrozových méně známých činností patří performance z let 1976 až 1981. Na fotografiích vystavených v pražském Domě fotografie se nám představuje při akcích, při nichž (sám i spolu s dalšími umělci) překračuje stanovené bariéry, narušuje prostor kolem sebe, do něhož tak zároveň samovolně vtahuje náhodné kolemjdoucí. Jsou to fotografie, ze kterých prosakuje energie, vzpoura vůči všednosti, kdy se i drobnost vymyká a oživuje svět okolo. Jsou to fotografie, které jsou víc než jen záznamem určité performance. Jsou uměleckým dílem, takovým, pro nějž je podstatný kontext a doba jeho vzniku. A právě proto návštěvníka výstavy Vladimír Ambroz: Akce nejdříve uvítá exkurz do doby minulého režimu. Jsem sice ještě dítě komunismu, ale již velice pozdního, takže informace, které na mě z černé plochy shlížejí, jsou jen zprostředkovaným povědomím z vyprávění a filmů a bohužel už méně z hodin dějepisu.

Většina fotografií zaznamenává Ambrozovy performance v otevřeném prostoru, část z akcí se pak naopak odehrávala mezi čtyřmi stěnami. Z těch ve veřejném prostoru jsou nezapomenutelnými především ty, na nichž je Ambroz „zaparkován“ jako auto a vlastním tělem zabírá místa vyhrazená automobilům. I dalšími fotografiemi upozorňuje na to, kolik životního prostoru blokují parkující auta a kolik asfaltových ploch je určeno právě řidičům automobilů. Pro pořízení fotografie s názvem Highway se autor nebál lehnout si doprostřed silnice na dělicí bílou čáru, již nechal procházet sebou samotným. V souvislosti s těmito fotografiemi mě zaujala i ta s názvem Strom z roku 1976, kdy na dvoře před domem „vyrostl“ plastikový strom namísto toho živého, neboť ten ve městě nepřežil.

Hledání přírody a čistého vzduchu jsou dalšími motivy jeho akcí. Lidé uvěznění v betonovém světě, čekající na víkendové dny jako na příležitost k úniku a hledající odpočinek. Vladimír Ambroz s touto myšlenkou odešel na opuštěnou silnici, kde sám strávil víkend. Ten na popisku k záznamu akce označuje jako „typickou nemoc dnešního člověka.“ Přemýšlím nad tempem současného člověka žijícího ve městě, jehož život běží v rytmu „pracovní a víkendové dny“, čekáním na páteční odpoledne, které je vzpruhou a příslibem doplnění energie, a jeho touhou po zklidnění. Na zmíněných fotografiích z roku 1975 pak můžeme vidět autora, jak sedí na židli, kouří cigaretu v čtvercovém, bílou čárou ohraničeném prostoru, navíc viditelně označeném „dopravními“ značkami, neoznamujícími zákaz vjezdu, ale sedícího muže, jenž si ve městě vychutnává svoji chvíli klidu.

Televize a my
Akce, do kterých se Ambroz v sedmdesátých letech pouštěl, se odehrávaly i v prostoru soukromého bytu. Zajímavými performancemi, které jsou inspirativní i v dnešní době nových technologií a médií, jsou ty s názvem TV Piece a TV-LOOK. Přeci jen i v současnosti si televize jako médium ponechává svoji sílu, byť ne v tak masovém měřítku. Otázka konzumace obsahu vysílání tak stále rezonuje.

„Jsme skutečně schopni analyzovat obsah toho, co sledujeme na obrazovce? Nejsme ovlivněni do té míry, že to mění naše názory?“ Vladimír Ambroz sledoval sám nebo s dalšími umělci vysílání Československé televize, která s ohledem na tehdejší situaci přenášela třeba stranické konference KSČ, a i když jsme v dnešní době těchto přenosů ušetřeni, je otázka vnímání mediálního obsahu a jeho vlivu na nás a naše rozhodování bolestně aktuální. Stejně tak jako otázka jeho kvality, kdy i přes vypuštění politické agitace je představa celodenního sledování televizního programu (zvláště soukromých televizí) jemně řečeno nelákavá. A tak proč nevypnout zvuk, nenasadit si na nos černé brýle a jen tak nesedět před obrazovkou? A namísto toho, abychom se nechali ovládat televizním programem, oddáme se vlastním představám a fantazii (TV-LOOK, Brno, 1977).

Energie zůstává
Výstava s názvem Vladimír Ambroz: Akce je víc než jenom zpřístupněním fotografií z archivu tohoto brněnského umělce. Je zároveň představením jeho dosud téměř neznámé činnosti odehrávající se během minulého režimu a seznámením s dílem, které je i po čtyřiceti letech srozumitelným a aktuálním přesto, že se akce a performance odehrávaly ve zcela odlišné společenské atmosféře. I tak ona energie ve veřejném prostoru, jenž se dávno proměnil, stále funguje a umí působit i na návštěvníka, který vystavené fotografie vnímá optikou člověka žijícího ve svobodné, rychle se vyvíjející a propojené společnosti. ∞


Vladimír Ambroz: Akce
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
30. 1.—29. 4.

Koupit v dnešní době mobilní telefon bez digitálního fotoaparátu dá pořádnou fušku. Digitalizace obrazu nám již přijde téměř jako podmínka. Je to ale jen vliv nástrojové standardizace. Klíč k uchopení technologie a k její podstatě najdete v Domě fotografie.

Poslání digitalizace
Fotografie poměrně dlouho bojovala o post ryze uměleckého díla. Z dokumentačního média se usilovnou prací stala osobitá disciplína, která dnes zaplňuje prestižní galerie po celém světě. Nástup masové digitalizace, díky které můžeme snadno vyfotit cokoli téměř čímkoli, co nalezneme v kapse, poněkud zastírá její opravdový a hlubší význam pro fotografii jako takovou. Dostupnější technologie by neměla znamenat chrlení moře materiálu bez přidané hodnoty, ale měli bychom hledat její podstatu, a k tomu nám dopomáhej Andreas Müller-Pohle.

Výběr z autorovy tvorby svou komplexitou překračuje rámec běžné retrospektivy. Müller-Pohle jako zakladatel velmi vlivného časopisu European Photography svým dílem přispěl značnou mírou i k zásadním diskuzím v oblasti teorie fotografie 20. století. Dlouhodobě se pak zabývá zkoumáním konce vizuální podstaty média. To přirozeně odvádí současný kontext od procesu k sledovanému objektu. Objekt již ale není lokální, nýbrž globální.

Od subjektivity ke globalizaci
V 70. letech začínal Müller-Pohle s čistou vizuální podstatou fotografie, s níž začal brzy manipulovat a deformovat ji. Zároveň se zde již ukazují snahy o zásah do média, které umělec nechává bez kontroly. Tato cesta na téma materiální a vizuální jednoty vrcholí gestem odcizení a transformace, kdy je 11 000 snímků sešrotováno v průmyslovém drtiči a fotografický odpad se stává novým materiálem. Do jisté míry to můžeme vnímat i jako ilustraci zániku starého formátu a přechod k novým technologiím. Tento mezník je však zároveň kontradikcí k principu digitalizace, která nikdy nemůže nabýt skutečné hmotné podstaty.

S nástupem digitální technologie se postupně v práci Müller-Pohleho začíná objevovat téma kódování. Tyto kódy jsou zatím stále spíše statickým přepisem starého média. Je to ale zásadní krok a upuštění od konvenční estetizace snímku. A tím začíná i autorův zájem o znovuhledání významové sdělnosti fotografie.

Na konci retrospektivy se dostáváme až k náhodnosti, která je cílenou manipulací s přenášenou informací. Aktérem již není sám fotograf, ale iniciace je předávána do rukou přírody, živlu nebo civilizační masy. Tak se uzavírá kruh, kdy člověk vzal rozhodování do svých rukou a nyní se ho pod tlakem vlastní kultury zase zbavuje. Nečekejme tedy nějakou přímou linku, která by nás z tohoto kruhu vedla dál. Musíme hledat adekvátní přístup a reflexi. Výstava prozrazuje i proměnu nálady ve společnosti jako takové, a tak nám nastiňuje, jak důležité v dnešním komplikovaném světě plném programovosti jsou nečekané okolnosti a náhody, které však mají jasně identifikovatelné pozadí. º


Andreas Müller-Pohle: Koincidence. Výběrová retrospektiva.
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
22. 7.—28. 9.

Dlouho zavřený zrekonstruovaný Dům fotografie v Revoluční ulici 5 otevírá první výstavou. Pod křídlem Galerie hlavního města Prahy přináší melancholicko-depresivní linku, kterou v takzvané Generaci 1960, tedy generaci slovenských studentů pražské FAMU, objevili kurátoři Tomáš Pospěch a Lucia L. Fišerová.

Osm autorů dlouhodobě tvořících v Čechách. Šest tematických kapitol provázených dobovou dokumentací. To představuje výstava Slovenská nová vlna, 80. léta, která byla zahájena 16. 12. 2013. V novém prostoru GHMP je tak představena generace umělců, kteří v polovině osmdesátých let výrazně vstoupili na scénu tehdejší československé fotografie. Jejich díla charakterizuje postmoderní hravá lehkovážnost, která je s konkrétními autory tohoto období spjata. Kurátoři Tomáš Pospěch a Lucia L. Fišerová ale zároveň skrze práci s jejich fotografickými archivy odkrývají i těžší depresivní obsah vybraných prací a stopují genezi tohoto generačního a do jisté míry i názorového uskupení. Zastoupení autoři Tono Stano, Miro Švolík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Martin Štrba, Kamil Varga, Peter Župník a dnes již zesnulý Jano Pavlík, kteří spolu prožili podstatnou část svého života v rámci akademického studia, jsou vůbec poprvé vystaveni ve vzájemné konfrontaci napříč jejich různými životními cestami, kterými se vydali. Výstava rekonstruuje a zkoumá fenomén Slovenské nové vlny s časovým odstupem téměř tří desetiletí. Vypráví o generačním seskupení, ukazuje nabourávání tehdejších školských struktur, rebelii a spontaneitu a snaží se o vymezení jejich osobitého přístupu.

Projekt se soustředí převážně na rané práce zastoupených autorů, z nichž více než polovina nebyla nikdy vystavena. Až zpětně formulovaný pojem Slovenská nová vlna byl později užíván i v souvislosti s dalšími slovenskými představiteli inscenované fotografie. V pravém slova smyslu se ale vztahuje jen na generaci slovenských fotografů, kteří se narodili kolem roku 1960 a spojilo je prostředí pražské Katedry fotografie. º


Slovenská nová vlna, 80. léta
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
17. 12.—16. 3. • út—ne 10:00—18:00
vystavující autoři Jano Pavlík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Miro Švolík, Martin Štrba, Kamil Varga, Peter Župník
kurátoři Tomáš Pospěch, Lucia L. Fišerová
organizace a produkce projektu Viera Kučerová, občanské sdružení BONA FIDE


autor: Alexandra Třešňová