Tento rok je tomu již osmnáct let od chvíle, kdy se Cena EXIT, soutěž pro studenty vysokých uměleckých škol pořádaná Fakultou umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, konala poprvé. Ve svých počátcích byla určená pouze studentům z České republiky, v roce 2013 se otevřela i studentům slovenských škol.

Rok 2021 bude v historii soutěže výjimečný – místo volby v pořadí již desátého laureáta se ohlédne za svou historií a zreflektuje, kam by do budoucna mohla směřovat nejen samotná Cena EXIT, ale soutěžení v uměleckém provozu obecně. Odrazovým můstkem takové bilance bude výstava nesoucí název Stále ve hře, kterou od 8. prosince do 27. března příštího roku bude hostit galerie v prvním patře brněnského Domu pánů z Kunštátu. „Rok 2021, i vzhledem ke specifičnosti celého pandemického období, jsme se rozhodli využít jako prostor ke zhodnocení dosavadních výsledků a otevření diskuse o současných i budoucích vizích, charakteru a optimální formě soutěžení,“ uvádí k motivacím výstavního projektu kurátorky Eva Mráziková a Anna Vartecká.

Na výstavě se představí všichni doposud ocenění autoři – Petr Stark, Jakub Adamec, Markéta Kinterová, Richard Loskot, Libor Svoboda, Miroslav Hašek, Vojtěch Maša, Jiří Žák, Marie Tučková a Martin Hrvol. Ti v prostorných sálech Domu pánů z Kunštátu ukáží, čemu se ve své tvorbě aktuálně věnují. Výstavu doprovodí katalog, který bude dále rozvíjet ústřední motiv projektu – vedle retrospektivní části věnované uplynulým ročníkům bude obsahovat eseje českých a slovenských uměleckých teoretiků a kurátorů věnované možnostem a limitům uměleckých soutěží.

Stále ve hře: Výstava laureátů Ceny EXIT
Dům pánů z Kunštátu (Dominikánská 9, Brno)
8. 12. 2021 — 27. 3. 2022

text: Anna Kvášová

„Ať se Praha učí od Brna“ hlásá nadpis dobového článku Olgy Lhotové z denního tisku. „[…] jak mám ve stručnosti zachytit tu záplavu akcí, které se v brněnském Domě umění odehrají jen během jediného roku?“ ptá se dále autorka. Nakonec se rozhodne zaměřit na jeden konkrétní projekt – organizaci MPVU, Mladí přátelé výtvarného umění.

Sdružení MPVU bylo založeno v roce 1960 a ve své době skutečně poutalo velkou pozornost. Jeho vznik i naplňování organizačních záměrů rezonovalo s výstavní praxí Domu umění, který svou multikulturní koncepcí výrazně vybočoval z rámce činnosti jiných galerií a muzeí a překračoval hranice oficiálních ideologických kritérií. Hlavní zásluhu na směřování Domu umění měl jeho ředitel Adolf Kroupa, který byl i jedním ze zakladatelů MPVU. Významnou roli při vzniku sdružení sehrál pedagog a teoretik umění Igor Zhoř, který byl autorem jeho ideové koncepce. Smyslem MPVU bylo ukázat mladému publiku, že umění je běžnou součástí každodenního života ať už v rámci odívání, bydlení, či designu předmětů každodenní potřeby. Prostřednictvím přednášek, besed, exkurzí, návštěv ateliérů, zájezdů a dalších aktivit se zájemci seznamovali s historií výtvarné kultury i se soudobými uměleckými směry. Práce s mladým divákem a jeho aktivním zapojením do vzdělávacího programu byla navíc v československém prostředí novátorským počinem a setkala se s velkým ohlasem – na úvodní program přišlo více než 700 zájemců.

Výstava, připravená v Domě pánů z Kunštátu u příležitosti 110. výročí Domu umění a 60. výročí MPVU, představuje bohatou činnost organizace od jejích počátků až do roku 1995, kdy se historie MPVU uzavřela. Dobové dokumenty vypovídají o jejích nejrůznějších aktivitách, jako bylo například Výtvarné studio mladých, skupina fotografů při MPVU, klubovna s hudebními a literárními pořady nebo kolektivní happeningové a landartové akce. Expozici doplňuje videozáznam, na němž členové MPVU vzpomínají na stará přátelství a společná setkání.

Retrospektivní část výstavy je propojena s aktuálním edukačním programem, který návštěvníky oslovuje k aktivní účasti a reakci na jednotlivá témata. Tím navazuje na původní ideu sdružení, tedy oslovení, vyvolání zájmu diváka o svět umění. Doufejme, že dnešní přátelé výtvarného umění se do světa galerií, muzeí a uměleckých sdružení budou moci co nejdříve vrátit.

text: Anna Kvášová, Marika Svobodová, Jana Vránová

Je špinavý. Zarostlý. Nemůže se ani postavit. Křičí. Překáží. A tančí. Už mu zbylo jen tělo, které se snaží ovládnout, a možná nám říct „jsem tady, jsem součástí toho všeho“.

Black Piece představil finský performer, hudebník a konceptuální umělec Pasi Mäkelä v rámci projektu Nové sady, sérií jednorázových performativních událostí dramaturgické a produkční platformy Terén pod hlavičkou Centra experimentálního divadla (CED) v Brně. Spojil témata jako bezdomovectví, město, kvantová fyzika zaměřená na elementární částice, společnost a únik z ní do městského tance butó. V něm nachází projev závisející pouze na něm jako tanečníkovi, zároveň možnost stát se anonymním a pak hledat spojení s konkrétní postavou a jejím vnitřním světem.

Klaun a génius
Performance doprovázela živá hudba plná nepříjemným ohlušujících zvuků vytvořených mnoha způsoby a nástroji. Od drnkání na struny houslí přes elektronické pazvuky až po údery vrtačky do kovových kláves. Tam někde jsem hledala tu kosmickou periferii, o které informuje program. Hudebník neustále sledoval Mäkelu a přizpůsoboval jeho akci zvuk. Sám celou dobu připomínal blázna nebo génia s výrazem „něco jsem objevil“ ve svém soukromém koutku laboratoře zvuků.

Nejsilnějším motivem performance Black Piece byl jednoznačně člověk na ulici. Mäkelä pomalu testuje stabilitu svého těla s pomocí zdí pomáhajících jeho tělu vytvořit na několik sekund stabilní sochu v nepříjemné a krkolomné pozici. Následuje tíhu končetin a zákony gravitace, stáčí se po zemi, dokud nenarazí na překážku, a když je opět kolem něj volné místo, natáhne se do maximální délky svého těla. Pomalé povalování střídá nestabilní chůze, která končí opět na zemi téměř s úlevou. Někdy je to námaha, jindy zkouška, co svaly zvládnou. V jeho černém obličeji se neustále odehrává mimický příběh připomínající hru klauna nebo blázna. Vyplazuje jazyk, šklebí se, kulí oči, píská si. Jeho bezdomovec měl prvky toho opilého člověka, co se někde válí, ale právě takové tělo jako by bylo lépe uzpůsobeno k tanci. Vypnutá mysl a soustředění se na to, kam padá, kam se může natáhnout, spadnout, vylézt, kde se opřít, protože už nelze kontrolovat nic jiného. Cítí pouze své tělo podléhající fyzikálním zákonům. A hraje si.

Černá skvrna
Zhruba uprostřed akce se Mäkelä přesunul na vyvýšené místo na nádvoří připomínající jeviště, kde měl nachystány rozložené krabice namísto opony. Na ně pomalu nanesl pomocí mopu a kbelíku s barvou černou skvrnu a roztíral ji po ploše. Pomalu, do všech stran, až pokryl velkou část krabic. Vlastně ji začernil, zašpinil, nabarvil, popatlal. K tomu stále ta někdy uším nepříjemná hudba, před kterou se neschováte. Duní ve vás, tlačí se vám do uší, až si je zacpáváte. Někdy jako by křičela místo toho člověka s mopem, chvíli ho zase následovala a křičela na něj. Tlačila nás někam do kouta. Mäkelä nevytvořil barvou konkrétní obrys, černá skvrna byla jen větší a větší. Zanechal stopu. Kreslil a my chtěli vědět co, a čím víc roztíral, tím víc jsme v tom hledali. Chvílemi v té skvrně něco vidíte a pak se to ztratí. Po čase přestanete chtít něco vidět, protože zjistíte, že to stejně vždycky zmizí. A zůstane jen stopa člověka s mopem, které nerozumíte.

Obyčejně neobyčejné
Prostor nádvoří Domu pánů z Kunštátu dával celému projektu nejprve pocit, že se neděje absolutně nic jedinečného. Několik podniků se zahrádkami dál obsluhuje své zákazníky, procházejí lidé, všichni si povídají. Že se občas někdo povaluje po zemi není důvod k pozornosti. Až teprve, když se ten člověk začne pohybovat nezvykle pomalu, křičí do mikrofonu nesrozumitelná slova, ozývají se nepříjemné zvuky a seskupí se lidé okolo, pak se začne dít něco neobvyklého. V ten moment už jsme všichni součástí hry. Už je tam nějaký vztah, někdo nám chce něco říct, vtáhne vás to. Pak stačí, aby středobod toho všeho dvakrát tlesknul a šel. Všichni se okamžitě zvednou a odchází za ním.

Celek polovičního chaosu a podivných zvuků ukotvilo tělo. Postupně polonahé, špinavé a zavazející. Lidé procházející okolo se divili, policejní auto zpomalilo, děti se chvílemi báli. Proč všichni soustředěně zírají na toho trhana? Aha, protože on tančí.

Od 9. června 2020 bude v brněnském Domě pánů z Kunštátu otevřena výstava Šest pohlednic. Unikátní projekt fotografky Jolany Havelkové, inspirovaný uměním mail-artu, představí díla více než sto padesáti umělců a umělkyň.

Na počátku byla spontánní akce. Jolana Havelková si z tiskárny odnášela krabici nedokonale vytištěných pohlednic – reprodukcí jedné ze svých fotek. Zastavila se na kolínském náměstí a ve snaze pohlednice „recyklovat“ – začala je rozdávat kolemjdoucím s výzvou k jejich použití nebo tvůrčí reakci. S postupem let se tato aktivita proměnila v ojedinělý umělecký počin nečekaného rozsahu. Výstava v Domě pánů z Kunštátu mapuje neuvěřitelných 25 let tohoto projektu a představí díla více než 150 umělců, umělkyň, ale také studentů, přátel nebo účastníků arteterapeutického kurzu. K vidění zde budou fotografie, koláže, kresby, malby, asambláže, objekty, ale také partitury, texty či videa. Pohlednice, které pro Jolanu Havelkovou ztratily původní význam, se pro další autory a autorky staly podnětem, inspirací, návodem, matricí, podkladem ke vzniku artefaktů nových. Původní fotografie jako dílo Jolany Havelkové se tak prolíná s díly dalších tvůrců, kteří na něj navazují. Prostřednictvím pohlednice jako média předávání zpráv je tematizována nejen korespondence, ale také mezilidská komunikace jako taková, vytváření vztahů a vzájemných vazeb. „V kontextu prací se objevují překvapivé reakce a témata k širšímu zpracování (formy a funkce komunikace, apropriace, participace, recyklace, pohlednice jako fenomén doby), některé souvislosti odkazují například také k sociologickým úvahám. Prostřednictvím komunikace a tvůrčího aktu tak vzniká obsáhlý materiál zahrnující různorodé artefakty. Nepředvídatelné situace jsem si zapisovala a některé z textů jsou rovněž součástí expozice,“ dodává Jolana Havelková, autorka konceptu výstavy, na níž kurátorsky spolupracovala s Terezií Petiškovou a Denisou Sedlákovou.

Vernisáž výstavy se kvůli nařízením vlády ČR uskuteční v dodatečném termínu 23. června 2020 od 18 hodin. Akce doprovodného programu k výstavě budou v závislosti na aktuálních opatřeních zveřejněny na webových stránkách a sociálních sítích Domu umění.

text: Anna Saavedra

Šest pohlednic
Dům pánů z Kunštátu (Dominikánská 9, Brno)
23. 6. 2019 — 26. 7. 2020