Ne vždy si dovolí sbírková expozice otevírat palčivá témata. Ne vždy si jich dovolí otevřít programově až tolik. Právě výstava Group Therapy, která je k vidění v Domě U Kamenného zvonu, představuje díla z umělecké sbírky Deutsche Telekom, která se jako jedna z mála mezinárodních sbírek se soustředí na současné umění východní a jižní Evropy.

Sbírka Art Collection Telekom byla založena v roce 2010. Samotná sbírka uchovává díla více jak osmdesáti umělců z dvaceti zemí. Jejím důležitým tématem je obraz ženy ve společnosti, její reprezentace a identita. V dalším plánu pak sbírka podporuje porozumění historickým kontextům a kulturní diverzitě Evropy. Akcentována jsou díla umělců a umělkyň z regionů, které prošly významnými sociálními a politickými změnami po pádu železné opony. Jen výsek děl, která reprezentují zlomek sledované problematiky, vtahují diváka do ožehavých témat skrze malbu, sochařské objekty a instalace, kresbu, fotografii i nová média a zaměřuje se především na mladé umělce s cílem sledovat jejich tvorbu v průběhu let. Pro současnou výstavu ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy vybrali kurátoři Nathalie Hoyos a Rainald Schumacher za Art Collection Telekom díla, která jsou dialogicky vystavena s pracemi tuzemských autorů a autorek pod kuratelou Magdaleny Juříkové a Martina Netočného za GHMP. Dialog mezi dvěma sbírkami, mezi různými městy, které sjednocuje území jednoho kontinentu, ale přesto různé autonomní vývojové fáze, jsou nevšední konfrontací a jsou natolik povědomým zrcadlem, až nastává pocit, jako bychom nahlédli na soupis žitého dějství, za kterým se ještě ani nestačilo odložit pero na stůl.

Posaď se do kruhu a odejmi ze sebe všechno zlo
Skladba výstavy se úderně dotýká nejen současných témat, ale odhaluje, že kulturní kontext je zásadním formativním prostředním pro každého jednotlivce a je téměř nemožné vymanit se z jeho vlivu. Jako pomyslný slovník k porozumění jednotlivým událostem v těchto sledovaných evropských zemích systematicky svědčí právě vybraná díla. Do popředí se v nich dostává sdělení, jehož součástí kvality jako uměleckého díla je pak také jeho estetika. Díla ze sbírky jsou pravidelně představována v nejrůznějších mezinárodních výstavách. Právě v projektu Group Therapy jsou rozprostřena s dalšími díly dialogicky mezi pětačtyřiceti umělci. Druhá část děl pochází ze sbírky Galerie hlavního města Prahy a představuje mimo jiné i některé nové akvizice umělců, kteří žijí a pracují v České republice.

Závažně a málo karikovaně
Symbolicky přejímá výstava název totožný s dílem Evy Koťátkové, která je letos ústřední personou benátského bienále, na kterém vystavuje v českém a slovenském pavilonu. Dílo Group Therapy na samotné výstavě zaujme svou syrovostí, mrazivou přímostí a přesto i nadsázkou a humorem v dalším plánu a konfrontuje diváka s pomyslným terapeutickým kruhem jednotlivých účastníků trpících duševní poruchou.
Česká umělkyně Lenka Glisníková vytváří hybridní živočichy, proměněné z dvourozměrných fotografií v trojrozměrné bytosti na pomezí strojů a přírody. Její organické objekty působí jako hybernovaní živočichové z neznámého světa.

Výstava Group Therapy je nejen reprezentací existenciálních a emocionálních tematických okruhů, které vedle sebe staví politické i náboženské kontexty a výklady světa, ale hlavně následná prožitá zkušenost. Možnost uchopit náročné otázky aktuálně se formujícího světa zprostředkovává současné umělecké vyjádření, které právě pro tuto problematiku může být o mnoho více přístupnější, než kdejaká zpravodajská reportáž nebo výkladová studie.

Group Therapy
GHMP Dům U Kamenného zvonu (Staroměstské náměstí 13, Praha 1)
26. 4. — 11. 8.

„Odejdi. Jeď. Běž. Dojeď tam. Zůstaň tam delší dobu,“ odpověděla Catherine Kramer Johnu Wehrheimovi, když se jí zeptal, jakou radu by dala sama sobě, kdyby byla o něco mladší, než když jí bylo osmnáct let a poprvé navštívila Taylor Camp.

Kdyby dnes existoval Taylor Camp, bez váhání by tam Catherine zase šla. A nebyla by jistě jediná. Co je to za kemp, který budil takové silné reakce? V roce 1969 se třináct hippies usadilo na ostrově Kauai na Havaji. Společenství se postupně rozrostlo až do komunity. Její základ tvořili mladí Američané z pevniny stíhaní za potulku a pak také surfaři, volnomyšlenkáři, veteráni z Vietnamu a jiní podobní lidé, kterým sešněrování tehdejší většinové společnosti bylo úzké. Na havajském pozemku Howarda Taylora, bratra herečky Elizabeth Taylorové, se komunita rozrůstala celých osm let, než se v roce 1977 místní vláda rozhodla tuto utopickou vesnici lidí, kteří povětšinou bydleli v domech na stromech, zlikvidovat vypálením.

Země Nezemě, domy na stromech
Americký fotograf a filmař John Wehrheim (* 1947) zachytil tento ztracený ráj komunity o sto dvaceti lidech na sto třiceti černobílých fotografiích v souboru Paradise Lost. Jak velmi silná je fotografie právě ve svém dokumentárním aspektu, je Wehrheimovo dílo důkazem – vtáhne zpátky do Taylor Campu 70. let a umožní prožít pobyt v tomto již neexistujícím místě s jejími autentickými obyvateli. Skrze vzpomínky jednotlivých z nich v podobě citací, které výstavou prostupují, tak tento pozoruhodný kemp plný dlouhovlasých polonahých lidí s jiskrou v očích a klidným výrazem opět ožívá. Díky Wehrheimovo skvělým fotografickým kompozicím a topologickému zpracování námětu divák velmi lehce vpluje do příběhů jednotlivých obyvatel komunity. Wehrheim se k portrétovaným dostal tak blízko, že má divák při prohlížení fotografií pocit, jako by mezi nimi sám žil a důvěrně je znal. Právě v takovém pocitu, který fotografie vyvolávají, tkví vrcholný um citlivého dokumentárního přístupu. Díky němu autor může diváka vtáhnout do zpracovaného tématu. To se Wehrheimovi opravdu podařilo a sugestivita jeho práce je impozantní. Výstava je rozprostřena ve dvou patrech Domu U Kamenného zvonu a kromě fotografií nabízí ke zhlédnutí i celý dokumentární film Taylor Camp (2010), ve kterém jsou doplněny také výpovědi jednotlivých obyvatel. Výstavní projekt vznikl díky setkání producenta a promotéra Adama Ligase, který na havajském ostrově Kauai prožil jeden rok a právě tam se s fotografem Johnem Wehrheimem seznámil a společně s dokumentaristou a producentem Martinem Řezníčkem a ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou připravili tento ojedinělý výstavní projekt unikátní výpovědní hodnoty, poprvé v Evropě vystavený.
Zvlášť inspirativní může být tento vhled do historie pro dnešní společnost – komunita žila skromně, bez civilizačních výdobytků, pospolitě a spokojeně. Jak pronesla Fran Pearson, Taylor Camp ji dal dvě velké lekce – naučil ji zachovat si radost v srdci a osvětlil, že myšlenka má vliv na hmotu.

Jediný pravý ráj je ten ztracený, jak napsal už francouzský prozaik Marcel Proust. A v případě Taylor Campu to ráj skutečně být musel, protože netrval věčně a zanikl.

John Wehrheim: Paradise Lost, Fotografie
GHMP Dům U Kamenného zvonu
(Staroměstské náměstí 13, Praha 1)
12. 10. 2022 — 8. 1. 2023

Přestože doba sledování fotografie oproti době sledování jiného vizuálního výstupu dostává jednu z nejkratších časových délek, dokáže se vrýt do paměti na dlouhé roky. Tak je tomu v případě mé zkušenosti s jedním konkrétním portrétem, který zachytil Antonín Kratochvíl (* 1947) a u jehož procesu vzniku z digitálních dat ku fotografii jsem před několika lety měla možnost být přítomna.

Černobílý naturel
V případě tak výrazné fotografické osobnosti světového formátu, jako je Antonín Kratochvíl, držitel mnoha prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu, není pochyb o zhlédnutí toho nejvýraznějšího, co fotografie ve svém žánru dokáže zprostředkovat. Do jaké míry je životní cesta volbou a do jaké míry je formovaná okolnostmi, je oblíbeným úvahovým tématem. V případě takové rozmanitosti životních zkušeností, jako bylo pětileté exilové protloukání po Evropě na přelomu 60. a 70. let minulého století, zkušenosti z vězení a francouzských legií včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora není vzhledem k těmto skutečnostem divu, že Kratochvílovy fotografie nejsou pouhými entuziasticky zachycovanými návštěvami do obsahově i vizuálně atraktivních míst, která válečné fotografy, dokumentaristy či reportéry lákají, ale bytostnou spjatostí s tématikou, kterou ve svých reportážních fotografiích Kratochvíl zachycuje.

Labyrint fotografických témat
Výstavu Fotoeseje v Domě U Kamenného zvonu, kterou ve spolupráci s Galerií Hlavního města Prahy připravila kurátorka Pavlína Vogelová, je do několika sekcí rozčleněný exkurz do highlightů současné černobílé fotografie. Protože se jedná o retrospektivu a Kratochvílova tvorba zahrnuje tak kontrastní tématiku, jako jsou momenty lidského utrpení ve válečných oblastech i portréty ikon světového showbusinessu, bylo nutné výstavu rozčlenit do čtyř sekcí, ve které nechybí například oblíbená a obecná Člověk a příroda. Ta je úvodním uvítáním výstavy a neinvazivně, přátelsky a čistě vizuálně představuje nejrůznější podoby flóry a fauny. Úvodní vizuální zážitek evokuje pocit, že se snad návštěvník ani na Kratochvílově výstavě neocitl, přestože nesou jednotlivé záběry nepopiratelnou vizuální kvalitu. Další sekce jej na vzrušení a emočně obsáhlé záběry nenechají dlouho čekat. Mírnější vstup do Kratochvílova černobílého světa byl skutečně přátelským otevřením dveří do následujících temných komnat, jejichž návštěvu by citlivý divák raději zvažoval. V dalších výstavních prostorách se začíná rozepínat svět utrpení, bolesti, zoufalství, smutku i bídy podmíněné nejrůznějšími okolnostmi celosvětových civilizačních a sociálních problémů i válečných konfliktů. Katastrofy, epidemie, kriminalita – to všechno jsou témata, která Kratochvílovy fotografie v precizním tisku přináší. Exprese, náznak, vystižení silného momentu dané situace – to jsou jedny z kvalit, které jeho fotografie činí mnohdy nezapomenutelnými.

Přestože může být žánrová rozmanitost tvorby Antonína Kratochvíla eticky kolidující až konfliktní, nelze mu upřít skutečnou práci v jeho oboru, kterou za sebou má a kterou výstava Fotoeseje velkoryse předkládá. Sekce Člověk a vize se pak snaží poukázat na rovnocennost člověka jako lidské bytosti bez ohledu na jeho majetkové statky, sociální postavení či etnikum. Sekce tak vedle sebe staví například portrét anonymní africké ženy a nedaleko něj předkládá abstraktní ztvárnění Jeana Rena, jehož lze identifikovat pouze z popisky u fotografie. Snaha otevřít otázku lidské rovnocennosti právě skrze takto obsahově kontrastní portréty, které jsou záměrně vystavené v jedné sekci, tak vyznívá tendenčně až nedůvěryhodně a naopak budí pocit obhajoby Kratochvílova širokého záběru, který je legitimní i ve své kontrastní podobě, pakliže je pravdivý a není jen honbou za atraktivním záběrem. Styl, kterým Kratochvíl portréty světově známých celebrit zachycuje, je tak specifickým, že možná právě v tomto žánru vyniká jeho tvorba výrazněji než v žánru válečné reportážní fotografie.

Esence nezapomenutelnosti
Kratochvílovy portréty jsou dynamické, kompozičně překvapivé, výrazně kontrastní a co je stěžejní – přestože nejsou popisnými záběry, dokážou vystihnout esenci momentu i osobnosti. Jsou dokonalou syntézou snad všech jednotlivostí, které nezapomenutelný portrét musí mít. Tímto obloukem se nyní vracím k úvodu tohoto textu a odtajním, že fotografií, jejíž podobu mám dodnes před očima a kterou jsem ale vystavenou viděla až nyní, není žádná jiná, než právě ikonický portrét Debbie Harry s rukou vztaženou k čočce fotoaparátu. Nezapomenutelná…

Rok 2020 patří Antonínu Kratochvílovi. Před pár měsíci již skončenou výstavou 400 ASA: Prostě dokument… v Domě fotografie GHMP, tak i uvedením dokumentárního filmu Můj otec Antonín Kratochvíl v režii Andrey Sedláčkové, kterou doplnila také komorní výstava stejného názvu v Leica Gallery Praha. Retrospektivní výstava Fotoeseje v Domě U Kamenného zvonu je pak skutečným vyvrcholením Kratochvílovy černobílé sezóny, kterou archivuje i obsáhlý katalog v pevné vazbě, který přímo k této výstavě vydala Galerie hlavního města Prahy.

Antonín Kratochvíl: Fotoeseje
GHMP Dům U Kamenného zvonu
(Staroměstské náměstí 13, Praha 1)
12. 6.—18. 10.

Tvůrčí lidé měli vždy tendence vytvářet různá uskupení nebo spolky; zvlášť pak v době, která neskýtala pocit uvolněné atmosféry nebo jinak svazovala svobodnou mysl jednotlivce. Devětsil je jedním takovým svazem, který vznikl již před sto lety a k tomuto výročí byla připravena výstava v Domě U Kamenného zvonu.

Myšlenka vytvoření organizované skupiny, takové, která revolučně překročí „starou“ literaturu pro bohaté třídy a přiblíží umění co nejširšímu publiku, vzešla od několika zakládajících členů, kterými byli Karel Teige, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister a pět dalších, kteří se poznali ve společném školním prostředí pražských gymnázií. Zpřístupňování umění pak společně činili formou nejrůznějších přednášek, recitačních večerů, divadelních představeních, ale především děl, která se vzdalovala od tehdejších konvencí.

Galerie Hlavního města Prahy s kurátorkou Alenou Pomajzlovou a jejím týmem připravili výstavu nabízející úhel pohledu, ve kterém Devětsil předkládá vizualitu moderního světa, mísí umělecké druhy, spojuje poezii a racionalitu. Hned v prvním výstavním prostoru vtahuje diváka do dobového rozpoložení hudba Burianova voicebandu a reklamní světelný sloup, který prostupuje uvnitř celého schodiště. Dobu přibližují reportáže tehdejšího života, které jsou ke zhlédnutí hned v úvodu další výstavní prostory a sestřihům z Národního filmového archivu je věnována samostatná část. Tvůrčí období Devětsilu, fascinované technikou i technologiemi, se notně projevilo právě v architektuře. Množství moderních návrhů ovlivnily reprodukce amerických mrakodrapů nebo zaoceánských parníků. Geometrie ve struktuře a systému fascinovala svým uspořádáním i podobu tehdejšího grafického designu, který na výstavě zastupuje například výběr časopisů ReD (Revue Devětsilu, měsíčník pro moderní kulturu, který vycházel v letech 1927–1931). Architektonické návrhy, ve kterém dominuje model obchodního domu Olympic, jsou součástí výstavy a přibližují tak chápání tehdejší architektury nejen ve formě kreseb. Technické inovace zastupuje i výjimečný výtvarný projekt Zdeňka Pešánka, který propojuje elektřinu s kinetismem. Nechybí básnické sbírky a ukázky z poezie, nechybí kolážové obrazové básně, nechybí ani artificialismus Toyen se Štýrským.

Idea optimismu a ódy modernosti
Naděje vkládané do obnoveného života po první světové válce ve své velké otevřenosti právě Devětsil naplňoval. Neutuchající tvůrčí invence, zájem o nové z okolního světa a intenzivně prožívané desetiletí výstava předkládá i skrze vydaný katalog, do jehož obsahu svými texty přispělo nemalé množství odborníků a přináší například syntetické studie z architektury Jakuba Potůčka, představuje časopisy, typografii a genezi Devětsilu textem Jindřicha Tomana, přibližuje divadlo a scénografii v textu Jitky Ciampi Matulové nebo film v reflexi Lucie Česálková a fotografii uvedenou Karlem Císařem. Volné umění pak předkládá text Aleny Pomajzlové. Nutno jest dodat, že přestože je katalog pln mnohých studií, vizuální doprovod příliš velkorysý prostor nedostal a celistvost Devětsilu tak zbytečně uzavírá v textu.

A proč to Zlaté kapradí? Možná je nasnadě rovnou otázka, jak vlastně název Devětsil vznikl. Náhodou? Skoro. Přestože zakládajících členů bylo devět, je toto slovo z knihy Krakonošova zahrada bratří Čapků, která ve dvacátých letech vyšla a kterou oni gymnazisti právě za účelem nalezení názvu pro svůj revoluční spolek listovali. Kdyby Karel Teige neobjevil tak přiléhavý a poetický Devětsil, pravděpodobně by bylo zůstalo u výběru Zlaté kapradí Adolfa Hoffmeistera. A do takového světa plného idejí a hledání moderního obsahu i formy, který rozevřely stránky knihy bratří Čapků, se můžete ponořit až do 29. března.



Devětsil 1920–1931
Dům U Kamenného zvonu
(Staroměstské nám. 13, Praha 1)
11. 12. 2019 — 23. 3. 2020