Dům umění města Brna připomene jednoho z nejvýraznějších českých experimentátorů druhé poloviny 20. století. Výstava Slova Dalibora Chatrného se zaměří na specifickou část tvorby umělce, na jeho práce se slovem.

Dalibor Chatrný patří k osobnostem, jejichž dílo vyniká mimořádnou šíří experimentálních postupů i neustálým kladením výtvarných a filosofických otázek. Z jeho rozsáhlé a mnohotvárné tvorby výstava představuje okruh prací vznikajících po celý autorův život, a to od počátku jeho experimentů v šedesátých letech. Autor se systematicky zabýval jazykem – významy slov, strukturou textu i vztahem mezi tím, co slovo označuje, a tím, co skutečně vidíme.

Chatrného přístup však nebyl čistě konceptuální. Přestože analyzoval jazyk a jeho struktury, nikdy neopustil malířské myšlení. V jeho slovních pracích proto hraje zásadní roli také vizuální stránka – barevnost, gesto, expresivní rukopis i samotná kompozice textu. Slova se v nich proměňují v obrazové prvky a text získává podobu abstraktní vizuální struktury.

Umělce zajímalo nejen to, co slova znamenají, ale také jak mohou být viděna. Zkoumal rytmus písmen, vztahy mezi jednotlivými znaky i celkovou strukturu textu, kterou převáděl do obrazového jazyka. Tím otevřel nové možnosti interpretace a ukázal, jak může být hranice mezi obrazem a slovem překračována.

„Chatrného tvorba patří k nejpodnětnějším příkladům dialogu mezi obrazem a jazykem v českém umění. Jeho práce dodnes inspirují tím, jak dokážou propojit analytické myšlení s výraznou vizuální formou,“ říká ředitelka Domu umění Terezie Petišková.

Podle ní je Chatrného přístup aktuální i dnes: „Je fascinující, jak dokázal propojit analýzu jazyka s malířským gestem. Jeho práce nás nutí slova nejen číst, ale také je skutečně vidět.“

Výstava je zároveň poslední akcí připomínající výročí Dalibor Chatrný 100. Kurátorka Alena Pomajzlová při její přípravě navazuje na své nedávné výzkumy publikované v knize Vidět a/nebo číst. Kapitoly o vztahu obrazu a slova v moderním umění, která se věnuje právě vztahu vizuálního a verbálního sdělení.

text: Jana Franchi

Slova Dalibora Chatrného
Dům umění, Galerie Jaroslava Krále (Malinovského nám. 2, Brno)
29. 4. – 7. 6.
vernisáž výstavy út 28. 4. 18:00

Výstava Hlavou a rukama. Škola uměleckých řemesel v Brně 1924–2024 nepůsobí jako klasická institucionální retrospektiva. Spíše než hotové artefakty předkládá proces: způsoby učení, přenosu zkušeností a formování uměleckého myšlení. Stoletá historie školy se zde nečte jako lineární vývoj stylů, ale jako síť pedagogických metod, postojů a opakujících se otázek.

Kurátoři Lada Hubatová-Vacková a Vojtěch Märc vystavěli expozici v Domě umění města Brna v několika chronologických blocích, které sledují proměny Školy uměleckých řemesel od jejího založení v roce 1924 až po současnost. Klíčovým tématem se přitom nestává jen to, co se na škole vytvářelo, ale jak a proč. Název výstavy odkazuje k základnímu napětí, jež školu dlouhodobě formovalo: mezi intelektuální reflexí a manuální prací, mezi konceptem a řemeslem.

Škola jako metoda

Silnou linkou expozice je důraz na kresbu jako univerzální nástroj poznání. Nejen jako techniku, ale jako způsob myšlení, který prostupoval napříč obory – od vědecké ilustrace až po volnou tvorbu. Právě zde se objevují i méně známé, avšak výmluvné pedagogické postupy, například metoda obouručního kreslení. Její postup popsal roku 1899 americký pedagog Liberty Tadd (1854–1917). Cvičení, při němž student kreslí současně pravou i levou rukou kruhy, elipsy, vlnovky nebo ornamenty, narušuje automatismy, oslabuje kontrolu a nutí vnímat obraz jako proces v čase, nikoli jako předem daný cíl. Smyslem není symetrie ani efekt, ale rozšíření pozornosti a uvědomění si tělesné podmíněnosti tvorby. Propojovat pravou a levou hemisféru mozku a rozvíjet manuální zručnost, pro řemesla nezbytně potřebnou.

Podobně je akcentována fotografie, jež se na škole pohybovala mezi dokumentem a autonomním výtvarným médiem a v průběhu desetiletí opakovaně redefinovala své místo. Právě od roku 1977 působil Karel Otto Hrubý (1916–1998), jedna z klíčových osobností československé fotografie. Pojednával toto médium progresivně jako tvůrčí disciplínu, nikoli jako mechanickou práci. Kladl důraz na práci se světlem, kompozicí v reportážním přístupu. Jeho vlivem vzešly do tuzemského fotografického prostředí výrazné osobnosti, které ji dále formovaly – přední autoři dokumentu, inscenované i krajinářské fotografie.

Výstava zároveň připomíná specifickou kontinuitu školy, kde se absolventi často vraceli jako pedagogové. Přenos znalostí zde neprobíhal hie-rarchicky, ale dialogicky: formou imitace, interpretace a tvůrčího přepisu. Tento model, založený na práci s chybou, krizí i opakováním, se ukazuje jako překvapivě aktuální i dnes.

Hlavou a rukama tak není jen oslavou instituce, ale promyšlenou reflexí vzdělávání v umění. Ukazuje školu jako laboratoř, kde se umělecká identita rodí v napětí mezi hlavou a rukama – a kde se učení nikdy zcela neodděluje od tvorby.

Výstava Hlavou a rukama. Škola uměleckých řemesel v Brně 1924–2024
Dům umění města Brna (Malinovského náměstí 2, Brno)
22. 10. 2025 – 8. 3. 2026

Conditio humana. Tak zní název souborné výstavy Maria Kotrby (1959–2011). Na tuzemsko odvážný, protože vyžaduje širší povědomí nejen o vizuálním umění, ale i filozofii, literatuře nebo teologii. Zcela přiléhavý k jeho tvorbě.

Pojem conditio humana se často používá k reflexi nad tím, co znamená být člověkem a zkoumá univerzální zkušenosti a dilemata, která lidstvo sdílí bez ohledu na čas nebo kulturu. Pro celoživotní Kotrbovu tvorbu, ve které od počátečního období zůstával ústředním námětem jeho díla člověk, je to tak zcela patřičný název pro výstavu, který zároveň nutí pojmout informace v širším kontextu a nejde jen líbivě za atraktivitou přístupného názvu či Kotrbova jména, které by samo o sobě pro soubornou výstavu stačilo.

Jiný způsob práce, než kteří autoři výstav v tuzemských institucích běžně předkládají, jsem shledala hlavně v architektuře výstavy, která pracuje jak se samostatně vyprofilovaným výstavním systémem, tak s invencí díla propojit nejen do jednoho celku, ale i do jednoho prostoru, který je členitý a různorodý. Rozpočet, s jehož neadekvátní výší pro velké projekty, se potýká nejedna instituce, nebudu výrazně tematizovat – nicméně naznačuji, že se i zde absence financí pro odpovídající úroveň prezentace děl projevila. Jakkoli udržitelně a nízkonákladově se instituce snaží v posledních letech pracovat, ne vždy se to povede. Není to ale nemožné.

Snaha sjednotit velkolepé samo o sobě
U architektury výstavy bohužel nevnímám konzistenci a vidím spíše snahu o jakýsi originální a přesto nízkonákladový přístup, rozčleněný do více poloh, jako celek ale nepříliš fungující. Snaha vstoupit do výstavní prezentace barvou je v důsledku příliš invazivní a vůči samotné barevnosti Kotrbových děl v přílišném nesouladu. Celkové vyznění tak spíše rozbíjí než citlivě sjednocuje. Stejně tak rozložení jednotlivých exponátů je v některých sálech příliš hutné, v jiném prostoru zase příliš minimalistické.

Zásadním problémem celé výstavy je tak její celkové uchopení ve fyzické prezentaci, které vytváří výsledný dojem přehlcenosti, nesourodosti a bohužel i situací, kdy se díla vzájemně a kolizně překrývají. Dost ale ke kritice jedné z linií a to právě té výstavní, protože Kotrbovo dílo je tématem daleko důležitějším.

Příliš málo sálů
Marius Kotrba byl významný český sochař, malíř a pedagog. Narodil se v Čeladné, po studiích kamenosochařství v Uherském Hradišti pak pokračoval v oboru monumentálního sochařství u Miloše Axmana a Stanislava Hanzíka na pražské Akademii výtvarných umění. Žil v Rožnově pod Radhoštěm a kromě soch vytvářel také kresby a malby a zabýval se restaurátorstvím. Pro tvorbu plastik užíval hlavně klasické sochařské materiály a množství jeho sochařských realizací zná nejeden tuzemský exteriér – je například autorem sochy T. G. Masaryka v Zubří, bronzové sochy patrona motoristů sv. Kryštofa poblíž Olomouce, pískovcové Cesty utrpení a naděje v Kuksu. Pro město Brno zpracoval také projekt sochy Jošta, ten se ale nerealizoval. V roce 2011 vznikla socha Spravedlnost, která stojí před Nejvyšším správním soudem v Brně a kterou místní přezdívají jako Exekutor s pračkou, Člověk, co má zácpu, Náčelník z Přeletu nad kukaččím hnízdem nebo Instalatér, kterému prasklo potrubí. Fantazii se meze nekladou a i lidová slovesnost může být dialogem pro velká díla. Záleží, kdo se pak usměje naposled – a kde.

Původní díla v novém pohledu
Kromě své obsáhlosti má výstava ale další velkou přidanou hodnotu – přináší nový vhled na Kotrbovu tvorbu nejen v kontextu české výtvarné kultury. Díky projektu jsou předloženy okolnosti, které vedly jak ke vzniku plastiky Spravedlnost, tak řady jen uvažovaných, ale nerealizovaných soch pro centrum města.

V brněnském Domě umění je výstava k vidění do 2. března 2025 a připravili ji kurátoři Jana Vránová (* 1948) a Berthold Ecker (* 1961), který od roku 2018 působí ve Wien Museum.

Marius Kotrba: Conditio humana
Dům umění města Brna (Malinovského nám. 2, Brno)
25. 9. 2024 — 2. 3. 2025

Dům umění města Brna hostí od 30. listopadu 2022 do 19. března 2023 nový multimediální výstavní projekt Mileny Dopitové s názvem Příští zastávka je na znamení.

Výstava je tvořena přímo na míru hlavním výstavním prostorám Domu umění a skládá se převážně ze zcela nových prací. Na jejím počátku stál autorčin osobní zážitek z cesty na Kypr, do míst, kde dochází k překvapivé symbióze a mixu kultur a kde se narušují identitární vzorce, jež jsou považovány za stabilní a normotvorné základy lidské civilizace. Na tomto ideovém „půdorysu“ stojí i brněnská výstava – autorka v ní parafrázuje vizuální, architektonické i hudební kódy křesťanství, judaismu a islámu, které v návaznosti na válečné události, ideologické spory, kolonialismus, turismus či vědeckou a tvůrčí zvědavost po staletí migrovaly mezi různými částmi světa, a mísí je s prvky odkrývajícími banalitu, avšak také poetiku a politiku lidské všednodennosti.

Název výstavy odkazuje k banálnímu hlášení z městské hromadné dopravy, avšak v kontextu vizuálně a akusticky bohatého aranžmá výstavy se význam a funkce této věty značně proměňuje. Konfrontuje nás totiž s dilematem, zda setrvat v rozjeté a zdánlivě bezpečné jízdě, anebo s rizikem nebezpečí vystoupit, odpoutat se od zaběhnutých stereotypů a pokusit se najít neprozkoumané cesty k okolnímu světu, druhým i sobě samému. Výzva k vytvoření hybridních kulturních, sociálních a genderových identit, kterou Dopitová ve své výstavě předkládá, je na pozadí aktuálního pošlapávání lidských a zvláště pak ženských práv v blízkém i vzdáleném světě velmi aktuální.

text: Martina Pachmanová

Příští zastávka je na znamení
Dům umění města Brna
(Malinovského nám. 2, Brno)
30. 11. 2022 — 19. 3. 2023

Výstava Ester Krumbachové v Domě umění města Brna, kterou je možné zhlédnout do začátku března tohoto roku, je pokusem o „znovuoživení“ osobnosti, o které se příliš nehovořilo.Ester byla výjimečná žena, která měla vhled do mnoha (zdánlivě?) odlišných sfér. Věnovala sefilmu, scénografii, malovala a kreslila, svoje oblíbená zvířata, zejména kočky a také hojně a různorodě psala. Výstava je tak vhledem do jinakosti a kreativity, kterou Krumbachová oplývala.

Kurátorky Edith Jeřábková a Kateřina Svatoňová si daly za úkol setřídit Esteřinu pozůstalost, přičemž navazují na čtyřletý projekt, který se věnuje kritickému a úplnému zhodnocení osobnosti Ester Krumbachové. Výstava má být dovršením tohoto snažení, společně s uveřejněním online archivu a monografie umělkyně.

Výstavou diváka provází například zakroucený kočičí ocas Jiřího Kovandy, objekty z rostlin od Anny Ročkové a Jana Boháče, krátké filmy od Marka Meduny reflektující nejrůznější vrstvy osobnosti Ester Krumbachové z pohledu současné feministické perspektivy, alchymistické zkumavky Anny-Marie Bedychové nebo přírodní objekty od Davida Fesla. Zajímavým počinem jsou také mystifikační plakáty (Beca Lipscombe, grafické studio HIT, Morwenna Kearsley, Bernie Reid, Laura Richmond), které rekonstruují hypotetickou „kariéru“ umělkyně, takovou, jaká by byla, kdyby žila v jiné, svobodné době. Linda a Daniela Dostálkovy vytvořily fotografie reagující na módní tvorbu umělkyně, rovněž jsou zde vystaveny fotografie Libuše Jarcovjákové z 80. let, které svědčí o bytových hrách, které u sebe Ester provozovala. Její byt byl často kreativním sdíleným prostorem, ostrovem tvůrčí svobody.

Co je často diskutované z etického hlediska, je poměrně výrazné kurátorské gesto – kočky z útulku Tlapka jsou součástí výstavy, divákovi je umožněno si jednu vybrat a adoptovat si ji. Otázka, která vyvstává – je etické „vystavovat“ kočky? Neutvoří se z nich pouhá atrakce, bez hlubšího smyslu a potřeby jim opravdu pomoci?

Slova, která vtáhnou
Osobně jsem byla na výstavě nejvíce oslovena a utopena v Esteřiných slovech, která věnovala všem svým přátelům (i těm zvířecím). Byla jsem až fascinována její schopností s vtipem a přitom hluboce zhodnotit určitou problematiku. Po zhlédnutí výstavy jsem si do svých poznámek poznačila dvě hesla – pravda a porušování norem. Asi to byly dvě hodnoty, které mi osobnost Ester Krumbachové nejvíce přiblížily. Jistý aspekt pravdivosti v umělecké tvorbě je často opakovaná formule, která je však častěji opakovaná než opravdu žitá. Co na mne zapůsobilo asi nejvíce, byla právě tato nevtíravá pravdivost v díle Ester Krumbachové, touha tvořit, být taková, jaká chci být já, a ne jakou mě chtějí mít ostatní. Inspirativní zejména v této době, která je tak nejasná a komplikovaná, a která člověku často vnucuje návod, jaký by měl být. Jakýkoliv! Nepodléhat stereotypům, užívat si jinakost, vidět v ní výjimečnost. Ať už to zní jakkoliv kýčovitě. A tak jeden z kurátorských záměrů, kterým bylo inspirovat současného diváka osobností Ester Krumbachové, se za mě osobně naplnil.

Ester Krumbachová
Dům umění města Brna
(Malinovského nám. 2, Brno)
24. 11. 2021 — 6. 3. 2022

Ve své nejnovější výstavě v brněnském Domě umění tematizuje výtvarník Martin Zet kontroverzní příběh svého otce, sochaře Miloše Zeta (1920–1995), který byl čelným představitelem a přesvědčeným tvůrcem československého socialistického realismu.

Již od roku 2016 pracuje mezioborový tým badatelů a badatelek výzkumného projektu Laterna magika na sběru archiválií ze soukromých a veřejných sbírek, desítkách rozhovorů s pamětníky, zabývá se zpracováním unikátního filmového materiálu a také rekonstrukcí tanečních sekvencí z inscenací Laterny magiky metodou motion capture. Celý projekt vyvrcholil vydáním knihy a výstavou od května 2019 v Brně. Na podzim se výstavy dočká i Praha v prostoru MeetFactory. Hlavním řešitelem projektu je Národní filmový archiv.

Vernisáž výstavy s názvem Laterna magika: dekonstrukce a aktualizace se v brněnském Domě umění uskutečnila 21. května 2019. Výstava, která potrvá do 28. července 2019, představuje výsledky čtyřletého výzkumu i dosud nezveřejněné archivní materiály a prováže je s novými uměleckými díly. Kurátorky výstavy a zároveň autorky publikace Lucie Česálková a Kateřina Svatoňová se pokouší odhalit základní principy Laterny magiky, pochopit podstatu multimediálního představení, jeho možnosti i limity. Výstava tak přináší nejen multismyslový zážitek, ale zároveň rozkrývá i některé otázky, které s sebou tato experimentální scéna v průběhu svého působení nesla. Zaměří se tak mimo jiné na roli umělce během normalizace, politickou reprezentaci, propagaci a institucionální zázemí. Nedílnou součástí výstavy jsou umělecká díla a performance Zbyňka Baladrána, jenž měl na starosti architekturu, tanečnice a choreografky Markéty Kuttnerové či intermediálního umělce Michala Kindernaye. Na webu laterna-research.cz najdete rozhovory s pamětníky i výzkumným týmem, videa a dobové fotografie. º


text: Veronika Zíková

Site-specific projekt, který Pavel Korbička připravil pro brněnský Dům umění, představí nové monumentální světelné instalace, vytvářející protiklad k dominantní symetrii tohoto výjimečného výstavního prostoru. Výstava DEFLECTION bude komponovanou cestou, vedoucí k vnitřní konfrontaci s psychofyzickými faktory vlastního těla, jež jsou přirozeně dány každému z nás.

Práce brněnského výtvarníka Pavla Korbičky (* 1972) jsou charakteristické úvahami o prostoru. Pokouší se odkrývat skryté řády a významy konkrétních míst, a v kombinaci s velkoformátovými světlovodivými deskami vpisovat do těchto míst prostory zcela nové, které mění perspektivu vnímání. Vstoupí-li divák dovnitř instalace, ocitne se v pulzujícím světelném labyrintu, který ho může dovést na pokraj vlastní fyzické nerovnováhy a tím k hlubšímu uvědomění sebe sama. Výstava, kterou pro brněnský Dům umění připravila kurátorka Terezie Petišková ve spolupráci s Miroslavou Hajek, bude sestávat ze čtyř významově propojených fyzicky přístupných staveb z dutinkového polykarbonátu, nasvícených barevným neonovým světlem. Barevnost se bude proměňovat s prostorovým členěním galerie, aby docházelo k posilování simultánního kontrastu mezi jednotlivými sály, zároveň bude užito kontrastů studené a teplé barvy, posilujících rozdílnost prostorového vjemu. Filosofické kategorie prostoru a času díky světlu rozehrávají performativní hru, která nás nutí redefinovat naši pozici ve světě, kde prostor sám není daností, ale děním se. º


Pavel Korbička: DEFLECTION
Dům umění města Brna (Malinovského nám. 2, Brno)
13. 3.—28. 4.


text: Anna Saavedra

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo na západ od našich hranic ke kulturnímu zemětřesení. Události roku ´68, emancipační hnutí a heslo „Osobní je politické“, snaha vymanit se z role modelky a múzy (tedy pouhého objektu zobrazení) a najít své vlastní, subjektivní umělecké vyjádření – to byla explozivní směs, z níž se na počátku sedmdesátých let v USA a západní Evropě zrodila feministická avantgarda.

Experimenty s novými uměleckými médii – performance, akční umění, body art, video, film či fotografie. Nové a radikální otázky o smyslu „ženské role“ ve společenském, kulturním, rodinném i intimním životě. Vlastní tělo použité jako projekční plátno nejrůznějších klišé a stereotypů. Dekonstrukce zažitého a společensky přijatelného, tedy i svaté trojice matka – manželka – hospodyňka. I tak lze definovat „feministickou avantgardu“. Kurátorka vídeňské sbírky SAMMLUNG VERBUND Gabriele Schor tímto termínem označuje generaci umělkyň, které v sedmdesátých letech minulého století začaly jako první tematizovat otázky s „ženskou rolí“ spojené.

Výstava reaguje na poválečnou situaci, kdy pojem „avantgarda“ zastřešoval široké spektrum tendencí v tehdy aktuálním umění (akční malba, abstraktní expresionismus, minimalismus, op-art, pop-art, situacionismus, Fluxus, vídeňský akcionismus a konceptuální umění), přičemž předponou „neo-“ odkazoval k významovému dědictví avantgardy první třetiny 20. století. Pod velmi širokým termínem neo-avantgardy však feministické umění 70. let doposud v rámci západního uměleckoteoretického diskurzu zakotveno nebylo. Jednalo se přitom o jeden z nejvýznamnějších a nejradikálnějších uměleckých přístupů 60. a 70. let minulého století. Mezinárodní skupinová výstava Feministická avantgarda 70. let / Díla ze sbírky SAMMLUNG VERBUND, Wien představuje 62 autorek z Evropy, Severní a Jižní Ameriky a Asie. Svou cestu Evropou začala v roce 2014 v Muzeu Bozar v Bruselu, pokračovala do Mnichova, Milána, Vídně a Karlsruhe. V České republice je poprvé k vidění v brněnském Domě umění od 12. prosince 2018 do 24. února 2019. º


text: Anna Saavedra

Osamocené postavy bloudí krajinou, zdolávají překážky, viditelné nebo nepřítomné, snaží se vymanit ze svého prostředí. Malby Tadeáše Kotrby lze vnímat jako určitou formu osobního deníku, vycházejí z jeho vnitřního světa, z empatického vnímání jevů, které jej oslovují. Výstava v brněnském Domě umění představuje jeho nejnovější obrazy.

Tadeáš Kotrba, malíř mladší generace, vybral pro brněnskou výstavu velkoformátové obrazy z posledních dvou let. Charakterizují jeho nejnovější tvorbu, ve které se prolínají dvě roviny – reakce na konkrétní dojmy, osobní zkušenosti a existenciální úvahy obecnějšího dosahu. Tadeáš Kotrba také často vychází ze svých záznamů z cest, kde jej inspiruje nové prostředí, genius míst, která poznává a vnímá jinak než lokality, jež zná už dlouho a jsou pro něj spojeny se vžitými konotacemi.

Pro své malby používá lněné plátno a jako podkladový nátěr využívá velkou vrstvu klihu, který vytváří lehce třpytivý podklad. „Vzniklo to před pěti lety při jedné asijské cestě. Odjížděl jsem s tím, že chci načerpat nějaké divoké barvy, v asociaci s exotikou jsem si představil, že budu malovat nějak divoce. Ovšem tím nejsilnějším vjemem byl nakonec všudypřítomný prach. Lněné plátno má pro mě symboliku toho prachu,“ říká Tadeáš Kotrba. „Zároveň má režné plátno k přírodě, ve které se tyhle obrazy odehrávají, tak nějak blíž.“

Motivy Kotrbových obrazů poskytují vícero interpretačních výkladů, nejsou ukotveny v konkrétním čase a prostoru – divák je může spojovat s vlastními prožitky a objevovat v nich sdělení, související s jeho osobními zkušenostmi. º


Tadeáš Kotrba: Tři principy
Dům umění města Brna (Malinovského náměstí 2, Brno)
6. 12.—4. 3.


text: Petra Fujdlová

Na přelomu roku byl v brněnském Domě pánů z Kunštátu otevřen mezinárodní rezidenční program Brno Artists in Residence.

„V Domě umění města Brna věříme, že umělci s jejich myšlenkami, liberálním přístupem k životu, tvůrčí energií a neústupnou povahou přispívají k tomu, aby se svět stal lepším místem pro život,“ říká Marta Fišerová Cwiklinski, kurátorka rezidenčního programu, který umělcům poskytuje čas, prostředky i prostor pro práci a život. Dům umění programem, který se má systematicky věnovat přeshraniční spolupráci, rozšířil spektrum své činnosti o to, co doposud v Brně v ucelené podobě chybělo – jak na institucionální bázi, tak v neziskové sféře. Dosavadní snahy čítaly pouze ojedinělé pobyty umělců, navázané na galerijní provoz nebo vycházející z iniciativ různých uskupení. Umělec chce ve městě, do kterého na několik měsíců přijíždí, nejen pracovat, ale také poznávat místní scénu a kolegy. Vyměňuje kontakty, navazuje nové vztahy, postupně vznikají možnosti další spolupráce. Program svým zaměřením na Střední Evropu umožňuje vytvoření trvalých a pevných vazeb, k čemuž přispívá i příhodná geografická lokalita Brna.

Od letoška je rezidenční program provázán s výstavním programem Galerie G99. Aktuálním hostem v Brně je Benjamin Bronni, německý malíř a sochař zajímající se o architekturu, geometrii, struktury a rastry, často s přesahem do prostoru, který citlivě vnímá a převádí do svých děl formou místně specifických instalací. Umělce můžete potkat na vernisáži 14. listopadu a jeho výstavu pak shlédnout až do konce roku 2017 v G99. º


autorka: Petra Fujdlová

První samostatná výstava dvojice amerických umělců Sama Lewitta a Cheyneye Thompsona ve střední a východní Evropě je k vidění v Domě umění města Brna právě teď. Končí 30. července.

Výstava nazvaná Síť. Gradient. Opilecký krok. navazuje na zdejší zájem o abstraktní a systémově orientované tendence, důsledně využívá symetrickou dispozici výstavního patra Domu umění. Dílo Sama Lewitta je intervencí do galerijního provozu založenou na elektrické energii, Cheyney Thompson na výstavě představuje výběr ze sochařských děl v podobě podstavců, k jejichž architektonickému návrhu využil parametrický počítačový program, nebo obrazy, které vznikly na základě algoritmů „náhodné procházky“ nebo „opileckého kroku“.

„Mohlo by se zdát, že do názvu výstavy je vložen jistý rozpor, neboť spojuje strohé vědecké termíny s expresivním výrazem. Všechna slova v titulu ovšem pocházejí ze stejné vědní oblasti. Pojmy »souřadnicová síť« a »gradient« patří do aplikované matematiky a fyziky, přičemž »souřadnicová síť« definuje určité místo a »gradient« popisuje výkon. Totéž překvapivě platí i pro »opilecký krok«, jímž se v těchto naukách označují modely náhodných procesů,“ vysvětluje pojmenování výstavy, které vychází z názvů jednotlivých exponátů, kurátor Karel Císař.

Umělci pro výstavu v Domě umění vytvořili nové artefakty nebo specificky upravili instalace existující. Účastník letošního 57. bienále v Benátkách Sam Lewitt své dílo More Heat Than Light (Více tepla než světla, 2015) poprvé představil v galerii CCA Wattis Institute for Contemporary Art v San Francisku. Na rozvodný systém galerie napojil ultratenké topné články, představující zvětšeniny podobných technologií, užívaných pro regulaci teploty v přenosných počítačích, a „převádějící“ energii určenou k osvětlení na teplo. Tuto instalaci představil i v odlišných kontextech včetně newyorského bytu pronajatého prostřednictvím Airbnb. V brněnské variantě instalace jsou tepelné články napájeny polovinou energie, která je v centrálním sále Domu umění k dispozici. Zbytek elektřiny je potom využit k osvětlení horizontálního obrazu Cheyneye Thompsona. º


Sam Lewitt / Cheyney Thompson. Síť. Gradient. Opilecký krok.
Dům umění města Brna (Malinovského nám. 2, Brno)
19. 4.—30. 7.


autor: Petra Fujdlová

Dnes si nikdo nemůže být jist, že okolní realita poskytuje jistotu zítřka. BIG LIGHT ukazuje svět, v němž lidstvu zbude jen možnost hledat dnešek jako informační stopu v paměti hmotného světa.

V Domě umění města Brna představuje Federico Díaz alias Iniciativa BIG LIGHT projekt na pomezí augmentované reality a archeologie paměti. Vypadá trochu jako exkurze do laboratoře, jako vstup do výzkumné zóny, trochu jako workshop kurzu experimentální archeologie nebo jako den otevřených dveří ve studiu Big Light. Mlčenlivá, mravenčí práce badatelek Matek na rekonstrukci základních informací o životě lidstva je představována jako tajemná performance, jež v pravidelných intervalech vrcholí ve společném rituálu se zlatým robotem v hlavním sále galerie. Reálnou performanci může divák sledovat ovšem jen za sklem jako pozorovatel pantomimické souhry stroje a kostýmovaných Matek. Jako by přihlížel nábožnému vzývání, klanění a pozdvihování, tanečním gestům bez hudby.

Divák se na výstavě BIG LIGHT nejenom dívá. Může se dotýkat replik japonských nádob starých prý čtrnáct tisíc let, nyní z 3D tiskárny, v Sále invokací může čichat vagón rašeliny navožené do Procházkovy síně, naslouchat šplouchání modré hladiny v zaplaveném Sále augmentovaných sugescí či oťukávání omítky v Sále destrukce atd. Iluzi distopické budoucnosti, v níž Matky ve službách Iniciativy BIG LIGHT pátrají po stopách lidských emocí a vědění, podporuje i katalog s Encyklopedií a úryvky esejů E. Canettiho, marxisty F. Berardiho a mediálního teoretika M. Pasquinelliho. Mystifikační dimenze projektu je příznak v Díazově tvorbě přítomný. V Brně nyní vytváří Federico Díaz smyšlený svět, aby mohl rozehrát kritiku augmentované reality, jejíž technické vymoženosti až dosud sám využíval a využívá. Relativizuje tak své umělecké i naše divácké existenciální jistoty. BIG LIGHT je velká hra na augmentovanou realitu, zprostředkovávaná divákovi amatérským divadelním představením se škálou smyslových vjemů. K poselství, rozluštění či katarzi tohoto příběhu si musí divák dojít sám. ∞


BIG LIGHT
Dům umění města Brna (Malinovského nám. 2, Brno)
7. 12.—12. 3.


autor: Fürchtegott Teuflieb

Legendární brněnskou fotografickou skupinu Epos představí nová výstava v Domě umění města Brna. V letech 1967 až 1980 tvořili Epos Rostislav Košťál, Jiří Horák, František Maršálek a Petr Sikula. Jejich inscenovaná fotografie si jako tzv. Brněnská škola aranžované fotografie vydobyla místo v dějinách československé fotografie. Četná ocenění sklízeli také v zahraničí.

Inscenované fotografie odráží svým elegickým chmurným laděním mentální nastavení vzdorné vlasaté „bigbítové“ mládeže sedmdesátých let. Neodmyslitelně je tvorba Eposu spjatá také s brněnskou uměleckou scénou přelomu šedesátých a sedmdesátých let, s kulturou tehdy perzekuovaných „mániček“, revoltujících v postupně se utužující normalizační atmosféře, i nastupující slavné herecké generace kolem Divadla na Provázku. Mezi modely fotografií patřili například Jiří Bartoška, Boleslav Polívka, Sonny Halas nebo Jana Švandová.

Na výstavě bude k vidění více než dvě stě dobových zvětšenin, fotografickou skupinu vztáhne také do širšího kulturního kontextu amatérské fotografie i brněnské kultury. O fenoménu aranžované fotografie se návštěvníci dozví na neformální diskuzi odborníků.

Fotografové skupiny Epos byli ve své tvorbě přímo či nepřímo ovlivněni veškerým kulturním děním 60. a 70. let. Snažili se sledovat to nejaktuálnější nejen u nás, ale i na západě. Čtyři zásadní filmy, které je zasáhly jak vizuální působivostí, tak příběhem, budete moci vidět v rámci doprovodného programu k výstavě. Dvoudenní filmovou přehlídku uspořádal Dům umění ve spolupráci s Kinem Art ve dnech 24. a 25. 10.

Nekonečný karnevalový rej, který zcela ignoroval nastupující normalizaci, to je snímek Slávnosť v botanickej zahrade Ela Havetty. Pestrý filmový děj je zasazený do prostředí vinařské vesnice, v níž rozehrává prostřednictvím často bizarních postav univerzální příběh o lidských obavách, snahách a nezdarech.

Druhým československým zástupcem filmových vlivů je Vláčilova Holubice, která bude v programu uvedena 24. října od 18 hodin, po projekci bude následovat beseda s autory fotografií.

Severská kinematografie bude mít na filmové přehlídce dva zástupce: jeden z nejklasičtějších a nejzásadnějších filmových příběhů o smrti a hledání podstaty bytí je Sedmá pečeť Ingmara Bergmana. A z koutů méně známých vykukuje finský titul S borovou šiškou pod zády. Komedie o dvou párech vysokoškoláků trávících léto kempováním u finských jezer je vrcholem přehlídky. º


EPOS / 1967–1980
Dům umění města Brna (Malinovského nám. 2, Brno)
28. 9.—13. 11.


autor: Petra Fujdlová

Cold-Pressed, Low-Heat – další z intermediálních projektů sester Lindy a Daniely Dostálkových pojedná různé chápání kvality, svým titulem odkazuje k aktuálnímu tématu kvality potravin. Pojetí Milana Housera nebo Nory Turato a dalších umělců v mezinárodní skupinové výstavě je od poloviny září k vidění v brněnském Domě umění.

Titul výstavy (za studena lisovaný, balený při nízkých teplotách) odkazuje ke specifické kvalitě superpotraviny – kokosového oleje, který se stal synonymem zdravého životního stylu. „Pro většinového spotřebitele je obtížné kvalitu definovat, ale je schopen ji vnímat, když ji vidí,“ komentuje Linda Dostálková. Mezi ostatními tuky je – jakkoliv subjektivně – právě kokosový olej vnímán jako ten kvalitnější, jako zdravější varianta. „Hlavním úkolem dnešní společnosti se stala absorbce přebytků. Produkce a konzumace tuků a vnímání jejich jakosti patří k dlouhodobě kontroverzním globálním otázkám. Tuto situaci připodobňujeme ke světu umění,“ vysvětlují Dostálkovy.

Kvalita v kontextu současného umění se bude odrážet také ve využití moderních výstavních mechanismů. V úzké spolupráci s umělci Milanem Houserem (CZ), Stéphanie Lagarde (FR), Norou Turato (NL/HR), Danielem Walwinem (NL/UK) a soudkyní Kateřinou Šimáčkovou (CZ) předkládají autorky výstavní koncepce polyfonii o šesti přístupech: kvalitě prostředí, civilizace, komunikace, flexibility, materiálnosti a interpretace.

Součástí vernisáže v úterý 13. září bude také performance Nory Turato, chorvatské umělkyně sídlící v Amsterdamu. º


Cold-Pressed, Low-Heat
Virginorganicvegankosher
Dům pánů z Kunštátu (Dominikánská 9, Brno)
14. 9.—30. 10. • 80 / 40 Kč (20 Kč každou středu)


autor: Petra Fujdlová

Patříte-li, stejně jako my, k vyznavačům „zvrhlého vkusu“, tedy k obdivovatelům jemného, sofistikovaného, ale i břitkého humoru brněnské autorky Venduly Chalánkové, která pod touto značkou tvoří, nechte se překvapit její výstavou Schodek. V Domě umění města Brna ji můžete vidět ještě skoro celý červenec.

„Zdrobnělinu slova schod používá vláda pro manko ve státním rozpočtu. U mě slovo schodek zastupuje série s názvem: Nikdy nerezignujeme na vymáhání vašeho dluhu, která sestává z obrazů: Modrý pruh na bílém pozadí, Červený pruh na bílém pozadí, Zelený pruh na bílém pozadí a Fialový pruh na bílém pozadí,“ vysvětluje Vendula Chalánková původ názvu výstavy, kterou připravila společně s kurátorkou Terezií Petiškovou. „Jde o geometrickou abstrakci s inspiračním zdrojem v reálném životě. Obrazy jsou inspirovány úředními obálkami. Zkoumám v nich, zda jde vyvolat strach pomocí barvy. Úplnou novinkou na tomto poli je fialový pruh, který představuje novou službu DINO. Tedy dluhové inkaso obyvatelstva,“ dodává.

Výstava představuje nejnovější polohu tvorby Venduly Chalánkové, v níž se soustředí především na cykly koláží tvořené z papírů imitujících kámen, koženku nebo lakované materiály. Posvátný brněnský stánek umění v tomto cyklu převedla do estetiky brizolitového panelového rodinného domku, do stylu přijatelného pro většinu národa. V jejím pojetí vyplouvají na povrch socialisticko-realistické prvky stavby, která je obecně vnímána jako funkcionalistická. º


Vendula Chalánková: Schodek
Dům umění města Brna (Malinovského nám. 2, Brno)
18. 5.—24. 7. • 80 / 40 Kč (20 Kč každou středu)


autor: Petra Kupcová

Význam latinského slova „movere“, tedy „hýbat se“, je společným jmenovatelem tvorby sedmnácti současných tvůrců, kteří se podíleli na výstavě o vztahu tance a vizuálního umění.

„Nespočetné nohy stonožky v rytmické souhře sunou její dlouhé tělo po kmeni stromu vpřed. Tisíce a tisíce chodců během rušného dne v různých trajektoriích proudí centrem velkoměsta. Také tento složitý organismus lidského mraveniště je poháněn rytmem,“ říkají k tématu uchopení pohybu jako estetické struktury kurátoři L. Sýkorová a V. Čech. Jejich úvahy si přijďte poslechnout na komentovanou prohlídku nebo na další doprovodné akce: TTOTA – 15. června najdete ve výstavě studio reverzního tetování Nadi Máčalové, při kterém vaše tělo není zdobeno tatérem, ale svůj vzor si vytváříte vlastním pohybem. Pokud se zúčastníte, vaše přítomnost bude zaznamenána prostřednictvím uměleckých projektů Alžběty Chmelíkové, Lucie Sádecké a Nikoly Kotrasové. O den později proběhne teoretické setkání nad tématem prolínání výtvarného a pohybového umění, zakončené workshopem inspirovaným typografií Karla Teigeho k Nezvalově sbírce Abeceda. Přibližně od 18 h se bude v parku za Domem umění učit tělová abecedu podle Milči Mayerové a sestavovat slova nebo celé věty. Půjdete-li kolem, připojte se! º


MOVERE
Dům umění města Brna (Malinovského nám. 2, Brno)
17. 5.—24. 7. (TTOTA – program Ateliéru tělového designu FaVU st 15. 6. 10:00—18:00 • Struktury pohybu a ABECEDA čt 16. 6. 16:00—20:00)


autor: Veronika Jičínská

S umělcem Milanem Houserem (* 1971) o připravované výstavě Barvometrie, která bude od 9. 3. do 1. 5. 2016 k vidění v Domě umění města Brna.

Milan Houser ve své tvorbě pracuje především s materiálními limity malby. Tvoří velkoformátové obrazy, na které nanáší obrovské množství laku a vytváří tak monumentální díla výrazná svou barevností. Studoval na pražské AVU a nyní žije v Brně, kde působí jako děkan Fakulty výtvarných umění VUT.

Čemu se ve své tvorbě věnujete?
Dlouhodobě mě zajímá, řekněme, „trojrozměrná malba“, ať už jde o prostor uvnitř hmoty obrazu, nebo prostor, který se odráží na jejím povrchu. Vývoj se pro mě odehrává čistě v závislosti technologií, které používám. Zkouším plně vyčerpat jejich výrazový potenciál. A v dlouhodobějším horizontu se asi stále víc obracím k výrazové redukci.

Jak jste se k této technice malby vlastně dostal?
Už ve škole jsem si zkusil používat průmyslové technologie, a pak už nebyla cesta zpět k „olejovkám“. V rámci různých pokusů jsem se dostal až k mé vlastní „barvě“ – barvenému laku, který si částečně nechám vyrábět podle speciálního postupu a následně výrobu ještě dokončuji sám. Vždycky jsem inklinoval spíše k objemným, masivním řešením, ať už jsem je realizoval z jakýchkoli materiálů. Aktuálně mi tento pocit naplňují kýble laku.

Výstava bude probíhat v Brně, kde nyní žijete. Ovlivnilo vás toto město nějak?
Když jsem studoval na pražské AVU, tak se vždy říkalo „geometrické Brno“. Tak asi právě proto tady žiju. Teď by se hodilo asi zmínit něco patrioticky pochvalného, že? Vzhledem k tomu, že nedělám třeba environmentálně koncipované nebo sociálně angažované umění, tak bych si musel vymýšlet. Ovlivnilo mě každopádně třeba tím, že si mohu na Kraví Hoře, v „likus-areálu“ s okolní zahrádkářskou kolonií a současně prakticky v centru města, držet poměrně rozsáhlý ateliér. Což mi dovoluje dělat velké formáty, respektive mi to dává tvůrčí svobodu… To už zní líp, že? ∞


Milan Houser: Barvometrie
Dům umění města Brna (Malinovského náměstí 2, Brno)
9. 3.—1. 5. • 80 / 40 Kč / 20 Kč každou středu


autor: Ruth Peterová