Výstava Sdílené existence vytváří v galerii prostor, kde se setkávání, empatie a sdílení stávají uměleckou strategií i životní potřebou. V době, kdy algoritmy formují naše vztahy a ekonomika se vzdaluje lidským měřítkům, výstava otevírá otázku, zda právě umění může znovu nabídnout prostor pro skutečný kontakt — s druhými, s prostředím i se sebou samými.

Kurátorská koncepce, připravená Petrou Widžovou, vychází z myšlenek Nicolase Bourriauda, jenž popisuje potřebu nového „poly-subjektivního“ světa, v němž se člověk přestává vnímat jako izolovaná jednotka a znovu objevuje hodnotu společného. Sdílené existence ukazují, že kolektivní praxe, umělecký výzkum či participativní přístupy nejsou jen formou spolupráce, ale i cestou k porozumění světu, který se rozpadá na fragmenty.

Návštěvník zde najde jednak nově vytvořená díla, výsledky uměleckých výzkumů, ale zažije také situace a setkání, které vyžadují aktivní přítomnost. V dílech se zrcadlí zkušenosti sdíleného života: že nic neexistuje odděleně, ale vždy ve vztahu k druhým, připomíná například dílo Terezy Sýkorové. Efemér přetváří staré tradice v rituály pro novodobého člověka a zve nás na předvánoční putování a kolektivní slavnost spojenou s adventní novénou, zatímco Slavs and Tatars zkoumají vztah mezi jazykem, vírou a tělem prostřednictvím odkazů a nadsázky.

Každé dílo je zároveň drobným experimentem s formami vztahovosti, jak spolu můžeme žít, tvořit, učit se, vnímat i mlčet. Výstava se rozvíjí jako síť vzájemně propojených gest – sdílená hostina, participativní performance, zvukový prostor či vizuální mapování krajiny. Společně odkrývají cesty k uvědomění si světa přesahujícího jednotlivce a k návratu k hlubšímu, citlivějšímu vnímání toho, co nás spojuje.

Umělci/kyně a umělecké kolektivy: Pojď ven!/ Av avri! z.s., Efemér, Eva Jiřička, Helush Yiraq, Katarina Šević a Gergely László, Polina Khatsenko, Ramiro Wong, Romana Hagyo a Silke Maier-Gamauf, Slavs and Tatars, Družstvo Racek, Sounáležitost v postsoučasnosti, Tereza Sýkorová

text: Jan Čihák, Petra Widžová

Sdílené existence
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská 1101/129a, Ústí nad Labem)
11. 12. 2025 – 4. 3. 2026
vernisáž: 10. 12. 2025 v 18 hod

Výstavní projekt Ilony Németh připravený pro Dům umění Ústí nad Labem a nazvaný Křehké zahrady v adaptaci přirozeně navazuje na autorčin dlouhodobý zájem o problematiku zahrad rozvíjený v různých kulturních, společenských, environmentálních či socioekonomických souvislostech.

Tento zájem byl v posledních letech manifestován například prostřednictvím projektu Plovoucích zahrad (Zahrada budoucnosti a Léčivá zahrada) prezentovaných na výstavě Documenta fifteen v Kasselu v roce 2022 a šířeji také v rámci rozsáhlého mezinárodního výzkumného, uměleckého a výstavního projektu Eastern Sugar realizovaného od roku 2017 do současnosti.

Manifest soustředěného zájmu

Iniciačními body výstavy Ilony Németh se staly dva vzájemně se prolínající koncepty. První z nich vyrůstá z místně specifické permanentní instalace nazvané Když jsme přišli… 1, kterou autorka realizovala v Paříži na Montmartru v zahradě rezidenčního centra Cité internationale des arts, přičemž v Ústí nad Labem představuje její galerijní va-rian-tu Když jsme přišli… 2. Druhý koncept je manifestací soustředěného zájmu autorky o postupně zanikající stromořadí tújí v jejím bydlišti v Dunajské Stredě pod vzrůstajícím vlivem environmentálních změn (Projekt túje). Prostřednictvím důkladné dokumentace tohoto nezadržitelného procesu a s využitím jeho stop v podobě dřevěného materiálu nastoluje Ilona Németh otázky spojené s kritikou extenzivního společenského a ekonomického rozvoje.

Procesy restrikce a dominance

Na tyto dva projekty v kontextu výstavy v Domě umění Ústí nad Labem navazuje nově vznikající instalace Mobilní zábrany, na jejíž produkci se podílela společnost Ideal Standard, s.r.o., z Teplic. Zábrany vyrobené z ušlechtilé sněhobílé keramické hmoty přehrazují prostor galerie a usměrňují pohyb návštěvníků výstavy. Svoboda a kreativita uměleckého vyjádření jsou konfrontovány s procesy restrikce, dominance, omezení a ovládnutí, které důvěrně známe z různých typů veřejného prostoru. Zábrany na svém povrchu nesou stopy po výrobním procesu, které narušují jak jejich dokonalost, tak zdánlivě neotřesitelnou moc.

text: Michal Koleček

Ilona Németh – Křehké zahrady v adaptaci
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 1101/129a, Ústí nad Labem)
18. 9. – 22. 11.

Migrace, paměť, osobní trauma, kulturní dědictví – všechna tahle témata v sobě nesou mnoho těžkosti. Výstava v ústeckém Domě umění ale ukazuje, že je možné o nich mluvit přístupně i lidsky – skrze obrazy, zvuky, gesta. A hlavně skrze konkrétní příběhy.

Výstavu Přesuny a proudy – Kde se setkávají Dněpr a Labe kurátorsky připravil Sasha Baydal (he/they) – původem z Ukrajiny, dnes usazený hlavně v Paříži. Kurátor, který mluví osobně i politicky, se dlouhodobě soustředí na osobní i kolektivní zkušenosti a přesuny – migrací, vysídlováním, ztrátou paměti a to zejm. v post-sovětském prostoru, kdy je Baydalův přístup ovlivněn ještě queer a dekoloniální teorií. Symbolický průplav mezi Ukrajinou a Českem pak dotváří kurátorka Nataša Petrešin-Bachelez, vedoucí uměleckých a kulturních programů v Cité internationale des arts.

Jak mluvit o přesunech – lidských, kulturních, politických – tak, aby řeč nebyla abstraktní, ale transparentní a srozumitelná? Odpověď přišla v podobě souboru děl od tvůrců z Ukrajiny, střední Asie, Balkánu, Afriky i České republiky. Celá výstava se rozprostírá mezi dvě řeky a představuje napojení na skutečný život. Symbolický průplav mezi Ukrajinou a Českem, mezi Dněprem a Labem, se tak stává metaforou pro kulturní a migrační proudy, které jsou právě pro ústecký region více než příznačné.

Každý jednotlivec utváří společnost

Výstava Přesuny a proudy – Kde se setkávají Dněpr a Labe, v originále Displacements and Torrents – Where the Dnipro and the Elbe Meet byla premiérově uvedena v Paříži na podzim roku 2024 a není náhoda, že se v adaptované podobě přesunula právě do Ústí nad Labem. Město s vlastní složitou historií vysídlení, přílivu a odlivu lidí, industriálních pádů i kulturních nárazů, působí jako ideální prostor pro podobnou reflexi. Prostor bývalé kantýny Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, dnešní Dům umění v čtvrti Klíše, se pozměnil v platformu zkoumající osudy, vazby i vztahy s ohledem na geopolitický kontext. Zároveň ale akcentující každý jednotlivý lidský příběh.

Samostatně, ale k celku

Jednoduchým, ale za to naopak silným a výpovědním gestem, rezonuje dílo Leftover Bodies vizuální umělkyně Kvet Nguyen (* 1995). Reprinty archivních fotografií ze 70. a 80. let 20. století, kdy do Československa přijeli na výměnný pobyt vietnamští studenti, nainstalovala autorka přímo na zeď a zčásti přetřela bílou barvou. Skupinové fotografie i jednotlivé portréty v instalaci doplnila výstřižky z novin z 90. let 20. století, ve kterých se objevuje rasistická rétorika právě vůči vietnamské komunitě. Tímto spojením Nguyen zpochybnila jakékoli ideály státního socialismu a upozornila tak na návrat otevřeného rasismu po pádu socialismu.

Od sociologických analýz a výpovědí se k tomu nejvíce univerzálnímu dílu, které nepotřebuje geopolitické ukotvení a přesto lze jeho kulturní odkazy rozpoznat, přiblížilo esteticky výrazné dílo Red Composition od Huai-Kuei Son (1937–2006) (Madame Song). Monumentální tapisérie z rostlinných vláken a koňských žíní připomíná ženské pohlaví, ale zobrazuje motýla; letmo odkrývá poetiku taoistické filozofie skrze odkaz na text Sen o motýlu čínského filozofa Čuanga-c’ ze 4. století př. n. l. „Zdálo se Čuangovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví, zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká proměnlivost věcí!“ Snad více poezie, filozofie a lehkosti by dnešní doba potřebovala, aby nebyla zatěžkána pouze samými fakty, daty a ospravedlňováním sebe sama.

Ponořit se, ale neutonout

Přesuny a proudy nejsou ani tak výstavou o migraci, jako spíš výstavou v migraci. Nezůstávají na povrchu politických hesel, ale ukazují konkrétní těla, jejich hlasy, osudy i paměť. Jsou to proudy obrazů a slov, které se valí klidně, někdy divoce a přes zábrany, ale vždycky s účelem. A v čase, kdy Evropa opět hledá, koho přijmout a koho vytlačit, působí tahle výstava jako tiché, ale důrazné připomenutí: za každým přesunem je lidský příběh.

Přesuny a proudy – Kde se setkávají Dněpr a Labe
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 129a, Ústí nad Labem)
24. 4. – 26. 7.

Mezinárodní skupinová výstava Totožnost zahajuje v Domě umění Ústí nad Labem sérii výstavních projektů, které se v letech 2024–2027 zaměří na témata odrážející specifika strukturálně narušeného Ústeckého kraje.

Jedná se o problematiky formování identity v kontextu historického i aktuálního vývoje s důrazem položeným na budování kritické a ote­vřené komunity; komunitní spolupráce a alternativního vzdělávání jako nástrojů vzdorujících sociálnímu vyloučení; rozvoje krajiny v souvislosti s místními postindustriálními i globálními environmentálními procesy a navazování na tradici lokálních řemesel i hledání nových technologických perspektiv jako prostředků pro posilování trvale udržitelného rozvoje.

Vnímání identity vychází z historické a socio-kulturní zakořeněnosti, která se prosazuje jak v rodinném prostředí, tak v konkrétní komunitě a v daném místě. Ústecký region dlouhodobě budovanou kolektivní totožnost pozbyl, a to pod vlivem vnějších okolností a dějinných procesů. Vedle proměny skladby místní populace v důsledků válečných a poválečných masových deportací se hlavním aspektem této ztráty stala industriální exploatace a s ní spojená likvidace historických sídel a kulturní krajiny.

Současní obyvatelé reprezentující třetí generaci usazenou zde po dosídlení si narušení místní totožnosti uvědomují a hledají cesty, jak ho smysluplně překlenout a formovat lokální spojení vhodná pro posilování identitární autonomie. Činí tak v situaci, kdy se v globálním měřítku prosazují typologicky alternativní vymezení identity – a to především v souvislosti s genderovými či environmentálními aspekty, politickými či ideologickými preferencemi a rovněž ve vztahu k virtuální (sebe)projekci a (sebe)reprezentaci v online prostředí. Nově vytvářená socio-kulturní identita místa a jeho obyvatel se tak rozšiřuje pod vlivem sociálních sítí, online platforem či virtuálních projekcí.

Výstava Totožnost akcentuje témata identity vycházející z individuálních uměleckých i společenských zájmů autorek a autorů, ale zároveň kontextualizuje přístupy k této problematice odehrávající se v odlišných, ale přesto v mnohém se prolínajících reáliích globálního světa.

text: Michal Koleček

Totožnost
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 129a, Ústí nad Labem)
4. 12. 2024 — 8. 3. 2025

Marina Abramović, Eva Koťátková nebo Yoko Ono. Tato tři jména – a nejen je, aktuálně představuje v rámci jedné výstavy mezinárodní projekt Cvrlikat. Ten je uveden v ústeckém Domě umění jako rozšířená repríza výstavy představené v německé Kunsthalle Wilhelmshaven a – jak už název napovídá, věnuje se estetice a tematice ptáků.

Tematické výstavy nejsou ve výstavních institucích raritou. Divák si ale může klást otázku, proč aktuálně umění z ptačí perspektivy dostává velkorysý zorný úhel pohledu. Jednou ze spojnic tématu a obou míst, kde je výstavní projekt uveden, je historie. A to samozřejmě s ptactvem spojená – již v roce 1908 byla v Ústí nad Labem založena ptačí rezidence. Založil ji ústecký podnikatel Heinrich Lumpe na svahu v prostoru bývalé cihelny jako Natur- und Vogelschutzpark a ve dvacátých letech se tzv. Lumpepark otevřel také veřejnosti. Park se zaměřoval na ochranu ptactva a osvětu. O dva roky později ve Wilhelmshavenu, tedy roku 1910, byla založena druhá nejstarší instituce na světě se zaměřením na sledování a výzkum ptactva – Institut für Vogelforschung, původně Vogelwarte Helgoland. Tolik ke kontextu a teď už k výstavě samotné – tento mezinárodní projekt česko-německého zaměření připravily Pavlína Morganová (vedoucí VVP AVU) a Petra Stegmann (ředitelka Kunsthalle Wilhelmshaven) a představují v něm díla od 60. let 20. století až do současnosti skrze širokou škálu výrazových médií. Ptáci jsou tak tematizování jak v konceptuálním a performativním umění, tak v kresbách, fotografiích, sochařských objektech, multimediálních formátech i malbách.

Přestože právě téma ptactva, jeho estetiky a určitého tajemství je přístupné a srozumitelné, právě rozmanitý výběr děl předkládá, že tvůrčí úhly pohledu na tento svět okřídlených tvorů můžou být rozmanité obdobně, jako sám tento prostor. Čistá fascinace barevností ptáků nebo snaha zaznamenat a dále rozvíjet zvukovou reprezentaci ptactva, jsou umělecky zpracované náměty bez nutnosti dlouhodobého ornitologického studia. Už jen fakt, že toto téma ohledalo na dvaadvacet autorů, vytváří z výstavy reprezentaci téměř studijního charakteru.

Rozmanitost v jednom hnízdě
Zatímco dílo Olgy Karlíkové (1923–2004) vtahuje až kaligrafickou lehkostí do zastaveného momentu letu ptáka, robustní instalace zpodobňující strnada autora Matthiase Garffa (* 1986), ukazuje tohoto jen třiceti gramového ptáčka v několikanásobné nadživotní velikosti. Jednoznačný zájem ale budí dílo právě Yoko Ono (* 1933). Jednoduchým a přímým textem FLY vybízí k tomuto úkonu nejen již opakovaně na této výstavě, ale už od roku 1964, kdy účastníky večera v tokijské galerii vyzvala, aby se pokusili létat. Svou minimalistickou podobou a radikalitou se jedná o nejvíce kontroverzní dílo na výstavě uvedené. Další rezonance nastává u jména Eva Koťátková, u které je divák již na určitý estetický kánon zvyklý a tak jej příliš nepřekvapí, že uvidí objekt, který může sloužit jako převlek pro proměnu v ptáka, u kterého nechybí fragmenty z kovu, kterými jsou tentokrát ptačí zobák a klece na boty. Do třetice v úvodu textu zmíněná Marina Abramović (* 1946) je představena v rámci své rané tvorby. Tou je zvukový environment Strom z roku 1972, který je úvodem k samotné výstavě, kdy v podobě zvukové instalace uchovávající zpěv hejna ptáků intenzivně vtahuje právě do výstavy Cvrlikat.

Nejedná se tedy jen o projekt, který by se se slepou fascinací snažil adorovat krásu ptactva, ale zkoumá a představuje především principy, které jsou v tomto okruhu zastoupeny a které komunikují samostatně, často právě z kontextu vytrženy a to v rámci tvorby nejen tuzemských špičkových autorů, ale i těch zahraničních.

CVRLIKAT. Umění z ptačí perspektivy
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská 129a, Ústí nad Labem)
25. 4. — 27. 7.

Výstava Gardening of Soul v Domě umění Ústí nad Labem je součástí programu Gardening of Soul: In Five Chapters, který se zabývá tematikou zahrady a zahradničení v různých metaforických zaměřeních.

Tento víceletý program realizovaný na Fakultě umění a designu UJEP je členěn na několik vzájemně se prolínajících částí a zahrnuje tvorbu uměleckých děl ve veřejném prostoru se zapojením lokálních komunit, rezidenční pobyty zahraničních umělců v České republice a českých umělců na Islandu, mezinárodní konferenci a výstavní prezentace doprovázené realizací aktuálních uměleckých děl. Výstavu Gardening of Soul lze v kontextu tohoto projektu chápat jako významný průsečík, neboť se v jejím rámci představuje celá řada výsledků postupně vznikajících v jeho průběhu a odrážejících jeho tematické zaměření prostřednictvím individuálních uměleckých vyjádření. Díla předkládaná divákům lze rozdělit do tří částí, z nichž jedna vyrůstá z dlouhodobé spolupráce se zahraničními umělci a umělkyněmi Oliou Fedorovou (UA), Barbarou Herold & Florianem Huthem (DE), Stephenem Hobbsem & Marcusem Neustetterem (ZA/AT), Finnbogim Péturssonem (IS), Andreou Resner (CRO), Man Tinem (HKG), Wong Wo Bik (HKG), kteří v minulých měsících absolvovali rezidenční pobyty v Domě umění Ústí nad Labem koncipované tak, aby jim umožnily prolínat vlastní zájem o problematiku zahrady se specifickými reáliemi místní postindustriální atmosféry. Vedle nich se na výstavě představí Michaela Labudová a Jan Krtička, kteří se měli možnost seznámit s prostředím východního Islandu, kde strávili rezidenční pobyt ve Skaftfell Art Center, na něž navazují ve svých dílech. V neposlední řadě potom na výstavě umělkyně a umělci Jiří Černický, Jiří Bartoš & Jan C. Löbl, Jiří Philippe Janda & Václav Mach, Zdena Kolečková, Jiří Kovanda & Ivana Lovětínská a Robert Vlasák poodhalují ve formě dokumentací či dílčích realizací projekty připravované pro veřejný prostor ve spolupráci s organizací Člověk v tísni Předlice, Dobrovolnickým centrem Ústí nad Labem, senior centrem Domov Velké Březno, Základní uměleckou školou Most a ústeckou univerzitou. Projekty prezentované v rámci výstavy Gardening of Soul přitom spojuje zájem tvůrců o hledání ztracené rovnováhy mezi jedincem a přírodním či sociálním okolím, která ho obklopují. Hledání, které stejně jako péče o zahradu, vyžaduje trpělivou účast, pochopení a angažovanost.
Výstava Gardening of Soul je výstupem z výzkumného, uměleckého a výstavního programu Gardening of Soul: In Five Chapters podpořeného grantem v rámci programu EHP a Norských fondů.

text: Michal Koleček

Gardening of Soul
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 129a, Ústí nad Labem)
8. 12. 2022 — 11. 3. 2023

V ústeckém Domě umění je právě odkrýván příběh jedné z klíčových osobností současné české malby – Jana Merty. Skrze malby předkládá výstava nazvaná Lidová škola umění jeho životní cestu a propojuje je s fotografiemi autorů tvůrčí dvojice Jasanský – Polák.

Životní cesta malíře Jana Merty (* 1952) se vinula rozmanitými úseky, ve kterých vzhledem k době nechyběly zkušenosti z nejrůznějších prostředí – za formativní normalizace nebyl přijat na žádnou vysokou školu a tak vystřídal několik neuměleckých zaměstnání, mezi nimiž byly pozice vrátného, hlídače, provozního technika či uklízeče. Jeho almou mater se mu stala až na potřetí Akademie výtvarných umění v Praze, na kterou byl přijat v osmadvaceti letech.

Formativní období
Merta se narodil v Šumperku do rodiny faráře Českobratrské církve evangelické a zaměstnankyně Jedličkova ústavu. V letech 1966–1972 prožíval v Ústí nad Labem své období dospívání a výstava Lidová škola umění, kterou připravil kurátor Michal Koleček, tak vychází také ze vzpomínek na tuto etapu. Jedná se ale primárně o iniciační vrstvu výstavy, jejíž koncept nezůstává v dávné minulosti, ale skrze obrazy odkrývá i momenty prožívané aktuálně. K vidění jsou Mertovy juvenilní obrazy, které právě v Ústí nad Labem vytvořil a také díla, která zobrazují aktuální témata a společensko-politické události, naladění a rozpoložení. Ve zdánlivě bezelstných portrétech malých dětí s ptáky Merta zachází až k nejpalčivějším tématům současnosti a tematizuje válečné vyvražďování na Ukrajině. Věnuje se také zobrazování environmentálních obav a přestože se nevyhýbá takto náročným námětům, soubor vystavených děl vyznívá jemně až lyricky – Mertova citlivost postihnout závažná témata křehce a nešokujícím způsobem je obdivuhodná. K rozšíření estetického prožitku z jeho děl pak přispívají svými fotografiemi dvojice v poli fotografie pevně usazení autoři – Lukáš Jasanský a Martin Polák. Ti byli osloveni a vytvořili dokumentární vhled do Mertovy ústecké reálie. Zachycují interiér i exteriér ústeckého domu, kde Merta žil. Ve čtyřech velkoformátových fotografiích také uchovávají pohled na krajinný ráz hory Milešovky, v tonalitě černobílé fotografie v precizním dokumentárním přístupu.

Merta štětcem meditující
Merta rozprostírá svou tvorbu široce a medituje i nad opakovaným selháním lidské civilizace v obraze Sen o demokracii (2017–2023). Formou citace motivu mladické črty, kterou vytvořil v roce 1970 a zaznamenal v ní svůj skutečný sen, se obrací ke společnosti a přestože lyricky, tak ji kritizuje. Dílem Mobilizace (Postsuprematický rozpad smírčího kříže, 2022) pak zcela jasně odkazuje skrze konfrontaci odkazu ruské avantgardy k brutalitě současné války na Ukrajině. Určitá angažovanost v jeho díle je přes výraznou obraznost vnímaná až v dalším plánu a dominantně tak převažuje estetické vyznění, které v konzistentním stylu uvádí Mertovu tvorbu do kontextu zaujatého mistra štětce a jeho tahů. Celospolečenská témata doplňují obrazy intimního kontextu, rodinných příslušníků. Prostor Domu umění opět předkládá své versatilní možnosti a nechává Mertovu tvorbu patřičně vyznít bez pocitu zahlcenosti, ale naopak s pocitem estetického pohlazení a poznáním životního kontextu, tak i hodnotového postoje k současnému světu. ∞

Lidová škola umění: Jan Merta a s ním Jasanský – Polák
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 129a, Ústí nad Labem)
14. 9. — 25. 11.

Výstava Jana Merty (* 1952) v Domě umění Ústí nad Labem nazvaná Lidová škola umění tematicky vyrůstá z autorových vzpomínek spojených s obdobím jeho dospívání, které mezi lety 1966–1972 prožil v tomto městě. Představuje ale také odraz současnosti a rezonujících témat.

Vzpomínky zaseknuté v ústeckých rýhách tvoří pouze iniciační koncept výstavy, aby se prolínaly s událostmi aktuálně prožívanými. V prezentované kolekci uvozené několika juvenilními obrazy, které autor vytvořil právě v Ústí nad Labem, a také drobným konvolutem fotografií Lukáše Jasanského a Martina Poláka „dokumentujících“ Mertovy ústecké reálie, se tedy potkávají díla inspirovaná rodinným zázemím, environmentálními obavami a v neposlední řadě aktuálním ruským válečným běsněním na Ukrajině. I když se novější konflikty současného světa, kterým se Jan Merta soustředěným přemýšlením vtisknutým do linií, ploch a hloubek obrazů snaží usilovně čelit, zdají být zkušenosti jeho vyrůstání v Ústí nad Labem vzdáleny, je zřejmé, že opak je pravdou. Snad nejsilněji kontinuita rozkročená mezi těmito obdobími jeho života, vyvstává na povrch ve dvojici obrazů, jejichž ústředním motivem je nestabilní kulovitý objekt umístěný na základně tvořené jemnou drapérií, respektive tající ledovou krou. Jedná se o drobnou kresbu na papíře z roku 1970 nazvanou Sen a monumentální malbu Sen o demokracii z let 2017–2023. Pro tuto výstavu dokončený programový obraz blížící se apokalyptické environmentální i sociální destrukce, jehož prostřednictvím autor medituje nad opakovaným selháním lidské civilizace, formou citace motivu mladické črty jako by upomínal na jeho empirii spojenou s ekologickou exploatací Sudet doprovázenou dusivými toxickými mlhami povalujícími se v labském údolí. Podobně intimní malba Mobilizace (Postsuprematický rozpad smírčího kříže) z roku 2022 konfrontující odkaz ruské avantgardy s brutalitou války, kterou Rusko vede vůči spřízněnému národu, může zároveň evokovat obdobnou generační deziluzi přítomnou v atmosféře okupace Československa sovětskými vojsky prožívanou Janem Mertou během jeho ústeckého pobytu. Jak je pro tohoto autora charakteristické, výběr jednotlivých obrazů pro výstavní celek lze vnímat jako vytváření příběhu z jednotlivých slov (konkrétních pláten, kreseb či objektů) tak, aby se před divákem vyjevil jeho citlivý a zároveň nesmlouvavý komentář k tomu, co právě prožívá jak v intimitě vlastního života, tak v prudkém proudu okolního světa.

text: Michal Koleček

Lidová škola umění: Jan Mertaa
a s ním Jasanský–Polák
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská 1101/129a, Ústí nad Labem)
14. 9. — 25. 11.

Jaké jsou kognitivní a sociální výhody, které přináší hluboké čtení? Digitální věk efektivně mění naše mozky. Tomuto aspektu, možná spíše údělu, se věnuje a zkoumá jej výstava Chyceni slovy.

Přistupovat k digitálním médiím a priori se skepsí a obavou by bylo nezralé – jsou s námi (nebo my s nimi?!) každý den a je třeba se s jejich přítomností vyrovnávat a naučit se s nimi koexistovat tak, aby byla ku prospěchu člověku a nikoli k destrukci jeho schopností. V posledních, zhruba třiceti letech, se zásadně proměnil způsob, jakým přijímáme média. Vlivem rozšíření digitálních médií se čtení většinou přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou. Neodehrává se už primárně na papíře, ale především na obrazovkách a stimuluje tak mozek jiným způsobem, než četba papírových knih nebo časopisů. Už futuristé Juan Enriquez a Steve Gullans vznesli myšlenku, že v rámci evoluce budeme čelit rozhodnutím, která budou řízena spíše člověkem než přírodou.

Plasticitou k adaptabilitě
Kurt Vonnegut přirovnal roli umělce ve společnosti ke kanárkovi v dole – ti varovali horníky před plynem tak, že padali z bidla když ho bylo moc. Postupem času se ptáci samozřejmě vyměnili za moderní přístroje, ale anglické úsloví zůstalo. Umělci se problematice informační exploze věnují skrze své autorské reflexe a přestože nepřináší jasné definování tohoto fenoménu, nechávají nás na něj nazřít skrze svá díla. Čtení není ani přirozené ani vrozené, jedná se o kulturní jev starý sotva šest tisíc let. Proces čtení vyžaduje množství neuronových okruhů, které mozek dokáže zformovat a užívat propojením starších a jednodušších struktur. Plasticitu mozku popisuje pařížský neurovědec Stanislas Dehaene, kdy konstatuje, že mozek mění účel neuronových sítí sloužících k dovednostem, které kognitivně nebo percepčně souvisejí s novou funkcí. Dá se tak zjednodušeně říci, že mozek recykluje. Neuroplasticita je základem toho, že je čtecí dráha ze své podstaty tvárná a je ovlivňována klíčovými environmentálními faktory – co čteme a jak čteme.

Kurátoři výstavy, studentky a studenti 1. ročníku navazujícího magisterského oboru Kurátorská studia na FUD UJEP (pod pedagogickým vedením Michala Kolečka a Barbory Hájkové), si okruh problematiky vydefinovali do několika celků, z něhož se věnují s hojnou pozorností literatuře a slovesnosti. Literární tvorba zastává nejen v euroamerické kultuře tradiční formu projevu, pomocí kterého jsou předávány informace a příběhy. Vstupní diskurz je nastaven skrze různé formativní aspekty, mezi které kurátoři zvolili ty vnější – rodinu, přátelé, instituce a další. Umělci pracují přímo či nepřímo s příběhy, které vystavená díla představují, ale zohledňují zároveň vliv digitálních médií, který je přítomný nejen v rámci této tvůrčí generace. Šest vybraných umělců a umělkyň tak ve výstavě vypovídá o svém vztahu k literatuře skrze interpretaci různých literárních příběhů. Nejedná se ale o ilustrativní přístup, například Petr Kubáč ve své site-specific instalaci vytváří imaginativní prostor, kterým zprostředkovává ideu bezčasového celku. Tato instalace je propojovatelem mezi čistě abstraktními díly na výstavě a těmi, která vybrané téma přibližují v uzavřenější podobě, skrze objekty nebo malbu. Jak je komunikována literatura skrze současné umění se v ústeckém Domě umění můžete přesvědčit ještě během celého července a vidět práce Markéty Adamcové, Terezy Hlaváčkové, Petra Kubáče, Minh Thang Phama, Jiřího Pitrmuce či Karolíny Voleské.

Chyceni slovy
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská 129a, Ústí n L.)
8. 6. — 29. 7.

Pokaždé změní své místo a zasáhne vaši duši především pomocí jednoho ze smyslů. Prostor je definován zvukovým bodem vytvořený autory, kde lze naslouchat a soustředěně vnímat. Řeč je o nedávno otevřené Galerii 3 v Domě umění Ústí nad Labem, která vytváří specifické prostředí pro prezentaci umělců pracujících se zvukem a reflexí prostoru.

Nabízený základní formát poslechu do sluchátek s sebou přináší určitou variabilitu v podobě site-specific tvorby a součástí prezentace mohou být zvukové instalace, audiovizuální tvorba nebo zvuková mapování. Program zvukových intervencí je dramaturgicky připravován kurátory Adélou Machovou a Janem Krtičkou. V současné době je až do konce května možné si poslechnout zvukovou kompozici Tranzit zone, jejíž autorkou je audiovizuální umělkyně, sound designérka a hudebnice Polina Khatsenka vystupující obvykle pod zkratkou „mudaki“. V její práci nalezneme jak užití terénních nahrávek, tak počítačově generované a modifikované zvukové nástroje. Umělecká díla zakládá na široké škále aspektů zvuku. V její tvorbě se mísí experimentální zvukový záznam s aktivním vnímáním zvukových výpovědí existence a fungování člověka v současné společnosti. Echa lidské činnosti a určité aktivity nebo lidského vědomí a projevu, vystihuje pomocí zvuku, který někdy doprovází vizuálním prvkem nebo psaným slovem.

Dílo Tranzit zone reflektuje téma ohroženého jazyka, porozumění, paměti i tradice, kterou jazyk, ať už v podobě mluvené, či psané formy pomáhá spoluutvářet. Inspirace vychází z autorčina mateřského jazyka – běloruštiny, která je v rámci politického uspořádání země používána stále méně, neboť ji nahrazuje ruština. Pracuje s myšlenkou, že jazyk a jeho autonomní pozice je podstatným odkazem a kulturním dědictvím své země a že potenciál jeho role též spočívá v možnosti vymezit se vůči nucenému politickému nebo sociokulturnímu vlivu. Polina Khatsenka metaforicky ohledává souvislosti a spojení uvnitř řeči, zajímá se o její kořeny i aktuální projevy a konfrontuje je se situací postupného upozaďování či vytrácení se daného jazyka ze společnosti.

text: Adéla Machová

V Domě umění Ústí nad Labem bude 22. března zahájen nultý ročník čtrnáctidenního festivalu Design Ústí s podnázvem Zahrada ctností a neřestí. Kromě každodenního programu v podobě přednášek, workshopů či diskusí bude po dlouhé době k vidění nejčerstvější design studentů, absolventů a dalších osobností spjatých s Fakultou umění a designu UJEP v Ústí nad Labem.

Výstavní projekty v Domě umění Ústí nad Labem jsou obvykle zaměřené na současné umění a prezentace designu chybějí v celém městě Ústí nad Labem již dlouhodobě. Festival Design Ústí je šancí otevřít diskusi nad tím, co by měl festival široké i odborné veřejnosti přinést, proč je důležité dávat mu prostor v místních kulturních institucích a jaké možnosti může také přinést vzájemná spolupráce mezi tradičními uměleckými školami a firmami zaměřenými na kreativní průmysl. Zahájení festivalu odstartuje ceremoniál složený z několika performancí studentů Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, které dovrší ústřední instalaci Samety a tenze založené na mezioborové spolupráci. Naváže módní přehlídka Ateliéru oděvního a textilního designu pod vedením Jana C. Löbla. Program v následujících dnech se bude například věnovat oblasti univerzálního designu nebo představí designérské osobnosti, které v Ústí nad Labem a jeho blízkém okolí působí.

Pravidelní návštěvníci výstav budou pravděpodobně překvapeni proměnou prostoru obou galerií. Milovníci klasických „whitecube“ budou zklamáni. Dům umění Ústí nad Labem se promění v nepřebernou barevnou zahradu plnou různých přístupů právě k designu, které nepochybně vyvolají řadu otázek. Jaká je hranice mezi designem a uměním? A existuje vůbec? Jakou roli sehrává v těchto případech médium fotografie? Výstava Zahrada ctností a neřestí svým názvem odkazuje k alegorickým sochám Matyáše Bernarda Brauna a prezentuje design, který nám každodenně pomáhá, nebo naopak představuje produkty zpracovávající téma lidské touhy a erotiky, jež je nedílnou součástí našich životů, a přesto stále v současné době je tolik tabuizována. Festival Design Ústí chce o těchto žhavých tématech vést diskusi a věnovat prostor designu, který se tomu svojí podobou vyjadřuje.

text: Andrea Vaňourková

Design Ústí – Zahrada ctností a neřestí
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská 1101, Ústí n L.)
22. 3. — 5. 4.

Environmentální otázky s cílem zvýšit kvalitu života konkrétního veřejného prostoru otevírá právě probíhající úvodní výstava projektu Gardening of Soul: Introduction v Domě umění Ústí nad Labem.

Aktuální problematika vztahování se k veřejnému prostoru rezonuje množstvím kulturních institucí a subjektů. Právě ústecký Dům umění si tento fenomén vymezil ambiciózně a široce – úvodní výstavou otevírá mnohaletý projekt několika zemí světa a spěje k zobrazení angažovaného jednání v krajině veřejného prostoru včetně zohlednění mnoha faktorů, které tento kontext ovlivňují. Množství nastolených okruhů, které výstavní projekt tematizuje, je palčivě přítomných – sociální vztahy, principy ekologie a udržitelnosti, strategie bezodpadového rozvoje i transformace zanedbaných míst. Bez ohledu na geografické souřadnice jsou to témata na výsost aktuální a jejich artikulace je cestou, jak přinést povědomí o této problematice zase dalším adeptům, kteří svou aktivitou přispějí ke zkvalitňování nejen podoby veřejného prostoru, ale i života v něm.

Dům umění Ústí nad Labem začlenil do kooperace na tomto výstavním projektu devět dalších institucí z Hongkongu, Chorvatska, Itálie, Islandu, Jihoafrické republiky, Německa, Rakouska, Ukrajiny a USA. Skrze materiály dokumentační povahy či přímo objektů k tématům zhotoveným tak představuje rozličné postupy k uměleckému ztvárnění zahrady a zahradničení. Od skutečných angažovaných prací ustálené komunity až k instalacím, které zahradu a její součásti estetizují.

Jaký dopad a dosah má tento typ výstavních projektů je těžké definitivně konstatovat. V predikci lze vycházet z četnosti návštěv těchto výstavních institucí a součtu jednotlivých umělců, umělkyň a uměleckých skupin, které se této tématice věnují. Přestože se dopad může pohybovat v řádu nižším než takovém, který je schopen plošně ovlivnit jednání zásadních subjektů, které mají na podobu environmentu vliv, viditelné je, že se výrazně zvyšuje množství umělců i dobrovolníků, kteří se skrze své výrazové prostředky k tomuto tématu vztahují. Tématika tak rezonuje nejen společností, ale i samotnými tvůrci, kterým se environment a veřejný prostor stává zásadním námětem. Přestože estetika tohoto angažovaného prostoru přechází spíše v sociální architekturu, performance či site-specific projekty, jednoznačně nelze nevidět, že tento okruh témat se v galeriích objevuje čím dál častěji. Jestliže je platný pro tyto platformy, je mi stále otázkou, ale z hlediska prizmatu hodnotové neutrality je tento jev přítomný a to četně. V galeriích a výstavních institucích může být pak skrze takové výstavní projekty inspiračním zdrojem pro vlastní jednání či uvědomění si problematiky v její aktuální podobě. Je tedy inspirativní vnímat zahradničení nejen jako akt údržby, ale současně jako akt sociálního propojování, údržby právě veřejného prostoru a taktéž možnosti aktivně na tomto poli konat – i sázet.

Přestože se téma obývání a zabydlování veřejného prostoru objevuje na umělecké scéně zpracovávané skrze nejrůznější výstavní a kulturní projekty četně již delší období, stále je potřeba tuto problematiku rozvíjet a posilovat tak uvědomění společnosti v širším dopadu, než pouze v tom komunitním, častokrát do sebe uzavřeném. Introduction v předešlém roce bylo otevřením tohoto mezinárodního výstavního projektu a v roce současném na něj naváže další výstup z tohoto dlouhodobého výzkumného, uměleckého a výstavního programu s názvem Gardening of Soul: In Five Chapters.

Gardening of Soul: Introduction
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 129a, Ústí nad Labem)
8. 12. 2022 — 11. 3. 2023

Výstava Květek společně připravená pro Dům umění Ústí nad Labem Jiřím Kovandou a autorskou dvojicí Lukáš Jasanský – Martin Polák staví do centra zájmu jejich aktuální tvorby téma květin. Čím vším vlastně květina může být – znamením růstu i předzvěstí úpadku, opulentní férií i usebraným gestem nebo kulturním významem či nevkusnou poznámkou?

Pomyslný střed výstavy tvoří soubor site-specifických intervencí a komorních instalací Jiřího Kovandy citlivě reagujících na atmosféru Domu umění Ústí nad Labem, ve kterém se autor soustředí na postižení různorodých významů spojených s květinami. Všímá si přitom jejich tvarosloví a estetických kvalit, environmentálních souvislostí přítomných v procesech jejich pěstování, sociálních a genderových aspektů obsažených v jejich chápání jako prostředku pro vyjádření vztahu, citu, úcty či hierarchie a v neposlední řadě také uměleckých odkazů přítomných v širokém spektru přístupů ke květině jako znaku kulturního projevu. Jiří Kovanda přitom experimentuje s konceptuálními postupy, využívá strategie ready-made, objevuje netradiční materiálová spojení, komunikuje s výstavní architekturou a před divákem otevírá nové pohledy na složitý konglomerát vztahů spojených s fenoménem květiny.

Na tyto úvahy logicky navazuje rozsáhlý cyklus více než 160 barevných fotografií, při jehož vzniku dvojice Lukáš Jasanský – Martin Polák s Jiřím Kovandou aktivně spolupracovala. Ten je přitom na všech snímcích přítomen a často téměř nepostřehnutelným performativním gestem vstupuje do komunikace s okolním prostředím, které je určováno záběrem fotoaparátu. Lukáš Jasanský a Martin Polák ve výběru zaznamenaných zdánlivě bezpříznakových situací i v jejich kompozičním pojetí navazují na vlastní jasně formulované konceptualizované chápání fotografie jako specifického výtvarného média ale také na veřejné performance Jiřího Kovandy z druhé poloviny 70. let minulého století v kulturním kontextu známé především ve formě fotografické dokumentace. Soustředění na přírodní detail konfrontovaný s dominantní postavou Jiřího Kovandy modelují chvějivou atmosféru jednotlivých snímků dotvářenou celou řadou jemných kontextuálních spojení určovaných například akcentací projevů kýče či destrukce veřejného prostoru nebo naopak zachycením míst obsahujících někdy téměř nepostřehnutelné citace ke kulturním dějinám. Postava Jiřího Kovandy tedy souborem prochází jako ahasver bloudící světem, který je určován gesty jeho jediného obyvatele a tvary i barvami rostlin vystupujících z jeho znejasněného rámce.

text: Michal Koleček

Květek
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská ul. 129a,
Ústí nad Labem)
22. 9. — 19. 11.

Po krátkém prázdninovém uzavření Dům umění Ústí nad Labem ožije prezentací sedmi vysokých uměleckých škol prostřednictvím tvůrčích výstupů jejich studentů a pedagogů.

Skupinová výstava volně navazuje na centralizovaný rozvojový projekt MŠMT z roku 2020 Spolupráce uměleckých vysokých škol s místními veřejnými partnery na prezentaci vzdělávací a tvůrčí činnosti. Koncept výstavy Zahradní slavnost se přímo vztahuje ke stejnojmennému dramatickému dílu Václava Havla, ve kterém je fenomén slavnosti ideologicky a mocensky instrumentalizován a deformován. Význam díla spočívá v kritice názorového konformizmu, kariérizmu a morálního úpadku 60. let minulého století. V obecnější rovině odkazuje ke kritice schopnosti jakékoliv centrální mocenské struktury vyvinout si vlastní formu komunikace, která už nepečuje o obecné blaho, ale pouze o udržení vlastní ideologie a moci.

Výstavní projekt se snaží uchopit tento odkaz se symbolickým přesahem do současnosti a poukázat v této souvislosti na vysoké umělecké fakulty jako na instituce, které mnohokrát ve svém regionu skutečně plní nejenom vzdělávací funkci, ale také prostřednictvím kulturní osvěty kultivují místní prostředí na mnoha úrovních (sociální, kulturní, duchovní, environmentální, politické či ekologické). Jednotliví umělci a umělkyně řeší kvalitu našeho života cestou osobního nasazení, upozorňují na problematické zdroje vlastního kraje a navrací se k rurálním zvykům a tradicím, které jsou navázány na přírodní procesy s postindustriální společností. Původní Zahradní slavnost Václava Havla se tak může stát skutečnou oslavou kreativních a zároveň funkčních projektů, které ač mluví různými uměleckými a mediálními jazyky, sledují společný smysluplný cíl. °

text: Anna Vartecká

Zahradní slavnost
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 129a, Ústí nad Labem)
18. 8. — 10. 9.

Při vyhodnocování kvality a relevance uměleckého díla hraje roli mnoho faktorů, z nichž ty v neposlední řadě jsou i nahodilost a načasování – tedy faktory, které lze jen těžko na cestě za úspěchem díla (i autora) vymodelovat. Což je dobře, protože kdyby bylo dobré dílo zcela vypočitatelné na základě jednotlivých rysů, kam by pak zmizela ta hra s okolnostmi, která překvapuje – ať pozitivně či negativně – a přináší údiv.

Právě díla, která byla vybrána do akvizic světových výstavních institucí, jsou představena na aktuálně probíhající výstavě Strategies of Success v ústeckém Domě umění. Tu připravil Juraj Čarný (* 1974), historik a kurátor, jehož jméno je v kontextu i českých výstavních institucí etablováno nejednou. V souvislosti s ústeckým Domem umění už se věnoval tvorbě Tomáše Rafy (* 1979) ve výstavě Blokáda extremismu, která byla uvedena na sklonku roku 2019. Čarný tak představil problematiku etnických menšin a navazoval na představený projekt Výběrové řízení na česko-romskou vlajku z roku 2013 uvedený v Galerii ArtWall kurátorkou Lenkou Kukurovou. Přestože kontext je důležitý, nezabíhejme již dále do minulosti, ale napněme pozornost právě k Domu umění v Klíšské ulici – místu, ve kterém se návštěvníkům ve své zrekonstruované podobě otevřely výstavy teprve nedávno, na přelomu roku 2021.

Díla dalších zastoupených autorů, kterými jsou mimo výše zmíněné také Július Koller, Miloš Laky, Stano Masár, Roman Ondak nebo Ján Zavarský rozšiřují škálu témat, která byla Slovenskými autory zpracovávána v několika dekádách v ta nejvýraznější díla a pomyslnou náhodou a v mnoha kvalitativních měřítkách přesáhla díla jiná. Unikátnost výstavy tkví v selekci jednotlivých děl, která jsou zapůjčena ze světových výstavních institucí a reprezentují kvalitu jak v estetických přístupech, tak v těch obsahových. Výstava tak přináší vhled do uměleckého prostoru, který by pro tuzemského diváka nemusel být natolik atraktivní už jen z toho důvodu, že to blízké a uchopitelné častokrát nevábí kouzlem a překvapením, jako to vzdálené či nedosažitelné.

Strategies of Success: Slovenské umění ve sbírkách zahraničních muzeí a galerií
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská 129a, Ústí n L.)
12. 5. — 2. 7.

Současná výstava v Domě umění v Ústí nad Labem představuje komplexní tvorbu performera, literáta a konceptuálního umělce Milana Kozelku, který zanechal nesmazatelnou stopu v českém umění.

Během relativně krátké doby se z Milana Kozelky (1948—2014), stala respektovaná osobnost místní výtvarné scény. Od šedesátých let se věnoval poezii a později obrátil pozornost k akčnímu umění. Paralelně k bodyartovým performancím rozvíjel výtvarnou tvorbu, ať už měla podobu konceptuální kresby nebo landartových instalací. Na jeho mnohovrstevnatém díle, které se vyznačuje na jedné straně výjimečnou citlivostí, na druhé straně nekompromisní bezohledností, lze vykreslit totalitní dobu v její složitosti a ukázat vzdor i křehkost jedince vůči mocenským tlakům společnosti.

Výstava v Domě umění Ústí nad Labem je novou interpretací Kozelkova díla ve spolupráci s místními umělci a Fakultou umění a designu UJEP. Nejenže prezentuje dílo Milana Kozelky v jeho úplnosti, a to především díky dokumentaci a originálům uchovaným v archivu Kozelkova přítele a sběratele Vladimíra Meistra, ale posouvá ho dál díky instalacím, které podle autorových skic a návrhů realizoval Jan Krtička a Jan Prošek.

Nedílnou součástí výstavy je projekt Šemík stejnojmenného dočasného autorského seskupení, jenž působí na periferii současného umění. Je pokusem nalézt v tvorbě lokálních umělců mladší a střední generace propojení s dílem Milana Kozelky. Unikátnost expozice Šemík spočívá v dočasném spojení osmi, jinak samostatně tvořících autorek a autorů, kteří se rozhodli pracovat pod společnou signaturou a vytvořit expozici složenou převážně ze zcela nových artefaktů. Široké spektrum médií, která participující autoři a autorky užívají, představuje paralelu k rozpětí Kozelkových tvůrčích prostředků. Tím zásadním společným jmenovatelem je však Šemíkův postoj, lehce podvratný smysl pro humor a esenciální ideová návaznost na výraznou a specifickou osobnost, kterou Kozelka bezesporu byl. Výstava Šemík je poznámka na okraj k retrospektivní výstavě Milan Kozelka – Na cestě.

text: Pavlína Morganová

Milan Kozelka: Na cestě
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 1101, Ústí nad Labem)
3. 3.—24. 4.

Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně otevírá po komplexní rekonstrukci Dům umění Ústí nad Labem – jedinečnou na prezentaci, produkci i výzkum umění zaměřenou instituci využívající zázemí domovské univerzity rozkročeného mezi aktuální uměleckou tvorbou a vzdělávacími, vědeckými i sociálně angažovanými aktivitami.

Jak tento bělostný fundament přispěje ke kulturnímu potenciálu fakulty, která ho provozuje, univerzity, které je součástí, města, které z vlastní vůle reprezentuje ve svém názvu a kraje, jehož celkovou rekonstrukci vnímá jako jeden z podstatných cílů svého dlouhodobého usilování? Pro Fakultu umění a designu jistě představuje směr nového rozvoje, který vede k posilování úplnosti vzdělávacích procesů na pomezí osvojování si oborových znalostí či dovedností a autentické tvorby s aspekty uměleckého a rovněž teoretického výzkumu i bohatého socializačního potenciálu.

Návštěvníci přicházejí do Domu umění Ústí nad Labem po novém mostě a takovým solidním mostem je zároveň sama tato instituce. Spojuje různorodé a často zdánlivě protikladné světy umění a vědy, emocí a racionality, nekonečné tvůrčí svobody i empatické zodpovědnosti. Překlenuje propasti sílícího nezájmu a neporozumění prostřednictvím respektu ke každému, kdo je součástí komunity. Je nástrojem k dosažení ambiciózních kulturních cílů či realizaci výzkumných záměrů a zároveň nabízí prostor pro přátelské schůzky a sousedská posezení. Dům umění je vším, čím je i pospolitost, která ho obklopuje, prostupuje jím a vdechuje mu život prostřednictvím společných tužeb, podnětů, aktivit a setkání.

Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 1101, Ústí nad Labem)
https://duul.cz/

text: Michal Koleček

Mýtus má ve společnosti svůj úkol. Jedním z těch hlavních je jeho naturalizace – vydávání nového významu za význam původní, přirozený. Výstava Dědictví mytologie, kterou představuje ústecký Dům umění, se pustila do konfrontace vizuálních mýtů, které fluidně vytváří jeden syntetický zpracovaný celek.

Přestože funkce mýtu nebyla klamat nebo oklamávat, ale naopak vysvětlit, odůvodnit a odpovědět, aniž by se i kdokoli tázal, transformace mýtu do současného kulturního kontextu vyústila v nejrůznější mediálně překroucené pravdy a fake news, které lze za novodobé mýty pokládat. V oblasti mediálních studií pak mýtus funguje podobně jako ideologie. A ideologie může ve své propracovanosti zásadně a fatálně ovlivňovat společnost.

Přestože je téma mýtů a mytologie s kulturou úzce spjaté a de facto ji vytváří a případně i rozporuje, reakce výstavním projektem je náročný úkol, který si kurátoři Jan Nový s Adélou Machovou uzmuli.

V první řadě je nutno podotknout, že se výstava jen nesnaží přilákat svým atraktivním názvem, který je pro diváka zahalen určitým očekáváním v odhalení tajemství. Vybraný námět provází rešerše nejednoho zdroje a je předložen jak v tradičním a slovesném chápání, tak i ve své aktualizaci. Stejně, jako není mýtus v myšlenkovém uchopení francouzského filozofa Rolanda Barthese příběhem či legendou bez autora, nejsou ani jednotlivá pojetí námětu výstavy ztvárněna anonymy. Výběr autorů, který byl kuratelou této dvojice proveden, vypovídá o záměru nalézt rozmanité tvůrčí přístupy v koncepčním vztahu k danému námětu. Přestože linie mezi myšlenkovou prací nad námětem a tvůrčí prací jednotlivých autorů je občas subtilní, nepřechází pouze do pomyslné podoby, ale v rozličných médiích – od videoartu až k site-specific instalaci, artikuluje pojetí námětu sugestivním a vtahujícím způsobem.

Nové pověsti
Tělesnost a její nejrůznější modifikace jsou četnou součástí uvažování mnoha zastoupených autorů výstavy – jednoznačně nepřehlédnutelná je site-specific práce Michaely Spružinové. Ta skrze instalaci Jungle Beat konfrontuje problematiku genderu a oscilaci mezi vítězem a poraženým. Vychází ze své zkušenosti, kdy zastupuje roli jak profesní, tak mateřskou. V rámci autorčina dlouhodobého kritického zájmu o tělo, konkrétně o ženské partie chápané v posuzování krásy jako ty klíčové, vytváří mytologii, ve které právě tyto partie akcentuje v extrémním pojetí a otevírá tak problematiku sexuální identity formované konzumní kulturou.

Marie Lukáčová také zůstává v problematice tělesnosti, kterou nekritizuje, ale skládá v autorský fantaskní svět. Oči, prsty i ženské pohlavní orgány, které jsou rozpoznatelné na jejích kresbách, jsou jednotlivými prvky, které vytváří nové bytosti, avšak podobné těm lidským. Série kreseb je instalována na site-specific malbě a instalace tak vytváří soudržný vizuální celek, který intenzitu prožitku z autorčina díla ještě umocňuje.

Materialita včelího vosku, kterou pro své objekty zvolil Gideon Horváth, odkazuje k určité tvárnosti, kterou připisuje právě jako schopnost undergroundové queer komunitě. V projektu inspirovaném filmem Paris’s Burning (1990) se věnuje současné reprezentaci mytologické postavy Fauna a jeho bakchanalianského světa.

Tělesnosti se opět věnuje Michal Heriban, který boří mýtus o zobrazování jeho detailu – právě nohy, které zobrazuje, byly často zobrazovány v souvislosti se sexualitou a určeny pohledu mužského příjemce. V autorově pojetí jsou zachycené v klidu, jako pracovní nástroj tanečníka.

Videoart Is Your Blue the Same as Mine? Valentýny Janů skrze specifickou estetiku minimalismu, deformaci barvy hlasu i spektakulární hrací pole vytvořené pro artikulaci mýtu o kapitilistické dívce diváka vtahuje do autorčina prostoru a nechává ho koncentrovaně rozjímat nad otázkou, jestli je tvoje mudra stejná jako moje a odkazuje tím na fakt, že realita nemá jednolitou podobu.

V médiu malby je na výstavě zastoupena výpověď Jakuba Ružinského v diptychu Androgyne (Anima, Animus), ve které představuje dva základní archetypy. Průzkum lidského povědomí a vlastní reflexe zkušenosti a prožitku ústí v tvorbu, která je určitým rituálem. Malby jsou vytvořeny automatickým a intuitivním přístupem.
Morálku, jež je pro mytologii stěžejní, zobrazuje skrze koláž v instalaci Opora morálky Silvie Milková. Panel černobílých obrazů představuje lascivní výjevy známých uměleckých děl, které propojuje s estetikou surrealistického erotična a odkazuje se tak k přírodním národům a animismu.

V triptychu velkoformátové fotografie předkládá otázku hranic svobody Lucie Hyšková, Petr Kubáč a Alexandra Naušová, kteří zpracovávají tetováž jako nositele tématu svobody a cesty za ní. Původní rituální důvod tetovat se se skrze epochy proměnil do podoby módního trendu nebo jisté pózy. Součástí instalace je možnost nanést si na kůži krátkodobé tetování, které je pro návštěvníka výstavy připraveno v nejrůznějších motivech.

Mýty o fyzické síle, odhodlání, disciplíně či sebezapření byly umělci zodpovězeny bez předchozího dotazování. Jaké legendy se budou tradovat o výstavě Dědictví mytologie je už na každém divákovi, který výstavu navštívil. Já vytvořím tu esteticky i prožitkově naplněnou a saturovanou.

Dědictví mytologie
Dům umění Ústí nad Labem (Masarykova 14, Ústí nad Labem)
30. 9.—3. 11.