Název výstavy Střelci na královnu je přesný zásah. Nepopisuje, ale provokuje. A přestože je zastřešením výstavního projektu zaměřujícího se na umění ve veřejném prostoru Moravskoslezského kraje z let 1948–1989, jak zní ostatně i její podtitul, nastoluje otázku mnohem rozlehlejší.

Bez morálních soudů

Při procházení výstavními sály mne opakovaně napadala otázka – proč umění z období socialismu, které bylo právě součástí veřejného prostoru, dostalo do neodvolatelna pejorativní status?

Výstava se totiž záměrně vyhýbá zjednodušujícím interpretacím. Nepracuje s uměním socialismu jako s nostalgickou kulisou ani jej neuzavírá do moralizujícího hodnocení. Místo toho ale otevírá důležitější otázku: vznikalo i v rámci ideologického zadání kvalitní umění?

Překvapilo mne, kolik vystavených děl obstojí čistě z hlediska estetiky i dnes. Jejich kvalita nespočívá v naplnění ideologického zadání, ale ve výtvarném řešení, práci s materiálem a citlivém vztahu k architektuře.

Kvalitu totiž neurčovala ideologie. Určovali ji konkrétní autoři. Veřejný prostor tehdy nebyl chápán jako plocha určená reklamě či developerské identitě. Počítalo se s tím, že umění bude přirozenou součástí každodennosti – že bude vznikat pro konkrétní budovu, náměstí, školu nebo sídliště. Jako integrální součást prostoru.

Výstava neadoruje ani neobhajuje tehdejší režim a naopak ukazuje, že vedle propagandistických zakázek existovala díla mimořádné výtvarné úrovně, jejichž autoři dokázali i v omezených podmínkách prosazovat autonomní umělecký jazyk.

Co se dnes změnilo?

Další podstatná otázka ale neleží v minulosti. Co se stalo po roce 1989? Získali jsme svobodu tvorby, ale neztratili jsme současně odvahu zadávat umění veřejnému prostoru? Kde jsou nové mozaiky, reliéfy nebo plastiky, které nejsou pouhou marketingovou kulisou, ale přirozenou součástí architektury?

Přestože se občas potkáme s monumentálními sochařskými realizacemi, zpravidla spadají do území korporátních budov. Setkáme se i s novými Masaryky, protože ti mají stále v každém městě alespoň jedno místo. Velmi zřídka ale vznikají veřejné zakázky, které dávají autorům prostor vytvořit dílo s dlouhodobou ambicí přesáhnout pouhou reprezentativní funkci.

Střelci na královnu proto nejsou výstavou o socialismu. Jsou výstavou také o našem současném vztahu k veřejnému prostoru. Proč dnes, v době nesrovnatelně větší svobody, vzniká tak málo děl s ambicí stát se organickou součástí města? Demokratická společnost zřejmě dosud nenašla funkční model, jak systematicky podporovat dlouhodobě usazené kvalitní umění ve veřejném prostoru. ∞

Střelci na královnu
Umění ve veřejném prostoru Moravskoslezského kraje z let 1948–1989
Dům umění (Pekařská 12, Opava)
22. 5. — 13. 9.

Více než sto padesát vybraných originálních děl rozprostřených ve třech patrech Domu umění v Opavě jsou ukázkou celoživotní tvorby Káji Saudka. Výstava s podtitulem Od komiksu přes erotiku k pornografii předvádí propojení mezi mužem a ženou množstvím skvělých kreseb autora, který se tomuto tématu věnoval celý svůj život. Co je zajímavostí, většina vystavovaných děl nevznikla na objednávku, ale z prosté umělcovy náruživosti a touhy tvořit a těšit se ze života.

Dominantní a typické pro Káju Saudka jsou hlavně komiksy a prvky erotické kresby. Dům umění v Opavě nabízí ochutnávku celkové Saudkovy tvorby pro všechny. Přízemí je určeno široké veřejnosti, ale první a druhé patro je vyhrazené jen pro starší osmnácti let. Tato dvě patra nabízejí totiž pohled do intimity. Erotično se zde střídá s až drastickou pornografií. Saudek opravdu nešetřil fantazií a rozhodně netrpěl studem – vyobrazuje zde bezostyšně bez skrupulí pohlavní styk či porno. „V přízemí Domu umění najdeme spíš komiksy. Pak se to zahušťuje erotickým nádechem a v posledním patře jsou porno kresby,“ popisuje prostředí kurátor výstavy Jan Kunze z Opavské kulturní organizace (OKO). Hranice mezi erotikou a pornografií je zde velice tenká, můžeme dozajista říci, že Kája Saudek se toho opravdu nebál a vyjádřil svou touhu a představivost pomocí kreseb velice dopodrobna.

Český král komiksu
Kája Saudek patřil mezi přední české kreslíře. Do širšího povědomí se dostal díky Miloši Macourkovi, který použil jeho kresby ve filmu Kdo chce zabít Jessii? Později spolupracoval i na filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Vladimíru Železnému a Jiřímu Grygarovi dodal doprovodné ilustrace k seriálu Slovenské televize Okna vesmíru dokořán. Komiks Muriel a andělé, který napsal již zmíněný Miloš Macourek a Kája Saudek nakreslil, byl vyhlášený nejlepším tuzemským komiksem všech dob. Karel Saudek zemřel ve věku osmdesáti let před necelými třemi roky, poté co devět let strávil v nemocnici v kómatu.

Zahájení výstavy proběhlo patnáctého března a ujala se ho Saudkova manželka Johana, vernisáže se rovněž zúčastnila i Berenika. Ta uspořádala podobnou výstavu tatínkových výtvorů již v roce v 2015 k jeho osmdesátiletému výročí v Praze v Tančícím domě. Dům umění v Opavě je oproti tomu doplněn i o další díla, která Tančící dům nevystavoval. Výstava je prodejní, máte tedy možnost si vystavovaná díla zakoupit. ∞


KÁJA SAUDEK „18+“ OPAVA
Dům umění (Pekařská 12, Opava)
16. 3.—3. 6.