Dům umění města Brna otevře 10. března v Domě pánů z Kunštátu kolektivní výstavu Terapie venkovem, která se zaměřuje na současné umělecké reflexe života mimo městská centra.

Autoři a autorky výstavy Vladimír Drápal, Jakub Dvořák a Michaela Nováková, Šárka Janeba, Barbora Lungová, Bedřich Mrkva, Filip Nádvorník, Anna Treterová a Barbora Vovsová ve svých dílech představují venkov jako živý, proměnlivý a významově bohatý prostor, který se vzpírá zjednodušeným představám idyly i úpadku.

Výstava nahlíží venkov nejen jako prostředí zatížené ekonomickými a společenskými problémy, ale také jako možnou protiváhu přetížené rea-lity současného městského života. „Venkov je v naší představivosti stále silně spojený s klišé a stereotypy,“ upozorňuje kurátorka výstavy Marika Svobodová. „Pro řadu současných umělců a umělkyň se ale stává inspirativním modelem společenské proměny a jiného způsobu vztahování se ke světu.“

Prezentovaná díla vycházejí jak z osobních zkušeností autorů se životem mimo město, tak z dlouhodobé práce s krajinou, tradičními materiály a řemeslnými postupy. V jejich tvorbě se objevují motivy přírody, tělesnosti i každodenního rytmu práce, které vstupují do dialogu s aktuálními otázkami současnosti.

Zvláštní pozici v rámci výstavy zaujímá tvorba Vladimíra Drápala, výrazné osobnosti regionální umělecké scény a dlouholetého pedagoga, jehož život je úzce spjatý s obcí Tvarožná u Brna. Jeho obrazy a objekty akcentují každodennost venkovského života a připomínají hluboké, často přehlížené sepětí člověka s krajinou a světem zvířat.

„Dnešní venkov se v umění stále častěji objevuje jako prostor zpomalení, zjednodušení a obnoveného kontaktu s fyzickým světem,“ doplňuje Svobodová. „V době postinternetové zkušenosti a klimatické nejistoty nabízí možnost uvažovat o jiných rytmech života a jiných formách vztahu k okolí.“ Výstava Terapie venkovem tak nepředstavuje pouze vizuální výpověď, ale otevírá širší otázku po tom, jakou roli může venkov sehrát v současné společnosti a co v něm dnes hledáme v době narůstající únavy a nejistoty.

text: Jana Franchi

Terapie venkovem
Dům pánů z Kunštátu (Dominikánská 9, Brno)
11. 3. – 24. 5.

Conditio humana. Tak zní název souborné výstavy Maria Kotrby (1959–2011). Na tuzemsko odvážný, protože vyžaduje širší povědomí nejen o vizuálním umění, ale i filozofii, literatuře nebo teologii. Zcela přiléhavý k jeho tvorbě.

Pojem conditio humana se často používá k reflexi nad tím, co znamená být člověkem a zkoumá univerzální zkušenosti a dilemata, která lidstvo sdílí bez ohledu na čas nebo kulturu. Pro celoživotní Kotrbovu tvorbu, ve které od počátečního období zůstával ústředním námětem jeho díla člověk, je to tak zcela patřičný název pro výstavu, který zároveň nutí pojmout informace v širším kontextu a nejde jen líbivě za atraktivitou přístupného názvu či Kotrbova jména, které by samo o sobě pro soubornou výstavu stačilo.

Jiný způsob práce, než kteří autoři výstav v tuzemských institucích běžně předkládají, jsem shledala hlavně v architektuře výstavy, která pracuje jak se samostatně vyprofilovaným výstavním systémem, tak s invencí díla propojit nejen do jednoho celku, ale i do jednoho prostoru, který je členitý a různorodý. Rozpočet, s jehož neadekvátní výší pro velké projekty, se potýká nejedna instituce, nebudu výrazně tematizovat – nicméně naznačuji, že se i zde absence financí pro odpovídající úroveň prezentace děl projevila. Jakkoli udržitelně a nízkonákladově se instituce snaží v posledních letech pracovat, ne vždy se to povede. Není to ale nemožné.

Snaha sjednotit velkolepé samo o sobě
U architektury výstavy bohužel nevnímám konzistenci a vidím spíše snahu o jakýsi originální a přesto nízkonákladový přístup, rozčleněný do více poloh, jako celek ale nepříliš fungující. Snaha vstoupit do výstavní prezentace barvou je v důsledku příliš invazivní a vůči samotné barevnosti Kotrbových děl v přílišném nesouladu. Celkové vyznění tak spíše rozbíjí než citlivě sjednocuje. Stejně tak rozložení jednotlivých exponátů je v některých sálech příliš hutné, v jiném prostoru zase příliš minimalistické.

Zásadním problémem celé výstavy je tak její celkové uchopení ve fyzické prezentaci, které vytváří výsledný dojem přehlcenosti, nesourodosti a bohužel i situací, kdy se díla vzájemně a kolizně překrývají. Dost ale ke kritice jedné z linií a to právě té výstavní, protože Kotrbovo dílo je tématem daleko důležitějším.

Příliš málo sálů
Marius Kotrba byl významný český sochař, malíř a pedagog. Narodil se v Čeladné, po studiích kamenosochařství v Uherském Hradišti pak pokračoval v oboru monumentálního sochařství u Miloše Axmana a Stanislava Hanzíka na pražské Akademii výtvarných umění. Žil v Rožnově pod Radhoštěm a kromě soch vytvářel také kresby a malby a zabýval se restaurátorstvím. Pro tvorbu plastik užíval hlavně klasické sochařské materiály a množství jeho sochařských realizací zná nejeden tuzemský exteriér – je například autorem sochy T. G. Masaryka v Zubří, bronzové sochy patrona motoristů sv. Kryštofa poblíž Olomouce, pískovcové Cesty utrpení a naděje v Kuksu. Pro město Brno zpracoval také projekt sochy Jošta, ten se ale nerealizoval. V roce 2011 vznikla socha Spravedlnost, která stojí před Nejvyšším správním soudem v Brně a kterou místní přezdívají jako Exekutor s pračkou, Člověk, co má zácpu, Náčelník z Přeletu nad kukaččím hnízdem nebo Instalatér, kterému prasklo potrubí. Fantazii se meze nekladou a i lidová slovesnost může být dialogem pro velká díla. Záleží, kdo se pak usměje naposled – a kde.

Původní díla v novém pohledu
Kromě své obsáhlosti má výstava ale další velkou přidanou hodnotu – přináší nový vhled na Kotrbovu tvorbu nejen v kontextu české výtvarné kultury. Díky projektu jsou předloženy okolnosti, které vedly jak ke vzniku plastiky Spravedlnost, tak řady jen uvažovaných, ale nerealizovaných soch pro centrum města.

V brněnském Domě umění je výstava k vidění do 2. března 2025 a připravili ji kurátoři Jana Vránová (* 1948) a Berthold Ecker (* 1961), který od roku 2018 působí ve Wien Museum.

Marius Kotrba: Conditio humana
Dům umění města Brna (Malinovského nám. 2, Brno)
25. 9. 2024 — 2. 3. 2025

Kde nestačí zrak, nastupuje sluch. Výstava Beyond the Sound prostředkuje mezioborové poznatky o tom, jak funguje svět kolem nás i jaká může být jeho budoucnost.

Výstava Beyond the Sound konaná v rámci festivalu FAUN přivádí do Brna skupinu umělců, umělkyň a kolektivů, kteří od 5. dubna do 14. července představí nejrůznější mezioborové směry, kterými se vydává aktuální sound art. Kurátorem je Jiří Suchánek, který ke konceptu výstavy uvádí: „Oslovil jsem ty umělce a umělkyně, kteří zvuk používají jako nástroj k průzkumu vybraných jevů a jako médium, které obsahuje sdělení o skutečnosti. Každý z nich používá zvuk jako specifický nosič zprávy, i když ta na první pohled nemusí být vždy zřejmá.“

Například v díle Jany Winderen, tvořeném nahrávkami z hlubin v oblasti Barentsova moře, se skrývá ne příliš pozitivní zpráva o budoucnosti ledovců a vůbec celého ekosystému Arktidy. Pořízené záznamy mapují zvukovou krajinu mořského ekosystému v období tzv. jarního kvetení, které ovlivňuje život na celé planetě a následky jehož hrozící destrukce si ještě neumíme zcela představit. Ekologické aspekty má i dílo Gila Delindra, který využitím ohořelých kmenů korkového dubu upozorňuje na lesními požáry sužovanou portugalskou krajinu, do jejíhož přirozeně se vytvářejícího prostředí ve dvacátém století zásadně zasáhla lidská činnost.

Udržitelnost a hledání alternativních elektronických systémů jsou náměty práce Ioany Vreme Moser. Její křehké sochařské struktury v sobě kombinují zvuk a elektronické obvody a vybízí k zamyšlení. V současnosti se nejvíce zabývá zkoumáním tekutin, což představí i na brněnské výstavě. Prvek tekutiny, konkrétně vody, je pak přítomen i v díle dua Evelina Domnitch a Dmitry Gelfand. Konkrétně se zaměřují na implozi vzduchových bublin coby výrazného zdroje energie.

Jak komunikovat s organismy, s nimiž nemáme společný znakový systém? To je jedna z otázek, které si ve své práci kladou Interspecifics, jenž na brněnské výstavě zastupují Leslie García a Felipe Rebolledo Carjaval. Dmitry Morozov alias :vtol: se ve svém projektu zaměřil na tzv. Schumannovy rezonance, které jsou i sto let od začátku výzkumu stále neuzavřenou oblastí. Posledním participujícím umělcem je Raviv Ganchrow, jehož Telurická konstrukce snímá mix signálů městské sítě v okolí Domu umění a přirozených elektrických proudů země.

text: Anna Kvášová

Beyond the Sound
Dům umění města Brna
(Malinovského nám. 2, Brno)
5. 4. — 14. 7.

Plynoucí čas vnímá většina lidí v běžném životě jako něco neměnného a samozřejmého, nad čím není třeba příliš přemýšlet. Mohou ale nastat situace, kdy se vnímání toku času změní na silně subjektivní – čas utíká, nebo naopak stojí, je využitý, ztracený, nebo vůbec není.

I když se na plynutí času dá nazírat různými hledisky, od fyzikálních přes historické po filozofické, stejně čas zůstává něčím neuchopitelným, co přesahuje lidské poznání a zkušenost. Výstava Matěje Smetany Čas zvenku, kterou připravila kurátorka Marika Svobodová a je aktuálně k vidění v brněnském Domě umění, se zaměřuje na médium animace. Smetana se o téma plynutí času zajímá dlouhodobě. Ve svých videích, objektech, textech a dalších dílech se jej pokouší zachytit a rozfázovat na jednotlivé okamžiky, které je možné podrobně zkoumat. Na ztmavlé stěny galerie jsou promítána velkoformátová videa, v malé postranní místnosti je umístěna obrazovka s další krátkou opakující se animací. Na sezení jsou k dispozici speciální podsedáky, které nejen umožňují návštěvníkům pohodlně se usadit a sledovat promítání, jak jen dlouho chtějí, ale jejich tvar, stejně jako předměty v jednom z videí nazvaném Událost, je inspirovaný tajemným předmětem připomínajícím meteorit z rytiny Melancholie Albrechta Dürera. Odkazují též na apokalyptický film Melancholia Larse von Triera. Jak Dürerova rytina, tak von Trierův film pracují s motivem plynutí času, časové omezenosti a uvědomění si nevyhnutelného zániku.

S analogií průběhu lidského života a vzestupem, vrcholem a pádem antického světa pracuje video Karyatidy. Statické dekorativní sochy ženských figur v něm rostou z mladých děvčat v dospělé ženy a následně stárnou. Skutečné sochy karyatid sice nikdy nezestárnou, ale svět kolem nich se proměňuje, stejně jako architektura, jíž jsou součástí, podléhá ničivým zásahům v průběhu historie a postupnému chátrání. I pro ně je tedy plynutí času nevyhnutelné, stejně jako je proces stárnutí neoddělitelně spjatý s lidským životem.

Jako katalog k výstavě slouží flipbook, kniha, která je jednoduchým a známým postupem pro vytváření simulací pohyblivého obrazu. Jejím prostřednictvím tak mohou návštěvníci na okamžik převzít kontrolu nad plynutím času ve vystavených dílech a nechat jej dle libosti utíkat, zpomalovat či zcela stát. Akcentuje se tím jeden z motivů výstavy – zviditelnění statických záznamů, které v plynulém ději či pohybu nevnímáme.

text: Anna Kvášová

Matěj Smetana: Čas zvenku
Dům umění – Galerie Jaroslava Krále
(Malinovského nám 2, Brno)
19. 4. — 9. 7.