Přítomnost je vybičovaná reflexe minulosti, míra blízkosti reflexe ke svému předmětu, jak moc jsi při tom, intenzita, s jakou reflektuješ, senzitivita, schopnost zvědomovat probíhající děje a ukládat je do kroniky reflektovaného.

Očišťuješ momentální pohled. Vyklízíš v něm místo pro další vjemy. Jsi aktivní filtr, který je nevědomě nakládá dovnitř a vědomě ukládá, navazuje na nit minulosti, užitkuje pro příběh svého života. Ve chvíli, kdy to dělá, se mimo jeho zrak dějí další děje. Musí brát ohled i na ně, aby bylo co ukládat, ale jen na půl. Musí si odpočinout ve funkci skladníka a pracovat taky jako receptor, reflektor, kronikář a koordinovat jejich kooperaci jako centrální zamykání. Precizně cenzurovat, zamezovat stagnaci citlivým stanovováním metod, disciplinovaně motivovat bezelstný zájem a vesmírné smíření pozdním uvědoměním, že vědomí, kterému říkáme přítomnost, je spíš vědomím míjení této přítomnosti, vědomím Pozdě, rychlosti běhu, ve kterém se všechno děje. Rozptýlení se trestá ztrátou sledovaného objektu. Už je za námi, je třeba se od něj co nejrychleji odpoutat, protože další jsou před námi. Vlastně on sám je před námi, jen v jiné reinkarnaci, v jiné kvalitě, jak říká Sartre. Když se zastavíš, zůstaneš sám, mimo, protože to v tobě jede dál. Jedeš dál, jen tvá vůle se zastavila, vzepřela vší té energii, která teď kyne, rudne za oknem soumrak, další noc, odevzdáNí.

„Nejdeš ven?“ napsal jsem jí. „Možná tam přijdu,“ odepsala. Tam znamenalo asi Portál. Stavil jsem se v lázních, jak se ve Zlíně říká plovárně. Do jedné plavčice tam každý den květnatě hustí jiný starý plavčík, rozmáchle u toho gestikuluje, ona úpěnlivě naslouchá a přikyvuje, úplné bílá. Občas se rozesměje, dívám se na ni, ona na mě, poroučím se ke dnu, vybřednu, zůstanu stát v zenu, ve vodě roven všemu, kolem plave úvahář InZlinu. „Co děláš?“ „Úvaháře.“ Úvahář je takový silničář. Cestou Fordem se brutálně rozprší, prší i v Hradišti. Vytáhnu svačinu a poslouchám v rádiu Humoriádu, Luděk Kopřiva dává intelektuálního holiče. Na Portále mám high, sedí tam děcka z redakce gympláckého časopisu Truňk. Ptám se šéfa, jestli tam můžou přispívat jen gympláci. „Ne,“ vstává a podává mi ruku. „A mohl bych?“ „Jasně.“ „Co by se vám hodilo? Píšu všechno.“ „Já vím.“ „Tak já něco pošlu.“ „Přisedni.“ „V pohodě,“ sedám za roh a čtu Tvar.

Nepiš mi!
Pokukuju po dveřích, jestli nepřichází. Přisedne si za mnou Veronika, které jsem jednou pochválil baťoh, fotí mě. Pak Oliver, nervózní týpek se skicářem, kreslí mě. Pak další a další lidi, ale ona ne. Třeba Barbora a jedna holka, která když mluví, tak se všichni smějou. Vždycky, když někdo mluví, někdo se směje, ale nevadí to dobrému rozpoložení. Nikdo neřeší ego, nebo řeší, ale kompenzuje to smíchem. Už nevím, co tam dělám. Čumím po ženských, je jich tam kotel, čumí zpátky. Akčnost je ukotvená, uvězněná, nakreslená, vyfocená společností. Snad nepřijde Anička, kámoška Barbory, nezdraví mě od té doby, co jsem jí poslal báseň o tom, jak spolu luštíme křížovku. Napsal jsem jí, že je Tajenka, jakože Básníci. Ona má týpka. Před pár dny jsem jí pochválil slohovku, co byla v Truňku. Že je tajemná jako ona. „Nepiš mi!“ odepsala.

„Zašel bych někam ve Zlíně, ozvi se,“ říká mi na záchodě přítel Jany. Jmenuje se Nemrava, studuje audiovizi. Vzápětí potkávám Davida. Miluje Míšu, která mě na filmovce oslovila, že mě před rokem viděla v buse a měl jsem hroznou schízu, že jsem divný a že se se mnou chce bavit. David říká, že už ji vypustil, potkal nějakou čtyřicítku. „Má přítele, ale prý se mám někdy stavit,“ mrkne na mě vítězoslavně. Moje crew kouří na balkóně. „Zas někdy zadrbem,“ loučím se s Veronikou a kosnu cestou k Fordu.

„Byl jsem tam!“ píšu doma tamté. „Já ne.“ „To vím, že ty ne.“ „Mohli jsme se minout.“ „Dobře. Dáme teda někdy něco?“ „Někdy.“ „Nechceš to hrotit.“ „Co tím myslíš?“ „Specifikovat datum, konkretizovat termín návštěvy.“ „Moc neplánuju, jsem spontánní.“ „Myslel jsem, že se domlouváme.“ „Někdy se tam objevím.“ „Tak se někdy někde objev. Dobrou.“ „Budu se snažit, brzy. Dobrou.“

Prociť
Druhý den je druhého září, Adélka má svátek. Už jí nepíšu, už dva dny, ale když má ten svátek, to by mohla být taková sváteční štamprle, i když dva dny abstinence jsou absurdně málo. Z profilu Biancy Bellové se prokliknu na album zamilovaných fotek Serge Gainsbourga a Jane Birkinové. Začnu si v hlavě hrát s variantami blahopřejné esemesky. „Všechno nejlepší k svátku.“ To je trapné, takové: „Vím, že máš svátek, heč!“ Chce to něco hlubšího. Ale vždyť už jí nepíšu! „Vše nej.“ To je cool. „Stej nej.“ To je hipsta cool. Jdu k mobilu na postel, naťukám to a slastně sleduju, jak se esemeska posílá. Vrátím mobil, kde byl, nadechnu se a vrátím se k počítači. „Ani z toho nepozná, že vím, že má svátek! Co vlastně znamená stejnej? Jasně, stay nej. Ale já jsem napsal stej nej. Co to, do prdele, znamená?“ trýzní mě vnitřní zmrd. Jdu pro mobil a položím ho na stůl vedle počítače. Hledím na něj. Ťuknu, jestli nepřišla odpověď. Nepřišla. Odstrčím ho. Hledím na něj s tím odstrčeným pocitem a posílám do Truňku sebrané dopisy jí.

Lehnu si na postel a uniknu do sna. Zdá se mi sex a taky láska, těsně to mlaská, styk a negace. Po probuzení se to postupně vynořuje mezi slovy Anatolova cestopisu z Ghany, který čtu, a Marleyho písně Babylon system, kterou se učím nazpaměť. Procházím mezi zrcadly a zpívám. Prociťuju. To je jediný způsob, jak si vybavit sen, život, sebe, tělo, představit, přetavit do něčeho konkrétního, hmatatelného, viditelného, sdělitelného poznání. Myslím na ten sen jen na půl, protože je to minulost jako všechno, život, tělo; nejde vědět, co se stane, je tu všechno. Záleží, co vybereš. Mám na mysli vliv, který se snažíme vtisknout svým životům, minulosti. Vynořuje se kontingentně, ne kontinuálně. Není to sled situací jako v Pobřežní hlídce s jasnou pointou, klidná říčka ústící do sladkého oceánu tužeb hezky poskládaných v šuplíčku a my se vědomě rozhodujeme, komu je ukážeme a komu ne; ne, vědomí je záhada.

Prokrastinace
Vyvolávám pocity v té mně komoře, klíč k loučení. Všechno je naopak, než včera a pak jinak než naopak, ale ne tak, jako původně a už vůbec ne tak, jak by sis přál; držet bobříka Adélky. Adélko, ukaž mi ji, jak září stáří sexy mozku. Chtěl bych tě vidět vylízat z podoby, vnímat, vím ať, oplZlíňák. Prázdniny doznívají v jizzíku Portáče, institutu prokrastinace, kde jsem profesorem čumění po ženských, placen tmou za jejich smích. Slečna vedle čte Bukowského Láska je pes. Jsem pes lásky. Láska je maska, pod kterou je sex. Všechno by bylo v pohodě, kdybych napsal něco v pohodě, něco pohodnotného, podhled. Proč posté prostě tady předstírám nápady? Zpátky v inkognitu jménem bezelstnost, nevydíral jsem tě dost. Přišlo rozvrněné kotě a řeklo té s Bukowským: „Kotě!“ Všechno je v pohodě, aniž bych napsal něco hodnotného. Stačí psát, sbírat, říkat včas. Zamiloval jsem se a zapomněl, co je láska, což každá láska obnáší. Jas a zmatek, znamení matek, znavení tepu. Co stačilo, nestačí, co mňouká, štěká. Tváře nabyly rozporu v sobě a smíření ve mně. Zmařené záření vykrystalizovalo.

Šel jsem na počál k baru odepsat tamté. Psala zrovna, že vnímá můj pohled a vrtá jí v hlavě, proč se dívám. A že dneska nic, má sraz s kámoškou. Přemýšlím, co odpovědět, omluvit se za svůj vrtohled, když tu přichází, opravdu s kámoškou. Vypnu to, vyptám na baru papír, se dvěma povzbuzen adrenalinem sednu a v její přítomnosti začnu jakoby psát. V nemístné nutnosti konce prázdnin se lehce opíjí ve vedlejší místnosti a já, místo abych se rozešel ve stabilním beatu, cítím se klaustrofobně v cimře svého typu, když je tu. Louhuje se mi Daarjeling, nechal jsem ho dlouho, hrozně hořký. Piju ho až studený, v Echu 24 čtu další článek o depresi, vlastně prokrastinaci, vlastně závislosti, vlastně je to všechno to samé. Přemýšlím, jestli tady nesedím, jen abych tady seděl, až půjde ona. Asi jo, ten čaj jsem si rozhodně objednal kvůli ní. Nejdůležitější je mít to tak, jak to je, takže mlít, jak to přijde na mysl, i když je to samozřejmě tekuté, záleží, jak třepeš nádobou, někdy spadne náhodou, teď mi věci hodně padají, naposledy klíče od auta, když jsem je strkal do zapalování.

Zadržený dech
Lesby na protějším gauči leží o sebe opřené; všechno záleží a zároveň je jedno. Nalevo dvě školačky s růžovým vínem u okna, které jsem před dvěma hodinama otevřel. Teď se ta jedna mlázgla do okenice, ale směje se tomu. Nakoukne bledý přítel Jany, Jana má ráda bledost. Zdravím ho stylem: „Nechci se s nikým bavit.“ Škoda, mohl mě rozptýlit, zpřítomnit, abych nebyl monolit (ony se ovíněné baví) v depce, že nic nemá smysl, což je sice pravda, ale pokud to nevede k vyvstátí smyslu, který smysl má, nedojde k nietzscheovskému přehodnocení všech hodnot, ale morrisonovskému znehodnocení. Člověk si připadá bezcenný, ale to přejde. Je to jen takový zadržený dech, aby se vzápětí těšil ze všech těch možností o to víc, i když je ukojen jejich vědomím nechá zase být, ale to se může změnit.

Usměju se úsměvem, který znamená prázdný žaludek, hořko na patře a „možná večer zajdu do kina“. Ona jde kolem s kámoškou, která mě prohlédne a jde na záchod. Ta moje se směje a jde pro další vína. Vrací se s nima a nezastaví se za mnou. Asi neexistuju nebo existuju příliš, příliš v té situaci, protože o ní píšu. Ona coby žena mi odráží reálný stav věcí, to unikání života, když odmítneš jeho-svou povahu a jsi izolovaný v literární, až komiksové postavě smutného StanduPéra, kterého dneska nikam na oběd nepozvou a holky žádný mu nepíšou, a tak píše, přemýšlí, jestli je lepší ji nechat být, nebo narušit její prostor, jestli je lepší se domluvit na Fejsbuku, nebo si ho zrušit a nechat si obnovit prvouku. Přitom ta situace ani neexistuje, je jen v mé hlavě, modelová modelovka, kterou neustále ohledávám, protože čekám, že mě ta autodestrukce osvobodí a vrhne do života jako kdysi, ale ta hrana už je moc zaoblená, doluju distiktní depo beatu a toulám se periferií banálního bizáru, trénuju zrak, ona jde na záchod a oddělává si vlasy z tváře. ∞

Je to už skoro rok, co jsem se tak nějak ztratila v životě. Nebo jak to říct. Najednou jsem stála na ulici a nevěděla jsem, proč a kam mam jít. Bylo jen pár záchytných bodů, které určovaly týden. Všechny byly propojeny s prací. Jen s tím, co musím. Měla jsem strach, že když nebudu dostatečně pracovat, že v tomhle světě nezvládnu fungovat. Že nezvládnu jeho praktickou stránku. Říkal jsi mi, že se musím o sebe postarat. Že když něco dělám dobře, musím za to mít přeci odpovídající ohodnocení. Jenže já jsem pracovala strašně moc. Vlastně i můj volný čas souvisel s prací. Pořád vstřebávám podněty, který pak můžu propojit s nějakým projektem. Pořád mám receptory otevřené a všímám si všeho v okolí. Nejdříve celku a pak jednotlivých detailů. Jsem jako houba, která vše nasává. Je to moje podstata. Vše registruju. Vejdu do místnosti – přečtu atmosféru, složení lidí. Vypočítám ideální konverzační téma. S každým jej najdu. A není to small talk. Vždycky je to nakonec pěkný dialog. Ale je to unavující. Už teď znám svou spokojenou podobu života a tahle to není. Ale ještě jí nechci. Chci si projít vším tím jeho vývojem. Prožít si strasti, abych poznala i jeho hlubiny a mohla se rozmyslet, jestli plavat u břehu a nebo se nechat vozit na loďce. Popisuju to, jak kdyby to byla opravdu otázka výběru. Svobodná vůle. Ale tohle se prostě stalo a já z toho nemůžu ven. Nevybrala jsem si, že najednou stojím na ulici a nevím, proč a kam mam jít. Nic nedává smysl.

Mihotající plamínek svíčky. Bílé kulaté, položené na okně. Za kterou je vidět hrad. Je malý a vypadá, že je strašně daleko. Dojít k němu trvá ale jen deset minut. Malé město s velkým hradem na kopci. Upínám na něj pohled. Na plamen i na hrad. Hledám těch pár neznámých, které mi odpoví na otázku, co je špatně a proč nejsem šťastná. Nemůžu na to přijít. Nikdo mi nevolá a nikdo se mnou nekomunikuje. Zvykla jsem si na vnitřní monology. Je mi dobře samotné. Nebo si to jen nalhávám, protože mi nikdo nevolá a nikdo se mnou nekomunikuje? Při placení jídla se mě nikdo nezeptá, jak se mám. Nikoho nezajímám. Stal se ze mě jenom robot, co plní svou práci. Poznala jsem v baru jednu holku. Začala se se mnou bavit. Nepřišlo mi to divný, taky se bavím s cizíma lidma. Ale tahle slečna měla zvláštní pnutí v hlase. Jakoby se jí měl za chvilku přetrhnout. Nebyl slabý, ale napnutý jak jemný bezbarvý provázek, který se pomalu trhá. Dokázala jsem vnímat hlavně ten. Její slova nebyla podstatná. Vlastně byla dost prázdná. Její slova byla pouze prostředníkem k tomu se se mnou propojit, dát do řeči. Mluvil za ní její hlas. Nebylo jí dobře a potřebovala pomoc. Daly jsme si víno a pak z ní vylezlo, že má už přes rok přítele, který jí ubližuje. Ona ví, že to není dobře. Nechce si nechat ubližovat. Ale je hodně plachá a introvertní a strašně těžko se jí mluví o pocitech. Vlastně ty skutečné skrývá a sděluje jen to, co má pocit, že se očekává, aby řekla. Nedovolí si být upřímná, protože se bojí odsouzení od druhých. Skrze večer jsme se dostaly k docela niternému dialogu. Dala jsem jí prostor a naslouchala, aby se mohla otevřít. Cítila jsem, že o tom moc potřebuje mluvit. Že neví, co s tím, protože svého přítele nechce opustit. On je její svět. Její představa autority, která jí v životě chyběla. A došlo to tak daleko, že i násilí, které jí způsobuje, bere jako adekvátní chování, protože má pocit, že je špatná a že si ani nic jiného nezaslouží. Poslouchala jsem jí a těžko se mi cokoli říkalo. Říkala, že jí je vlastně čím dál hůř. Že už vůbec neví, kdo je a on je její jediná jistota a je ráda, že ji neopustí, protože by si nikoho jiného nedokázala najít. Její slova byla bizarní, ale autentická. Nevěděla jsem, co jí sdělit. Její fixace na někoho, kdo jí ubližuje, byla natolik bezvýchodná, že nemělo smysl dávat jí racionální řešení. Stejně tak neláskyplný pohled samu na sebe bylo nereálné jedním slovem změnit. Musela být hodně sama a nevěřit si, když svou hodnotu nechává takhle snižovat někým, kdo jí ubližuje. Je to kruh, ze kterého se nedá bez pomoci odejít. Není síla udělat jakýkoli krok ze stereotypu, který je destruktivní, ale ve kterém není sama a který je jedinou jistotou. A někdy je lepší špatná jistota než žádná. Říkala, že se z toho vztahu strašně chce dostat pryč, že občas najde odhodlání a řekne si, že ho skončí, ale ta energie ji brzy opustí. Pak se zase objeví on, ona je šťastná a věří, že už se násilí nebude opakovat, ale skončí zase s pláčem a monoklem.

Ten večer ve mně zanechal trpké rozpoložení. Všichni prožíváme tolik bolestivých věcí, které na povrch vyplavou jen zřídka. Kdybychom o svých pocitech dokázali mluvit, ulevilo by se nám. Ale stydíme se za svá traumata. Jakoby to snad byly naše chyby. Ty zranitelné stránky nechceme před druhými otevřít. Mluvit o problémech by je ale dokázalo z části vyřešit.

Lucii jsem pak už nepotkala. Váhala jsem, jestli jí hledat. Dostala jsem pocit zodpovědnosti za dění v příštím dnech jejího života. Jakoby to vše, co mi dokázala jako cizímu člověku sdělit, byla už poslední snaha zavolat o pomoc.

Mihotající plamínek svíčky. Bílé kulaté, položené na okně. Za kterou je vidět hrad. Je malý a vypadá, že je strašně daleko. Malé město s velkým hradem na kopci. Upínám na něj pohled. Na plamen i na hrad. Můj další večer.

Ranní cestou do práce jsem naplňovala každodenní stereotyp. Dnes ho ale narušila scéna s osobou, která pobíhala nahá po ulici a stavěla kolem sebe bariéry z věcí, které nacházela kolem sebe. Vyděsilo mě to. Byla to Lucie a došla tak daleko ve svém zoufalství ze vztahu, ze kterého se nedokázala s pocitem bezbrannosti vyvléct, až to udělala skutečně a naprosto zoufale na veřejnosti. Po chvíli jí odvezla policie. Musím být teď víc obezřetná k druhým a víc je poslouchat. Dokázat slyšet slova mezi řádky, volat jim a ptát se, jak se mají. ∞

Nečekaně nastane období, kdy leccos přestane dávat smysl. Činnosti, které nás bavily, pro nás najednou ztrácí význam a nečiní nás šťastnými tak jako dříve. Nedosahují své hloubky a vytrácí se jejich smysl. Uvědomíme si, že to, co jsme dělali s nasazením a zaujetím, plníme už jen mechanicky. Místo naplnění přichází vyčerpání. Zmatek a nepochopení situace. Pocit, že je špatně vše, co jen může být. Nic nedává smysl. Náš život ho nedává. Nedaří se nám v něm zorientovat. Jen cítíme, že spousta věcí nefunguje. Nevíme proč. A už vůbec nevíme, co s tím. Najednou se to stalo. Najednou. Ale tak to právě úplně není. Vše se vyvíjí krok po kroku. A stejně tak, jako nejsme najednou v cíli své stanovené cesty, nezmění se ani ze dne na den svět, který přestal fungovat. Každý krok je přiblížením, které vede k nějakému cíli. Pokud svoje kroky klademe s ohledem na sebe i okolí a jen se slepě nenecháme pohánět chtíčem, těžko se staneme postavou depresivních povídek. S takovou sice soucítíme, ale její příběh rádi ponecháme zavřený v knize. Pro spokojený život je důležité nezapomínat sama na sebe. Nejen péče o tělo, ale i péče o duši je jednou z každodenních nutností. Vnímat sama sebe a své pocity. Netlačit se do rozhodnutí, která nevnímáme jako správná. Nesnažit se přijímat rozhodnutí, která nám někdo nabízí, když s námi nejsou v souladu. Dokázat říkat ne. Dělat pro druhé stejně tolik, jako pro sebe. Když budeme šťastní a spokojení sami se sebou, dáme okolí daleko více, než když pojedeme na doraz a budeme čekat, že to kdokoli ocení a nebo, že se nám to vrátí. Nesnažte se spasit druhé, ale raději nalezněte zdravý životní balanc sami pro sebe. Jak? Poslouchejte své skutečné potřeby a respektujte je. Budete tak respektovat sami sebe. Budete si vážit sebe. A když začnete u sebe, budete pak oporou a přítelem, kterého si budou vážit i ostatní. Dáte pak nejvíce – svou autentickou osobnost, ve které si dovolíte být šťastní a spokojení a takové rozpoložení pak budete předávat i vašemu okolí. Nejen kultura potřebuje pozornost. Duše také. ∞