Rostoucí obliba digitálních technologií, jako je 3D animace, virtuální realita nebo umělá inteligence, v posledních letech znovu oživila diskuzi o fenoménu Uncanny Valley. Výstava v ústeckém Domě umění Patterns of Carnality se vrhá do hlubin tohoto jevu, kde se známé tvary lidského těla náhle stávají zdrojem nepříjemného, cizího pocitu.

Právě tato hranice mezi přirozeností a deformací rezonuje v díle Eleny Steiner, jejíž postavy připomínají bytosti uvězněné v keramických schránkách, které jako by fragmentovaly a znovu skládaly naše představy o tělesnosti. Dezintegrace se pak proměňuje v existenciální otázku prázdnoty v instalaci Emy Bartošové, kde plastové obleky visící v prostoru evokují opuštěné schránky a nutí nás ptát se, kdo je opustil a proč. Digitální rozměr otevírá Jakub Daněk, který ve svém díle rozehrává hru mezi realitou a simulací. Animované postavy se ve virtuálním pandemoniu propadají do vlastní neskutečnosti a my zůstáváme v nejistotě, zda sledujeme skutečné lidi, či pouhé replikanty. Deformaci, křehkost ale také otázky mortality a transcendence ohledává ve svých obrazech Lucie Hošková, která tak činí skrze své androgynní postavy na rozkládajícím se plátně. Série fotografií Terezy Jobové poté stvrzuje, jak každodenní objekty mohou v nevšedních úhlech a kontextech nabýt znepokojivého rozměru. Stejně tak, jako Uncanny Valley otřásá naší jistotou, že víme, co je skutečné. V souhře těchto uměleckých gest se ztrácí ostrá linie mezi lidským a nelidským, mezi přirozeností a deformací, mezi skutečností a simulací.

text: Dominik Kobeda

Patterns of Carnality / Za hranicí tělesnosti
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 1101/129a, Ústí nad Labem)
22. 5. – 26. 7.

Pro vizuálního umělce Jiřího Thýna je primárním vyjadřovacím prostředkem fotografie. Médium ovšem neustále zkoumá, analyzuje a přehodnocuje, často jak v konceptuální, tak v intuitivnější rovině.

Fotografické soubory se vždy dotýkají témat, které jsou pro něj osobně aktuální. V dřívějších cyklech například pracoval s odkazem významných postav sochařství minulého století, kdy dané sochařské dílo užíval jako předlohu či výchozí bod pro testování hranic fotografie. Skrze ně zkoumal motiv prostoru a abstrakce. Jindy do fotografií maluje, přidává text, chirurgicky do nich řeže, vrství materiály atd.

V posledních souborech děl (Love life ugly now) pokračuje v odklonu od konceptuálních principů a zaměřuje se na bezprostřední emoce, na schopnost otisknout momentální náladu skrze automatické uvolněné gesto do digitálního obrazu. Spojením a propojením nechává vzniknout novým vizuálním vzorcům zachycujícím pocity ze žité skutečnosti.

Práce s fotografickým obrazovým materiálem, převzatým nebo autorským, je pro něj dlouhotrvající soustředěnou cestou, kdy do svého myšlenkového terénu vkládá jednotlivé vizuální podněty. Ty nadále rozkládá, upravuje, vede s nimi dialog a v přepracované formě prezentuje. Nástroje pro úpravu fotografií v počítačových programech, které Thýn záměrně používá proti jejich funkci, mu dávají možnost vnést do fotografického světa neočekávaný moment, jenž je bezprostřední reakcí na autorovo vnitřní rozpoložení. Nejnovější Thýnovy práce mohou v atmosféře větší instalace vyznívat tíživě, jelikož jeho momentální pocity a nálady jsou často ovlivněné globálními problémy. Spíše než aby byly otisky skutečnosti, jsou její individuální reflexí. Nepřináší nám odpovědi, ale konfrontuje, podněcuje a otevírá možnosti jiného náhledu.

Instalace v ústeckém Domě umění je tvořena lightboxy, velkoformátovými fotografiemi, fotografiemi na skle a videem. Mísí se zde převzaté a upravené fotografie s autorskou digitální kresbou, zcela konkrétní výjevy s těmi abstrahovanými. Thýn do jednoho výsledného obrazu spojuje na první pohled rozdílné scény, které si ale po hlubším zkoumání dotýkají podobných otázek. Nesení bezvládného těla, kudlanka požírající motýla, zvídavý dotek do otevřené rány, nekonečno, plameny, erupce, strach. V pomalém plynutí velké masy ledovcové vody tak můžeme přemýšlet: Má naděje svou konečnost?

Jiří Thýn: Motýl Naděje
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská 129a, Ústí nad Labem)
18. 9. — 23. 11.

V ústeckém Domě umění je právě odkrýván příběh jedné z klíčových osobností současné české malby – Jana Merty. Skrze malby předkládá výstava nazvaná Lidová škola umění jeho životní cestu a propojuje je s fotografiemi autorů tvůrčí dvojice Jasanský – Polák.

Životní cesta malíře Jana Merty (* 1952) se vinula rozmanitými úseky, ve kterých vzhledem k době nechyběly zkušenosti z nejrůznějších prostředí – za formativní normalizace nebyl přijat na žádnou vysokou školu a tak vystřídal několik neuměleckých zaměstnání, mezi nimiž byly pozice vrátného, hlídače, provozního technika či uklízeče. Jeho almou mater se mu stala až na potřetí Akademie výtvarných umění v Praze, na kterou byl přijat v osmadvaceti letech.

Formativní období
Merta se narodil v Šumperku do rodiny faráře Českobratrské církve evangelické a zaměstnankyně Jedličkova ústavu. V letech 1966–1972 prožíval v Ústí nad Labem své období dospívání a výstava Lidová škola umění, kterou připravil kurátor Michal Koleček, tak vychází také ze vzpomínek na tuto etapu. Jedná se ale primárně o iniciační vrstvu výstavy, jejíž koncept nezůstává v dávné minulosti, ale skrze obrazy odkrývá i momenty prožívané aktuálně. K vidění jsou Mertovy juvenilní obrazy, které právě v Ústí nad Labem vytvořil a také díla, která zobrazují aktuální témata a společensko-politické události, naladění a rozpoložení. Ve zdánlivě bezelstných portrétech malých dětí s ptáky Merta zachází až k nejpalčivějším tématům současnosti a tematizuje válečné vyvražďování na Ukrajině. Věnuje se také zobrazování environmentálních obav a přestože se nevyhýbá takto náročným námětům, soubor vystavených děl vyznívá jemně až lyricky – Mertova citlivost postihnout závažná témata křehce a nešokujícím způsobem je obdivuhodná. K rozšíření estetického prožitku z jeho děl pak přispívají svými fotografiemi dvojice v poli fotografie pevně usazení autoři – Lukáš Jasanský a Martin Polák. Ti byli osloveni a vytvořili dokumentární vhled do Mertovy ústecké reálie. Zachycují interiér i exteriér ústeckého domu, kde Merta žil. Ve čtyřech velkoformátových fotografiích také uchovávají pohled na krajinný ráz hory Milešovky, v tonalitě černobílé fotografie v precizním dokumentárním přístupu.

Merta štětcem meditující
Merta rozprostírá svou tvorbu široce a medituje i nad opakovaným selháním lidské civilizace v obraze Sen o demokracii (2017–2023). Formou citace motivu mladické črty, kterou vytvořil v roce 1970 a zaznamenal v ní svůj skutečný sen, se obrací ke společnosti a přestože lyricky, tak ji kritizuje. Dílem Mobilizace (Postsuprematický rozpad smírčího kříže, 2022) pak zcela jasně odkazuje skrze konfrontaci odkazu ruské avantgardy k brutalitě současné války na Ukrajině. Určitá angažovanost v jeho díle je přes výraznou obraznost vnímaná až v dalším plánu a dominantně tak převažuje estetické vyznění, které v konzistentním stylu uvádí Mertovu tvorbu do kontextu zaujatého mistra štětce a jeho tahů. Celospolečenská témata doplňují obrazy intimního kontextu, rodinných příslušníků. Prostor Domu umění opět předkládá své versatilní možnosti a nechává Mertovu tvorbu patřičně vyznít bez pocitu zahlcenosti, ale naopak s pocitem estetického pohlazení a poznáním životního kontextu, tak i hodnotového postoje k současnému světu. ∞

Lidová škola umění: Jan Merta a s ním Jasanský – Polák
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 129a, Ústí nad Labem)
14. 9. — 25. 11.

Výstava Jana Merty (* 1952) v Domě umění Ústí nad Labem nazvaná Lidová škola umění tematicky vyrůstá z autorových vzpomínek spojených s obdobím jeho dospívání, které mezi lety 1966–1972 prožil v tomto městě. Představuje ale také odraz současnosti a rezonujících témat.

Vzpomínky zaseknuté v ústeckých rýhách tvoří pouze iniciační koncept výstavy, aby se prolínaly s událostmi aktuálně prožívanými. V prezentované kolekci uvozené několika juvenilními obrazy, které autor vytvořil právě v Ústí nad Labem, a také drobným konvolutem fotografií Lukáše Jasanského a Martina Poláka „dokumentujících“ Mertovy ústecké reálie, se tedy potkávají díla inspirovaná rodinným zázemím, environmentálními obavami a v neposlední řadě aktuálním ruským válečným běsněním na Ukrajině. I když se novější konflikty současného světa, kterým se Jan Merta soustředěným přemýšlením vtisknutým do linií, ploch a hloubek obrazů snaží usilovně čelit, zdají být zkušenosti jeho vyrůstání v Ústí nad Labem vzdáleny, je zřejmé, že opak je pravdou. Snad nejsilněji kontinuita rozkročená mezi těmito obdobími jeho života, vyvstává na povrch ve dvojici obrazů, jejichž ústředním motivem je nestabilní kulovitý objekt umístěný na základně tvořené jemnou drapérií, respektive tající ledovou krou. Jedná se o drobnou kresbu na papíře z roku 1970 nazvanou Sen a monumentální malbu Sen o demokracii z let 2017–2023. Pro tuto výstavu dokončený programový obraz blížící se apokalyptické environmentální i sociální destrukce, jehož prostřednictvím autor medituje nad opakovaným selháním lidské civilizace, formou citace motivu mladické črty jako by upomínal na jeho empirii spojenou s ekologickou exploatací Sudet doprovázenou dusivými toxickými mlhami povalujícími se v labském údolí. Podobně intimní malba Mobilizace (Postsuprematický rozpad smírčího kříže) z roku 2022 konfrontující odkaz ruské avantgardy s brutalitou války, kterou Rusko vede vůči spřízněnému národu, může zároveň evokovat obdobnou generační deziluzi přítomnou v atmosféře okupace Československa sovětskými vojsky prožívanou Janem Mertou během jeho ústeckého pobytu. Jak je pro tohoto autora charakteristické, výběr jednotlivých obrazů pro výstavní celek lze vnímat jako vytváření příběhu z jednotlivých slov (konkrétních pláten, kreseb či objektů) tak, aby se před divákem vyjevil jeho citlivý a zároveň nesmlouvavý komentář k tomu, co právě prožívá jak v intimitě vlastního života, tak v prudkém proudu okolního světa.

text: Michal Koleček

Lidová škola umění: Jan Mertaa
a s ním Jasanský–Polák
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská 1101/129a, Ústí nad Labem)
14. 9. — 25. 11.

Jaké jsou kognitivní a sociální výhody, které přináší hluboké čtení? Digitální věk efektivně mění naše mozky. Tomuto aspektu, možná spíše údělu, se věnuje a zkoumá jej výstava Chyceni slovy.

Přistupovat k digitálním médiím a priori se skepsí a obavou by bylo nezralé – jsou s námi (nebo my s nimi?!) každý den a je třeba se s jejich přítomností vyrovnávat a naučit se s nimi koexistovat tak, aby byla ku prospěchu člověku a nikoli k destrukci jeho schopností. V posledních, zhruba třiceti letech, se zásadně proměnil způsob, jakým přijímáme média. Vlivem rozšíření digitálních médií se čtení většinou přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou. Neodehrává se už primárně na papíře, ale především na obrazovkách a stimuluje tak mozek jiným způsobem, než četba papírových knih nebo časopisů. Už futuristé Juan Enriquez a Steve Gullans vznesli myšlenku, že v rámci evoluce budeme čelit rozhodnutím, která budou řízena spíše člověkem než přírodou.

Plasticitou k adaptabilitě
Kurt Vonnegut přirovnal roli umělce ve společnosti ke kanárkovi v dole – ti varovali horníky před plynem tak, že padali z bidla když ho bylo moc. Postupem času se ptáci samozřejmě vyměnili za moderní přístroje, ale anglické úsloví zůstalo. Umělci se problematice informační exploze věnují skrze své autorské reflexe a přestože nepřináší jasné definování tohoto fenoménu, nechávají nás na něj nazřít skrze svá díla. Čtení není ani přirozené ani vrozené, jedná se o kulturní jev starý sotva šest tisíc let. Proces čtení vyžaduje množství neuronových okruhů, které mozek dokáže zformovat a užívat propojením starších a jednodušších struktur. Plasticitu mozku popisuje pařížský neurovědec Stanislas Dehaene, kdy konstatuje, že mozek mění účel neuronových sítí sloužících k dovednostem, které kognitivně nebo percepčně souvisejí s novou funkcí. Dá se tak zjednodušeně říci, že mozek recykluje. Neuroplasticita je základem toho, že je čtecí dráha ze své podstaty tvárná a je ovlivňována klíčovými environmentálními faktory – co čteme a jak čteme.

Kurátoři výstavy, studentky a studenti 1. ročníku navazujícího magisterského oboru Kurátorská studia na FUD UJEP (pod pedagogickým vedením Michala Kolečka a Barbory Hájkové), si okruh problematiky vydefinovali do několika celků, z něhož se věnují s hojnou pozorností literatuře a slovesnosti. Literární tvorba zastává nejen v euroamerické kultuře tradiční formu projevu, pomocí kterého jsou předávány informace a příběhy. Vstupní diskurz je nastaven skrze různé formativní aspekty, mezi které kurátoři zvolili ty vnější – rodinu, přátelé, instituce a další. Umělci pracují přímo či nepřímo s příběhy, které vystavená díla představují, ale zohledňují zároveň vliv digitálních médií, který je přítomný nejen v rámci této tvůrčí generace. Šest vybraných umělců a umělkyň tak ve výstavě vypovídá o svém vztahu k literatuře skrze interpretaci různých literárních příběhů. Nejedná se ale o ilustrativní přístup, například Petr Kubáč ve své site-specific instalaci vytváří imaginativní prostor, kterým zprostředkovává ideu bezčasového celku. Tato instalace je propojovatelem mezi čistě abstraktními díly na výstavě a těmi, která vybrané téma přibližují v uzavřenější podobě, skrze objekty nebo malbu. Jak je komunikována literatura skrze současné umění se v ústeckém Domě umění můžete přesvědčit ještě během celého července a vidět práce Markéty Adamcové, Terezy Hlaváčkové, Petra Kubáče, Minh Thang Phama, Jiřího Pitrmuce či Karolíny Voleské.

Chyceni slovy
Dům umění Ústí nad Labem (Klíšská 129a, Ústí n L.)
8. 6. — 29. 7.

Pokaždé změní své místo a zasáhne vaši duši především pomocí jednoho ze smyslů. Prostor je definován zvukovým bodem vytvořený autory, kde lze naslouchat a soustředěně vnímat. Řeč je o nedávno otevřené Galerii 3 v Domě umění Ústí nad Labem, která vytváří specifické prostředí pro prezentaci umělců pracujících se zvukem a reflexí prostoru.

Nabízený základní formát poslechu do sluchátek s sebou přináší určitou variabilitu v podobě site-specific tvorby a součástí prezentace mohou být zvukové instalace, audiovizuální tvorba nebo zvuková mapování. Program zvukových intervencí je dramaturgicky připravován kurátory Adélou Machovou a Janem Krtičkou. V současné době je až do konce května možné si poslechnout zvukovou kompozici Tranzit zone, jejíž autorkou je audiovizuální umělkyně, sound designérka a hudebnice Polina Khatsenka vystupující obvykle pod zkratkou „mudaki“. V její práci nalezneme jak užití terénních nahrávek, tak počítačově generované a modifikované zvukové nástroje. Umělecká díla zakládá na široké škále aspektů zvuku. V její tvorbě se mísí experimentální zvukový záznam s aktivním vnímáním zvukových výpovědí existence a fungování člověka v současné společnosti. Echa lidské činnosti a určité aktivity nebo lidského vědomí a projevu, vystihuje pomocí zvuku, který někdy doprovází vizuálním prvkem nebo psaným slovem.

Dílo Tranzit zone reflektuje téma ohroženého jazyka, porozumění, paměti i tradice, kterou jazyk, ať už v podobě mluvené, či psané formy pomáhá spoluutvářet. Inspirace vychází z autorčina mateřského jazyka – běloruštiny, která je v rámci politického uspořádání země používána stále méně, neboť ji nahrazuje ruština. Pracuje s myšlenkou, že jazyk a jeho autonomní pozice je podstatným odkazem a kulturním dědictvím své země a že potenciál jeho role též spočívá v možnosti vymezit se vůči nucenému politickému nebo sociokulturnímu vlivu. Polina Khatsenka metaforicky ohledává souvislosti a spojení uvnitř řeči, zajímá se o její kořeny i aktuální projevy a konfrontuje je se situací postupného upozaďování či vytrácení se daného jazyka ze společnosti.

text: Adéla Machová

Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně otevírá po komplexní rekonstrukci Dům umění Ústí nad Labem – jedinečnou na prezentaci, produkci i výzkum umění zaměřenou instituci využívající zázemí domovské univerzity rozkročeného mezi aktuální uměleckou tvorbou a vzdělávacími, vědeckými i sociálně angažovanými aktivitami.

Jak tento bělostný fundament přispěje ke kulturnímu potenciálu fakulty, která ho provozuje, univerzity, které je součástí, města, které z vlastní vůle reprezentuje ve svém názvu a kraje, jehož celkovou rekonstrukci vnímá jako jeden z podstatných cílů svého dlouhodobého usilování? Pro Fakultu umění a designu jistě představuje směr nového rozvoje, který vede k posilování úplnosti vzdělávacích procesů na pomezí osvojování si oborových znalostí či dovedností a autentické tvorby s aspekty uměleckého a rovněž teoretického výzkumu i bohatého socializačního potenciálu.

Návštěvníci přicházejí do Domu umění Ústí nad Labem po novém mostě a takovým solidním mostem je zároveň sama tato instituce. Spojuje různorodé a často zdánlivě protikladné světy umění a vědy, emocí a racionality, nekonečné tvůrčí svobody i empatické zodpovědnosti. Překlenuje propasti sílícího nezájmu a neporozumění prostřednictvím respektu ke každému, kdo je součástí komunity. Je nástrojem k dosažení ambiciózních kulturních cílů či realizaci výzkumných záměrů a zároveň nabízí prostor pro přátelské schůzky a sousedská posezení. Dům umění je vším, čím je i pospolitost, která ho obklopuje, prostupuje jím a vdechuje mu život prostřednictvím společných tužeb, podnětů, aktivit a setkání.

Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 1101, Ústí nad Labem)
https://duul.cz/

text: Michal Koleček

Nefunkční veřejné prostory. Jaká je jejich budoucnost? A existují vůbec možnosti jejich proměny? Současná výstava v Domě umění Ústí nad Labem nabízí odpovědi a především otevírá veřejnou diskusi, jak s podobnými městskými prostory naložit.

V minulém roce v tomto období mohli diváci vidět výstavní projekt Parter – opomíjený prostor Masarykovy ulice. Cílil zejména na historii místa a snažil se ho představit také prostřednictvím konkrétních příběhů lokálních obyvatel. Tentokrát se kurátorky Martina Johnová a Iva Polanecká zaměřili na každodenní realitu života na parteru a jeho blízkou budoucnost v podobě kvalitnější architektury a jejího využití pro kulturní program. Site-specific instalace vybraných umělců a umělkyň oživují veřejný prostor a hledají jeho identitu a připomínají jeho důležitost. Účelem projektu je nejen upozorňovat na místní problémy, ale také nastiňovat jejich řešení a zejména podněcovat kroky ke změně.
Umělecké intervence jsou volně roztroušeny po parteru. Nelze přehlédnout velkoformátové fotografie s názvy Lampa a Balkón od Antonína Jiráta. Díla byla vytvořena v období celostátní karantény, kdy jsme zpravidla veškerý svůj čas trávili ve svých příbytcích a případně v přilehlých ulicích či parcích. Zdůrazňuje tak význam našeho nejbližšího okolí, o které je třeba pečovat. V nedalekém betonovém květináči se ukrývá nenápadná sádrová socha Hvězda Jana Boháče, jenž vytváří dialog se sousední vegetací a poukazuje tak na živou zeleň a její zásadní roli v městském prostředí. Do jedné z obchodních výloh byla nainstalována textilní socha Hada s dítětem od Barbory Fastrové a Johany Pošové. Umělkyně spolupracují již dlouhodobě a ve své společném díle reflektují potřebu symbiózy mezi všemi živými tvory a rostlinami.
Téměř celou pěší zónou rezonuje zvuková instalace Vojtěcha Groota Studie posunu. Podobu zvuku utvářejí mechanické vibrace objevující se v nepravidelném rytmu. Lze tak zkoumat zvuk v konkrétním prostředí i jeho výslednou formu. Poslední uměleckou intervencí je pak Light Trap od Laury Fiľákové. Po podrobném zkoumání terénu umělkyní vzniklo posezení ze slámy doplněné drobnými objekty, které svým tvaroslovím připomínají řadu živočichů. Dílo zřejmě reflektuje fakt, že už téměř nenajdeme prostředí neovlivněné lidskou činností. Kvalitní výběr umělců společně s doprovodným programem tak poskytuje možnost prožít veřejný prostor v tzv. jiném světle, kdy si každý z nás může uvědomit, že i to nejmenší úsilí jedince a následná spolupráce může výrazně přispět ke zlepšení prostředí, v němž se denně pohybujeme.

text: Andrea Vaňourková

Parter: znovuobjevený prostor Masarykovy ulice
Dům umění Ústí nad Labem (Masarykova 14, Ústí nad Labem)
5. 8.—18. 9.

Dům umění Ústí nad Labem (DUÚL) patří již pátým rokem mezi nejvíce viditelné ústecké výstavní instituce. Co přináší divákům nejen v měsíci červnu?

Po celý červen se mohou návštěvníci v hlavním sále zamýšlet nad výstavním projektem Kolik profilů máš, tolikrát jsi člověkem, který představuje odpověď studentek oboru Kurátorská studia z Fakulty umění a designu UJEP na otázku problematiky empatie ve vztahu k virtuální identitě. Tu uchopily pro potřeby výstavy jako dynamicky se proměňující médium mezilidských vztahů v rámci elektronické komunikace mezi jedinci a rovněž jako nástroj využívaný k vytváření sociálních vazeb mezi uživateli internetu. Výsledkem kolektivního kurátorského počinu je rozmanitá selekce uměleckých děl od Mileny Dopitové, Andrease Gajdošíka a Mariky Volfové, Milana Mikuláštíka, Lucie Kramperové, Zdeňka Svejkovského a zahraničních autorů Joany Mollové a Matúše Lányiho.

Prostory Galerie 2 patří v červnu site-specific projektu Present Absence Michaely Labudové, který pro změnu otevírá téma identity ve vizuální komunikaci. Dům umění sídlí v dočasných prostorách na Masarykově ulici v Ústí nad Labem a již na podzim se vrátí do velkorysých, nově zrekonstruovaných výstavních prostor v ulici Klíšská. Návštěvníky tak od podzimu čekají nejen větší a neokoukané výstavní prostory, ale především rozšířený kulturní program.

text: Jan Nový