Jakými způsoby se nám odhaluje ekologická realita? A proč bychom ji měli přestat chápat jako něco „vně“ nás, když se ve skutečnosti dotýká jak naši tělesnosti a smyslů, tak i představivosti samotné?

Kolaborativní mezioborový výstavní projekt Zesílení v pražské Galerii NoD otevírá téma ekologie jako spletitou síť bytí: nepohodlně blízkou a zároveň i určující. Prostřednictvím živých biologických procesů, světla a jimi generovaných dat, zvuku a instalací na pomezí laboratorního prostředí zkoumá nejen fenomény, které zůstávají mimo naši percepci, ale i strategie, jak lze tyto škály prostřednictvím současného umění dočasně přiblížit.

Zesílení představuje tři volné autorské dvojice (Daniel Vlček & Antonín Gazda, Jiří Suchánek & Pavla Beranová, Lukáš Likavčan & Selmeci Kocka Jusko), jejichž práce – vznikající v mezioborovém dialogu – ohledávají principy a situace ekologické reality na škálách běžně nedostupných lidské percepci a tradičním civilizačním perspektivám. Interdisciplinární koncepce výstavy navazuje na iniciační projekt kurátorek Lucie Drdové a Márie Gálové Confluence v benátské galerii Marignana Arte, která proběhla během Benátského Bienále 2024. Současně výstava rozvíjí uměleckou rezidenci Daniela Vlčka v Benátské laguně z roku 2023, kde se pro něj „laguna“ stala modelem ekologického superorganismu – tj. rozhraním, v němž se mísí kultura s přírodou, živly s infrastrukturou a každodennost s planetárním časem.

Aktuální výstava v Galerii NoD, jejíž prostorové řešení zasazuje kurátor výstavy Pavel Kubesa do rámce laboratorního prostředí, tento výzkum rozšiřuje do kolaborativního multimediálního pole, které osciluje mezi site-specific instalací a laboratorní situací. Jednotlivé umělecké intervence ve formální i technologické rovině rozvíjí centrální pojem výstavy, tj. pojem amplifikace. V synergii s technologickými a teoretickými aparáty se umělci zaměřují na různé možnosti „zesilování“ (jako např. sonifikace, vizualizace, biofeedback, datová analýza a další) biologických a fyzikálních procesů, které se běžně odehrávají mimo standardní dosah lidského vnímání a lidské pozornosti.

text: Pavel Kubesa

Zesílení
Daniel Vlček & Antonín Gazda, Jiří Suchánek & Pavla Beranová, Lukáš Likavčan & Selmeci Kocka Jusko
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
28. 1. – 27. 2

Uklízení je dnes v módě. Ne zrovna uklízení samo o sobě. Moderní je hlavně o uklízení mluvit, diskutovat, psát o něm knihy a články nebo točit videa například o skládání triček.

Svět obletěla příručka Japonky posedlé uklízením, která se proslavila především svou metodou skládání oblečení nastojato a přístupem „nechejte si jen takové věci, které vám dělají radost“. Kniha Marie Kondo je v knihovně na dlouhé měsíce dopředu zarezervovaná a rychle mizí i z pultů v knihkupectvích. Na trhu je ale už řadu let množství knih, jež se péčí o domácnost zabývají, a každá se na ni zaměřuje z jiného úhlu pohledu.

Na české poměry je ideálně šitá třeba kniha Magdaleny Kalistové Můj domácí sebezpyt. Nejedná se sice o žádnou převratnou novinku, nicméně přináší praktické tipy, jak změnit chod domácnosti. Na rozdíl od Marie Kondo má Kalistová za hlavní cíl chovat se ekologicky. V tematických sekcích se věnuje jak úklidu, tak péči o vlastní tělo. Konkrétní výrobky, které sama používá, zobrazuje i prostřednictvím fotografií. Vyniká třeba fotografie vložky ve skutečné velikosti nebo sbírky složených látkových kapesníků. Přehledné a přesné návody jsou většinou založeny na levných a snadno dostupných prostředcích jako jsou ocet, soda, jádrové mýdlo a další. Ukazuje tak, že snaha o ekologičtější život neznamená, třeba jako v případě jídla a oblečení, vždy větší finanční náročnost.

Neváhá ale zapojit i několik běžně používaných přípravků, avšak ekologičtějších značek. S její pomocí se můžete naučit třeba šetrně a účinně vyčistit odpad, vyrobit si prací prostředek nebo si připravit roztok proti parazitům, použitelný na péči o domácí rostliny. Poradí vám, jak si vybrat „správný“ toaletní papír a v samostatné sekci se věnuje i menstruačním potřebám. Vyzývá k používání pratelných vložek a nabádá k jejich koupi či vlastní výrobě. Rozepisuje se o tom, z čeho se skládají běžné vložky a tampony a jaké má jejich používání dopad na životní prostředí. Závěrem této kapitoly se zmiňuje o menstruačním aktivismu a nabízí odkazy na zahraniční stránky. V této části knihy jsem chvíli zauvažovala, nehraničí-li dobré úmysly s posedlostí. Obzvlášť, když jsem se dočetla, že při pohledu na nabídku zahraničních webových stránek, na barevné pratelné vložky, kalhotky s obrázky, trička a ziny o menstruaci, má člověk dojem, že menstruace je zábava. Já osobně nevidím nic zábavného na tom po použití proplachovat vložky (i kdyby barevné!) studenou vodou a nechat je do doby praní namočené ve kbelíku s roztokem vody a sody na praní. O nic více mě nepovzbuzuje konstatování, že pokud není možnost vložky vyprat na místě, třeba během cestování, jdou dobře vyprat i po několika dnech. Tohle asi opravdu není pro každého.

Tento manuál o šetrném hospodaření byl sepsán jako absolventská práce Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Že se jedná o „školní práci“ lze rozpoznat podle jednoduché grafiky, která dělá dojem, že je kniha mnohem staršího data, než z roku 2008. Textová část stojí v pozadí a hlavní prostor dostává grafické znázornění postupů. I přesto, kolik let uteklo od vydání knihy, je ale tahle záležitost stále aktuální. Díky mnoha obrázkům a stručným informativním popiskům ji máte prolistovanou během chvíle a vyberete si tak rychle, co je pro vás aktuální a přínosné. Aby byl výsledný efekt dokonalý, v závěru se můžete dočíst, že knížka je vytištěna na papír s označením TCF – Total Chlorine Free a suroviny pocházejí z certifikovaných lesů. ∞


Magdalena Kalistová: Můj domácí sebezpyt
Společnost pro Revolver Revue a Vysoká škola uměleckoprůmyslová
Praha, 2008 / Brno, 2012 (124 stran)

„Vypustili jsme síly, které nedokážeme ovládat. Od počátku naší existence jsou vzduch, voda a všechny formy života propojeny vzájemnými vazbami. A my jsme tyto vazby zpřetrhali.“

Přesně tohle říkají tvůrci dokumentu Home ústy Zdeňka Svěráka, který slovem provází jeho české diváky. Snímek je výsledkem spolupráce fotografa, žurnalisty a ochránce životního prostředí Yanna Arthus-Bertranda a producenta a režiséra Luca Bessona. Celý projekt sestavili jako mozaiku záběrů pořízených z paluby letadla či z koše horkovzdušného balónu. Kamera z výšky zachytila více než padesátku zemí světa – divoká africká zvířata, arktické ledovce, měsíční krajiny vzniklé těžbou nerostů nebo toxické břečky vznikající urputným dobýváním břidlicových písků. Bertrand za pomoci svých obrazů předvádí zrod Země a života na ní. A samozřejmě evoluční úspěch Homo sapiens, jenž si s dovedností sobě vlastní podřezává větvičku, na které by se jinak docela hezky sedělo.

Óda na rychlost
Soběstačnost nepatří mezi vlastnosti žádného živého organismu. Člověka nevyjímaje. Tvůrci filmu používají známé tvrzení, že všechno souvisí se vším. Životní podmínky na naší planetě jsou výsledkem složitých vztahů. Existence jednoho organismu většinou podmiňuje existenci jiného. Nepostradatelná je samozřejmě voda, sluneční světlo, kyslík. Tvůrci filmu se snaží demonstrovat křehkou harmonii těchto vztahů a to, jak jednoduše ji lze narušit. „Rychleji a rychleji“ zazní několikrát během filmu v souvislosti s nárůstem populace, expanzí měst, těžbou nerostných surovin. Lidé chtějí rychleji získat více energie, aby si mohli rychleji a více užívat a aby si udrželi životní standard. Na co jsme si zvykli jako na samozřejmost, to pak stále vyžadujeme. Hodnoty, na kterých stavíme naše životy, považujeme za správné. Co je na rychlosti špatného, říkám si. Potřebuji přeci rychlejší internet do mobilu a rychlejší operační systém do počítače. Chci rychleji zhubnout nebo rychle nabrat svalovou hmotu, rychle se občerstvit – ideálně u stánku rychlého občerstvení. Potřebuji auto s vyšším výkonem, vyvine totiž vyšší rychlost, to mi zrychlí puls a zvedne adrenalin. Rychle a zběsile. Co na tom, že planeta začíná být v dezolátním stavu nebo že někteří lidé pijí zkaženou vodu a jedí koláčky z bláta. Zrychlilo se vše: globální oteplování, tání ledovců, kácení deštných pralesů a vymírání živočišných druhů.

Apokalyptičtí jezdci na koních CO₂
Přes vesměs kladné ohlasy, které snímek provázejí, na mě působil trošku jako výukový film pro základní školy. Umím si představit jeho promítání na hodinách občanské nauky, existuje-li ten předmět ještě. V podstatě jde jen o sumarizaci faktů o fungování Země a problémů, které způsobuje jediný živočich – člověk. Domnívám se, že většinu předkládaných informací lidé obecně znají. Divák se vydává na exkurzi za těmi nejvážnějšími neduhy naší planety. Informace však nejdou (a ve sto dvaceti minutách ani nemohou jít) příliš do hloubky. Což se ale paradoxně stává i přínosem snímku. Tvůrci filmu totiž chtějí, aby jej zhlédlo co nejvíce lidí, kteří se snad následně zamyslí. Dokument tedy musí být a je přehledný a lehce srozumitelný. Může se tak stát inspirací k následné výpravě pod povrch konkrétních problémů. Za zmínku také stojí trošku tendenční zacházení s některými daty. Podle některých klimatologů by se například roztáním grónského ledovce hladiny oceánů o sedm metrů, jak se tvrdí v dokumentu Home, nezvedly. Voda by stoupla zřejmě „jen“ o desítky centimetrů. Sedm metrů se uvádí v hodně černých scénářích. A na závěr. Nesouhlasím s větou, která ve filmu zazní: „Zatím jsme nepochopili, že mrháme tím, co nám příroda poskytuje.“ Myslím, že to víme, jen mhouříme oči, abychom to neviděli v tak jasných konturách.

http://www.youtube.com/watch?v=Ii8O872bElM

Domov aneb Kam směřuje naše cesta
Home
režie Yann Arthus-Bertrand
Francie, 2009, 95 min.

autor: Richard Böhm

Z iniciativy čtyř nadšenců se na poklidném ostrůvku zahrádkářské kolonie nedaleko pražského Anděla pomalu připravuje k plavbě Zeměloďka. Ještě jste o konceptu tzv. zemělodí neslyšeli? S nápadem přišel svérázný americký architekt indiánského původu Michael Reynolds. Jde o soběstačné ekologické domy bez základů – plují po zemi. Podobně jako loď tvoří ucelený systém.

Zemělodě se staví z velké části z věcí, které běžně považujeme za odpad. Je to krásná činnost, která vychází z ideje spojující principy soběstačnosti a recyklace materiálu jako pneumatiky, plechovky a lahve. Takové stavby nepotřebují napojení na žádné sítě. Zdrojem elektřiny jsou jim solární panely a další technologie na bázi obnovitelných zdrojů. Využívají dešťovou vodu, která se filtruje a několikrát recykluje. Udržují stále stejnou teplotu – obejdou se bez topení a klimatizace. Jejich součástí jsou skleníky na celoroční pěstování jídla.

Stavitelé Zeměloďky se znají již dlouho a mají zkušenosti z mnoha příbuzných projektů na několika kontinentech. Také ze stavby sázavské zemělodi, kterou můžete znát např. z dokumentu České televize (a která byla první zemělodí v ČR). Hlavním posláním Zeměloďky je ukázat, že se v Praze dá bydlet soběstačně, nabízet prostor pro diskuse, setkávání a plánování dalších projektů. Důraz je kladen také na propojenost vnějšího a vnitřního světa člověka, a nedílnou součástí jejich snažení je tak téma seberozvoje.

Pneumatiky a zase pneumatiky
Základním stavebním kamenem Zeměloďky jsou pneumatiky napěchované hlínou. Stejný prvek byl použit také při budování sázavské zemělodi. Pneumatika naplněná udusanou hlínou je tvrdá jako kámen. Má úžasnou schopnost akumulovat teplo, takže zeměloď může fungovat bez vytápění. Pneumatiky jsou obklopeny masou udusané hlíny a termoizolací. Vzniká tak termomasa, která funguje jako jakási baterie, jež dům vyhřívá. V kombinaci s dalšími biologickými systémy, skleníky a systémy větrání mohou pak zemělodě fungovat jako soběstačné celky. Jsou orientovány na jih – na této čelní straně stojí skleník. Ten slouží k pěstování jídla a hraje roli v regulaci teploty v domě. Jeho botanické jednotky zároveň čistí vodu.

Stavby tohoto typu ovšem naráží na několik problémů. Vzhledem k tomu, že nemají základy, nejsou v právním slova smyslu považovány za domy. Nemohou tak mít číslo popisné a těžko v nich můžete mít nahlášen trvalý pobyt. Pneumatiky nejsou certifikovány jako stavební materiál a s potížemi se potýkají i v souvislosti se zákony o ekologické likvidaci odpadů.

Lidé stavějící na Andělu Zeměloďku pracují i na tom, aby pneumatiky naplněné udusanou hlínou jako stavební materiál certifikovány byly. Snaží se přesvědčit oficiální struktury, že recyklace odpadu v podobě stavby domu je vlastně mnohem ekologičtější než běžný způsob recyklace.

Sousedi Zeměloďky z domů odnaproti při pohledu na hromadu pneumatik mysleli, že zde vzniká ilegální skládka. Tým stavitelů proto přišla navštívit policie. Ta se přesvědčila, že o skládku nejde. Vše nafotila a stavba zatím pokračuje bez dalších komplikací.

Až Zeměloďka vypluje
V současné době se stavba nachází takřka na počátku. Pomáhají s ní týmy dobrovolníků a o pomocníky nemají realizátoři projektu nouzi. Jedním z jejich cílů je mimo jiné předávat své znalosti dalším lidem. Na stránkách Zeměloďky se můžete přihlásit na týdenní brigádu. Člověk tak přispěje k dobré věci a získá mnoho užitečných poznatků o stavbě zemělodí a ekologii.

Až Loďka rozvine plachty – což by se mělo uskutečnit na přelomu léta a podzimu – bude na pozemku stát jedna větší obytná budova, která bude sloužit k setkávání lidí, pořádání besed apod. Její součástí bude skleník na pěstování potravin. Dále bude na pozemku ještě jeden skleník, který bude využívat metodu tzv. aquaponie. Ta je založena na symbióze rostlin a ryb.

Zeměloďka bude jakýmsi kulturním, vzdělávacím a poradenským centrem, které bude sloužit k diskusím, prezentaci myšlenek soběstačnosti a plánování dalších staveb. Budou zde probíhat také akce zaměřené na vlastní sebepoznávání a rozvoj. Jelikož se stavba nachází v oplocené zahrádkářské kolonii, bude přístupná pouze v době konání besed, dnů otevřených dveří nebo po předchozí domluvě. Nad nynějším torzem Zeměloďky se tyčí příkrý kopec. Na něm pomalu vyrůstají kaskádové zahrady na další pěstování potravin. Z jeho vrcholu je pěkný výhled na metropoli, na kterou by zde člověk velmi snadno zapomněl.

Další informace na:
www.zemelodka.cz
www.facebook.com/zemelodka
www.nenasilnealternativy.cz

Tento původní projekt coworkingového centra Creative Gate spojuje autorský design a módu s ekologií. Vystavující subjekty tvoří z recyklovaných nebo přírodních materiálů, prezentovány budou i služby šetrné k životnímu prostředí. Seženete zde originální kousky od šperků z dopravních značek až po nábytek z dřevěných palet. Součástí akce je doprovodný program ve formě tematických přednášek, chybět nebude ani veganské občerstvení.

Kompletní program najdete na www.creativemarket.eu.

Creative Market
Jindřišská pasáž, 2. a 3. patro
Jindřišská 5, Praha 1
so 27. 4. 10:00–22:00
20 Kč


autor: Jitka Tomanová

Ekologie, biopotraviny, globální oteplování, návrat k přírodě – to jsou témata, která nám média předhazují téměř denně. Přesycen těmito planými hesly se těším na tu pravou divočinu – divadelní hru „Prales“.

Nepůjde o eko-kampaň, ale o psychologické působení na přirozenost člověka. Hra připomene, jaké to je přestat být člověkem dneška a začít na sebe pohlížet jako na živočicha. Rovnocenného ostatním živočichům. Tvůrci se nechali inspirovat texty Bohumíra Prokůpka a knihou Davida Abrama „Vnímání a jazyk ve více než lidském světě“. Chvílemi jdou dokonce ještě dál a vy si můžete nechat svoji mysl splynout i s neživými přírodními celky, jako jsou horstva, vodstva nebo jen prosté kameny.

Snad ve svém nitru najdu zvíře, kterým v podstatě jsem. Možná porozumím šepotu větru, budu uctívat Slunce a oslavovat příchod jara, jako to dělávali naši pradávní pohanští předkové. Zapomenu na všední starosti konzumního života a aspoň na tu hodinu trvání představení se přenesu do světa přírody, třeba i do pralesa.

Prales
st 25. a čt 26. 4. 20:00
Alfred ve dvoře – Velký sál
Handa Gote research & development
připravili Tomáš Procházka, Jakub Hybler, Robert Smolík, Jan Dörner 60 min.
jazykově bezbariérové

Užitková životnost 20 minut a stovky let dožívání na různých místech v přírodě. Tak vypadá životní cyklus igelitových tašek, kterých se ročně spotřebuje kolem 500 000 000 000. Vynásobte těch pět set miliard několika stovkami let – a noste raději tašku na vícero použití, co se pohodlně vejde do kapsy i kabelky.

Projekt ekologických tašek „dobagu“ vznikl v rámci bojkotu používání igelitových tašek. Ekologická taška je vyrobena ze 100% polyesteru, který je recyklovatelný. Zároveň je voděodolná a lehká, váží jen 40 g, a přitom unese až 20 kg. Kromě klasické černé si můžete vybrat i z postupně rostoucí kolekce nových grafických designů. Více informací o taškách a soutěži pro amatérské grafiky a studenty grafických škol se dozvíte na www.facebook.com/dobagu.cz nebo na www.dobagu.cz, kde si tašky můžete zároveň koupit. Budou se hodit na Vánoce i po nich.

autor: Petra Šafářová

Současná architektura dřevostaveb nabízí atraktivní a elegantní modely, které mohou konkurovat klasickým zděným stavbám. Využití dřeva pro stavbu má jisté ekologické, technologické i funkční výhody. Z podstaty dřeva jako přírodního materiálu ovšem plynou i mnohá negativa. Ta spočívají především ve změnách jeho vlastností vlivem fyzikálních jevů, které je nutno brát při realizaci stavby v úvahu se všemi důsledky.

Produkt sluneční energie
Dřevo vzniká činností mízového pletiva (kambia) dřevnatých rostlin. Je výsledným produktem asimilačního procesu a v podstatě jej můžeme označit za transformovanou sluneční energii. Chemicky je dřevo anizotropní organický materiál, jehož hlavními komponentami je celuosa, hemiceluosa a lignin.
Při mikroskopickém pohledu je zřejmé, že dřevo nemá homogenní strukturu, ale že se skládá z buněk. Buňky dřeva neboli pletiva jsou nejčastěji protáhlé, centricky uspořádané a orientované rovnoběžně s osou kmene. Makroskopická stavba dřeva je pozorovatelná pouhým okem a jejími nejdůležitějšími komponentami jsou jsou kůra (borka), lýko, kambium, letokruhy, jarní a letní dřevo a dřeň.

Dřevo základ všeho
Lidé využívají dřevo pro jeho vlhkostní, tepelné, akustické, hustotní, elektrofyzikální a povrchové vlastnosti již od počátků své existence. Představuje jeden z nejvšestrannějších a nejpoužívanějších materiálů s celou řadou předností i nedostatků. Obecně mezi jeho přednosti patří dobré izolační a rezonanční vlastnosti, pevnost, ale zároveň lehkost, opracovatelnost či estetická působivost. Nedostatky jsou způsobeny změnami strukturních vlastností dřeva v průběhu času. Podstata těchto změn tkví v anizotropii, tedy nestejnosměrné struktuře, díky níž má dřevo v různých směrech odlišné vlastnosti. Dále v přítomnosti individuálních vad a disproporcí a v důsledcích některých fyzikálních jevů jako je bobtnání, borcení, sesychání, praskání, hoření či hnití.

Dřevo a kámen jsou nejstaršími prostředky, které člověk využíval pro stavbu obydlí. Vývoj kultury lidského bydlení od pravěku do moderní doby nelze spolehlivě doložit, nicméně existují nálezy, pomocí kterých můžeme alespoň částečně rekonstruovat některé zásadní tendence. Nejstarší doklady o lidských příbytcích na bázi dřeva pochází ze starší doby kamenné v podobě pozůstatků přístřešků a stanových obydlí lovců a rybářů. Dřevěná obydlí procházela vývojem od staveb na kůlech, přes stavby palisádové či pletivové až k různým typům hrázděných, rámových, skeletových či srubových staveb se složitými konstrukčními systémy. Jejich vývoj vedl až k moderním komplexům dřevostaveb dnešní doby.

Idylické roubenky – předchůdkyně dřevostaveb
Dřevo je tradičním stavebním materiálem v Českých zemích již od pradávna. Primárním důvodem byl jeho nadbytek v kolonizovaných oblastech, kde se stromy kácely pro získání zemědělské půdy. Tak se ze dřeva, původně chápaného jako „odpad“, stala neobyčejně užitečná surovina, sloužící pro stavbu primitivních obydlí.

Za první typ konstruční stavby bývá označována sroubená stavba z neotesaných klád spojených pomocí konstrukčního spojení na přeplátování. Tato stavba je jakýmsi předstupněm roubenky a tím pádem i moderních dřevostaveb. Dřevěné domy se s oblibou stavěly na místech s dostatkem dřeva až do 18. století, kdy přišel zlom v podobě mnohých zákonů a opatření, zakazujících stavbu dřevěných domů z požárních důvodů. V souvislosti s vydanými dekrety došlo ke změnám v názoru na dřevostavby; začaly být považovány za něco horšího, s nižší užitnou hodnotou. Tento názor se razil po mnoho generací. Zejména v období komunismu byla posilována tendence využití dřevěných domů pouze jako rekreačních objektů, upředňostňovaly se stavby panelákovitého typu a všeobecně železobetonové budovy. I dnes mnozí lidé považují dřevostavbu za nedostečně trvanlivou, levnou a nepohodlnou alternativu bydlení. A tak existuje zájem a snaha o zvýšení podílu dřevostaveb u nás po vzoru severských a západoevropských států.

Ano či ne dřevostavbě?
O dřevostavbách koluje mnoho předsudků a nepřesností. „Jedním z mýtů je v této souvislosti hořlavost dřevěných konstrukcí. Z vyhodnocení požáru různých staveb u nás i v zahraničí plyne, že správně navržené a provedené dřevěné konstrukce odolávají požáru lépe než například konstrukce ocelové. Zuhelnatělá povrchová vrstva nosných prvků ze dřeva chrání tyto konstrukce před dalším odhoříváním. „Pokud jsou dimenzovány tak, aby zbylá neporušená část zabezpečila jejich únosnost, jsou schopny odolávat požáru 30 i více minut!“ říká nezávislý architekt Josef Smola, jenž se specializuje kromě projektové a inženýrské činnosti na oblast stavebního práva, nízkoenergetického bydlení a dřevostavby. Další předsudky, které je nutno zvážit, pak panují o krátké životnosti, ekologické problematice v souvislosti s těžbou dřeva či neseriózním estetickém vzhledu dřevěných obydlí.

Stavby ze dřeva mají své dobré i stinné stránky, a tak je nutné při výběru optimální varianty výstavby zvážit všechna kritéria. Obecně je důležitým předpokladem kvalitní dřevostavby použití výhradně certifikovaných materiálů. Nezbytná je realizace zkušeným odborníkem, správný návrh, odpovídající realizace a řešení konstrukčních detailů přímo na místě v kontextu celé stavby.

Trendy dřevostaveb u nás
Požadavky na rodinné domy se oproti nedávné minulosti zásadně změnily. Je patrný ústup „generačních domů“ a změna požadovaných atributů, spočívající hlavně v montážní jednoduchosti, časové přizpůsobivosti a přestavbové nenáročnosti objektu. Jelikož těmto požadavkům vyhovují lehké konstrukční systémy na bázi dřeva, je v současné době relativně značné množství zájemců, kteří tento typ stavby preferují.

Konstrukčních systémů dřevostaveb existuje v Česku více forem, ale nejvíce se pro účely bydlení využívá lehkého srubového a rámového typu stavby. Nosný systém srubové stavby je tvořen otesanými a na sebe naskládanými kmeny či masivními hranoly. V dnešní době je v Česku a i v celé střední Evropě nejvíce rozšířena plošná prefabrikace, tedy panelový způsob výstavby dřevostaveb. Stavby jsou montovány z průmyslově předem zhotovených velkoplošných konstrukčních dílů, v nichž jsou často již zakomponovány elektrické rozvody či povrchová úprava interiérové strany stěn i s keramickými obklady. Naopak sytém prostorové prefabrikace u nás zatím není tak rozšířen. Tento způsob, typický pro severské země, je založen na výrobě prostorových buněk často ztužených ocelovou konstrukcí.

Technologie udávají směr
Za posledních třicet let se v Evropě zásadně změnily technologie užívané v souvislosti s moderními dřevostavbami. Podstata pozitivního vývoje v tomto směru tkví zejména v používání různých typů aglomerovaných dřevěných desek, dřevovláknitých tepelných izolací a spřažených dřevo-betonových konstrukcí. Dále jsou bezkonkurenční a momentálně velmi používané panelové dřevostavby z prvků z vrstvených lepených dřevěných desek. Trendy jsou patrné také v rozvoji ochranných nátěrových prostředků, glazur a impregnací na bázi přírodních olejů. Zmiňované komponenty zvýšily mnohonásobně technické parametry stavebních konstrukcí a staveb a v důsledku je zvýšena úroveň užitné hodnoty, prostorové tuhosti, požární odolnosti, akustických vlastností, spolehlivosti a trvanlivosti dřevostaveb.

Evropský styl dřevostaveb
Za mekku dřevostaveb v Evropě jsou pokládány severské země, Finsko a Švédsko, kde jsou ve velkém realizovány jak rodinné domy, bytové komplexy, administrativní a sportovní budovy, tak školy nebo kostely. Dřevostavby v těchto zemích jsou nezbytnou komponentou přírodních scenérií.
Švýcarsko je další zemí využívající staveb na bázi dřeva a to ojedinělým způsobem se smyslem pro preciznost a smysl pro detail.  Nelze opominout Holandsko, které vyniká zejména použitím dřeva v sociální výstavbě a Rakousko zaměřující se na stavby bytů a školní střediska. V souvislosti s Rakouskem stojí za zmínku pokročilá úroveň legislativy pro energeticky úsporné stavby, ze které by si Česko mohlo vzít příklad.