Poslední lednový večer si spolu v Paláci Akropolis zahráli italští hudebníci Musetta a tuzemská stoupající hvězda jménem Floex. Navzdory poměrně vysoké ceně vstupenek bylo vyprodáno. Nové album Floexe nazvané Zorya se křtilo čajem a k dokonalému posluchačskému zážitku chyběly snad jen pohovky.

Ačkoli byli italští předskokani o poznání rozvernější než uskupení českých elektro-dechařů, celý večer se nesl na ambientní vlně. Když jsem se při poslechu otočila zády k pódiu, naskytla se mi obvykle následující podívaná: tvář se zavřenýma očima a lehkým úsměvem, zjevně bloudící vnitřním barevným světem; rozjásaný obličej pevně fixovaný na hudebníky daleko před sebou; těla jakoby nepřítomná nebo zabraná do lehkého hovoru, ovšem nevědomky se neustále vlnící do rytmu pronikajího prostorem. Nevšimla jsem si jediného člověka, který by zůstal příjemnými melodiemi nedotčen.

Tip na příště
Zatímco Musetta uvrhli hned v úvodu večera Akropoli do nálady odpočinkové komedie z prostředí plážových policejních stanic sedmdesátých let minulého století, Floex předložili ponuřejší, složitější struktury oslovující srdce každého milovníka jazzu. Sóla na saxofony, klarinety a další nástroje organicky prorůstala elektronickým základem. Funkci velkého orchestru tak definitivně přebraly počítače, které zaujímaly na pultech před hudebníky své výsadní místo. Pojítkem obou částí byl peříčkově lehký hlas Marinelly, která pohádkovou vílu připomínala i svým vzezřením. Nadoblačnou atmosféru pak dokreslovaly dekorace na jevišti a do nich svícená videoprojekce.

Sice jsme se toho mrazivého večera v Akropoli tancem moc nerozehřáli, ale zážitek to byl. Sama jsem se občas nechala tak unést a ponořila se do vlastních představ za zavřenými víčky, že mě vytrhávala pouze starost o udržení rovnováhy. Poslech takové hudby skutečně vyžaduje křeslo nebo pohovku. Tedy tip na příště: válendový koncert.