Týden trvala možnost zhlédnout výstavu k sedmi letům vydávání Artiklu, kterou jsme 29. února 2020 zahájili v Galerii Středočeského kraje. Šíření viru nám ji zavřelo, šíříme ji tedy k vám – zatím – alespoň na papíře, než se 12. května opětovně otevře. Prodloužena je až do 30. srpna.

Chrlič. Tím je umělec, který svá díla chrlí. Stává se zároveň výrobcem a jako umělec se vzdaluje nejen sám sobě, ale hlavně těm, ke kterým svým dílem promlouvá.

Chrlič a výrobce produktů – ten, který zadusil umělce – je mezi námi. Nastokrát nejméně. Jeho produkty mohou nést rozpoznatelný rukopis, ale nenechají nadechnout diváka, a ostatně dusí i samotného autora. Astma z pylu nepoctivosti k sobě samému brání volnému nadechnutí a promluvě – skrze slova, skrze štětec, skrze hlínu či jakékoli jiné médium, které nechává umělce sdělovat. Díla se pak od chrliče valí jako dešťová voda rovnou do okapového žlabu a v tom lepším případě končí v kanále. Často jsou jich ale plné nejrůznější výstavní prostory. A většinou je jako návštěvníci, diváci a současně spíš konzumenti, nepoznáme a přijímáme je jako umělecká díla.

S uměním není nutno spěchat. Nezraje jako víno – netřeba tedy přebírat toto klišé – ale svůj čas má. Tak jako každá životní zkušenost přichází ve svůj pravý čas, tak i umělcova témata vyvstanou v tu chvíli. Trpělivost je ctnost, která by umělci neměla chybět. Pokora je tou další. Nutkání křičet má mnoho lidí. Umělec by měl sdělovat. Ale musí napřed uhořet. Ohněm tak silným, který mu nedovolí dále mlčet a který zažehne zárodek nového díla. Nechá se spálit touhou tak silnou, že z popela povstane skrze nové dílo. Uhořet ale bolí. A proto nelze shořet mnohokrát. A proto nelze díla chrlit.

Perfekcionismus. Bolestná frustrace z nedokonalosti a obsesivní touha dokonalost najít. Nikdy nekončící hledání a zavírání vlastních očí před nedokončeným dílem, které už ale má svůj rám. Tak pálivé jsou kroky na cestě perfekcionismu. Když se jí ale podaří projít, a přesto neshořet, je na jejím konci nápadně precizní dílo. Takové sděluje, že jeho stvoření skutečně bolelo. Slova jako bolest, pálení, hoření – jedno při sugestivní představě mísené s obnažeností intenzivnější než druhé.

Fotografie se ještě stále potýká s přijetím do světa umění. Stále se na ni kouká skrze prsty. Jako by se pohybovala někde mezi. Žila sama ve svém světě. A měla buď příznivce, nebo – což je horší než odpůrce – lhostejně kolemjdoucí bez zájmu o ni. Její největší přednost sice tkví v uchování reality, a proto je pro ni příznačným žánrem dokument, ale není důvod jí nedovolit prorůstat kamkoli dále. Přeci jen je to pouze prostředek a důležité je autorovo sdělení. Obsah a estetika, které skrze fotoaparát dokáže stvořit. Je nutné zároveň vnímat, že výsledná fotografie je několikafázový proces, ve kterém hraje podstatnou roli i volba papíru. Povrch, výsledná tonalita, působení fotografie, vše je součástí specifické alchymie. Nelze tedy mylně zlehčovat fotografii jako jednoduše vzniknuvší. Množství kroků k jejímu fyzickému vzniku – a k velikosti jejího autora – oddělují pak právě ty drobné nuance, které jsou součástí velkého fotografického díla.

Výstava Napřed uhořet, která proběhla od dubna do června tohoto roku v ostravském Domě umění, ukázala v nadregionálním měřítku, jak lze s médiem fotografie, respektive s uměleckou fotografií, pracovat. A jak lze posunout stereotyp vnímání tohoto média. Kurátor výstavy Petr Vaňous propojil dvě média a dva žijící mistry svých médií. Fotografa Ivana Pinkavu (* 1961) a sochaře Eliáše Dolejšího (* 1982).

Pinkavovy fotografie jsou rozpoznatelné svou precizností. Citem pro detail a zhmotněnou dokonalost. I proto tvoří Pinkava střídmě. Jeho fotografické obrazy jsou dlouhodobými tématy vykrystalizovanými v jeden nepřehlédnutelný výjev. Hodný dlouhého vnímání a vstřebávání ještě po mnoho dalších chvil po zhlédnutí. V Domě umění byl Pinkava představen svými černobílými fotografiemi, ale překvapivě i fotografiemi v barevném spektru z posledních tří let. V odstínech, ve kterých se Pinkava nechává nově poznávat.

Jejich instalace – nikoli tak jako řádky umístěné ke čtení v úrovni divákových očí – je součástí vnímání výstavního prostoru a médií, které v něm mohou působit. Prostor není pouze několika zdmi s podlahou a stropem, ale další možností, jak s díly v něm pracovat. Fotografie se tak v práci s instalací staly dalšími objekty, které se v prostoru vyjímaly na nejrůznějších horizontálních možnostech místa. Jako by tak místnost doplňovaly s objekty sochařskými, které plnily vertikální prostor v ní. Vstup do expozice tedy nezahrnoval zhlédnutí fotografií a sochařských objektů, ale svébytné propojení dvou médií v jednom prostoru působící jako vzájemně se doplňující a rozvíjející se celek. Další vrstvou tohoto výstavního projektu byla událost křtu katalogu Napřed uhořet. Tou byla podoba vystoupení hudebního projektu WWW. Ten – spjat s Ivanem Pinkavou, jehož fotografie je součástí obalu desky Atomová včela – byl vyklenutím celého tohoto projektu, jehož podobu vnímám jako jeden z těch nejvýraznějších výstavních komplexních estetických zážitků tohoto roku. ∞

Eliáš Dolejší (* 1982) se narodil v Praze. Absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění (Ateliér Socha II, Škola prof. Jindřicha Zeithammla). V roce 2010 obdržel Ateliérovou cenu (AVU, prof. Jindřich Zeithamml) a v roce 2011 Cenu Josefa Hlávky. Vystavuje od roku 2011. Naposledy se zúčastnil společných výstav v pražské Nau Gallery (2015), v klatovském kostele sv. Vavřince (2015), v Kroměříži (Sochy v zahradě V, 2015) nebo sochařského sympozia v Hořicích (2016). Samostatnou expozici měl v Nau Gallery (Zrcadlení, 2015) a v pražských Výkladech AXA (Vnitřní horizont, 2015). Letos vystavoval společně s Ivanem Pinkavou v ostravské Galerii výtvarných umění (Napřed uhořet) nebo skupinově v Galerii Klatovy-Klenová. Dolejší pracuje často s papírem a dřevem, jejich významy křehkosti a časovosti umocňuje nestabilitou živelně vršených forem. ∞