Léto a s ním spojené vysoké teploty nás (nejen kvůli globálnímu oteplování) v těchto dnech nešetří. Není proto na škodu dát si chlazený drink, anebo studené a mrazivých básní v podobě sbírky Lazarská v zimě a jiné básně Elsy Aids. Autora skrývajícího se pod pseudonymem, který ve svých textech osciluje nejen mezi vedrem a zimou, ale také mezi epikou a lyrikou.

Elsa Aids patří k těm, kteří se skrze sad poezie prodrali až na horizont prózy. Začínal totiž jako tvůrce deníkových básních ve sbírce Trojjediný prst, pokračoval nenávistně-milostnou poezií v podobě Nenávisti a Knihou omezení, až přešel k novele Přípravy na všechno, která se dočkala i rozhlasového zpracování. Tyto tendence se společně protínají v jeho zatím poslední sbírce Lazarská v zimě a jiné básně, v níž coby performer, ale také divák vnímá tmavá zákoutí nejen ulice Lazarská, ale třeba i svého svědomí. Spíše než lyrické obrazy se snaží autor sociální prostředí vykreslit reálně a autenticky bez zbytečných příkras a slovních obratů. Chvílemi tak verše připomínají spíše zápisky z deníku než básně. Sbírka se dělí na šest oddílů, které dohromady spojuje leitmotiv cesty i ve smyslu tápaní a návratu do starých míst, a to: Špatný začátek, Tlumený pád, V zemi ubytoven a skladů, Šetření, Lžička z benzínky a Jako Seifert. Celou knihu solitérsky uvozuje báseň V tom bytě býval prach (str. 9), která se odkazuje k ústřednímu tématu vzpomínek: „V tom bytě býval prach, / ale také hodně světla. / A staré kompoty, které jsem dojídal, / když se mi nechtělo ven. //…/ Když si to vybavím, / nejradši bych se schoval do peřin / a zůstal tam navždycky –/ jako prázdninová pohlednice založená do knížky“. Autor se také často ocitá nejen v uhranutí myšlenkami, ale také v pohybu a v Transitu (str. 53) popisuje: „Sedím na nárazníku / a jím jogurt lžičkou z benzínky. / Představuju si brigádnici v pracovní kšiltovce, / jak dolévá mléko do stroje na kávu, / a cítím smutek a únavu. / Smutek mi pomáhá s odjezdem.“

Stopy na ulicích a na těle
Právě ulice, jak už název sbírky napovídá, je tím největším dějištěm, který Elsu Aids fascinuje, a to i negativně. Jeho jazyk hýří naturalismem a přímočarostí, ze které mrazí i milovníka černého humoru, jako jsem já. Nebojí se například hovořit o prostituci, jak se tomu děje v titulní básni Lazarská v zimě (str. 17): „Jestli chci, / za pět stovek mi to udělají / v křoví před Novoměstskou radnicí. / Smály se a naznačovaly rukama, o co jde. / Trochu se mi chtělo a trochu ne, / sněžilo a byl jsem opilý. //…/ Ve vagónu se topilo, / na podlaze tál našlapaný sníh / a já litoval“. Černočernou barvou a ironií, se kterou si Aids pohrává, překypuje báseň Dárek (str. 14): „Setmělo se a začalo jemně sněžit. / Uprostřed chodníku ležela krabice od dortu / jako dárek / a pomalu ji pokrýval sníh. / Uvnitř jsem našel mrtvou kočku / stočenou do klubka.“
Kromě ulice se Aids také často navrací do svého dřívějšího partnerského života, čím se dostává, jak jinak, na úroveň milostné poezie, v níž kromě chladu přece jen panuje i pořádné horko. V Příběhu o lásce (str. 24) píše: „Po období dešťů nastaly tropy. / Já neměl práci, ona si vzala dovolenou. / Vymyli jsme kelímky od jogurtu / a vydali se k teplovodu / sbírat ostružiny. //…/ Sladká šťáva nám stékala po rukou, / rozpálené potrubí / stříbřitě zářilo.“ Pocit partnerského osamění a vzdálení pak přibližuje pro změnu v básni Potřeba dálky (str. 65): „Žili jsme spolu jako dvě kočky. / Noc na našich tvářích / skoro nezanechávala stopy. //…/ Naši domácnost rozfoukal ranní vítr, / chomáče chlupů z odkvetlých osik se rozlétly.“

Svět Elsy Aids je rozmanitý, ale zároveň skrze básně z něj vytváří jednu dlouhou nekonečnou ulici, v níž každý dům už na první pohled něco zatajuje. Vtahuje do sebe, někdy více, někdy méně, že se stačí dívat jenom skrze skleněné tabule oken, anebo člověk musí zkoumat malé věci s velkým zájmem, jak se píše například v básni Zásnuby (str. 49): „V balení houbiček na nádobí / jsou všechny barvy duhy, / i světle růžová, / barva nesmělého štěstí.“

Elsa Aids: Lazarská v zimě a jiné básně
Nakladatelství Fra
Praha, 2023, 76 stran

Ještě je světlo,
ale kouř se drží nízko nad zemí
a trávník tmavne.
Na mramorové desce se pečou plátky masa.

Náš hlad je pravidelný
a pokaždé přináší stejné přísliby.

Děti si hrají se slizem,
který jim rodiče vyrobili z gelu na praní
a lepidla.
Dospělí si povídají, smějí se,
ale nakonec jeden po druhém odjíždějí pryč.

Děti sedí na zadních sedadlech
a jsou ospalé.
Než dojedou domů, bude noc.

Mirinda

Vypil jsem lahev mirindy
s příchutí vodního melounu.

Ležím v posteli
a se mnou tři mazlíčci
předchozího muže mé současné ženy
a také její –
živé plody s nelidskou podobou.

Bytem se šíří nasládlý zápach kočičích granulí.
Zvířata sebou neklidně cukají
a skáčou po posteli jako přízraky
našich milostných záměrů.

Usínám mezi chlupy.
Když usnu,
zdají se mi sny plné šťastných náhod
a zbrklých pocitů.

Dosud nepublikované texty z knihy
Přípravy na všechno (Fra, 2020)

V těsném prostoru Café Fra se tísní zhruba třicet lidí. Zírají do temného nitra kavárny a nechávají se prostupovat hlasem Elsy Aidse. Jediným osvětleným bodem místnosti je žluté autíčko polepené zepředu umělými černými chlupy. Stojí pod lampičkou na stole uprostřed místnosti a z jeho útrob vycházejí autorem namluvené verše. Zaznít mají básně nové i ty vydané v prvním veřejně publikovaném výboru Trojjediný prst (2011). Elsa Aids sedí vedle autíčka. Nezúčastněně kouří a ostentativně se soustředí jen na svůj vlastní hlas.

Otlačená varlata
Na první poslech je jeho poezie tělesná. Úhelným kamenem je dotyk v různých polohách. Stejně důležitý je ve své absenci, jako v naprostém spojení. Lyrický subjekt trpí nemožností dotknout se kohokoli či čehokoli dalšího, má jen sebe. Je odsouzen k tomu být se sebou sám podobně jako všichni ostatní: „Muži, sahejte na sebe, budete usínat sami“ (str. 18). V druhé extrémní poloze je pak rozmělněn či spojen s banálním každodenním světem: „Otěhotněl jsem kdoví s čím, s oblečením nebo držadlem. Teď si to vyškrábnu lžičkou“ (str. 64). Intimita, kterou přes to všechno však každý dotek nutně předpokládá, tady chybí. Vše intimní je obnaženo a zbaveno puncu zvláštnosti. Věci zakotvené v našem vědomí jako intimní vyvádí Elsa na odiv v básni i pod světlem lampičky. Vše, co zbylo, je jen odosobněné fyzično. „Vaječník sešitý s varletem […] O nic se nezajímá […] je plný otlačenin.“ (str. 54). Syrovost materiálního světa spolkla vše včetně člověka. Ten přišel o jakoukoli výsadu. Rozum je uzávorkován a emocionálno je zaskleno. Neexistuje k němu přímý přístup a bolest či tíseň ohlašované v recenzích na sbírku lze v básních nalézt snad až na několikáté čtení.

Přehrada z tělesných básní
Výsledný dojem ještě umocňuje Aidsovo představení. Autorův hlas, nyní propůjčený autíčku, deklamuje básně pomalu a odměřeně. Posluchač zakouší dotek, tíhu i pach každého slova. Vaječník sešitý s varletem je vyexponován ad absurdum a s ním i další obrazy. Toho večera naslouchajícím mohly z Elsy Aidse utkvět vesměs jen prvoplánové metafory pohlavního styku nebo „mlíko“ na tisíc způsobů (respektive jen na ten jeden). Přes hřmění podobných slov a obrazů nebylo slyšet nic dalšího. Otázkou zůstává, zda je to na škodu věci, či nikoliv. Na první pohled (stejně jako poslech) se zdá, jako by ve sbírce ani jiné než ryze tělesné básně nebyly, avšak nemůžeme jí jednostrannost tak úplně vyčítat. Je ale jen na čtenáři, má-li chuť překonat bariéru, kterou před sebe Elsa Aids poněkud křečovitě a násilně staví, a přesvědčit se, zda je zvědavost ze sbírky opodstatněná, tzn. jestli za onou bariérou něco zbylo.

Elsova poezie evidentně zcela účelově rezignuje na vyšší smysl. Jeho básně v próze, přestože jsou zahlceny věcmi, chtějí obnažovat svět. Ohmatávat jeho tvrdost a odhalovat jeho brutalitu. I proto je jeho jazyk zbaven emocí. Nakonec se však zdá, jako by pro něj intimita nevymizela úplně, ale transformovala se v něco jiného. Intimitou mu není tělesnost jako taková, ale subjekt sám, sám v sobě zakoušející své prostorové limity a nemožnosti kontaktu či proniknutí s vnějšími „předměty“.

Hra s kontroverzí
Elsa Aids se snaží budit dojem naprosté nezávislosti. Je prezentován jako autor, jehož texty si na nic nehrají. Ale je to skutečně tak? Pro mě si některé z nich bohužel až příliš hrají na poezii. Tu ještě pouhá kontroverze nedělá. A já skrze ni nebyla schopna spatřit cokoli ke mně promlouvajícího. Častým motivem Aidsovy poezie je nemožnost proniknutí ve smyslu spříznění, lyrický subjekt vždy zůstává mimo, vedle. A stejný pocit jsem si odnášela ze čtení. Svým způsobem zvláštní poezie, do níž jsem však nepronikla a zůstala jsem stát vedle. Přičemž vedle je pro mě v tomto případě nejzazší možnost průniku. ∞


Aids, Elsa: Trojjediný prst
Rubato
Praha, 2011, 88 stran


XXX

Sahání zespoda dělá díry,
vystřižené pro ruku.

Udělá díru, kam se vejde prst,
udělá díru,
v níž se prst rozpustí jako čokoláda
a steče na dlaň.

Tak poznáš pusinku, která hřeje.

S pocitem ztráty můžeš ochutnat:
je to sladké.
Můžeš hledat a zamažeš sebe i celou postel.


XXX

Některá se nikdy neudělá
a vše krásné, co přišlo, bylo kdysi
jemné jako mráz, křehké snění.
A všechno, co přijde, nebude nikdy dost.

Je tak chamtivá, anebo vyplašená?

Mami, zaveď ji zpátky, do doby,
než na to přišla,
vždyť já chci být jako ty, má ojebaná mámo.

Mami, tvé mléko nikdy nestoupalo
příliš vysoko,
vím však jistě, že aspoň teklo.


XXX

Její bytost se ucpala,
potíže se rodí příliš rychle.

Ani oblečení, které si svléká, už nejde rozmotat,
kalhotky vpletené v punčochách
stísněně voní.

Čas zmizel v absenci násilí.

Zatímco spí, její dech klesá z úst do krku
a padá vnitřnostmi
až dolů, do studených sklípků mezi prsty
od nohou.