Po nové filmové adaptaci románu Na větrné hůrce v režii Emerald Fennell se na sociálních sítích strhla úplná bouře. Režisérka se pustila do adaptace jedné z nejznámějších klasik britské literatury a svým odvážným pojetím zároveň znovu otevřela otázku, jak svobodně lze dnes zacházet s literární klasikou.

Emerald Fennell se záměrně pouští do provokativních děl, jak už potvrdila ve svém debutu Nadějná mladá žena (2020) nebo v psychothrilleru Saltburn (2023). I ve své herecké kariéře ztvárnila v britském seriálu The Crown snad tu nejkontroverznější ženu soudobých britských dějin, současnou manželku krále Charlese, Camillu Parker-Bowles.

Ve chvíli, kdy se pustila do adaptace knižní klasiky, nedalo se od ní očekávat nic jiného než to, že svým dílem bude provokovat. Jen možná neprovokovala tak, jak si lidé přáli.

Proč adaptovat klasiku znovu?

Film byl přijat s různými reakcemi – od nadšení a dojetí nad romantikou až po pohoršení a kritiku prázdnoty snímku. Sama Emerald Fennell okomentovala vznik Bouřlivých výšin takto: „Chtěla jsem vytvořit něco, co ve mně vyvolá stejný pocit, jaký jsem měla, když jsem knihu četla poprvé. Je to především emocionální reakce – něco primárního, téměř pudového a se-xuálního.“

Kritika se snesla na casting: Heath-cliffa, v předloze popsaného jako „tmavé pleti“, ztvárnil Jacob Elordi, a náctiletou Catherine, která teprve objevuje svou sexualitu, hraje Margot Robbie, jíž je 35 let. Zároveň největší pobouření vyvolalo to, že snímek vůbec není věrným převedením knihy. Ta už byla zfilmovaná mnohokrát — konkrétně v letech 1939, 1954, 1970, 1992, 2011 a 2022 —, a dostalo se jí tak několik adaptací, které se knižní předlohy držely věrně. Pokud někdo očekával klasické zpracování, šel na špatný film. V čem by spočíval přínos nové adaptace, kdyby šlo jen o další věrnou adaptaci knižní předlohy? A má být cílem filmů pouze převzít knižní dílo a slovo od slova ho převést na filmové plátno?

Emily Brontë a svět Na větrné hůrce

Režisérka pustila uzdu fantazii a – jak mnohokrát v rozhovorech uvedla – její verze filmu má být taková, jakou si ji představovala ve svých čtrnácti letech. Nutno podotknout, že Emerald Fennell vystudovala anglickou literaturu na Oxfordu, tudíž tuto knihu důvěrně zná a velmi dobře věděla, do čeho se pouští. To, že její ambicí ani nebylo udělat „klasický film“, ale vystihnout všechny vjemy a dojmy — dát velký důraz na barvy, kostýmy a atmosféru — snímku naopak vtisklo něco, co kniha nemá.

Příběh nijak nemodernizovala či neupravila, ale značně ho zkrátila a osekala, a snímek tak končí téměř přesně v půlce knihy, která dodávala ději větší intenzitu a hloubku. Možná je to trochu vyprázdněné tím, že jde především o vizuální přínos, ale je na tom něco špatného? Nespočívá právě vytváření nových adaptací v tom, že do nich autor vtiskne něco svého?

Ústředním tématem zůstala nenaplněná láska Heathcliffa a Catherine; film převážně pojednává o tom, jak se dva emocionálně nestabilní lidé, byť se milují, mohou víc zničit, než si pomoci.

Když kontroverze vrací čtenáře ke knize

Kniha Na větrné hůrce, původně vydaná pod mužským pseudonymem Ellis Bell, před dvěma stoletími šokovala veřejnost tím, že ji psala žena. Aktuální filmová adaptace budí možná podobně silné emoce.

Právě silné výtky k tomuto dílu – že nepokrývá celý děj knihy a působí plošeji – vedly ale k alespoň jednomu pozitivnímu výsledku. Spousta lidí začala knihu znovu číst. V Británii podle Penguin Classics vzrostl prodej knihy o 469 %, v Americe se oproti předchozímu roku prodalo více než 180 000 kopií. Právě tato reinterpretace vyvolala zájem – mnoho lidí si knihu chce znovu přečíst, nebo je to naopak motivovalo přečíst si ji poprvé.

Otázkou tedy zůstává: co je u adaptace klasického díla důležitější? Zachovat jí věrnost, a zastínit tak knihu, kterou už nebude potřeba číst, nebo jí dodat vlastní interpretaci a nechat knihu žít dál jako literární text — aby byla dál čtena, nikoli nahrazována filmem?

Bouřlivé výšiny
režie Emerald Fennell
USA, 2026, 136 min