Veronika si už delší dobu uvědomuje, že něco není v pořádku. Život takový, jaký ho vnímá – předvídatelný, plný stereotypu a snahy splnit očekávání druhých – se jí zajídá. A stárnutí nepřináší už nic nového. Jediným východiskem se zdá být sebevražda. Tablety zapít alkoholem a hlavně nezvracet.

Veronika (Sarah Michelle Gellar) se po neúspěšném sebevražedném pokusu ocitá v psychiatrické léčebně, kde se od lékaře dozví, že si poškodila srdce a má už jen několik týdnů či dnů života. Zděsí se a vymýšlí způsob, jak nesnesitelné čekání zkrátit. To se jí však nezdaří, zato se během léčby postupně seznámí s několika obyvateli sanatoria Villete, zejména pak se schizofrenikem Edwardem. Zamlklý mladík tráví v léčebně již léta, je uzavřený do sebe a na terapii nereaguje. Vše se mění s příchodem Veroniky.

V souboji vítězí kniha
Pokud jste nečetli stejnojmenný román Paula Coelha, film z roku 2009 vám ráda doporučím. Snímek režisérky Emily Young ale podle mého názoru nepředčí kvality předlohy. Možná to je tím, že jsem se dosud nesetkala s takovým přepracováním bestselleru, které by dokázalo diváka vtáhnout do pocitů postav stejně jako kniha. Vždy mi vadily rozdíly. Co mě u „Veroniky“ v tištěné podobě zaujalo a zdálo se podstatné, na plátně vůbec nebylo. Děj byl zasazen do okázalejší společnosti. Veronika nebyla Slovinka, ale Američanka. Nepracovala v knihovně, ale zastávala významnější a lépe placenou pozici. Nebydlela v klášteře, ale v pěkně zařízeném bytě. Nejvíce mi vadil rozdíl v textu Veroniččina dopisu na rozloučenou. Jako kdyby byly srovnatelné otázky týkající se příslušnosti k určitému národu a módní názory.

Scenáristům se také nezdařilo vylíčit nevšední osudy ostatních pacientů z Villete. Nekonal se Veroniččin dramatický záchvat, při kterém měla pocit, že ji už od smrti dělí jen několik sekund, a už vůbec nebyly zmíněny drastické léčebné metody – elektrošoky, ani se neobjevila následná zkušenost s astrálním cestováním. Tyto scény mohly být hodně působivé, ale ve filmu se vyskytly jen okrajově a rozhodně nedostaly tolik prostoru, kolik by zasluhovaly.

Žít chceme, až když umíráme
Ačkoli kniha obsahuje jasnou pointu a optimistický závěr, působila na mě natolik depresivně, že jsem si její čtení musela dávkovat. Snímek zdaleka tak sugestivní nebyl, ale hlavní myšlenka pro mne naštěstí zůstala zachována – úvahy nad tenkou linií mezi normalitou a šílenstvím. Bývá pravidlem, že hodnotu toho, co máme, si uvědomíme až ve chvílích, kdy o to přicházíme. Není tak snad názornějšího příkladu než je vidina přicházejícího konce života, kdy si Veronika naplno uvědomuje, o co všechno ji smrt připraví. Najednou si váží přítomného okamžiku, dokáže spatřit jeho kouzlo, chce se vydat napospas všemu, co ještě nezažila. Zároveň však nalézá radost i v každodenních maličkostech.

Veronika se rozhodla zemřít (Veronica decides to die)
USA, 2009, 103 min.
režie Emily Young